ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kafka Franz (*03.07.1883 - †03.06.1924)

­­­­

Proces (11)

Kapitola devátá

Ve velechrámu

K. dostal příkaz, aby jednomu italskému zákazníku banky, který byl pro ni velmi významný a dlel po prvé v tomto městě, ukázal některé umělecké památky. Byl to příkaz, který by byl jindy zajisté pokládal za lichotivý, teď však, kdy dovedl jen ještě s velkou námahou uhájit svou vážnost v bance, přijal jej s nechutí. Každá hodina, po kterou byl odnímán kanceláři, způsobovala mu žal; nedovedl sice úřední doby už ani zdaleka tak využívat jako dříve, trávil leckdy hodiny jen s nejchatrnějším zdáním skutečné práce, ale tím větší byly jeho starosti, když nebyl v kanceláři. Zdálo se mu pak, že vidí, jak náměstek ředitele, který byl odedávna na číhané, vejde občas do jeho kanceláře, posadí se k jeho psacímu stolu, prohledává jeho spisy, přijímá strany, s nimiž byl K. od let téměř spřátelen, a snaží se mu je odloudit, ba snad dokonce objevuje chyby, jimiž se K. test za práce viděl napořád ohrožen z tisícerého zdroje a jichž se už nemohl vyvarovat. Byl-li proto někdy, a třeba to bylo sebevětší vyznamenání, pověřen nějakou obchodní pochůzkou anebo dokonce malým zájezdem takové příkazy se v poslední době hromadily zcela náhodou -, byla přece jen nasnadě domněnka, že ho chtějí na chvilku odstranit z kanceláře a přezkoumat jeho práci, anebo alespoň že ho mají za člověka, bez něhož se lze v kanceláři snadno obejít. Většinu těchto příkazů by byl mohl bez nesnází odmítnout, neodvážil se však toho, neboť byla-li jeho obava i jen sebemíň důvodná, znamenalo odmítnutí příkazu přiznat se k svému strachu. Proto přijímal takové příkazy se zdánlivým klidem, a když měl podniknout namáhavou dvoudenní obchodní cestu, zamlčel dokonce vážné nachlazení, jen aby se nevydával v nebezpečí, že by ho někdo s odrazem na deštivé podzimní počasí od té cesty zdržel. Když se pak z cesty vrátil s divými bolestmi hlavy, dověděl se, že je určen, aby příštího dne provázel italského obchodního přítele. Svod, aby se alespoň tentokrát zpěčoval, byl velmi značný, především nebylo to, čím ho tentokrát obmyslili, práce bezprostředně souvisící s obchodem, ale splnění této společenské povinnosti vůči obchodnímu příteli bylo o sobě nepochybně dosti důležité, jen ne pro K-a, jenž dobře věděl, že se může udržet jen pracovními úspěchy a že by, kdyby se mu to nepodařilo, bylo úplně bez ceny, kdyby toho Itala nečekaně dokonce okouzlil; nechtěl se ani na den nechat odsunout z okruhu práce, neboť strach, že by tam už nebyl vpuštěn, byl příliš veliký, byl to strach, který velmi dobře rozpoznával jako přemrštěný, ale který ho přece jen skličoval. V tomto případě bylo ovšem téměř nemožné najít přijatelnou námitku, K-ova znalost italštiny nebyla sice veliká, ale přece jen postačovala; rozhodující bylo však, že K. měl z dřívějších dob trochu vědomostí v dějinách umění, což se na způsob nadmíru nadsazující rozhlásilo v bance tím, že K. byl po nějakou dobu, ostatně také jen z obchodních důvodů, členem spolku pro zachování městských uměleckých památek. Ital však, jak se v bance dověděli z doslechu, byl milovník umění, i rozumělo se tedy samo sebou, že K. mu byl určen za průvodce.

