ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dostojevskij Fjodor Michajlovič (*11.11.1821 - †09.02.1881)

   
­­­­

Bílé noci (2)

  • přeložil Jaroslav Tafel

Noc druhá

"No tak, dočkal jste se!" řekla se smíchem, tisknouc mi obě ruce.
"Jsem tady už dvě hodiny; vy nevíte, co se celý den se mnou dálo!"
"Vím, vím... ale k věci. Víte, proč jsem přišla? Ne proto, abych plácala hlouposti jako včera. Zkrátka, musíme postupovat rozumněji. Dlouho jsem včera o tom všem přemýšlela."
"V čempak, v čem máme být rozumnější? Pokud jde o mne, jsem ochoten; ale v životě mne věru nepotkalo nic rozumnějšího než teď."
"Opravdu? Prosím vás, nemačkejte mi tolik ruce, to za prvé, a za druhé vám oznamuji, že jsem dnes o vás dlouho přemýšlela."
"No, a k čemu jste nakonec došla?"
"Nakonec? Nakonec jsem došla k tomu, že musíme začít pěkně od začátku, protože jsem si posléze řekla, že vás ještě vůbec neznám, že jsem se včera chovala jako dítě, jako holčička a z toho mi samozřejmě vyplynulo, že všechno zavinilo moje dobré srdce, to jest, nakonec jsem se pochválila, jak už to bývá, když uvažujeme sami o sobě. Abych tedy chybu napravila, rozhodla jsem se, že se na vás musím dopodrobna vyptat. Ale protože se na vás nemám koho vyptávat, musíte mi sám všechno vyprávět, všecičko. Tak, co jste za člověka? Honem - spusťte, vyprávějte svůj příběh."
"Příběh!" zvolal jsem polekaně, "příběh! Ale kdo vám řekl, že mám nějaký svůj příběh? Nemám žádný příběh... "
"Jak jste tedy vlastně žil, když žádný nemáte?" přerušila mne se smíchem.
"Bez jakýchkoli příběhů! Tak, žil jsem jako kůl v plotě, jak se u nás říká, to znamená naprosto sám - sám - docela sám - chápete, co je to být sám?"
"A jak sám? To jste se nikdy s nikým nevídal?"
"O ne, o to by nebylo - ale přesto jsem sám."
"Jak to, copak jaktěživ s nikým nemluvíte?"
"S nikým - v pravém slova smyslu."
"A co jste vlastně zač, vysvětlete mi to! Počkejte, už vím, vy máte určitě babičku jako já. Je slepá a celý život mě nikam nepustí, takže jsem skoro úplně odvykla mluvit. A když jsem před dvěma lety provedla nějakou nezbednost a babička viděla, že se mnou není pořízení, vzala jehlici, zavolala si mě a přišpendlila mé šaty ke svým - a od těch časů sedíme tak celé dny; ona plete punčochy, ačkoliv je slepá, a já abych vedle ní seděla, šila, nebo jí předčítala z knížky - to je takový divný zvyk, vždy jsem už dva roky přišpendlená... "
"Ach bože můj, to je hotové neštěstí! Ale ne, já nemám takovou babičku."
"Nemáte? Tak jak můžete sedět doma?"
"Poslechněte, chcete vědět, co jsem zač?"
"Nu ano, ano!"
"V pravém slova smyslu?"
"V nejpravějším slova smyslu!"
"Jak ráčíte, jsem - podivín."
"Podivín, podivín! Jaký podivín," zvolala dívka a dala se do takového smíchu, jako by celý rok neměla příležitost se zasmát. "S vámi je švanda! Podívejte, tady je lavička; posaďme se! Tady nikdo nechodí, nikdo nás neuslyší - a spusťte svůj příběh! Vy mě totiž nepřesvědčíte, vy máte svůj příběh, ale
necháváte si ho pro sebe. Za prvé, co je to podivín?"
"Podivín? Podivín, to je pošetilec, to je takový směšný člověk!" odpověděl jsem a sám jsem se rozesmál, nakažen jejím dětským chichotáním. "To je taková povaha. Poslechněte, víte, co je to snílek?"
