ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Čechov Anton Pavlovič (*29.01.1860 - †15.07.1904)

­­­­

Višňový sad

  • ukázka
  • komedie o čtyřech dějstvích
  • přeložil Leoš Suchařípa (vydalo nakladatelství DILIA v Praze roku 2000)

OSOBY:

RANĚVSKÁ - majitelka panství
AŇA - její dcera, 17 let
VARJA - její adoptovaná dcera, 24 let
GAJEV - její bratr
LOPACHIN - podnikatel
TROFIMOV - student
SIMEONOV-PIŠČIK - statkář
CHARLOTTA - guvernantka
JEPICHODOV - účetní
DUŇAŠA - panská
FIRS - komorník, 87 let
JAŠA - mladý sluha
KOLEMJDOUCÍ
PŘEDNOSTA STANICE
POŠTMISTR
HOSTÉ, SLUŽEBNICTVO

Odehrává se na panství Ljubov Raněvské.

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Pokoj, kterému se dodnes říká dětský. Jedny dveře vedou do Anina pokoje. Svítá, brzy vyjde slunce. Je už květen, višně jsou v květu, ale venku je chladno, ranní mrazík. Okna v pokoji jsou zavřená.

(Vejde Duňaša se svíčkou a Lopachin s knihou v ruce.)

LOPACHIN: Zaplaťpámbu, vlak je tady. Kolik je hodin?
DUŇAŠA: Budou dvě. (Sfoukne svíčku.) Už je vidět.
LOPACHIN: To měli pěkný zpožděný! Aspoň dvě hodiny určitě. (Zívá a protahuje se.) To jsem tomu dal. Něco takovýho dokáže jenom idiot. Schválně sem jedu, abych jim jel na nádraží naproti, a pak tady usnu. Na židli. To je k vzteku... Tos mě nemohla vzbudit?
DUŇAŠA: Já myslela, že jste odjel. (Poslouchá.) Mně se zdá, že už jedou.
LOPACHIN (poslouchá): Kdepak... Než vyzvednou zavazadla, tohle támhle... (Pauza) Paní byla v cizině pět let, kdoví, jaká teď je... Taková dobrá duše. Upřímná, prostá... Nezapomenu, jak jednou, mohlo mi bejt tak patnáct, nebožtík otec - měl tady na vesnici krámek - mi takovou jednu vrazil, až se mi spustila z nosu krev. Přišli jsme sem spolu, už ani nevím kvůli čemu, byl trochu pod parou. Jako dnes to vidím, paní mě dovedla k umývadlu, tenkrát byla ještě mladá, outlá, bylo to akorát tady v tomhle pokoji, v dětským. A povídá mi: Neplač, chudáčku, než se oženíš, tak se to zahojí. - Chudáčku... Otec byl chudej, to je fakt, a já, prosím, bílá vesta, žluté střevíce. Ale co je to platný, dej praseti foremetku. Akorát, že mám prachy, to mám, ale když se to vezme kolem a kolem, holt mi z těch bot čouhá sláma pořád... (Listuje v knize.) Čtu knihu a stejně ničemu nerozumím. Čtu a usnu.

(Pauza)

DUŇAŠA: Psi nedali pokoj celou noc. Větří pány.
LOPACHIN: Co je s tebou, prosím tě?
DUŇAŠA: Celá se chvěju. Já snad omdlím.
LOPACHIN: Jsi moc rozmazlená, to je to. Strojíš se jak bůhvíkdo a vlasy taky. Měla by ses držet zpátky!

(Vejde Jepichodov s kyticí. Má sako a dokonale vyleštěné vysoké boty, které hlasitě vržou. Jen vejde, upustí kytici.)