Bylo velmi deštivé, bouřlivé ráno, když K., svrchovaně rozmrzen ze dne, který mu nastává, přišel už v sedm hodin do kanceláře, aby vyřídil alespoň trochu práce, než ho ta návštěva vyrve ze všeho. By 1 velmi unaven, neboť strávil půl noci studiem italské mluvnice, aby se trochu připravil; okno, u něhož v poslední době přespříliš vysedával, vábilo ho víc než psací stůl, ale odolal a zasedl k práci. Pohříchu vešel právě sluha a hlásil, že ho posílá pan ředitel, aby se podíval, je-li pan prokurista už přítomen; je-li přítomen, aby byl tak laskav a přišel naproti do přijímacího pokoje, že ten pán z Itálie je už tady. "Už jdu," řekl K., vsunul do kapsy slovníček, vzal pod paži album s městskými památkami, jež měl uchystáno pro hosta, a šel kanceláří ředitelova náměstka do ředitelovy úřadovny. Byl šťasten, že přišel tak časně do kanceláře a že se může ihned ujmout svého úkolu, což zajisté nikdo nemohl očekávat. Kancelář ředitelova náměstka byla ovšem ještě prázdná jako o půlnoci, sluha měl patrně i náměstka povolat do přijímacího pokoje, bylo to však marné. Když K. vešel do přijímacího pokoje, oba pánové povstali z hlubokých křesel. Ředitel se přívětivě usmál, byl patrně velmi potěšen, že K. přichází, ihned pány představil, Ital potřásl K-ovi jadrně rukou a s úsměvem o komsi řekl, že je ranní ptáče, K. neporozuměl přesně, koho myslí, bylo to nadto jakési podivné slovo, jehož smyslu se K. dohadl teprve po chvilce. Odpověděl několika hladkými větami, jež Ital přijal zase se smíchem, při čemž si nervozní rukou několikrát přejel po sivých houštinatých knírech. Kníry byly patrně navoněny, člověku se skoro chtělo přistoupit a přivonět si. Když všichni usedli a rozpředl se uvozující rozhovor, zpozoroval K. s velkou nevolností, že rozumí Italovi jen zlomkovitě. Mluvil-li zcela klidně, rozuměl mu skoro úplně, to však byly jen vzácné výjimky, většinou se mu řeč řinula z úst, potřásal hlavou, jako kdyby mu to způsobovalo rozkoš. Když tak mluvil, zapletl se však zpravidla do jakéhosi nářečí, jež pro K-a nemělo do sebe už nic italského, kdežto ředitel tomu nářečí nejen rozuměl, nýbrž jím i mluvil, což K. ovšem mohl předvídat, neboť Ital pocházel z jižní Itálie, kde také ředitel pobyl několik let. S určitostí poznal K., že mu je z největší části odňata možnost, aby se s Italem dorozuměl, neboť také jeho franština byla jen stěží srozumitelná, též zakrývaly kníry pohyby rtů, kdyby na ně byl viděl, bylo by to snad prospělo porozumění. K. začal tušit mnoho nepříjemností, prozatím se vzdal snahy, aby Italovi porozuměl - za přítomnosti ředitele, který mu tak snadno rozuměl, bylo by to zbytečnou námahou -, a omezil se na to, že ho rozmrzen pozoroval, jak hluboko a přece lehce spočívá v křesle, jak nezřídka potakává za svůj krátký, ostře střižený kabátek a jak se jednou vztyčenými pažemi a rukama volně rozhýbanýma v zápěstích pokouší znázornit nějakou věc, kterou K. nemohl pochopit, ačkoli se předklonil a nespouštěl jeho ruce s očí. Konečně se u K-a, jenž jinak nezabaven sledoval jen mechanicky očima přeskakující rozhovor, projevila dřívější únava, a jednou se k svému úleku na štěstí ještě včas dopadl při tom, že chtěl v té roztržitosti vstát, otočit se a