ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

de Maupassant Guy (*05.08.1850 - †06.07.1893)

­­­­

Mont-Oriol

  • ukázka - vybraná kapitola (1967, Odeon)
  • z francouzského originálu Mont-Oriol přeložila Milena Tomášková
  • dílko, neprávem opomíjené, je zajímavé jak přírodním líčením, tak kresbou přelétavé milostné vášně dvou mladých lidí a manželské nevěry
  • kniha je rozdělena do 2 částí, v nichž shrnuje příběhy naivity mladé Kristiny, jež se svým manželem, jehož si vzala z rozumu a z přání rodičů, přijíždí do auvergneského kraje; její manžel zde založí lázně Mont-Oriol a zatímco vášnivě podniká, Kristina se zamiluje do rodinného přítele Brétigna; její naivní láska je však zrazena a veškeré city musí ustoupit chladné vypočítavosti...

ČÁST PRVNÍ

Kapitola 5

Po celý den se Kristina zabývala jen přípravami na slavnost. Farář vskutku nenašel mezi osadnicemi nikoho jiného, kdo by byl hoden cti vybírat milodary s dcerou markýze Ravenela než dívenky Oriolovy. A z radosti nad tím, že na sebe upoutá pozornost, podnikl všechny potřebné kroky, všechno organizoval, všechno řídil, sám pozval obě dívky, jako kdyby si celou věc vymyslil on.
V obci nastal rozruch. Znudění lázeňští hosté měli novou látku k hovorům a u společné tabule rozpřádali nejrůznější dohady, kolik asi obě akce, kostelní a světská, vynesou.
Den začal dobře. Byl nádherný letní čas, teplý a jasný, na pláni žhnulo slunko, ale pod stromy ve vesnici byl rozkošný chládek.
Mše byla v devět hodin, krátká zpívaná mše. Kristina přišla už před bohoslužbami, aby obhlédla výzdobu kostela, pro niž byly objednány květinové girlandy až z Royatu a z Clermont-Ferrandu. Sotva vstoupila, uslyšela za sebou kroky; farář, abbé Litre, mířil k ní s oběma sestřičkami Oriolovými a vzájemně je představil. Kristina ihned pozvala dívky na oběd. Poděkovaly úklonou a s ruměncem na tváři.
Věřící se začali scházet.
Kristina a obě dívky se usadily na třech čestných židlích, které pro ně připravili na kraji kůru, naproti třem jiným, na nichž seděli tři svátečně vystrojení mladíci, syn starosty, náměstka starosty a obecního radního, kteří měli sběratelky doprovázet a byli vybráni proto, aby se zalichotilo místní honoraci.
Celá věc se ostatně znamenitě vydařila.
Bohoslužba byla krátká. Sbírka vynesla sto deset franků, k tomu přibylo pět set franků od Andermatta, padesát franků od markýze a sto franků od Pavla Brétignyho, dohromady sedm set šedesát. Něco takového se v envalské obci ještě nestalo.
Po obřadech odvedli dívenky Oriolovy do hotelu. Zdály se poněkud ustrašené, ne však nešikovné, hovořily málo spíš ze skromnosti než ze strachu. Obědvaly u společného stolu a mužům, všem mužům, se líbily.
Starší byla vážnější, mladší živější, starší měla uhlazenější chování, mladší byla půvabnější; přesto si byly tak dokonale podobné, jak je to jen u dvou sester možné.
Sotva bylo po jídle, odebrali se všichni do kasina, kde se ve dvě hodiny losovala tombola.
Park zaplavený pestrým davem lázeňských hostů a vesničanů připomínal vesnickou pouť.
Hudebníci v čínském pavilónu hráli jakousi venkovskou symfonii, dílo samotného Saint-Landriho. Pavel, který doprovázel Kristinu, se najednou zastavil.
"Podívejme se," prohodil, "to je docela pěkné! Ten mladík má nadání. S orchestrem by to působilo ohromně!"
Pak se zeptal Kristiny: "Máte ráda hudbu?"
"Velice."
