ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kafka Franz (*03.07.1883 - †03.06.1924)

­­­­

Proces (celá kniha / e-book)

Na serveru Český-jazyk.cz si můžete přečíst kompletní text tohoto románu, rozděleného do kapitol.

STRUČNÉ SHRNUTÍ OBSAHU ROMÁNU:

Román je uměleckým vyjádřením ústředního motivu Kafkovy tvorby, pocitu odcizení a absurdity osamělého jedince uprostřed odlidštěné společnosti.

Hrdinou je mladý prokurista pražské banky, nenadále obžalovaný z neznámého přečinu u neznámého soudu. Této situaci se marně snaží čelit normálními prostředky. Dostává se do styku s advokáty neviditelné instituce, ale zahájený proces probíhá nezadržitelně dál a zcela ochromí jeho život. Rok po zahájení procesu je hrdina odsouzen a popraven, aniž by do poslední chvíle věděl proč. Jeho případ je tragédií člověka, který žil bez kontaktu se životem a bez užšího vztahu ke společnosti, jež nemá ve svém systému pochopení pro individualitu jednotlivce.

Podrobnější obsahy románu Proces naleznete v sekci čtenářský deník pod heslem Franz Kafka.

PLNÉ TEXTY JEDNOTLIVÝCH KAPITOL:

1. kapitola - zobrazit text
2. kapitola - zobrazit text
3. kapitola - zobrazit text
4. kapitola - zobrazit text
5. kapitola - zobrazit text
6. kapitola - zobrazit text
7. kapitola (1. část) - zobrazit text
7. kapitola (2. část) - zobrazit text
8. kapitola (1. část) - zobrazit text
8. kapitola (2. část) - zobrazit text
9. kapitola - zobrazit text
10. kapitola - zobrazit text
Nedokončené kapitoly (K Else; Cesta k matce; Státní zástupce; Boj s náměstkem ředitele) - zobrazit text

DOSLOV K ROMÁNU OD PAVLA EISNERA Z ROKU 1957:

