Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• stručný obsah: mladá Kamila bloumá po opuštěném mořském břehu, sní o "vyvoleném" za obzorem a denně naslouchá vychloubačným řečem starého námořníka; jednoho rána s ním tajně vypluje na moře, aby byla "blíž" své vysněné lásce; muž se však na otevřené vodě pokusí Kamilu přemoci, loďka se dostává do nebezpečného kolísání a v chaosu zápasu ji pohltí vlny - závěr zůstává nejasný, na hranici snu, smrti a splynutí s mořem
• hlavní myšlenka a téma: konfrontace romantické touhy a blouznění s krutou realitou; nebezpečí naivity a idealizace; moře jako svůdný i smrtonosný živel; motiv ženské zranitelnosti a predátorství; pád z iluze do temnoty, v níž mizí hranice mezi snem a zkázou
• jazyk a styl: lyrická, obrazná próza se silnou symbolikou; rytmizované, smyslově nasycené popisy a rozsáhlé metafory moře; střídání extatických snových vizí s náhlými, syrovými zvraty; gradace od idylické nálady k temnému, nejednoznačnému vyústění na hranici reality a snu

Bílá a tenká šla opatrně v písku po břehu mořském. V ruce měla čínský vějíř. Zasmála se a hodila jej do vln. Běžely, utíkaly, vzaly jej a zase daleko na břeh vyvrhly.
Malý Ajax pro něj chvátal a přinesl jej Kamile v zubech. K čemu vějíř? Moře ho nechce a ona ho nechce, moře samo je vějíř zelený, modrý a bílý...
Smála se a zavrtala se pohodlně do písku. "Ajax!" volala... On plašil vrány, letěly při zemi, a hlupáček za nimi se hnal jako za vějířem.
Kamila se smála, až slzička jí padla do klína. A pak náhle zvážněla.
"Vždyť mám před sebou moře," pronesla důstojně a vstala. Ohlédla se. Napravo, nalevo břeh. Ani živé duše. Ó, je to krása, býti sama z dohledu matek, tet a matron! Sama!
Moře! Přišla k němu velmi zvědava. A ten bílý, bílý břeh ji dráždil. Chtěla více. Tam na moře by chtěla daleko, strašně daleko. Vidí čáru na obloze, jako ukončení, které není ukončením, a za tu čáru nelze vidět. A to pobuřuje její touhu.
Šla dál a dál. Sbírala mušle a sypala si je do kapsy, zvedala medúzy, které moře vyvrhlo do písku na břeh, a stála v úžasu nad vlnami, do kterých je házela! Jak pluje toto průhledné nic, tento zafialovělý klobouček s dlouhými pentličkami, tento tvor, tato jsoucnost života. Potácí se ve vlnách jako člověk na cestách... Snad taky cosi chce. Či nemá vůle?
Kamila chvíli pohlížela na to tiché, fialové víření a pak se napřímila a zahleděla se na malou plachetní loď, jež svítila na konci obzoru.
A náhle si řekla: "Vím, proč je mi smutno, vím, proč je moře takové, že bolí."
A lehla si na břeh a přikryla si tvář rukama. A jak ležela, viděla jakýsi velmi červený květ vyrůstati na hladině mořské, vykvétat výš a výše jako trs plný rudých zvonů nebo růžic. Co to je? A v dálce modrá přímka mění se v určitý předmět, který se zvedá... Loď, zase loď...
Vstala. Moře bylo opět hladké a tiché. Nebylo památky po tom, co prve spatřila. Ale před ní, jako by ze země vyrostl, objevil se starý námořník s dlouhým, šedým vousem. Nedaleko v slunci rozpjaty sušily se jeho rybářské sítě.
Usmála se, zabořila se zase do písku a hleděla mu do očí.
"Ó, vy jste býval jistě velmi daleko," řekla radostně a závistivě.
"Inu, teď odpočívám, jen pro zábavu rybařím, ale celý svět jsem viděl."
"A já nebyla nikde."
"Měla byste viděti zeleného papouška v naší chatě. Syn poslal ho z Hamburku."
"Vidím zeleného papouška, tam na vlnách se houpá," řekla rozmarně a položila se na znak.
"Bojíte se smrti?" otázala se prudce a zvedla hlavu.
"Smrti? Ne, nebojím se smrti... Aniž umím truchliti pro ty, kteří odešli. Dva synové utopili se mi v moři. Nepláču pro ně. Muselo se státi. A já to pokaždé předpověděl. Zjevili se mi."
"Byla noc?"
"Ne. Byl jasný den. Stojím na prahu. A vidím Jana přicházeti k domku. Vidím a pravím: Odpočívej v pokoji. Jdu do světnice k ženě a pravím: Této chvíle není Jana mezi živými. A tak i bylo. A totéž opakovalo se s Michalem."
Kamila obrátila se k moři a zamyslila se. Za chvíli vstala, ale námořníka tam již nebylo.
Šla až ku břehu a řekla: "Vím, proč je mi smutno, vím, proč je moře takové, že bolí."
Zelené řasy a tráva táhly se v písku jako pentličky a svítily jasností chrysolitu.
