ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Poláček Karel (*22.03.1892 - †21.01.1945)

­­­­

Hlavní přelíčení (2)

Hlava první

4

Barchánek počítal, ale počty nesouhlasily. Říkal si, že málokdo má takovou smůlu jako on; jiný by seděl na svém majetku a jenom počítal. Nikdo by ho z počtů nevyrušoval. Klidně by žil ještě několik let, pak by klidně odešel a nechal by tu majetek. Pak by zase mohl počítat jiný.
Maršíková pozorovala, že otec nějak zbytečně otálí v kuchyni, Dělá, jako by něco hledal, ale nehledal ničeho. Hledí tupě jedním okem jako prastarý havran, jenž pro stáří nemůže už najít ponravu. Hledá slovo, kterým by navázal rozmluvu. Maršíková věděla, čeho se ta rozmluva bude týkat, a proto nehleděla na otce a se soustředěným výrazem míchala v kastrolku jíšku.
"Vaříš?" otázal se najednou stařec, hledě na kastrolek.
"Vařím," odpověděla dcera.
"Hm... Tak ty teda vaříš... To je dobře..." Stařec zažvýkal zapadlými ústy a odmlčel se. Sehnul se, uchopil sekyrku a odcházel. Ve dveřích se zastavil a zahučel: "A vůbec tu nemůžete bejt. Musíte se kouknout po něčem jiným."
Dcera spustila hlasitý nářek. Kam má jít? Co má dělat s dětmi? Má je utopit? Z úst se jí bleskurychle sypaly výčitky. Otec nemá srdce pro vlastní krev.
Stařec tupě vyslechl tuto řeč a pak opakoval svéhlavě: "Nemůžete tu bejt, musíte pryč, já vás tu nechci."
Pak dodal: "Možná, že uslyšíte ode mne novinku. Pak pudete sami od sebe. Já jsem velkej dobrák, ale jenom co může bejt. Já vás, mně se zdá -"
Novinku si nechal pro sebe. Domníval se, že je to tajnost, ale netušil, že jeho tajemství zná celá obec. Zatím co Barchánek dosud uvažoval a počítal, lidé vyslovovali o jeho záměru své mínění.
Často vídávali starého Barchánka v trafice, která patřila dvěma sestrám Rösslerovým. Někdy sedával vedle starší Marie, jindy zase hovořil s Teklou, která přišla Marii vystřídat. Byly to staré panny, obě s malými nosíky a s tvářemi šedými jako z kvasnic.
Barchánek se vyptával na výnos z tabáku, kolků, poštovních známek, pohlednic, jakož i kuřáckých potřeb. Sám odhadl tento obchod již dávno; ale hovořil stále o zisku z trafiky, neboť jiného druhu rozhovoru neznal. A tak si obě sestry přesně vypočítal.
Sestry chválily trafiku, neboť je to obchod pomalý, ale zato stálý. V poslední době dostaly ránu, neboť pět set kroků odtud se usadil invalida, který za amputovanou nohu dostal trafiku. Nazvaly invalidu povalečem a škodlivým člověkem; v tom jim Barchánek dal za pravdu.
Naproti tomu sestry věděly, že Barchánek se skládá z domku v ceně osmapadesáti tisíc a bez dluhů. Potom, že prodává stromky a růžové keře, drůbež a vejce a že si přijde na pěkný peníz, dohazuje dobytek a nemovitosti. Barchánek byl tudíž sestrami zvážen a přesně vypočítán.
Barchánek odečetl cifru, kterou by dostal od letních hostů za byt, od hodnoty sester a došel k názoru, že by se mu žena vyplatila. Seznal, že sestry mají zásobu šatů a že se neřídí podle módy, poněvadž marnivost se z nich lety vytratila. Snědí toho málo, protože nemají zubů. Zejména maso nemohou žvýkat. Živí se většinou kávou, což Barchánek schvaloval. Možno tudíž manželku levně udržovat.