"Proces" Franze Kafky

Román Proces je jedna z tří románových "tragedií samoty", které tvoří ústřední masiv Kafkovy tvorby. Stejně jako velkou většinu všeho, co napsal, nespatřil Kafka ani Proces v podobě tištěné. Příčinou nebyl nezájem současníků; co z Kafkova pera za jeho života vyšlo, budilo v malém, ale vlivném okruhu literárních znalců rozruch. Franz Kafka však nechtěl, aby se jeho "čmáranice" tiskly, sám mnoho rukopisů spálil, a lístkem nalezeným po jeho smrti (1924) v psacím stole pověřil svého nejbližšího přítele a důvěrníka, pražského spisovatele Maxe Broda, aby zařídil dvojí věc: aby nic z Kafkových prací už otištěných nevyšlo znova a aby všechny nevydané texty včetně dopisů byly sebrány a bez výjimky spáleny. Max Brod této žádosti, projevené formou neoblomného příkazu, nevyhověl; proč tak neučinil a učinit nemohl, vyložil přesvědčivě v doslovu k prvnímu vydání Procesu.
Od druhých dvou románů - je to Das Schloss (Zámek) a Amerika - liší se Proces po vnější stránce tím, že je dopsán, t. j. že má závěrečnou kapitolu. To neznamená, že dílo nabylo podoby konečné. Rukopis Procesu vzal Max Brod k sobě v červnu 1920, čtyři roky před Kafkovou smrtí. Rukopis je bez nadpisu, titul Proces dal románu Max Brod, protože Kafka v souvislosti s touto prací mluvil vždy o Procesu. Od Kafky je členění v kapitoly a nadpisy kapitol, uspořádání kapitol však pochází od Broda, jenž se přitom opíral o vzpomínky na Kafkovo předčítání. V doslovu k třetímu vydání románu připouští Brod, že kapitola, kterou zařadil jakožto pátou (Mrskač), byla Kafkou snad zamýšlena jako kapitola druhá, takže by byla následovala hned po kapitole Zatčení. Kafka, praví Brod dále, pokládal román za nedokončený. Před závěrečnou kapitolou (Konec) chtěl Kafka podat ještě některá stadia procesu. Něco z toho se rýsuje již v dochovaných úryvcích, které připojujeme k hlavnímu textu: návratný motiv, daný postavou náměstka ředitele, měl být ještě víc prohlouben (Boj s náměstkem ředitele), návratným motivem se měla stát i "skupinová postava" bankovních úředníků Rabensteinera, Kullicha a Kaminera (Cesta k matce), úryvek Státní zástupce důrazně napovídá, že významu měl nabýt i státní zástupce Hasterer, jehož jméno se v úvodní kapitole právě jen mihne - úžas bankovního ředitele v závěru úryvku by nasvědčoval, že Hasterer je, zcela mimo svůj úřední charakter všem známý, v nějaké bližší souvislosti s tajemným soudem, u kterého se projednává proces prokuristy K. Zcela nová osoba, jakýsi vyšší bankovní úředník pan Kühne, má zmínku v úryvku Cesta k matce, a v úryvku Dům se vyskytuje jakýsi Wolfahrt, a to v takové souvislosti s Titorellim, že to je patrně další K-ův informátor o soudních instancích a o možnostech, jak se dostat k jejich činitelům.
Děj románu je stejně nesložitý, jako je složitá podivná věc, o kterou v něm běží. Která v něm "běží", probíhá. Spořádaný, pracovitý a zdatný člověk je zčista jasna obžalován u neznámého soudu z neznámého přečinu. Je to bankovní úředník; po prvé v životě stane tváří v tvář něčemu, co nelze kalkulovat, disponovat, bilancovat. Snaží se té absurdní věci čelit prostředky obvyklými v normálním soudním řízení, ale marně; zahájený proces probíhá nezadržitelně dál, rozloží jako jakási houba nebo perenospora celý život obžalovaného, ochromí jeho výkonnost v povolání - zcela jako kdyby to byl pathologický Proces smrtelné choroby a končí, přesně rok po zahájení procesu, odsouzením obžalovaného a jeho popravou. (Se zřetelem k pathologickému zabarvení ústředního termínu Proces u Kafky bylo toto označení důsledně ponecháno i v českém vydání, ačkoli by bez tohoto momentu místy znělo přirozeněji a lépe slovo "pře", "soudní pře" a v titulu díla snad "Hrdelní pře".)
Jde tedy o marný pokus ospravedlnit se z viny, stát se bezúhonným, "normálním" člověkem. Je to obdoba ke Kafkovu románu Zámek, v němž člověk, který přišel odjinud a který má obdobně realistické povolání jako bankovní prokurista K. - je geometr -, usiluje u zámecké vrchnosti, aby by 1 přijat do jejích služeb a nabyl tím ve vsi pod zámkem inkolátu, stal se z připuštěnce občanem plného práva, rovným mezi rovnými. Také geometrova věc v Zámku probíhá u nedostupných úředních instancí a žadatel se nedožije kladného vyřízení; ale jeho tragedie končí alespoň ve smrti smírněji než případ prokuristy K.
Kde je vina a soud, tam je nezbytně i zákon, který vinu vymezuje a stíhá sankcemi. Prokurista K. neví o žádném zákoně, podle kterého by mohl být obžalován a souzen. Že ten zákon nezná, budí u soudních orgánů úžas skoro až zděšení. Nejde mu na rozum, že by, jsa občan právního státu, mohl mít soudní při mimo rámec normálního práva občanského a trestního. A přece podle obsahu Procesu takový normální cestou nikdy nevyhlášený zákon je, a je dokonce i brána k zákonu s dveřníkem před ní, jak se dovídáme z vyprávění vězeňského kaplana, jež je vloženo do kapitoly Ve velechrámu. Neznalost nepsaného zákona nezprošťuje viny, není ani polehčující okolností. Obhajoba před nedostupným soudem, vršícím se v nedohledné posloupnosti instancí, je marná; jakmile započalo řízení, tajné i vůči obžalovanému a nezahájené doručením obžaloby, lze proces jen zpomalit, na čas zastavit. Zrušit jej nelze, a o případech, ve kterých na konci procesu byl obžalovaný osvobozen, zachovaly se, jak praví malíř Titorelli, jen legendy; ty jsou, praví se, velmi krásné.
Řízení se zahajuje zatčením, ale je to jen zatčení formální, má vyrozumět obžalovaného, že proces započal, obžalovaný zůstává na svobodě. K faktu zatčení a procesu chová se okolí obžalovaného různě; prokuristova bytná, svědkyně zatčení, to pokládá za věc velmi vážnou, stejně prokuristův strýc, jenž se o tom doví od své dcery; ta zas má o věci vědomost od prokuristova sluhy v bance. zpráva o procesu se tedy šíří cestami nekontrolovatelnými. Přesto je z textu zjevné, že náměstek ředitele banky, člověk pro prokuristu důležitý, neví pranic, Prokurista se jen domýšlí, že náměstek ředitele je zpraven anebo na stopě: od okamžiku zatčení je totiž prokurista K. stižen specifickým stihomamem (lidé v okně protějšího domu - trojice podřízených bankovních úředníků - náměstek ředitele).
Orgánové soudu od sluhů a zřízenců do soudců včetně, z nichž však jsou dostupní jen nejnižší vyšetřující soudcové, jsou lidé prapodivní, přízemní, ješitní, i tělesně odpudiví, zčásti zjevně nepoctiví a úplatní, při čemž jejich úplatnost nemá nejmenší vliv na průběh pře a jejich nicotnost nijak neumenšuje drtivou moc soudního tribunálu. Jeden z vyšetřujících soudců (kapitola třetí) je notorický cizoložník. Naprostou výjimkou v tomto nečistém cechu je toliko vězeňský kaplan v kapitole Ve velechrámu. K odpudivým podivnostem soudního zřízení a řízení náleží, že nejnižší instance soudu, jediné, které jsou dostižné pro obžalova ného, úřadují v zalykavém vzduchu na půdách starých činžáků. Soudní aparát je patrně nadmíru rozrostlý nejen směrem vertikálním, v posloupnosti instancí pořád vyšších, ale i směrem horizontálním, do šíře. Zčásti jistě proto, že obžalován není jen prokurista K.; obžalovaných je mnoho, zároveň s procesem prokuristovým, nezávisle na jeho případě, projednávají se nespočetné procesy jiné, obdobné. Všichni obžalovaní chátrají, nezastanou už občanský život a povolání, proces pohltí jejich čas, jejich vnější a vnitřní existenci, jak je dopodrobna dovozeno na obžalovaném Blockovi, jehož proces trvá už pět let. Ze slov pro kuristova strýce vyplývá, že takový proces je pohana a společenská rána i pro rodinu obžalovaného. S tímto přesvědčením je ve zdánlivém rozporu významné prohlášení prokuristova advokáta, že každý obžalovaný zkrásní prostým faktem obžaloby a řízení proti němu zahájeného.
