ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kafka Franz (*03.07.1883 - †03.06.1924)

­­­­

Proces (7)

Kapitola sedmá (1. část)

Advokát
Továrník
Malíř

Jednoho zimního dopoledne - venku v kalném světle padal sníh - seděl K. ve své kanceláři, už nadmíru unaven, ačkoli bylo tak časně. Aby se zbavil alespoň nižších úředníků, přikázal sluhovi už před chvílí, aby nikoho z nich nevpouštěl, že je zabaven jakousi větší prací. Ale místo aby pracoval, otáčel se na své otáčecí židli, posouval pomalu některé předměty na stole, nechal potom však, nevěda o tom, celou paži nataženou na desce stolu a zůstal sedět se skloněnou hlavou.

Myšlenka na proces ho už neopouštěla. Už kolikrát uvažoval, zda by nebylo dobře, kdyby vypracoval obhajobu a podal ji u soudu. Chtěl v ní předložit krátké vylíčení života a vysvětlit u každé významnější události, ze kterých důvodů se tak zachoval, zda to jednání sluší podle jeho nynějšího mínění zavrhnout anebo schválit, a které důvody může uvést pro schválení nebo zavržení. Výhody takového obhajovacího spisu vedle pouhé obhajoby advokátem ostatně i jinak nikterak nezávadným byly nasnadě. Vždyť K. ani nevěděl, co advokát podniká; mnoho toho dojista nebylo, už po celý měsíc ho k sobě nepovolal, a také ze žádné z dřívějších rozmluv neměl K. dojem, že by ten člověk mohl pro něho dosíci něčeho významného. Především se ho skoro vůbec na nic neptal. A zde přece je třeba ptát se po tolika věcech. Ptát se je to hlavní. K. měl dojem, jako by on sám se dovedl zeptat na všechny otázky, kterých je tu potřebí. Advokát však, místo aby se ptal, vyprávěl sám anebo seděl mlčky naproti němu u stolu, předkláněl se, patrně pro svou nedoslýchavost, trochu nad psací stůl, popotahoval se za chomáč vousů uprostřed brady a klopil oči na koberec, snad právě na místo, kde K. tehdy ležel s Lenkou. Tu a tam udělil K-ovi nějaké liché ponaučení, jako je uštědřujeme dětem. Byly to stejně zbytečné jako nudné řeči, za něž K. nehodlal v závěrečném vyúčtování zaplatit ani haléř. Když se advokátovi zdálo, že ho sdostatek ponížil, začal ho obyčejně zas trochu povzbuzovat. Vypravoval pak, že vyhrál už mnoho podobných procesů zcela anebo zčásti. Procesy, které snad ve skutečnosti nebyly sice tak nesnadné jako ten zde, ale byly zdánlivě ještě beznadějnější. Seznam těch procesů má prý zde v zásuvce - přitom zaklepal na zásuvku stolu-, spisy však nemůže bohužel ukázat, ježto jde o úřední tajemství. Přesto bude teď K., jak se rozumí, mít prospěch z velké zkušenosti, které on, advokát, získal všemi těmi soudními případy. že se dal, jak netřeba ujišťovat, ihned do práce, a první podání je prý skoro už hotovo. Toto podání, pravil, je velmi významné, ježto první dojem, jakým zapůsobí obhajoba, určí pak namnoze směr celého řízení. Bohužel, na to musí K-a ovšem upozornit, stane se někdy, že se první podání u soudu ani nečtou. Přiloží se prostě ke spisům a připomene se, že výslech a pozorování obžalovaného je prozatím důležitější než všechna podání. Začne-li žadatel naléhat, podotkne se, že před rozhodnutím, jakmile bude sebrán všechen materiál, budou přezkoumány všechny spisy, tedy také toto první podání, ovšem v náležité souvislosti. Bohužel prý ponejvíce ani to není pravda, první podání se obyčejně založí anebo se nadobro ztratí, a i když zůstane zachováno až do konce, sotva se i jen čte, jak se advokát dověděl ovšem jen z doslechu. Že toho všeho sluší litovati, že to však není zcela bezdůvodné. Nechť K. nezapomíná, že řízení je neveřejné, lze je zveřejnit, pokládá-li to soud za nutné, zákon však veřejnost nepředpisuje. Proto jsou také soudní spisy, především spis žalobní, obžalovanému a jeho obhájci nepřístupné, takže se zpravidla neví anebo neví přesně, proti čemu by se první podání mohlo obracet, i může tedy vlastně jen náhodou obsahovat něco, co má pro věc význam. Skutečně výstižná a průkazná podání lze vypracovati teprv později, když za výslechů obžalovaného jasněji vyniknou jednotlivé body obžaloby a jejich odůvodnění, anebo když se jich lze dohadovat. Za takových poměrů je obhajoba ovšem ve velmi nepříznivé a svízelné situaci. Ale i to je úmysl. Obhajoba není totiž zákonem ve vlastním smyslu dovolena, nýbrž je jen trpěna, a i o tom, zda se má příslušné místo zákona vykládat ve smyslu strpění, úsudky se rozcházejí. Není tedy, vezmeme-li to přesně a přísně, vůbec žádných advokátů zákonem uznaných, všichni, kdo před tímto soudem vystupují a jednají jakožto advokáti, jsou po pravdě jen advokáty pokoutními. To ovšem působí neblaze na důstojnost celého stavu, a až K. někdy příště půjde do soudních kanceláří, může se podívat na pokoj advokátů, aby mohl říci, že viděl i to. Zděsí se asi společnosti, která se tam schází. Již těsná nízká komora, kterou jim přikázali, svědčí o pohrdání, jež soud chová k těmto lidem. Světlo má komora jen maličkým vikýřem, který je tak vysoko, že chce-li se kdo podívat ven, kde člověku ostatně vrazí do nosu čoud komínu, umístěného hned před vikýřem, a začerní mu obličej, musí si nejdřív najít kolegu, aby ho vzal na záda. V podlaze komory - abychom uvedli jen ještě doklad pro ty poměry - je už přes rok díra, ne tak veliká, aby se jí mohl člověk propadnout, ale dosti veliká, aby se jednou nohou nadobro probořil. Pokoj advokátů je na druhé půdě; propadne-li se tedy někdo, visí noha dolů do první půdy, a to právě do chodby, kde čekají strany. Není nadsázkou, říká-li se mezi advokáty, že to jsou hanebné poměry. Stížnosti u správy neměly dosud ani nejmenšího úspěchu, zato však je advokátům co nejpříměji zakázáno, aby v pokoji dali cokoli spravit na svůj náklad. Ale i toto nakládání s advokáty má důvod. Soud chce obhajobu co možná vyloučit, vše má spočívat jen a jen na obžalovaném. Není to v jádru nijak špatné stanovisko, nebylo by nic pochybenějšího, než kdyby se z toho usuzovalo, že u tohoto soudu není obžalovanému třeba advokátů. Naopak, u žádného jiného soudu není jich tak třeba jako u tohoto. Řízení je totiž zpravidla tajné nejen vůči veřejnosti, nýbrž i vůči obžalovanému. Ovšem jen pokud je to možné, je to však možné v rozsahu velmi značném. Také obžalovaný totiž nemá možnost, aby nahlédl do soudních spisů, a usuzovat z výslechů na spisy, podle nichž se výslechy konají, je věc velmi svízelná, obzvlášť pro obžalovaného, který je přece předpojat a má všechny možné starosti, které ho rozptylují. zde pak se uplatňuje obhajoba. Při výsleších nesmějí zpravidla obhájci být přítomni, musí se však po výsleších, a to co možná ještě u dveří pokoje, v němž se výslech konal, vyptat obžalovaného na obsah výslechu a vybrat z těchto často již velmi rozplizlých zpráv to, co je nějak vhodné pro obhajobu. Ale to není nejdůležitější, neboť mnoho se takto nelze dovědět, ačkoli se také zde jako všude zdatný člověk doví víc než jiní. Nejdůležitější jsou přesto osobní styky advokátovy, v nich je hlavní význam obhajoby. A zde pak poznal K. zajisté již ze svých vlastních zážitků, že nejspodnější organisace soudu není zcela dokonalá, že má zaměstnance nedbalé v konání povinností a úplatné, čímž přísná uzavřenost soudu dostává jaksi mezery. Jimi pak se vsouvá většina advokátů, zde se podplácí a vyzvídá, ba vyskytly se, alespoň v dřívějších dobách, případy, že byly ukradeny soudní spisy. Nelze popřít, že lze takto na nějaký čas dosíci pro obžalovaného výsledků až překvapivě příznivých, s nimi se pak ti advokátíci všude naparují a lákají nové zákazníky, ale pro další průběh procesu to neznamená buď vůbec nic, anebo nic dobrého. Skutečnou cenu mají jen poctivé osobní známosti, a to s vyššími úředníky, čímž jsou ovšem míněni jen vyšší úředníci nižších stupňů. Jen tím lze nějak zapůsobit na průběh procesu, ač ovšem zprvu jen neznatelně, později však stále zřetelněji. Rozumí se, že to dovede jen málokterý advokát, a zde tedy si K. vybral velmi dobře. Snad jen ještě jeden nebo dva advokáti mohli by se vykázat podobnými styky jako Dr. Huld. Ti se ovšem nestarají o společnost v pokoji advokátů a nemají s ní také nic společného. Tím důvěrnější je však styk se soudními úředníky. Není ani vždy třeba, aby Dr. Huld došel k soudu, čekal v předsíni vyšetřujících soudců, až náhodou přijdou, a podle jejich rozpoložení získal úspěch ponejvíce jen zdánlivý, anebo ani ten ne. Nikoli, vždyť to K. viděl na vlastní oči, úředníci, a mezi nimi velmi vysocí, přicházejí sami, poskytnou ochotně informace, zjevné anebo alespoň snadno rozluštitelné, pojednají o tom, jak proces bude v nejbližší budoucnosti probíhat, ba lze je dokonce v jednotlivých případech přesvědčit a rádi přistoupí na cizí mínění. Ovšem se jim právě po této poslední stránce nesmí příliš důvěřovat, nechť vysloví svůj nový, pro obhajobu příznivý úmysl seberozhodněji, jdou přece snad rovnou do své kanceláře a vydají na příští den soudní usnesení, jež obsahuje právě opak a je snad k obžalovanému ještě přísnější než jejich původní úmysl, od něhož se podle svého tvrzení úplně odchýlili. Proti tomu není ovšem nijaké obrany, neboť co řekli v důvěrném soukromí, bylo řečeno právě jen v důvěrném soukromí a nepřipouští to nijaké veřejné závěry, i kdyby obhájce nemusil i jinak usilovat, aby si zachoval přízeň pánů. Na druhé straně je ovšem také pravda, že ti pánové navazují osobní styky s obhájcem věci znalým nikoli snad