Kamila ověsila si jimi vlasy přes čelo až k bílým tenkým šatům.
Rozepjala ruce a zamhouřila oči: "Chci milovati, tak milovati, jako žádná žena dosud nemilovala... Vím, že tam kdesi na druhém břehu čeká na mne ten, kterého chci milovati... Vidím jeho stín chvějící se na nebi."
Obrátila se na západ, kde v dálce procházeli se lázeňští hosté a kde snad byla pohřešována.
Pokrčila rameny: "Ne, z vás nikdo." Kolik hloupých řečí již vyslechla! Jakých lichocení! Zvedla ruce, jako by tušila zázračné světlo, padající do jejích dlaní. Moře bylo modré, mírně zvlněné a chvílemi proběhly po vlnách zelené, zářící pruhy.
Blouznila: "On čeká na mne. Nemýlím se. Dám mu tolik krásy, blaženosti! Jen já jediná. Já pro něho určená. On čeká. Vidím jeho hlavu, ponořenou do oblak, vidím ruku, která mi kyne. Ó, já přijdu..."
Viděla cosi neobyčejného tam v prostoru, kde se moře končilo a nekončilo se. Podivné komnaty podepřeny trámy zlatem vykládanými kouzlily tam domov nový a čarovný, alabastrové síně hlídané sfingami hledícími k moři a ohromnými kamennými býky s kroucenými zlatými rohy, zahrady plné kvetoucích stromů, na nichž houpaly se zářící lampiony a zhasínající hvězdy.
Pomalu kráčela po břehu. Vracela se mezi lidi.
A tak denně přicházela na opuštěný břeh, kde se oddávala svým snům. Myšlení, snění o vzdáleném Neviditelném a té chvíle nedostižném stalo se jí utkvělou představou, plnou blažených úvah a radostného života.
A každého dne setkávala se s námořníkem, který usedl do písku vedle ní a živě vyprávěl o svých plavbách, o dalekém světě. Dostával se do kazatelského tónu a zveličoval své ctnosti.
"Ani bouře na moři se nebojíte?" ptala se ho Kamila, které často unikal obsah jeho výkladů.
"Bouře na moři? Ne, nebojím. Já umím utišiti moře a veleti bouři." Vztyčil se jako prorok.
"A kterak?" podivila se Kamila a zahrabala ruce hluboko do bí­lého písku.
"Modlitbou čistého svědomí, kterým prošel Bůh..." Pohladil si dlouhé šedé vousy, upřev na dívku bleděmodré oči se začervenalými víčky.
"A nikdy za vaší přítomnosti neztroskotala loď?"
"Nikdy."
Sklonila hlavu a řekla tiše: "Jak ráda bych šla s vámi na moře, když jdete lovit!"
"Nedovolili by vás."
"Ó, já bych se neptala. Nevěděli by."
Pohladil jí opálenou ruku.
"Kdy poplujete?"
"Časně ráno - za tmy."
"A vrátíte se?"
"K desáté hodině."
Vstala a běžela po břehu k domovu.
"Umí tišiti bouři, umí veleti moři! Půjdu s ním! Uvidím dále, dále a spatřím blíže tvář toho, kterého budu milovati. Má oči hluboké jako moře. Hodný starý námořník mě k němu doveze." Zasmála se a letěla podél břehu jako vlna...
"Budu šíleně milovat. Usednu k němu a líbati budu jeho ústa, oči... A zítra si vezmu žlutou hedvábnou stuhu kolem pasu, tu nejkrásnější! Jeho paže ovinou se kolem mého těla. Těsně, těsně. Budu jeho. Připlujeme domů kdysi za večera na veliké lodi a řekneme rodičům: Zde jsme. Podejte nevěstě závoj..."
Usmívala se blaženě a chvátala.
"Ale nebude jen doba polibků, chci mu býti stále nejdůvěrnější duší. Duší. Podejte nevěstě závoj... Chci, chci... silně chci..."
Ráno oblékla se do bílých šatů, zlatě žlutou stuhou se opásala a tiše jako dech vyplížila se ven a běžela ku břehu.
Hle, moře... Táhlo se neklidné, tmavé od země k obloze. Slaná vůně prosycovala vzduch. Zelená tráva svěží a vlhká táhla se po břehu, žluté řasy zmítaly se ve vlnách jako živé.
Srdce jí tlouklo, ale nerozeznávala, zdali radostí, či přece strachem a nejistotou.
Hle... námořník stojí u loďky připraven. Sítě, korky, šňůry se slaměnými chocholky, všecko hotovo k odplutí. Stojí jako přikovaný a dívá se, jak ona běží k němu. Vypadá jako duch.
"Vy jste přece přišla?" ptá se udiveně.
"Ano, ano -"
Usmívala se a mávala rukou. Konečně skočila do loďky a uvelebila se vzadu na dně. Rozepjal starou, vetchou plachtu, vytáhl z písku kotvu a zavesloval.
"Vy jste tušil smrt synů svých; řekněte mi, tušíte dnes něco zlého?" řekla Kamila vesele.
