Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• poznámka k tématu: jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2015
• vypravování, jehož úvodem je výchozí text

Pan Břicháček měl své rituály. Každé dopoledne obešel náměstí. Tu prohodil pár slůvek s paní poštmistrovou, tu se zastavil na kus řeči v řeznictví. Při cestě nazpátek uctivě pozdravil sousedy zvědavě vykukující z oken a ze schránky si vyzvedl novou poštu. Většinou ho různé banky přemlouvaly, aby si právě od nich půjčil peníze. Párkrát do roka si na něj také vzpomněl syn a poslal mu pohled odněkud z druhého konce světa. Dnes však jedna obálka byla jiná. Bez adresy, bez odesílatele. Na lístku uvnitř ho kdosi neúhledným písmem obviňoval, že byl v osmdesátých letech agentem Státní bezpečnosti s krycím jménem "Soused", který svými udáními poslal do vězení otce místního lékárníka.
"Víme, kdo jsi. A brzy to budou vědět všichni. Zmiz, nebo ti ze života uděláme peklo," stálo na konci.

Pan Břicháček zůstal stát jako přimražený. Agent? On? Člověk, který sám strávil dva roky v jáchymovských dolech za šíření zakázané literatury? Prsty se mu třásly tak, že lístek upustil. Ten papír byl víc než obvinění. Byl to rozsudek nad celým jeho životem.

Druhý den ráno pochopil, že anonym byl jen první výstřel. Na dveřích domu se objevil červený nápis UDAVAČ. Na zastávce lidé uhýbali pohledem. Paní poštmistrová mu noviny podala pod sklem, aniž by na něj pohlédla. Pan Kratochvíl z řeznictví mu oznámil, že maso "zrovna došlo", ačkoliv pult byl plný. Ulice, kde žil čtyřicet let, se proti němu obrátila během jediného dne...

Třetí noc mu někdo prohodil do bytu kámen. Sklo se roztříštilo, střepy se rozsypaly po koberci jako ostré, studené výčitky. Pan Břicháček seděl v kabátě, neschopný spánku, a svíral ve chvíli zoufalství starou, zažloutlou složku, kterou vyhrabal ze dna skříně. Něco v něm se pohnulo. Strach ustoupil vzdoru. Pokud odejde, přizná tím vinu. A to neudělá.

Ráno vyšel na náměstí. Nepřišel pro rohlíky. Nesl kladivo, hřebíky a složku dokumentů. Lidé se zastavovali, šuškali si, sledovali ho se směsicí nenávisti a zvědavosti. Došel k obecní vývěsce mezi parte a pozvánky na fotbal. Chvíli tam stál, pak rozhodně přibil na dřevěnou desku první list: úřední doklad o soudní rehabilitaci z roku 1991. A vedle něj druhý: kopii vyšetřovacího spisu StB, vedeného na jeho osobu, s větou "Prověřovaná osoba odmítla spolupráci. Nutno nadále sledovat."

Ticho, které se rozhostilo, bylo hutné jako mlha. Lékárník, jehož otce měl podle anonymu udat, přistoupil první. Četl dlouho. Nakonec pozvedl oči. V jeho tváři se mísil šok, stud a jakási malá úleva.
"Mně přišel dopis," vydechl. "S anonymním svědectvím..."
"Lidé lžou," řekl pan Břicháček tiše. "A papíry občas taky. Ale jizvy na zádech nelžou nikdy. Chcete je vidět?"
Lékárník sklopil hlavu. Nikdo nic neřekl. Ale červený nápis na dveřích domu zmizel ještě ten den - někdo ho odrhl drátěným kartáčem, beze slov, bez omluvy.

Večer seděl pan Břicháček doma v tichu. Necítil vítězství. Spíš zvláštní, trpkou únavu. Poznal, jak málo stačí, aby se z člověka stal viník. A jak rychle se dav nechá vést strachem i nenávistí. Na to se nezapomíná.