jen z lásky k bližnímu anebo z přátelských citů, nýbrž jsou po jisté stránce na obhájce také odkázáni. Zde právě se projevuje nevýhoda soudní organisace, která stanoví i ve svých počátcích tajný soud. Úředníkům chybí souvislost s obyvatelstvem, pro obyčejné průměrné procesy jsou vybaveni dobře, takový proces běží skoro sám od sebe svou kolejí a postačí jej tu a tam trochu popohnat, ve zcela prostinkých případech však, jakož i v případech zvlášť nesnadných jsou často bezradní, nemají, ježto jsou napořád, dnem i nocí, sešněrováni do svého zákona, pravé pochopení pro lidské vztahy, a toho se jim v takových případech zle nedostává. Pak přicházejí k advokátovi pro radu, a za nimi nese sluha spisy, jež jindy jsou tak tajné. Tady u toho okna by byl K. mohl zastihnout již mnohé pány, od nichž by se to čekalo nejméně, jak se téměř v zoufalství dívají jen do ulice, zatím co advokát u svého stolu studuje spisy, aby jim mohl dát dobrou radu. Ostatně lze právě při takových příležitostech vidět, jak nadmíru vážně ti pánové pojímají své povolání a jak se ocitají ve velkém zoufalství z nesnází, jež z moci svého uzpůsobení nemohou zdolat. Jejich postavení není ani jinak snadné, člověk jim nesmí křivdit a nesmí se domnívat, že mají lehký život. Hodnostní pořadí a stupně soudu jdou do nekonečna a konce tu nedohlédne ani člověk zasvěcený. Řízení před soudními dvory je však zpravidla i pro nižší úředníky tajné, mohou proto málokdy až do úplnosti sledovat v jejich dalším průběhu případy, jež zpracovávají, soudní věc se tedy objeví v jejich zorném poli, aniž často vědí, odkud přichází, a jde dál, aniž se dovědí, kam jde. Uniká tedy těmto úředníkům poučení, jež lze čerpat ze studia jednotlivých fází sporu, z konečného rozhodnutí a z jeho důvodů. Smějí se zabývat jen tou částí procesu, kterou zákon pro ně vymezil, a o všem dalším, tedy o výsledcích své vlastní práce, vědí zpravidla méně než obhájce, jenž přece ponejvíce skoro až do konce procesu zůstane s obžalovaným ve styku. Také po této stránce mohou se tedy od obhájce dovědět mnoho cenného. Diví-li se K. ještě, když uváží to všechno, podrážděnosti úředníků, jež se někdy vůči stranám-přesvědčil se o tom jistě každý-projevuje urážlivým způsobem. Všichni úředníci jsou podrážděni, i když se zdají klidní. Tím ovšem zvlášť trpí právě ti advokátíci. Vypravuje se na příklad tato historka, jež se velmi podobá pravdě. Kterýsi starý úředník, dobrý, hodný pán, dnem i nocí bez ustání studoval nesnadnou soudní věc, z níž se zejména podáními advokáta stal spletitý případ - ti úředníci jsou opravdu pilní jako nikdo jiný. - K ránu pak, po čtyřiadvacetihodinové, pravděpodobně nevelmi úspěšné práci, došel ke dveřím, postavil se tam do úkrytu a shodil se schodů každého advokáta, který chtěl vejít. Advokáti se hromadili dole u schodů a radili se, co by si měli počít; jednak nemají nijaký bezprostřední nárok, aby byli vpuštěni, i mohou tedy proti takovému úředníkovi sotva co podniknout cestou práva, též se, jak víme, musí mít na pozoru, aby si úřednictvo nepohněvali. Na druhé straně však je pro ně každý den nestrávený u soudu dnem ztraceným, i záleželo jim tedy mnoho na tom, aby se dostali do dveří. Konečně se dohodli, že starého pána unaví. Zas a zas byl vyslán advokát, který vyběhl po schodech nahoru a dal se za všemožného, ovšem trpného odporu vyhodit, a kolegové ho pak dole zachytili. To trvalo asi hodinu, pak se starý pán, vždyť také byl už vyčerpán noční prací, opravdu unavil a vrátil se do své kanceláře. Ti dole tomu zprvu nechtěli uvěřit a vyslali nejdřív jednoho, aby se za dveřmi podíval, je-li tam skutečně prázdno. Potom teprv vtáhli a pravděpodobně se neodvážili ani zamručet. Neboť advokátům - a i nejnepatrnější může přece poměry přehlédnout alespoň zčásti - ani nepřijde pomyšlení, aby chtěli u soudu zavádět anebo vymáhat nějaké nápravy, kdežto - a to je velmi příznačné - skoro každý obžalovaný, i úplní prosťáčkové, začne ihned po zahájení procesu myslit na nápravné návrhy a tím často promarní čas a sílu, jichž by se dalo mnohem lépe použít na jiném místě. Jedině správným chováním je smířit se s poměry, jaké jsou. I kdyby bylo možné zlepšit jednotlivosti - to však je nesmyslná pověra -, dosáhlo by se v nejlepším případě něčeho pro případy budoucí, sobě sám by však člověk nesmírně uškodil tím, že by vzbudil zvláštní pozornost úřednictva, jež jeví vždy sklon k tomu, aby se mstilo. Jen nevzbudit pozornost! Chovat se klidně, i když je to člověku sebevíc proti mysli! Usilovat o poznání, že ten velký soudní organismus setrvává věčně v jakési pružné rovnováze a že si, změníme-li něco o své újmě na svém místě, podkopáme půdu pod nohama a můžeme se sami zřítit, kdežto velký organismus si za tu malou poruchu snadno zjedná náhradu jinde - vždyť vše je spolu spojeno - a zůstane beze změny, není-li pak, což je dokonce pravděpodobné, ještě zcelenější, ještě bdělejší, ještě přísnější, ještě lítější. Ponechme přece práci advokátu, místo abychom ji rušili. Výčitky sice mnoho neprospějí, zejména nelze-li jejich příčiny uzřejmit v jejich celém dosahu, ale třeba přece jen říci, jak velmi K. uškodil své věci způsobem, jakým se zachoval k řediteli kanceláří. Toho vlivného muže musíme skoro již škrtnout ze seznamu činitelů, u kterých by se dalo pro K-a něco podniknout. Se zřejmým úmyslem nedbá ani letmých zmínek o procesu. Vždyť ti úředníci jsou v některých věcech jako děti. Často je lze i věcmi zcela nevinnými, k nimž ovšem K-ovo chování bohužel nenáleží, zranit do té míry, že přestanou mluvit i s nejlepšími přáteli, že se od nich odvracejí, když je potkají, a pracují proti nim, jak jen mohou. Potom však, zčistajasna, bez zvláštního důvodu, lze je rozesmát žertíkem, jehož se člověk odváží jen proto, že vše se zdá marné, a jsou smířeni. Inu, zachovat se jim je zároveň těžké i lehké, stěží platí tu nějaká zásada. Někdy je až ku podivu, že jediný průměrný život postačí, aby člověk pochytil tolik, aby zde mohl pracovat s jakýms takýms úspěchem. Přicházejí ovšem i zasmušilé chvíle, jak je, že ano, má každý, kdy člověk myslí, že nedosáhl ani nejmenší maličkostí, kdy se zdá, jako by byly dobře skončily jen procesy od samého začátku předurčené pro dobré zakončení, k jakému by bylo došlo i bez přispění, kdežto všechny ostatní byly prohrány, přes všechno běhání a pachtění, přes všechnu námahu, přes všechny drobné zdánlivé úspěchy, z nichž člověk měl takovou radost. Potom ovšem se nic už nezdá jisté a bezpečné, a kdyby se nás někdo náležitě dotazoval, neodvážili bychom se ani popřít, že jsme procesy, které podle své povahy probíhaly příznivě, přivedli právě svou nápomocí na scestí. I to je přece jakousi sebedůvěrou, ale je to jediná věc, jež pak zbývá. Takovým záchvatům- jsou to ovšem jen záchvaty, nic víc - jsou advokáti vydáni zejména tehdy, vezme-li se jim náhle z rukou proces, který uspokojivě vedli až do pokročilého stavu. To je patrně to nejhorší, co se advokátovi může stát. Ne že by jim snad proces odňal obžalovaný, to se nestane snad nikdy, obžalovaný, který si vzal určitého advokáta, musí u něho zůstat, děj se co děj. Jakpak by sám mohl vůbec ještě obstát, když jednou požádal o pomoc? To tedy se nestane, zato však se někdy stane, že se proces obrátí směrem, kam se advokát už nesmí za ním dát. Proces a obžalovaný a všechno se advokátovi prostě odejme; pak nepomohou už ani nejlepší styky s úředníky, neboť ti nevědí sami nic. Proces pak prostě vstoupil do stadia, v němž se už nesmí poskytnout pražádná pomoc, kde jej zpracovávají nedostupné soudní dvory, kde také obžalovaný je pro advokáta už nedostupný. Člověk pak jednoho dne přijde domů a najde na stole celou tu kupu podání, jež v té věci vypracoval se vší pílí a nadějí v nejkrásnější zdar, podání byla vrácena, ježto se nesmějí přenášet do nového procesního stadia, jsou to bezcenné cáry papíru. Přitom nemusí proces ještě být ztracen, naprosto ne, alespoň není dán nijaký rozhodující důvod, aby se na něco takového usuzovalo, člověk jen o procesu už nic neví a také se o něm už nic nedoví. Nu, takové případy jsou na štěstí výjimky, a i kdyby K-ův proces byl takovým případem, má přece prozatím ještě daleko do takového stadia. Zde však je doposud bohatá příležitost k advokátské práci, a že jí bude využito, tím si K. může být jist. Podání nebylo, jak jsme si už řekli, dosud podáno, to však také nespěchá, daleko důležitější jsou úvodní porady s významnými úředníky, a ty se už konaly. S rozdílným výsledkem, jak sluší upřímně přiznati. Je mnohem lépe neprozrazovat prozatím podrobnosti, jež by mohly na K-a mít jen nepříznivý vliv a vnuknout mu přílišnou naději anebo přílišnou úzkost, řekněme jen tolik, že se jednotliví vyslovili velmi příznivě a projevili také velkou ochotu, kdežto jiní se vyjádřili méně příznivě, než přec jen nikterak neodepřeli pomoc. Výsledek je tedy celkem potěšitelný, jen se z něho nesmějí vyvozovat žádné zvláštní závěry, ježto se všechna předběžná jednání začínají podobně a jen a jen další vývoj ukáže cenu tohoto průpravného jednání. Dozajista není ještě nic ztraceno, a kdyby se ještě podařilo přece jen získat ředitele kanceláří - bylo za tím účelem již zahájeno to a ono -, bude to celé - jak říkají chirurgové - čistá rána, a lze pak s důvěrou očekávat další vývoj.

