Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kapitola II – Kamarádi
Později jsi nám vyprávěl, jak k neštěstí došlo.
Když bouře zahradila celý prostor – za osmačtyřicet hodin nakupila pětimetrovou vrstvu sněhu na chilský svah And –, udělali Američané z Pan-Air čelem vzad. Ale ty jsi přesto letěl dál a hledal jsi nějakou trhlinu v mracích. Objevil jsi tu past trochu jižněji a vznesl jsi se do šesti tisíc pěti set metrů nad mraky, které dosahovaly jen šesti tisíc a z nichž čněly jen nejvyšší vrcholy; nabral jsi kurs k Argentině.
Sestupné proudy působí někdy pilotovi podivné obtíže. Motor jde na plné obrátky, ale stroj přitom klesá. Pilot táhne, aby si udržel výšku, letadlo ztrácí rychlost, je těžko ovladatelné a klesá dál. Člověk povolí ze strachu, aby nepřetáhl, a nechá se unášet doprava nebo doleva, aby měl záda chráněna horským hřebenem, který chytá vítr jako odrazník, ale klesání pokračuje. Zrovna jako by celá obloha klesala. Tu má člověk pocit, že ho stihla nějaká kosmická katastrofa. Není záchrany. Marně se pokouší otočit a dostat zpátky tam, kde vzduch ještě nesl, kde byl pevný a hmotný jako pilíř. Ale po pilíři není stopy. Všechno se rozpadá a člověk v té vesmírné zkáze sklouzne do mraku, který pomalu stoupá, vznese se až k vám a pohltí vás.
”Málem bych tam uvízl,” řekl jsi sám, ”ale ještě jsem měl naději. Někdy se sestupné proudy vyskytují nad mraky, které se zdají stálé z toho prostého důvodu, že se v té výši znovu a znovu vytvářejí. Ve vysokých horách je všechno tak divné...”
A co teprve mraky ...!
”Hned jak jsem se do toho dostal, pustil jsem řízení a vší silou jsem se držel letadla, aby mě to nevyhodilo ven. Otřesy byly tak silné, že se mi řemeny zasekávaly do ramen a div nepraskly. Ještě ke všemu mi jinovatka úplně zakryla gyrohorizont a já se kutálel jako klobouk ze šesti tisíc do tří tisíc pěti set.
Ve třech a půl jsem zahlédl černou vodorovnou hmotu a mohl jsem zas letadlo uvést do správné polohy. Poznal jsem to jezero, byla to Laguna diamante. Věděl jsem, že leží na dně trychtýře, jehož jedna stěna, sopka Maipú, trčí do výše šesti tisíc devíti set metrů. Už jsem byl sice z mraků venku, ale byl jsem ještě oslepen hustými sněhovými víry a kdybych se byl pustil svého jezera, musel jsem se roztříštit o některou stěnu trychtýře. Kroužil jsem tedy ve výši třiceti metrů kolem jezera, dokud mi nedošel benzín. Po dvouhodinovém manévrování jsem dosedl a převrhl se. Když jsem se dostal z letadla, povalila mě bouře. Postavil jsem se, povalila mě zas. Nezbývalo než se protáhnout pod kabinu letadla a vyhrabat si ve sněhu úkryt. Zabalil jsem se do poštovních pytlů a osmačtyřicet hodin jsem čekal.
Když se bouře utišila, dal jsem se na pochod. Šel jsem pět dní a čtyři noci.”
Prožíval jsem znovu své dobrodružství jako boxer, který zvítězil, ale byl poznamenán ranami. Zbavoval jsi se toho po kouskách. A když jsi za noci mluvil, viděl jsem tě, jak jdeš bez cepínu, bez lana, bez potravin, jak slézáš soutěsky ve výši čtyř tisíc pěti set metrů nebo jak se šplháš po kolmých stěnách a za čtyřicetistupňového mrazu ti krvácejí nohy, kolena, ruce. Krev, síla i rozum pomalu z tebe unikaly, ale ty jsi šel kupředu s mravenčí urputností, vracel jsi se, abys obešel překážku, padal jsi se a zas vstával nebo jsi se šplhal po svazích, které končily jen propastí, a nakonec jsi si nedovolil ani chvilku odpočinku, protože by ses ze sněhového lože už nezvedl.
Když jsi uklouzl, musel jsi zas honem postavit na nohy, abys neztuhl na kost. Mráz tě měnil čím dál víc v kámen a za to, že jsi po pádu jen o minutu déle vychutnával odpočinek, musel jsi, abys vůbec vstal, rozhýbat mrtvé svaly.