JEPICHODOV (zvedá kytici): To posílá zahradník. Má se to dát do jídelny. (Podává kytici Duňaše.)
LOPACHIN: A mně doneseš něco k pití.
DUŇAŠA: Prosím. (Odejde.)
JEPICHODOV: Tak máme tři pod nulou a višně jsou v květu. Naše klima nemohu schvalovat (vzdychne), skutečně nemohu. Naše klima nemůže přispívat právě včas. Dovolte mi připojit, pane Lopachine, že jsem si předevčírem opatřil boty, které, smím-li vás ujistit, vržou tak, že to je naprosto vyloučeno. Čím bych je měl namazat?
LOPACHIN: Vlez mi na záda.
JEPICHODOV: Nemine dne, aby mě nepotkalo nějaké neštěstí. Ale já nereptám, přivykl jsem, ba dokonce se usmívám. (Vejde Duňaša, podává Lopachinovi sklenici.) Odcházím. (Vrazí do židle a povalí ji.) Prosím... (Jakoby vítězně) Ovšem, přirozeně, za těchto okolností, že se tak musím vyjádřit, o jiném nemluvě... to je něco takřka pozoruhodného! (Odejde.)
DUŇAŠA: Mám-li být upřímná, pane Lopachine, Jepichodov mě požádal o ruku.
LOPACHIN: Ale!
DUŇAŠA: Když já nevím... Slušný, to on je, ale někdy, jak začne mluvit, člověk tomu vůbec nerozumí. Pěkně, s citem, ale nesrozumitelně. Ne že by se mi nelíbil. Miluje mě šíleně. Je to taková nešťastná povaha, každý den něco. Taky se mu tady tak posmívají: hromada neštěstí.
LOPACHIN (poslouchá): Mně se zdá, že jedou...
DUŇAŠA: Jedou! Co se to se mnou děje... Až mi naskočila husí kůže.
LOPACHIN: Je to tak. Jedou. Jdemje přivítat. Jestlipak mě pozná. Pět roků jsme se neviděli.
DUŇAŠA (rozčileně): Tak, a teď omdlím... Já omdlím!

(Je slyšet, jak přijíždějí dva kočáry a zastavují před domem. Lopachin a Duňaša rychle odejdou. Scéna je prázdná. Zezadu začíná být slyšet hluk. Přes jeviště spěšně přejde Firs, který jel Raněvské naproti. Belhá se o holi, má na sobě starou livrej a cylindr; něco si pro sebe mumlá, ale není rozumět. Hluk vzadu sílí. Někdo říká: "Tady tudy." Raněvská, Aňa a Charlotta s pejskem na šňůře, všechny v cestovním. Varja v kabátě a s šátkem na hlavě, Gajev, Simeonov-Piščik, Duňaša s cestovní brašnou a slunečníkem, sluha se zavazadly, všichni procházejí pokojem.)

AŇA: Pojďte tudy, mami, jestlipak se pamatujete, co je tohle za pokoj?
RANĚVSKÁ (radostně, v slzách): Dětský!
VARJA: Až mně zalezlo za nehty. (Raněvské) Vaše pokoje, bílý a fialový, zůstaly tak, jak byly, mamičko.
RANĚVSKÁ: Dětský pokoj. Můj dětský pokoj... Tady jsem spávala, když jsem byla malá... (Pláče.) Teď taky dělám jak malá. (Líbá bratra, Varju, pak znovu bratra.) A Vaija je pořád stejná jako jeptiška. A Duňašu jsem taky poznala... (Líbá Duňašu.)
GAJEV: Vlak měl dvě hodiny zpoždění. To jsou věci. To je pořádek.
CHARLOTTA (Piščikovi): Můj pes jí i ořechy.
PIŠČÍK (udiveně) To by člověk nevěřil!

(Všichni, kromě Ani a Duňaši, odejdou.)

DUŇAŠA: To jsme se načekali. (Svléká Aně kabát a klobouk.)
AŇA: Celé ty čtyři noci po cestě jsem nespala... teď jsem celá zmrzlá.
DUŇAŠA: Odjížděli jste na Velký pátek, to byl ještě sníh a mrzlo, a koukejte dnes. Zlato moje! (Směje se, líbá ji.) Co jsem se na vás načekala, drahoušku... Musím vám honem říct, že to prostě nemůžu vydržet...
AŇA (bez zájmu): Co zas?
DUŇAŠA: Účetní Jepichodov mě o po svátcích požádal o ruku.
AŇA: Ty taky na nic jinýho nemyslíš... (Upravuje si vlasy.) Poztrácela jsem všecky sponky. (Je unavená, sotva stojí na nohou.)
DUŇAŠA: Jsem z toho celá zmatená. Miluje mě, Bože, jak mě miluje!
AŇA (hledí dveřmi do svého pokoje, něžně): Můj pokoj, moje okno, jako bych ani nikde nebyla. Já jsem doma! Ráno vstanu a hned do sadu... Kéž bych mohla usnout! Celou cestu jsem byla vzhůru. Padla na mě taková tíseň.
DUŇAŠA: Předevčírem přijel pan Trofimov.
AŇA (radostně): Péťa!
DUŇAŠA: Spí v altánu, bydlí tam. Ze prý má strach, aby nepřekážel. (Podívá se na kapesní hodinky.) Měl by ho někdo vzbudit, ale slečna Varvara si to nepřeje. Prý nebuď ho.