Sestry pak věděly, že Barchánek je starý na užívání, že po ničem netouží, leč po tom, jak by majetek zdokonalil. Je tichý a pomalý, miluje klid a neutrácí. Kouří jenom dýmku, takže manželství by mu vyneslo i to, že by měl tabák levnější.
Šlo jen o to, která má být ta šťastná. Sestry se shodly, že to bude Marie, protože je starší. Tekla může čekat. Marie považovala svou sestru za krasavici a věřila, že čeká na ni větší štěstí než starý Barchánek.
Barchánek ještě nevěděl, bude-li se ženit a která z obou sester bude jeho manželkou. Ale sestry to věděly, i celá obec to věděla a schvalovala, neboť starý člověk má mít svůj pořádek.
O tom všem uvažoval starý Barchánek, dumal o prodeji tabáku, pohlednic a potřeb pro kuřáky; říkal si, že je osamělý, a znovu se mu v mysli zjevovala nebožka žena, se kterou v bezesných nocích sečítal, odčítal, násobil a dělil. Snad to nebude dlouho trvat a vedle něho na loži bude bytost, která mu porozumí a která s ním bude mít cit; nepochyboval o tom, že s ní bude taktéž možno počítat.
Bylo vedro a stařec chodil po dvorku, přemílaje rty. Znova uvažoval, znova přepočítával, nemohl se shodnout, odmlouval sám sobě a rozkládal rukama. Vyšel soused a jevil chuť dáti se se starým do hovoru. Ale Barchánek si ho nevšímal, a tak soused chvíli postál, zíral na dvorek a pak klátivě odešel.
Před domkem se ozýval dětský pokřik. Hrály si dvě děti, starcova vnoučata; děti házely gumovým míčem a odříkávaly přitom dětské průpovídky. Stařec pojal proti nim hněv, že děti bezstarostně povykují, zatím co on je sužován starostmi. A když se mu k nohám zakutálel míč, nepozorovaně se ho zmocnil a odnesl do stavení a pečlivě uzavřel do skříně.
"Já vám dám," hučel mstivě, "beztoho byste ten míč zkazily." Umínil si, že dětem míč vydá, až budou starší a budou si více vážit věcí, které stojí peníze.
A nevydal míč, ani když slyšel, že děti naříkají nad ztrátou. Vyšla matka, aby je rozsoudila, ale uslyševši o škodě, zabědovala a herdami poháněla děti do stavení.
Barchánek přihlížel k tomu, jak jeho vnukové jsou častováni ranami, a brebtal při tom: "Máš je pěkně zvedený, jen co je pravda, jste všechny pěkná sorta."
Dcera odpovídala: "Bodejť, budete se jich ještě zastávat, takovej krásnej míč, dostala jsem ho od pánů, oni se budou po něm ptát, a co já jim řeknu? A vy si hleďte svýho."
Stařec vykřikoval, aby to vedle slyšeli: "Moc krásný, jen co je pravda, moc krásně mluvíš s otcem, jestlipak se vás jednou zbavím?"

5

Byla neděle, to jest den, který se čeká s mnohými, ale neurčitými nadějemi, kdy ženy se otáčejí pilněji než ve všední den, ale mužové se oddávají lenosti a pečlivě pěstí svůj zevnějšek. V neděli si mužové dlouho a oddaně cídí svoji obuv, pohvizdujíce si při tom, zhlížejí se v zrcadle, neudělala-li se jim v obličeji vyrážka.
Maršíkova namydlená tvář zírala z velikého, zlatým rámem olemovaného zrcadla a její majitel luštil podle svého zvyku nápis "yknířok évosalv ejuňvepu lortepriaH", který visel na stěně za jeho hlavou.
Holičovy vlhké a chladné prsty dotýkaly se jeho tváře, a když holič mluvil, tu ovíval ho dech, který čpěl štiplavě po cibuli. Skončil svoji práci s mnohými obřady a Maršík si připnul límec a odcházel za pokřiku učedníka, který mu ještě ve dveřích oprašoval kabát rýžovým košťátkem.