Odolával jsi pokušení. ”Ve sněhu člověk úplně ztrácí pud sebezáchovy,” řekl jsi mi. ”Po dvou, třech, čtyřech dnech chůze si člověk nepřeje nic než spát. Taky jsem si to přál. Ale říkal jsem si: Jestli má žena věří, že jsem naživu, věří, že jdu. Kamarádi věří, že jdu. Všichni mi důvěřují. A byl byl darebák, kdybych nešel dál.”
A špičkou kapesního nože jsi každý den ještě víc vykrajoval střevíce, aby se ti do nich vešly omrzlé a opuchlé nohy.
Svěřil ses mi také s jednou zvláštní zkušeností:
”Víš, hned od druhého dne mi dalo nejvíc práce, abych nemyslel. Měl jsem velké bolesti, a byl jsem v úplně beznadějné situaci. Abych měl odvahu jít dál, nesměl jsem o tom uvažovat. Bohužel jsem nemohl mozek vypnout, běžel na plné obrátky. Ale ještě jsem dokázal vybírat mu představy. Chytil jsem ho na nějaký film, na nějakou knihu. A film či kniha mi proběhly hlavou nesmírně rychle. Už jsem zas přemýšlel o své současné situaci. Zas a zas. A znovu jsem odváděl mozek k jiným myšlenkám ...”
Přesto však se jednou stalo, když jsi ukouzl a ležel na břiše ve sněhu, že jsi se už nepokoušel vstát. Byl jsi jako boxer, kterého úder zbavil vší bojovnosti a který teď naslouchá, jak kdesi v neznámu dopadá jedna vteřina za druhou až k té desáté, po níž není odvolání.
”Udělal jsem, co bylo v mých silách, a žádná naděje už nezbývá, tak proč se mám umíněně mučit dál?” Stačilo, abys zavřel oči, a hned by všude zavládl mír. Hned zmizely skály, led a sníh. Sotva by se tvá zázrakuschopná víčka zavřela, hned by tě přestaly bolet rány a zhmožděniny po zádech, necítil bys natržené svaly a palčivý mráz, ani tíhu života, který člověk vleče jako tažné zvíře těžký vůz. Už jsi cítil, jak ten jed chladí a jak se ti po morfiu rozlévá v těle blaženství. Celý tvůj život se soustředil co nejblíž k srdci. Cosi sladkého a drahocenného se schoulilo kdesi hluboko v tobě. Tvé vědomí pomalu opouštělo vzdálené oblasti těla, toho těla, které bylo zatím jako zvíře poháněno ranami, a teď konečně začínalo být necitelné jako mramor.
I tvé výčitky se už ztišily. Naše volání k tobě už nedoléhalo nebo přesněji řečeno měnilo se ve volání snové. A ty jsi v odpověď šťastně kráčel kupředu dlouhými lehkými kroky, které tě bez námahy brzy odvedou do kouzelné roviny. Jak snadno jsi vklouzl do světa, v němž ti bylo tak hezky! Měl jsi v úmyslu, lakomý Guillaumete, připravit nás o svůj návrat.
Výčitky vyvstaly v nejzazších hlubinách tvého svědomí. Do snu se náhle vmísily podrobnosti. ”Myslel jsem na svou ženu. Byl jsem pojištěn, nebude tedy trpět bídu. Jenže pojistka ...”
Je-li člověk nezvěstný, smí být podle zákona prohlášen za mrtvého až po čtyřech letech. Tahle podrobnost před tebou vyvstala zvlášť jasně a zahladila všechny ostatní představy. Ale ty jsi ležel na břiše na prudkém zasněženém svahu. Až nastane léto, tělo se sesuje s rozbahněnou zemí do některé z nesčetných trhlin v Andách. Věděl jsi to. Ale věděl jsi také, že padesát metrů před tebou ční skála: ”Jestli vstanu, možná že se k ní dostanu,” řekl jsi si. ”A přitisknu-li tělo ke kameni, v létě je najdou.”
A když jsi se znovu postavil na nohy, šel jsi dvě noci a tři dny.
Ale tušil jsi, že už daleko nedojdeš:
”Podle mnoha příznaků jsem viděl, že se blíží konec. Třeba podle toho, že jsem se musel zastavovat skoro každou druhou hodinu, abych si ještě o kousek nařízl boty, abych si sněhem třel opuchlé nohy nebo prostě aby si srdce mohlo odpočinout. Ale v posledních dnech jsem ztrácel paměť. Šel jsem už hezkou chvíli, než jsem si všiml, že mi něco chybí: pokaždé jsem něco zapomněl. Poprvé to byla rukavice, a to bylo zlé v té zimě! Položil jsem ji před sebe, a když jsem se zvedl, nechal jsem ji tam. Potom hodinky. Pak nožík. Dále kompas. Při každé zastávce jsem se o něco ochudil ...
Jediná záchrana je v tom, udělat krok. Ještě krok. Stále znovu začínáme tentýž krok ...”
