ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kafka Franz (*03.07.1883 - †03.06.1924)

­­­­

Zámek (5)

Pátá kapitola

S rozhovorem u starosty si K., skoro k vlastnímu údivu, nedělal mnoho starostí. Vysvětloval si to tím, že podle dosavadních zkušeností byl pro něho úřední styk s hraběcími úřady velice jednoduchý. Jednak to spočívalo v tom, že v jeho záležitosti byla zřejmě jednou provždy vydána určitá, navenek pro něho velmi výhodná základní směrnice, a jednak to spočívalo v obdivuhodné jednolitosti služebního aparátu, jehož obzvláštní dokonalost se dala tušit zejména tam, kde zdánlivě neexistoval. Když K. někdy o těchto věcech uvažoval, shledával málem, že jeho situace je uspokojivá, ačkoli si vždycky po takových záchvatech pohody rychle připomněl, že právě to je nebezpečné.
Přímý styk s úřady nebyl příliš obtížný, nebol úřady, ať byly sebedokonaleji organizovány, měly za úkol vždycky jen hájit odlehlé, neviditelné záležitosti jménem odlehlých, neviditelných pánů, kdežto K. bojoval za něco nanejvýš živého a blízkého, za sebe; kromě toho to činil, aspoň ze začátku, z vlastní vůle, neboť on byl útočníkem; a nebojoval za sebe jen on sám, nýbrž zřejmě ještě i jiné síly, které neznal, ale na něž mohl podle jistých úředních opatření usuzovat. Tím však, že mu úřady již předem vycházely značně vstříc v nepodstatných věcech - o víc se zatím nejednalo -, připravovaly jej o možnost drobných, snadných vítězství a s touto možností i o náležité zadostiučinění a z něho plynoucí oprávněnou jistotu pro další větší zápasy. Místo toho nechávaly K. proklouznout všude, kde chtěl, samozřejmě jen ve vesnici, zhýčkávaly a oslabovaly ho tím, vylučovaly zde vůbec veškerý zápas a přesouvaly jej zato do mimoúředního, naprosto nepřehledného, kalného, cizího života. Tak by se ovšem mohlo stát, kdyby se neměl neustále na pozoru, že jednoho krásného dne, přes veškerou přívětivost., úřadů a přes dokonalé plnění všech tak přehnaně snadných úředních závazků, oklamán zdánlivou přízní, jež se mu prokazuje, bude si ve svém ostatním životě počínat tak neopatrně, až se zhroutí, a úřad, stále stejně mírný a přívětivý, bude muset takřka proti své vůli, avšak jménem jakéhosi K-ovi neznámého veřejného pořádku přijít a odklidit ho z cesty. A co to tedy vlastně znamenalo - ostatní život? K. ještě nikde neviděl úřad a život tak do sebe vpletené jako zde, tak vpletené, až se někdy zdálo, že si úřad a život vyměnily místa. Co například byla dosud pouze formální moc, již měl Klamm nad K- ovou službou, ve srovnání s mocí, kterou měl skutečně v K-ově ložnici? Tak se stalo, že poněkud lehkomyslnější počínání, jisté uvolnění, bylo zde na místě pouze přímo vůči úřadům, kdežto jinak bylo neustále zapotřebí být značně opatrný a před každým krokem se rozhlédnout na všechny strany.
Hned návštěva u starosty mu zcela potvrdila jeho mínění o místních úřadech. Starosta, přívětivý, tlustý, hladce vyholený muž, byl nemocný, měl těžký záchvat pakostnice a přijal K. v posteli. "Tak tady máme našeho pana zeměměřiče," řekl, chtěl se na pozdrav zdvihnout, ale nepodařilo se mu to, a ukazuje si omluvně na nohy, padl zpátky do polštářů. Tichá žena, skoro stín v zešeřelém pokoji s malými okénky a stínícími záclonami, přinesla K. židli a přistavila ji k posteli. "Posaďte se, posaďte, pane zeměměřiči," řekl starosta, "a povězte mi, co si přejete." K. přečetl Klammův dopis a připojil několik svých poznámek. Opět měl pocit, jak neobyčejně snadný je styk s úřady. Unesou takřka každé břemeno, všechno se na ně dá naložit a člověk sám zůstane nedotčen a volný. Starosta se zavrtěl stísněně v posteli, jako by měl podobný pocit. Konečně řekl: "Já jsem, pane zeměměřiči, o celé věci věděl, jak jste si všiml. Že jsem sám ještě nic nezařídil, způsobila jednak má nemoc a pak to, že jste tak dlouho nepřicházel, myslel jsem si už, že jste všeho zanechal. Nyní však, když jste byl tak laskav a sám mne vyhledal, musím vám říci plnou, nepříjemnou pravdu. Jste přijat jako zeměměřič, jak říkáte; ale my bohužel žádného zeměměřiče nepotřebujeme. Nebyla by tu pro něho vůbec žádná práce. Hranice našich drobných hospodářství jsou vymezeny, vše je řádně zaneseno v knihách. K změnám v držení majetku nedochází a drobné spory o meze urovnáváme sami. Co tedy u nás se zeměměřičem?" K., aniž o tom všem předem přemýšlel, byl si v hloubi duše jist, že podobné sdělení očekával. Proto mohl hned odpovědět: "To mě velmi překvapuje. To je čára přes můj rozpočet. Mohu jen doufat, že