Soud obžalované obesílá k vyšetřujícím soudcům, též jim svými orgány uděluje příkazy telefonicky - v románu se vůbec nápadně mnoho telefonuje (hlasy nepostižných mluvčích s nezjistitelného stanoviště). V předposlední kapitole praví vězeňský kaplan, že soud od prokuristy nic nechce, že ho přijme, přijde-li, a propustí ho, chce-li odejít. S tím je v rozporu, že se obžalovanému v druhé kapitole dostane důtky, když se k výslechu dostaví o hodinu později; v rozporu je s tím také, že soud osobou italského hosta (předposlední kapitola) obžalovaného doslova zláká do svatovítského chrámu, že tedy soud přece jen od obžalovaného něco chce, třebaže snad něco pro něho prospěšného, a že Lenka řekne telefonicky prokuristovi: "Štvou tě", což on potvrdí slovy "Ano, štvou mě". U autora tak neúchylně logického, jako byl Kafka, je zcela nepravděpodobné, že by při těchto nesrovnalostech mohlo jít o lapsa, o nedopatření; patrně se mu takové nedůslednosti jevily v soustavě jeho myšlení jinak, jako rozpory dané jen rozdílem v nazírání, ve zřivosti usuzujících osob.
Obžalovaný zprvu rozhorleně popírá, že by mohl být čímkoli vinen, zatčení pokládá za šprým, který si s ním k jeho třicátým narozeninám ztropili kolegové z banky. O proces se začne zajímat jen proto, aby vysvětlil to nehorázné nedorozumění, též aby vymohl potrestání hrubého nepořádku a přehmatů. Napořád odmítá každou myšlenku na vinu, ačkoli mu Lenka připomene, že soudu se nelze bránit, že je třeba přiznat se k vině. Ještě blízko před svým koncem ptá se prokurista K. vězeňského kaplana: "Jakpak může člověk být vůbec vinen. Vždyť jsme zde všichni lidé." "To je pravda," odpoví kaplan, "ale tak mluvívají vinníci." Že prokurista K. je opravdu provinilec, ať objektivně a absolutně, ať v očích soudu, dokazuje jeho konec.
Jaká je jeho vina? Abychom začali od duševního prvopočátku: Franz Kafka, vzešlý z pražského německožidovského měšťanstva, trpěl nepřirozenou národnostní a sociální situací německého žida v české Praze tak strašně, jak jen může trpět čistý, pokorný a proto zas i hrdý člověk v prostředí, kterému nemůže být vítán, které mu dělej co dělej vtiskuje neviditelný, ale i nesmazatelný cejch. Kafkovy deníky, jeho dopisy Mileně Jesenské, sebrané ve svazek Briefe an Milena, oplývají otřásajícími doklady tohoto duševního utrpení. Román Zámek, román marného boje o domovské právo člověka "odjinud", lze číst od začátku do konce tímto "židovským" klíčem (ačkoli to není jediný klíč odmykající bránu skladby).
Dalo by se tedy usuzovat, že Proces, román svým dějištěm jednoznačně pražský, stoupá z tohoto ústředního tragického prožitku a že "vinou" prokuristy K. je jeho židovství. Takový výklad by se dal opřít hned o vstupní výjev zatčení, který, řeklo by se, jasnozřivě předjímá Hitlera a protektorát - tato jasnozřivá předjímanost má ostatně v Kafkově tvorbě jinde protějšek ještě frapantnější. Ale byl by to výklad zrovna jen dílčí a možná sotva i jen dílčí. Prokurista K. není žid, ani jediným rysem se nenaznačuje, že by byl židovského původu. Z úryvku Cesta k matce se jasně podává, že jeho matka je křesťanka, spíš katolička než protestantka - je téměř nepředstavitelné, že by syn křesťanky byl žid. Z ostatních obžalovaných v Procesu ani jediný není žid. Ani jediné příjmení v celém díle není jednoznačně židovské. S jedinou výjimkou není v Kafkově tvorbě jednoznačně židovské postavy, vůbec nikdy není zřetelněji nadhozena židovská existenční problematika. I když připustíme, že Kafka je - jak nám ještě vytane v jiných souvislostech - mistr ve všelikém anonymisování, nemůžeme se při výkladu Procesu opřít o motiv židovský jako motiv ústřední. Musíme jinotaj té smrtelné soudní pře hledat jinde.
Franz Kafka byl nad pomyšlení citlivý ve věcech vztahu člověka k člověku, k lidem. Jeho deníky dokazují, jak se sám napořád zkoumal a trestal za každou netečnou chladnost, každou drobnou ješitnost, sebespokojenost a soběstačnost. Projevuje se u něho ustavičná horoucí touha po praprincipu čistoty naprosté, božské; cesta k absolutnu Čistoty vede však pro něho nikoli celou mnišskou a světcovou, nýbrž lidským kolektivem - "vsí" do "zámku". Podívejme se teď na prokuristu K.
Je to člověk nevšedně nadaný a zdatný; být ve třiceti letech prvním prokuristou velké banky, toť výkon zcela neobyčejný, ba rekordní, nebyla-li v pozadí kariéry nejvlivnější protekce, a o ničem takovém nepadne jediná zmínka. Člověk tak inteligentní bude dvojnásob odpovědný za všechno své konání. Je spořádaný, slušný, zná jen práci, vysedává v bance do devíti hodin večer, není nezřízený kariérista, na nikoho nesočí. Ale ačkoli v jeho sociální posici úplně odpadají zřetele majetkové, nezaložil rodinu, a to je u Kafkových mužských postav vždy nepravost, index cesty nesprávné a nepravé, znak beznadějného bloudění. Prokuristovy vztahy k jiným lidem jsou nezávazná vlídnost, ba v souvislosti s jeho procesem jakási "nevinná" vypočítavost: lidský zájem o slečnu Bürstnerovou začne projevovat teprv tehdy, s dívkou Lenkou naváže poměr teprve v době, kdy se mu zdá, že by mu obě ženy mohly nějak pomoci - neboť, praví, "ženy mají velkou moc". Jeho poměr k číšnici Else je lidsky nedůstojný, a to nikoli proto, že Elsa je číšnice, ale proto, že ho k Else neváže nic, co by se dalo nazvat skutečnou láskou. V celičký řetězec se skládají prokuristova další provinění. Čteme, že před zatčením míval ve zvyku chovat se neopatrně, neuvážit možné následky nebyl tedy dosti bdělý, dosti pozorný a citlivý ve vztahu k lidem a věcem. Na jiném místě se podotýká, že se prokurista K. proti svému zvyku zabývá vnějšnostmi - má tedy zvyk nedobrý, neboť v životě není naprostých "vnějšností", cokoliv může být ukazatelem něčeho důsažného, stát se šipkou vedoucí k životu pravějšímu. Nepřipouští, že by mohl být čímkoli vinen, ve své neotřesné sebejistotě hodlá napsat obhajobu, ve které vypíše svůj život a tím vyvrátí každou možnost viny - ačkoli ani neví, z čeho je viněn a obžalován. Je to sebejistota zatvrzelá a pošetilá. Má okamžik, kdy mu zdaleka svítá: kdyby byl na světě sám, nebyl by proces vůbec vznikl. Ale tento záblesk světla ihned zase zhasne pod oblačným příkrovem sebejistoty. Teprv ke konci, když ho vedou na popravu, vidí: chtěl vždy dvacaterou rukou vjíždět do světa, a nadto k nechvalnému účelu. I vzdá se i jen myšlenky na obnovení procesu a podstoupí trest za vinu, kterou tak dlouho neuznával, protože ji ani netušil.
Významné v těchto souvislostech je místo, kde malíř Titorelli praví o dorážejících zpustlých holčicích, ještě dětech a už nadobro zkažených, že i ty dívky náleží k soudu. Prokurista K. žasne, a tu Titorelli dopoví: "Vždyť přece všechno náleží k soudu." Je tedy v životě významný každý pohled, každé setkání, každé podání ruky; všechno je zkouška svědectví a doličný materiál o nás. Nelze namítnout, že to citovanou větou napovídá mazal, podezřelý bohém, nevábný důvěrník nebo donašeč "soudu"; nelze to namítnout proto, že - jak slyšíme z úst vězeňského kaplana - každý, kdo "náleží k zákonu", je nepostižný pro lidské usuzování.
Ústřední význam přisuzuji zcela stručnému podotknutí, ke kterému v kafkovské literatuře mně přístupné nebylo dosud přihlédnuto. V kapitole Kanceláře praví se o obžalovaných, kteří čekají v podkrovní soudní čekárně, že to jsou většinou příslušníci "vyšších tříd". Dopouštějí se tedy přečinů, které stíhá a trestá neviditelný soudní tribunál, převážně příslušníci majetné inteligence. K ní náleží v plném dosahu prokurista K. V čem tedy záleží jeho smrtelné provinění, jeho i lidí jemu podobných? Je to člověk slušný, ale v sebe zakletý. Nikomu vědomě neublíží, tím méně však pro někoho a pro něco žije, tím méně se za něco obětuje. Ani přítele nemá, jen dobré známé u restauračního stolu, kteří si ho váží pro jeho odborný věhlas. Stojí sám a jen za sebe. Je to člověk vlažný, a o takových je psáno už od tisíciletí, jak s nimi bude naloženo. Pro jejich vinu, jim nepovědomou, není rozhřešení, není osvobozujícího rozsudku. Nevejdou branou Zákona.