odejít. Konečně se Ital podíval na hodinky a vyskočil. Rozloučiv se s ředitelem, přitlačil se ke K-ovi, a to tak těsně, že K. musil své křeslo pošoupnout dozadu, aby sebou mohl hnout. Ředitel, jenž dojista poznal K-oni na očích tíseň, ve které se octl z té italštiny, vmísil se do rozmluvy, a to tak rozumně a šetrně, že se zdálo, jako by přidával jen drobné rady, kdežto ve skutečnosti tlumočil K-oni ve zkratce vše, co pronášel Ital, vpadající mu neúnavně do řeči. K. se od něho dověděl, že Ital hodlá nejdříve vyřídit ještě několik záležitostí, že bohužel bude mít vůbec jen málo času, že také nikterak nehodlá chvatně oběhnout všechny památnosti, nýbrž že se rozhodl - ovšem jen, souhlasí-li K., jediné on ať rozhodne - prohlédnout si jen velechrám, ten však důkladně. Že se nadmíru těší, že si může velechrám prohlédnout ve společnosti tak učeného a roztomilého pána - tím byl míněn K., jenž byl zabaven jen tím, že neposlouchal, co říká Ital, a že lapal ředitelova slova -, a že ho prosí, je-li mu ta doba vhod, aby se do velechrámu dostavil za dvě hodiny, asi tak v deset hodin. On sám že doufá, že mu bude možné, aby v tu dobu tam byl už najisto. K. odpověděl několik vhodných vět, Ital stiskl ruku nejdřív řediteli, potom K-oni, pak poznovu řediteli a šel ke dveřím, následován oběma, jen ještě zpola k nim obrácen, neustávaje však pořád ještě v řeči. K. pak zůstal ještě chvilku s ředitelem, který dnes vypadal zvlášť churavě. Myslil, že se musí u K-a nějak omluvit, i řekl - stáli důvěrně blízko u sebe -, že zprvu hodlal jít s Italem sám, potom však - neuvedl bližší důvod - že se rozhodl, že pošle raději K-a. Nerozumí-li Italovi hned na začátku, aby se tím nedal zmást, že se porozumění dostaví velmi rychle, a kdyby vůbec mnoho nerozuměl, není ani to nijaké neštěstí, neboť Italovi nezáleží ani tak na tom, aby se mu rozumělo. Ostatně že je K-ona italština ku podivu dobrá a že se K. té věci dojista zhostí znamenitě. Těmito slovy se s K-em rozloučil. Čas, který mu ještě zbýval, strávil K. tím, že si ze slovníku vypisoval vzácná slova, kterých mu bylo třeba pro provádění velechrámem. Byla to nadmíru týraná práce, sluhové přinášeli poštu, úředníci přicházeli se všelikými dotazy a postávali, vidouce, že K. je zaměstnán, u dveří, nehnuli se však odtamtud, dokud je K. nevyslechl, náměstek ředitele si nedal ujít příležitost, aby K-a rušil, vešel několikrát, vzal mu slovník z ruky a listoval v něm se zjevnou nesmyslností, v přítmí předsíně, když se otevřely dveře, vynořili se dokonce návštěvníci a váhavě se ukláněli - chtěli na sebe upozornit, nebyli si však jisti, zda byli spatřeni -, to všechno se pohybovalo kolem K-a jako kolem svého středu, zatím co si sestavoval slova, jež potřeboval, hledal je pak v slovníku, pak je vypisoval, pak cvičil jejich výslovnost a konečně se pokoušel naučit se jim zpaměti. zdálo se však, že ho nadobro opustila jeho dřívější dobrá paměť, někdy se na Itala, který mu způsoboval tu námahu, rozlítil do té míry, že slovník zahrabal pod papíry, s pevným odhodláním, že se už nebude připravovat, potom však uznal, že s Italem přece nemůže němě popocházet před uměleckými památkami velechrámu, i vytáhl s ještě větší zuřivostí slovník nanovo.