Cítil se osvěžen a lehký, i vykročil z holičské dílny pružným a sebevědomým krokem. Na ulici si šikmo nasadil tvrdý klobouk, dbaje při tom, aby pramen vlasů se dotýkal pravého obočí. Dnes byl obzvláště v dobré míře, neboť konečně nalezl rozřešení toho, co ho tak dlouho obtěžovalo. Bludné myšlenky se vzdálily a v hlavě se rozjasnilo. Maršík si pochvaloval svoji hlavu; věděl, že je bystrá a vynalézavá; nikdy ho v nouzi neopustí. Nikdo mu nic neřekl, nikdo mu neporadil. Sám na to přišel. Stačilo mu přečíst si staré noviny, v nichž měl zabalenou svoji svačinu. Bude to podařený kousek, jestli se povede. Ovšemže se to povede, co by se to nepovedlo, vezme-li člověk rozum do hrsti. Musí se dbát toho, aby se to neprozradilo, ale i když... Hoši řeknou: "Ten Maršík, to je vykutálený patron. Vždycky dá něco k lepšímu." Bude z toho švanda a sám vpadl do té pomyslné veselosti, otřásaje se neslyšným smíchem.
Bodře zdravil sousedy, které potkával, a pokoušel vybranými šprýmy napolo ustrojené a chechtavé slečny, které přebíhaly ulici se sklenicemi piva. Povznášelo jej vědomí, že je oblíben a že upevňuje svoji popularitu. Došel až k četnické stanici, která vedle hostince a školy je nejvýznačnější budovou v obci. Portál tohoto domu zdobí dva krokodýlové, kteří se drží v křížku. Za oknem je akvárium, naplněné rozličnými vodními bylinami; v zelenavém slizu se tajemně pohybují cizokrajné rybičky a na skleněných stěnách jsou přilepeni černí plži. Z okenní římsy visí asparát, možno v okně zahlédnout barometr, pokud ho nezakrývají široké listy Árónovy hole. To všecko náleží četnickému strážmistrovi panu Cechmajstrovi, který je veliký znalec a ctitel přírody.
Maršík zahvízdal signál a po chvíli se objevila mezi nevinnými koulemi hortenzie krátce ostříhaná hlava s kníry pod páskou. Hlava se rozchechtala, spatřivši železničáře.
"Tak co, pane Cechmajster?" vyzýval Maršík. "Že bysme něco podnikli?"
Muž v okně vycenil svoje mohutné zuby a otázal se: "A co by to mělo být, pane Maršík?"
Maršík posunkem naznačil míchání karet. Strážmistr se opět rozchechtal a zahrozil prstem. Pak řekl: "V momentě jsem dole. Kolega Týc je taky volný."
"Tak je to v pořádku," děl na to Maršík s uspokojením.
Sešli se v hospodě, strážmistr přivedl s sebou kolegu Týce, mladého, červeného závodčího s velikými rty a s něžnýma očima, v nichž byl jakýsi dětský a uražený výraz, jaký mívají mladí negři. Připili si na zdraví, ať slouží, a Maršík počal řeč: "Tak, co dáte k lepšímu, pane Cechmajster?"
Tlustý strážmistr se rozchechtal, neboť byl velký smíšek. Nedovedl se udržet a všecko jej pokoušelo k smíchu.
"Tak, co budeme dělat, abysme se měli dobře?" útočil dále Maršík. "Povězte mi, jak přijít k penězům? První milión bych měl, ale ten druhej mi dělá starost."
Strážmistr se rozřehtal, až se mu oči zalily, a pak pravil: "Jen když máte ten první milión. To ostatní přijde. Peníze dělají zase peníze."
Rozmluva o penězích přešla do vážnosti, neboť nelze nadlouho udržeti lehký hovor o podkladě světa. Majetek odmítá žert a smích; chce, aby se k němu přistupovalo s úctou. Padlo slovo milión a oči všech se zastřely. I z tváře tučného strážmistra zmizelo veselí. Milión je nedůtklivý a těžkopádný, nepitvoří se a nehopsá.