V takových a podobných řečích byl advokát nevyčerpatelný. Opakovaly se za každé návštěvy. Vždy byly pokroky, nikdy však nebylo možné povědět, v čem záleží. Napořád se pracovalo na prvním podání, ale nebylo nikdy hotovo, což se ponejvíce za příští návštěvy ukázalo velkou výhodou, poněvadž by poslední doba, což se nedalo předvídat, byla bývala pro odevzdání velmi nepříznivá. Podotkl-li K. někdy, všecek zmalátněn těmi řečmi, že věc přece jen pokračuje velmi pomalu, i když hledíme ke všem nesnázím, dostalo se mu odpovědi, že věc nepokračuje nikterak pomalu, že by však byla již dále, kdyby se byl K. na advokáta obrátil včas. To pohříchu opominul, a toto opominutí mu přinese ještě další nevýhody, nejen časové.

Jediným blahodárným přerušením těchto návštěv byla Lenka, jež to dovedla vždy zařídit tak, že přinesla advokátovi čaj právě v dobu, kdy K. byl přítomen. Pak postávala za K-em, tvářila se, jako by se dívala, jak advokát, skláněje se s jakousi chtivostí k šálku, nalévá si čaj a pije, a dopouštěla, aby ji K. potají uchopil za ruku. Bylo naprosté mlčení. Advokát pil. K. tiskl Lenčinu ruku, a Lenka se někdy odvážila pohladit K-a něžně po vlasech. "Tys ještě tady?" ptal se advokát, když byl hotov. "Chtěla jsem uklidit nádobí," řekla Lenka, stiskli si naposled ruce, advokát si otřel ústa a začal s novou silou mluvit do K-a.

Čeho tím chtěl advokát dosíci, útěchy anebo zoufalství? K. to nevěděl, pokládal však za věc zcela jistou, že jeho obhajoba není v dobrých rukou. Možná, že všechno bylo pravda, co advokát vypravoval, ačkoli bylo zjevné, že se chce co nejvíc stavět do popředí a že pravděpodobně nevedl ještě nikdy tak velký proces, jako je podle jeho mínění proces K-ův. Napořád podezřelé byly však ty bez ustání zdůrazňované osobní styky s úředníky. Což je tak nadobro jisté, že se z nich těží jen v K-ův prospěch? Advokát nikdy neopominul podotknout, že jde jen o podřízené úředníky, tedy o úředníky v postavení velmi závislém, pro jejichž postup v úřadě mohly mít pravděpodobně určité obraty v procesu jakýsi význam. Používají snad advokáta k tomu, aby dochovali takových obratů ovšem vždy nepříznivých pro obžalovaného? Snad tak nečiní v každém procesu, zajisté, to není pravděpodobné, jsou pak asi zase procesy, za kterých advokátovi za jeho služby poskytnou výhody, neboť i jim přece musí záležet na tom, aby jeho pověst neutrpěla. Mají-li se však věci opravdu takto, na jaký způsob by zasáhli v K-ově procesu, který je, jak prohlašuje advokát, procesem velmi nesnadným, tedy významným, a hned v začátcích vzbudil u soudu velkou pozornost? Nemůže být valně pochybné, co udělají. Příznaky lze spatřovat už v tom, že první podání nebylo pořád ještě podáno, ačkoli proces trvá už měsíce, a že všechno podle advokátových údajů je v počátcích, což je ovšem velmi způsobilé, aby obžalovaný byl uspán a zachováván v bezradnosti, aby pak byl najednou zaskočen rozhodnutím anebo alespoň oznámením, že vyšetřování skončené v jeho neprospěch bylo odevzdáno vyšším úřadům.

Bylo nezbytně třeba, aby K. zasáhl sám. Právě za stavů velké únavy, jako tohoto zimního dopoledne, kdy mu všechno malátně táhlo hlavou, neubránil se tomuto přesvědčení. Pohrdání, jež dříve choval k procesu, teď už neobstávalo. Kdyby byl na světě sám, mohl by tím procesem snadno. pohrdat, ačkoli ovšem je i jisto, že by proces pak vůbec nebyl vznikl. Teď však ho strýček už zatáhl k tomu advokátovi, byly tu také už rodinné zřetele; jeho postavení nebylo už zcela nezávislé na průběhu procesu, sám se neopatrně s jakýmsi nevysvětlitelným zadostiučiněním zmínil o procesu některým známým, jiní se o něm dověděli neznámo jak, vztah k slečně Bürstnerové jako by se kolísal podle stavu procesu - zkrátka, stěží měl ještě na vybranou, aby' proces na sebe vzal, anebo jej odmítl, vězel rovnou v něm a musil se bránit. Byl-li unaven, byla to zlá věc.

K přílišné starosti nebylo ovšem prozatím důvodu. K. se v bance dovedl v poměrně krátké době dopracovat k svému vysokému postavení a obstát v něm, jsa uznáván všemi, teď bylo jen třeba, aby schopnosti, jež mu to umožnily, obrátil trochu na proces, a nebylo pak pochybnosti, že všechno dobře skončí. Mělo-li se něčeho dosáhnout, bylo především třeba, aby byla předem odmítnuta každá myšlenka na nějakou možnou vinu. Nebylo žádné viny. Proces nebyl nic jiného než velký obchod, jak je už často s úspěchem pro banku sjednal, obchod, ve kterém, jak bývá pravidlem, číhají lecjaká nebezpečí, jež právě třeba odvrátit. Za tím účelem si ovšem nesmí zahrávat s myšlenkami na nějakou vinu, nýbrž je třeba držet se co nejvíc myšlenky na vlastní prospěch. S tohoto hlediska je také nezbytné, aby advokátovi velmi brzo odňal zastupování před soudem, nejlépe ještě dnes večer. Je to sice podle advokátova vyprávění něco neslýchaného a pravděpodobně velmi urážlivého, ale K. nemůže strpět, aby se jeho usilování v procesu setkávalo s překážkami, jež jsou snad způsobovány jeho vlastním advokátem. Jakmile však bude mít advokáta s krku, musí ihned odevzdat podání a co možná den co den naléhat, aby k podání bylo přihlédnuto. Za tím účelem nepostačí ovšem, aby K. jako ostatní seděl na chodbě a dal si klobouk pod lavici. On sám anebo ženy kolem něho anebo jiní poslové musí den co den doléhat na úředníky a přinutit je, aby se přestali dívat mříží na chodbu a aby se posadili ke stolu a studovali K-ovo podání. Od tohoto usilování se nesmí upustit, všechno se musí organisovat a kontrolovat, soud konečně jednou narazí na obžalovaného, který si dovede hledět svého práva.

Ale ačkoli si K, troufal, že to všechno vykoná sám, nesnáze s vypracováním podání ho zdolávaly. Dříve, asi ještě před týdnem, dovedl si jen s pocitem studu pomyslit, že by jednou mohl být nucen, aby takové podání sepsal sám; že by to mohlo být i nesnadné, na to ani nepomyslil. Vzpomínal si, jak jednou dopoledne, když byl právě přetížen prací, náhle všechno odsunul stranou a chopil se psacího bloku, aby zkusmo načrtl kostru takového podání a poskytl jí snad tomu těžkopádnému advokátovi, a jak se právě v tom okamžiku otevřely dveře ředitelova pokoje a za hlaholného smíchu vešel náměstek ředitele. Bylo to tehdy pro K-a velmi trapné, ačkoli se náměstek ředitele, jak se rozumí, nesmál podání, o němž vůbec nevěděl, nýbrž jakémusi bursovnímu vtipu, který právě zaslechl, vtipu, k jehož porozumění bylo třeba výkresu, jejž teď náměstek ředitele, skláněje se nad K-ův stůl, provedl K-ovou tužkou, kterou mu vzal z ruky, na psacím bloku, který byl určen pro podání.