Právě o půl desáté, když chtěl odejít, ozval se telefon, Lenka mu přála dobrého jitra a ptala se, jak se mu daří, K. chvatně děkoval a podotkl, že se teď nemůže pouštět do rozmluvy, neboť musí do velechrámu. "Do velechrámu?" ptala se Lenka. "Nu ano, do velechrámu." "Pročpak do velechrámu?" řekla Lenka. K. se snažil vysvětlit jí to stručně, sotva však s tím začal, Lenka náhle řekla: "Štvou tě." Politování, k němuž nezavdal příčinu a jež nečekal, K. nesnesl, rozloučil se dvěma slovy, řekl však ještě, zatím co zavěšoval sluchátko, zpola k sobě, zpola k té daleké dívce, která to už neslyšela: "Ano, štvou mě."

Teď však bylo už pozdě, bylo skoro už nebezpečí, že nepřijde včas. Jel tam taxíkem, v posledním okamžiku si ještě vzpomněl na album, jež ráno neodevzdal, protože se k tomu nenaskytla příležitost, a jež proto teď vzal s sebou. Držel je na kolenou a bubnoval na ně neklidně po celou jízdu. Déšť povolil, ale bylo vlhko, chladno a pošmourno, ve velechrámu bude málo vidět, zato však se tam dlouhým postáváním na studené dlažbě velmi zhorší K-ono nachlazení. Prostranství před velechrámem bylo úplně prázdné, K. si vzpomněl, že mu již jakožto malému děcku bývalo nápadné, že v domech toho náměstíčka jsou vždy skoro všechny záclony v oknech spuštěny. Za dnešního počasí to člověk ovšem chápal spíš než jindy. Také chrám se zdál prázdný, rozumí se, že nikoho nenapadlo, aby se sem vypravil v takovou dobu. K. proběhl oběma postranními loďmi, zastihl však jen jakousi stařenu, která zahalena v teplý šátek klečela před obrazem Panny Marie a dívala se na obraz. Zdaleka viděl pak ještě, jak jakýsi kulhavý sluha mizí ve dveřích ve zdi. K. přišel dochvilně, právě když vcházel, odbíjela desátá. Ital však tu dosud nebyl. K. se vrátil k hlavnímu vchodu, postál tam chvíli nerozhodně a obešel pak v dešti velechrám, aby se podíval, nečeká-li snad Ital u některého postranního vchodu. Nebylo ho však nikde. Že by snad byl ředitel neporozuměl časovému údaji? Jak mohl také někdo správně rozumět tomu člověku? Ale buď jak buď, K. na něho musil počkat alespoň půl hodiny. Ježto byl unaven, vrátil se zas do velechrámu, našel na jednom stupni jakýsi drobný cár na způsob koberečku, přitáhl jej špičkou nohy před blízkou lavici, zahalil se pevněji do svého pláště, vyhrnul si límec a posadil se. Aby se nějak rozptýlil, otevřel album, trochu v něm listoval, musil však brzy ustat, neboť se tak velmi setmělo, že ve chvíli, kdy vzhlédl od alba, mohl v blízké postranní lodi sotva ještě rozeznat nějakou podrobnost.

V dálce se na hlavním oltáři blyštil velký trojhran svíčkových plamenů, K. by nebyl mohl povědět najisto, zda ty svíce viděl už předtím. Snad byly právě teprv rozžehnuty. Kostelníci jsou plížilové z povolání, člověk je nepostřehne. Když se K. náhodou otočil, uviděl, jak nedaleko za ním rovněž hoří vysoká tlustá svíce připevněná u sloupu. Jakkoli krásné to bylo, na osvětlení oltářních obrazů, jež visely ponejvíce v temnotách postranních oltářů, to ani zdaleka nepostačovalo, naopak to ještě přimnožovalo tmu. Ital se zachoval stejně rozumně jako nezdvořile, že nepřišel, nebyli by nic viděli, byli by se musili spokojit tím, že by byli K-ovou elektrickou kapesní svítilnou ohledali několik obrazů píď po pídi. Aby se pokusil, jak by to dopadlo, došel K. k blízké poboční kapličce, vystoupil po několika stupních až k nízkému mramorovému pažení, a nakláněje se přes ně, svítil si svítilnou na oltářní obraz. Rušivě se před ním vznášelo věčné světlo. První, co K. viděl a zčásti uhodl, byl velký obrněný rytíř, který byl zpodoben hned na kraji obrazu. Opíral se o svůj meč, který vetkl do holé půdy před sebou - tu a tam z ní pučelo jen několik stébel trávy. Zdálo se, že pozorně sleduje jakýsi výjev, který se děje před ním. Bylo ku podivu, že tak stojí a nepřibližuje se. Snad byl určen, aby stál na stráži. K., jenž už dlouho neviděl žádné obrazy, díval se na rytíře delší dobu, ačkoli pořád musil pomžikávat očima, ježto nesnášel zelené světlo svítilny. Když pak pustil světlo na ostatní část obrazu, uviděl Pohřbívání Krista Pána v obyčejném pojetí, byl to ostatně novější obraz. Vsunul svítilnu do kapsy a vrátil se na své místo.

