ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Čechov Anton Pavlovič (*29.01.1860 - †15.07.1904)

­­­­

Hořké humoresky

  • ukázka (1980, Lidové nakladatelství)
  • přeložil Jaroslav Hulák
  • Hořké humoresky jsou souborem smutnoveselých povídek, kombinujících humor a tragiku života ve všech společenských vrstvách, které nás zavedou do sednic mužiků i do salónů těch nejbohatších - život je hořký i humorný všude stejně...
  • jedná se o realistické příběhy s tragikomickým laděním, které se staly typickými pro vyzrálejší tvůrčí období předčasně zesnulého ruského klasika Antona Pavloviče Čechova
  • autor nabízí napříč společenským žebříčkem střízlivé vhledy do životů výstředních i lidsky obyčejných hrdinů a z hlubších souvislostí popsaných životních situací nechává vysvítat smutek i humor jejich postavení

Myslitel

Je parné poledne. Ticho, mrtvo... Příroda se podobá jediné veliké usedlosti, zapomenuté bohem i lidmi. Pod převislými větvemi staré lípy před okny bytu vězeňského dozorce Jaškina sedí u malého třínohého stolku sám Jaškin se svým hostem, okresním inspektorem Pimfovem. Oba si svlékli kabáty a rozepjali vesty, na brunátných, umdlených tvářích, z nichž vedro setřelo jakýkoli výraz, jim vyráží pot. Na Pimfovově tváři se usadila a roztekla lenost, zrak mu otupěl, dolní ret poklesl. Zato Jaškinovy oči a čelo mluví ještě o jakési činnosti; nejspíš o něčem dumá... Oba na sebe zírají, nemluví, svá muka dávají najevo jen funěním nebo malátným pohybem dlaně, která se ohnala po mouše. Na stolku je v karafě vodka, dřevité vařené hovězí a plechovka od sardinek, plná našedlé soli. Nalili si už jednu, druhou, třetí...
"A je to tak!" vyhrkne najednou Jaškin tak nenadále, že pes, klimbající u stolu, vyletí a se staženým ohonem pádí odtud. "Je to tak! Říkejte si, co chcete, Filipe Maximyči, náš jazyk má tolik zbytečných rozdělovacích znamének!"
"Tak? Ani bych neřekl," opáčí mírně Pimfov a odstraňuje ze skleničky muší křidélko. "Znamének je, pravda, mnoho, ale každé z nich má svůj význam, své místo."
"Ale dejte pokoj. Pražádný význam nemají ta vaše znaménka! Jen aby se muselo mudrovat... Nacpou deset čárek do jediné řádky a myslí si, bůhvíjak nejsou chytří. Například zástupce státního návladního Merinov píše čárku za každým slovem. Řekněte jenom nač? Vážený pane, čárka, při návštěvě toho a toho vězení, čárka, jsem zjistil, čárka, že vězňům, čárka... Fuj! Až oči přecházejí! A v knihách nejinak... Středník, dvojtečka, všelijaké uvozovky. Četbu ti to zprotiví. A jiný furiant nemá dost jedné tečky, bum a napaří jich celou řádku... Nač to všechno?"
"Věda si to žádá...," povzdechne Pimfov.
"Věda... ohlupování, žádná věda... To zas nevěděli, co si vymyslet..., čím omračovat lidi... V žádném jiném jazyce například nemají písmeno y, ale u nás samo sebou je... Nač to, řekněte mi? Napsat bytost s y, nebo s i, není to jedno?"
"Jak můžete něco podobného vypustit z úst, Iljo Martynyči?" zvolá pohoršeně Pimfov. "Snad byste nechtěl psát bytost s i? Mluvíte, že se člověk celý třese."
Pimfov do sebe obrátí skleničku, uraženě zamrká a odvrátí tvář stranou.