jde o nedorozumění." - "Bohužel nikoli," řekl starosta, "je to tak, jak říkám." - "Ale jak je to možné!" zvolal K. "Nepodnikl jsem přece tu nekonečnou cestu, abyste mě teď poslali zpátky!" - "To je jiná otázka," řekl starosta, "tu já nemohu rozhodnout, ale jak k tomu nedorozumění došlo, to vám samozřejmě mohu vysvětlit. V tak velikém úřadě, jako je hraběcí, se může někdy stát, že jedno oddělení nařídí to, druhé ono, jedno neví o druhém, nadřízená kontrola je sice vrcholně přesná, přichází však, jak je u ní přirozené, příliš pozdě, a tak může přese všechno vzniknout menší zmatek. Vždycky jsou to ovšem nepatrné maličkosti, jako třeba váš případ. Nevím zatím o žádné chybě ve velkých záležitostech, avšak i maličkosti bývají až dost trapné. Co se pak týče vašeho případu, mohu vám otevřeně vylíčit průběh, aniž bych z toho dělal úřední tajemství - na to nejsem dosti úředníkem, jsem sedlák a jinak už to nebude. Před dlouhou dobou, byl jsem tehdy teprve pár měsíců starostou, přišel jakýsi výnos, nevím už z kterého oddělení, v němž se kategorickým způsobem, příznačným pro naše zdejší pány, oznamovalo, že má být povolán zeměměřič, a obci se ukládalo přichystat všechny plány a nákresy potřebné pro jeho práci. Ten výnos se samozřejmě nemohl týkat vás, nebol je to už mnoho let a ani bych si na to byl nevzpomněl nebýt toho, že teď stůňu a mám v posteli dost času přemýšlet o těch nejsměšnějších věcech." - "Mici," přerušil najednou svou zprávu obraceje se k ženě, která pořád ještě pobíhala po pokoji, zaměstnána nepochopitelnou činností, "prosím tě, podívej se tamhle do skříně, třeba ten výnos najdeš." - "Je totiž z doby mých začátků," vysvětloval K., "tenkrát jsem ještě všechno schovával." Žena ihned skříň otevřela, K. a starosta přihlíželi. Skříň byla nacpána papíry. Jak se otevřela, vyvalily se dva veliké balíky spisů, které byly svázány do otýpky, jako se váže dříví na topení, žena zděšeně uskočila. "Dole by to mělo být, dole," dirigoval starosta z postele. Poslušně nabírala žena oběma rukama spisy a vyhazovala všechno ze skříně, aby se dostala k spodním papírům. Papíry pokrývaly už půl pokoje. "Hodně práce se udělalo," pokyvoval starosta hlavou, "a to je jen malá část. To hlavní mám schováno ve stodole a největší část se samozřejmě ztratila. Kdo by to všechno udržel pohromadě. Ve stodole je toho ale ještě hodně." - "Myslíš, že ten výnos najdeš?" obrátil se pak zase na manželku. "Musíš hledat spis, v němž je modře podtrženo slovo 'zeměměřič'." - "Je tu moc tma," pravila žena, "přinesu si svíčku." - "Má žena je mi velkou oporou," řekl starosta, "při té těžké úřední práci, kterou musím dělat přece jen levou rukou. Mám sice na písemné práce ještě jednu pomocnou sílu, učitele, ale přesto není možné být s tím hotov, pořád zbývá hodně nevyřízeného, ukládám to tamhle do té skříně," a ukázal na jinou skříň. "A když jsem teď ke všemu nemocen, přerůstá mi to přes hlavu," řekl a unaveně a přitom i pyšně se položil. "Nemohl bych vaší paní pomoci hledat?" řekl K., když se žena vrátila se svíčkou, poklekla u skříně a jala se hledat výnos. Starosta s úsměvem zavrtěl hlavou: "Jak jsem už řekl, nemám před vámi žádné úřední tajnosti, ale nechat vás hledat samotného ve spisech, tak daleko přece jen nemohu jít." V pokoji teď všechno ztichlo, jen šustění papírů bylo slyšet, starosta si dokonce snad trochu zdříml. Na tiché zaklepání se K. otočil. Byli to samosebou pomocníci. Přece jen už byli trochu vychováni, nevrazili rovnou do místnosti, nýbrž zašeptali nejdříve pootevřenými dveřmi: "Je nám venku moc zima." - "Kdo je to?" zeptal se starosta, který se vytrhl ze spánku. "To jsou jen moji pomocníci," řekl K., "nevím, kde je mám nechat čekat, venku je příliš chladno a tady překážejí." - "Mě neruší," řekl starosta přívětivě. "Jen ať jdou dovnitř. Ostatně je znám. Staří známí." - "Ale mně překážejí," řekl K. rovnou, putoval pohledem od pomocníků k starostovi a zase zpátky k pomocníkům a shledal, že všichni tři se usmívají k nerozeznání stejně. "Když tu už ale jste," řekl na zkoušku, "zůstaňte tu a pomozte tamhle paní starostové hledat jeden spis, na němž je modře podtrženo slovo 'zeměměřič'." Starosta nic nenamítal. Co K. nesměl, to pomocníci směli, také se hned vrhli na papíry, avšak spíše se v té hromadě ryli, než aby hledali, a když jeden slabikoval nějaký spis, druhý mu jej vždycky vytrhl z ruky. Žena však klečela před prázdnou skříní, zdálo se, že už vůbec nehledá, aspoň svíčka stála hodně daleko od ní.
