ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kafka Franz (*03.07.1883 - †03.06.1924)

   
­­­­

Proces (8)

Kapitola sedmá (2. část)

***

"Zdá se, že dosud ještě nemáte žádný přehled o soudu," řekl malíř, měl nohy ze široka od sebe a špičkami nohou mlaskavě podupával na podlahu. "Ježto jste však nevinen, nebude vám ho ani třeba. Já sám vás z toho dostanu." "Jak to chcete dokázat?" ptal se K. "Vždyť jste před chvílí řekl sám, že soud vůbec nic nedá na jakékoli důkazy." "Nedá jen na důkazy, jež se uvedou před soudem," řekl malíř a pozvedl ukazovák, jako by K. nebyl postřehl ten jemný rozdíl. "Jinak je však s tím, co se po této stránce zkusí za zády veřejného soudu, tedy v poradnách, na chodbách anebo na příklad i zde, v atelieru." Co malíř teď pověděl, nezdálo se K-ovi už tak nevěrohodné, shodovalo se to naopak velmi s tím, co slyšel také od jiných lidí. Ano, bylo to dokonce velmi slibné. Je-li opravdu tak snadno možné působit na soudce osobními styky, jak to líčil advokát, pak jsou styky malířovy s těmi ješitnými soudci zvlášť významné a zajisté znamenají něco, co se nesluší podceňovat. Pak tedy by se malíř velmi dobře zapojoval do kruhu pomocníků, jež K. ponenáhlu kolem sebe shromáždil. V bance jednou vynášeli jeho organisační nadání, zde, kde byl odkázán úplně jen na sebe, naskytovala se dobrá příležitost, aby je vyzkoušel do poslední možnosti. Malíř pozoroval účinek, jímž jeho objasnění na K-a zapůsobilo, a řekl pak s jakousi úzkostností: "Není vám nápadné, že mluvím skoro jako právník? To na mne tak působí ten nepřetržitý styk s pány od soudu. Rozumí se, že z toho mám velký prospěch, ale umělecký vzhled se z největší části ztratí." "Jakpak jste se dostal po prvé do styku se soudci?" ptal se K., chtěl si nejdřív získat malířovu důvěru, než ho takřka najme do svých služeb. "To bylo velmi prosté," řekl malíř, "já jsem to spojení zdědil. Již můj otec byl soudní malíř. To je postavení, které se vždycky dědí. Nových lidí k tomu nelze potřebovat. Pro malování různých úřednických stupňů jsou stanovena tak rozmanitá, složitá a především tajná pravidla, že vůbec nevejdou ve známost mimo okruh určitých rodin. Tam v zásuvce na příklad mám zápisky svého otce, jež nikomu neukážu. Ale jen kdo je zná, je způsobilý, aby maloval soudce. Ale i kdybych je ztratil, zbylo by mi ještě tolik pravidel, jež mám v hlavě jen já, že by si nikdo nemohl činit nároky na mé postavení. Každý soudce chce přece být malován tak, jako byli malováni staří velcí soudcové, a to dovedu jen já." "To vám závidím," řekl K., mysle na své postavení v bance. "Vaším postavením nemůže tedy nic otřást?" "Ovšem, nemůže," řekl malíř a hrdě nadnesl ramena. "Proto se také mohu odvážit, abych tu a tam pomohl nějakému chudáku, který má proces." "A jak to děláte?" ptal se K., jako by to ani nebyl on, jejž malíř právě nazval chudákem. Malíř však se nedal zmýlit, nýbrž řekl: "Ve vašem případě na příklad, ježto jste úplně nevinen, podniknu toto." Opětovná zmínka o jeho nevinnosti byla K-ovi už na obtíž. Zdálo se mu někdy, jako by malíř takovými poznámkami činil příznivý výsledek procesu podmínkou pro svou pomoc, jež se tím ovšem měnila v úplnou nicotnost. Přes tyto pochybnosti se však K. zvládl a nepřerušil malíře. Vzdát se malířovy pomoci nechtěl, k tomu byl odhodlán, též mu tato pomoc nepřipadala nikterak nevalnější než pomoc advokátova. K. jí dokonce zdaleka dával přednost, protože byla nabízena nezáludněji a nepokrytěji.

