ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dostojevskij Fjodor Michajlovič (*11.11.1821 - †09.02.1881)

­­­­

Bratři Karamazovi (2)

DÍL PRVNÍ

KNIHA PRVNÍ: DĚJINY JEDNÉ RODINKY

III. Druhé manželství a druhé děti

Když se Fjodor Pavlovič čtyřletého Míti šťastně zbavil, velmi brzy se oženil po druhé. Toto druhé manželství trvalo osm let. Svou druhou manželku, také velmi mladičkou, si Fjodor Pavlovič našel v jiné gubernii, kterou navštívil společně s nějakým židáčkem kvůli jakési drobné dodávce. Třebaže hýřil, pil a žil nezřízeně, nikdy nezanedbával výnosné umisťování svých peněz a vedl své obchůdky vždycky s úspěchem, ač ovšem skoro vždycky dost špinavě.
Sofie Ivanovna byla sirotek, už od dětství bez obou rodičů, dcera nějakého ubohého diákona.
Vyrostla v bohatém domě své dobroditelky, pěstounky a trýznitelky, staré vznešené vdovy po generálovi Vorochovu. Podrobnosti neznám, ale slyšel jsem, že mírnou, dobrosrdečnou a trpělivou schovanku jednou vyprostili z oprátky, kterou si přivázala na hřebík v kůlně: tak hrozně trpěla rozmary a věčnými předhůzkami té stařeny, podle všeho ne zlé, ale z nedostatku zaměstnání nesnesitelně tyranské. Fjodor Pavlovič požádal o Sofiinu ruku, ale když se po něm poptali, vyhodili ho. Tu tedy zas jako při prvním sňatku navrhl osiřelé dívce únos. Je velmi možné, že kdyby se o něm byla včas dozvěděla nějaké podrobnosti, nebyla by si ho za nic vzala. Ale žila v jiné gubernii; a bylo jí šestnáct let - co víc si tedy mohla uvědomit než to, že se radši utopí, než by zůstala u dobroditelky. Tak si chudinka vyměnila dobroditelku za dobrodince. Fjodor Pavlovič tentokrát nedostal ani groš, protože generálová se rozhněvala, nedala nic a navíc je oba proklela. Ale ženich s žádným věnem nepočítal a zlákala ho jen neobyčejná krása nevinné dívky, hlavně pak její nevinné vzezření, které na neřestného chlípníka a dosud milovníka jen hrubé ženské krásy mocně působilo. "Ta nevinná očička mi tenkrát pronikla až k srdci, jako když břitvouřízne," říkával potom se svým ohavným chichtotem. U takového prostopášníka to ovšem nebylo nic než smyslná touha. Protože nedostal peníze, Fjodor Pavlovič nedělal s manželkou žádné okolky. Využíval toho, že se proti němu jaksi "provinila" a že ji skoro zachránil z oprátky, využíval dále její podivuhodné dobroty a trpělivosti a hrubě porušoval základní pravidla manželské slušnosti. Do domu se přímo za manželčiny přítomnosti sjížděly lehké ženy a pořádaly se tam orgie. Jako charakteristický rys uvedu, že sluha Grigorij, mrzutý, hloupý a tvrdohlavý rozumbrada, jenž dřívější paní Adelaidu Jvanovnu nenáviděl, byl tentokrát na straně nové paní, bránil ji a hádal se pro ni s Fjodorem Pavlovičem, až to bylo u sluhy skoro nepřípustné. Jednou dokonce orgii se všemi nestoudnicemi rozehnal. Nešťastná mladá žena, už od samého dětství zastrašená, byla později stížená jakousi ženskou nervovou chorobou, která se mezi prostým lidem vyskytuje ponejvíc u vesnických žen, a říká se pak o nich, že jsou posedlé. V hrozných hysterických záchvatech, které tuto nemoc provázejí, nemocná bývala občas i nepříčetná.