"Pomocníci," řekl starosta se samolibým úsměvem, jako by za vším byly jeho pokyny, ale nikdo nebyl schopen to třeba i jen vytušit, "vám tedy překážejí, ale jsou to přece vaši vlastní pomocníci." - "Nikoli," řekl K. chladně, "přiběhli za mnou teprve tady." - "Jakpak přiběhli," řekl starosta, "chcete říci, že byli přiděleni." - "Tak tedy byli přiděleni," řekl K. "Ale stejně dobře mohli spadnout z nebe, tak neuvážené bylo to přidělení." - "Neuváženě se tu neděje nic," řekl starosta, zapomněl dokonce na bolest v nohou a posadil se. "Nic - a jak je to tedy s mým povoláním?" řekl K. "I vaše povolání bylo dobře uváženo," řekl starosta, "pouze vedlejší okolnosti rušivě zasáhly, dokáži vám to na základě spisů." - "Spisy se nenajdou," řekl K. "Nenajdou?" zvolal starosta. "Mici, prosím tě, hledej trochu rychleji! Mohu vám však zatím vylíčit tu historii i bez spisů. Na onen výnos, o němž jsem už mluvil, jsme s díky odpověděli, že žádného zeměměřiče nepotřebujeme. Tato odpověď však nedošla, jak se zdá, do původního oddělení, nazvěme je A, nýbrž do jiného oddělení B. Oddělení A zůstalo tedy bez odpovědi, avšak bohužel ani oddělení B nedostalo naši odpověď celou; ať už příslušný spis zůstal u nás, nebo se ztratil cestou - v oddělení se neztratil určitě, za to ručím -, na každý pád došla do oddělení B pouze obálka od spisů, na níž nebylo poznamenáno nic víc, než že vložený, bohužel ve skutečnosti chybějící spis se týká povolání zeměměřiče. Zatím oddělení A čekalo na naši odpověď, mělo sice záznamy o věci, ale jak se pochopitelně častěji stává a při vší preciznosti ve vyřizování může stát, spoléhal se referent na to, že odpovíme a že pak buď zeměměřiče povolá, nebo bude s námi podle potřeby o věci dále korespondovat. V důsledku toho zanedbal záznamy a na celou věc zapomněl. V oddělení B se však obálka od spisů dostala k referentovi proslulému svědomitostí, Sordini se jmenuje, Ital; i mně, zasvěcenému člověku, je nepochopitelné, proč muž jeho schopností je ponecháván na téměř podřízeném místě. Tento Sordini nám samozřejmě vrátil prázdnou obálku k doplnění. To už však uplynula od prvního dopisu oddělení A řada měsíců, ne-li let; je to pochopitelné, neboť jde-li, jak je pravidlem, spis správnou cestou, dostane se do svého oddělení nejpozději za jeden den a ještě téhož dne je vyřízen; jakmile však zabloudí - a při skvělé organizaci musí nesprávnou cestu přímo usilovně hledat, jinak ji nenajde -, pak, pak ovšem to trvá velmi dlouho. Proto když jsme dostali Sordiniho přípis, rozpomínali jsme se na tu záležitost už jen velmi nejasně, byli jsme tehdy na všechnu práci jen dva, Mici a já, učitele jsem tehdy ještě neměl přiděleného, kopie jsme schovávali jen u nejdůležitějších záležitostí, zkrátka, mohli jsme odpovědět jen velmi neurčitě, že o takovém povolání nevíme a že zeměměřiče nemáme zapotřebí."
"Ale," přerušil se teď starosta, jako by zašel v zápalu vyprávění příliš daleko, nebo jako by aspoň bylo možné, že zašel příliš daleko, "nenudí vás ta historie?"
"Ne," řekl K. "Baví mě."
Na to starosta: "Nevyprávím vám to pro zábavu."
"Baví mě tím," řekl K., "že mi dává nahlédnout do směšné motanice, která za jistých okolností rozhoduje o lidské existenci."