Malíř poposedl s židlí k posteli a pokračoval tlumeným hlasem: "Zapomněl jsem zeptat se vás především, jaké osvobození si přejete. Je trojí možnost, totiž skutečné osvobození, zdánlivé osvobození a průtah. Skutečné osvobození je ovšem nejlepší, jenže nemám ani nejmenší vliv na tento způsob řešení. Myslím, že není vůbec žádný jednotlivec, který by měl vliv na skutečné osvobození. Zde pravděpodobně rozhoduje jen nevina obžalovaného. Ježto jste nevinen, bylo by opravdu možné, abyste se spoléhal jen na svou nevinu. Pak byste však nepotřeboval ani mne, ani nějakou jinou pomoc."

Tomuto spořádanému rozboru se K. zprvu velmi podivil, potom však řekl stejně potichu jako malíř: "Myslím, že si odporujete." "Jak to?" zeptal se malíř trpělivě a zvrátil se s úsměvem na židli. Ten úsměv vzbudil v K-ovi pocit, jako by se teď chystal objevit rozpory nikoli v malířových slovech, nýbrž v samém soudním řízení. Přesto však necouvl a řekl: "Podotkl jste před chvílí, že soud vůbec nedá na důkazy, později jste to omezil na soud veřejný, a teď dokonce říkáte, že nevinný nepotřebuje před soudem pomoci. Již v tom je rozpor. Mimo to jste však před chvílí řekl, že na soudce lze zapůsobit osobně, teď však popíráte, že by se osobním zapůsobením dalo kdy dosíci skutečného osvobození, jak tomu říkáte. V tom je druhý rozpor." "Tyto rozpory lze snadno vysvětlit," řekl malíř. "Je tu řeč o dvojí různé věci, o tom, co je psáno v zákoně, a o tom, co jsem se osobně dověděl, to nesmíte zaměňovat. V zákoně, já jsem jej ovšem nečetl, praví se, jak se rozumí samo sebou, že se nevinný osvobozuje, a není v něm nic o tom, že by bylo možné vykonat na soudce nějaký vliv. Já však jsem se dověděl pravý opak. Nevím ani o jediném skutečném osvobození, zato však vím o mnohém ovlivnění. Je ovšem možné, že ve všech případech mně známých nebyla ani jednou dána nevina. Ale není-li to nepravděpodobné? V tolika případech ani jediná nevina? Už jako dítě jsem dával dobrý pozor, když otec doma vypravoval o procesech, také soudcové, kteří přicházeli do jeho atelieru, vypravovali o soudu, v našich vrstvách se vůbec nemluví o jiném; jakmile se mi naskytla příležitost, abych sám došel k soudu, po každé jsem jí využil, nespočetné procesy jsem vyslechl ve významných fázích a sledoval je, pokud jsou viditelné, a přiznávám se - nezažil jsem ani jedno skutečné osvobození." "Ani jediné osvobození tedy," řekl K., jako by mluvil sám k sobě a k svým nadějím. "To však potvrzuje mínění, které o tom soudu již mám. Je to tedy marné i po této stránce. Jeden jediný kat mohl by nahradit celičký soud." "Nesmíte zevšeobecňovat," řekl malíř nespokojen, "vždyť jsem mluvil jen o svých zkušenostech." "To přece stačí," řekl K.",či jste slyšel o osvobození z dřívější doby?" "Taková osvobození," odpověděl malíř, "se prý opravdu vyskytla. Je jen velmi těžké zjistit to. Konečná rozhodnutí soudu se neuveřejňují, nejsou přístupná ani soudcům, a tím se stává, že se o starých soudních případech dochovaly pouhé legendy. Ty pak obsahují ovšem dokonce většinou skutečná osvobození, lze jim věřit, prokázat se to však nedá. Než přece jen nesmíme jich zcela nedbat, jakousi pravdu zajisté do sebe mají, jsou též velmi krásné, já sám jsem maloval několik obrazů, jež mají takové legendy za obsah." "Pouhé legendy nezmění mé mínění," řekl K., "to