Zbývá charakterisovat některé příznačné rysy ve výstavbě díla:

Román probíhá na dvojí rovině, na rovině životního reálna a na rovině snové, halucinační. Obě roviny se prolínají a plynule přecházejí do sebe. S tou zvláštností, že všechno, co se bezprostředně týká "soudu" a jeho orgánů, je podáno s nejhmatatelnějším detailním realismem, kdežto výjevům z normálního denního života vládne princip výběrové úspornosti a zároveň důsledný postup anonymisační. Nazval bych jej methodou těrkovou. Zcela specifická atmosféra díla je tak hustá, že jsme v pokušení dohadovat se zvláštních narážek a symbolů i tam, kde autor na ně asi nepomýšlel. Pro všechny pasáže vztahující se k soudu je příznačné, že jsou psány v abnormálně dlouhých odstavcích - na příklad v kapitole šesté odstavec, který má v originále jedenáct tiskových stran, v kapitole sedmé obrovský odstavec v rozsahu patnácti tiskových stran originálu. Jsem přesvědčen, že nejde o žádnou vědomou intenci Kafkovu, podalo se mu to tak samočinně. V takových pasážích se zhusta dává i větná skladba na úprk, dochází k dlouhým souvětím volně skloubeným, aniž se však větná výstavba rozvolňuje do skladebné anarchie. Další zvláštností díla je, že se přímá řeč a dialog nikdy neodstavcují; splývají v odstavce anebo s odstavcem, v němž se situačně vyskytují. Nadmíru hustě je zastoupena projevová forma vnitřního monologu.
Rysem, který má skladba společný s veškerou Kafkovou tvorbou, je pronikavé myšlení právnické a kasuistické. Vrcholí v románu rozborem paraboly o dveřníku u brány Zákona a muži, který chce vejít. Rozbor je mistrovské dílo právnické (anebo theologické) kasuistiky, byl by v oblasti na př. občanského práva na ozdobu sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu. Parabola sama, tedy výchozí "text" pro myslitelskou interpretaci, působí nejinak, než jako by byla převzata z nějaké knihy východních legend anebo z talmudu, z klasiků církevních. Není tomu tak, je to invence Kafkova, Kafka i v jiných pracích rád takto fabuluje a finguje stejně jako svým postavám nezřídka vkládá do úst "lidová" úsloví a přísloví, která jsou ve skutečnosti jeho výmyslem. Takové ražby jsou v Procesu zastoupeny strýcovými slovy, prý lidovými, že mít na krku takový proces, znamená už jej prohrát. Je to slohový prostředek, kterým daná vnější nebo vnitřní situace nabývá zvláštní osudové doléhavosti.
Dikce románu je jako u Kafky vesměs nadmíru střídmá, hutná, srostitá, nevzrušeně věcná. Nápadně do pozadí zatlačeno je přídavné jméno. Není poetismů, barvitých obrazů a obratů. Je to sloh autora, který má po stránce dikční v německé próze již pověst a platnost klasika.
Hlavní postava se jmenuje prokurista Josef K. Je to protějšek k faktu, že se hlavní postava románu Zámek jmenuje geometr K., v textu v obou románech pak prostě jen K. Z jakéhosi ne- odolatelného puzení pojmenoval Kafka obě postavy prostě začátečním písmenem svého vlastního příjmení, aniž Procesem anebo Zámkem zamýšlel skladbu osobně zpovědní, román o Franzi Kafkovi (Ich-Roman). Vždyť vůbec nepomýšlel na uveřejnění. Naopak - tou iniciálovou zkratkou nabývá postava jakési lidské všeplatnosti, a tu jen přimnožuje zvláštnost, že prokurista K. je sice nepřetržitě na scéně děje, ale že se, vyjma právě jeho oděv, nedovídáme, jak vypadá. Je zcela bez individuální fysiognomie. Záměrná anonymisace postavy je stupňována tím, že je bez předhistorie; nedovídáme se, jaký byl před započetím jeho procesu, odkud pochází, jaké měl dětství a mládí, do jakých škol chodil (patrně obchodní akademie), proč si zvolil své povolání, jak v něm došlo k jeho neobyčejně rychlé kariéře. Vstupuje na scénu knihy jako hotový člověk bez "anamnese". Touto těrkovou technikou se z něho stává jakýsi Kdokolivěk.
V podání jeho bezprostředních, s dějem skladby současných životních okolností je patrná jednak velká úspornost, jednak odbočování od životní pravděpodobnosti. Bydlí u soukromé bytné v malém pensionu, a má tam najatý jediný pokoj. Je velmi nepravděpodobné, že by si první prokurista velké banky byl zařídil život stejně jako prostá kontoristka slečna Bürstnerová a její přítelkyně, soukromá učitelka jazyků. Prokurista K. je v postavení velmi váženém a také nemálo výnosném; takoví lidé mívali již před sňatkem prostorný byt se služebnou nebo hospodyní a obědvali v některé vyhlášené restauraci (jedním takovým střediskem bankovní elity byla restaurace U Piskáčků na Příkopě v blízkostí všech velkých bank a tehdejší bursy na zboží a cenné papíry v Nekázance). Dalo by se tedy usuzovat na K-ovu velkou šetrnost o té však není nikde zmínky.
Je to člověk velmi pracovitý, a četné výjevy románu mají dějiště v jeho bance, kde ho vidíme při práci a ve styku s nadřízenými i podřízenými, také s klienty banky. Zde všude je podání velmi všeobecné a náznakové. K pracovnímu okruhu tak význačného bankovního činitele náležela kontrola průmyslových podniků bankou patronisovaných, jednání s jejich řediteli, jednání s jinými bankami o společných transakcích a mnoho dalších věcí, funkcí a prací. Úplně pominut je i cyklus bankovního roku, na příklad schůze správní rady, stejně události hospodářské a bursovní, roční bilance, pohledy do složitého ústrojí velké banky. Faktologická skrovnost v podání prokuristovy činnosti nemůže mít původ v tom, že by Franz Kafka tyto skutečnosti nebyl znal; jakožto syn pražského obchodníka a nadmíru bystrý právník je znal výborně; ale v souvislostech Procesu je nepokládal za podstatné.