"Ještě jste nikam nenahlédl," řekl starosta vážné, "a já mohu vyprávět dál. Naše odpověď přirozeně takového Sordiniho neuspokojila. Obdivuji toho člověka, ačkoli mi působí utrpení. Nikomu totiž nedůvěřuje, i když někoho například při nesčíslných příležitostech poznal jako nejdůvěryhodnějšího člověka, nedůvěřuje mu příště stejně tak, jako kdyby ho vůbec neznal, či lépe řečeno, jako kdyby ho znal jako darebáka. Považuji to za správné, úředník musí takto postupovat; bohužel nemám na to povahu, abych se tím řídil, sám vidíte, jak vám, cizímu člověku, všechno otevřeně vykládám, nemohu prostě jinak. Sordini však okamžitě pojal nedůvěru k naší odpovědi. Rozvinula se velká korespondence. Sordini se ptal, jak jsem najednou přišel na to, aby se zeměměřič nepovolával; já odpověděl za pomoci výborné paměti své Mici, že přece první podnět vyšel z úřadu (že šlo o jiné oddělení, jsme ovšem už dávno zapomněli) ; Sordini proti tomu: proč se zmiňuji o tom úředním přípisu až teď; já zase: protože jsem si na něj teprve teď vzpomněl; Sordini: to je prý velmi podivné; já: to vůbec není podivné u záležitosti, která se vleče tak dlouho; Sordini: přece jen je to prý podivné, neboť přípis, na nějž jsem si vzpomněl, vůbec neexistuje; já: ovšem že neexistuje, vždyť se celý spis ztratil; Sordini: musí prý ale existovat záznam onoho prvního přípisu, ten však neexistuje. Tu jsem se zarazil, neboť že by v Sordiniho oddělení mohla uniknout nějaká chyba, jsem si netroufal ani tvrdit, ani na to pomyslet. Možná, pane zeměměřiči, že v duchu vytýkáte Sordinimu, že se měl s ohledem na mé tvrzení aspoň přimět k tomu, aby se o té věci informoval v jiných odděleních. Právě to by však bylo nesprávné, nechci, aby na tomto muži ulpěla jediná poskvrna - byť i jen ve vašich myšlenkách. To je pracovní zásada úřadu, že se s možností chyb vůbec nepočítá. Tato zásada má důvod ve znamenité organizaci celku a je nezbytná, má-li být dosaženo maximální rychlosti ve vyřizování. Sordini se tedy vůbec nemohl informovat v jiných odděleních, ostatně by mu ta oddělení vůbec neodpověděla, neboť by postřehla, že se tu pátrá po možné chybě."
"Dovolte, pane starosto, abych vás přerušil otázkou," řekl K., "nezmiňoval jste se před chvílí o jakémsi kontrolním úřadu? Podle vašeho výkladu je to zdejší hospodaření takové, že se člověku dělá špatně při pomyšlení, že by tu nebylo kontroly."
"Jste velmi přísný," řekl starosta. "Avšak ztisíceronásobte svou přísnost a pořád ještě to nebude nic proti přísnosti, jíž úřad postihuje sebe sama. Jen naprostý cizinec se může ptát jako vy. Jestli existují kontrolní úřady? Existují jedině kontrolní úřady. Ovšem nejsou určeny k tomu, aby vyhledávaly chyby v nízkém slova smyslu, neboť chyby se nevyskytují, a i když se někdy chyba vyskytne, jako ve vašem případě, kdo může s konečnou platností říci, že je to chyba!"
"To by bylo něco dočista nového!" zvolal K.
"Pro mne je to něco velmi starého," řekl starosta. "Jsem nejinak než vy přesvědčen, že se vyskytla chyba, a Sordini ze zoufalství nad tím těžce onemocněl, a první kontrolní úřady, jimž vděčíme za odhalení pramene oné chyby, tu rovněž uznávají chybu. Ale kdo smí tvrdit, že stejně budou soudit druhé kontrolní úřady a také třetí a všechny další?"
"To je možné," řekl K., "do takových úvah se raději nebudu vměšovat, také slyším poprvé o těchto kontrolních úřadech a nemohu jim samozřejmě ještě rozumět. Jen si myslím, že je tu nutno rozlišovat dvojí: totiž za prvé to, co se děje v úřadech a co lze pak z hlediska úředního pojímat tak nebo onak, a za druhé mou skutečnou osobu, mne, který stojím mimo úřady a jemuž hrozí újma. ze strany úřadů, jež by byla tak nesmyslná, že pořád ještě nemohu uvěřit, že nebezpečí je tak vážné. O prvním případě platí pravděpodobně to, co říkáte s tak ohromující, mimořádnou znalostí věci, pane starosto, jen bych však rád uslyšel slůvko o sobě."
"K tomu také dojdu," řekl starosta, "jenže vy byste tomu neporozuměl, kdybych ještě leccos nepředeslal. Už to bylo předčasné, že jsem se zmínil o kontrolních úřadech. Vrátím se tedy k nesrovnalostem se Sordinim. Jak jsem uvedl, má obrana pomalu ochabovala. Má-li však Sordini v rukou sebemenší výhodu proti někomu, pak již zvítězil, neboť teď se ještě zvýší jeho pozornost, energie, duchapřítomnost; a pro napadeného je to strašlivá, pro nepřátele napadeného nádherná podívaná. Jen proto, že jsem při jiných případech rovněž zažil tu druhou situaci, mohu o ní vyprávět tak, jak vyprávím. Ostatně se mi ještě nikdy nepodařilo spatřit ho na vlastni oči, nemůže sejít dolů, je příliš zavalen prací, jeho místnost mi popisovali tak, že všechny zdi jsou zakryty sloupci velikých, na sebe naskládaných balíků se spisy, to jsou jen spisy, které má Sordini právě v práci, a protože se spisy z balíků neustále vytahují a do nich zastrkují a všechno probíhá ve velkém spěchu, zřítí se ty sloupce každou chvíli a právě tento neustálý, krátce po sobě se opakující rachot se stal pro Sordiniho pracovnu příznačný. Je to tak, Sordini je dělník a nejmenšímu případu věnuje stejnou péči jako největšímu."