(Vejde Varvara, u pasu má svazek klíčů.)

VARJA: Duňašo, honem kávu... Mamička si přeje kávu.
DUŇAŠA: Už jdu. (Odejde.)
VARJA: Tak už jste, chválabohu, tady. Zase doma. (Hladí Aňu.) Můj drobeček se vrátil. Holčička se vrátila.
AŇA: To jsem si užila.
VARJA: To věřím.
AŇA: Odjížděla jsem o Velikonocích, to byla ještě pěkná zima. Charlotta celou cestu mluvila nebo předváděla ty svoje kouzla. Tys mi dala s tou Charlottou!
VARJA: Copak jsi mohla jet sama, holčičko? V sedmnácti letech?
AŇA: Přijedeme, v Paříži zima, sněží. Francouzsky mluvím strašlivě. Maminka bydlí ve čtvrtém patře, přijdu k ní, tam plno Francouzů, dámy, starý páter s knížkou, zakouřeno, neútulno. Přišlo mi jí najednou tak líto, tak strašně líto, chytla jsem ji kolem krku a nemůžu se od ní odtrhnout. Maminka mě pak pořád hladila a plakala.
VARJA (v slzách)? Ani mi to neříkej, ani mi to neříkej...
AŇA: Dům u Mentonu prodala, už jí nezbylo vůbec nic. A já už jsem taky neměla ni halíř, jen tak tak jsme dojely. A maminka to ne a ne pochopit. Dáme si na nádraží oběd a ona si musí objednat to nejdražší, a ty tuzéry! Charlotta totéž. Teď Jaša si samozřejmě taky musí dát minutku, no hrůza. To je maminčin sluha, přivezli jsme ho s sebou.
VARJA: Já ho viděla, syčáka.
AŇA: A co tady, už jste zaplatili úroky?
VARJA: Prosím tě!
AŇA: Panebože, panebože...
VARJA: V srpnu se má panství prodat.
AŇA: Panebože.
LOPACHIN (nakoukne do dveří a zamečí): Mééé... (Odejde.)
VARJA (v slzách): Tomu bych tak nejradši... (Hrozí pěstí.)
AŇA (obejme Varju, tiše): Varjo, už tě požádal o ruku?

(Varja vrtí hlavou.)

AŇA: Má tě přece rád... Proč si to neřeknete, na co čekáte?
VARJA: Já myslím, že z toho nic nebude. Má moc práce, co je mu do mě... Ani si mě nevšimne. Bůh s ním. Když ho vidím, nejradši bych se propadla. Každý mluví o naší svatbě, všichni mně gratulují a ve skutečnosti nic, všechno je to jak sen... (Jiným tónem) Ten špendlík je jako včelka.
AŇA (smutně): To maminka koupila. (Jde do svého pokoje, mluví bezstarostně jako dítě.) A v Paříži jsem lítala v balóně!
VARJA: Můj drobeček se vrátil. Holčička se vrátila.

(Duňaša se vrátila s konvicí a připravuje kávu.)

VARJA (Varja stojí u dveří Anina pokoje.): Tak se, holčičko, celý den nezastavím, a pořád si představuju, kdyby si tě tak vzal nějaký boháč, to bych byla i já klidnější, chodila bych si po klášterech, do Kyjeva, do Moskvy, a tak bych celý život prochodila po svatých místech. To by bylo blaho!
AŇA: V sedu už zpívají ptáci. Kolik je hodin?
VARJA: Tak tři. Musíš jít spát, holčičko. (Vchází do Anina pokoje.) To by bylo blaho!

