ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Saint-Exupéry Antoine de (*29.06.1900 - †31.07.1944)

­­­­

Citadela (5)

Kapitola V.

Přeji si proto, aby hlavní žebroví lodi pevně sklenuli. Stavba lidí. Neboť okolo lodi je slepá příroda, dosud beztvará a plná síly. A kdo zapomene na sílu moře, tomu se může dostat klidu až přespříliš.
Domnívají se, že příbytek, který jim byl dán, je absolutní sám o sobě. Natolik se stává samozřejmým, co bylo jednou ukázáno. Když člověk bydlí na lodi, přestává vidět moře. Anebo když je zahlédne, je to jen ozdoba lodi. Taková je moc ducha. Moře se mu zdá stvořené k tomu, aby unášelo loď.
Klamou se však. Určitý sochař jim ukázal v kameni určitou tvář. Ale jiný jim mohl ukázat jinou. Ostatně znáš přece souhvězdí: toto je Labuť. Někdo by ti v ní ukázal ležící ženu. Ale přichází pozdě. Už nikdy neunikneme Labuti. Objevená Labuť nás drží v moci.
Ale považovat ji omylem za absolutní znamená přestat ji chránit. A já vím, odkud mne ohrožuje hlupák. A žonglér. Ten, který příliš lehkými prsty modeluje tváře. Kdo vidí do hry, tomu se ztrácí smysl panství. Dávám ho proto zajmout a rozčtvrtit. Jistěže ne kvůli právníkům, kteří mi dokazují, že je v neprávu, V neprávu totiž není. Nemá však ani pravdu, a já mu proto nedovolím, aby se považoval za chytřejšího, bližšího pravdě než moji právníci. Neprávem si totiž myslí, že má pravdu. Neboť i on vydává nové, pomíjivé a třpytivé výtvory vlastních rukou za absolutní, ale chybí jim váha, čas, prastarý řetěz víry. Jeho stavba se dosud neuskutečnila. Má ano. A proto odsuzuji kejklíře, a tím zachraňuji svůj lid od hniloby.
Neboť ten, kdo přestane být pozorný a zapomene, že bydlí na lodi, je už předem odzbrojen a brzy spatří, jak se moře vzedme a smete svou vlnou jeho hlupácké hříčky. Přesně takový obraz mé říše se mi jednou ukázal, když jsem se za jedné výpravy plavil s částí svého lidu po širém moři.
Byli uzavřeni na palubě korábu uprostřed moře. Občas jsem se mezi nimi mlčky procházel. Krčili se nad mísami s jídlem, dávali pít dětem nebo se hroužili v modlitbu nad zrnky růžence. Stali se obyvateli lodě. Loď se jim stala příbytkem.
Jednu noc se však živly zvedly. A když jsem v tichu své lásky mezi ně přišel, spatřil jsem, že se nic nezměnilo. Ciselovali prsteny, soukali vlnu anebo tiše hovořili a neúnavně tkali to společenství lidí, to předivo svazků, v němž potom stačí, aby jeden zemřel a každý cosi ztratí. Naslouchal jsem jejich hovoru v tichu své lásky, nedbaje na slova, na jejich rozklady o kotlících či nemocech, neboť jsem věděl, že smysl věcí nespočívá v předmětu, nýbrž v cestě. A byl tu člověk, který se dovedl tak vážně usmát, že se tím celý dával ... a jiný se zase nudil a neměl tušení, že to je z úzkosti anebo z nepřítomnosti Boha. A tak jsem na ně hleděl v tichu své lásky.
Těžké, nepoznatelné rameno moře je zatím prostupovalo svým pomalým a strašným pohybem. Byly okamžiky, kdy všechno utkvělo na vrcholu vzedmuté vlny jakoby v nepřítomnu. A celá loď se chvěla, jako by kování puklo, jako kdyby se už byla roztříštila, a pokud tohle rozplynutí věcí trvalo, ustávali v modlení, hovoru, krmení dětí i ciselování ryzího stříbra. Dřevem pokaždé projelo z jednoho konce na druhý jediné zaskřípění jako úder hromu. Loď jako by se zhroutila do sebe, nalehla do základů, div nepopraskaly, a lidé při tom drtivém pádu vrhli.