"Označujete, pane starosto, můj případ jako jeden z nejmenších," řekl K., "a přece značné zaměstnal mnoho úředníků, a i když byl možná na počátku velmi malý, stal se dík horlivosti úředníků, jako je pan Sordini, velkým případem. Bohužel a naprosto proti mé vůli, neboť mou ctižádostí není, aby kvůli mně vznikaly a s rachotem se bořily sloupce spisu, nýbrž mou ctižádostí je pracovat v klidu jako malý zeměměřič u malého rýsovacího stolu."
"Nikoli," řekl starosta, "není to velký případ. V tomto ohledu si nemáte co naříkat, je to mezi malými případy jeden z nejmenších. Množství práce neurčuje význam případu, máte ještě hodně daleko k tomu, abyste pochopil úřad, jestliže si toto myslíte. Ale i kdyby přišlo na množství práce, byl by váš případ jeden z nejnepatrnějších, normální případy, tedy případy bez takzvaných chyb, dají mnohem větší a ovšem také mnohem vydatnější práci. Ostatně nevíte ještě vůbec nic o vlastní práci, kterou váš případ způsobil, o té chci přece teprve vyprávět. Především už se mnou nejednal Sordini, zato přišli jeho úředníci, denně se v Panském hostinci konaly protokolární výslechy zdejších vážených občanů. Většinou byli při mně, jen několik jich zaváhalo, zeměměřičské záležitosti jsou pro sedláka důležité, větřili nějaké tajné úmluvy a nespravedlnosti, mimoto si našli vůdce a Sordini musel z jejich výpovědí nabýt přesvědčení, že kdybych byl tu otázku předložil obecní radě, nebyli by všichni proti povolání zeměměřiče. Tak se samozřejmost - že totiž zeměměřiče není zapotřebí - přece jen stala přinejmenším pochybnou. Obzvlášť se při tom vyznamenal jistý Brunsvík - vy ho asi neznáte -, není snad špatný, ale hloupý a podivínský, je to švagr Lasemanna."
"Koželuha?" zeptal se K. a popsal vousáče, kterého viděl u Lasemanna.
"Ano, to je on," řekl starosta.
"Znám i jeho ženu," řekl K. tak trochu nazdařbůh.
"To je možné," řekl. starosta a zmlkl.
"Je krásná," řekl K., "ale trochu bledá a churavá. Je asi ze zámku?" Bylo to řečeno napůl jako otázka. Starosta se podíval na hodiny, nalil si na lžíci lék a rychle ho spolkl.
"Vy asi znáte ze zámku jen kanceláře?" zeptal se K. hrubě.
"Ano," řekl starosta s ironickým, a přece i vděčným úsměvem. "To je také to nejdůležitější. A co se týče Brunsvíka: Kdybychom ho mohli vyobcovat, byli bychom skoro všichni šťastni a Lasemann nikoli nejméně. Avšak tenkrát získal Brunsvík jistý vliv, řečník sice není, ale zato křikloun a to leckomu statí. A tak se stalo, že jsem byl nucen předložit věc obecní radě, byl to ostatně zatím Brunsvíkův jediný úspěch, neboť velká většina obecní rady samozřejmě nechtěla o zeměměřiči ani slyšet. I to je už několik let, ale po celou tu dobu ta věc neusnula, zčásti kvůli svědomitosti Sordiniho, který se snažil nejpečlivějším šetřením prozkoumat pohnutky jak většiny, tak opozice; zčásti kvůli hlouposti a ctižádosti Brunsvíkově, který má s úřady všelijaké osobní styky, jež uvádí do pohybu novými a novými výplody své fantazie. Sordini se nedal Brunsvíkem oklamat, jak by Brunsvík mohl oklamat Sordiniho? - Ale právě proto, aby se nedal oklamat, bylo zapotřebí nových šetření, a ještě než skončila, vymyslel si Brunsvík pokaždé něco nového, je totiž velmi čilý, což patří k jeho hlouposti. A nyní se dostáváme k jedné zvláštní vlastnosti našeho úředního aparátu. Jak je přesný, tak je též vrcholně citlivý. Uvažuje-li se o nějaké záležitosti hodně dlouho, může se stát, ačkoli uvažováni není ještě u konce, že najednou s rychlostí blesku dojde na nějakém nepředvídatelném a ani později nezjistitelném místě k vyřízení, jež záležitost většinou sice velmi správně, avšak nicméně přece jen svévolně uzavře. Je to, jako by úřední aparát