Něco jiného než tato abstrahující těrková technika v podání prokuristova pracoviště a působiště je jeho výhradní soustředěnost na práci v bance. Pražští bankovní úředníci, čeští i němečtí, byli velkou většinou, ba téměř svým normálním typem, vzdělaní lidé s intensivními kulturními zájmy, soustavní čtenáři, horliví návštěvníci divadel, výstav a koncertů. Nebylo vzácností, když bankovní úředník byl důkladně školený instrumentalista a vystupoval na veřejných produkcích vyspělých ochotnických orchestrů. Jiní se i aktivně účastnili literárního života a činnosti kulturních organisací. V životě prokuristy K. není po ničem takovém ani potuchy. V jednom z úryvků čteme o návštěvě divadla, avšak v souvislosti s návštěvou z venkova - prokurista šel do divadla zjevně kvůli strýci. Slyšíme, že má z dřívějších dob trochu vědomostí v dějinách umění a že byl po nějakou dobu - "ostatně rovněž jen z obchodních důvodů" - členem spolku pro zachování městských uměleckých památek (patrně spolku "Za starou Prahu"). To je trochu málo na tehdejšího úředníka v postavení prvního prokuristy velké banky. Prokuristův kulturní nezájem je rys hodně nápadný, dělá z něho zjev téměř výjimečný, a to tím spíš, že K. zjevně není barbar a primitiv, kterému v životě jde jen o to, aby nadělal co nejvíc peněz. Franz Kafka ho chtěl patrně isolovat ode všeho, co je mimo hodnoty aritmeticky kontrolovatelné, mimo přesně odhadnutelnou životní "jistotu".
Princip anonymisace se do všech důsledků bez jediné trhliny uplatňuje v podání městského dějiště. Je mimo každou pochybnost, že dějištěm Procesu je Praha; bez hlubokého, ač zcela specifického prožitku Prahy nebyl by z pražského rodáka Franze Kafky vůbec vznikl autor Franz Kafka, a v tomto smyslu téměř nazbyt je dán určující znak zcela bezprostřední v podobě kapitoly Im Dom, v níž velechrám, nechť i on je podán technikou těrkovou, je neklamně totožný s velechrámem sv. Víta. V celé skladbě se u jednotlivých lokalit uplatňuje snaha po anonymisaci. Výslovně není Praha jmenována ani jednou.
Anonymisace začíná prokuristovým bytem. Nedovídáme se, ve které pražské končině, ve které ulici bydlí. Autor nás nezpravuje, ve které bance je prokurista K. zaměstnán. z pražských bank půjde o některou z těch, jež tehdy byly v německých rukou. Dalo by se usuzovat na bývalou Českou banku Union (Böhmische Unionbank) na Příkopě, starou budovu, jejíž složité vnitřní přestavby vytvářely zšeřený labyrint duševně právě vhodný na příklad pro kapitolu Mrskač. Ale jednou se praví, že z okna prokuristovy pracovny v bance je vyhlídka na oživené náměstí a několikrát čteme zmínku o nekrytém schodišti před průčelím banky. Oba popisné detaily by spíš nasvědčovaly budově bývalé Banky pro země rakouské (Osterreichische Länderbank) na Náměstí republiky; ještě pravděpodobnější je, že na Kafkovu představu o bance působila budova pojišťovny Assicurazioni Generali na Václavském náměstí. Ta má velké nekryté schodiště na ulici a před sebou má zajisté oživené náměstí. Kafka tam byl rok zaměstnán jako úředník, než ve funkci právního koncipisty přešel do Dělnické úrazové pojišťovny.
K prvnímu výslechu jede prokurista na jakési chudinské předměstí. Do jeho podrobně podaného prostředí jistě zahrává představa Žižkova, končiny, kterou Kafka měl podle deníkových svědectví rád pro její nepansky lidový ráz. Ale ulice, ve které je v podkroví úřadovna tajemného soudu, má jméno Juliova ulice, Juliusstrasse. Juliova ulice na Žižkově! Juliova ulice v Praze!
Italský klient banky je po prvé "v tomto městě". Svatovítský velechrám není jmenován, stejně "náměstíčko" za ním, stejně tamní domy "se spuštěnými záclonami". Náhrobek svatojanský je anonymisován ve "stříbrnou sochu jakéhosi světce". Na svou popravu se K. ubírá "po jakémsi mostu". Je to Karlův most. Míjí se svými průvodci jakýsi "ostrůvek". Je to Kampa. "Stoupající ulice" se ani slovem neurčují jakožto malostranské ulice vedoucí k Hradu a k Strahovu, ačkoli němečtí autoři, pražští i odjinud, tak rádi popisovali Malou Stranu. Popraviště, malý lom těsně před městem, je nepochybně totožné se strahovským lomem pod nynějším stadionem.
V jiném smyslu zasahuje anonymisační postup i jména osob. Ředitel banky a jeho náměstek, dva lidé pro prokuristu K. tak důležití, vystupují bez jména. Pokud ostatní postavy románu mají příjmení, nejsou to jména nijak příznačně pražská- nejsou česká, ale nejsou ani typická pro pražské Němce, stejně ne pro pražské německé židy. České původem je německy psané jméno jednoho z bankovních úředníků: Kullich. Tak se dobře mohl jmenovat Němec z Čech a z Moravy, proto i Němec pražský. Je to v románu jediné jméno, u kterého lze mluvit o místním zabarvení. Mimochodem: znamená kulicha, sýčka. Nositel jména náleží k trojici, jejímž druhým členem je úředník Rabensteiner. Rabenstein, Krkavčí kámen, je v německé lidové mluvě a proto i v německé literatuře (na př. ve Faustovi) označení pro vyzděné popraviště. Měla by pak trojice, která tak velmi vydražďuje prokuristu, dvě jména znamenající neblahou předpověď. Kafka však nemívá ve zvyku užívat takových jmenných symbolů. Dalo by se ovšem namítnout, že také advokát, ke kterému vede prokuristu jeho strýc, má jméno poněkud názvučné: Huld znamená přízeň, milost. Buď tomu tedy jakkoliv, ale tak trochu "pražské" jméno má jen úředník Kullich.
Něco obdobného platí o křestních jménech žen Leni (klademe v překladu tvar Lenka) a Elsa. Leni se může jmenovat rodilá Němka, ale může se tak jmenovat i česká Lenka, která se dostala do německé rodiny, k německému zaměstnavateli. Elsa, t. j. Alžběta, Eliška, je tvarem jméno německé, ale proniklo i do českého prostředí. Nejsou tedy tato jména národnostní index. Lenka a Elsa jsou v románu bez příjmení - je to index jejich zařadění společenského.
Žádným odrazem se v románu nezračí česko-německý ráz tehdejší Prahy, t. j. existence německého ostrůvku v moři českých Pražanů. O národnostních poměrech v Praze oněch let, jejichž mezníkem je r. 1920, kdy se rukopis románu dostal k M. Brodovi, nepadne ani zmínka. K této "sterilisaci" pražského aspektu přispívá ještě něco. Ve shodě s Kafkovou povšechnou praxí mluví i v Procesu všechny osoby nejčistší spisovnou němčinou. To je v rozporu se skutečností: i do mluvy vzdělaných pražských Němců se vkrádaly pragensismy a austriacismy českého původu. Vyskytovaly se jistě v mluvě na příklad paní Grubachové, v mluvě Lenčině (je-li Leni vůbec Němka). V románu však nic takového. Prokurista má co dělat se sluhy své banky. To bývali i v pražských německých bankách alespoň zčásti čeští lidé němčiny znalí. Jiný autor by jejich mluvu zabarvil bohemismy; učinil by tak i s mluvou obou "hlídačů" a jiných lidí od "soudu", sliboval by si od toho před pozadím tak tajemného děje i zvláštní kontrastní efekt. Kafka tak nečiní. (Ostatně jsou sluhové a zřízenci v bance kolem prokuristy nápadně skoupí na slovo, stejně i prokurista ve styku s nimi; je zřejmé, že K. je k nim sice vlídný, ale že k nim nemá teplejší lidský vztah. Je vlažný i zde, selhává i zde. Stejně ve vztahu k úředníkům banky.)