Dnes K. už nevěděl, co je to stud, podání bylo nezbytné. Nenajde-li pro ně čas v kanceláři, což je velmi pravděpodobné, musí je napsat doma po nocích. Kdyby nestačily ani noci, musí si vzít dovolenou. Jen se nezastavit v půli cesty, to je nejnesmyslnější počínání nejen v obchodě, nýbrž vždy a všude. Podání znamená ovšem práci téměř nekonečnou. Není ani třeba, aby člověk měl velmi úzkostlivou povahu, a přece může snadno dospět k přesvědčení, že není možné, aby podání vůbec kdy dohotovil. Nikoli z lenosti anebo potměšilosti, jež jediné mohly advokátovi bránit v dohotovení, nýbrž proto, že z neznalosti obžaloby, a což teprv se zřetelem k možnosti, že bude rozšířena na další body, nezbývá nic jiného, než aby si v paměť vrátil celičký život s jeho nejdrobnějšími skutky a událostmi, aby jej vylíčil a se všech stran přezkoumal. A jak smutná je nadto taková práce. Je snad způsobilá, aby jednou po přeložení do výslužby zaměstnávala zdětinštělého ducha a pomáhala mu trávit dlouhé dny. Ale teď, kdy K. potřebuje všechny myšlenky k své práci, kdy každá hodina, po kterou je ještě na vzestupu a ohrožuje už i náměstka ředitele, míjí s největší rychlostí a kdy chce svých krátkých večerů a nocí užívat jako mladý člověk, teď má začít se spisováním podání. Zas jeho myšlení vyústilo ve stesky. Skoro bezděky, jen aby s tím skoncoval, nahmatal prstem tlačítko elektrického zvonku, který vedl do předsíně. Zatím co jej stiskal, vzhlédl k nástěnným hodinám. Bylo jedenáct hodin, dvě hodiny, nekonečnou, drahocennou dobu prosnil a byl, jak se rozumí, ještě malátnější než předtím. Než přesto ten čas nebyl ztracen, učinil rozhodnutí, která mohla být cenná. Sluhové přinesli vedle všeliké pošty dvě navštívenky pánů, kteří čekali na K-a už drahnou chvíli. Byli to velmi významní zákazníci banky, vlastně se mělo učinit všechno, jen aby nemusili čekat. Proč přišli v tak nepříznivou dobu, a proč, tak se asi zase ptali ti pánové za zavřenými dveřmi, používá pilný K. nejlepší obchodní doby na soukromé záležitosti? Znaven tím, co dosud bylo, a čekaje znaven na to, co bude teď, vstal K., aby přijal prvního z nich.

Byl to pomenší čilý pán, továrník, jejž K. dobře znal. Litoval, že K-a vyrušil v důležité práci, a K. zas litoval, že nechal továrníka tak dlouho čekat. Již to politování vyslovil však způsobem tak mechanickým a s téměř nesprávným přízvukem, že by si toho byl továrník dojista povšiml, kdyby nebyl býval úplně zaujat svou obchodní věcí. V pospěchu vytahoval z kapes účty a tabulky, prostíral je před K-em, vysvětloval různé položky, opravil drobnou početní chybu, které si povšiml při tom letmém přehlížení, připomněl K-ovi podobný obchod, který s ním sjednal asi před rokem, zmínil se mimochodem, že se tentokrát o ten obchod uchází kterási jiná banka a je ochotna k největším obětím, a umlkl konečně, aby se teď dověděl K-ovo mínění. K. opravdu na začátku dobře sledoval továrníkovu řeč, myšlenka na ten důležitý obchod zaujala pak i jeho, jenže bohužel ne trvale, brzo přestal poslouchat, potom ještě chvilku pokyvoval hlavou k továrníkovu hlasitějšímu provolávání, konečně nechal i toho a omezil se na to, že se díval na tu holou hlavu skloněnou nad papíry a že se ptal, kdy továrník konečně pozná, že jeho celá řeč byla marná. Když teď zmlkl, myslil K. zprvu opravdu, že továrník ustal v řeči proto, aby mu dal příležitost k přiznání, že není schopen poslouchat. Jen s politováním uznamenal pak podle napjatého pohledu továrníka, který byl patrně připraven na každou možnou námitku, že se v obchodní poradě musí pokračovat. Sklonil tedy hlavu, jako kdyby byl vyslechl rozkaz, a začal tužkou pomalu pojíždět po těch papírech, tu a tam ustal a civěl na nějaké číslo. Továrník se dohadoval námitek, snad ta čísla opravdu neměla konečnou platnost, snad nebyla rozhodující okolností, továrník zakryl papíry rukou a začal, přisednuv zcela blízko ke K-ovi, znovu všeobecně vykládat ten obchod. "Je to těžká věc," řekl K., ohrnul rty a klesl bez vlády na postranní opěradlo, ježto byly zakryty ty papíry, jediná věc, kterou jímal jeho mozek. Dokonce vzhlédl jen chabým pohledem, když se otevřely dveře ředitelství a zjevil se tam náměstek ředitele, nazcela jasně, jako za gázovým závojem. K. si tím nelámal hlavu, nýbrž sledoval jen bezprostřední účinek, který byl pro něho velmi potěšitelný. Neboť ihned se továrník vymrštil s židle a pospíšil vstříc náměstkovi ředitele, K. by mu však byl chtěl zrychlit krok ještě desateronásob, neboť se obával, že by náměstek ředitele mohl zas zmizet. Byl to zbytečný strach, pánové se setkali, podali si ruku a pokročili společně ke K-ovu psacímu stolu. Továrník si stěžoval, že se u prokuristy setkal s tak malou ochotou k tomu obchodu, a ukázal na K-a, jenž se pod náměstkovým pohledem zase sklonil nad papíry. Když se pak oba opírali o psací stůl a továrník začal náměstka ředitele získávat pro sebe, bylo K-ovi, jako by nad jeho hlavou dva muži, jejichž velikost si představoval s velkou nadsázkou, vyjednávali o něm samém. Pomalu se očima opatrně do výše pootočenýma snažil vyzvědět, co se nahoře děje, vzal s psacího stolu, nedívaje se tam, jeden z papírů, položil jej na dlaň a vznesl jej ponenáhlu, povstávaje, k pánům nahoru. Nemyslil při tom na nic určitého, nýbrž učinil to jen z pocitu, že se tak musí zachovat, až jednou bude mít dohotoveno své velké podání, jež ho nadobro ospravedlní. Náměstek ředitele, jenž se účastnil hovoru se vší pozorností, podíval se na list jen letmým pohledem, nečetl ani, co je na něm psáno, neboť co se prokuristovi zdálo důležité, bylo mu nedůležité, vzal papír z K-ovy ruky, řekl: "Děkuji, vím už všechno", a položil jej klidně zase zpátky na stůl. K. se na něho díval kradmo a zahořkle. Náměstek ředitele to však nepozoroval anebo, pozoroval-li, byl tím jen povzbuzen, občas se hlasitě zasmál, jednou uvedl továrníka pohotovou odpovědí do zřejmých rozpaků, z nichž ho však ovšem vytrhl ihned tím, že namítl něco sám sobě, a pozval ho konečně, aby s ním zašel naproti do jeho kanceláře, kde mohou věc dojednat. "Je to velmi důležitá věc," řekl továrníkovi, "uznávám to úplně. A panu prokuristovi" - i za této poznámky mluvil vlastně jen k továrníkovi - "bude jistě milé, když mu to odejmeme. Ta věc si žádá klidné rozvážení. On však se zdá dnes přetížen, a pak také na něho už celé hodiny čeká v předsíni několik lidí." K. se dovedl ovládnout právě ještě tolik, aby se odvrátil od náměstka ředitele a přitočil svůj přívětivý, ale ztrnulý úsměv jen k továrníkovi, jinak vůbec nezasáhl, opřel se, trochu předkloněn, oběma rukama o psací stůl jako obchodní příručí za pultem a díval se, jak oba pánové za dalšího rozhovoru berou doklady se stolu a mizejí v ředitelství. Ve dveřích se továrník ještě otočil, řekl, že se ještě neloučí, nýbrž že panu prokuristovi, jak se rozumí, podá zprávu, jak rozmluva dopadla, a že pro něho má také ještě jiné drobné sdělení.

Konečně byl K. sám. Ani ho nenapadlo, aby k sobě vpustil nějakého jiného návštěvníka, a jen nejasně si uvědomoval, jak je to příjemné, že ti lidé venku myslí, že pořád ještě vyjednává s továrníkem a že proto nikdo k němu nemůže vejít, ani sluha. Došel k oknu, posadil se na podprseň, držel se jednou rukou kliky a díval se ven na náměstí. Sníh padal ještě pořád, ještě se vůbec nevyjasnilo.

Dlouho tak seděl, nevěda, co vlastně mu způsobuje starosti, jen občas se trochu polekán podíval přes rameno do předsíně, kde se mu mylně zdálo, jako by tam byl uslyšel nějaký šelest. Ježto však nikdo nepřicházel, uklidnil se trochu, došel k umyvadlu, umyl se studenou vodou a vrátil se s volnější hlavou k svému místu u okna. Rozhodnutí, že se sám chopí své obhajoby, připadalo mu teď jako něco závažnějšího, než původně myslil. Dokud svaloval obhajobu na advokáta, byl přece procesem vlastně jen málo postižen, pozoroval jej z dálky a bezprostředně se proces sotva k němu mohl dotřít, kdykoli se mu zachtělo, mohl se podívat, jak jeho věci stojí, ale mohl také zase stáhnout hlavu zpátky, kdykoli se mu zachtělo. Teď však, kdy povede svou obhajobu sám, musí se - alespoň na daný okamžik - zcela a nadobro vydat soudu, je sice pravda, že výsledkem toho bude později jeho úplné a s konečnou platností vyslovené osvobození, aby ho však dosáhl, musí se prozatím zajisté vydat do daleko většího nebezpečí než dosud. Kdyby o tom byl chtěl pochybovat, mohlo ho dnešní setkání s náměstkem ředitele a s továrníkem sdostatek poučit o opaku. Jak to tu jen seděl, úplně omámen už pouhým rozhodnutím, že se bude hájit sám? Jak bude však později? Jaké dni ho to čekají? Najde cestu, která tím vším vede k dobrému konci? Neznamená pečlivá obhajoba - a každá jiná nemá nejmenšího smyslu -, neznamená pečlivá obhajoba zároveň nutnost, aby se co možná stranil všeho ostatního? Přečká to se zdarem? A jak se mu má zdařit, aby to provedl v bance? Vždyť nejde jen o podání, na něž by snad postačila dovolená, ačkoli by žádost o dovolenou byla právě teď velkou odvážností, vždyť jde o celý proces, jehož konce nelze dohlédnout. Jaká překážka to je najednou vhozena do K-ovy životní dráhy!

