ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Saint-Exupéry Antoine de (*29.06.1900 - †31.07.1944)

   
­­­­

Citadela (7)

Kapitola VII.

Objevil jsem totiž ještě jinou pravdu. A sice tu, že je marnou iluzí, když se lenivci domnívají, že mohou v klidu obývat svůj dům. Neboť každý příbytek je ohrožen. Tak jako onen chrám vydaný severnímu větru, který jsi vybudoval na horách a který postupně zchátral jako stará lodní příď a začíná se hroutit. A stejně jako chrám už zanesený pískem, jenž se ho pozvolna zmocní. Na místech jeho základů najdeš jen poušť, širou jako moře. Podobně je tomu i s každou jinou stavbou a především s mým neviditelným palácem sestávajícím z ovcí a koz a příbytků a hor, s mým palácem, který je však vystavěn především z mé lásky, a zemře-li král, v němž je ona tvář soustředěna, palác se opět rozpadne v hory a kozy a příbytky a ovce. A ztracen v rozličnosti věcí, bude od té chvíle už jen neuspořádanou hmotou, připravenou pro nové sochaře. A přijdou sochaři tam z pouště, aby mu znovu zformovali tvář. Přijdou s určitým obrazem v srdci a stará písmena knihy uspořádají podle nového smyslu. já sám jsem jednal podobně. Nádherné noci mých válečných výprav, nikdy vás nemohu dost oslavit! Postavil jsem na panenském písku trojúhelník tábora a pak vystoupil na vyvýšené místo, abych tu vyčkal noci. Měřil jsem potom pohledem tu černou skvrnu, sotva větší než náves, na níž jsem utábořil své vojáky, výstroj a zbraně, a myslel hlavně na to, jak jsou křehcí. Ano, co mohlo být bědnějšího nad tu hrstku lidí, polonahých pod modrým plátnem, ohrožených mrazivou nocí, v níž se už ukazovaly hvězdy, ohrožených žízní, neboť s měchy se muselo šetřit devět dnů, dokud nepřijdeme k studni, ohrožených pouštním větrem, který se dovede zvednout jako bouře, ohrožených konečně i možností ran, jež zanechají lidské tělo jako nahnilý plod. A člověk je pak dobrý leda k zahození. Co mohlo být bědnějšího nad ty ranečky modré látky sotva vyztužené kovem zbraní a ležící nahé na nepřátelské pláni? Co však záleželo na tom, že byli křehcí! Já jsem je svazoval a chránil, aby se nerozptýlili a nezhynuli. Už jenom tím, že jsem dal na noc postavit ten trojúhelníkový útvar, rozlišil jsem jej od ostatní pouště. Můj tábor se zavřel jako pěst. Jako když se uchytí ve skalnaté zemi cedr a zachraňuje před zkázou košaté větve. Protože ani cedr nezná, co je to spánek, a dnem i nocí bojuje uvnitř svého mohutného těla a v nepřátelském vesmíru se vyživuje právě prvky vlastní zkázy. Cedr se každým okamžikem sám znovu vytváří. I já jsem každým okamžikem znovu vytvářel svůj příbytek, aby trval. A z toho seskupení, jež by se dalo rozptýlit pouhým fouknutím, jsem vydobyl ležení ve tvaru trojúhelníku, nezničitelné jako věž a trvalé jako lodní příď. A z obavy, aby tábor neusnul a v zapomenutí se zase nerozložil, dal jsem kolem něho rozestavět hlídky, aby naslouchaly zvukům z pouště. A stejné jako cedr, který pohlcuje kámen a proměňuje ho v cedr, živil se můj tábor hrozbami zvenčí. Buď pochválena ona za noci probíhající směna, při níž se tiší poslové nikým neslyšeni sesedají okolo ohňů a hovoří o kmenech, které postupují od severu, anebo o pohybu jižních kmenů, pronásledujících ukradené velbloudy, anebo o rozruchu, který někde vznikl kvůli nějaké vraždě, anebo, a to hlavně, o plánech těch, kdo mlčky čekají pod svými stany na to, až přijde noc. I ty jsi zažil příchod takových poslů, vyprávějících o tomto mlčení! Chvála buď těm, kdo náhle vyvstanou okolo našich ohňů a hovoří slovy tak pochmurnými, že jsou ohně rázem zasypány pískem a muži nalehnou na pušky a začnou tábořiště zdobit věncem střelného prachu.
