Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• četba pro žáky základních škol

Dobrodružství nezapomenutelných dětských hrdinů, jimž vévodí Péťa Bajza, Tonda Bejval, Čeněk Jirsák, Eda Kemlink a Zilvar z chudobince, nás přivádí nejenom do malebného východočeského městečka, ale i na dvůr indického Maharadži. Kromě ústřední pětice kamarádů se v knize samozřejmě setkáme i s Rampepurdou, Evičkou z cukrárny, Otakárkem Soumarem nebo strýcem a tetou Vařekovými...

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 1986 (1. vydání tamtéž). Ilustrovala Helena Zmatlíková. Počet stran: 222.

O DÍLE:

Román Bylo nás pět napsal Poláček před deportací do Terezína jako vzpomínku na dětství v Rychnově. Vydán byl až posmrtně v roce 1946. Roku 1994 natočil režisér Karel Smyczek stejnojmenný šestidílný seriál věrný předloze.

Navzdory své těžké životní situaci se Poláčkovi provedlo knihu prodchnout radostnou a bezstarostnou atmosférou. Nesleduje žádný vyšší cíl, pouze se snaží podat autentický obraz života mladého kluka (sama sebe) v kontrastu se světem dospělých. V knize se objevují i některá vážnější témata, je v ní například zmíněna světová hospodářská krize, dále si Petr uvědomuje, že podnik po otci převezme on, protože starší bratr Láďa se chce stát hudebníkem. Tyto skutečnosti se však očima dítěte jeví jako bezvýznamné.

HLAVNÍ POSTAVY:

Petr Bajza - ústřední postava, syn drobného obchodníka; mezi svými kamarády vyniká velkou představivostí; upřímný, snaživý, ale často se nechá zlákat k nepravostem
Antonín Bejval - syn majitele povoznictví, Petrův spolužák; lakomý, namyšlený (ale ne tolik jako Otakar Soumar); iniciátor většiny akcí, za které byla skupina kamarádů později trestána
Čeněk Jirsák - syn řemeslníka, rodina je silně nábožensky založená; své drobné hříchy si zapisuje do notesu, ale nijak jim nepředchází
Eduard Kemlink - syn bohatého a respektovaného berního úředníka; svého původu občas využívá, jinak je inteligentní a vcelku poslušný
Josef Zilvar - syn válečného veterána, žije v chudobinci; o rok starší než zbytek pětice kamarádů, kouří, nadává, snaží se chovat dospěle

OBSAH:

Děj se odehrává za první republiky v nejmenovaném malém městě, zjevně se má jednat o Poláčkův rodný Rychnov. Petr Bajza vypráví příhody, které zažil se svými čtyřmi kamarády, dalšími dětmi a jinými z mnoha postav, které se v jednotlivých epizodách vyskytují. Jedná se například o služku Kristýnu, které často provádí naschvály, Otakara Soumara, syna bohatého obchodníka, jenž se snaží s pěticí kluků spřátelit, a mnohé další. Rád si tropí legraci ze staromilce pana Fajsta, chodí za cukrářovic dcerou Kristýnou, za což se mu ostatní kluci smějí. Významnou událostí v Petrově životě je příjezd cirkusu, neboť se musí začít chovat slušně, aby se směl podívat na představení. Poslední příhodou v knize je Petrovo blouznění o Indii během nemoci.

KOMPOZICE:

Kompozice románu je epizodická, sestává z jednačtyřiceti krátkých kapitol, které jsou občas spojeny jedním příběhem. Řazeny jsou chronologicky, ačkoli návaznost je spíše volná. V prvních dvou kapitolách se mísí popis hlavních postav s krátkou retrospektivou, ve které Petr vzpomíná na své rané dětství. Ve zhruba posledních dvou pětinách knihy je použita rámcová kompozice, když jsou Petrovy sny o Indii prokládány výjevy ze skutečného světa (příchod doktora, návštěva kamarádů).

JAZYK:

Příběhy jsou vyprávěny v ich-formě (vypravěčem je Bajza) s poměrně velkým důrazem na dialogy. Autor často přerušuje pásmo řeči vypravěče přímou nebo nepřímou řečí postav (v ukázce pouze nepřímá - Maminka mne musila chlácholit a pravila, že ta hlava mně nic nemůže udělat; Někdy jsem poslouchal, jak šeptá: Pročs nejedl dneska polévku...). Důležitým humorným prvkem díla je mísení jazykových vrstev v projevu Petra Bajzy. Ve snaze znít dospěle používá spisovný jazyk plný zastaralých tvarů a knižních obratů, kterých se už neužívalo ani v dvacátých letech 20. století. Tyto výrazy ostře kontrastují s běžnou dětskou mluvou plnou hovorových a expresivních výrazů (jelikož jsem byl děsně hloupý; pod tím jest tiskacím písmem napsáno versus To ona porád začíná, ať si to nechá!; má porád otevřenou hubu a cení zuby). V díle se téměř nevyskytují nepřímá pojmenování a jiné tropy, neboť by je malý kluk nebyl schopen vytvořit.

UKÁZKA:

Úplný začátek knihy, ukázka Petrovy představivosti:

Do školy chodím každý den kolem jednopatrového domu, na kterém je štít s nápisem Martin Bejval. A pod tím jest tiskacím písmem napsáno: Povoznictví a obchod uhlím. Ten nápis je modře a červeně vymalovaný a po obou stranách jsou zkřížená kladívka, což se mi velice líbí. Ale ještě více se mně líbí koňská hlava, co je přidělaná mezi dvěma okny v prvním patře. Když jsem byl malý, tak se mně ta hlava nic, ale docela nic nelíbila, jelikož jsem se jí bál. Ona má porád otevřenou hubu a cení zuby. Ušklíbá se tak, jako by na mne něco věděla, počkej, ty kluku nezdárná, já to na tebe řeknu. Chodil jsem na ni žalovat, že se v jednom kuse na mne šklebí a já jí přece nic nedělám. To ona porád začíná, ať si to nechá! Maminka mne musila chlácholit a pravila, že ta hlava mně nic nemůže udělat, jelikož je dřevěná.
Ale to mně mohla říkat porád a já jsem jí nechtěl věřit, jelikož jsem byl děsně hloupý. A když jsem šel kolem Bejvalů, tak jsem velice rychle utíkal. Já sem si myslil, že koňská hlava povídá na mne šeptem všelijaké klepy. Někdy jsem poslouchal, jak šeptá: Pročs nejedl dneska polévku, takovou dobrou polévku? Já vím, žes trápil zrzavého kocoura Honzu, jelikož jsi mu přidělal na tlapky ořechové skořápky a on chodil po baráku a hlučně klapal a byl z toho velice mrzutý, jak k tomu přijde? Nevíš, že cítí bolest jako ty, nedělej mu trampoty. A kdo vydloubal služce Kristýně rozinky z vánočky, hé!