"Kolikrát já dostal nařezáno za tohle!" pokračuje Jaškin. "Pamatuji se, jak mě jednou učitel vyvolal k tabuli a diktoval: Zítra odjedu do města. Vzal jsem křídu a napsal zítra s í. Nařezal mi. Za týden mě volal zas a zas diktuje: Zítra odjedu do města. Tentokrát jsem napsal ý a zase nářez. Jak to, Ivane Fomiči? Prosím pěkně, sám jste říkal, že je to třeba psát s y! Taky jsem se, povídá, mýlil. Zrovna včera jsem si přečetl vědecké pojednání o y ve slově zítra a souhlasím s akademií věd. Řezat tě musím, přísahal jsem... A řezal. I náš Váša má od y věčně napuchlé ucho... Kdybych byl ministrem, zakázal bych té vaší branži takhle ohlupovat lidi."
"Mějte se tu dobře," zamrká Pimfov a obléká si s povzdechem kabát. "Nesnesu, když se takhle mluví o vědě..."
"No tak, no tak, snad jste se neurazil," chytne Jaškin Pimfova za rukáv. "To já jen tak, aby řeč nestála... No tak, sedněte si přece, popijeme ještě!"
Uražený Pimfov se posadí, vypije sklenku a odvrátí tvář stranou. Opět se rozhostilo ticho. Kuchařka Feona nese kolem vědro s pomyjemi. Je slyšet šplíchnutí a zavytí politého psa. Pimfovův rozteklý obličej kysne ještě víc, užuž roztaje vedrem a rozteče se dolů, na vestu. Jaškinovi se krabatí čelo. Upřeně se dívá na dřevité hovězí a dumá... Ke stolu přistoupí invalida, vrhne ponurý pohled na karafu, a když zjistí, že je prázdná, jde pro novou dávku... Popíjejí dál.
"A je to tak!" řekne najednou Jaškin.
Pimfov sebou trhne a polekaně hledí na Jaškina. Čeká další rouhání.
"Je to tak," opakuje Jaškin a zádumčivě se dívá na karafu. "Po mém soudu je i věd příliš mnoho!"
"Co tím myslíte? Jak to?" optá se tiše Pimfov. "Jaké vědy jsou podle vás zbytečné?"
"Všechny... Čím víc člověk zná, tím víc si o sobě myslí. Naparuje se... Pověsit všechny... ty vědy... No tak, no tak, zas jste se urazil. Jste vy, bože, urážlivý. Před vámi nelze říct slovo! Seďte, pijte!"
Přichází Feona a zlostně rozhazuje masitými lokty, když oběma předkládá v miskách zeleninovou polévku. Pak se ozývá hlasité srkání a mlaskání. Jako by ze země vyrostli, připletou se ještě tři psi a kočka. Stojí u stolu a zjihle se dívají na přežvykující ústa. Po polévce přichází mléčná kaše, kterou Feona předkládá s takovou zlobou, že se ze stolu sypou lžíce a kůrky. Než se přátelé pustí do kaše, mlčky pijí.
"Všechno na tomto světě je zbytečné," prohodí náhle Jaškin.
Pimfov upustí lžíci do klína, polekaně vzhlédne k Jaškinovi, chce protestovat, ale jazyk mu zdřevěněl od pití a utopil se v husté kaši... Místo obvyklého: "Jak to? Co to říkáte?" vyjde jen jakési zamečení.
"Všechno je zbytečné," vede Jaškin dále svou. "Vědy i lidi... i věznice, i mouchy... i kaše... I vy jste zbytečný... Třebas jste dobrý člověk a věříte v boha, i vy jste zbytečný..."
"Buďte sbohem, Iljo Martynyči," brebtá Pimfov a usilovně se snaží nadít ruku do rukávu.
"Tak jsme se tu nacpali a nachlastali, a nač to všechno? Je to tak... To všechno je zbytečné. Jíme a sami nevíme nač. No tak, no tak, zas jste uražený! To já jen tak, aby řeč nestála. Kam byste chodil? Poseďte ještě, pohovoříme... popijeme!"
Rozhostí se ticho, čas od času přerušované cinkáním skleniček a opilým říháním... Slunce se pomalu chýlí k západu. Lípa vrhá stále delší a delší stín. Přichází Feona a frkajíc a rozhazujíc rukama rozkládá u stolu kobereček. Oba přátelé do sebe mlčky vlijí poslední skleničku, uloží se na kobereček a obráceni druh k druhu zády, usínají...
Bůh buď pochválen! myslí si Pimfov, dnes se nedostal až k stvoření světa a k svaté hierarchii, to už by mi začaly vstávat vlasy na hlavě, že by to hezké nebylo.

Vlk
(úryvek)