"Snílek! Dovolte, jak bych nevěděla! Sama jsem snílek! Co mi jen všechno netáhne hlavou, když tak někdy sedím vedle babičky. Nu, a začnu snít a přemýšlím, přemýšlím - no, zkrátka, vdávám se za čínského prince... A někdy člověk dokonce potřebuje snít! Vlastně ne, bůhví! Zvlášť když je o čem přemýšlet i tak," dodala dívka tentokrát dost vážně.
"Výborně! Když už jste se tolikrát vdávala za čínského Syna nebes, pak mi tedy dokonale porozumíte. Tak poslouchejte... Ale promiňte... vždy ještě nevím, jak se jmenujete."
"Konečně! To jste si brzy vzpomněl."
"Ach bože! Mně to ani na mysl nepřišlo, mně bylo i tak dobře... "
"Jmenuji se... Nastěnka."
"Jenom Nastěnka?"
"Ano. Copak je vám to málo? Jste vy ale nenasyta!"
"Málo? Mnoho, mnoho, naopak, velmi mnoho, Nastěnko, jste moc hodná, že jste pro mne hned od začátku Nastěnkou!"
"No dobře, tak dál!"
"Tak, a teď, Nastěnko, poslouchejte, jak směšný příběh se mi vydaří."
Usadil jsem se vedle ní, zaujal pedantsky vážnou pózu a spustil jako kniha: "V Petěrburgu, Nastěnko, snad to ani nevíte, jsou velmi podivná zákoutí. Do těch míst jako by nenahlíželo stejné slunce, jaké svítí pro všechny petěrburské lidi, nahlíží tam jakési jiné, nové, jakoby zvlášť objednané pro ta zákoutí, a svítí na všechno zvláštním, nevídaným světlem. V těch zákoutích, milá Nastěnko, jako by se žilo docela jiným životem, nepodobným tomu, jenž kolotá kolem nás, takovým, jaký je možná v neznámém království za devaterou horou, ale ne u nás v naší střízlivé, přestřízlivé době. A tento život je směs čehosi vysloveně fantastického, ohnivě ideálního a zároveň (běda, Nastěnko!) bezbarvě prozaického a všedního, nemám-li říci: neuvěřitelně přízemního."
"Uf! Pane na nebi! To je předmluva! Copak to vlastně uslyším?"
"Uslyšíte, Nastěnko (zdá se mi, že už vám nikdy jinak neřeknu než Nastěnko), uslyšíte, že v těch zákoutích žijí podivní lidé - snílci. Snílek, máme-li ho přesně definovat - není člověk, víte, to je jakási bytost středního rodu. Usadí se většinou v nějakém nepřístupném koutě, jako by se tam chtěl skrývat před denním světlem, a když zaleze do svého ústraní, přilne k němu jako slimák, neboť se v tom převelice podobá onomu zajímavému živočichovi, který je zároveň živočichem i obydlím, a říká se mu želva. Proč myslíte, že má tak rád své čtyři stěny, vymalované určitě na zeleno, začouzené, smutné a nemožně začernalé kouřem? Proč ten směšný pán, když za ním zajde někdo z jeho nečetných známých (končívá to tak, že mu všichni známí dají vale), proč ten směšný člověk přijme hosta tak zmateně, tak nejistě se tváří a je tak rozpačitý, jako by právě spáchal ve svých čtyřech stěnách zločin, jako by vyráběl falešné bankovky nebo nějaké veršíky pro časopis, doprovázené anonymním dopisem, kde se říká, že pravý básník už zemřel a jeho přítel pokládá za svatou povinnost jeho veršíky uveřejnit? Řekněte mi, Nastěnko, proč těm dvěma besedníkům tak vázne hovor? Proč najednou odumřel na jazyku smích a nějaké to kořeněné slůvko tomu nenadálému zaraženému příchozímu, u něhož jindy nebývá nouze o smích, kořeněné slovíčko, rozprávku o krásném pohlaví či jiných veselých námětech? Proč vlastně ten přítel, bezpochyby nedávný známý, při této první návštěvě - protože v tomto případě už druhá nepadá v úvahu