"Mne hudba drtí. Když slyším skladbu, kterou miluji, zdá se mi, že první tóny mi stahují kůži z těla, že ji roztavují, rozpouštějí, odnášejí, a já zůstávám jako za živa z kůže stažený na pospas útoku nástrojů. Mám pocit, jako by orchestr hrál na mých nervech, na mých obnažených, chvějících se nervech, a každou notou je víc a víc rozechvíval. Naslouchám hudbě nejen ušima, ale celým svým citlivým tělem, chvějivé vlnění mnou prochází od hlavy k patě. Nic mi neskýtá takový pocit rozkoše nebo spíše blaha."
Usmála se a řekla: "Cítíte živě."
"A k čemu by byl proboha život, kdybychom živě necítili? Nezávidím lidem, kteří mají na srdci želví krunýř nebo hroší kůži. Jen ti jsou šťastní, kdo vnímají tak silně, že až trpí, kdo pociťují dojmy jako nárazy a vychutnávají je jako pamlsky. Musíme si všechny dojmy, veselé i smutné, jaksepatří ujasnit, abychom se jimi nasytili, abychom se jimi opojili až do nejvyššího blaha nebo nejbolestnějšího zoufalství."
Pohlédla na něho poněkud překvapena; ostatně ji už celý týden překvapovalo vše, co říkal. Opravdu, ten nový přítel, vždyť přes počáteční odpor se stal okamžitě jejím přítelem, už týden otřásal každou chvilku klidem její duše a čeřil ji, jako čeříme vodu v nádrži, házíme-li do ní kameny. A on házel kameny, velké kameny, do té dosud dřímající mysli.
Kristinin otec jako všichni otcové zacházel s ní vždy jako s holčičkou, které se nesmí říkat nic vážného; bratr ji rozesmával, ale nikdy ji nevedl k přemýšlení; a manžela ani nenapadlo, že by měl hovořit se svou ženou o jiných věcech, než které se týkaly běžného života; a tak žila až dosud v spokojené a sladké duševní dřímotě.
Tenhle nový přítel jí otvíral rozum myšlenkovými nárazy, silnými jak rány sekerou. Byl to ostatně jeden z těch mužů, kteří se líbí ženám, všem ženám, už svou povahou, svou ostrou a citlivou vnímavostí. Dovedl s nimi hovořit, dovedl jim všechno říci a dokázal, že všemu rozuměly. V tom, jak byl neschopen soustavného úsilí a přitom krajně chápavý, v tom, jak ustavičně buď vášnivě miloval, nebo vášnivě nenáviděl, jak o všem hovořil s naivním zápalem člověka freneticky přesvědčeného, jak byl stejně proměnlivý jako nadšený, měl Pavel v nejvyšší míře ženskou povahu, měl důvěřivost žen, jejich pohyblivost i nervnost, a k tomu vyšší, činorodou, otevřenou a pronikavou inteligenci muže.
Najednou je dohonil Gontran: "Ohlédněte se a podívejte se na manžele Honoratovy!" Obrátili se a spatřili doktora Honorata a po jeho boku tlustou starou dámu v modrých šatech, jejíž hlava se podobala zahradnickému záhonu, neboť na klobouku jí trůnily všecky druhy rostlin a květin.
Užaslá Kristina se zeptala: "To je jeho žena? Ale vždyť je o patnáct let starší než on!"
"Ano, je jí pětašedesát. Je to bývalá porodní babička, zamiloval se do ní mezi dvěma porody. Ostatně zdá se, že je to jedno z těch manželství, kde se manželé od rána do večera hádají."
Přicházeli ke kasinu, kam je lákaly výkřiky obecenstva. Před lázeňskou budovou byly na velkém stole rozloženy výhry pro tombolu. Petrus Martel za pomoci slečny Odelinové, maličké brunetky, bývalé členky divadla Odéon, tahal a vyvolával čísla, doprovázeje každé dryáčnickými vtipy, které velmi bavily dav. Přišel i markýz s oběma slečnami Oriolovými a s Andermattem.
"Zůstaneme tady?" zeptal se. "Je tu pořádný hluk."
Rozhodli se, že se projdou po horní cestě, která spojuje Enval a Roche-Pradière.