Maršík počal hovor o tom, co by dělal, kdyby měl milión. Řekl, že by především si nedal nic líbit a na každého by se podíval. Potom by on pískal a jiní by tančili. Dokud je člověk chudý, musí na zavolání přiskočit, podat, odpovědět, posloužit. Kdyby byl milionář, pak by pokynul a jiní by přiskočili, dali odpověď a posloužili. Ó, Maršík by dovedl užít světa. Vykouzlil obraz vily, s věžičkou, arkýřem a balkóny. V besídce by hrál gramofon. Možná, že by nad vchodem visel gong, kterým by se svolávalo k obědu. Takové opatření mají oni majitelé s opálenými plešemi, kteří pobíhají po tenisových kurtech. Něco dobrého sníst, vypít, fešnou děvu po boku, to je moje. Užít a zemřít, to je správná zásada.
Strážmistr Cechmajster přikyvoval k této řeči, shledával, že je to pěkné mít svůj domek, ale co se týče jeho, on by naložil s bohatstvím jinak. Od mládí je zaujat pro přírodu a její poklady. Má velkou sbírku nerostů, motýlů i herbář a ve sbírkách mnoho vzácných unikátů, často ho navštěvuje pan řídící učitel, který má s ním stejné zájmy. Sbírky odkáže škole, aby měla památku na strážmistra Cechmajstra.
Řekl: "Já bych všeho nechal a vydal bych se do světa. Odmalička toužím po tom spatřit cizí kraje a různé národy. Pánové, já ještě neviděl moře, a když na to myslím, nemám stání. Všecko na mne padá. Vím, že zavřu oči, aniž bych uviděl moře, a jsem proto velice smutný. Jakáž pomoc! Bylo psáno, že musím chodit po okrese a prohlížet vandrákům papíry."
Zadumal se a v ruce drolil krabičku od zápalek. Pan Týc nic neříkal, měl ruměnec v tváři a jeho nevinné oči pohlížely se zájmem na staršího kolegu.
Pan Cechmajster se zase uchopil řeči: "Pánové, já odebírám od jednoho kolportéra zeměpisné dílo, v němž je celý svět popsán. Každej měsíc mně přinese ten člověk sešit. Je to krásná kniha, moc se s ní těším. Tak si kolikrát myslím, takhle si koupit lístek v cestovní kanceláři, sednout na tu velkou paroloď, stojím u zábradlí, loď odrazí od břehu, země mizí v dálce, zelená voda a modré nebe po dlouhé a dlouhé dni, jižní noci, jižní hvězdy na nebi, o mnoho větší než u nás. Pánové, co je to všecko platný, krásný to musí být. Loď přistane u břehů Jižní Ameriky, v přístavě mulati, kreolové, vydáš se do vnitrozemí, ozbrojen puškou, tropickou přilbou a konzervami, neproniknutelné pralesy, kam nevstoupila lidská noha, kolibříci jako létající drahokamy, hedvábní motýlové měňavých barev... To všecko bych mohl spatřit, kdybych byl bohatý. Jenom ty krásný jména tamějších měst, pánové, ty jména mně učarovaly. Jenom vyslovím jméno Sao Paulo nebo Pernambuco, a už do mě nic není, už jsem smutnej a nic mě netěší."
Maršík mínil, copak o to, zajímavé by to bylo. Pan Týc řekl, že nemá zvláštní přání, jenom by se chtěl dočkat úpravy platu, člověk nesmí chtít moc, každý má mít místo, jaké mu náleží. Řekl to ostýchavě a zarděl se do krvava. Pan Cechmajster se opět rozchechtal, poplácal pana Týce po zádech a řekl mu, že je kluk hezký a kudrnatý a že ho má rád pro upřímnost.