se asi také před soudem nelze na ty legendy odvolat?" Malíř se zasmál. "Ne, to nelze," řekl. "Pak je zbytečné mluvit o tom," řekl K., chtěl prozatím vyslechnout všechna mínění malířova, i když je měl za nepravděpodobná a i když odporovala jiným zprávám. Neměl teď čas, aby všechno, co mu malíř říkal, zkoumal co do pravdivosti anebo dokonce vyvracel, dokáže opravdu již věc nejkrajnější, pohne-li malíře, aby mu pomohl jakýmkoli, třebas i nerozhodujícím způsobem. Proto řekl: "Nechme tedy toho skutečného osvobození, zmínil jste se však ještě o dvou jiných možnostech." "O zdánlivém osvobození a průtahu. Jen o ty může jít," řekl malíř. "Nechtěl byste si však, než o tom začneme, svléci kabát? Je vám asi horko." "Je," řekl K., který až dosud dbal jen malířova objasňování, jemuž teď však, kdy mu bylo připomenuto horko, vyrazil hojný pot na čele. "Je to skoro nesnesitelné." Malíř pokývl, jako by velmi dobře chápal K-ovu nevolnost. "Nemohlo by se otevřít okno?" zeptal se K. "Ne," řekl malíř. "Je to jen pevně zasazená skleněná deska, nedá se otevřít." Teď poznal K., že po celou tu dobu doufal, že najednou malíř nebo on sám přikročí k oknu a otevře je jediným trhnutím. Byl připraven na to, že bude i mlhu dýchat otevřenými ústy. Pocit, že je zde úplně odloučen od vzduchu, způsoboval mu závrať. Udeřil lehce rukou na peřinu vedle sebe a řekl slabým hlasem: "Ale vždyť je to nepohodlné a nezdravé." "Ó ne," řekl malíř na obhajobu svého okna, "tím, že se nedá otevřít, drží se, ačkoli je to jen jednoduchá deska, teplo zde líp než dvojitým oknem. Chci-li však větrat, čehož není valně třeba, protože štěrbinami v trámech všude vniká vzduch, mohu otevřít jedny ze svých dveří anebo dokonce oboje." Trochu potěšen tímto vysvětlením, rozhlížel se K., aby našel druhé dveře. Malíř to zpozoroval a řekl: "Jsou za vámi, musil jsem je zastavit postelí." Teď teprv uviděl K. drobné dveře ve zdi. "Je to tu všechno příliš malé na atelier," řekl malíř, jako by chtěl předejít nějakou K-ovu výtku. "Musil jsem se zařídit, jak se dalo. Ta postel přede dveřmi stojí ovšem na velmi špatném místě. Soudce na příklad, kterého teď maluji, přichází vždy dveřmi u postele, a já jsem mu také dal klíč od těch dveří, aby mohl, nejsem-li doma, počkat na mne zde v atelieru. Teď však přichází obvykle časně ráno, zatím co ještě spím. Vytrhne mě to, jak se rozumí, po každé z nejhlubšího spánku, když se vedle postele otevřou dveře. Ztratil byste každou úctu k těm soudcům, kdybyste slyšel kletby, jimiž ho vítám, když ráno leze přes mou postel. Mohl bych mu ovšem vzít klíč, ale tím by se to jen zhoršilo. Lze tady všechny dveře hravě vypáčit." Za celé této řeči uvažoval K., má-li si svléci kabát, konečně však uznal, že neučiní-li tak, bude neschopen, aby zde ještě zůstal, proto si svlékl kabát, položil si jej však přes koleno, aby si jej mohl zas obléknout, jakmile bude porada skončena. Sotva si svlékl kabát, zvolala jedna z dívek: "On si svlík kabát!" a bylo slyšet, jak se všechny tlačí ke skulinám, aby tu podívanou viděly na vlastní oči. "Dívky totiž myslí," řekl malíř, "že vás budu malovat a že se proto svlékáte." "Tak," řekl K., jen málo obveselen, neboť nebylo mu o mnoho lépe než předtím, ačkoli teď seděl bez kabátu. Skoro nasupen se zeptal: "Jakže jste říkal těm druhým dvěma možnostem?" Už ty výrazy