Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický (nakladatelství Dr. Eduarda Grégra, 1874, Praha)

Na zříceniny Monfort-L'Amaury

Hle vizte v šeru potají zdi kláštera se
zvedají, a velký černý val kde druhdy
bydlel král?!
(Alfred de Vigny)

I.

Vás, ruiny, mám rád! však přece nejraději
bych v stínech vašich dlel, když zimní větry znějí
v klenbách se řítících ve smutném ohlasu!
Ó věže omšené, jež naklonil čas k sobě,
jak černí obrové se z dálky tmíte obě,
jenž připraveni jsou již k zápasu!

Jak rád ve kapradí i ve bující býlí
k vám snivý zbloudí krok, ó zbytky dávné síly!
Rád zírám cimbuřím, jak letí větrové,
na osmihranou věž i rudé cihly její;
omšenou puklinou mé zraky dolů spějí,
tu děti hrají si, kde mřeli rekové.

Buď vzdálen vás, ó zdi, ten, koho pád váš baví!
Jen básník jediný ať s písní čas tu tráví,
on slzu uroní, ó trosky, nad vámi!
a v nocech podzimních při bouřných víchrů zvěsti
vždy bude mysliti, že v stínu vašem chřestí
se zbroji praotců duch neznámý!

II.

V zpomínkách starých dnů zde sedám osamělý
pod troskou omšenou, jež zbyla z citadelly,
až srdce překypí mně v žalu, v zoufání;
pode mnou v stromoví se černé město skrývá,
rozpíná rámě své a v dálce s mlhou splývá
jak meč, jenž zapomnín jest z bitvy na pláni.

Dál pak můj bloudí zrak od trosky starobylé;
na lesů zář a stín, jaká jest právě chvíle,
na kostel gotický, jenž též se chýlí v pád,
na hřbitov před kaplí kamennou pod arkádou,
jak nepohnutá zem se vlní hrobů řadou,
ve stínech večera se dívám rád.

Po římsách, obloucích, přes cimbuří a štíty,
jak břečtan kamením, krok nohy pne se hbitý;
na hradbu nejvyšší rád často vystoupím;
zde divé zpěvy své ku vichřic jekům bratřím,
a nebes hlubinou za křídlem orlů patřím,
jež z hnízda skalného já zbudím hlasem svým!

Hlas lyry poslouchám, již milý soudruh ladí;
tu zajdem v dávný věk, jak troubadouři rádi,
mluvíme o nebi, o hrdin zápolech,
o duších sirotcích, jež v světě žal jen klame...
co vítr divoký se o zdí úhly láme
a děsným pláčem sténá v topolech!