(Vejde Jaša s plédem a kufříkem.)

JAŠA (jde přes jeviště, uctivě): Pardon. Dá se tudy projít?
DUŇAŠA: Já bych vás ani nepoznala, Jašo. Co z vás udělala ta cizina.
JAŠA: Hm... A vy jste?
DUŇAŠA: Když jste odjížděl, byla jsem takováhle. (Ukazuje.) Duňaša, dcera Fjodora Kozojedova. Vy se nepamatujete?!
JAŠA: Hm... Poupátko! (Rozhlédne se a obejme ji.)

(Duňaša vykřikne a upustí talířek. Jaša rychle odejde.)

VARJA (ve dveřích, nevrle): Co je to tady?
DUŇAŠA (nabírá k pláči): Rozbila jsem talířek...
VARJA: Střepy jsou štěstí...
AŇA (vyjde ze svého pokoje): Maminka by se měla nějak šetrně upozornit, že je tady Péťa...
VARJA: Já jsem řekla, aby ho nebudili.
AŇA (zamyšleně): Před šesti roky umřel otec, za měsíc se utopil Gríša, bylo mu sedm... Maminku to strašlivě vzalo, sebrala se a pryč. (Zachvěje se.) Ale já ji chápu. Kdyby měla tušení, jak já ji chápu! (Pauza.) A Péťa Trofimov tenkrát Gríšu učil, jak ho maminka uvidí, tak...

(Vejde Firs, má sako a bílou vestu.)

FIRS (jde ke kávové konvici, starostlivě): Milostpaní si vypije kávu tady. (Obléká si bílé rukavice.) Bude to? (Duňaše) Slyšíš? A co smetana?
DUŇAŠA: Ježíšmarjá... (Rychle odchází.)
FIRS (chystá na kávu): Ty seš holt kus dřeva. (Mumlá si pro sebe.) Přijela z Paříže... Milostpán taky jezdíval do Paříže... kočárem... (Směje se.)
VARJA: Říkáš něco, Firsi?
FIRS: Račte si přát? (Radostně) Má paní se vrátila! Tak jsem se přece dočkal. Teď už můžu klidně umřít... (Pláče radostí.)

(Vejde Raněvská, Gajev a Simeonov-Piščik; Simeonov-Piščik má kabát z jemné látky a široké kalhoty, Gajev pohybuje rukama a tělem, jako by hrál kulečník.)

RANĚVSKÁ: Jak to jenom je, Leonide? Počkej... Žlutou do rohu! Od koule na mantinel a do středu.
GAJEV: Pravou horní falší! Jak je to dávno, co jsme tady společně spávali, v tomhle pokoji, a teď už je mi jednapadesát, jakkoli je to zvláštní...
LOPACHIN: No, letí to.
GAJEV: Co to?
LOPACHIN: Že to letí, povídám, ten čas.
GAJEV: Já tu cítím jakoby parfém.
AŇA: Já jdu spát. Mami, dobrou noc. (Líbá matku.)
RANĚVSKÁ: Hajej, nynej. (Líbá jí ruce.) Máš radost, že jsi doma, holčičko? Já se prostě nemůžu vzpamatovat.
AŇA: Dobrou noc, strejčku.
GAJEV (ji líbá na tvář a na ruce): Opatruj tě Pánbůh. Ty jsi celá maminka! (Sestře) Ty jsi v jejích letech vypadala úplně stejně.

(Aňa podává ruku Lopachinovi a Piščikovi, odejde a zavře za sebou dveře.)