zase zapomněl. "Zdánlivé osvobození a průtah," řekl malíř. "Záleží na vás, co z toho si zvolíte. Obojího můžete dosíci mým přispěním, rozumí se, že nikoli bez námahy, rozdíl po této stránce je ten, že zdánlivé osvobození vyžaduje soustředěnou námahu dočasnou, průtah námahu daleko nepatrnější, ale trvalou. Nejdřív tedy zdánlivé osvobození. Kdybyste si je přál, napíšu na arch papíru potvrzení, že jste nevinen. Jak takové potvrzení zní, vím od svého otce, a je to znění zcela bezpečné. S tím potvrzením dojdu pak k soudcům, s nimiž se znám. Nejdřív třeba potvrzení předložím soudci, kterého maluji, dres večer, až mi přijde sedět. Předložím mu potvrzení, prohlásím mu, že jste nevinen, a zaručím se za vaši nevinu. To však je ručení nejen vnější, nýbrž skutečné, závazné." V malířových očích bylo cosi jako výčitka, že K. naň chce uvalit břemeno takového ručení. "To by od vás byla velká laskavost," řekl K. "A soudce by vám uvěřil a přesto by mě neosvobodil doopravdy?" "Jak jsem už řekl," odpověděl malíř. "Ostatně není naprosto jisto, že by mi uvěřil každý, některý soudce by na příklad žádal, abych vás k němu dovedl. To byste pak tedy musil jít se mnou. Ovšem je v takovém případě věc už napolo vyhrána, a to zejména proto, že bych vás, jak se rozumí, předem dopodrobna poučil, jak si u soudce máte počínat. Hůře je u soudců, kteří mne - i to se stane prostě odmítnou. Těch se musíme vzdát, ačkoli zajisté neopominu pokusit se o ně, ale můžeme se jich také vzdát, neboť jednotliví soudcové zde nemohou rozhodovat. Jakmile se mi na to potvrzení podpíše sdostatek soudců, zajdu s potvrzením k soudci, který má právě váš proces. Možná, že budu mít i jeho podpis, pak se všechno vyvine ještě trochu rychleji než jindy. Zpravidla není však potom vůbec již mnoho překážek, je to pak pro obžalovaného doba největší naděje. Je to divné, ale pravda, lidé jsou v té době naplněni větší nadějí než po osvobození. Není teď už třeba nijaké zvláštní námahy. Soudce má v tom potvrzení záruku od určitého počtu soudců, může vás bez obav osvobodit, a nepochybně tak učiní, už aby vyhověl mně a jiným známým, ale ovšem teprv po různých formalitách. Vy však opustíte okruh soudu a jste svoboden." "Jsem pak tedy svoboden," řekl K. váhavě. "Ano," řekl malíř, "ale jen zdánlivě svoboden, anebo, abych se vyjádřil lépe, dočasně svoboden. Nejnižší soudcové totiž, k nimž náleží moji známí, nemají právo, aby osvobodili s konečnou platností, toto právo má jen nejvyšší soud, nadobro nedostupný vám, mně a nám všem. Jak to tam vypadá, nevíme a nechceme ostatně ani vědět. Velké právo, aby zprostili obžaloby, naši soudcové tedy nemají, zato však mají právo, aby od obžaloby odpoutali. To znamená, že budete-li takto osvobozen, jste prozatím obžalobě odňat, ale vznáší se i nadále nad vámi a může nabýt ihned účinnosti, jakmile jen přijde vyšší rozkaz. Ježto mám se soudem tak dobré styky, mohu vám také povědět, jak se v předpisech pro soudní kanceláře zračí i po stránce čistě vnější rozdíl mezi osvobozením skutečným a zdánlivým. Při osvobození skutečném mají se soudní spisy odložit nadobro, zmizí úplně z řízení, nejen obžaloba, také proces a dokonce osvobození se zničí, všechno se zničí. Jinak při osvobození zdánlivém. Se spisem nenastala žádná jiná změna, než že byl obohacen o potvrzení neviny, o osvobození