Aby se na ni dostali, museli nejdřív vystoupit husím pochodem po úzké stezce mezi vinicemi. Kristina šla první, svižným a rychlým krokem. Od té doby, co přišla do tohoto kraje, cítila, že žije novým, radostným a činorodým, životem, jaký dříve vůbec neznala. Snad ji posilující koupele zbavovaly lehkých organických poruch, jež bez zjevné příčiny člověka trápí a deprimují, a snad i působily, že lépe vnímala a všechno lépe vychutnávala. Možná že ji prostě povzbuzovala a rozněcovala přítomnost toho neznámého mladíka, který ji učil chápat, jeho ohnivý duch.
Dýchala hlubokými a dlouhými doušky, přemýšlejíc o všem, co jí pověděl o vůních rozptýlených ve vzduchu. "Opravdu, naučil mě cítit vzduch," říkala si. A pociťovala znovu všechny ty vůně, zvláště vůni révy, tak lehounkou, tak jemnou, tak prchavou.
Na silnici se společnost rozdělila na skupinky. Andermatt s Luisou Oriolovou, starší z obou sester, šli napřed a hovořili o výnosnosti auverňských pozemků. Tato Auverňanka, pravá dcera svého otce, se zděděným smyslem pro půdu, znala přesně všechny praktické podrobnosti o zemědělství a vykládala je svým moudrým hlasem, půvabně a skromně, jak ji to naučili v klášteře.
Andermatt jí se zájmem naslouchal, ze strany ji pozoroval a shledával, že ta vážná dívka, na svůj věk tak prakticky vzdělaná, je rozkošná. Občas poněkud překvapeně opakoval: "Cože? Hektar půdy v Limani stojí až třicet tisíc franků?"
"Ano, když je osázen krásnými jabloněmi, které rodí stolní jablka. Náš kraj dodává do Paříže skoro všechno ovoce, co se tam sní."
Andermatt se obrátil a hleděl s úctou na Limaň; ze silnice, po níž šli, bylo vidět, kam oko dohlédlo, širou rovinu, nad níž se neustále vznášel lehký opar modravé páry.
Kristina a Pavel se rovněž zastavili a hleděli na tu nesmírnou, jakoby závojem zahalenou krajinu, tak lahodnou oku, že by se mohli na ni dívat věčně.
Silnice byla nyní chráněna ohromnými ořechy, jejichž hustý stín příjemně chladil kůži. Už nestoupala, vinula se uprostřed stráně, porostlé nejdřív vinicemi, pak nízkou zelenou trávou až k hřebenu, v těchto místech nepříliš vysokému.
Pavel zašeptal: "Je to krásné? Řekněte, je to krásné? A proč mě tahle krajina tak dojímá? Line se z ní kouzlo tak hluboké, tak mocné, ano, tak mocné, že mi proniká až do srdce. Člověku se zdá, hledí-li na tu pláň, že myšlenka rozvírá křídla, stoupá vzhůru, letí dál a dál a odlétá daleko, do vysněných krajů, které nikdy neuvidíme. Ano, jen pohleďte, je to nádherné, protože se to podobá mnohem víc něčemu vysněnému než skutečnému."
Poslouchala ho mlčky, dychtivě čekala na každé jeho slovo, téměř je lapala a byla dojata, aniž dobře věděla proč. Chvílemi skutečně jako by zahlédla jiné kraje, kraje modré, růžové, kraje neskutečné a divukrásné, vedle nichž nám všechny ostatní připadají všední.
Pavel pokračoval: "Ano, je to krásné prostě proto, že je to krásné. Jiné obzory jsou možná oslnivější, ale méně harmonické. Ach, věřte mi, milostivá paní, na světě je jen krása, harmonická krása. Jen krása žije a trvá! Ale jak málo lidí ji chápe! Linie těla, sochy nebo hory, barva obrazu nebo této pláně, to neznámé 'cosi' na Moně Lise, které se vám zahryzne až do srdce, to nepatrné 'něco', které dělá z umělce stejného tvůrce, jako je Bůh, řekněte, kdo z lidí to dokáže postihnout?
Poslyšte, řeknu vám dvě sloky z Baudelaira." A recitoval:

