Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Paměť je něco, co spojuje naše jednotlivá "já" v čase. Pamatujeme si své dětství, lidi, které jsme potkali, i rozhodnutí, která jsme udělali - dobrá i špatná. Díky tomu máme pocit, že dnešní "já" je pokračováním včerejšího "já".
Ale co kdyby se tato spojnice najednou přerušila?
Člověk by měl stále stejné tělo a mozek a zachoval by si určité vlastnosti a schopnosti. Neměl by však přístup k vlastní minulosti. Také je potřeba rozlišit, o jakou ztrátu paměti by se jednalo - zda částečnou, dočasnou, či definitivní.

Je to stále stejný člověk?

Co člověka tvoří? Mohli bychom rozlišit tři základní složky:

1. Tělo

Narodíme se s tělesnou schránkou, kterou postupně svým vývojem a péčí o ni měníme. Ta nás utváří po fyzické stránce.

2. To, co nám dali druzí

Výchova, jazyk, kultura, vztahy a zkušenosti. Vše, co jsme měli možnost poznat a prozkoumat.

3. Naše vlastní autobiografie

To, co si o sobě sami pamatujeme a jak se vnímáme.

Co když právě bod 3 zmizí úplně a bod 2 částečně? Budeme stále rozumět jazyku a možná i kultuře.
Můžeme hledět na věci, které nám podle druhých byly známé, a nic necítit, nebo k nim naopak získat nové pocity. Jsme to stále my, nebo někdo nový? Když mi dříve voněly růže a nyní ve mně jejich vůně nic nevyvolává, jsem to stále já, nebo někdo jiný?

Co vlastně tvoří člověka a jeho existenci? Jsou to vzpomínky, činy, nebo něco jiného? Když ztratíme vzpomínky, ztratíme skutečně sami sebe? Nebo pouze část toho, co nám dali druzí a co se podílelo na utváření naší osobnosti? Když mi něco přestane chutnat, protože jsem zapomněla, že mi to chutnalo, jsem to pořád já, nebo někdo jiný? Vždyť i bez ztráty paměti se lidem chutě v průběhu let mění.

Pojďme se na to podívat podrobněji. Narodíme se s určitým základem a potenciálem a lidé kolem nás nám jej pomáhají rozvíjet a formovat. Rodiče nám vštěpují základy morálky, pozorují nás a snaží se nás vést směrem, o kterém si myslí, že je pro nás správný. Tady však přichází zvrat. Ne vždy cítíme, že způsob, jakým nás rodiče vedou, je skutečně tím, co chceme sami pro sebe. Něco v nás může chtít jít jiným směrem a nebýt pouze výtvorem přání našich rodičů.

Právě zde se projevuje naše vlastní identita - způsob, jakým vnímáme sami sebe a svět kolem nás. Pozorujeme své okolí, učíme se z něj a zároveň nové poznatky filtrujeme podle vlastních potřeb, zkušeností a přesvědčení. Díky schopnosti rozlišovat a učit se tak postupně formujeme sami sebe.

Narodíme se tedy s určitými dispozicemi a předpoklady, ale mnoho dalšího nám předává okolí. Během růstu jeho vlivy vstřebáváme a zároveň je filtrujeme. Patří sem výchova rodičů, vliv prarodičů, později kamarádů ve školce a spolužáků ve škole.

Také škola nám do života přináší nové zkušenosti, které se podílejí na utváření naší identity. Ovlivňuje například to, jak se kulturně a sociálně zařadíme. Bude z nás extrovertní bohém? Nebo introvertní člověk, který má rád svůj klid? Bude se nám líbit určitá kultura či styl? A bude nám vůbec vyhovovat?

Jednu věc představují očekávání našeho okolí a představy o tom, co je správné a dobré. Ale je to skutečně dobré také pro nás? Pro naše vlastní "já"? Jen si vzpomeňme, kolikrát jsme slyšeli věty typu: "Ale jsi... a tak musíš..." Každý si může doplnit vlastní vzpomínku. Za mě například: "Jsi dívka, a tak musíš být jemnější a ne tak hrubá."