a o odůvodnění osvobozovacího nálezu. Ale jinak zůstává spis v řízení, postupuje se dál vyšším soudcům, jak si toho žádá nepřetržitá činnost soudních kanceláří, vrací se k nižším soudcům a putuje tak s většími a menšími výkyvy, s většími a menšími zastávkami sem a tam. Tyto cesty jsou nevypočitatelné. Díváme-li se zvenčí, může se někdy zdát, že všechno je dávno zapomenuto, že se spis ztratil a že osvobození je úplné. Zasvěcený člověk tomu neuvěří. Žádný spis se neztratí, u soudu není žádného zapomenutí. Jednoho dne - nikdo by se nenadál - vezme nějaký soudce ten spis pozorněji do ruky, pozná, že v tomto případě obžaloba ještě nezanikla, a nařídí okamžité zatčení. Předpokládal jsem zde, že mezi zdánlivým osvobozením a novým zatčením mine dlouhá doba, to je možné, a vím o takových případech, ale je stejně dobře možné, že se osvobozený vrátí od soudu domů a už tam čekají pověřenci, aby ho zatkli znova. Pak je svobodný život ovšem u konce." "A proces započne znova?" ptal se K. skoro pochybovačně. "Ovšem, řekl malíř, "proces začne znova, je však zase možnost, stejně jako předtím vymoci zdánlivé osvobození. Člověk pak musí znova sebrat všechny síly a nesmí se vzdát." Poslední slova řekl malíř snad pod dojmem, jímž na něho působil K., jenž se trochu zhroutil. "Není však," ptal se K., jako by teď chtěl předejít nějaká malířova odhalení, "těžší vymoci druhé osvobození, než vymoci první?" "Po té stránce," odpověděl malíř, "nelze říci nic určitého. Myslíte tím snad, že soudcové jsou druhým zatčením ve svém úsudku nějak zaujati v neprospěch obžalovaného? Nejsou. Vždyť soudcové už při osvobození pamatovali na možnost opětného zatčení, Tato okolnost se tedy sotva uplatní. Zato však je možné, že se z nespočetných jiných důvodů změnila nálada soudců, jakož i jejich právní posuzování případu, a usilování o druhé osvobození musí se proto přizpůsobit pozměněný m okolnostem a musí být zpravidla stejně účinlivé jako před prvním osvobozením." "Ale toto druhé osvobození není přece zas konečné," řekl K. a kroutil odmítavě hlavou. "Ovšem že není," řekl malíř, "po druhém osvobození přijde třetí zatčení, po třetím osvobození čtvrté zatčení a tak dále. To je dáno již pojmem zdánlivého osvobození." K. mlčel. "Zdánlivé osvobození se vám patině nezdá dosti výhodné," řekl malíř, "snad vám vyhovuje průtah lépe. Mám vám vysvětlit, v čem záleží průtah?" K. pokývl. Malíř se ze široka opřel o lenoch židle, jeho noční košile byla rozhalena, vsunul pod ni ruku, kterou si pojížděl na prsou a po stranách. "Průtah," řekl malíř a díval se chvilku před sebe, jako by hledal dokonale výstižné vysvětlení, "průtah záleží v tom, že se proces trvale zachovává v nejnižším procesním stadiu. Aby se toho dosáhlo, je třeba, aby obžalovaný a pomocník, zejména však pomocník, zůstal v neustálém osobním styku se soudem. Opakuji, není k tomu třeba takového vynaložení síly, jako když jde o to, aby se vymohlo zdánlivé osvobození, zato však je třeba daleko větší pozornosti. Proces se nesmí ztrácet s očí, musí se v pravidelných obdobích a mimo to i při zvláštních příležitostech docházet k soudci a je třeba, abychom si na každý možný způsob zachovali jeho přízeň; nejsme-li se soudcem osobně známi, musíme na něho působit známými soudci, aniž se snad proto smíme vzdát bezprostředních rozhovorů s