Neboť tou chvílí, kdy nastane noc, dějí se neobyčejné věci! Každý večer jsem takto pozoroval své vojsko a viděl, že je zajaté v pláni jako loď, ale loď, která trvá, protože den ji odhalí zas nedotčenou a rozjásanou probuzením jako kohoutí zpěv. A když pak opět sedlají k jízdě, je slyšet výkřiky hlasů, zvonící ve svěžím ránu jako měď. A muži, opojení rodícím se dnem, se zhluboka nadechují jako znovuzrození a vychutnávají drsnou rozkoš širé pouště.
Vedl jsem je dobýt oázu. Každý, kdo nerozumí lidem, hledal by náboženství oázy v oáze samotné. Ale ti, kdo v oáze žijí, nic o svém příbytku nevědí. Musí být objeven v srdcí pirátské tlupy rozežrané pískem. Té lásce jsem je učil. Říkal jsem jim: "Najdete tam voňavou trávu, zpěv studní a ženy v dlouhých pestrých závojích, jež budou před vámi prchat, podobné stádu hbitých laní, sladko je však bude polapit, neboť jsou k zajetí stvořené ..." Říkal jsem: "Ony si myslí, že vás nenávidí, a zuby nehty vás budou odstrkovat. Stačí však, aby vaše dlaň spočinula v modrých prstencích jejich vlasů, a budou vaše!" Říkal jsem: "Stačí, když užijete své síly se vší něhou, a už se nepohnou z místa. Ještě pořád o vás nebudou chtít nic vědět a budou zavírat oči, vaše mlčení však na ně nalehne jako stín orla. Teprve potom k vám konečné otevřou oči a vy je naplníte slzami.
Stanete se jejich nekonečnem, jak by pak na vás mohly zapomenout?"
Na závěr jsem ještě řekl, abych je pro ten ráj nadchl: "Uvidíte tam palmové háje a ptáky všech barev ... Oáza se vám vzdá, neboť si náboženství oázy přinášíte v srdcích, kdežto ti, jež odtud vyháníte, nejsou už oázy hodni. Dokonce i jejich ženy si myslí, že plní jen smutnou, běžnou povinnost, když perou prádlo v potoce, zurčícím přes kulaté bílé oblázky. A zatím je to slavnost. Ale vy, zkornatělí pískem a vysušení sluncem a přesolení žhavou kůrou solných údolí, vy je pojmete za manželky a s rukama v bocích budete potom hledět, jak perou prádlo v modré vodě, a vychutnávat vítězství.
Dík tomu, že jsou kolem vás nepřátelé, kteří vám dodávají tvrdosti, jste dnes uprostřed písku trvalí jako cedr, a budete trvat i v oáze, jestliže se pro vás oáza nestane úkrytem, kde se člověk uzavře a zapomene, nýbrž nepřetržitým vítězstvím nad pouští.
Zvítězili jste nad jejím lidem, neboť se uspokojen svým bohatstvím sobecky uzavřel. Věnec písku, svírající oázu, považovali pouze za její ozdobu a smáli se nepříjemným dotěrům, kteří se je snažili pohnout, aby před prahem svého království studní znovu vztyčili hlídky, jež tam usnuly. Hnili v iluzi štěstí, jež viděli v majetku. Štěstí však spočívá jen v žáru činů a v tvůrčím uspokojení. Ti, kdo se přestali za něco směňovat a berou svou potravu od jiných, ať byla jakkoli jemná a vybraná, ano, ti zjemnělí, kdo naslouchají cizím básním a vlastní básně nepíší, ti, kdo se těší z oázy, aniž jí sami poskytují cokoli živého, a kdo sahají po zpěvech dodaných odjinud, ti přivazují sami sebe ke chlévskému žlabu a proměněni v pouhý dobytek, jsou zralí pro otroctví."
Řekl jsem jim: "Dobytím oázy se pro vás v podstatě nic nezmění. Je to jen jiná forma táboření v poušti. Neboť má říše je ohrožena ze všech stran. Její látkou není nic jiného, než známě seskupení koz, ovcí, příbytků a hor, ale kdyby se roztrhl uzel, který je svazuje dohromady, zbude jen neuspořádaná stavební hmota, vydaná napospas drancování."

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 07.12.2012

­­­­

Diskuse k úryvku
Antoine de Saint-Exupéry - Citadela (7)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)