nesnesl to napětí, to léta trvající dráždění stejnou, třeba o sobě nicotnou záležitostí a jako by sám od sebe; bez přispění úředníků, učinil rozhodnutí. Přirozeně že se nestal žádný zázrak, a jistě to byl nějaký úředník, kdo napsal vyřízení nebo učinil nepsané rozhodnutí, rozhodně však nelze, alespoň ne od nás, odtud, ba ani z hřadu samého zjistit, kdo v tomto případě rozhodl a z jakých důvodů. Teprve mnohem později to zjistí kontrolní úřady; my se to však už nedovíme, ostatně by to také už sotva koho zajímalo. Jak jsem již řekl, jsou právě tato rozhodnutí většinou znamenitá, vadí při nich jen to, že se o nich člověk, jak to už u takových věcí bývá, doví pozdě a že se dlouho ještě vášnivě dohaduje o záležitostech dávno rozhodnutých. Nevím, jestli ve vašem případě takové rozhodnutí vyšlo - něco mluví pro to, něco proti tomu -; ale kdyby se to bylo stalo, bylo by vám zasláno povolání a vy byste podnikl dlouhou cestu sem, spousta času by přitom uplynula a tady by mezitím Sordini pořád ještě do úpadu pracoval na těže věci, Brunsvík pořád ještě intrikoval a já bych měl trápení s oběma. Tuto možnost pouze naznačuji, s jistotou však vím toto: jeden kontrolní úřad mezitím zjistil, že z oddělení A byl před mnoha lety zaslán obci dotaz stran zeměměřiče a že doposud nedošla odpověď. Znovu se obrátili na mne a teď se ovšem celá věc vyjasnila, oddělení A se spokojilo mou odpovědí, že žádný zeměměřič není zapotřebí, a Sordini musel uznat, že v tomto případě nebyl kompetentní a že - samosebou bez vlastní viny - vykonal spoustu zbytečné, rozčilující práce.
Kdyby se jako vždy ze všech stran nevalila nová práce a kdyby váš případ nebyl přece jen zcela nepatrný případ - dalo by se skoro říci nejnepatrnější z nepatrných -, asi bychom si všichni oddechli, myslím, že dokonce i Sordini sám. Pouze Brunsvík se vztekal, ale to už bylo jenom směšné. A teď si, pane zeměměřiči, představte mé zklamání, když se nyní, po šťastném skoncování celé záležitosti - a od té doby zase již uplynulo hodně času -, najednou objevíte vy a celá věc jako by měla začít nanovo. Pochopíte snad, že pokud na mně záleží, jsem pevně rozhodnut to nedopustit?"
"Zajisté," řekl K., "ještě lépe však chápu, že se tu strašlivě zneužívá mne, a možná dokonce i zákonů. Co se mé osoby týče, budu se proti tomu umět bránit."
"Jak to chcete udělat?" zeptal se starosta. "To nemohu prozradit," řekl K.
"Nechci se vnucovat," řekl starosta, "jen vám dávám na uváženou, že ve mně máte - nechci říci přítele, vždyť jsme si úplně cizí - ale v jistém smyslu partnera. Jenom nepřipustím, abyste byl přijat jako zeměměřič; jinak se však na mne můžete vždycky s důvěrou obrátit, ovšem v mezích mé moci, která není velká."
"Mluvíte pořád o tom," řekl K. "že mám být přijat jako zeměměřič, ale já už přece jsem přijat. Tady je Klammův dopis."
"Klammův dopis," řekl starosta. "Je cenný a úctyhodný pro Klammův podpis, který se zdá být pravý, jinak však - ale netroufám si vyjádřit se k tomu sám. - Mici!" zavolal a pak: "Ale copak to děláte?"
Pomocníci a Mici, jichž si dlouho nikdo nevšímal, zřejmě hledaný spis nenašli, chtěli pak zase všechno zavřít zpátky do skříně, avšak nepodařilo se jim to pro spoustu nesrovnaných spisů. Tu asi přišli pomocníci na nápad, který teď prováděli. Položili skříň na zem, všechny spisy do ní nacpali, potom si s Mici sedli na dveře a pokoušeli se je teď takto pomalu stlačit.
"Ten spis se tedy nenašel," řekl starosta. "Škoda, ale vy už tu historii znáte, vlastně už ten spis ani nepotřebujeme, ostatně se určitě ještě najde, je patrně u učitele, u něhož je ještě spousta spisů. Ale pojď sem teď se svíčkou, Mici, a přečti si se mnou tento dopis."