ním. Neopomineme-li v této příčině nic, můžeme s dostatečnou určitostí počítat, že se proces nedostane ze svého pivního stadia. Proces sice neustává, ale obžalovaný je skoro stejně zajištěn před odsouzením, jako kdyby byl na svobodě. Proti zdánlivému osvobození má průtah výhodu, že budoucnost obžalovaného je méně nejistá, zůstává ochráněn od úleku náhlých zatčení a nemusí se obávat, že mu snad právě v dobách, kdy jeho ostatní okolnosti jsou pro to nejméně vhodné, nastanou trampoty a rozčilování, jak jsou spojeny s vymáháním zdánlivého osvobození. Ovšem má i průtah pro obžalovaného některé nevýhody, jež nesmíme podceňovat. Nemyslím při tom na to, že obžalovaný zde nikdy není svoboden, to přece vlastně není ani při zdánlivém osvobození. Je tu jiná nevýhoda. Proces nemůže stát, aniž jsou pro to dány důvody alespoň zdánlivé. Musí se tedy v procesu dít něco navenek. Je proto třeba učinit čas od času všeliká opatření, obžalovaný musí být vyslýchán, musí se konat vyšetřování a tak dále. Proces se jedním slovem musí napořád otáčet v malém okruhu, na který byl uměle omezen. To ovšem přináší obžalovanému některé nepříjemnosti, ale ty si zas nepředstavujte jako něco přespříliš zlého. Vždyť je to všechno jen vnějšího rázu, jsou tedy na příklad výslechy jen zcela kratičké, nemá-li člověk někdy čas anebo chuť, aby tam došel, může se omluvit, může dokonce ta opatření u některých soudců sjednat na dlouhý čas napřed společnou dohodou, jde tu v podstatě jen o to, aby se člověk, ježto je obžalován, občas hlásil u svého soudce." Již za posledních slov přehodil si K. kabát přes paži a vstal. "Už vstává!" ozvalo se ihned volání venku přede dveřmi. "Vy už chcete odejít?" zeptal se malíř, jenž vstal rovněž. "To vás jistě odtud zahání ten vzduch. Je mi to velmi trapné. Chtěl bych vám také ještě všelicos povědět. Musil jsem dbát největší stručnosti. Doufám však, že jsem mluvil srozumitelně." "Ó ano," řekl K., jejž bolela hlava od námahy, s níž se nutil poslouchat. Přes toto potvrzení řekl malíř, shrnuje všechno ještě jednou, jako by chtěl K-ovi dát na cestu domů nějakou útěchu: "Obě metody mají společný rys, že způsobí, aby obžalovaný nebyl odsouzen." "Nezpůsobí však, aby byl skutečně osvobozen," řekl K. tiše, jako by se styděl, že to rozpoznal. "Vystihl jste jádro věci," řekl malíř rychle. K. položil ruku na zimník, nemohl se však odhodlat, aby si oblekl kabát. Nejraději by byl všechno popadl a běžel s tím na svěží vzduch. Také dívky ho nemohly přimět, aby se oblekl, ačkoli předčasně už na sebe volaly, že se obléká. Malíři záleželo na tom, aby si nějak vysvětlil K-ovu náladu, řekl proto: "Patrně jste se ještě nerozhodl o mých návrzích. Schvaluji to. Byl bych vám dokonce poradil, abyste se nerozhodl ihned. Výhody a nevýhody jsou zde jemné jak vlásek. Člověk si musí všechno přesně odhadnout. Ovšem nesmí ani ztrácet příliš mnoho času." "Přijdu brzo zas," řekl K., jenž si v náhlém rozhodnutí oblékl kabát, přehodil si zimník přes rameno a pospíšil ke dveřím, za nimiž se teď dívky daly do křiku. K-ovi bylo, jako by křičící dívky viděl naskrz dveřmi. "Musíte však splnit slovo," řekl malíř, který ho nenásledoval, "jinak přijdu do banky, abych se poptal." "Tak už otevřte ty dveře," řekl K. a lomcoval klikou, kterou dívky venku držely, jak pozoroval podle tlaku. "Chcete, aby vás