A teď má pracovat pro banku? - Zadíval se na psací stůl. Teď má k sobě vpustit strany a jednat s nimi? Zatím co se jeho proces sune dál, zatím co tam nahoře na půdě soudní úředníci sedí nad spisy jeho procesu, má se starat o obchody a zájmy banky? Což to nepůsobí dojmem jako trápení na mučidlech, jež je soudem uznáno, souvisí s procesem a doprovází jej? A což by snad v bance při posuzování jeho práce přihlédli k jeho zvláštnímu rozpoložení? Nikdo a nikdy. Zcela neznám jeho proces sice není, ačkoli také není ještě zcela jasno, kdo o něm ví a kolik toho ví. Až k náměstkovi ředitele však ty slechy, doufejme, ještě nepronikly, jinak by přece bylo už zřejmě vidět, jak toho bez jakékoli kolegiálnosti a lidskosti využívá proti K-ovi. A ředitel? Zajisté, ředitel je K-ovi nakloněn, a kdyby se o procesu dověděl, chtěl by asi, pokud by záleželo na něm, opatřit K-ovi lecjakou úlevu, ale dojista by s tím nepronikl, neboť teď, kdy protiváha, kterou K. až dosud představoval, začíná slábnout, víc a víc podléhá vlivu náměstka, jenž kromě toho využívá také ředitelovy churavosti, aby posílil svou vlastní moc. Več může tedy K. doufat? Snad takovými úvahami oslabuje svou odolnost, ale je přece i třeba, aby se člověk neoddával nijakému klamu a viděl vše tak jasně, jak v dané chvíli vůbec lze.)

Bez zvláštního důvodu, jen aby se ještě nemusil vrátit k psacímu stolu, otevřel okno. Dalo se jen ztěžka otevřít, musil kliku otočit oběma rukama. Potom táhla oknem po celé jeho šířce a výšce do pokoje mlha smíšená s kouřem a naplnila jej lehkým pachem jako po spálenině. Také několik sněhových vloček bylo zaváto do pokoje. "Ošklivý podzim," řekl za K-em továrník, který přicházeje od náměstka ředitele nepozorovaně vešel do pokoje. K. přikývl a díval se neklidně na továrníkovu aktovku, z níž továrník teď zajisté vytáhne své papíry, aby K-ovi oznámil výsledek jednání s náměstkem ředitele. Továrník však sledoval K-ův pohled, poklepal na aktovku a řekl: "Chcete slyšet, jak to dopadlo. Nesu si tady v aktovce skoro už uzávěrku. Rozkošný člověk, ten váš místoředitel, ale nebezpečný až až." Zasmál se, potřásl K-ovi rukou a chtěl i jej přimět k smíchu. Ale K-ovi se teď zase zdálo podezřelé, že mu továrník nechce papíry ukázat, nezdálo se mu, že by na továrníkově poznámce bylo něco k smíchu. "Pane prokuristo," řekl továrník, "vy asi trpíte tím počasím. Vypadáte dnes tak stísněn." "Ano," řekl K. a sáhl si rukou na čelo, "bolesti hlavy, rodinné starosti." "Zajisté," řekl továrník, byl to člověk ve věčném pospěchu a nedovedl nikoho klidně vyslechnout",každý máme svůj kříž." Bezděky pokročil K. o krok ke dveřím, jako by chtěl továrníka vyprovodit ven, ten však řekl: "Měl bych pro vás, pane prokuristo, ještě zprávičku. Obávám se velice, že vás tím snad právě dnes obtěžuji, ale byl jsem v poslední době už dvakrát u vás a po každé jsem zapomněl. Odložím-li to však ještě jednou, ztratí to asi nadobro každý smysl. To by však bylo škoda, neboť vlastně mé sdělení není snad přece jen bez ceny." Než měl K. čas, aby odpověděl, přistoupil k němu továrník zcela blízko, poklepal mu kotníkem prstu lehce na prsa a řekl tiše: "Máte proces, že ano?" K. ucouvl a zvolal ihned: "To vám řekl náměstek ředitele?" "Ale ani zdání," řekl továrník, "odkudpak by to mohl místoředitel vědět?" "A vy?" ptal se K. hlasem již daleko klidnějším. "Dovím se tu a tam něco od soudu," řekl továrník, "právě toho se týká věc, kterou jsem vám chtěl povědět." "Tolik lidí je s tím soudem ve spojení!" řekl K. se skloněnou hlavou a dovedl továrníka k psacímu stolu. Posadili se zas jako předtím a továrník řekl: "Nepovím vám toho bohužel mnoho. Ale v takových věcech nemá člověk opominout ani nejmenší maličkost. Mimo to však cítím potřebu, abych vám nějak pomohl, a i kdyby má pomoc byla sebenepatrnější. Vždyť jsme až dosud byli v přátelských obchodních stycích, že ano? Tak tedy." K. se chtěl omluvit pro své chování při dnešní poradě, ale továrník nestrpěl žádné přerušení, pošoupl si aktovku vysoko pod paži, aby ukázal, že má naspěch, a pokračoval: "O vašem procesu vím od jakéhosi Titorelliho. Je to malíř, Titorelli je jen jeho umělecké jméno, jeho pravé jméno vůbec ani nevím. Přichází už několik let občas do mé kanceláře a po každé přinese drobné obrázky, za něž já mu - je to skoro žebrák - dám jakousi almužnu. Jsou to ostatně hezoučké obrázky, vřesoviště a takové krajinky. Tak tedy mi to přinášel, a já to bez námitek kupoval, a už jsme si oba na to zvykli. Jednou však byly ty návštěvy přece jen příliš rychle za sebou, já mu to vytkl, dostali jsme se do řeči, zajímalo mě, jak se může uživit pouhým malováním, a tu jsem se dověděl a užasl, že si hlavně vydělává malováním podobizen. Že prý pracuje pro soud. Pro který soud? ptal jsem se ho. A teď mi vypravoval o tom soudu. Jistě si dovedete představit, jak jsem se podivil jeho vyprávění. Kdykoli od té doby přijde, uslyším nějaké novinky od toho soudu, a tak do té věci pomalu trochu vnikám. Titorelli je ovšem mluvka, a často mu to mluvení musím zarazit, nejen proto, že jistě taky lže, nýbrž především proto, že se obchodník jako já, který skoro padá vlastními obchodními starostmi, nemůže také ještě bůhvíjak starat o cizí věci. Ale to jen mimochodem. Snad - tak mě to teď napadlo - může vám Titorelli být trochu nápomocen, zná mnoho soudců, a i kdyby sám neměl velký vliv, může vám přece poradit, jak by se dalo vyzrát na všeliké vlivné lidi. A i kdyby ty rady neměly o sobě nijaký rozhodující význam, budou přece, jak myslím, velmi platné, jakmile se je dovíte. Vždyť vy jste skoro advokát. Vždycky říkám: prokurista K. je skoro advokát, nemám nejmenší obavy o váš proces. Půjdete teď k tomu Titorellimu? Na mé doporučení jistě udělá, co mu bude možné. Myslím opravdu, že byste si tam měl zajít. Rozumí se, že to nemusí být dnes, jednou, při příležitosti. Ovšem tím - to bych ještě podotkl -, že právě já vám dávám tuto radu, nejste ani trochu zavázán, abyste skutečně k Titorellimu zašel. Ne, myslíte-li, že se bez Titorelliho obejdete, bude dojista lépe, když ho necháte úplně mimo. Snad máte už zcela přesný plán, a Titorelli by jej mohl porušit. Ne, pak ovšem k němu nikterak nechoďte! Jistě stojí také přemáhání, má-li si člověk dát radit od takového chlapíka. Nu, jak chcete. Zde je doporučení a zde adresa."