Mici přišla a vypadala teď ještě šedivější a nevzhlednější, jak seděla na pelesti a tiskla se k silnému, životem překypujícímu muži, který ji objímal. Jen její drobný obličej byl teď ve světle svíčky nápadný, jasné, přísné, jen stařecky změklé rysy. Sotva nahlédla do dopisu, lehce sepjala ruce. "Od Klamma," řekla. Četli pak dopis spolu, tu a tam si šeptali a konečně, zrovna když pomocníci volali "hurá!", neboť konečně přimáčkli dveře od skříně, a Mici na ně pohlédla s tichou vděčností, řekl starosta:
"Mici je úplně téhož mínění jako já, a tak se to snad mohu odvážit říci. Tento dopis není vůbec žádný úřední přípis, nýbrž soukromý dopis. To už se jasně pozná podle oslovení: 'Vážený pane!' Kromě toho se tu ani slovem nepraví, že jste přijat jako zeměměřič, mluví se spíše jen všeobecně o panských službách a ani to není řečeno závazně, nýbrž jste pouze přijat, jak víte, to znamená, že je na vás, abyste dokázal, že jste přijat. Konečně jste po úřední stránce odkázán výhradně na mne, starostu, jakožto na svého nejbližšího nadřízeného, který vám má sdělit vše bližší, což se z největší části již stalo. Pro člověka, který umí číst úřední přípisy a tím spíše neúřední dopisy, je to všechno víc než jasné. Že vy, jako cizinec, to nedovedete, mne neudivuje. Celkem vzato, neznamená ten dopis nic jiného, než že se Klamm osobně hodlá o vás starat v případě, že budete přijat do panských služeb."
"Vykládáte, pane starosto, ten dopis tak dobře," řekl K., "že nakonec nezbude nic než podpis na listu prázdného papíru. Nepozorujete, že tím zlehčujete Klammovo jméno, k němuž, jak předstíráte, máte úctu?"
"To je nedorozumění," řekl starosta. "Nepodceňuji význam toho dopisu, nezlehčuji ho svým výkladem, naopak. Soukromý dopis od Klamma má samozřejmě daleko větší význam než úřední přípis; jenomže nemá ten význam, jaký mu přikládáte vy."
"Znáte Černého?" zeptal se K.
"Ne," řekl starosta, "ty snad ano, Mici? Taky ne. Ne, neznáme ho."
"To je podivné," řekl K. "Je to syn jednoho podkastelána."
"Milý pane zeměměřiči," řekl starosta, "jakpak mám znát všechny syny všech podkastelánů?"
"Dobrá," řekl K., "pak mi musíte věřit, že je synem podkastelána. S tímto Černým jsem měl hned v den svého příchodu nepříjemný výstup. Informoval se pak telefonicky u podkastelána jménem Fric a dostal zprávu, že jsem byl přijat jako zeměměřič. Jak si to vysvětlíte, pane starosto?"
"Velice prostě," řekl starosta, "vy jste, jak je vidět, ještě nikdy nepřišel skutečně do styku s našimi úřady. Všecky tyto styky jsou jen zdánlivé, vy je však ve své neznalosti považujete za skutečné. A pokud jde o telefon: Podívejte, já, který mám opravdu dost co dělat s úřady, žádný telefon nemám. V hospodách a podobně dělá možná dobré služby, tak asi jako hudební automat, nic víc to taky není. Už jste tu někdy telefonoval, ano? Nu tak to snad pochopíte. Na zámku funguje telefon zřejmě výborně; jak slýchám, telefonuje se tam neustále, což ovšem značně urychluje práci. Toto neustálé telefonování slyšíme v našich zdejších aparátech jako šum a zpěv, taky jste to jistě slyšel. Tento šum a zpěv je však z toho, co zdejší telefony tlumočí, tak to jediné pravé a důvěryhodné, vše ostatní je klam. Neexistuje žádné určité telefonní spojení se zámkem, žádná centrála, která by naše volání přepojila dál; když odtud zavoláte někoho ze zámku, zazvoní to tam u všech aparátů nejnižších oddělení, či spíše zazvonilo by to u všech, kdyby - jak bezpečně vím - neměly skoro všechny vypnutý zvonek. Tu a tam pocítí však některý přepracovaný úředník potřebu trochu se rozptýlit, obzvláště večer nebo v noci, a zapojí zvonek; pak dostaneme odpověď, ovšem odpověď, která je pouze žert. Je to taky velmi pochopitelné. Kdo si má co dovolovat kvůli soukromým starůstkám telefonovat uprostřed vrcholně důležité a vždy šíleně spěchající práce? Nechápu, jak si třeba i jako cizinec může někdo myslet, že když například zavolá Sordiniho, odpoví mu také doopravdy Sordini. Daleko spíš to bude nějaký obyčejný registrátor nějakého úplně jiného oddělení. Naopak se ovšem ve vzácné chvíli může stát, že člověk zavolá obyčejného registrátora a odpoví sám Sordini. Pak je ovšem lépe utéci od telefonu, ještě než se ozve první zvuk."
"Tak jsem to samozřejmě nebral," řekl K., "o těchto podrobnostech jsem nemohl vědět; příliš důvěry jsem však do toho telefonického rozhovoru nevkládal a vždycky mi bylo jasné, že skutečně významné je jen to, co se člověk doví nebo čeho dosáhne přímo na zámku."
"To ne," řekl starosta, který se chytil jednoho slova, "ty telefonické rozhovory rozhodně mají skutečný význam, jakpak že ne? Jak by mohla být informace, kterou podá zámecký úředník, bezvýznamná? Řekl jsem to už při Klammově dopisu; všechny tyto projevy nemají úřední význam; připisujete-li jim úřední význam, jste na omylu; naproti tomu jejich soukromý význam v přátelském či nepřátelském smyslu je značný, obvykle větší, než by mohl kdy být úřední význam."
