ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Poláček Karel (*22.03.1892 - †21.01.1945)

­­­­

Vyprodáno

1

Padal list po listu, zářijový den se leskl perletí a osláblý hmyz dřímal na slunných místech. Dým z polních ohníčků se mísil s lehkou mlhou a v hořké vůni umíralo léto.
Žebrák Chleboun, známý pod jménem Majorek, vyšel toho dne, aby prosil po domech. Čas, který vše mění, se zastavil před nuzákem. Vždy starý nezestárl, hubený neusýchal. Byl už tak stár, že se měnil v přelud, neboť takřka již neměl současníků, kteří by dosvědčili jeho existenci. Pohybovala se ulicemi pestrá bída, provázená nakyslým zápachem, jenž popouzel bdělé psy. Vysoký kostroun kráčel středem ulice, těžce zdvíhaje nohy, ovázané pytlovinou. Beztvarý klobouk, obraz lopuchového listu, stínil krhavé oči, upřené k vzdálenému cíli. Neustále mlel čelistmi po způsobu dobytčat; a tváře, obrostlé šedivými štětinami, se nadýmaly jako měchuřina.
Slepci podoben ťukal hůlkou do dlažby a jeho nazelenalý knír se čepýřil. Vcházel do všech domů, nevynechávaje ani hrbaté chatrče, jež stářím zapadají do země. Tloukl na dveře příbytků a tahal za zvonec, ale mnohdy mu odpovídalo jen hluché ticho. Postával na chodbách, kde kdysi čpělo po tučném obědě. Nyní však cítil hladovou ztuchlinu a jeho myšlenky byly neveselé.
Tak se pohyboval po městě s temným, nemluvným obličejem; na zádech mu zplihle visel prázdný tlumok. Druhdy se plnil božím darem. Podávali mu skrojek chleba, mnohdy i buchtu, byť okoralou, určenou drůbeži. Nuzák se pamatuje, jak se vztekával, když dostával potraviny místo mincí. Byl lačný peněz, neboť jich měl hodně a chtěl jich mít ještě více. Vyschlou obraznost rozněcoval přelud hromady mincí, která stále roste, ustavičně roste. Nyní však jazyk okoral hladem a velmi toužil po jídle. Zachtělo se mu chleba, buchty, které kdysi v lese pohazoval, i polévky a kávy, které jídával, stoje za dveřmi.
- Kdyby bylo, copak o to... kdyby bylo... - bručel.
Zkysla dobročinnost v okresním městě. Obyvatelé vítali žebráka se zlostí a hnali ho od prahů. Někdy ho obdarovali mincí, ale jaký to byl peníz... Ruce mu zčernaly od železných dvacetníků, za něž se nic nedostane. Ale i bankovky, ty krásné barevné obrázky, se znenáhla měnily v uschlé listí.
- Kdyby bylo, kdyby bylo... - mumlal zdřevěnělým jazykem. - Ale ono nikdež nic... - A nahlas: "Žebrota! Samá žebrota jste, a žádní páni!"
Změnilo se okresní město. Mnoho lidí odešlo a nikdy se nevrátí. Hleďme, například, zde býval Hejčl, cukrář. Ještě tu visí jeho štít, jenž vedle jména ukazuje obraz bělostného dortu. Cukrář míval bílou zástěru a voněl vanilkovým cukrem. O velkých svátcích vyráběl zmrzlinu, růžovou a žlutou. Vzali cukráře na vojnu a on umřel v lazaretě, povídají. Zpustl jeho krám a ve výkladní skříni se povalují chcíplé mouchy.
Slunce pálilo, v korunách stromů spěšně hovořil vítr; zahrady voněly. Z plotu seskočila pěnkava, naklonila hlavičku a kulatým okem se podívala na žebráka. Rozčepýřila se a odlétla.
Dále kráčel žebrák, plesnivý a nerudný, vyschlé údy vrzaly. Krví podlité oči hleděly do dálky, ale všechno viděly, všechno pozorovaly. Patřily na řeznický krám, kde u vchodu visívalo podříznuté tele a kde tučná vepřová hlava zdobila výkladní skříň. Kde je řezník se zkrvavělou zástěrou a s ocílkou po boku, kde je jeho konec? Vdova po řezníkovi žije s hrbáčem, který by v čase míru nikdy nenašel ženu.
Vstoupil do dveří jednoho domu, ale na prahu se zastavil. Na chodbě se ozýval ječivý křik. Zahlédl obličej, zrůzněný zlostí. Na schodech přešlapoval vousatý voják, oděný ve vetchý plášť, který kryl spodní prádlo.
"Jedeš, neřáde!" kvičel ženský hlas. "Ať ti dají v nemocnici. Tady nic není!"
Zabouchly hněvivé dveře a starý voják odmlouvavě rozpřáhl ruce a schoulen do pláště upaloval, mlaskaje pantoflemi na bosých nohách.
- Správně... - mumlal Chleboun. - Nabralo se jich, obejdů... Rozlezli se vojáci po městě. V nemocnici je krmí tuřínem. Nic jim nedávejte... všechno by sežrali... na vojnu mají jít, a ne prosit po domech... -
- Žebrota, samá žebrota... k hnutí tu není... -