RANĚVSKÁ: Už sotva stojí na nohou.
PIŠČIK: Taková cesta, pravdaže.
VARJA (Lopachinovi a Piščikovi): Tak co, pánové? Tři hodiny, mohli byste mít trochu ohledu.
RANĚVSKÁ: (se směje) Ty jsi pořád stejná, Varjo. (Přitáhne ji k sobě a políbí.) Dopiju kávu a půjdeme všichni. (Firs jí dá pod nohy polštářek.) Děkuju, ty dobrá duše. Zvykla jsem si na kávu. Piju ji ve dne v noci. Děkuju, staroušku. (Líbá Firse.)
VARJA: Musím se podívat, jestli se přivezlo všecko.
RANĚVSKÁ: Pořád tomu nemůžu věřit. Jsem to opravdu já? (Směje se.) Chce se mi skákat, mávat. (Skryje tvář do dlaní.) Já snad spím. Miluju svou vlast, jako že je Pánbůh nade mnou, vroucně ji miluju, ani jsem se nemohla dívat z vlaku, pořád jsem plakala. (V slzách) Ale mám tady kávu. Děkuju ti, Firsi, děkuju, staroušku. Jsem tak ráda, že jsi ještě naživu.
FIRS: Předevčírem.
GAJEV: Špatně slyší.
LOPACHIN: Abych se zvedal, musím do Charkova, před pátou mi jede vlak. To je k vzteku! Chtěl jsem vás vidět, popovídat si... Jste pořád tak krásná.
PIŠČIK (hlasitě oddechuje): Dokonce krásnější... ta pařížská móda... S člověkem to dělá divy, pardon...
LOPACHIN: Tady váš bratr o mně tvrdí, že jsem neurvalec, křupan, ale na tom mně houby záleží. Když ho to baví! Hlavně když vy mně budete věřit jako dřív, když ty vaše nádherné hluboké oči ve mně budou pořád vidět starýho dobrýho Lopachina. Bože věčnej! Můj táta dřel u vašeho děda a otce, ale vy, zrovna vy jste pro mě kdysi udělala tolik, že jsem na všecko zapomněl a mám vás rád jako vlastní sestru... Víc než sestru.
RANĚVSKÁ: Nevydržím chvilku sedět, nemůžu... (Rychle vstane a hluboce vzrušena chodí sem a tam.) Já to nepřežiju, takovou radost. Musím vám být k smíchu, připadat hloupě... Moje stařičká skříň. (Líbá skříň.) Můj stoleček...
GAJEV: Cos byla pryč, chůva umřela.
RANĚVSKÁ (si sedne, pije kávu): Ano, ano, dej jí Pánbůh věčnou slávu. Psali mi o tom.
GAJEV: A Anastasij taky umřel. Petr Šilhoun utek do města, posluhuje tam u policajtů. (Vytáhne z kapsy sáček cukrkandlu, cucá.)
PIŠČIK: Moje dcerka... Dášenka... se dává poroučet.
LOPACHIN: Rád bych vám pověděl něco příjemnýho, veselýho. (Podívá se na hodinky.) Ale už mně nezbejvá čas na dlouhý výklady... Tak aspoň tři slova. Už víte, že se musí višňový sad prodat, aby bylo na dluhy. Dražba je stanovena na dvaadvacátýho srpna. Ale vy se nemusíte zneklidňovat, milostivá, spěte klidně, východisko existuje. Dávejte pozor, co jsem vymyslel. Z města je sem k vám všeho všudy dvacet kilometrů, vede tady dráha a kdyby se višňový sad rozparceloval a louka podle řeky taky, a kdyby se pak ty parcely pronajaly chatařům, tak máte přinejmenším dvě stě padesát tisíc ročního důchodu zajištěno.
GAJEV: Promiňte. Co to melete?
RANĚVSKÁ: Já jsem vás asi dobře nepochopila, pane Lopachine.
LOPACHIN: Řeknete si za hektar minimálně dvě tři stovky ročně, a když to budete inzerovat hned teď, můžu se vám zaručit nevím čím, že do podzima nemáte co pronajmout, chataři vám utrhnout ruce. Prostě a jednoduše gratuluju vám k záchraně. Místo je tu kouzelný, řeka hluboká. No to se rozumí, trochu se to bude muset dát do pucu, řekněme například musí se zbourat všechny starý stavení, tenhle dům, stejně už není k ničemu, vykácet višňový sad...
RANĚVSKÁ: Vykácet? Můj milý, odpusťte, ale vy nic nechápete. Jestli je v celém kraji něco pozoruhodného, něco jedinečného, tak je to jenom náš višňový sad.
LOPACHIN: Jedinečný je na něm akorát to, že je tak velkej. Stromy dávají višně jednou za dva roky a stejně se pak neví, co s nima. Kdo to kupuje?
GAJEV: O tomhle sadu je zmínka i v naučném slovníku.
LOPACHIN (pohlédne na hodinky): Když nic nevymyslíme a na ničem se nedohodneme, tak se dvaadvacátýho srpna panství i s celým višňovým sadem prodá v dražbě. Tak se rozhodněte! Jiný východisko neexistuje, přísahám. Prostě neexistuje.
FIRS: Za našich časů, to je tak čtyřicet padesát let, se višně sušily, zavařovaly, nakládaly, dělala se z nich zavařenina, a panečku...
GAJEV: Mlč, Firsi.
FIRS: A panečku, plný vozy sušenejch višní jezdily do Moskvy a do Charkova! A těch peněz z toho! A sušená višně bejvala tehdá měkká, šťavnatá, sladká, voňavá... holt tenkrát věděli, jak na to...
RANĚVSKÁ: A dneska se to už neví?
FIRS: Kdežpak. To už se dávno zapomnělo.
PIŠČIK (Raněvské): A co v Paříži? Co tam? Jedla jste žáby?
RANĚVSKÁ: Krokodýly jsem jedla.
PIŠČIK: To by člověk nevěřil!...
LOPACHIN: Doteďka byli na vesnici jenom páni a kmáni, ale dneska přibyli ještě chataři. Každý město, i to nejmenší, máte obklopený chatama. A dejte na mý slova, že za takových dvacet let se chataři rozlezou všude. Zatím se jenom vyvalujou na verandě, ale může se stát, že si na tom svým hektaru něco zasadí, začnou to pěstovat... Pak teprve váš višňový sad přinese štěstí, peníze, blahobyt...
GAJEV (rozčileně): Vy nevíte, co mluvíte!