Bylo teď asi už zbytečné čekat na Itala, venku však jistě lilo, a ježto zde nebylo tak zima, jak K. čekal, rozhodl se, že zatím zůstane zde. V jeho sousedství byla hlavní kazatelna, na její okrouhlé stříšce byly zpola ležmo umístěny dva prázdné zlaté kříže, jež se přetínaly svým nejkrajnějším koncem. Vnější stěnu roubení a přechod k nosnému sloupu tvořilo zelené listoví, do něhož sahali andílkové, jedni v živém vzruchu, jiní odpočívajíce. K. přistoupil před kazatelnu a prohlížel si ji se všech stran, kámen byl zpracován nadmíru pečlivě, hluboká tma mezi listovím a za ním vypadala jako zachycená a zadržovaná, K. vložil ruku do takové mezery a opatrně pak ohmatával kámen, až dosud o této kazatelně ani nevěděl. Tu zpozoroval náhodou za nejbližší řadou lavic kostelníka, který tam stál ve zplihlém, řasnatém, černém kabátě, držel v levici tabatěrku a prohlížel si ho. Co chce ten člověk? pomyslil si K. Jsem mu podezřelý? Chce spropitné? Když však kostelník viděl, že K. ho zpozoroval, ukázal pravicí, mezi dvěma prsty držel ještě šňupec tabáku, jakýmsi neurčitým směrem. Jeho chování bylo téměř nesrozumitelné, K. vyčkal ještě chvilku, ale kostelník neustával ukazovat cosi rukou a dotvrzoval to ještě i pokyvováním. "Copak chce?" zeptal se K. potichu, neodvážil se zde zavolat; potom však vyňal peněženku a protlačil se nejbližší lavicí, aby se dostal k tomu člověku. Ten však ihned pohnul odmítavě rukou, pokrčil rameny a odbelhal se. Podobnou chůzí, jako bylo to chvatné kulhání, pokoušel se K. jakožto děcko napodobit jízdu na koni. "Dětinský stařík," pomyslil si K., "jeho rozum stačí jen ještě na kostelničení. Jak se zastaví, když stojím, a jak číhá, zda hodlám jít dál." Usmívaje se šel K. za starcem celou poboční lodí až skoro k úrovni hlavního oltáře, stařec neustával něco ukazovat, ale K. se naschvál neobrátil, to ukazování nemělo jiný účel, než aby ho odvrátilo od starcovy stopy. Konečně ho opravdu nechal, nechtěl ho přespříliš vylekat, též nechtěl to zjevení nadobro zaplašit, pro případ, že by Ital přece ještě přišel.

Když vkročil do hlavní lodi, aby hledal své místo, na němž nechal ležet album, zpozoroval u sloupu, skoro hned vedle lavic oltářního kůru, malou poboční kazatelnu, zcela prostou, z holého bledého kamene. Byla tak malá, že z dálky působila jako výklenek dosud prázdný, který je určen, aby přijal sochu nějakého světce. Kazatel dojista nemohl poodstoupit od roubení ani na celý krok. Mimo to kamenné klenutí kazatelny začínalo nadmíru hluboko a stoupalo, sice bez každičké ozdoby, ale takovým vykroužením do výše, že prostředně velký muž tam nemohl stát vzpřímen, nýbrž musil se trvali naklánět přes roubení. Celek byl jakoby určen na trýzeň kazateli, bylo nepochopitelné, nač bylo třeba té kazatelny, když přece byla po ruce druhá, velká a umně vyzdobená.

K. by si té malé kazatelny jistě nebyl povšiml, kdyby nahoře nebyla bývala připevněna lampa, jak se přichystává krátce před kázáním. Mělo se teď konat kázání? V prázdném chrámu? K. sklouzl pohledem po schodech, jež lnouce k sloupu vedly ke kazatelně a byly tak úzké, jako by neměly sloužit lidem, nýbrž být jen sloupu za ozdobu. Ale dole u kazatelny, K. se usmál údivem, stál opravdu duchovní, držel ruku na zábradlí, jsa pohotov vystoupit nahoru, a díval se na K-a. Potom lehce pokývl hlavou, a tu se K. pokřižoval a uklonil, což měl udělat už dřív. Duchovní se lehce odrazil vzepřením ruky a stoupal krátkými rychlými kroky nahoru na kazatelnu. Což opravdu začne kázání? Což ten kostelník přece jen nebyl tak zcela bez rozumu a chtěl K-a přihnat ke kazateli, čehož ovšem v prázdném chrámu bylo nadmíru potřebí? Vždyť ostatně byla ještě kdesi před jakýmsi obrazem Panny Marie jakási stařena, jež měla rovněž přijít. A má-li už být kázání, proč je nezahajují varhany? Ty však zůstávaly tiché a zasvitávaly jen slabounce z temnot své veliké výše.

K. myslil na to, nemá-li se teď v největším spěchu vzdálit, neučiní-li to teď, není nejmenší naděje, že by tak mohl učinit za kázání, musí pak zůstat, dokud kázání potrvá, v kanceláři ztratí tolik času, čekat na Itala není už dávno povinen, podíval se na hodinky, bylo jedenáct. Ale což může opravdu být kázání? Může K. samojediný představovat obec věřících? Jak by bylo, kdyby byl cizincem, který si chce jen prohlédnout chrám? Vlastně také ničím jiným není. Nesmyslná byla představa, že bude kázání, teď v jedenáct hodin, ve všední den, za nejhroznějšího počasí. Duchovní - duchovní to byl nepochybně, mladý muž s hladkou, snědou tváří - vystoupil nahoru patrně jen proto, aby zhasil lampu, jež byla rozsvícena omylem.