Nato Maršík zakončil řeč tím, že se nesešli proto, aby mluvili hlouposti, ale aby něco uhráli. Zavolal na hostinského: "Pane Vodvárka, nářadí!" a hostinský přinesl karty. Maršík zručně zamíchal a sejmul. Pan Cechmajster obřadně vytáhl z pouzdra viržinku, kterou přiložil k uchu a zmáčkl, aby se přesvědčil, je-li suchá. Ponořili se soustředěně do hry. Pan Cechmajster hrál váhavě a opatrně a každou kartu několikrát ohmatal, než ji vynesl. Závodčí Týc hrál lhostejně, jenom aby nekazil společnost. Maršík hlučně luskal kartami o stůl, pronášel žertovná úsloví a osvojil si samolibý výraz zkušeného hráče.
Skončili v samé poledne. Pan Cechmajster zjistil, že prohrál, i pravil: "Měl jsem tohle zapotřebí? Nehrál, neprohrál, jak říkala moje babička." Vstal, opásal se řemenem, chystaje se k odchodu. Pan Týc ho následoval. Maršík vyhrál a viděl v tom dobré znamení. Shrábl vyhrané mince, chvilku postál před nálevním stolkem a pak koupil dětem dva slané rohlíky. Nato si před zrcadlem přihladil účes, nasadil si šikmo tvrdý klobouk a následoval oba četníky. Byl spokojen, že strávil čas ve společnosti četníků, byl jist, že se jim zalíbil, což je dobré, neboť někdy člověk potřebuje, aby mu šli četníci na ruku.

6

Noc sestoupila na zemi a obklopila osadu na hranicích Velké Prahy. Země podobala se tmavému jezeru, od něhož odráží se nebeská souhvězdí; byla to elektrická světla barákové kolonie, která vyrostla na mírném svahu. I byla třpytná souhvězdí na nebi i na zemi.
Spal starosta obce i obecní zastupitelstvo, spali všichni obyvatelé i ptactvo pod hustými haluzemi i pod okapovými rourami.
Bděl žlutý pes na dvorku starého Barchánka. Opíraje se o přední nohy, zdvíhal čumák k bledému měsíci a zoufale vyl, sklíčen strachem a osamělostí. Děsil ho tichý měsíc, neboť byl mlčelivý a neměl se k tomu, aby něco podnikl. Kdyby byl promluvil, tu by žlutý pes úslužně zavrtěl chvostem a hlučně by zaštěkal na pozdrav. Takhle nevěděl, nehodlá-li světlé těleso ublížit utiskovanému a chudému psovi.
Bděli zřízenci se zelenými výložkami, kteří vybírali od povozů dlažebné. Bděl hostinský Odvárka, neboť v jeho hospodě se sešli sedláci a se zoufalou vytrvalostí, sveřepě a mlčelivě hráli ferbla. Hostinský seděl, hlavu podepřenou, nad nálevním stolkem, a kolem nohou se mu lísala černá kočka. Bděl i pan Cechmajster se závodčím Týcem. Vrátili se právě z prohlídky cikánského tábora. Pan Týc byl zahloubán do nejnovějších oběžníků zemského četnického velitelství a pan Cechmajster tiše seděl a kouřil z dýmky, upíraje zrak na svou sbírku motýlů.
Bděl i starý Barchánek, neboť této noci se pevně rozhodl, že jednu ze sester Rösslerových pojme za manželku. Nyní ležel v posteli, oči upíral do černé tmy, protkané fialovými a bílými proužky, a naslouchaje vytí psa, přemítal o svém záměru. Jeho rty ševelily, neboť počítal své i cizí, sečetl svůj majetek se jměním sester Rösslerových. Sloupce číslic se řadily na temnou stěnu a potmě světélkovaly. Výsledek byl jasný a dvakrát podtržen, ale sloupce číslic se znova a znova vynořovaly, stařec byl je nucen opět a opět sečítat a spánek míjel jeho oči. Myslel na to, že zanedlouho nebude počítat sám, ale v počtech mu bude pomáhat bytost právě tak dbalá prospěchu a oddaná majetku jako on.