Během našeho růstu tedy přijímáme a filtrujeme informace a podněty, které nás utvářejí. Někdy mají lidé prostor rozvíjet se podle sebe, jindy jsou na ně kladena očekávání druhých. I proto vznikají generační konflikty, kdy potomek chce být sám sebou a jít vlastní cestou, ale přesto je považován za nevděčného či dokonce za rebela. Přitom může pouze vnímat svět kolem sebe trochu jinak - sám za sebe, skrze svou vlastní identitu.

Co tedy zůstane, pokud o všechny tyto vzpomínky ze dne na den přijdeme? Když nezůstane jediná vzpomínka na blízké lidi ani na všechno, co jsme měli rádi? Vznikne nový člověk s úplně novými zájmy? Nebo budeme pořád stejní, jen jakoby v "továrním nastavení"?

Dostáváme se k pomyslnému rozcestí, na kterém se sama nedokážu jednoznačně přiklonit ani k jedné z možností.

Cesta první

Pokud je paměť zásadní součástí naší identity, znamená její ztráta také ztrátu značné části naší autobiografické identity. Ale co když máme něco uloženo hlouběji, například v podvědomí?

Představme si, že člověk ztratí paměť definitivně a nevratně. Mozek by se dal přirovnat k počítači, který má stále většinu svých funkcí, ale přišel o soubory, jež do něj byly během života nahrány. Je to pořád ten samý člověk?

Vzpomínky totiž nesou zkušenosti, díky kterým jsme navazovali vztahy a činili rozhodnutí. Uchovávají naše obavy, touhy a sny, ale i traumata, která měla vliv na to, jak jsme se vyvinuli. Vše, na co si dokážeme vědomě vzpomenout, je najednou pryč.

A přesto jdeme dál. Vytváříme budoucnost, navazujeme nové vztahy, sbíráme informace, zkoumáme svět a znovu se utváříme. Lidé v našem okolí v nás přitom mohou stále rozpoznávat to, co dobře znali - určitá gesta, způsob chůze, mluvu či úsměv. Vidí v nás člověka, kterého znali, přestože my sami si na něj už nevzpomínáme.

Cesta druhá

Člověk je po celý život schopen se do značné míry rozvíjet a měnit. Pokud tedy paměť není jedinou pevnou součástí naší identity, jakou roli v ní vlastně hraje?

Co když paměť není to jediné, co nás tvoří? Co když je pouze jednou z částí naší existence, která se může proměňovat? Lidé se přece mohou, pokud skutečně chtějí, do značné míry měnit i vědomě. Ztráta paměti by pak představovala téměř absolutní restart systému - smazání uložených dat a možnost získávat nová. Ale skutečně je člověk pořád tentýž i bez své minulosti?

Možná vůbec není správné ptát se, jestli je člověk po ztrátě paměti "stejný", nebo "nový".

Člověk se během života neustále mění. Dítě, kterým jsme byli, dospívající, kterým jsme se stali, a dospělý člověk, kterým jsme dnes, mají společnou minulost, ale jejich hodnoty, názory, touhy i způsob vnímání světa mohou být velmi odlišné. Přesto stále mluvíme o jednom člověku.

Co tedy znamená být stejným člověkem? A je skutečně nutné zůstávat po celý život stále stejným?

Pokud připustíme, že identita není neměnná věc, ale proces, pak možná ztráta paměti neznamená vznik nového člověka. Je pouze radikálním přerušením jeho dosavadního vývoje. Některé části osobnosti mohou zůstat, jiné se mohou změnit a další se teprve znovu vytvoří.

Odpovědi tedy nejsou jednoznačné. Kdo vlastně určuje, kdo jsme a kým jsme? Naše paměť? Lidé v našem okolí, kteří si nás pamatují? Naše tělo, vlastnosti a způsob, jakým reagujeme na svět? A opravdu je nutné být tím, kým jsme byli? Nebo je vědomí vlastní minulosti především něčím, co nám pomáhá chápat sami sebe a usnadňuje nám vlastní existenci?

A je skutečně ztráta paměti tím nejhorším, co může naši identitu potkat? Nebo může být někdy ještě horší ztratit se ve vlastních vzpomínkách, které se postupem času mění a mohou se zkreslovat? Možná tedy nejsme pouze souhrnem toho, co si pamatujeme. Možná jsme zároveň tím, kým jsme právě teď a kým se teprve můžeme stát.