"Ať z pekla přicházíš, či z říše nebešťanů,
máš, Kráso, prostotu i hrůzu netvorů;
tvá šlépěj, rty i zrak mi otvírají bránu
do drahých, neznámých, bezmezných prostorů.

Jsi anděl, Siréna, Satan či boží dílo?
Co na tom, když tvá zář, tep, kouzlo matných řas,
vůně i pohledy, má vladařko, má vílo,
činí svět méně zlým a zastavují čas!"

Kristina na něho hleděla, udivená jeho vřelostí, a v očích měla otázku, neboť nechápala, co je v té básni tak neobyčejného.
Uhodl její myšlenky a zlobil se na sebe, že na ni nedokázal přenést své nadšení, vždyť ty verše tak dobře přednesl. Dodal s lehkým pohrdáním: "Jsem blázen, když vás nutím, abyste se nadchla pro básníka tak jemné inspirace. Přijde den, a budete ty věci cítit jako já, v to doufám. Ženy jsou nadány mnohem větší intuicí než chápavostí a dovedou postihnout utajené skryté záměry v umění jen tehdy, když napřed vyvoláme v jejich mysli sympatickou náladu."
A s úklonou dodal: "Pokusím se, abych ve vás tu myšlenkovou sympatii vyvolal."
Nepřipadal jí dotěrný, jenom podivný; ostatně se už ani nesnažila mu rozumět, protože jí najednou padlo do očí něco, čeho si až dosud nepovšimla: byl velmi elegantní, ale postavy příliš vysoké a silné, velmi mužného vystupování, takže si člověk hned nepovšiml jeho vybraně elegantního zevnějšku.
A pak, jeho hlava měla do sebe cosi brutálního, nedodělaného, a to dodávalo na první pohled celé jeho osobnosti poněkud těžkopádné vzezření. Ale jakmile si člověk zvykl na jeho tahy obličeje, shledával v nich kouzlo, kouzlo mocné a drsné, které se však chvílemi velmi zjemňovalo něžnými modulacemi jeho vždy zastřeného hlasu.
Kristina si říkala, poprvé pozorujíc, jak je od hlavy k patě pečlivě ustrojen: "U tohoto muže zjišťuje člověk jednu přednost za druhou."
Mezitím je dohonil Gontran a už cestou volal: "Sestřičko, haló! Kristino, počkej!"
A když k nim doběhl, vyprávěl ještě celý rozesmátý: "Poslyšte, pojďte si poslechnout malou Oriolovou, je legrační k popukání a úžasně vtipná. Tatínek se s ní už skamarádil a ona nám teď vypráví nejkomičtější věci pod sluncem. Počkejte na ně!"
Počkali tedy na markýze; přicházel právě s mladší z obou sester Charlottou.
Vyprávěla s dětským a šibalským zápalem vesnické historky, prostoduché i vykutálené kousky sedláků. Napodobovala jejich gesta, jejich pomalou chůzi, jejich vážné průpovídky, jejich "u čerta", jejich nesčetná "hrrromé", jež vyslovovala "hrrrume", předváděla všechny jejich grimasy s takovým půvabem, že to její hezkou živou tvářičku dělalo ještě roztomilejší. Oči jí svítily, dosti velká ústa se pěkně otvírala a odhalovala krásné bílé zuby; její nos, poněkud zdvižený, ji dělal duchaplnou. A byla svěží, svěží jako květina, až se rty žádostivě chvěly.
Markýz, který strávil téměř celý život na svých statcích, a stejně tak Kristina a Gontran, vychovaní na rodinném zámku uprostřed pyšných a drsných normandských statkářů, které podle zvyku někdy zvali na oběd a s jejichž dětmi se kamarádili, dovedli hovořit s tou malou, ze tří čtvrtin už poměštělou venkovankou s přátelskou otevřeností, srdečným a klidným tónem, který v ní okamžitě probudil veselou a sdílnou nenucenost.