a přítel po druhé nepřijde - proč je i ten přítel tak ostýchavý, prkenný při vší své vtipnosti (má-li jakou), hledě na zdrcenou tvář hostitele, který, pokud jde o něho, už je nadobro popleten a neví kudy kam po marné usilovné snaze dodat hovoru plynulost a rozmanitost, dokázat řečmi o krásném pohlaví, že i on je světáckého založení, a zalíbit se touto přizpůsobivostí nešťastníku, který se obrátil na špatnou adresu a přišel omylem na návštěvu. Proč vlastně host najednou popadne klobouk a má se kvapně k odchodu, neboť si náhle připomněl nejneodkladnější záležitost, jakou měl kdy na starosti, a nějak vyprostí svou ruku z vřelého stisku hostitele, snažícího se projevit svou lítost a napravit ztracené? Proč se odcházející přítel dá do smíchu, sotva za ním dveře zapadnou, a slibuje si, že víckrát k tomu podivínovi nezajde, i když ten podivín je jinak výborný chlapík? A v té chvíli nemůže své fantasii odepřít malý rozmar: srovnat, třeba vzdáleně, výraz svého nedávného společníka po celou dobu návštěvy s výrazem nešťastného, poníženého kotěte, které děti zrádně zajaly, zmuchlovaly, vylekaly a potrápily, jak mohly, a jež se nakonec před nimi schovalo pod židli, do příšeří, a tam muselo celou hodinu odpočívat, ježit se, odfrkávat a mýt svůj uražený čumáček oběma tlapkami a ještě dlouho potom nepřátelsky pokukovat na přírodu i život a dokonce i na zbytky panského oběda, jež mu nachystala soucitná klíčnice."
"Poslyšte," přerušila mne Nastěnka, která sice celou dobu naslouchala, ústa i oči otevřené údivem, "poslechněte: já vůbec nevím, jak to všechno začalo a proč mi kladete takové směšné otázky, ale vím docela jistě, že všechny tyto příhody se určitě staly vám, slovo za slovem."
"Bezpochyby," odvětil jsem s nejvážnější tváří.
"Nu, když bezpochyby, tak pokračujte," řekla Nastěnka, "protože jsem hrozně zvědavá, jak to skončí."
"Chcete vědět, Nastěnko, co dělal ve svém zákoutí náš hrdina, nebo lépe řečeno já, protože hrdinou celého vyprávění je má vlastní skromná osoba; chcete vědět, proč jej tak na celý den poplašila a rozrušila nenadálá přítelova návštěva? Chcete vědět, proč jsem vyletěl a zčervenal, když se otevřely dveře mého pokoje, proč jsem neuměl přivítat hosta atak hanebně klesl pod tíhou vlastní pohostinnosti?"
"No ovšem, ovšem!" odpověděla Nastěnka, "o to právě jde. Poslyšte, umíte krásně vyprávět, ale nemohl byste vyprávět nějak méně krásně? Vždyť vy mluvíte, jako když přečítáte z knihy."
"Nastěnko!" odpověděl jsem vážným a přísným hlasem, sotva zadržuje smích, "milá Nastěnko, vím, že vyprávím krásně, ale odpusťte, jinak vyprávět neumím. Nyní, milá Nastěnko, nyní se podobám duchu krále Šalamouna, který byl tisíc let v nádobě pod sedmerou pečetí a s něhož posléze všech sedmero pečetí sňali. Nyní, milá Nastěnko, když jsme se opět sešli po tak dlouhém odloučení - protože já jsem vás už dávno znal, Nastěnko, protože já jsem už dávno kohosi hledal, a to je znamení, že jsem hledal právě vás a že nám bylo toto setkání souzeno - nyní se v mé hlavě otevřely tisíce záklopek a já musím ze sebe všechno vylít řekou slov, nebo se zalknu. Prosím vás, abyste mě už nepřerušovala, Nastěnko, a pokorně a poslušně
naslouchala, jinak přestanu."
"Ne-ne-ne! To ne! Povídejte! Já už nepromluvím ani slovo."