Zklamán vzal K. psaní a vstrčil je do kapsy. I v nejpříznivějším případě byla výhoda, kterou mu doporučení mohlo přinést, nepoměrně menší než škoda, jež záležela v tom, že továrník ví o jeho procesu a že malíř tu zprávu rozšíří dál. Stěží se dovedl přimět, aby továrníkovi, který už šel ke dveřím, poděkoval několika slovy. "Zajdu tam," řekl, když se u dveří loučil s továrníkem, "anebo mu, protože jsem teď velmi zaměstnán, napíšu, aby jednou přišel ke mně do kanceláře." "Vždyť jsem věděl," řekl továrník, "že najdete nejlepší východisko. Myslil jsem ovšem, že se raději vyhnete tomu, abyste lidi, jako je Titorelli, zval do banky a mluvil s ním tady o svém procesu. Není také vždy vhodné dávat z rukou dopisy takovým lidem. Ale jistě jste si všechno promyslil a víte, co máte udělat." K. pokývl a doprovodil továrníka ještě předsíní. Ale přes vnější klid byl velmi polekán; že dopíše Titorellimu, řekl vlastně jen proto, aby továrníkovi nějak ukázal, že si váží jeho doporučení a že ihned uvažuje o možnostech, jak se s Titorellim sejít, ale kdyby byl Titorelliho přispění pokládal za něco cenného, nebyl by opravdu zaváhal a byl by mu skutečně napsal. Nebezpečí však, jež by to mohlo mít vzápětí, rozpoznal teprv továrníkovou poznámkou. Což se opravdu může již tak málo spolehnout na svůj rozum? Když je možné, aby zcela jasným dopisem pozval pochybného člověka do banky za tím účelem, aby ho požádal o radu ve svém procesu, jsa pouhými dveřmi oddělen od náměstka ředitele, není-li pak možné a dokonce velmi pravděpodobné, že přehlíží i jiná nebezpečí anebo se do nich řítí? Ne vždy stojí někdo vedle něho, aby ho varoval. A právě teď, kdy by měl sebrat všechny síly, právě teď se objevují takové až dosud mu cizí pochyby o jeho vlastní bdělosti. Což snad nesnáze, jež cítí při konání své kancelářské práce, započnou také v procesu? Teď ovšem už vůbec nechápal, jak bylo možné, že chtěl Titorellimu dopsat a pozvat ho do banky.

Vrtěl nad tím ještě hlavou, když k němu přistoupil sluha a upozornil ho na tři pány, kteří tam v předsíni seděli na lavici. Čekali už dlouho, aby byli vpuštěni ke K-ovi. Teď, když sluha mluvil s K-em, povstali, a každý chtěl využít nějaké vhodné příležitosti, aby se dostal ke K-ovi první. Když k nim byli v bance tak nešetrní, že je zde v čekárně nechali ztrácet čas, nechtěli ani oni už dbát nejmenší šetrnosti. "Pane prokuristo," řekl již jeden z nich. Ale K. si zatím už dal od sluhy přinést zimník a řekl všem třem pánům, zatím co mu sluha pomáhal do kabátu: "Promiňte, pánové, nemám teď bohužel čas, abych vás přijal. Prosím vás velmi za prominuti, ale musím teď vyřídit naléhavou obchodní pochůzku a musím ihned odejít. Vždyť jste viděli sami, jak dlouho jsem byl zdržen. By li byste tak laskavi a přišli zítra anebo kdykoli? Anebo si snad o těch věcech promluvíme telefonicky? Anebo by sto mi snad teď krátce pověděli, oč jde, a já vám pak dám zevrubnou písemnou odpověď. Nejlépe by ovšem bylo, kdybyste přišli jindy." Tyto K-ovy návrhy uvedly pány po tak dlouhém marném čekání v takový úžas, že se beze slova na sebe zadívali. "Račte tedy být srozuměni?" zeptal se K., obrátiv se k sluhovi, který mu teď přinesl také klobouk. Otevřenými dveřmi K-ova pokoje bylo vidět, jak venku padá sníh daleko hustěji. K. si proto vysunul límec zimníku a zapnul jej na knoflík vysoko pod krkem.

Tu vyšel právě z vedlejšího pokoje náměstek ředitele, usmál se, vida K-a v zimníku vyjednávat s pány, a zeptal se: "Vy teď odcházíte, pane prokuristo?" "Ano," řekl K. a narovnal se, "mám obchodní pochůzku." Ale náměstek ředitele se už obrátil k pánům. "A pánové?" ptal se. "Myslím, že čekají už dlouho." "Už jsme se dohodli," řekl K. Ale pánové se teď už nedali zadržet, shlukli se kolem K-a a prohlásili, že by nebyli čekali po celé hodiny, kdyby jejich záležitosti nebyly důležité a kdyby se o nich nemusilo pojednat test hned, a to dopodrobna a beze svědků. Náměstek ředitele je chvíli poslouchal, díval se také na K-a, jenž držel klobouk v ruce a občas s něho setřel nějaký prášek, a řekl pak: "Pánové, vždyť je velmi prosté východisko. Chcete-li se spokojit mou maličkostí, převezmu rád jednání za pana prokuristu. Rozumí se, že se vaše záležitosti musí projednat ihned. Jsme obchodníci a dovedeme si náležitě vážit času obchodníků. Je libo sem ke mně?" A otevřel dveře, jež vedly k předsíni jeho kanceláře.

Jak si jen místoředitel dovede přivlastnit všechno, čeho se teď K. musí z nezbytí vzdát! Nevzdává se však K. větších hodnot, než je nezbytně třeba? Zatím co s neurčitými, a jak si musí přiznat, velmi nepatrnými nadějemi běží k jakémusi neznámému malíři, utrpí zde jeho vážnost nezhojitelnou újmu. Bylo by zajisté lépe, kdyby zase svlekl zimník a získal si zas alespoň ty dva pány, kteří přece dojista ještě čekají vedle. K. by se o to byl také snad pokusil, kdyby teď nebyl ve svém pokoji uviděl náměstka ředitele, jak hledá něco na stojanu s knihami, jako by to byl jeho vlastní stojan. Když se K. rozechvěn přiblížil ke dveřím, zvolal: "Ach, vy jste ještě neodešel!" Přivrátil k němu tvář, jejíž četné napjaté vrásky zdály se svědčit ne o stáří, nýbrž o síle, a dal se hned zas do hledání. "Hledám opis jedné smlouvy," řekl, "který prý je u vás, jak tvrdí zástupce firmy. Nepomohl byste mi hledat?" K. postoupil o krok, ale náměstek ředitele řekl: "Děkuji, už jsem to našel," a vrátil se zas do svého pokoje s velikým stohem spisů, v němž byl nejen opis smlouvy, nýbrž dojista ještě mnohý jiný doklad.

"Teď na něho nestačím," řekl si K.",jakmile však budou jednou odklizeny mé osobní nesnáze, pak bude na mou věru první, kdo to pocítí, a to co nejperněji." Poněkud uklidněn těmito myšlenkami, přikázal sluhovi, který mu již dlouho otvíral dveře na chodbu, aby ve vhodnou chvíli oznámil řediteli, že je na obchodní pochůzce, a opustil banku, jsa skoro šťasten, že se může po nějakou dobu úplněji věnovat své věci.

Zajel ihned k malíři, ten bydlil v předměstí, jež bylo zcela na opačném konci města než předměstí, v němž byly soudní kanceláře. Byla to ještě chudší končina, domy byly ještě temnější, ulice byly plny špíny, která pomalu plavala na rozteklém sněhu. V domě, kde bydlil malíř, bylo otevřeno jen jedno křídlo velkých vrat, do druhého křídla byl dole ve zdi prolomen otvor, z něhož se právě ve chvíli, kdy se K. blížil, valila jakási odporná, žlutá tekutina, ze které se kouřilo a před níž několik kry s utíkalo do nedaleké stoky. Dole u schodů leželo malé děcko břichem na zemi a plakalo, ale bylo je stěží slyšet pro ohlušivý lomoz, který vycházel z klempířské dílny na protější straně průjezdu. Dveře dílny byly otevřeny, tři tovaryši stáli v polokruhu kolem jakéhosi dílenského kusu, do něhož bušili kladivy. Velký plát bílého plechu, který visel na zdi, vrhal bledé světlo, jež pronikalo mezi dvěma tovaryši a osvětlovalo tváře a pracovní zástěry. K. to všechno postřehl jen letmým pohledem, chtěl zde být hotov co nejdřív, chtěl si jen několika slovy vyzkoumat toho malíře a vrátit se pak ihned do banky. Bude-li zde mít i jen nejmenší úspěch, zapůsobí to blahodárně i ještě na jeho dnešní práci v bance. Ve třetím poschodí musil zvolnit krok, byl dočista bez dechu, schody i poschodí měly nadměrnou výšku, a malíř prý bydlil docela nahoře v podkroví. Také vzduch velmi lehal na plíce, nebylo tu obvyklé schodiště, úzké schody byly po obou stranách sevřeny zdmi, v nichž byla jen tu a tam zcela nahoře umístěna okénka. Právě když se K. trochu zastavil, vyběhlo z jednoho bytu několik děvčátek a pospíchala za smíchu po schodech dál nahoru. K. stoupal pomalu za nimi, dohonil jednu z dívek, jež klopýtla a opozdila se za ostatními, a zeptal se jí, zatím co podle sebe stoupali dál: "Bydlí zde malíř Titorelli?" Dívka, sotva třináctileté, trochu nahrblé děvče, do něho vrazila loktem a vzhlédla k němu kosým pohledem. Ani její mládí, ani její tělesná vada nezabránila, aby nebyla už nadobro zkažená. Neusmála se ani, nýbrž dívala se na K-a vážně, ostrým, vyzývavým pohledem. K. se tvářil, jako by si nebyl povšiml jejího chování, a ptal se: "Znáš malíře Titorelliho?" Přikývla a ptala se teď sama: "Co od něho chcete?" K-ovi se zdálo výhodné, aby se rychle o Titorellim ještě trochu informoval: "Chci se od něho dát malovat," řekl. "Dát malovat?" zeptala se, nemírně otevřela ústa, lehce vyjela rukou proti K-ovi, jako by byl řekl něco nadmíru překvapujícího anebo nevhodného, nadzvedla si oběma rukama svou beztoho velmi krátkou sukničku a běžela, co jen mohla, za ostatními děvčaty, jejichž křik se už nezřetelně ztrácel ve výši. Ale již u nejbližšího ohbí schodů potkal K. zase všechny dívky. Hrbatá je patrně vyrozuměla o K-ově úmyslu a čekaly na něho. Stály po obou stranách schodů, tiskly se ke zdi, aby K. mohl pohodlně mezi nimi projít, a rukou si přihlazovaly zástěry. Všechny tváře, stejně jako ten špalír, byly směsí dětskosti a zvrhlosti. Nahoře, v čele dívek, jež se teď za K-em za smíchu shlukly, byla hrbatá, která se ujala vedení. Dopomohla K-ovi k tomu, že ihned našel správnou cestu. Chtěl totiž stoupat rovnou dál, ona však mu ukázala, že se musí dát po odbočce schodů, aby se dostal k Titorellimu. Schody, jež k němu vedly, byly zvlášť úzké, velmi dlouhé, bez zatáčky, daly se přehlédnout po celé délce a nahoře končily bezprostředně před Titorelliho dveřmi. Tyto dveře, jež byly malým, šikmo nade dveřmi zasazeným světlíkem na rozdíl od ostatních schodů osvětleny poměrně dobře, skládaly se z neomítnutých trámů, na něž bylo červenou barvou širokými tahy štětce namalováno jméno Titorelli. K. byl se svou družinou sotva v polou schodů, když se nahoře, patrně pro hluk tolikerých kroků, pootevřely dveře a ve škvíře se zjevil jakýsi muž pravděpodobně oděný jen noční košilí. "Och!" zvolal, když viděl přicházet ten zástup, a zmizel. Hrbatá radostí zatleskala, a ostatní dívky se tlačily za K-em, aby ho rychleji popohnaly kupředu.