”Věř mi to nebo ne, ale co jsem dokázal já, nedokázalo by žádné zvíře.” Tato věta – nejvznešenější, jakou jsem kdy slyšel – tato věta, která staví člověka na jeho místo, která ho ctí, která obnovuje pravou stupnici hodnot, se mi vracela na mysl. Konečně jsi usnul, konečně bylo tvé vědomí umlčeno, ale jakmile se tvé zubožené, potlučené a popálené tělo probudí, zmocní se ho vědomí znovu. Tělo je jen dobrý nástroj, tělo slouží. Pyšníme se tím dobrým nástrojem a ty, Guillaumete, jsi vyjádřil i tu naši pýchu:
”Neměl jsem co jíst, a tak ti nemusím ani říkat, že když jsem šel už třetí den ... srdce mi nijak silně netlouklo ... Nu a když jsem visel nad propastí a slézal kolmý sráz, když jsem si tam vyhrabával díry, abych se mohl zachytit rukama, srdce mi najednou začalo vynechávat. Zpomalilo, pak se zas rozběhlo. Bilo nepravidelně. Cítil jsem, že zastaví-li na vteřinku déle, pustím se. Už jsem se nehýbal a poslouchal, co se děje ve mně. Nikdy v letadle, rozumíš, nikdy jsem se necítil tak spojený s motorem jako těch několik minut se svým srdcem. Domlouval jsem mu: Nu tak, vydrž. Bouchej ještě ... A bylo to dobré srdce! Zpomalovalo, ale pak se vždycky zas rozběhlo ... Neumíš si představit, jak jsem byl na to srdce hrdý!”

Konečně jsi v onom pokoji v Mendoze usnul hořečnatým spánkem. Bděl jsem u tvé postele a napadlo mne: Kdyby někdo mluvil o jeho odvaze, pokrčil by Guillaumet rameny. A kdo by chválil jeho skromnost, zklamal by ho také. On ví, že jeho přednost není v něčem tak průměrném. Pokrčil by rameny, protože je moudrý. Ví, že jde-li do tuhého, strach z lidí opadne. Lidé se bojí jen neznáma. Ale pro člověka, který se s ním střetne, přestává už být neznámem. Zvlášť pro toho, kdo je zkoumá s takovou jasnozřivou vážností. Guillaumetova odvaha je především důsledek jeho jistoty.
V tom však není jeho nejvlastnější hodnota. Jeho velikost je v tom, že cítí odpovědnost. Odpovědnost za sebe, za poštu, za kamarády, kteří v něho věří. V jeho rukou spočívá jejich bolest nebo jejich radost. Odpovědnost za všechno nové, co vzniká tam mezi žijícími lidmi, na čem se má také on podílet. Odpovědnost tak trochu za osud lidstva, pokud se dotýká jeho práce.
Je z oněch velkodušných bytostí, které jsou ochotny svou košatou korunou poskytnout stín širým obzorům. Být člověkem znamená být odpovědný. Znamená to hanbit se nad nezaviněnou bídou. Znamená to být hrdý na vítězství, které dosáhli kamarádi. Znamená to cítit, že přiložíme-li svůj kamínek k ostatním, pomáháme stavět svět.

Čtenářský deník	-	Citadela
	-	Dopis rukojmímu
	-	Malý princ, Malý princ (2), Malý princ (3), Malý princ (4), Malý princ (5), Malý princ (6), Malý princ (7), Malý princ (8), Malý princ (9), Malý princ (10), Malý princ (11), Malý princ (12), Malý princ (13), Malý princ (14), Malý princ (15), Malý princ (16), Malý princ (17), Malý princ (18), Malý princ (19), Malý princ (20), Malý princ (21), Malý princ (22), Malý princ (23), Malý princ (24), Malý princ (25), Malý princ (26), Malý princ (27), Malý princ (28)
	-	Malý princ (rozbor), Malý princ (rozbor) (2), Malý princ (rozbor) (3), Malý princ (rozbor) (4)
	-	Noční let, Noční let (2)
	-	Země lidí

Čítanka	-	Citadela, Citadela (2), Citadela (3), Citadela (4), Citadela (5), Citadela (6), Citadela (7), Citadela (8), Citadela (9)
	-	Malý princ, Malý princ (2), Malý princ (3), Malý princ (4), Malý princ (5), Malý princ (6), Malý princ (7), Malý princ (8), Malý princ (9), Malý princ (10), Malý princ (11), Malý princ (12), Malý princ (13), Malý princ (14), Malý princ (15), Malý princ (16), Malý princ (17), Malý princ (18), Malý princ (19), Malý princ (20), Malý princ (21), Malý princ (22), Malý princ (23), Malý princ (24), Malý princ (25), Malý princ (26), Malý princ (27)
	-	Malý princ (celá kniha / e-book)
	-	Země lidí