Všechny tyto anonymisace Prahy měly zjevně za účel absolutisovat dějiště a tím i děj. Kafkovi jako by tanulo na mysli slovo, které pronáší Hamlet o svém otci: Hic et ubique - zde a kdekoliv. Přesto je Proces dílo specificky a nezaměnitelně pražské, nemluvě ani o kapitole předposlední, jež v záplavě literárních zpodobení hradčanského velechrámu, českých i cizích, je jistě prózou zcela zvláštní, laděním a dojmovým účinem nevšední. Výrazně pražský charakter Kafkova zjevu a tím i Procesu uznává veškerá velmi rozlehlá literatura o Kafkovi na západě, například - s průvodním holdem městu nad Vltavou - Thomas Mann. Pražský charakter Procesu a Franze Kafky ihned rozpoznali a určili také němečtí literární vědci předhitlerovského ražení, jako Josef Nadler a Herbert Cysarz. Jejich spekulativní vloha bájeslovná a bájetvorná neváhala ovšem zařadit Franze Kafku, obdobně i Franze Werfla, do duchové organiky německého Ostraumu, který se prokázal pojmem tak pružným, že by se byl v průmětu mocensko-politickém rozprostranil až na Kavkaz, kdyby nebyl na cosi narazil. Bylo by zcela zbytečné dovozovat, že Franz Kafka není literární představitel Ostraumu; ale pravda je ovšem, že měl silné afinity k východu jinému, totiž k ruskému a čínskému.
Proces není román a these, není to ideová a spekulativní kostra nuzně obalená masem jakési dějovosti, s postavami, které jako sandwichmani nesou ulicemi knihy tyče s jakýmisi heslovými nápisy. V Procesu je silná složka spontánní fabulace zcela samoúčelné, tryskající fond tvůrčí obrazivostí. Projevuje se to napořád. Na věcech děje by se pranic nezměnilo, kdyby na příklad obchodník Block vypadal zcela jinak, než jak vypadá; ale jak je zpodoben, je to postava plně plastická a přesvědčivá. Bankovní úředníci Rabensteiner, Kullich a Kaminer mohli by vypadat zcela jinak, ba nebylo by jich ani třeba, místo nich mohl by v pokoji slečny Bürstnerové být někdo zcela jiný, jehož přítomnost je stejně neodůvodněna, stejně trapná pro zatčeného; ale tak, jak jsou zpodobeni, přesvědčují do té míry, že máme dojem, jako bychom tu trojici byli v životě už někde viděli, a takový dojem je vždy důkazem silné tvořivosti básnické, chabé ruce se nic takového nepodaří. Obdobně podivný cizinec, kterého prokurista vidí ve snu, postava italského hosta v bance, zvlášť intensivně postava duchovního ve svatovítském velechrámu.
Výrazně vyvinuta je i složka humoru. Sahá od nejinotajně realistické postavy prokuristova strýce - každý z nás měl takového mile netaktního a obtížného strýčka, anebo se při četbě domníváme, že jsme ho měli-až do poloh groteskních: vyšetřující soudce leze ze soudních kanceláří k Titorellimu přes postel; mazal Titorelli "tvoří" samá "Vřesoviště", jedno je jako druhé, některým lidem se prý takové obrazy nezamlouvají, protože jsou příliš "ponuré", prokuristovi jich však malíř vnutí celou sbírku najednou, protože prokurista "má rád právě ponuré věci" (což prokurista nedal najevo ani hlesnutím). Úplně clownské, knockaboutovské je hromadné shazování advokátů se schodů soudní budovy, jednoho po druhém dolů do záchytné náruče kolegů.
Produktem sálavé potence básnivé je dvojpostava popravčích, závěrečná protějšková skupina k úvodní dvojici soudních orgánů, kteří přišli prokuristu zatknout, a k trojici bankovních úředníků. Oba "pánové", kteří se dostaví k prokuristovi, aby ho dovedli do strahovského lomu a popravili ho tam, jsou jacísi němí roboti smrti, jsou to zjevy panoptikální, natažené automaty; větší hrůza než z jejich funkce čiší z jejich prkenné obřadnosti, jež však není nic jiného než básnicky umocněná obřadnost popravčích mistrů z povolání; a způsob, jakým vedou delinkventa, jejich řemeslné svěrákové hmaty, je podán zrakem a slovem mistrného pozorovatele. Při čemž v Kafkových denících a stejně v podrobných zprávách Maxe Broda o něm není zmínky, že kdy byl svědkem nějaké popravy. Viděl leda, jak strážníci odvádějí obyčejného výtržníka, a ta nevzrušující podívaná se mu umocnila takto.
Je ostatně možné, že celý Proces vznikl z obdobné pravšední zkušenosti. Takovou možnost nadhazuje Kafkův pražský rodák a přítel, spisovatel Willy Haas. Ať ve vlastních věcech anebo v zastoupení svého otce, ať jakožto právní úředník pojišťovny Kafka jistě poznal všeliké pražské úřady umístěné a "dislokované" v kolikátém patře roztodivných barabizen, prostředí prachu, špíny, zatuchlého vzduchu a pyramid zežloutlého papíru, říši pokaňhané celulosy, na které jsou, vysoko nad jejich hlavami, v té neb oné souvislosti psána jména všech Pražanů. Co však normálnímu Pražanu při zavítání do těchto hájemství způsobilo jen letmý pocit svíravé nechuti, vzklíčilo v Kafkovi v představu instancí úřadujících a vršících se do nedohledna, do nadoblačna. Tak mohl snadno vzniknout i nedohledný instanční organismus v románu Zámek. Haasův dohad je přesvědčivý. Dodal bych, že z obdobné nahodilé zkušenosti "strany" se zcela normálním úřadem mohl se Kafkovi podat i jeden motiv z druhé kapitoly Procesu. Vyšetřující soudce se podle svých zápisků domnívá, že předvolaný prokurista K. je malíř pokojů. Prokurista ho rozhořčeně opraví: je prvním prokuristou velké banky. V groteskně mylném údaji o svém povolání spatřuje makavý důkaz o neslýchaném šlendriánu a tím spíš důkaz, že proces proti němu zahájený je omyla nesmysl. V groteskním výstupu je hluboká ironie: v detailu má prokurista pravdu, ale ve věci, o kterou jde, nijak nezáleží na tom, že podřízený soudní orgán omylem pokládá významného činitele veřejného podniku za malíře pokojů; "soud" soudí člověka, a ten mu neunikne přes všechen zmatek a šlendrián v personaliích.