"Tak tedy: jednu hodinu ze svého dne, přítelkyně moje, Nastěnko, mám obzvláště rád. Je to právě ta hodina, kdy končí téměř veškerá práce, povinnosti a závazky a všichni pospíchají domů poobědvat, ulehnout k odpočinku a cestou vymýšlejí různé veselé náměty na večer, na noc a pro všechen zbývající volný čas. Tou dobou i náš hrdina - dovolte mi už, Nastěnko, vyprávět o něm v třetí osobě, protože se v první osobě hrozně stydím vyprávět - tou dobou tedy i náš hrdina, který také vykonal svou práci, kráčí za ostatními. Ale pocit zvláštní radosti se odráží na jeho bledé, jakoby trochu unavené tváři. Se zalíbením hledí na večerní červánky, jež pozvolna pohasínají na chladné petěrburské obloze. Říkám-li hledí, lžu: nehledí, jen jaksi mimoděk přihlíží, jako by byl unaven nebo zároveň zaměstnán nějakým jiným, zajímavějším předmětem, takže jen letmo, skoro bezděky, může věnovat čas svému okolí. Je spokojen, že pro dnešek skoncoval se svým nepříjemným povoláním a raduje se jako školák, kterého pustili ze škamny k oblíbeným hrám a nezbednostem. Podívejte se na něho důkladněji, Nastěnko: hned uvidíte, že pocit radosti už blahodárně zapůsobil na jeho slabé nervy a chorobně předrážděnou fantasii. Hle, o čemsi přemýšlí... Myslíte, že o obědě? O dnešním večeru? Na co se tak dívá? Na toho solidního pána, který se tak malebně uklonil dámě, ujíždějící kolem něho v přepychovém kočáře s bystrými koňmi? Ne, Nastěnko, co je mu do všech těch malicherností! On už je teď bohat svým zvláštním životem; on náhle nějak zbohatl a poslední paprsek dohasínajícího slunce před ním nezazářil nadarmo, vyvolal v okřálém srdci celý roj dojmů. Nyní už sotva pozoruje tu cestu, na níž ho předtím mohla ohromit nejnicotnější maličkost. Nyní už "bohyně fantasie" (četla-li jste Zukovského, milá Nastěnko) protkala rozmarnou rukou svou zlatou osnovu a začala před ním rozvíjet arabesku nevídaného, prazvláštního života - a kdoví, možná, že ho s žulového chodníku, po němž kráčí k domovu, přenesla rozmarnou rukou do sedmého křišťálového nebe. Zkuste ho teď zastavit, zeptejte se ho náhle, kde teď stojí a kterými ulicemi šel. - Určitě by se na nic nepamatoval, ani na to, kudy chodil, ani na to, kde teď stojí, a červenaje se zlostí, určitě by řekl nějakou lež, aby zachoval zdání slušnosti. Proto sebou tak škubl, div nevykřikl a polekaně se rozhlížel, když ho jedna úctyhodná stařenka zdvořile zastavila uprostřed chodníku a začala se ho vyptávat na cestu, kterou ztratila. Zlostně zamračen kráčí dál, sotva si všímaje, že nejeden chodec se při pohledu na něho usmál a otočil se za ním a že nějaká malá holčička, ustupující mu bázlivě z cesty, poplašená jeho gesty a širokým zahloubaným úsměvem, dala se do hlasitého smíchu. A přece ona fantasie uchopila při svém laškovném letu stařenku i zvědavé chodce i rozesmátou holčičku a chlapíky, večeřící zrovna ve svých člunech, které se shlukly na Fontance (dejme tomu, že tudy v té chvíli šel náš hrdina), zapředla dovádivě všechny a všechno do své osnovy jako mouchy do pavučiny. A s novým bohatstvím vešel podivín domů do svého blaženého doupěte, už sedl k obědu, už dávno poobědval a procitl teprve tehdy, když zádumčivá a věčně zarmoucená Matrjona, která u něho slouží, poklidila všechno se stolu a podala mu dýmku, procitl a s údivem si připomněl, že je dávno po obědě. A že vůbec nezpozoroval, jak se to stalo.
V pokoji se zešeřilo; duše je prázdná a smutná; celé království snů se kolem něho zhroutilo; zhroutilo se beze stopy, bez hluku a třesku, zmizelo jako vidina a on sám ani neví, o čem to snil.