(Vejde Varja a Jaša.)

VARJA: Přišly vám dva telegramy, mamičko. (Chrastí klíči a otvírá starou skříň.) Tady.
RANĚVSKÁ: To je z Paříže. (Roztrhá je, aniž je přečte.) S Paříží je konec...
GAJEV: Jestlipak víš, Ljubo, kolik je téhle skříni už let? Před týdnem vytáhnu spodní zásuvku a koukám, že jsou tam vypálené číslice. Ta skříň je stará rovných sto let. Co vy na to? Mohly by se pořádat oslavy. Takový předmět bez duše, ale nic naplat, je to skříň na knihy.
PIŠČIK (udiveně): Sto let... To by člověk nevěřil!
GAJEV: Tak, tak... To je kousek! ... (Sáhne na skříň.) Drahá, velevážená skříni! Zdravím tvé stoleté trvání, které vždy směřovalo k světlým ideálům dobra a spravedlnosti. Tvá němá výzva k plodné práci neztratila v průběhu sta let na své intenzitě a živila (slzí) v generacích našeho rodu optimistickou víru v lepší zítřek, vštěpujíc v nás ideály dobra a sociálního uvědomění! (Pauza.)
LOPACHIN: No...
RANĚVSKÁ: Ty jsi pořád stejný, Leonide.
GAJEV (poněkud v rozpacích): Od červené do pravého rohu! A na plnou kouli!
LOPACHIN (pohlédne na hodinky): Mám nejvyšší čas.
JAŠA (podává Raněvské lék): Nevezmete teď prášky, madam?
PIŠČIK: Jen žádné pilulky, drahá... není po nich ani hůř ani líp... dejte je sem... ták, velevážená... (Vezme prášky, vysype si je na dlaň, foukne do nich, naráz je spolkne a zapije.) Tak.
RANĚVSKÁ (polekaně): Vy jste se zbláznil!
PIŠČIK: Spolk jsem je všecky.
LOPACHIN: Nenažranec!

(Všichni se smějí.)

FIRS: Když byl u nás o Velikonocích, spolykal půl bečky okurek. (Mumlá si pro sebe.)
RANĚVSKÁ: Co to povídá?
VARJA: To si tak už tři roky bručí. Jsme na to zvyklí.
JAŠA: Senilita.

(Charlotta v bílých šatech, hubená, sešněrovaná, s lorňonem u pasu přejde scénu.)

LOPACHIN: Moc se omlouvám, slečno Charlotto, ještě jsem neměl to potěšení se s váma přivítat. (Chystá se jí políbit ruku.)
CHARLOTTA (odtahuje ruku): Já vám teď dovolím políbit ruku a vy pak budete chtít na loket, pak na rameno...
LOPACHIN: Dneska se mi nic nevede.