Ještě několik detailních rysů Procesu:

Anonymisace se vztahuje i na údaje kalendářové. U jednotlivých událostí a dějů není nikdy určen den a měsíc, vždy jen zhruba roční doba.
V románu vystupují dva Italové, Titorelli a nepojmenovaný host z Italie. Také v románu Zámek jsou dvě postavy s italskými jmény, a obě jsou velmi významné. Tak je tomu i u obou Italů v Procesu. Titorelli je sice jméno přijaté, je to mazalovo jméno "umělecké", jeho skutečné občanské jméno se nedovídáme; ale právě že to je jméno toliko přijaté, je okolnost nemálo významná, neboť Titorelli je orgánem soudu. O italském obchodním příteli prokuristovy banky zas platí, že je, jak se ukáže, tajným nástrojem soudu, neboť schůzkou, na kterou se pak nedostaví, zláká prokuristu do svatovítského chrámu. Přidáme-li k tomu obě postavy s italskými jmény ze Zámku, lze mluvit o jakémsi "italském komplexu" u Franze Kafky. Obráží se zde patrně Kafkova dřívější činnost v pražské pobočce italské pojišťovny Assicurazioni Generali.
Ze tří žen kolem prokuristy K. jsou dvě, číšnice Elsa a napůl služka, napůl ošetřovatelka Lenka (Leni), dívky ze služebného stavu. Z obdobného sociálního prostředí jsou v Zámku ženy významné pro geometra Josefa K. Další obdoby k tomuto zjevu jsou v Kafkově nejrozlehlejší výpravné práci, v románu Amerika. Jde tedy o konstantu. Ostatně je i třetí žena kolem prokuristy K., slečna Bürstnerová, prostá kancelářská úřednice, tedy žena pracující, na svou výdělečnou činnost odkázaná, a totéž platí o její přítelkyni slečně Montagové, učitelce jazyků. Se zřetelem k době, kdy román vznikl, je toto proletářské určení ženských postav nápadné - jako je naopak velmi nápadné, že se kolem prokuristy K. nevyskytne jediná žena "ze společnosti". U člověka v jeho postavení bychom to čekali automaticky, a to tím spíše, že prokurista K. je někdy, jak se výslovně praví, zván na večeři do bytu ředitele banky.
Za zmínku stojí motiv úboru, šatu. Činitelé soudu jsou oděni všelijak, někteří ve shodě se svým ostatním zevnějškem velmi nedbale. Obžalovanému prokuristovi K. praví však jeden z "hlídačů" již při zatčení, že se k výslechu musí dostavit v černém kabátu. Obžalovaný se zachová podle tohoto pokynu. O výsledku procesu a návštěvě obou "pánů", kteří ho odvedou, nedostane se mu předchozího vyrozumění (začátek kapitoly Konec), ale očekává je v černém úboru. Tak jsou oděni i oba "pánové", je to po prvé, co někdo "od soudu" vystupuje tak obřadně. Jsou oděni ještě slavnostněji než obžalovaný, neboť mají kromě cylindrů k černým kalhotám "Gehröcke", t. j. dlouhé černé kabáty po kolena, šat oblékaný jen k obřadným návštěvám a funkcím dnes asi už jen v diplomatických kruzích (předpolední protějšek k večernímu fraku), oba "pánové" však ty to obřadné kabáty mají na sobě večer. Ve svém snu vidí však prokurista K. svůj rovněž obřadný úbor - černý kabát a černošedé proužkované kalhoty - ležet pečlivě složený na zemi jako něco, čeho mu už není třeba. (Vysvobození z moci "soudu", přestoupení do jiné existence?)
Lenka, jež mnoho ví o "soudu" a lne zvláštní náklonností ke všem obžalovaným, má tělesnou zvláštnost - dva prsty na její ruce jsou srostlé blankou. To se někdy vyskytuje, a Kafka takovou ruku patrně viděl. Lid však spatřuje v takové blance něco tajemného, v lidovém bájesloví mají takové ruce rusalky a mořské panny. Jde tedy možná též o jakýsi symbol.
Měkký a laskavý bankovní ředitel dostal snad povahové rysy od Kafkova vlídného představeného v Dělnické úrazové pojišťovně.
V románu se vyskytují také děti: hošík ve vyšetřovací síni (kapitola druhá), zvrhlé holčice kolem Titorelliho, útlé dítky v okně na začátku kapitoly závěrečné, ty jakožto kontrast života začínajícího a žádnou vinou nezatíženého se životem provinilým a k násilnému zakončení spějícím.
U jména Wolfahrt v úryvku Dům je nápadný způsob psaní. Čekali bychom Wohlfahrt. Kafka zvolil úchylný způsob psaní patrně proto, aby se nikdo nedomníval, že jde o jmenný symbol podstatné jméno die Wohlfahrt znamená totiž blaho, blahobyt.
Kde prokurista K. používá najatého vozidla s motorickým pohonem, čteme o "automobilu". Je to jazykový index doby, ve které taxíky v Praze již byly, ale nevžilo se pro ně ještě jméno, které je dnes jejich označením výhradně používaným (ostatně poutavým: celé vozidlo má zkratkové jméno podle taxametru, podle součásti, která nemá pranic co dělat s konstrukčním a motorickým principem vozidla).
A konečně zvláštnost poslední: v celém Procesu není jediná zahrada, jediný sad, jediný květ v trávě nebo v květináči, ve váze. Nejmenovaná Vltava se třpytem svých mihotavých vod posněžených měsíčním svitem se ukáže teprv na poslední pozemské pouti obžalovaného. V téže kapitole, tedy rovněž v nokturnu konce, objeví se po prvé shluklé houští stromů a keřů (na nejmenované Kampě). Je to důsledná nepřítomnost zeleně, květů, plynoucí svěžesti vzduchu a vod, vysokého nebe nad hlavou, průzoru a výdechu. Čteme jen o pozvání, kterého se prokuristovi K. dostalo od náměstka ředitele k projížďce na "řece", t. j. na Vltavě, prokurista však, zabaven procesem, pozvání nevyhověl. čteme též, v poslední kapitole, jak obžalovaný cestou na popraviště vidí na nejmenované Kampě pěšinky s lavičkami, na kterých si za nejednoho léta hověl. Je to v románu jediná zmínka o vztahu k přírodě, a má obdobnou funkci retrospektivy a kontrastu jako malé děti, které si hrají v okně. Po dobu děje však je K. zazděn v hradbách pražského zdiva, jako je zazděn v sebe. Není v románu ani jakékoli hudby a zpěvu, slyšíme zrovna jen o vířivém tanci číšnice Elsy v noční místnosti, jindy o odporných zvucích starého gramofonu. V tom všem je významný doličný rys díla, index životní zakletosti, života pochybeného v samých základech. Nejde o rys autobiografický; Kafka, dokud jeho plicní choroba nevstoupila do finálního stadia, pobýval rád v přírodě, vyhledával ji, kde jen mohl. Pokud jde o hudbu, připisoval si naprostou nevnímavost, o té lze však pochybovat, i když byl ve vztahu k hudbě kontrastní typ k eminentně a náruživě hudebnímu Fr. Werflovi, jenž dokonce velmi aktivně zasáhl do opětného nastolení hudby Verdiovy v mimoitalské Evropě.
V zemích, ve kterých je Franz Kafka pokládán za jeden z velkých zjevů světové prózy 20. století, je mnoho vykladačů jeho tvorby a jejich výklady se značně rozcházejí, při čemž převládají výklady theologické. Platí to též o Procesu. Výklad, o který j sem se pokusil, je sotva násilný; podle všeho, co o Kafkovi víme z jeho deníků i ze zpráv jeho přátel, nebyl by proti takové interpretaci měl námitek; též má náš výklad přednost, že se na něm může shodnout sociální ethik s bohoslovcem, nebol jednomu i druhému jde, musí jít o rozvážný účet lidské existence, o poměr mezi položkami Dal a Má dáti v Knize života. Případ prokuristy K., člověka slušného a hodného, ale jen slušného a hodného, je tragedie lenivého srdce uspaného horečnou prací, neprobuzeného k vyšším povinnostem, daným mimo zákon občanský a obchodní, mimo normální zákon trestní. Proto propadne hrdlem zákonu nepsanému. Jeho proviněním je, že žije tak, jak žít nelze: sám o sobě, sám pro sebe. Na místě, které jsme již uvedli, připomíná se obžalovanému, že všechno náleží k "soudu". Bylo mu to připomenuto již dřív, hned při prvním výslechu: když poznal, že se celé shromáždění v síni, zdánlivě rozštěpené mezi lidi od "soudu" a lidi tribunálu cizí a jej potírající, skládá bez výjimky z orgánů "soudu". To ho rozhořčilo jako nečisté spiknutí, místo aby ho to zarazilo velkým poznáním. V jeho zazděném nitru se neozve strašlivá otázka, při níž orchestr všech skladatelů vyjekne smrtelnou hrůzou. To "Jak se zodpovím já bídný?" nezaznívá jen v textu mše zádušní, má plnou platnost pro život vezdejší, pro každou vteřinu vztahů od člověka k člověku. Franz Kafka tu otázku v sobě slyšel bez přestání. Právě proto mohl vytvořit postavu prokuristy K., postavu výstražnou.
V tomto smyslu, myslím, lze s prospěchem číst Proces Franze Kafky, jenž ani nechtěl být spisovatelem a jemuž v jeho skrovně vyměřené lhůtě životního času šlo jen o jedno jediné - žít v souladu s nejpřísnějším, dobrovolně a radostně přijatým zákonem mravního vztahu k lidem a k světu. Bylo ve shodě s jeho založením, že vroucně miloval obra mezi autory, který je zároveň genius mravní. Plakal nad jeho Smrtí Ivana Iljiče.
Naším vydáním vychází Proces Franze Kafky po prvé v jazyce jeho Mileny Jesenské, čtyřiatřicet let po Kafkově smrti.