Nicméně porodila Fjodoru Pavlovičovi dva syny Ivana a Alexeje, prvního v prvním roce manželství a druhého po třech letech. Když zemřela šlo chlapci Alexejovi na čtvrtý rok a třebas je to podivné vím, že se na matku pamatoval jen celý život, ovšem jen mlhavě. Po její smrti se s oběma chlapci stalo skoro navlas totéž, co s prvním Míťou: otec na ně úplně zapoměl a nestaral se o ně, takže se dostali zas k onomu Grigorijovi a do jeho světničky. Tam je také našla stará tvrdohlavá generálová, dobroditelka a pěstounka jejich matky. Byla ještě živa a nemohla zapomenout na urážku, která se jí stala. O Sofiiných osudech dostávala celá ta léta pod rukou nejpřesnější zprávy, když slyšela o její nemoci, a jaké ohavnosti se kolem ní dějí, řekla několikrát nahlas svým příživnicím: "Patří jí to, Bůh ji trestá za nevděk." Přesně tři měsíce po smrti Sofie Ivanovny generálová náhle osobně přijela do našeho města a vydala se rovnou do domu Fjodora Pavloviče. Celkem u nás strávila asi půl hodiny, ale udělala mnoho.
Bylo to večer. Fjodor Pavlovič, jehož celých těch osm let neviděla, ji přijal podroušený.
Vypráví se, že sotva ho uviděla, okamžitě mu bez jakýchkoli řečí vlepila dva důkladné hlučné políčky, třikrát ho vydatně zakrákala za vlasy a pak beze slova zamířila přímo do čeledníku k oběma chlapcům. Na první pohled uviděla, že jsou nemytí a ve špinavém prádle, a proto hned také dala přes hubu Grigorijovi, oznámila mu, že si obě děti odveze k sobě, pak je vyvedla ven, v čem byly, zabalila do plédu, posadila do kočáru a odvezla je s sebou do města. Grigorij snesl políček jako oddaný nevolník, neřekl hrubého slova, a když starou paní doprovodil ke kočáru, po pás se jí uklonil a vážně prohlásil, že jí za sirotky Bůh nadělí. "A stejně jsi nemehlo!" křikla na něho odjíždějíc generálová. Fjodor Pavlovič celou věc uvážil, shledal, že je to věc dobrá, a stran výchovy dětí u generálové neodepřel pak v žádném bodu svůj formální souhlas. Ale o políčcích, které utržil, vyprávěl po celém městě. Brzy po tom generálová zemřela; v závěti odkázala oběma dětem každému tisíc rublů na jejich vzdělání, a aby celá ta částka na ně byla určitě vynaložena, ale tak, že vystačí až do plnoletosti, protože i takové almužny je pro takovéhle děti až dost, a je-li někomu libo, ať sáhne sám hloub do kapsy atd.
Sám jsem závěť nečetl, ale slyšel jsem, že obsahovala něco podivného v tomto smyslu a že to bylo vyjádřeno nadmíru svérázně. Hlavním stařeniným dědicem se stal řádný člověk, to jest maršálek šlechty té gubernie Jefim Petrovič Polenov. Když vyměnil s Fjodorem Pavlovičem dopisy, hned se dovtípil, že z něho peníze na výchovu dětí nikdo nevymámí (ač tento otec nikdy přímo neodmítal, nýbrž takové věci vždycky jen protahoval a někdy se zároveň rozplýval v cituplných řečech). Ujal se tedy péče o sirotky sám. Hlavně si oblíbil Alexeje a tento mladší z obou bratří dlouho žil v jeho rodině. Prosím čtenáře, aby si toho hned na počátku všiml. Naši mladíci byli tedy za svou výchovu a vzdělání nejvíc a na celý život zavázáni právě tomuto Jefimovi Petrovičovi. Byl to neobyčejně ušlechtilý a humánní muž, jakých se najde málo. Dvě tisícovky, které generálová dětem odkázala, jim uchoval netknuté, takže do zletilosti chlapců vzrostly úrokováním asi na dvojnásobek. Vychoval oba z vlastních prostředků a vydal ovšem na každého mnohem víc než po tisíci rublů. Do podrobného líčení jejich dětství a jinošství se zatím zas nepouštím a zmíním se jen o nejdůležitějších okolnostech. O starším, Ivanovi, uvedu jen to, že rostl jako poněkud zasmušilý a uzavřený chlapec, ale naprosto nebojácný. Už v desíti letech patrně pochopil, že oba žijí přece jen v cizí rodině z cizího dobrodiní a že mají nějakého divného otce, o kterém je hanba i mluvit atd.