Ale jakýsi neurčitý bolestný pocit, jenž vzedmul jeho hruď, jakási nová touha svůdně lechtá a dráždí jeho fantasii a nepozorovaně vyvolává celý roj nových přeludů. V malém pokojíku vládne ticho; lenost a osamění hýčkají obraznost; zvolna se vzněcuje, začíná zvolna kypět jako voda v konvici staré Matrjony, která klidně přechází vedle v kuchyni a obřadně si vaří svou kávu. Už tu a tam klokotá a z rukou mého snílka vypadává kniha, maně a náhodou vybraná, z níž nepřečetl ani tři stránky. Jeho obraznost se znovu vzchopila, probudila a náhle před ním zazářil v nejtřpytnější perspektivě zase nový svět, nový okouzlující život. Nový sen - nové štěstí! Nová dávka jemného, rozkošného jedu! O, co by pohledával v našem skutečném životě! Podle jeho zaujatého soudu, Nastěnko, žijeme vy i já tak líně, pomalu, mdle; podle jeho soudu jsme všichni tak nespokojeni se svým osudem, tak umořeni svým životem! A opravdu, jen se podívejte, skutečně, jak jsme všichni mezi sebou na první pohled chladní, chmurní, zrovna zlostní... "Ubožáci," myslí si můj snílek. A není divu, že si to myslí! Pohleďte na ty kouzelné přeludy, které tak čarovně, tak umně, tak nespoutaně a široce vytvářejí před ním takový kouzelný, oduševnělý obraz, kde hlavní postavou na prvním plánu je samozřejmě on sám, vzácná postava našeho snílka. Pohleďte na ty rozmanité příhody, na ten nekonečný rej úchvatných vidin. Ptáte se snad, o čem sní? Proč se na to ptát? Sní o všem... o úloze básníka, nejprve zneuznaného a později uctívaného; o přátelství s Hoffmannem; Bartolomějská noc, Diana Vernonová, hrdinská úloha při dobytí Kazaně Ivanem Vasiljevičem, Klára Maubrayová a Eufia Densová, koncil prelátů a Hus před nimi, tanec umrlců v Robertovi (vzpomínáte na hudbu? Páchne hřbitovem!), Minna a Brenda, bitva na Berezině, předčítání básně u hraběnky V-é D-é, Danton, Kleopatra e i suoi amanti (= Kleopatra a její milenci), domek v Kolomně, vlastní domov a vedle vás milé stvoření, které vám v zimním večeru naslouchá se zářícíma očima a s pootevřenými rtíky, jako vy teď posloucháte mne, můj malý andílku... Ne, Nastěnko, co by pohledával, co by pohledával ten rozkošnický lenoch v tom životě, do něhož my dva máme takovou chuť? Myslí, že to je ubohý, žalostný život, a netuší, že možná i jemu někdy udeří smutná hodina, kdy za jediný den tohoto žalostného života dá všechna svá fantastická léta a ještě ke všemu je nedá za radost, nedá je za štěstí, a nebude si vybírat v té hodině žalu, lítosti a neskrývaného zármutku. Ale dokud ještě nenastal onen hrozný čas, netouží po ničem, protože je povznesen nad veškeré tužby, protože má všechno, protože je přesycen, protože on sám je mistrem svého života, který si každou hodinu tvoří podle nového rozmaru. Vždyť ten pohádkový, fantastický svět vzniká tak snadno, tak přirozeně! Jako by to všechno ani nebyl přelud! Ano, jsou chvíle, kdy by lehko uvěřil, že všechen ten život není výplodem přecitlivělosti, není vidinou; není hrou obraznosti, ale že je opravdový, skutečný, pravý! Proč, Nastěnko, řekněte, proč je člověku v takových chvílích úzko? Proč, jakým kouzlem, z jaké tajuplné libovůle se zrychluje tep, vytrysknou slzy ze snílkových očí, jeho bledé, ovlhlé líce žhnou a celá jeho bytost se naplňuje takovou neobyčejnou radostí? Proč celé bezesné noci míjejí jako jediný mžik v neutuchající pohodě a štěstí, a když červánky zazáří růžovým paprskem do oken a svítání osvětlí ponurou místnost tak nepravděpodobně fantasticky jako u nás v Petěrburgu, náš snílek se