ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Poláček Karel (*22.03.1892 - †21.01.1945)

   
­­­­

Bylo nás pět (4)

IV.

Povídal jsem, že Bejval Antonín jest velký vynálezce, největší vynálezce ze všech, a je to taky prauda. Tuhle mně pravil, že zase něco vynalezl, ale že mně to nemůže prozradit, leda když se zadušuju, že to nikomu neřeknu. Tudíž jsem pravil: "Namoutě kutě!" a třikrát jsem si odplivl.

Tak Bejval Antonín pravil: "Pamatuj si, žes přísahal," a pak řekl, že vynalezl hru, která se nazývá "Palič ceciliánského města Mostravy". Hra spočívá v tom, že se na poli postaví dědina, která se podpálí a obyvatelstvo bude hasit.

Mně se to velmi líbilo a pravil jsem, že by se to mělo říct taky Édovi Kemlinkovi, ten jistě dovede dělat obyvatele.

Bejval povídal, že jo, a já jsem řekl, že Zilvar z chudobince taky může dělat obyvatele. Bejval souhlasil. Ale já jsem mínil, že Jirsákovi se to nesmí říct, protože každou hru zkazí.

"To se vr!" vece Bejval Antonín.

Potom řekl, že by k tomu potřeboval krabice, z nichž by se ty domy vystavěly. Jestli bych ty krabice mohl opatřit.

Odpověděl jsem: "To bysem mohl." Pravil jsem, že je odcizím strýčkovi, k němuž se nepozorovaně vloudím.

"To by bylo prima," vece Bejval Antonín. My totiž máme strýčka a ten se nazývá Alois Vařeka. Má na náměstí dům a vede obchod suknem a látkami, prodává límce, košile, jakož i krabátle.

Strejda je lakomý, teta Vařeková je taky lakomá. Ona se nazývá Emilie. Nikomu nic nedají. My s nimi nemluvíme.

Když mě strejda vidí, tak se mě ptá: "Co jste měli dneska k obědu?" a já vždycky odpovídám: "Brambory." Strýc se táže dále: "Maštěný?" "Nemaštěný," odpovídám. To mne navedl tatínek a pravil, že u Vařeků nesmím nikdy prozradit, že jsme měli zelňáky či boží milosti, kočičí tanec, čalamádu nebo uhlířinu, chlupaté knedlíky, nastavovanou kaši, lívance, nebo dokonce maso. Kdybych mu to řekl, tak by si udělal: "Jojo, pak máte něco mít, když všecko prožerete." A teta by jistě k tomu dodala: "Nejdřív jste samý ejchuchu, ale pak přijde to ouvé. Kdo šetří, má za tři. Máte pamatovat na zadní kola."

Tatínek pravil, že se Vařekovi bojí, že bysme se na ně spoléhali, ale to si počká. Tatínek ví, že nemáme od nikoho nic k očekávání a že se sami musíme starat. Maminka pravila: "Ona si Emilie myslí, že bych dětem ani neměla dát najíst, pro děti mně by mělo být líto kousek toho žvance?"

Strejda Vařeka je strašlivě bohatý, má ve sklepě zakopané milióny zlaťáků. V noci chodí do sklepa s lucernou, a když přijde do sklepa, řekne hrozným hlasem: "Abr kábr domine." Na ta slova se rozevře stěna, ukáže se skrejš a v ní truhla, plničká zlaťáků. Strejda postaví lucernu na zem a pak počítá peníze.

To mně vypravoval Franta Voborníků, co jsou u Vařeků jako nájemníci. Tázal jsem se ho, zda tu truhlu se zlaťáky viděl, on odpověděl, to zrovna ne, ale že se jednou v noci probudil a slyšel, jak se ze sklepa ozývá cinkání: "Ajnuncvancik - cvajuncvancik." Franta když to pravil, tak se strašně zadušoval, z čehož jsem poznal, že nevrdlouže. Když jsem to tatínkovi vypravoval, tak se zasmál: "Hohoho!" a dal mně větrovou pokroutku.

Vařekovi mají také dědečka, který jest děsně starý, loni mu bylo dvě stě let. Sedí porád ve fodelu, na hlavě má kulatou čepičku se střapcem, vousy mu rostou z nosu, z očí i uší a na zádech mu roste mech. Taktéž má u nosu kapku. Sedí ve tmě, šňupá tabák a potom hlučně kýchá, jako když vybouchne kapsle. Pověst vypravuje, že když jednoho dne jel kolem Vařekovic baráku sám císař Josef v kočáře, tak dědeček si klekl do bláta a podal císaři pánu písemnou žádost, aby dostal trafiku. Císař pán poručil zastavit příležitost, vlídně se usmál, řka: "Dobrý muži!"

Dědeček už nic nevidí, ale zato sluch má bystrý. Když v krámě strejda Vařeka povídá učedníkovi, aby skočil s penězma na poštu, tak dědeček tluče holí o podlahu a vztekle zařve: "Nedovolím, aby se bůhzdarma vyhazovaly peníze!" Proto když je u Vařeků řeč o penězích, tak se mluví šeptem.

K odcizení krabic jsem si vybral chvíli po polednímu, když jsou po obědě. V ten čas tetinka Emilie nadává v kuchyni služce a služka odmlouvá, učedník pak jde s jinými učni hrát karty na kláda u novostavby. Strejda Vařeka pak si lehne v krámě na pult, dá si štůček sukna pod hlavu, jiným kusem látky se přikryje, načež praví: "Á jo, stojí to všecko za hovor, kdyby někdo přišel, tak mne zbuďte," ale v tu dobu nepřichází žádný zákazník. Potom báječně chrápe a o ničem neví.