dívky obtěžovaly?" ptal se malíř. "Použijte raději tohoto východu," a ukázal na dveře za postelí. K. s tím byl srozuměn a skočil zpátky k posteli. Ale místo aby tam otevřel dveře, vlezl malíř pod postel a ptal se odtamtud: "Jen ještě okamžik; nechtěl byste se ještě podívat na obraz, který bych vám mohl prodat?" K. nechtěl být nezdvořilý, vždyť se ho malíř opravdu ujal a slíbil mu, že mu pomůže i dál, též se pro K-ovu zapomnětlivost dosud nepojednalo o mzdě za tu pomoc, proto ho teď K. nemohl odmítnout a dal si ukázat obraz, ačkoli se třásl netrpělivostí, aby se dostal z atelieru. Malíř vytáhl zpod postele hromadu nerámovaných obrazů, jež byly tak velmi pokryty prachem, že když malíř jej chtěl sfouknout s hořeního obrazu, vířil prach K-ovi drahnou chvíli zalykavě před očima. "Vřesoviště," řekl malíř a podal K-ovi obraz. Zpodoboval dva slaboučké stromky, jež daleko od sebe stály v tmavé trávě. V pozadí byl mnohobarevný západ slunce. "Dobrá," řekl K., "koupím jej." K. se z nerozvážnosti vyjádřil tak stručně, byl proto rád, když malíř, místo aby mu to zazlíval, zvedl se země druhý obraz. "Zde je protějšek k tomu obrazu," řekl malíř. Obraz byl snad míněn jako protějšek, nebylo však znát ani nejmenší rozdíl proti prvnímu obrazu, zde byly ty stromy, zde táž tráva a tam týž západ slunce. Ale K-ovi na tom málo záleželo. "Jsou to krásné krajiny," řekl, "koupím obě a pověsím si je v kanceláři." "Zdá se, že se vám ten motiv líbí," řekl malíř a vytáhl třetí obraz, "to je dobře, že tu mám ještě podobný obraz." Obraz nebyl však podobný, nýbrž bylo to úplně totéž vřesoviště jako předtím. Malíř dobře využíval příležitosti, aby prodal staré obrazy. ;,Vezmu ještě i ten," řekl K. "Co stojí ty tři obrazy?" "O tom si povíme příště," řekl malíř. "Máte teď naspěch, a zůstaneme přece ve spojení. Ostatně mě těší, že se vám ty obrazy líbí, dám vám s sebou všechny obrazy, jež mám zde dole. Jsou to samá vřesoviště, namaloval jsem už mnoho vřesovišť. Někteří lidé takové obrazy odmítají, protože jsou příliš ponuré, jiní však, a vy k nim náležíte, mají rádi právě ponurost." Ale K. teď neměl zájem o odborné zkušenosti žebravého malíře. "zabalte všechny obrazy!" zvolal, vpadaje malíři do řeči, "zítra přijde můj sluha a odnese je." "Není třeba," řekl malíř. "Doufám, že se mi podaří opatřit vám nosiče, který půjde hned s vámi." A nahnul se konečně nad postel a odemkl dveře. "Vystupte beze všeho na postel," řekl malíř, "to dělá každý, kdo sem vejde." K. nebyl by ani bez tohoto vybídnutí dbal nějaké šetrnosti, postavil dokonce už jednu nohu rovnou na peřinu, tu se podíval otevřenými dveřmi ven a zase stáhl nohu. "Co je to?" ptal se malíře. "Čemu se divíte?" zeptal se malíř rovněž udiven. "Jsou to soudní kanceláře. Což jste nevěděl, že zde jsou soudní kanceláře? Soudní kanceláře jsou přece skoro na každé půdě, proč by měly chybět právě zde? Také můj atelier náleží vlastně k soudním kancelářím, soud mi však tu místnost poskytl." K. se neulekl ani tak toho, že se také zde shledává se soudními kancelářemi, ulekl se hlavně sebe, své nevědomosti v soudních věcech. Zdálo se mu základním pravidlem pro chováni obžalovaného, aby byl vždy připraven, aby se nikdy nedal překvapit, aby se nedíval netušivě vpravo, když soudce stojí vlevo od něho - a právě proti tomuto základnímu pravidlu se