unaven, vyčerpán vrhá na lože a usíná s tak mučivě sladkým žalem v srdci a jeho bolestně otřesená duše trne nadšením? Ano, Nastěnko, člověka to mátne a bezděky mu uvěří, že jeho duši vzrušuje pravá, skutečná vášeň, bezděky uvěří, že v jeho neurčitých snech je něco živého a hmatatelného! Jaký klam to však je - do jeho nitra pronikla, řekněme, láska se vší nevyčerpatelnou radostí, se vším mučivým soužením... Jen se na něho podívejte a přesvědčte se! Věříte, hledíc na něho, milá Nastěnko, že tu, kterou tak miloval ve svém zaníceném snění, skutečně nikdy neviděl? Opravdu ji spatřil jen jako svůdný přízrak a opravdu se mu o té vášni jen snilo? Opravdu spolu neprošli ruku v ruce tolika lety svého života - sami dva, odvrhnuvše celý svět a spojivše každý svůj svět a svůj život s životem druhého? Opravdu nespočívala v pozdní hodině při loučení vzlykající a zkrušená na jeho prsou, neslyšíc bouři, zuřící pod nevlídnou oblohou, neslyšíc vítr, který odvíval a odnášel slzy z jejích černých řas? Opravdu to všechno byl sen i ta zahrada, teskná, zanedbaná, nevlídná, s cestičkami zarostlými mechem, opuštěná, zasmušilá, kde se tak často spolu procházeli, doufali, toužili, milovali, milovali jeden druhého tak dlouho, "tak dlouho a něžně"! A ten podivný prastarý dům, kde žila takový čas osamoceně a smutně se starým nevlídným mužem, věčně mlčenlivým a zlostným, který je děsil, nesmělé jako děti, teskně a bojácně tající jeden před druhým svou lásku? Jak se trápili, jak se báli, jak nevinná, čistá byla ta láska a jak (to už tak bývá, Nastěnko) zlí byli lidé. A, můj bože, opravdu ji pak nepotkal daleko od břehů své vlasti pod cizí oblohou, polední a žhavou, v nádherném věčném městě, v lesku bálu, za hřmění hudby, v palazzo (určitě v palazzo), tonoucím v záplavě světel, na onom balkóně, ovinutém myrtou a růžemi, kde ho poznala, chvatně sňala svou masku, zašeptala: "Jsem volná," a rozechvěle se vrhla do jeho objetí? A vykřiknuvše úžasem, tisknouce se jeden k druhému, zapomněli v mžiku na smutek a odloučení a na všechno trápení a na ponurý dům i na starce i na chmurnou zahradu v daleké vlasti i na lavičku, na níž se vytrhla s posledním vášnivým polibkem z jeho objetí ztrnulého zoufalstvím... O, souhlasíte, Nastěnko, že člověk vyletí, zarazí se a zrudne jako školák, který zrovna strčil do kapsy jablko ukradené v sousedově zahradě, když nějaký statný dlouhán, šprýmař a čtverák, váš nezvaný přítel, otevře vaše dveře a křikne, jako by se nechumelilo: 'Jedu, brachu, rovnou cestou z Pavlovska!' Můj bože! Starý hrabě zemřel, nevýslovné štěstí je na dosah ruky - a lidé si tu přijíždějí z Pavlovska!"
Patheticky jsem se odmlčel, skončiv pathetický závěr své litanie. Vzpomínám si, že jsem měl strašnou chuť se nějak přes moc zasmát, protože jsem už cítil, že se ve mně pohnul jakýsi nenávistný ďáblík, že se mi už začíná stahovat hrdlo, chvět brada a že stále víc a víc vlhnou mé oči... Očekával jsem, že Nastěnka, která mi naslouchala, rozevírajíc své moudré oči, spustí svým dětským, nakažlivě veselým smíchem, a už jsem litoval, že jsem zašel tak daleko, že jsem zbytečně vyprávěl o tom, co se už dávno nahromadilo v mém srdci a o čem jsem mohl mluvit jako z listu, protože jsem už dávno připravil sám nad sebou rozsudek, a teď jsem se neudržel, abych ho nepřednesl, nepřiznal se, neočekávaje pochopení; ale ona k mému údivu mlčela, chvíli posečkala, pak mi lehce stiskla ruku a s jakousi rozpačitou účastí se optala: "Opravdu jste takhle prožil celý svůj život?"