Tento hoch velmi brzy, snad už v raném dětství (jak se aspoň vyprávělo), začal projevovat neobyčejné a skvělé nadání. Nevím přesně proč, ale od rodiny Jefima Petroviče se odloučil ve věku necelých třinácti let a přišel do jednoho moskevského gymnasia jako chovanec jistého zkušeného a tenkrát slavného pedagoga, jenž byl od dětství přítelem Jefima Petroviče. Sám Ivan později vyprávěl, že to všechno způsobil Polenovův tak říkajíc "zápal pro dobré skutky": Jefim Petrovič se dal unést myšlenkou, že geniálně nadaný chlapec musí být vychován také geniálním vychovatelem. Ostatně když mladík vystudoval gymnasium a vstoupil na universitu, nebyl už ani Polenov, ani geniální vychovatel na živu. Jefim Petrovič nezanechal náležité příkazy, takže se výplata dětských odkazů tvrdohlavé generálky, které oba vzrostly úrokováním z jednoho tisíce na dva, pro různé u nás naprosto nevyhnutelné formality a zdržování protáhla. Mladému Ivanovi se proto v prvních dvou universitních letech žilo velmi krušně. Musel se celou tu dobu sám živit, vydělávat si na živobytí a zároveň studovat. Je zajímavé, že se ani nepokusil požádat dopisem o pomoc otce - snad z hrdosti, z opovržení k němu nebo snad z chladné rozumové uvážlivosti, která mu napověděla, že od tatíčka se žádné trochu opravdové podpory nedočká. Tak či onak, mladý muž nijak neztratil hlavu a našel si práci. Nejdřív dával po dvaceti kopejkách hodiny a potom běhal po redakcích novin a deseti řádkovými zprávičkami o pouličních příhodách, podepisovanými "Očitý svědek". Tyto zprávičky prý byly vždycky psány tak zajímavě a svižně, že šly dobře na odbyt. Už jen tím mladý muž dokázal praktickou rozumovou převahu nad tou početnou, věčně se nuzující a nešťastnou částí naší studující mládeže obojího pohlaví, která v obou hlavních městech obyčejně od rána do večera čistí kliky u různých novin a revuí a nedovede vymyslet nic lepšího, než že se pořád zas a zas uchází o překlady z franštiny nebo o opisování. Ivan Fjodorovič nepřerušil ani později styky s redakcemi a ve svých posledních universitních letech začal uveřejňovat velmi bystré posudky o knihách z různých oborů, takže se stal v literárních kruzích dost známým. Ale teprve v nejposlednější době se mu podařilo vzbudit náhle zvláštní pozornost mnohem většího okruhu čtenářů, takže si ho tenkrát mnoho lidí hned všimlo a zapamatovalo. Byla to dost zajímavá věc. Ivan Fjodorovič už absolvoval universitu, a když se chystal podniknout za své dva tisíce cestu do ciziny, najednou otiskl v jedněch velkých novinách podivný článek, který vyvolal zájem i neodborníků a týkal se věci, o níž se dalo předpokládat, že ji Ivan Fjodorovič vůbec neovládá, neboť vystudoval přírodní vědy.
Článek pojednával o otázce církevního soudu, přetřásané tenkrát na všech stranách. Autor v něm probíral některé o této věci už vyslovené názory a vyjádřil také svůj osobní úsudek.
Hlavní byl celkový tón článku a nápadně neočekávaný závěr. Mnozí stoupenci církevní pravomoci však považovali autora za svého člověka. A najednou začali současně s nimi projevovat živý souhlas také nejen přívrženci světského soudnictví, ale i sami atheisté.