Nedospěli však ještě ani nahoru, když nahoře malíř otevřel dveře dokořán a zval K-a hlubokou úklonou, aby vstoupil. Dívkám však bránil, nechtěl žádnou z nich vpustit, jakkoli žadonily a jakkoli se pokoušely vniknout ne-li už s jeho svolením, tedy proti jeho vůli. Jen hrbaté se podařilo proklouznout pod jeho vztaženou paží, ale malíř se za ní rozehnal, popadl ji za sukně, zavířil jí kolem svého těla a postavil ji pak přede dveře na zem vedle ostatních dívek, jež se, zatím co malíř opustil své místo, přece jen neodvážily překročit práh. K. nevěděl, co si má o tom všem myslit, zdálo se totiž, jako by se to vše dálo v přátelské shodě. Dívky u dveří natahovaly jedna přes druhou krk, volaly na malíře všeliká žertovně míněná slova, jimž K. nerozuměl, a také malíř se smál, zatím co hrbatá v jeho ruce skoro letěla vzduchem. Pak zavřel dveře, uklonil se poznovu K-ovi, podal mu ruku a řekl, aby se představil: "Akademický malíř Titorelli: ' K. ukázal na dveře, za nimiž si dívky špitaly, a řekl: "zdá se, že jste zde v domě velmi oblíben." "Ach, ty žáby!" řekl malíř a snažil se marně zapnout si noční košili u krku. Byl bos a oděn jen ještě širokými žlutavými plátěnkami, které mu držely na řemeni, jehož dlouhý konec sebou volně tloukl sem a tam. "Ty žáby j sou pro mne hotový kříž," pokračoval, upouštěje od noční košile, na níž se právě teď utrhl poslední knoflík, donesl židli a přiměl K-a, aby se posadil. "Maloval jsem jednou jednu z nich - dnes ani není s nimi, a od těch dob jsou mi všechny v patách. Jsem-li doma, vejdou jen tehdy, když dovolím, ale jakmile odejdu, je tu vždy alespoň jedna. Daly si udělat klič k mým dveřím, a ten si mezi sebou půjčují. Sotva si představíte, jak je to na obtíž. Přijdu na příklad domů s dámou, kterou mám malovat, otevřu dveře svým klíčem a najdu třeba tu hrbatou tamhle u stolku, jak si štětcem nabarvuje rty, zatím co se její malí sourozenci, na něž má dávat pozor, prohánějí po pokoji a dělají ve všech koutech nečistotu. Anebo přijdu, jako se mi stalo teprv včera, pozdě večer domů - promiňte proto, prosím, mé oblečení a ten nepořádek v pokoji -, tak tedy přijdu pozdě večer domů a chci ulehnout, tu mě něco štípne do nohy, já se podívám pod postel a vytáhnu zas takovou potvůrku. Proč se tak ke mně tlačí, nevím, že je nehledím k sobě lákat, to jste zajisté zpozoroval právě před chvílí. Rozumí se, že mě to také ruší v práci. Kdybych ten atelier neměl zadarmo, byl bych se už dávno odstěhoval." Právě zavolal za dveřmi hlásek, útlý a úzkostný: "Titorelli, smíme už přijít?" "Ne," odpověděl malíř. "Já sama taky ne?" ptal se hlásek znova. "Taky ne," řekl malíř, šel ke dveřím a zamkl je.

K. se zatím rozhlédl po pokoji, nikdy by ho nebylo napadlo, že lze ten bídný pokojíček nazvat atelierem. Po délce i po šířce nemohl v něm člověk udělat víc než dva dlouhé kroky. Všechno, podlaha, stěny i strop, bylo ze dřeva, mezi trámy bylo vidět úzké štěrbiny. Naproti K-ovi byla u zdi postel, byla přetížena peřinami v různých barvách. Uprostřed pokoje stál na stojanu jakýsi obraz, byl zahalen košilí, jejíž rukávy visely až na zem. Za K-em bylo okno, jímž v té mlze nebylo vidět dál než na posněženou střechu sousedního domu.