(Všichni se smějí.)

LOPACHIN: Slečno, udělejte kouzlo!
RANĚVSKÁ: Charlotto, udělejte kouzlo!
CHARLOTTA: Teď ne. Chce se mi spát. (Odejde.)
LOPACHIN: Tak za tři neděle se uvidíme. (Líbá Raněvské ruku.) Zatím sbohem. Mám nejvyšší čas. (Gajevovi) Na viděnou. (Líbá se s Piščikem.) Na viděnou. (Podá ruku Varje, pak Firsovi a Jašovi.) Nejradši bych nikam nejel. (Raněvské) Jestli si to s těma chatama rozmyslíte, tak se ozvěte, takovejch pět set tisíc bych vám sehnal. Tak si to pořádně rozvažte.
VARJA (zlostně): Tak už jděte konečně!
LOPACHIN: Už jdu, už jdu... (Odejde.)
GAJEV: Neurvalec. Jo, pardon... Varja si ho bude brát, je to její nastávající...
VARJA: Strejčku, nemluvte zbytečně.
RANĚVSKÁ: No co, já bych, Varjo, byla jen ráda. Je to hodný člověk.
PIŠČIK: Člověk, pravdaže... vzácných kvalit. Moje Dášenka taky říká, že... všelicos říká... (Zachrápe a okamžitě se probudí.) Nicméně, velevážená... půjčte mi... na dluh - dva a půl tisíce... zítra musím zaplatit hypotéční úroky...
VARJA (polekaná): Nemáme, nemáme.
RANĚVSKÁ: Já opravdu nemám.
PIŠČIK: Voni se najdou. (Směje se.) Nikdy neztrácím naději. Taky už jsem si říkal, že je se vším konec, jsem ztracen, a bác ho - přes můj pozemek se vedla železnice... a zaplatili mi... Člověk nikdy neví, co se může přihodit, ať už dneska nebo zejtra... třeba Dášenka vyhraje dvě stě tisíc... v loterii...
RANĚVSKÁ: Dopila jsem. Že bychom šli?
FIRS (kartáčuje Gajeva, káravě): Zase jste si oblékl ty druhé kalhoty... Co si má s vámi člověk počít?
VARJA (tiše): Aňa usnula. (Tiše otevírá okno.) Slunce vychází, už není taková zima. Jen se pojďte podívat, mamičko, na tu nádheru! A ten vzduch, můj ty Bože! Špačkové! Slyšíte?
GAJEV (otevře druhé okno): Sad je v jednom květu. Jestlipak sis, Ljubo, někdy vzpomněla? Tahle dlouhá álej, rovná jako podle pravítka, se vždycky leskne, když svítí měsíc. Nezapomnělas?
RANĚVSKÁ (se dívá oknem do sadu): Dětství! Nevinné dětství! V tomhle pokoji jsem spávala, tady tudy jsem viděla do sadu, a štěstí se probouzelo zároveň se mnou, každé ráno, a sad byl tenkrát právě takový, vůbec se nezměnil. (Směje se radostí.) Jako zasněžený! Drahý, starý sad! Po sychravém podzimu a mrazivé zimě zase celý omládl, štěstím jen kvete, nebe mu přeje... Kdybych se tak mohla zbavit toho balvanu, který mě tíží, kdyby se mi jenom podařilo zapomenout!
GAJEV: A tenhle sad se prodá kvůli dluhům, jakkoli je to zvláštní...
RANĚVSKÁ: Podívejte, nebožka maminka... támhle jde... v bílých šatech! (Směje se radostí.) Je to ona!
GAJEV: Kde?
VARJA: Pánbůh s námi a zlé pryč!
RANĚVSKÁ: Ba ne, to se mi jenom zdálo. Tam napravo, jak zahýbá cesta k altánku, se jakoby ohnul stromek, vypadá to jako ženská postava.

(Vejde Trofimov v obnošené studentské uniformě, v brýlích.)