Nakonec někteří bystří lidé usoudili, že celý článek je pouhý drzý šprým a výsměch. Zmiňuji se o tom hlavně proto, že onen článek se časem dostal i do našeho proslulého kláštera, jehož mniši se o otázku církevního soudu vůbec zajímali, a způsobil tam velké rozpaky. Když se pak dozvěděli autorovo jméno, zajímalo je také, že je to rodák z našeho města a syn toho Fjodora Pavloviče. A tu se u nás právě v té době najednou objevil sám autor. Proč k nám tenkrát Ivan Fjodorovič přijel ? Pamatuji se, že už v té době jsem si tu otázku kladl s jistým znepokojením. Tento osudný příjezd, který byl prvním krokem k tolika následkům, jsem si ani dlouho potom nikdy nedovedl docela vysvětlit. Celkem vzato bylo podivné, že tak učený, hrdý a na pohled opatrný mladý muž najednou přijde do takového vykřičeného domu, k otci, který ho celý život ignoroval, neznal ho, nepamatoval se na něho a který by mu, kdyby ho syn prosil, za nic a za žádných okolností nedal peníze, ale přitom se celý život bál, že jeho synové Ivan a Alexej také jednou přijdou a budou po něm peníze chtít. A tu se tedy mladík nastěhuje do domu takového otce, měsíc i dva s ním žije a oba spolu docela dobře vycházejí. Toto poslední faktum jak mne, tak i mnoho jiných lidí obzvlášť překvapilo. Tenkrát se u nás na svém statku u města zas ukázal Petr Alexandrovič Miusov, vzdálený příbuzný Fjodora Pavloviče ze strany jeho první manželky, liberál, o němž jsem se už zmínil. Zavítal z Paříže, kde se už nadobro usadil, a pamatuji se, že právě on žasl ze všech nejvíc, když se seznámil s Ivanem Fjodorovičem. Velice se o něho zajímal a někdy se ho s jistou bolestí v srdci snažil přetrumfnout vědomostmi. "Je hrdý," říkával nám o něm, vždycky si dovede vydělat, má i teď peníze na cestu do ciziny, co zde tedy hledá ? Každému je jasné, že pro peníze si k otci nepřijel, protože otec mu je rozhodně nedá. O kořalku a neřestný život nestojí, a přitom se starý bez něho už nemůže ani obejít, tak dobře se snášejí! Bylo to pravda, a Ivan Fjodorovič měl dokonce na otce patrný vliv; starý ho přes všechnu svou někdy vzteklou umíněnost tu a tam skoro poslouchal, ba začal se občas i slušněji chovat. Teprve později vyšlo najevo, že Ivan Fjodorovič přijel zčásti na žádost svého staršího bratra Dmitrije Fjodoroviče, aby projednal jeho záležitosti. V téže době, právě při této návštěvě, ho také viděl poprvé v životě, ale ještě před svým příjezdem z Moskvy si s ním začal dopisovat o jedné důležité věci, týkající se spíš Dmitrije Fjodoroviče. Svým časem se čtenář náležitě a podrobně dozví, jaká věc to byla. Nicméně i v době, kdy jsem o této zvláštní okolnosti už věděl, připadal mi Ivan Fjodorovič pořád záhadný a jeho příjezd k nám nevysvětlitelný. Dodám ještě, že Ivan Fjodorovič se tenkrát zdál být prostředníkem a smiřovatelem mezi otcem a svým bratrem Dmitrijem, jenž začal s otcem velkou při a podal proti němu i formální žalobu. Opakuji, že tato rodinka se tehdy po prvé celá sešla a někteří její členové poprvé v životě jeden druhého uviděli. Jediný Alexej Fjodorovič, nejmladší syn, u nás byl v té době už asi rok, dostal se k nám tedy ze všech tří bratrů nejdřív. Mluvit v tomto úvodním vyprávění právě o Alexejevovi, ještě než ho ukážu na jevišti románu, je pro mne zvlášť nesnadné. Ale nezbude mi nic než napsat úvod i o něm, aspoň abych předem vysvětlil jednu zvláštní věc: jsem totiž nucen svého budoucího hrdinu představit čtenářům hned v prvním výjevu jeho románu v kutně novice.
Ano, už asi rok žil tenkrát v našem klášteře a zdálo se, že se připravuje uzavřít se tam na celý život.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 26.09.2010

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­