Bděl také železniční zřízenec Maršík, neboť svoji tajnou myšlenku, kterou tak dlouho hýčkal v prsou, uváděl v čin. Byla to výtečná myšlenka, která se mohla zrodit jenom v té hlavě pod zvlněným účesem. Maršík seděl u stolu a psal, pokrývaje aršík dopisního papíru šviháckým písmem. Také ševelil rty, přemýšleje soustředěně, a pramen světlých vlasů křížil čelo a dotýkal se pravého obočí. Jeho žena také nespala, ale kradmo pohlížela na píšícího muže a toužila po tom, aby nepálil drahé světlo a šel spát. Ale neodvažovala se dát najevo svou netrpělivost, neboť žena nemá muže rušit při psaní, jako muž se nesmí plést do kuchyně.
Dopsal a pak ještě dlouho pročítal, co napsal, kývaje hlavou a vyslovuje neslyšná slova. Cítil uspokojení nad tím, že má takovou krásnou ruku a že dovede sestavit psaní jako vyškolený člověk. Tak to by bylo jako odbyto. Nyní nutno postupovat opatrně a lstivě. Copak o to, na Maršíka je spolehnutí, neboť je znalý světa. Dost dlouho trpěl a ohýbal se až k zemi. Nyní chce také nosit hlavu vzhůru. Dnešní noci vydává se na neznámou, ale samostatnou cestu. Ten jednooký Jidáš nebude triumfovat nad jeho chudobou, nebude jím smýkat, nebude ho utiskovat. Nade všecky se povznese a tchán bude zahanben.
Dlouho nenalézal spánku a hleděl do tmy, ve které nahoru a dolů plynuly fialové a červené tečky jako bublinky v kapalině; tato tma se rozestupovala a průlinou bylo zříti vilu s červenou střechou, která je zakončena věžičkou; vila honosila se výstředním arkýřem i balkónem, na nějž možno vystoupit a pojíst něco dobrého. Po ostříhaném pažitě poskakuje ona ruměná žena pevných tvarů v rudém šatě bíle stříkaném. Tato žena přináší něco k snědku a přeje dobré zažití. I gong možno zavěsit nad hlavním vchodem, gong, jenž svolává k obědu... svolává k obědu... po kolejích se šine nákladní vagón, na němž je nápis Mágyar állam vasutak... nemá to smyslu, když samotná lokomotiva se pachtí... Všecko se točí v hlavě, v té hlavě, která se pyšní hebce zvlněnými vlasy, hlavní věc jsou peníze, máš-li peníze, můžeš se každému postavit, třebaže manželka, když pije kávu, sedí na truhlíku u kamen a protivně klepá nohou do taktu. Maršík cítil, že neudrží myšlenky pohromadě, a usínal, maje jakýsi zlověstný pocit v boku, jako by ležel na tvrdém předmětě. Něco není v pořádku, snad nějaký háček by tu byl, ale to až ráno -
Ráno se otvíral překrásný den, v koruně velkého jasanu rozčileně zlořečil shluk vrabců; pyšný kohout vyletěl na zídku, nadmul se, až se mu oči pokryly modrou blánou, a okázale zakokrhal; žlutý pes byl upokojen, že podezřelý zjev na nebi odešel, aniž ublížil chudému psovi, a nyní ležel, maje čumák na předních tlapách, a masařky obletovaly jeho zahnojené oči.
S mnohým povykem vypravovala paní Maršíková své děti, chlapce a děvčátko, do školy, a s napomenutím, aby dávaly pozor na automobily, vyhnala je z domu. Sotva byly z dohledu, zkoušel chlapec, podaří-li se mu zasáhnout kamenem porcelánovou hrušku na telegrafní tyči.
Hostinský Odvárka vyšel před hospodu, obrátil se napravo, obrátil se nalevo, poškrabal se na zádech a zazíval. Nato se podíval k nebi, zjistil, že se dělá krásný den, a odešel do stavení.
Strážmistr Cechmajster zkoumal aneroid a seznal, že ukazuje na "velmi krásně". Potom přilil rybičkám čerstvou vodu. Závodčí Týc leštil řemeny žlutým voskem. Starosta Linda dal vyvěsit vyhlášku o voličských seznamech.