"Ne, netuším ničeho."
"Tedy je bezpečno," vydechla šťastně a zahleděla se toužebně k hranici mezi nebem a mořem.
A pluli. Moře bylo hladké jako samet a jemné varhánky modraly se tyrkysově jako odleskem světla neviditelného původu. Obloha byla blízká a přátelská. Kamila volala představu drahého Neznámého a říkala si: "Nikde tak silně a jasně nebudu snít o něm jako teď na moři, protože jsem mu nejblíže. Ó jistě, on tam kdesi pod cedrovými klenbami čeká a stejně o mně blouzní jako já o něm..."
Její oči svítily a rty se pohybovaly...
"Milovati, šíleně milovati... Přineste nevěstě závoj!"
Dále a dále pluli. V krajinách, kde se jim břeh ztratil z očí, stávalo se moře neklidným. Stíny přelétaly vlnami jako motýli. Mraky vznikly jako nenadálý strach, a letěly a letěly jako strašidla.
"Ještě hvězdy svítí... A tam již je obloha zkrvavena sluncem. Ono vyjde," řekla Kamila.
Námořník vhodil do moře šňůry se slaměnými chocholky. Oranžové skvrny tančily za nimi a křivky ploutví blyštěly se v jasné vodě. Rozepjal sítě. A zadíval se na Kamilu. Jak to dítě hledí vášnivě, jako někam do horečných očí! Díval se na ni. Tak, zcela tak pohlížela děvčata, která dávno zapadla v jeho paměti. Tam v přístavech... Zahučely mu v uších opilé písně, drnkání strun... Vytáhl láhev a dlouhým douškem se napil.
A nespustil očí z Kamily. Uchvátit ji! Je s ní tak sám! Je s ní uprostřed černých vln tak sám. Ďábel se v něm ozval.
"Nebojíte se?" řekl táhle.
"Čeho! Vždyť vy umíte veleti moři a bouři utišit. A moře ani není příliš zlé. Ale učiňte, prosím vás, ať je ještě tišší. Houpe se mi poněkud hlava."
Vzhůru, dolů, vzhůru, dolů ubíhala loďka. Kamila vžívala se do čarovného snu, že je sama na moři s milovaným mužem. Oba noří hlavy do šedivého svítání, slibujícího růže. Ona cítí rty jeho na svých, ruce jeho kolem těla, slyší srdce, ó srdce, jeho rytmus chvěje se v jejích prsou, a ví vědomím lásky, že bude mu drahou na věky věkův.
"Přineste nevěstě závoj," šeptala u vytržení.
Námořník náhle vhodil sítě do vody a prohnul se jaksi těsně a pohlížel dívce blízko do tváře hrozně začervenalýma, ztrhanýma očima. Velmi blízko.
Poděsila se: "Co se stalo?"
Vzal ji za ruce.
Nechápala. Vstala, napřímila se a rozhlédla se. Kolem všude moře, moře.
"Co chcete?" vykřikla.
Moře neklidně vlnilo se a na východě, jako by vytékal z šera pramének krve z neviditelného srdce.
Námořník strhl ji dolů, sevřel její ruce.
"Co se děje?" vykřikla.
Šedivé poletující vousy dotkly se její tváře. Odvrátila se a trhla tělem. Chtěla se opět vztyčit a vyprostit.
Její otevřená ústa zděšením jako krví zbarvená dráždila ho, jako kdysi před dávnými léty tam na druhé polokouli země ústa, podobná těmto. Kamila zmítala se a opět vykřikla.
Z mraků na východě vyplula část slunce jako žhavé oko, které se dívá z přivřených víček.
Stařec uvolnil její ruce, vrhl se jí k nohám a začal mluviti podivným hlasem a zase vztáhl ruce k jejímu tělu.
Loďka se kolíbala, strašně se kolíbala. Kamila neděsila se vody, jen s úžasem pochopila hrůzu strašných těch paží v samotě moře. Schoulila se na dno loďky, zavřela oči a bila kolem sebe rukama.
Jeho ruce ji však zvedly. Uchvacoval ji. Otevřela oči a křičela, křičela, jako by doufala v příchod zázraku. Loďka se zapotácela. Kamila cítila, že ji uchvátil šílenec, šílenec, a že není nikoho, kdo by ji chránil, kromě moře.
Bránila se strašnými pohyby, které loďku přiváděly v kolísání ještě nebezpečnější. To již nebyla loďka, ale skořápka děsně se potácející. Kamile nastaly chvíle strašlivé.
Necítila nebezpečí hloubky, ale jen křeč zápasu. Prostor - ten jediný může ji vyprostit... Nekonečnost muže skončiti tuto hrůzu...
A konečně, konečně opravdu cítila se nějakým prudkým pohybem vyproštěna z drápů, a v téže chvíli zalila se jí ústa vlnami a jen vlny tlačily ji dolu a dusily a škrtily. Loďky již nebylo, ani námořníka, ani hvězd na nebi - jen modrá, tmavá záplava nekonečných vln, plných krvavých paprsků, jejichž původ oči její nikdy nespatří...