Statkář Nilov, statný, rozložitý muž, vyhlášený silák v gubernii, a vyšetřovatel Kuprijanov zahnuli jednou večer při návratu z lovu k mlýnu u dědy Maxima. Na Nilovův statek to sice byly už jenom dvě versty, lovci však byli tak utrmácení, že si řekli, dál ani krok a rozhodli se, že si ve mlýně pořádně odpočinou. K tomu rozhodnutí přispělo i to, že jak věděli, Maxim měl vždycky v zásobě čaj i cukr, a jim zas zbylo slušně vodky, koňaku a všelijakých domácích dobrot.
Když lovci pojedli, zasedli k čaji a rozpředla se zábava.
"Tak copak je na světě nového?" začal se Nilov vyptávat Maxima.
"Jako co je nového?" zaštířil se děda. "Asi jen to, že se za milostpánem vypravuju vypůjčit si pušku."
"Pušku? Nač ji potřebuješ?"
"Jako pušku? K čemu by mi vlastně byla, to je pravda. To já se jen tak ptám, aby to mělo větší váhu..., ale stejně už nemám na střílení oči. Čerchmant ví, kde se u nás vzal vzteklej vlk. Už druhej den se tady ochomejtá... Včera navečír zakousl za vsí hříbátko a dvě psiska, a dneska ráno vyjdu ze dveří, teprve začalo svítat, a ten prevít sedí pod vrbou a drbe se tlapou po mordě. Kšc! udělám na něj, ale kdepak, jako bys odháněl strašidlo... Tak jsem po něm mrsknul kamenem. Zacvakal zubama, oči mu zasvítily jak svíčky a odtáhl do osik... Div jsem z toho neměl smrt."
"To jsou věci...," zabručel vyšetřovatel. "Pobíhá tady vzteklý vlk, a my si tu chodíme..."
"A co na tom? Máme přece pušky."
"Už jste slyšel, že někdo střílel na vlka brokama?"
"Proč střílet? Jednoduše ho složíš pažbou."
A Nilov začal dokazovat, že není nic snazšího než zabít vlka pažbou, a dal k lepšímu příhodu, kdy jediným úderem obyčejné vycházkové hole na místě skolil velkého vzteklého psa, který ho napadl.
"Vám se to mluví!" řekl s povzdechem vyšetřovatel a závistivým pohledem přeměřil jeho širokánská ramena. "Když máte síly za deset, můj ty bože. Vy nepotřebujete ani tu hůlku, vy složíte psa i prstem. Jenže než normální smrtelník stačí zdvihnout hůl, než si stačí namířit, kam má praštit, a než kdovíco ještě, pes už do něj aspoň pětkrát zatne zuby. Ani mi nemluvte... Neznám hroznější a trýznivější nemoc, než je vzteklina. Když jsem poprvně uviděl člověka, který dostal vzteklinu, chodil jsem dobře pět dní, jako bych dostal palicí do hlavy, a nenáviděl jsem tehdy všechny chovatele psů i všechny psy. Za prvé je hrůzná už ta nepředvídanost a náhlost onemocnění... Člověk si jde, zdravý, klidný, bezstarostný, a z ničeho nic - chňap! kousne ho vzteklý pes. Hned v tom okamžiku toho člověka zdrtí hrozná myšlenka, že je neodvratně ztracen a že ho nezachrání nic na světě... Dál už si jistě dovedete představit úzkostné, skličující čekání, kdy nemoc propukne. Čekání, které toho kousnutého člověka neopustí ani na okamžik. A po tom čekání už přichází nemoc... a to nejstrašnější na tom je, že je nevyléčitelná. Jak propukne, můžeš se rozloučit se světem. Pokud vím, nenajde se v medicíně ani zmínka o tom, že by ji někdo někdy vyléčil."
"To tady ve vsi ji léčí, milostpane!" řekl Maxim. "Miron vám vyléčí, koho chcete."
"Hlouposti!" vzdychl Nilov. "S tím Mironem jsou to všecko jen povídačky. Loni v létě pokousal ve vsi pes Sťopku, a žádní Mironové mu nepomohli... Musel spolykat všelijakého neřádstva, a stejně se vztekl. Kdepak, dědulo, tady je dobrá rada drahá. Kdyby potkala taková patálie mne, tak si vpálím kulku do hlavy."
Odstrašující řeči o vzteklině zapůsobily. Lovcům náhle nebylo do řeči a popíjeli dál mlčky. Každý se nechtě zamyslel nad osudovou závislostí lidského života a štěstí na všelijakých náhodách a hloupostech, které jsou zdánlivě nicotné a nestojí, jak se říká, ani za zlámanou grešli. Všichni schlípli a zesmutněli.
Po čaji se Nilov protáhl a vstal... Chtělo se mu ven. Chvíli přešlapoval kolem špejcharu, potom otevřel malá vrátka a vyšel na čerstvý vzduch. Venku se dávno setmělo a byl skutečný večer. Řeka spala tichým, hlubokým spánkem.