Přicházeli Andermatt s Luisou; došli až k vesnici, ale před vesnicí se obrátili zpět.
A všichni se usadili pod strom na travnatý břížek.
Zůstali tam dlouho a hovořili nenuceně o všem a o ničem, spo­kojeni ve své unylé malátnosti. Občas přejel vůz, tažený vždy dvěma kravami, jež pod ohlávkou skláněly hlavy a kroutily jimi: vůz řídil vždy sedlák s propadlým břichem a s velkým černým kloboukem: ovládal svá zvířata koncem hůlečky, jako kapelník řídí orchestr.
Muž smekl na pozdrav slečnám Oriolovým a dívenky odpovídaly hlaholivým a důvěrným "dobrý den".
Když čas pokročil, vraceli se domů.
Jak docházeli k parku, zvolala Charlotta Oriolová: "Jé, podívejte se, skočná!"
Tančila se opravdu skočná na starý auverňský nápěv.
Sedláci a selky chodili do kruhu a upejpavě poskakovali, točili se a vzájemně se ukláněli; ženy si nadzvedávaly sukně dvěma prsty každé ruky, muži měli paže podle těla nebo opřené v bok jako ucha džbánu. Jednotvárná a příjemná melodie jako by také tančila ve svěžím večerním vánku. Byl to stále tentýž motiv, hraný houslemi v nejvyšších tónech a doprovázený rytmickým skandováním ostatních nástrojů, což ještě zdůrazňovalo skákavý pohyb. Zkrátka prostá venkovská muzika, neumělá a bujará, dobře odpovídající tomu selskému a těžkopádnému menuetu.
Také lázeňští hosté zkoušeli tanec. Petrus Martel poskakoval před maličkou Odelinovou, kroutící se jako statistka v baletu, a komik Lapalme předváděl jakýsi výstřední tanec kolem pokladní z kasina, kterou zřejmě rozpalovaly vzpomínky na Bulliera.
Gontran si najednou povšiml doktora Honorata, jak celou duší a celou silou svých nohou se oddává tanci a tančí tu starodávnou skočnou jako čistokrevný Auverňan.
Hudba přestala hrát. Všichni se zastavili. Doktor přišel pozdravit markýze.
Otřel si čelo a supěl.
"Neškodí občas si vyhodit z kopýtka," prohodil.
Gontran mu položil ruku na rameno a se škodolibým úsměvem si ho dobíral: "Neřekl jste mi, doktore, že jste ženatý."
Doktor se přestal utírat a vážně odpověděl: "Ano, jsem, a špatně."
"Co říkáte?"
"Říkám, že jsem se oženil špatně. Ne abyste někdy provedl také takové bláznovství, mladíku."
"Proč?"
"Proč? Hleďte, já už jsem pětadvacet let ženatý, a vidíte, ještě jsem si nezvykl. Pokaždé, když se večer vracím domů, říkám si: 'Jestlipak je tam ještě ta stařenka? Cožpak nikdy neodejde?'"
Všichni se rozesmáli, tak vážně a přesvědčivě to povídal. Avšak zvony na hotelu zvonily k večeři. Slavnost byla u konce. Luisu a Charlottu Oriolovy doprovodili k otcovskému domu, a když se s nimi rozloučili, rozpředli o nich rozhovor.
Všichni se shodovali v tom, že obě jsou rozkošné. Jen Andermattovi se víc líbila starší. Markýz poznamenal: "Jak je ženská povaha tvárná. Pouhá existence otcovského zlata udělala z těch vesničanek dámy, a to ani nevědí, k čemu to zlato je."
Kristina se zeptala Pavla Brétignyho: "A která se vám víc líbí?"
Zabručel: "Mně? Ani jsem si jich moc nevšiml. Nevybral bych si ani jednu, ani druhou."
Mluvil velmi tiše. Kristina neodpověděla.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 25.09.2020

    Ceska posta
­­­­

Diskuse k úryvku
Guy de Maupassant - Mont-Oriol







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­