A tiskli se k sobě pod odporným kymácením olejových lamp jako ve stáji, která se hroutí. Aby nepropadli strachu, poslal jsem jim vzkaz: "Ti, kteří pracují se stříbrem, ať mi zhotoví ciselovaný džbán. Ti, kteří připravují jídlo pro ostatní, ať si dají víc záležet. Zdraví ať pečují o nemocné. Ti, kdo se modlí, ať se ještě víc pohrouží v modlitbu ..."
A člověku, jehož jsem našel, jak se opírá bledý o trám a skrze silnou ucpávku naslouchá zakázanému hlasu moře: "Běž do podpalubí spočítat mrtvé ovce. Když jsou tak poděšené, snadno se stane, že jedna druhou zadusí ..." Odpověděl:
"Bůh hněte moře. Jsme ztraceni. Slyším, jak hlavní žebra lodě praskají ... Ty nemá nikdy být slyšet, neboť jsou základ a výztuž. Stejně tak svěřujeme základům zeměkoule své domy a řady olivových palem a něhu chundelatých ovcí. které za večera zvolna přežvykují boží trávu. Je dobré pečovat o palmy, ovce a jídlo a lásku v domě. A špatné je, když nás leká sám základ. Když to, co je hotové, začne být znovu tvarováno. A teď začíná hovořit to, co má mlčet. Co se z nás stane, jestliže začnou blekotat hory? Já to blekotání jednou slyšel a nikdy na ně nezapomenu ..." "Jaké blekotání?" řekl jsem.
"Kdysi, pane, jsem bydlel ve vsi postavené na klidném temeni kopce, pevně zasazené mezi nebem a zemí, ve vsi zbudované, aby trvala. A také trvala. Roubení studní, kamenné prahy, oblý lem kašen se dlouhým užíváním nádherně leskly. Jedné noci se vsak v našich podzemních základech cosi probudilo. Pochopili jsme, že nám země pod nohama ožila a kypí. Co bylo hotové, začalo být znovu tvarováno. A dostali jsme strach. Nebáli jsme se ani tak o sebe. jako o to, co bylo předmětem naší práce. O to, v co jsme se během života proměňovali. Já jsem byl ciselér a strachoval jsem se o veliký džbán, na němž jsem pracoval už celé dva roky. V ten džbán se proměnily dva roky mého bdění. Jiný se třásl o tlusté vlněné koberce, které s potěšením tkal. Denně je na slunci rozvinoval. Byl pyšný, že cosi ze svého zkornatělého těla směnil za tohle vlnění, které se zdálo tak hluboké. Jiný se strachoval o olivové palmy, které zasadil. Vím určitě, že nikdo z nás se nebál smrti, ale chvěli jsme se o drobné, hloupé předměty. Uvědomili jsme si, že život nemá smysl, leda když je postupně směňován. Smrt zahradníka se stromu nedotkne. Je-li však ohrožen strom, zahradník umírá dvakrát. A byl mezi námi i starý vypravěč, který znal ty nejhezčí příběhy z pouště a sám je ještě zkrášlil. A znal je jen on sám, neboť neměl synů. A když se země začala hroutit, chvěl se o ubohé příběhy, které už nikdo nezazpívá. A země žila a kypěla a začal se tvořit mohutný okrový příval a valit se dolů. Řekni mi, co může člověk ze sebe výměnou nabídnout, aby tím dodal krásy okrovému přívalu, který se pomalu sune a všecko pohlcuje? Co může na tom pohybu vybudovat? Domy se pod tím náporem pomalu stáčely a trámy, takřka nepostřehnutelně zkroucené, rázem pukaly jak sudy černého prachu. Jinde se začaly zdi nejprve chvět a pak se naráz sesuly. A ti z nás, kdo to přežili, ztratili smysl sebe samých. Krom vypravěče, který zešílel a zpíval. Kam nás to vezeš? Ta loď se potopí i s ovocem naší práce. Cítím, jak čas tam venku ubíhá naprázdno. Cítím ubíhat čas. Běh času nikdy nemáme takto cítit, čas má zpevňovat a dávat zrát a stárnout. Má zvolna shromažďovat dílo. Zpevňuje však nyní něco, co by pocházelo od nás a co přetrvá?"

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 15.11.2012

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Antoine de Saint-Exupéry - Citadela (5)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­