Tak jsem se vplížil do kvelbu, opatrně se rozhlížeje na všechny strany, zda neuslyším podezřelý šramot. Jsem v tom krámě dobře obeznámen a vím, kde co je. Tak jsem vlezl pod pult, kde jsou krabice s košilemi a jiné zboží, vyházel jsem to všechno na podlahu a popadl jsem škatule a již jsem byl venku. Tam na mne čekal Bejval Antonín, aby mně pomohl, pročež uchopil část kořisti a utíkali jsme, abysme byli pryč, neb strejda, kdyby to věděl, tak by dělal jako blázen, že má takovou škodu, a já bych pak doma neobstál.

Pak jsme šli do polí, s námi šel Éda Kemlink a s námi chtěl jít také Čeněk Jirsák, ale nikdo se ho neprosil. Tak on dělal, jako že s námi nejde, ale já dobře viděl, že nejde sám, ale jde s námi. Když jsme byli v polích, tak jsme z těch krabic postavili dědinu, já jsem napsal na jeden barák Škola, na druhý Obecní úřad, na třetí Koloniál a na ostatní nic. Čeněk Jirsák pořád očumoval a pak pravil, že na jednu škatuli by se mělo napsat Kostel, ale já jsem pravil: "S tebou se nikdo nebaví," on odpověděl: "S tebou se taky nikdo nebaví," já jsem pravil: "To jsem řekl já a ty si vymysli něco nového." On pak mlčel a já jsem byl rád, že jsem ho převezl.

Načež jsem napsal na jednu krabici Hostinec U havrana a před tou krabicí jsme si sedli na bobek, jako že sedíme v hospodě a mluvíme řeči. A Čeněk Jirsák smutně pravil: "Škoda že jsem po sv. zpovědi. Kdybych nebyl po sv. zpovědi, tak bych taky jako bych seděl v hospodě, jako bych pil pivo a dělal bych obyvatele. Ale protože jsem po sv. zpovědi, tak nesmím, abych nezhřešil slovem nebo skutkem."

"Tak jdi pryč, ty vole," pravil jsem.

On se hnusně zamračil a odpověděl: "Ty kluku pitomá, kdybych nebyl po sv. zpovědi, - tak bych ti vynadal." Pohrozil mně pěstí a povídal: "Počkej, ty moulo, až nebudu po sv. zpovědi, tak ti rozbiju frňák."

My však nedbali na tu hloupou řeč, ale seděli jsme v hospodě a mluvili jsme řeči.

"Víte co?" pravil Éda Kemlink, "já jsem starosta."

Bejval Antonín se usmál a odvětil: "Starosta jsem já."

Já jsem se také usmál a pravil jsem: "To se vr!"

"A co jsem já" tázal se Éda Kemlink. Tonda odpověděl: "Ty jsi obecní slouha a musíš vybubnovat požár."

To se Édovi líbilo a pravil: "Tak já jsem obecní slouha a vybubnuju požár."

"Tak už dost, a teď se musejí mluvit řeči," pravil Tonda.

"Tak začni," vybídl jsem ho.

"Nó, sousedé," začal Tonda, "tak ourodu máme chválabohu pod střechou a nýčko je to dobré." Mluvil nízkým hlasem.

Já jsem. taky mluvil nízkým hlasem: "Ba, prauda, sousedé, ouroda je dobrá, mohla by být lepší, žito sype, brambory se vydařily, teď jak budě s řípou, krmení je hojnost a husy máme taky."

"Já bysem vám, sousede, prodal jalovici, plácnem si," pravil Tonda.

"Zač by byla?" ptal jsem se.

"Za padesát tisíc, ať škoduju." Tak jsme si plácli.

Pak jsme mluvili řeči, jenom aby si dítky nehrály se sirkami, což by bylo neštěstí, neb vítr vane do vesnice. Vtom Zilvar zapálil jeden barák, obyvatelé křičeli: "Hoří!" Já byl hasič a troubil jsem "tú-- lá!" a Kemlink bubnoval a pravil: "Na vědomost se dává, že vypukl požár." Obyvatelé bědovali a vynášeli nábytek i dobytek a pohořelí pravili: "Jsme my to ale chudáci!"

Když požár nejvíce zuřil, tak Bejval Antonín pravil: "Lidičky, zachovejte rozvahu, neb takovou pohromu nepamatují ani nejstarší pamětníci."

Čeněk Jirsák stál opodál a šklebil se, ale jenom trošku a pravil, to není žádný opravdivý požár, když se nezvoní na poplach. Když u nás hořel hraběcí špýchar, tak se zvonilo na všechny zvony a někteří vybíhali ven v podvlíkačkách, jak byli, protože to bylo v noci.

Bejval to uznal, já jsem to taky uznal, všichni to uznali a Bejval pravil: "Tak zvoň na poplach!" A Čeněk Jirsák zvonil a tak si s námi hrál, ačkoli nikdo nechtěl, aby si s námi hrál.

Veškerá dědina lehla popelem a Éda Kemlink si propálil kalhoty a brečel, že takhle nemůže domů. Bejval pravil: "Kdo ti za to může, měls dávat pozor."

Éda pravil: "Vy jste mne naváděli a já to na vás řeknu."

Když jsme šli domů, tak Bejval pravil, že s Édou není žádná hra, a já jsem taky pravil, že s Édou není žádná hra.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 06.03.2015

­­­­

Diskuse k úryvku
Karel Poláček - Bylo nás pět (4)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­