"Celý život, Nastěnko," odpověděl jsem, "celý život, a zdá se, že ho tak i skončím."
"Ne, to není možné," řekla neklidně, "to nesmíte; takhle prožiji celý život vedle babičky spíš já. Poslyšte, víte, že není vůbec správné tak žít?"
"Vím, Nastěnko, vím!" zvolal jsem, neovládaje už svůj cit, "vím teď lépe než kdy jindy, že jsem zbytečně ztratil všechna svá nejlepší léta! Nyní to vím, a toto vědomí je teď bolestnější, protože sám Bůh mi seslal vás, mého dobrého anděla, aby mi to zvěstoval. Nyní, když sedím vedle vás a mluvím s vámi, leká mne pouhá myšlenka na budoucnost, protože v budoucnosti čeká opět osamění, opět ten zatuchlý, zbytečný život; a o čem budu snít, když jsem už byl ve skutečnosti vedle vás tak šťasten! O, buďte požehnána, vy milá dívko, za to, že jste mne hned neodmítla, za to, že nyní už mohu říci, že jsem žil, byť jen dva večery ve svém životě!"
"Ach ne, ne!" vykřikla Nastěnka a slzičky se jí zaleskly v očích, "ne, to už nemůže být; nerozloučíme se takhle! Co to je, dva večery!"
"Ach, Nastěnko, Nastěnko! Víte, na jak dlouho jste mne usmířila se sebou samým? Víte, že teti už nebudu o sobě smýšlet tak špatně, jako jsem někdy smýšlel? Víte, že snad už nikdy se nebudu trápit, že jsem se ve svém životě dopustil zločinu a hříchu, protože zločinem a hříchem je takový život? A nemyslete, že jsem vám něco zveličoval, nemyslete si, Nastěnko, proboha, protože na mne někdy přicházejí chvíle takového smutku, takového smutku... Protože se mi v těch chvílích už začíná zdát, že nejsem schopen začít opravdový život, protože se mi už zdálo, že jsem ztratil veškerý cit, veškerý smysl pro skutečno, jsoucno; protože jsem posléze proklínal sám sebe; protože po mých fantastických nocích na mne už přicházejí chvíle vystřízlivění, které jsou strašné! Mezitím slyšíš, jak kolem tebe halasí a víří lidský dav ve vichru života, slyšíš, vidíš, jak lidé žijí - ve skutečnosti žijí, vidíš, že život pro ně není zapovězen, že jejich život se nerozplyne jako sen, jako vidina, že jejich život se věčně obrozuje, je věčně mladý a ani jediná z jeho hodin se nepodobá druhé, kdežto plachá obraznost je sklíčená a přízemně jednotvárná, ta otrokyně stínu, myšlenky, otrokyně prvního mraku, který náhle zakryje slunce a rozteskní opravdové petěrburské srdce, které si tak váží svého slunce - a jakápak je fantasie ve stesku! Cítíš, že se posléze unavuje, vyčerpává ve věčném napětí ta nevyčerpatelná fantasie, protože dospíváš přece v muže, vyrůstáš ze svých starých ideálů: rozpadají se v prach, v trosky; není-li jiného života, pak ho musíš vytvářet z těchto trosek. A duše zatím usilovně touží po něčem jiném! A darmo se snílek přehrabuje jako v popelu ve svých starých snech, hledaje v tom popelu nějakou jiskřičku, aby ji rozdmychal, obnoveným ohněm zahřál ochladlé srdce a znovu v něm vzkřísil všechno, co bylo dříve tak milé, co dojímalo duši, co rozněcovalo krev, co vhánělo slzy do očí a umělo tak nádherně klamat! Víte, Nastěnko, kam jsem až dospěl? Víte, že už musím vzpomínat výročí svých dojmů, výročí toho, co mi bylo dříve tak milé, co ve skutečnosti nikdy nebylo - protože při tom výročí vzpomínám jen těch hloupých nehmotných snů - a