"Dobře," řekl K., "dejme tomu, že vše je tak, jak říkáte, pak mám na zámku spoustu dobrých přátel; přesně vzato, byl už tenkrát před mnoha lety nápad onoho oddělení, že by bylo možno povolat zeměměřiče, projevem přátelství vůči mně a později pak následoval jeden takový projev za druhým, až jsem sem pak byl přilákán - ovšem s vyhlídkou na špatné konce -, a teď se mi hrozí vyhazovem."
"Na vašich názorech je něco pravdy," řekl starosta, "máte pravdu v tom, že výroky ze zámku se nedají brát doslova. Avšak opatrnosti je zapotřebí všude, nejen tady, a je jí zapotřebí tím více, čím důležitější je výrok, o který jde. Avšak to, co říkáte o lákání, nechápu. Kdybyste byl lépe sledoval mé výklady, musel byste přece vědět, že otázka povolání je příliš obtížná, než abychom ji mohli zodpovědět tady během krátké rozmluvy."
"Výsledkem je tedy, že všechno je značně nejasné a neřešitelné, až na ten vyhazov," řekl K.
"Kdo by se odvážil vás vyhazovat, pane zeměměřiči?" řekl starosta. "Právě nejasnost předběžných otázek vám zaručuje co nejzdvořilejší jednání, jenom jste podle všeho příliš přecitlivělý. Nikdo vás tu nedrží, ale to přece není vyhazov."
"Och pane starosto," řekl K., "nyní zase vy vidíte leccos až příliš jasně. Uvedu vám několik věcí, které mne tu drží: oběť, kterou jsem přinesl, když jsem odešel z domova, dlouhá těžká cesta, důvodné naděje, jež jsem si dělal o přijetí zde, má naprostá nemajetnost, nemožnost najít teď doma znovu jinou vhodnou práci a konečně - ne na posledním místě - má snoubenka, která je odtud."
"Aha, Frída," řekl starosta bez nejmenšího překvapení. "Já vím. Ale Frída by s vámi šla kamkoli. Co se ovšem týče ostatního, je to třeba uvážit a já o tom podám na zámku zprávu. Kdyby přišlo nějaké rozhodnutí nebo kdyby vás bylo třeba ještě jednou vyslechnout, pošlu pro vás. Souhlasíte?"
"Ne, vůbec ne," řekl K., "nechci ze zámku žádné milodary, nýbrž své právo."
"Mici," řekl starosta ženě, která ještě pořád seděla k němu přitisknuta a zasněně si hrála s Klammovým dopisem, z něhož složila lodičku, K. jí ho zděšeně vytrhl. "Mici, zas už mě začíná silně bolet noha, budeme musit dát nový obklad."
K. se zvedl. "Pak se budu poroučet," řekl. "Ano," řekla Mici chystajíc mast, "taky tu moc táhne." K. se otočil; pomocníci, jako vždy s nevhodnou služební horlivostí, otevřeli hned po K-ově poznámce obě křídla dveří. K., chtěje zabránit, aby do světnice nemocného čišel chlad,
stačil se starostovi jen spěšně uklonit. Pak vyběhl z místnosti, pomocníky strhl s sebou a rychle zavřel dveře.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 03.06.2014

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Aforismy
-Nezvěstný (Amerika), Nezvěstný (Amerika) (2), Nezvěstný (Amerika) (3)
-Obří krtek
-Proces, Proces (2), Proces (3)
-Proces (rozbor)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3), Proměna (4), Proměna (5), Proměna (6), Proměna (7), Proměna (8), Proměna (9), Proměna (10), Proměna (11), Proměna (12), Proměna (13), Proměna (14), Proměna (15), Proměna (16), Proměna (17), Proměna (18), Proměna (19), Proměna (20)
-Proměna (rozbor)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3)
Čítanka-Bída starého mládence (Rozjímání)
-Cesta domů (Rozjímání)
-Děti na silnici (Rozjímání)
-K úvaze pánům jezdcům (Rozjímání)
-Nenadálá procházka (Rozjímání)
-Nezvěstný (Amerika)
-Obchodník (Rozjímání)
-Odhalení šejdíře (Rozjímání)
-Pasažér (Rozjímání)
-Proces, Proces (2), Proces (3), Proces (4), Proces (5), Proces (6), Proces (7), Proces (8), Proces (9), Proces (10), Proces (11), Proces (12), Proces (13)
-Proces (celá kniha / e-book)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3)
-Proměna (celá kniha / e-book)
-Rozhodnutí (Rozjímání)
-Roztržité vyhlížení (Rozjímání)
-Trápení (Rozjímání)
-Venkovský lékař, Venkovský lékař (2), Venkovský lékař (3), Venkovský lékař (4), Venkovský lékař (5), Venkovský lékař (6), Venkovský lékař (7)
-Venkovský lékař (celá kniha / e-book)
-Výlet do hor (Rozjímání)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3), Zámek (4), Zámek (5), Zámek (6), Zámek (7), Zámek (8)
­­­­

Diskuse k úryvku
Franz Kafka - Zámek (5)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­