Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola IV.

Příbytku člověka, jak by bylo možné založit tě na rozumové úvaze? Kdo by tě mohl vybudovat cestou logiky? Existuješ i neexistuješ, jsi i nejsi. Jsi složen z různorodých látek, ale kdo té chce poznat, musí tě objevit, jako kdyby chtěl člověk poznat svůj dům, a proto by ho zboural. Zbude mu hromada kamení, cihel a tašek, ale ten chládek, ticho a soukromí, které v nich nacházel, už nenajde a nebude vědět, co si s tou hromadou cihel a kamení a tašek pocit, neboť tu bude chybět objevitelský duch, který jim vládl, srdce a duše stavitele. Neboť kameni chybí srdce a duše člověka.
Ale protože lze rozumovat pouze o cihlách, kameni a taškách, a ne o duši a srdci, které jim vládnou a svou mocí je proměňují v ticho, protože pravidlům logiky a zákonům čísel se duse a srdce vymykají, jsem tu já a má vůle. Já, stavitel. Já, který mám duši a srdce. Já, který mám jediný tu moc proměnit kámen v ticho. Přicházím a hnětu ono těsto, které je pouze hmotou, podle tvůrčího obrazu, který mi vnuká Bůh a který leží mimo cesty logiky, Buduji svou civilizaci, veden představou jejího budoucího tvaru, tak jako jiný buduje svou báseň a hledá odstín věty a jedno slovo mění za jiné, aniž musí ten odstín či záměnu zdůvodňovat, neboť je veden jen jejím budoucím tvarem, který má uložený v srdci.
Neboť já vedu lid. A určuji zákony a stanovím svátky a přikazuji lidem obětovat, a z jejich ovcí, koz a příbytků a hor dobývám civilizaci podobnou otcově paláci, kde měl každý krok smysl.
Co by beze mne vytvořili z hromady kamení přenášené sem a tam, než zas jen hromadu kamení, a ještě hůře uspořádanou? Já vládnu a volím. A vládnu jediný a sám. A oni se pak mohou modlit v tichu a stínu, za který vděčí mým kamenům. Kamenům, uspořádaným podle obrazu mého srdce.
Já vedu lid. Jsem vládce. Na mně leží odpovědnost. A na nich žádám, aby mi pomáhali. Pochopil jsem, že vládcem není ten, kdo zachraňuje druhé, nýbrž ten, kdo je žádá, aby byl od nich zachráněn. Neboť jednota, kterou jsem vydobyl z ovcí a koz a příbytků a hor, je založena na mně, na obraze, který v sobě nosím. A oni se do něho zamilují, jako by před nimi rozepjal v slunci své svěží paže jakýsi mladý bůh, kterého zprvu nepoznali. A náhle milují i dům, který jsem vytvořil podle své touhy. A skrze dům i mne, stavitele. Tak jako člověk nemiluje na soše hlínu, cihlovou červeň anebo bronz, nýbrž sochařův postup. A připoutává svůj lid k domovu, aby ten domov poznávali. A nebudou ho znát. dokud ho nenapojí vlastní krví. Dokud ho nevyzdobí vlastními oběťmi. Budou mu muset obětovat všechno až po krev, po vlastní tělo, protože jejich smysl bude spočívat v něm. Potom ta božská stavba dostane pro ně tvář a nebudou ji moci nepoznat. A pocítí k ní lásku. A jejich večery budou naplněny horoucností. A jednou, až začnou synové otvírat oči a uši, první starostí otců bude, odhalit jim onu tvář, aby se nepropadla v rozličnost věcí. A dokázal-li jsem vybudovat svůj příbytek dost rozlehlý, aby dal smysl i hvězdám, pak vyjdou v noci na práh a zvednou hlavu děkujíce Bohu, že ta plavidla vede tak dobře. A jestliže ho zbuduji dost trvalý, aby obsáhl i život v celém trvání, pak půjdou od svátku k svátku, jako by šli z jedné síně do druhé, vědouce, kam jdou, a v rozličnosti života budou odhalovat tvář boží.
Citadelo, vybudoval jsem tě tedy jako loď. Sbil jsem tě hřebíky, vystrojil a pustil po proudu času jako po větru, který už vane jen příznivým směrem. Plavidlo lidí, bez něhož by se nesetkali s věčností! Ale vím, jaká nebezpečí mé lodi hrozí. Věčný nepokoj temného moře tam venku, A možnost jiných obrazů. Neboť strhnout chrám a z jeho kamenů vystavět jiný je vždycky možné. A ten jiný není o nic pravdivější ani falešnější, správnější ani nesprávnější. A nikdo katastrofu nepozná, protože ticho se nedá z hromady kamení vyčíst. Přeji si proto, aby hlavní žebroví lodi pevně sklenuli. Jen tak ji mohu uchovat od jednoho pokolení k druhému. Nikdy nemohu zušlechtit chrám, budu-li neustále znovu začínat.