Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola IX. - Odlet

Aby mohl planetu opustit, využil, myslím, tahu divokých ptáků. Ráno před odchodem dal planetu pěkně do pořádku. Pečlivě vymetl nevyhaslé sopky. Dvě byly v činnosti. A bylo to ohromně pohodlné, když bylo potřebí ráno ohřát snídani. Měl také jednu vyhaslou sopku. Ale vždycky říkával: "Člověk nikdy neví!", a tak vymetl i tu vyhaslou. Jsou-li sopky dobře vymeteny, hoří mírně a pravidelně, nevybuchují. Sopečné výbuchy jsou jako oheň v krbu. Na naší Zemi jsme ovšem příliš malí, abychom si mohli vymetat sopky. Proto nám způsobují řadu nepříjemností.
Malý princ vytrhl trochu smutně také poslední výhonky baobabů. Myslel, že se snad už nikdy nevrátí. Ale všechny tyto obvyklé práce se mu zdály toho rána nesmírně milé. A když naposledy zalil květinu a chystal se ji zakrýt poklopem, zjistil, že je mu do pláče.
"Sbohem," řekl květině.
Květina však neodpověděla.
"Sbohem," opakoval.
Květina zakašlala. Ale ne proto, že byla nachlazená.
"Byla jsem hloupá," řekla mu konečně. "Odpusť mi to. Snaž se být šťasten."
Byl překvapen, že mu nic nevyčítá. Stál tu ve velkých rozpacích, s poklopem v ruce. Nechápal tu klidnou mírnost.
"No ano, mám tě ráda," řekla květina. "Tys o tom vůbec nevěděl. A byla to má chyba. To nevadí. Ale tys byl zrovna tak hloupý jako já. Hleď, abys byl šťasten... Nech ten poklop, já už ho nechci."
"Ale vítr..."
"Nejsem tak nachlazená... Čerstvý noční vítr mi udělá dobře. Jsem přece květina."
"Ale zvířata..."
"Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Je prý to tak krásné. Kdo by mě jinak navštěvoval? Ty budeš daleko. Velkých zvířat se vůbec nebojím. Mám drápy."
A naivně ukázala čtyři trny. Potom dodala: "Neotálej tolik, rozčiluje mě to. Rozhodl ses odejít, tak jdi!"
Nechtěla totiž, aby ji viděl plakat. Byla to nesmírně pyšná květina.