Otočení klíče v zámku připomnělo K-ovi, že chtěl brzy odejít. Vyňal proto z kapsy továrníkův dopis, podal jej malíři a řekl: "Dověděl jsem se o vás od tohoto pána, vašeho známého, a přišel jsem na jeho radu." Malíř letmo pročetl dopis a hodil jej na postel. Kdyby továrník nebyl o Titorellim co nejurčitěji mluvil jako o svém známém, jako o chuďasu, který je odkázán na jeho milodary, bylo by se teď opravdu zdálo, že Titorelli továrníka nezná, anebo že se alespoň na něho nedovede rozpomenout. Nadto se teď malíř zeptal: "Chcete koupit nějaké obrazy, či se chcete sám dát malovat?" K. se udiven podíval na malíře. Co je vlastně v tom psaní? K. pokládal za věc, jež se rozumí sama sebou, že továrník v psaní zpravuje malíře, že se K. chce u něho jen a jen poptat ve věci svého procesu. To sem běžel přece jen příliš chvatně a bez rozvahy! Ale musil teď malíři nějak odpovědět, i řekl, dívaje se na stojan: "Vy právě pracujete na obrazu?" "Ano," řekl malíř a hodil košili, která visela přes stojan, za psaním na postel. "Je to podobizna. Dobrá práce, ale teď ještě nezcela hotová." Náhoda přála K-ovi, možnost, aby začal o soudu, se mu takřka nabízela, neboť byla to zřejmě podobizna kteréhosi soudce. Byla ostatně nápadně podobná obrazu v advokátově pracovně. Šlo zde sice o zcela jiného soudce, o tlustého muže s černými hustými vousy, jež po stranách sahaly vysoko do tváří, též byl obraz u advokáta malován olejovými barvami, zde ten byl však slabě a neznatelně načrtnut pastelkami. Ale všechno ostatní bylo podobné, neboť i zde se soudce chystal hrozivě povstat se své trůnní židle, jejíchž opěradel se držel. "Vždyť je to soudce," chtěl K. říci hned v prvním okamžení, zdržel se však prozatím ještě a přiblížil se k obrazu, jako by jej chtěl studovat v podrobnostech. Jakousi velkou sochu, jež stála uprostřed za zády trůnní židle, nedovedl si vy světlit, i zeptal se malíře, co znamená. že se musí ještě trochu propracovat, odpověděl malíř, vzal se stolku pastelovou tužku a pojížděl jí trochu po okrajích sochy, aniž se tím pro K-a stala zřetelnější. "Je to Spravedlnost," řekl malíř konečně. "Teď ji už poznávám," řekl K., "zde je páska kolem očí a zde jsou váhy. Ale nemá na patách křídla a není v běhu?" "Ano," řekl malíř, "musil jsem to tak namalovat podle daného příkazu, je to zároveň Spravedlnost a bohyně vítězství." "To není dobré spojení," řekl K. s úsměvem, "Spravedlnost musí být v klidu, jinak se váhy kolísají a není pak možný spravedlivý soud." "Já se v tom podvoluji svému zákazníku," řekl malíř. "Ba ovšem," řekl K., jenž se svou poznámkou nechtěl nikoho dotknout. "Namaloval jste tu sochu tak, jak skutečně stojí na trůnní židli." "Ne, neviděl jsem ani sochu, ani trůnní židli, to vše je pouhá představa, ale bylo mi udáno, co mám malovat." "Jakže?" ptal se K., tvářil se úmyslně, jako by malíři zplna nerozuměl, "vždyť je to přece soudce a sedí na soudcovské stolici?" "Ano," řekl malíř, "ale není to nijaký vysoký soudce a nikdy neseděl na takové trůnní židli." "A dá se přece malovat v tak slavnostním držení? Vždyť tu sedí jako nějaký soudní president." "Ano, pánové jsou ješitní," řekl malíř. "Ale mají vyšší povolení, aby se tak dali malovat. Jenže bohužel právě podle tohoto obrazu nelze posoudit jednotlivosti šatu a židle, pastelové barvy se na takové obrazy nehodí." "Ano," řekl K., "je divné, že je to malováno pastelovými barvami." "Soudce si to tak přeje," řekl malíř, "je to určeno pro jakousi dámu." Zdálo se, že pohled na obraz mu vnukl chuť k práci, vykasal si rukávy u košile, vzal do ruky několik tužek, a K. se díval, jak se pod třesoucími se hroty tužek u soudcovy hlavy tvoří zarudlý stín, který paprskovitě mizí k okraji obrazu. Ponenáhlu to zahrávání stínu obklopilo hlavu jako nějaká ozdoba anebo vysoké vyznamenání. Kolem sochy Spravedlnosti zůstala však půda kromě neznatelného odstínění světlá, a v té světlosti se socha zdála zvlášť vynikat, sotva již připomínala bohyni Spravedlnosti, ale nepřipomínala ani bohyni vítězství, nýbrž vypadala teď zcela jako bohyně lovu. Malířova práce přitahovala K-a víc, než chtěl; potom však si přece jen vyčítal, že zde je už tak dlouho a vlastně pořád ještě nic nepodnikl v své vlastní věci. "Jak se jmenuje ten soudce?" zeptal se najednou. "To nesmím povědět," odpověděl malíř, byl hluboko skloněn nad obraz a zřejmě zanedbával svého hosta, jejž zprvu přece přijal s takovou šetrností. K. to měl za rozmar a zlobil se proto, ježto tím ztrácel čas. "Vy jste patrně důvěrník soudu?" zeptal se. Ihned odložil malíř tužky, vztyčil se, otřel ruku o ruku a podíval se s úsměvem na K-a. "Jen s pravdou ven," řekl, "vy se chcete něco dovědět o soudu, jak je o tom také zmínka ve vašem doporučujícím listu, a mluvil jste nejdřív o mých obrazech, abyste si mne získal. Ale já vám to nezazlívám, vždyť jste nemohl vědět, že je to u mne nemístné. Ó, prosím," řekl s prudkou odmítavostí, když K. chtěl něco namítnout. A pokračoval pak: "Ostatně máte svou poznámkou úplně pravdu, jsem důvěrník soudu." Odmlčel se, jako by chtěl K-ovi poskytnout čas, aby se smířil s touto skutečností. Za dveřmi bylo teď zase slyšet dívky. Tlačily se asi kolem klíčové dírky, snad bylo také do pokoje vidět štěrbinami. K. upustil od jakékoli omluvy, neboť nechtěl malíře od té věci odvrátit, zároveň však nechtěl, aby se malíř přespříliš holedbal a učinil se tak jaksi osobou nedostižnou, i zeptal se proto: "Je to veřejně uznané postavení?" "Ne," řekl malíř zkrátka, jako by mu to bylo zarazilo další řeč. K. však nechtěl, aby malíř mlčel, a řekl: "Nu, často jsou taková neuznaná postavení vlivnější než uznaná." "Právě tak je tomu se mnou," řekl malíř a pokývl svraštělým čelem. "Mluvil jsem včera s továrníkem o vašem případě, ptal se mne, zda bych vám nechtěl pomoci, odpověděl jsem: ,Ať jen jednou ke mně přijde', a teď se těším, že jste se tak brzo dostavil. Zdá se, že si tu věc velmi připouštíte, a tomu se ovšem nijak nedivím. Nechcete snad nejdřív odložit kabát?" Ačkoli K. hodlal pobýt jen zcela krátce, bylo mu malířovo vybídnutí přec velmi vhod. Vzduch v pokoji začal na něho ponenáhlu doléhat, již kolikrát se v údivu zadíval na malá železná kamínka v koutě, ve kterých zřejmě nebylo zatopeno, to dusno v pokoji bylo nevysvětlitelné. Zatím co odkládal zimník a rozepínal si také ještě kabát obleku, řekl malíř, omlouvaje se: "Já musím mít teplo. Je tady v pokoji velmi útulno, viďte? Po té stránce má pokoj velmi dobrou polohu." K. na to nic neřekl, ale nebylo to vlastně teplo, co mu způsobovalo nevolnost, nýbrž byl to ten zatuchlý vzduch, v němž se skoro nedalo dýchat, pokoj nebyl asi už dávno provětrán. Tato nepříjemnost se pro K-a zmnožovala tím, že ho malíř požádal, aby se posadil na postel, kdežto sám usedl na jedinou židli v pokoji před stojanem. Mimo to se zdálo, že si malíř nesprávně vykládá, proč K. zůstal jen na kraji postele, prosil, aby si K. udělal pohodlí, a ježto K. váhal, došel k němu a vtlačil ho hluboko do peřin a polštářů. Pak se zas vrátil k své židli a zeptal se konečně první věcnou otázku, jež způsobila, že K. zapomněl na všechno ostatní. "Jste nevinen?" zeptal se. "Ano," řekl K. Odpověď na tuto otázku mu téměř způsobovala radost, zejména když odpověď svědčila soukromému člověku a byla tedy vyřčena bez každé odpovědnosti. Aby se nabažil té radosti, dodal ještě: "Jsem úplně nevinen." "Tak," řekl malíř, sklonil hlavu a zdál se přemýšlet. Najednou zas pozvedl hlavu a řekl: "Jste-li nevinen, je věc velmi prostá." K-ův zrak se zakalil, ten člověk, který se vydává za důvěrníka soudu, mluví jako nevědomé děcko. "Má nevina věc nezjednodušuje," řekl K. Musil se přese všechno usmát a pomalu potřásl hlavou. "Záleží na mnoha jemnostech, do kterých ten soud zabředá. Nakonec však vytáhne nějakou velkou vinu odkudsi, kde původně nebylo vůbec nic." "Ba, ba, zajisté," řekl malíř, jako by K. zbytečně rušil jeho přemítání. "Vy však jste nevinen?" "Nu ano," řekl K. "To je hlavní věc," řekl malíř. Protidůvody na něho nijak nepůsobily, jen nebylo přes jeho rozhodnost jasné, zda tak mluví z přesvědčení anebo jen z netečnosti. K. si to chtěl neprodleně zjistit a řekl proto: "Vy přece znáte ten soud jistě daleko lip než já, já nevím o mnoho víc, než co jsem o něm slyšel, ovšem od zcela rozdílných lidí. V tom jsou však všichni zajedno, že nikdo není obžalován jen tak zbůhdarma, a že soud, jakmile někoho obžaluje, je pevně přesvědčen o vině obžalovaného, a že je velmi těžké odvrátit jej od tohoto přesvědčení." "Těžké?" zeptal se malíř a vyjel jednou rukou do vzduchu. "Nikdy nelze soud od toho odvrátit. Kdybych tady vymaloval všechny soudce vedle sebe na plátno a vy byste se před tím plátnem hájil, budete mít větší úspěch než před skutečným soudem." "Ano," řekl K. pro sebe a zapomněl, že chtěl na malíři jen vyzvídat.

Znova se kterási z dívek začala za dveřmi ptát: "Titorelli, nepůjde už brzo?" "Mlčte!" zavolal malíř ke dveřím, "což nevidíte, že mám s tím pánem rozmluvu?" Ale dívka se tím nespokojila nýbrž ptala se: "Ty ho budeš malovat?" A když malíř neodpověděl, řekla ještě: "Prosím tě, nemaluj ho, takového ohyzdu." Následovala vřava nesrozumitelných přitakavých výkřiků. Malíř byl skokem u dveří, otevřel je na škvíru- bylo vidět prosebně vztažené, sepjaté ruce dívek - a řekl: "Nebudete-li zticha, shodím vás všechny se schodů. Posaďte se tady na stupně a nehlučte." Neposlechly asi hned, takže musil velet: "Dolů na stupně!" Teprv pak nastalo ticho.

"Odpusťte," řekl malíř, když se zas vrátil ke K-ovi. K. se sotva obrátil ke dveřím, ponechal úplně malíři, zda se ho chce ujmout a na jaký způsob. Také teď sebou sotva i jen pohnul, když se malíř k němu naklonil a pošeptal mu do ucha, aby nebyl venku slyšen: "Také ty dívky náleží k soudu." "Jakže?" zeptal se K., uhnul hlavou na stranu a díval se na malíře. Ten však se zas posadil na židli a řekl zpola žertem, zpola na vysvětlenou: "Vždyť přece všechno náleží k soudu." "Toho jsem si dosud ani nepovšiml," řekl K. krátce, malířova obecná poznámka zbavovala odkaz na dívky každé znepokojivosti. Přesto se K. chvilku díval ke dveřím, za nimiž dívky teď zticha seděly na stupních. Jen jedna protáhla štěrbinou mezi trámy stéblo slámy a popotahovala jím pomalu sem a tam.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 09.02.2011

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Aforismy
-Nezvěstný (Amerika), Nezvěstný (Amerika) (2), Nezvěstný (Amerika) (3)
-Obří krtek
-Proces, Proces (2), Proces (3)
-Proces (rozbor)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3), Proměna (4), Proměna (5), Proměna (6), Proměna (7), Proměna (8), Proměna (9), Proměna (10), Proměna (11), Proměna (12), Proměna (13), Proměna (14), Proměna (15), Proměna (16), Proměna (17), Proměna (18), Proměna (19), Proměna (20)
-Proměna (rozbor)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3)
Čítanka-Bída starého mládence (Rozjímání)
-Cesta domů (Rozjímání)
-Děti na silnici (Rozjímání)
-K úvaze pánům jezdcům (Rozjímání)
-Nenadálá procházka (Rozjímání)
-Nezvěstný (Amerika)
-Obchodník (Rozjímání)
-Odhalení šejdíře (Rozjímání)
-Pasažér (Rozjímání)
-Proces, Proces (2), Proces (3), Proces (4), Proces (5), Proces (6), Proces (7), Proces (8), Proces (9), Proces (10), Proces (11), Proces (12), Proces (13)
-Proces (celá kniha / e-book)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3)
-Proměna (celá kniha / e-book)
-Rozhodnutí (Rozjímání)
-Roztržité vyhlížení (Rozjímání)
-Trápení (Rozjímání)
-Venkovský lékař, Venkovský lékař (2), Venkovský lékař (3), Venkovský lékař (4), Venkovský lékař (5), Venkovský lékař (6), Venkovský lékař (7)
-Venkovský lékař (celá kniha / e-book)
-Výlet do hor (Rozjímání)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3), Zámek (4), Zámek (5), Zámek (6), Zámek (7), Zámek (8)
­­­­

Diskuse k úryvku
Franz Kafka - Proces (7)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­