V červenci 1957.
Pavel Eisner

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 02.01.2013

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Aforismy
-Nezvěstný (Amerika), Nezvěstný (Amerika) (2), Nezvěstný (Amerika) (3)
-Obří krtek
-Proces, Proces (2), Proces (3)
-Proces (rozbor)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3), Proměna (4), Proměna (5), Proměna (6), Proměna (7), Proměna (8), Proměna (9), Proměna (10), Proměna (11), Proměna (12), Proměna (13), Proměna (14), Proměna (15), Proměna (16), Proměna (17), Proměna (18), Proměna (19), Proměna (20)
-Proměna (rozbor)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3)
Čítanka-Bída starého mládence (Rozjímání)
-Cesta domů (Rozjímání)
-Děti na silnici (Rozjímání)
-K úvaze pánům jezdcům (Rozjímání)
-Nenadálá procházka (Rozjímání)
-Nezvěstný (Amerika)
-Obchodník (Rozjímání)
-Odhalení šejdíře (Rozjímání)
-Pasažér (Rozjímání)
-Proces, Proces (2), Proces (3), Proces (4), Proces (5), Proces (6), Proces (7), Proces (8), Proces (9), Proces (10), Proces (11), Proces (12), Proces (13)
-Proces (celá kniha / e-book)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3)
-Proměna (celá kniha / e-book)
-Rozhodnutí (Rozjímání)
-Roztržité vyhlížení (Rozjímání)
-Trápení (Rozjímání)
-Venkovský lékař, Venkovský lékař (2), Venkovský lékař (3), Venkovský lékař (4), Venkovský lékař (5), Venkovský lékař (6), Venkovský lékař (7)
-Venkovský lékař (celá kniha / e-book)
-Výlet do hor (Rozjímání)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3), Zámek (4), Zámek (5), Zámek (6), Zámek (7), Zámek (8)
­­­­

Diskuse k úryvku
Franz Kafka - Proces (celá kniha / e-book)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­