Na hrázi zalité měsíčním svitem nebyl ani kousíček stínu. Upro­střed hráze se třpytilo jako hvězda hrdlo z rozbité láhve. Dvě mlýnská kola, napůl schovaná ve stínu rozložité vrby, byla plná ponurého smutku...
Nilov se nadechl plnou hrudí a rozhlédl se po řece... Nikde se nic nepohnulo. Voda i břehy spaly, ani rybka nezašplouchala... Ale najednou Nilov zahlédl na druhém břehu temný stín, který se překutálel nad vrbinami jako černý chomáč. Přimhouřil oči. Stín zmizel, ale vzápětí se zas vynořil a klikatě zamířil na hráz.
Vlk! vzpomněl si Nilov.
Ale dřív než mu stačilo blesknout hlavou, že musí honem zpátky do mlýna, černý chomáč už se koulel po hrázi, ne přímo na něj, ale klikatě.
Jestli se dám na útěk, skočí na mě zezadu, domýšlel se Nilov a cítil, jak ho na hlavě pod vlasy mrazí kůže. Ani tu hůl nemám, bože můj! Ale co, zůstanu stát a... a uškrtím ho!
Napjatě sledoval každé hnutí vlka a snažil se rozpoznat jeho úmysly. Vlk běžel po kraji hráze, už byli v jedné čáře...
Mine mě! pomyslel si Nilov a pořád na něm visel očima.
Vtom však vlk, nedívaje se na něj a jakoby s nechutí, vyrazil skřípavý, úpěnlivý zvuk, otočil k němu mordu a zastavil se. Vypadalo to, jako když se rozmýšlí - zaútočit, nebo nechat být?
Praštit ho do hlavy pěstí, říkal si Nilov. Omráčit...
Nilovův zmatek byl tak velký, že sám nevěděl, kdo po kom skočil první. Věděl jen, že znenadání nadešel nesmírně úděsný a kritický okamžik, kdy musel soustředit všechnu svou sílu do pravé ruky a popadnout vlka za krk těsně za hlavou. A tu se stalo něco tak zvláštního a neuvěřitelného, že sám Nilov nevěděl, jestli to není sen. Chycený vlk žalostně zaryčel a škubl sebou tak prudce, že studený a mokrý záhyb kůže, který Nilov svíral, mu sklouzl mezi prsty. Vlk ve snaze vyprostit svůj zátylek se vzepjal na zadní tlapy. V té chvíli Nilov levou rukou popadl a sevřel jeho pravý běh těsně u těla, pak rychle přemístil pravou ruku, která svírala zátylek, stiskl vlkovi těsně u těla levý běh a vyzdvihl vlka nad zem. To všecko bylo dílo okamžiku. Aby ho vlk nemohl kousnout do nohy a aby nemohl otáčet hlavou, zabořil mu Nilov palce obou rukou jako ostruhy do krku nad klíčními kostmi... Vlk zapřel tlapy do jeho ramen, a když takto získal oporu, se strašlivou silou sebou začal zmítat. Kousnout Nilova do předloktí nemohl, a aby dosáhl mordou na tvář a na ramena, mu bránily prsty, bolestivě svírající jeho krk... Ohavná situace! říkal si Nilov a odtahoval hlavu co nejdál dozadu. Jeho slina mi stříkla na ret. Jsem už tedy stejně ztracen, i kdybych se ho snad nějakým zázrakem zbavil.
"Ke mně!" zakřičel. "Maxime! Ke mně!"
Oba, Nilov a vlk, měli hlavy ve stejné úrovni a zírali jeden druhému do očí... Vlk cvakal a skřípal zuby, z tlamy mu odletovaly sliny... Jeho zadní tlapy tápaly a hledaly oporu na Nilovových kolenou... V očích se mu odrážel měsíc, ale nebyla v nich ani stopa zuřivosti. Ty oči plakaly a zdálo se, že to jsou lidské oči.
"Ke mně!" zakřičel ještě jednou Nilov. "Maxime!"
Ve mlýně ho však neslyšeli. Instinktivně cítil, že silný křik by ho mohl vysílit, proto nekřičel příliš nahlas.
Musím couvat... rozhodl se. Dojdu pozpátku ke dveřím a tam zakřičím.
Začal couvat, ale necouvl ani o dva metry a ucítil, že mu pravá ruka ochabuje a natéká. A než se nadál, přišla ta chvíle, kdy uslyšel svůj vlastní srdcervoucí křik a ucítil pronikavou bolest v pravém rameni a mokré teplo, které se mu náhle rozlilo po celé ruce a hrudi. Pak uslyšel křičet Maxima a uvědomil si hrůzu ve tváři přibíhajícího vyšetřovatele...

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 04.01.2021

Ceska posta    
­­­­

Diskuse k úryvku
Anton Pavlovič Čechov - Hořké humoresky







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­