Stařec Barchánek se toho dne holil, pak si oblékl černý kabát i vyšel a venku chvíli postál a díval se na svůj domovní majetek. Válo z něho kafrem a vážnými záměry. Zíral několik okamžiků na domek, stavěný ze solidního materiálu, žmoulaje scvrklými ústy. V hlavě se mu řadila slova, která pravila: "Holoto, holoto neužitečná. Dlouho mi na krku nebudete sedět. Už mi nebudete užírat věk. Já vám ukážu -" Pak dodal v duchu, že má vyhlídnutou parcelu. Věřil, že po houževnatém smlouvání bude možno z ceny něco srazit. Nato se odebral k sestrám Rösslerovým, které ho očekávaly, oděny v napjatý výraz a v černé hedvábné šaty. Na krku měly medailónek, na němž byla podobenka zesnulých rodičů. Uctily ho neurčitými, rozšafnými slovy a domácím likérem. Za mnohých okolků se stařec Barchánek dověděl, že Marie bude ta šťastná. Když pak od nich odcházel, bylo usneseno, že dva majetky se dají na jednu hromadu. Načež se sestry odebraly do trafiky prodávat doutníky, ceniny, pohlednice, jakož i potřeby pro kuřáky. Stařec Barchánek pak šel domů, svlékl si černý kabát a šel na dvůr štípat polena.
A když se Maršík ubíral z domova, tu mu manželka naznačila, jaké úklady chystá tatík proti nim. Železničář Maršík vyslechl její šepot, pyšně pohodil hlavou, jež byla pokryta hebce zvlněnými vlasy, a pravil, že je Barchánek na něho krátký.
Dodal: "Ten bude koukat jako jelen."
"To jsem sama zvědava," odvětila manželka.
Rozloučil se, šikmo nasadiv železničářskou čapku. Pramen světlých vlasů šikmo dělil čelo a dotýkal se pravého obočí.
Na cestě se srazil se starostou panem Lindou, potřásli si rukama a vyměnili si několik povšechných, ale přátelských slov o počasí. Šel kolem četnické stanice, křikl do okna povzbudivý šprým, strážmistr Cechmajster se vyklonil, hlaholně odpověděl, otřásaje se smíchem. Opět zachvátil Maršíka sladký pocit, že upevnil své společenské postavení a že jeho popularita se šíří.
Bylo mu jíti dobrou půlhodinu, než dospěl konečné stanice elektrické dráhy. Usedl do vozu a uctil průvodčího vybraným šprýmem. Průvodčí mu dal patřičnou odpověď. Dráždili se vzájemnými žerty až do příští stanice, kde nastoupil velký zástup chechtavých a pištivých fabriček.
Vystoupil na Václavském náměstí a vyhledal palác velkého pražského deníku. Když vešel dovnitř, uviděl velkou dvoranu, která byla rozdělena přepážkou s mnohými okénky. Maršík přistoupil k okénku, které neslo nápis "Malý oznamovatel". Za okénkem seděla slečna s brýlemi na nose. Maršík podal jí lístek popsaný šviháckým písmem. Slečna přijala lístek a počítala slova. Opět ucítil Maršík v boku jakýsi neurčitý, zlověstný tlak. Aby se rozptýlil, pokusil se uctít slečnu šprýmem. Avšak slečna jej neposlouchala, ale suše řekla, co je železničář dlužen. Maršík zaplatil, přijal potvrzení a odcházel. Po něm přistupovali k okénku jiní lidé s lístky v ruce.
A Maršík se ocitl zase na ulici v proudu spěchajících lidí. Tak tedy, říkal si, to bychom jako měli. Dal své slovo, a to slovo právě nyní tělem učiněno jest. Zlověstný pocit mu zaklepal v boku, že by byl ještě čas odstoupit od toho záměru; možná, že je to velká lumpárna, co zamýšlí. Ale Maršík odvětil, že je to právě to, co svět dneska žádá, neboť rovnou cestou se nic nepořídí.
Pak odešel do služby.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 26.01.2020

Ceska posta    
­­­­

Diskuse k úryvku
Karel Poláček - Hlavní přelíčení (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­