napořád prohřešoval. Před ním se prostírala dlouhá chodba, z níž vanul vzduch, vedle něhož vzduch v atelieru byl hotové osvěžení. Po obou stranách chodby byly lavice, zcela jako v čekárně kanceláře, jež byla pro K-a příslušná. Zdálo se, že platí podrobné předpisy pro zařízení kanceláří. V tu dobu právě nebylo na chodbě mnoho stran. Zpola tam seděl, zpola ležel jakýsi muž, tvář měl na lavici zabořenou do paží a zdálo se, že spí; jiný muž stál v přítmí na konci chodby. K. teď přešel přes postel, malíř ho následoval s obrazy. Potkali brzo soudního sluhu - K. teď poznával už všechny soudní sluhy podle zlatého knoflíku, který měli na občanském oděvu mezi obyčejnými knoflíky - a malíř mu přikázal, aby doprovodil K-a s obrazy. K. se víc potácel, než šel, kapesník si tiskl k ústům. Byli už skoro u východu, tu se jim přihnaly vstříc ty dívky, jichž tedy K. nezůstal ušetřen. Patrně viděly, jak se otevřely druhé dveře atelieru, a daly se oklikou, aby vnikly z této strany. "Teď už nemohu s vámi!" volal malíř a smál se pod návalem děvčat. "Na shledanou! A neuvažujte příliš dlouho!" K. se za ním ani neotočil. Na ulici přivolal první povoz, který cestou potkal. Záleželo mu na tom, aby se zbavil sluhy, jehož zlatý knoflík měl bez ustání na očích, i když jiným lidem patrně nebyl nápadný. Samou úslužností chtěl se sluha posadit dokonce na kozlík. K. ho však zahnal dolů. Minulo již dávno poledne, když K. dojel před banku. Byl by rád obrazy nechal ve voze, obával se však, že by se mohla naskytnout nutnost, aby se jimi malíři vykázal. Dal je proto donést do své kanceláře a uzamkl je do nejspodnější zásuvky svého stolu, aby alespoň v nejbližších dnech byly v bezpečí před zraky ředitelova náměstka.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 10.02.2011

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Aforismy
-Nezvěstný (Amerika), Nezvěstný (Amerika) (2), Nezvěstný (Amerika) (3)
-Obří krtek
-Proces, Proces (2), Proces (3)
-Proces (rozbor)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3), Proměna (4), Proměna (5), Proměna (6), Proměna (7), Proměna (8), Proměna (9), Proměna (10), Proměna (11), Proměna (12), Proměna (13), Proměna (14), Proměna (15), Proměna (16), Proměna (17), Proměna (18), Proměna (19), Proměna (20)
-Proměna (rozbor)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3)
Čítanka-Bída starého mládence (Rozjímání)
-Cesta domů (Rozjímání)
-Děti na silnici (Rozjímání)
-K úvaze pánům jezdcům (Rozjímání)
-Nenadálá procházka (Rozjímání)
-Nezvěstný (Amerika)
-Obchodník (Rozjímání)
-Odhalení šejdíře (Rozjímání)
-Pasažér (Rozjímání)
-Proces, Proces (2), Proces (3), Proces (4), Proces (5), Proces (6), Proces (7), Proces (8), Proces (9), Proces (10), Proces (11), Proces (12), Proces (13)
-Proces (celá kniha / e-book)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3)
-Proměna (celá kniha / e-book)
-Rozhodnutí (Rozjímání)
-Roztržité vyhlížení (Rozjímání)
-Trápení (Rozjímání)
-Venkovský lékař, Venkovský lékař (2), Venkovský lékař (3), Venkovský lékař (4), Venkovský lékař (5), Venkovský lékař (6), Venkovský lékař (7)
-Venkovský lékař (celá kniha / e-book)
-Výlet do hor (Rozjímání)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3), Zámek (4), Zámek (5), Zámek (6), Zámek (7), Zámek (8)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­