Ve čtverhranu stojí bachraté domy na náměstí s dřevěnými podloubími, tak jak stávaly od nepaměti. Vítr honí kolem soch svatých stébla slámy a chrastí zmačkanými papíry. Na náměstí je rohový dům, kde sídlil trafikant Quaiser. Nad vchodem trafiky sedí boubelatý Turek a kouří narghilé. Avšak v trafice tabák nedostaneš ani za peníze, ani za dobré slovo. Tabák lze obdržeti u tkalounkáře, který se usadil na místě, kde kdysi býval kupec Zoufalý. Avšak musíš mu přinést zboží, peníze tkalounkář nebere.
Jaký to byl krám, jaký slavný krám kupce Zoufalého... Svítil všemi barvami a voněl jako lékárna. Byl napěchován zbožím od podlahy ke stropu; regály se prohýbaly pod tíží zboží. Kupec krájel jemnou šunku, nabízel rybičky, naléval víno; vzácné koření ze všech dílů světa se dostalo v tomto krámě. Zde žebrákovi nikdy nepodali almužnu; kupec se mu posmíval a příručí ho poléval špínou. Ale co je to všechno platné: slavný krám to byl, slavný kupec byl Zoufalý, nikdo se mu nemohl postavit.
Jde žebrák ulicemi okresního města a pod úzkým čelem v ustavičném pásmu se pohybují vzpomínky jako barevné obrázky v kouzelné lampě. Všechno, co se stalo, je vryto do jeho paměti. Všechno je mu známo a kamenné domy neuchovají před ním žádné tajemství.
Z postranní ulice vyběhl agent Raboch, byl však oděn ve vojenský šat. Červená lomená páska na levém rukávě značí, že je vojenským sluhou. Chleboun ví, že agentův pán, nadporučík Růžička, leží v nemocnici v krajském městě a jeho sluha běhá po obci a častuje obyvatele válečnými historkami. Sňal beztvarý klobouk a zamumlal prosbu; avšak zarudlý posměváček vykřikl: "Hé, Majorku! Máš už nevěstu?"
Žebrák neodpověděl a vzpřímen, s obličejem temným, se ubíral dále. Po několika krocích se obrátil, zdvihl hůl a zachroptěl: "Skotáku! Slouho!"
Pohyblivý agent ho však neslyšel. Zapadl v jednom domě. Chleboun zase vykročil, ale pak opět se zastavil, hrozil holí a zlostně mumlal: "Nemravo! Neřáde pupkatá! Že tě tou holí přetáhnu, uvidíš!"
Hučel hněvivá slova a jeho nazelenalý knír se čepýřil.
- Nemám nevěstu. Už jsem řekl. Dojdu na obec a udám tě, že mě nenecháš. Jsou jinší páni... já mám víc než ty, ledajáku, do očí ti to řeknu... -
Přikvačil vítr, po ulici přeběhl stín a pak se zase vyjasnilo. Práskl bič a žebrák jen taktak že uskočil. Projela žlutá bryčka, tažená párem lesklých koní. Na kožených polštářích se roztahoval sedlák, prokvetlý růžovým tukem. Uprostřed obličeje trčel naditý doutník. Ruce složené na břiše, spokojeně patřil na koňské zadky.
Žebrák uviděl obchodníka Štědrého. Procházel se po chodníku a zasmušile kouřil z dýmky. Nebyla však to ona dýmka, na jejíž hlavičce byl obraz starého mocnáře v loveckém úboru. Pro tuto dýmku se na něho osopil občan Pangrác, vznětlivý radikál, a vyčtl obchodníkovi rakušácké smýšlení. Obchodník se polekal; nerozuměl politice a řeči o veřejných věcech provázel neurčitým vzdycháním; pro něho byla představa o politice spojena s daněmi a odmítavým obličejem nevlídného úředníka. Vzdal se své oblíbené dýmky, aby byl klid. Avšak pokoj nebyl, znepokojivé události na něho dotíraly a vzrušovaly ho.
Zestaral obchodník Štědrý, záda se mu zakulatila a celý se zmenšil. Rostl do země. Žebrák se před ním zastavil, pohnul kloboukem a zamumlal slova modlitby. Obchodník se vytrhl z myšlenek a popuzeně křikl: "Tady nic není! Jděte spánembohem!" Pak poodstoupil několik kroků a v sobě ztracen díval se na svůj dům. Nespokojeně vrtěl hlavou, neboť zchátralo stavení a omítka se na několika místech oddrolila. Přemýšlel o tom, že nebýt války, povolal by řemeslníky a pak by omládlý dům zase prohlédl. Jeho obličej se pokryl stínem; dožije se míru? Srdce mu bouří a na hrdlo sahá neviditelný pařát.
Nevynechal žebrák žádné domovní číslo, a jako by byl poslušen vyššího rozkazu, na všechny dveře zaťukal. Shromáždil přehršlí železných mincí, které mu chrastily v torbě, a pak zamířil k nádraží, neboť chtěl vědět, kdo přijel do okresního města.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 10.10.2016

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Karel Poláček - Vyprodáno







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­