RANĚVSKÁ: Nádhera! Bílé květy... modré nebe...
TROFIMOV: Paní Raněvská! (Raněvská se ohlédne.) Jenom vás pozdravím a hned poběžím. (Vroucně jí líbá ruku.) Nařídili mi počkat do rána, ale neměl jsem stání... (Raněvská se na něho nechápavě dívá.)
VARJA (v slzách): To je Péťa Trofimov...
TROFIMOV: Péťa Trofimov... učil jsem vašeho Gríšu... To jsem se tak změnil?

(Raněvská ho obejme a tiše pláče.)

GAJEV (v rozpacích): No tak, Ljubo, no...
VARJA (pláče): Já jsem to říkala, Péťo, že máte počkat do zítřka.
RANĚVSKÁ: Gríša... brouček můj... Gríša... synáček...
VARJA: Tím se to nespraví, mamičko. Všichni jsme v rukou Páně.
TROFIMOV (měkce, v slzách): Neplačte už, paní Raněvská...
RANĚVSKÁ (tiše pláče): Utopil se, hošíček... Ale proč? Proč? No řekněte proč? (Tiše) Já tady křičím a vedle spí Aňa... Tak co, Péťo? Copak že jste tak sešel? A zestárnul?
TROFIMOV: Ve vlaku mi jedna ženská řekla vypelichanej milostpán.
RANĚVSKÁ: Tenkrát jste byl ještě klouček... takový milý studentík... a dneska... kde jsou ty vaše vlny... a máte brýle. Snad ještě pořád nestudujete?
TROFIMOV: Asi ze mě bude věčný student.
RANĚVSKÁ (políbí bratra, potom Varju): No nic, běžte spát... Ty jsi taky zestárnul, Leonide...
PIŠČIK (jde za ní): Když spát, tak spát... Jaj, ta moje podagra! Já zůstanu u vás. Potřeboval bych, madam, zítra brzo ráno, dva a půl tisíce...
GAJEV: Věčně dokola.
PIŠČIK: Dva a půl tisíce... na hypotéční úroky.
RANĚVSKÁ: Ale já nemám, můj milý.
PIŠČIK: Přirozeně vám to vrátím, paninko... vždyť to ani nestojí za řeč...
RANĚVSKÁ: Ale no tak ano, Leonid vám dá... Leonide...
GAJEV: Celej divej!
RANĚVSKÁ: No tak, Leonide! ... Když potřebuje... On to vrátí...

(Raněvská, Trofimov, Piščik a Firs odcházejí. Zůstane Gajev, Varja a Jaša.)

GAJEV: Ta se nikdy neodnaučí rozhazovat. (Jašovi) Couvni kousek, milánku, zaváníš slepičincema.
JAŠA (s úsměvem): A víte, že jste se vůbec nezměnil, pane Gajev?
GAJEV: Coto? (Varje) Co povídal?
VARJA (Jašovi): Přišla tě navštívit matka z vesnice, od včerejška sedí v čeledníku, ráda by tě viděla...
JAŠA: No a?
VARJA: Že se nestydíš!
JAŠA: Nezblázním se. Taky mohla přijít zejtra. (Odejde.)
VARJA: Mamička se vůbec nezměnila, ta už jiná nebude. Kdyby bylo po jejím, rozdala by první poslední.
GAJEV: Tak, tak. (Pauza.) Když se na nějakou nemoc předepisuje kdejaká medicína, tak to znamená, že jde o nemoc nevyléčitelnou. Kudy chodím, tudy myslím, jak na to. Znám spoustu léků, spoustu, takže vlastně neznám nic. Takhle dědit, panečku. Nebo by také nebylo špatné nějak bohatě provdat Aňu. Anebo zkusit štěstí u jaroslavské hraběnky. Tetička má peněz jako želez.
VARJA (pláče): Kdyby Pánbůh dal!
GAJEV: Neřvi. Tetka je bohatá, ale nemá nás v oblibě. Především, sestra si nevzala šlechtice, ale advokáta...

(Aňa se objeví ve dveřích.)

GAJEV: Nevzala si šlechtice a že by se chovala zrovna dvakrát ctnostně, to se taky říct nedá. Je milá, štědrá, mám ji moc rád, ale nic naplat, je zkažená a s tím se nehne. Je to vidět na první pohled.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 15.07.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­