dělám to, protože už nemám ani ty hloupé sny, neboť nemají z čeho žít, a tak se přežijí i sny! Víte, že teď rád vzpomínám a navštěvuji v určité době ta místa, kde jsem byl kdysi po svém šťasten, rád podřizuji svou přítomnost minulosti už nenávratné a často bloudím jako stín, bez potřeby a cíle, smutně a teskně po petěrburských zákoutích a ulicích. Jaké jsou to všechno vzpomínky! Připamatuješ si na příklad, že zde jsi právě před rokem, právě tou dobou, v touž hodinu, po témž chodníku bloudil stejně osaměle, stejně smutně jako teď! A připamatuješ si, že i tenkrát bylo tvé snění teskné, a i když ani tenkrát ti nebylo lépe, přece jen nějak cítíš, že jsi žil lehčeji a klidněji, že nebylo těch temných myšlenek, jež tě nyní stále provázejí; že nebylo těch výčitek svědomí, výčitek chmurných, zasmušilých, které teď ani dnem, ani nocí nedají pokoje. A tážeš se sama sebe: 'Kde jsou tvé sny?' Pokýveš hlavou, říkáš: 'Jak rychle ubíhají léta!' A znovu se ptáš sama sebe: 'Co jsi udělal se svými nejlepšími lety? Kde jsi pohřbil svůj nejlepší čas? Žil jsi či nežil? Pohleď,' říkáš si, 'pohleď, jak svět vychládá. A léta uběhnou a za nimi přijde chmurná opuštěnost, o holi přijde třaslavá staroba a za nimi teskníce a žal. Vybledne tvůj fantastický svět, odumřou, povadnou tvé sny a opadají jako žluté listí se stromů...' O, Nastěnko! Bude tak smutné zůstat samoten, naprosto samoten, a nemít ani čeho litovat - ničeho, vůbec ničeho - protože všechno to, co jsem ztratil, všechno to, všechno nebylo než hloupá kulatá nicka, bylo to jen snění!"
"Nu, nerozlítostňujte mě už!" řekla Nastěnka, utírajíc slzičku, která jí vytryskla z očí. "To už je pryč! Teď budeme dva; teď ať se se mnou stane co stane, nikdy se už nerozloučíme. Poslyšte, jsem obyčejné děvče, málo jsem se učila, ačkoliv mi babička najala učitele; ale opravdu vám rozumím, protože všechno, co jste mi teď pověděl, jsem už sama zažila, když si mne babička přišpendlila k šatům. Já bych samozřejmě tak hezky nevyprávěla, jako jste vyprávěl vy, nestudovala jsem," dodala stydlivě, protože stále ještě cítila jakousi úctu k mé patetické řeči a k mému vznešenému slohu, "ale jsem velmi ráda, že jste se mi naprosto svěřil. Teď vás znám, úplně, celého. A víte co? Teď vám povím já svůj příběh, celý, nic nezamlčím, a vy mi potom dáte za to radu?"
"Ach, Nastěnko," odpověděl jsem, "nikdy jsem nebyl rádcem, a tím méně moudrým rádcem, ale teď vidím, že budeme-li vždycky tak žít, bude to velmi moudré a jeden druhému dáme přemnoho moudrých rad! No, jakou radu potřebujete, moje dobrá Nastěnko? Řekněte mi to rovnou; jsem nyní tak veselý, šťastný, smělý a moudrý, že pro slovo nemusím daleko."
"Ne, ne!" přerušila mne Nastěnka se smíchem, "nepotřebuji moudrou radu, potřebují radu srdečnou, bratrskou, jako byste mne už celý svůj život miloval!"
"Platí, Nastěnko, platí!" zvolal jsem nadšeně, "i kdybych vás už dvacet let miloval, nemohl bych vás milovat vroucněji než nyní!"
"Dejte mi ruku!" řekla Nastěnka.
"Tady je!" odpověděl jsem, podávaje jí ruku. "No tak začněme můj příběh!"

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 09.02.2015

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­