Ale nebylo tomu tak, nýbrž duchovní zkoumal lampu a ještě trochu povytáhl knot, potom se pomalu obrátil k roubení, jež uchopil oběma rukama vpředu za hranatou ovrubu. Tak stál chvíli a rozhlížel se, nehýbaje hlavou. K. ucouvl o velký kus a opíral se loktem o nejpřednější kostelní lavici. Nejistýma očima, nemoha přesně určit místo, viděl kdesi kostelníka, jak se klidně choulí s křivými zády, jako po skončeném úkolu. Jaké ticho zavládlo teď ve velechrámu! Ale K. je musil porušit, nehodlal zde zůstat; bylo-li povinností duchovního, aby kázal v určenou hodinu, bez zřetele k okolnostem, nechť tak učiní, podaří se to i bez K-ova přispění, stejně jako by K-ova přítomnost nezvýšila účinek. Pomalu se tedy K. dal do pohybu, hmatal se po špičkách podle lavice, dostal se pak na širokou hlavní cestu a šel i tam úplně nerušen, jenže se kamenná půda rozeznívala pod nejtišším krokem a klenby hlaholily, slabě, ale bez ustání, mnohonásobným zákonitým postupováním zvuku. K. se cítil trochu opuštěn, jak tam, snad pozorován duchovním, procházel sám mezi prázdnými lavicemi, též se mu zdálo, že rozloha velechrámu je právě na mezi toho, co lidé ještě unesou. Když přišel k svému bývalému místu, hmátl skoro úkradkem, bez dalšího prodlení, po albu, jež tam zanechal, a vzal je do ruky. Skoro již opustil obvod lavic a blížil se k volné prostoře, která byla mezi ním a východem, když tu po prvé uslyšel hlas duchovního. Mohutný, cvičený hlas. Jak se nesl velechrámem, pohotovým, aby ten hlas do sebe pojal! Zavolání duchovního nesvědčilo však obci věřících, bylo zcela jednoznačné a nebylo vytáček, zvolal: "Josefe K-e!"

K. se zarazil a díval se před sebe na zem. Prozatím byl ještě svoboden, mohl ještě jít dál a uniknout jedněmi z trojích drobných tmavých dřevěných dveří, jež byly nedaleko od něho. Znamenalo by to jen, že neporozuměl, anebo že sice porozuměl, ale že toho nehodlá dbát. Kdyby se však otočil, bude jat, neboť pak se přiznal, že dobře rozuměl, že opravdu je ten, na koho kazatel zavolal, a že také hodlá poslechnout. Kdyby byl kazatel zavolal ještě jednou, byl by K. jistě odešel, ale ježto vše zůstávalo bez hlesu, dokud vy čkáva1 také K., pootočil přece trochu hlavu, neboť chtěl vidět, co teď kazatel dělá. Stál klidně na kazatelně jako předtím, bylo však zřetelně vidět, že zpozoroval, že K. otočil hlav u. Bylo by bývalo dětinskou hrou na schovávanou, kdyby se teď K. nebyl otočil úplně. Učinil tak a kazatelovo zakývání prstem ho zavolalo, aby přistoupil blíž. Ježto se teď všechno mohlo dít zjevně, rozběhl se, - učinil tak i ze zvědavosti a aby věc zkrátil - dlouhými rozletěnými kroky kazatelně vstříc. U prvních lavic se zastavil, ale kazateli se zdáli vzdálenost ještě příliš velká,vztáhl ruku a ukázal ostře skloněným ukazovákem na místo těsně před kazatelnou. K. poslechl i v tom, musil na tam místě zvracet hlavu již hluboko do týlu, aby duchovního ještě viděl. "Tys Josef K.," řekl duchovní a vznesl ruku neurčitým pohybem na roubení. "Ano," řekl K., my slil na to, jak bez okolků jmenovával dříve své jméno, od nějaké doby bylo mu břemenem, též znali teď jeho jméno lidé, s nimiž se setkal po prvé, jak krásné bývalo, když se člověk nejdřív představil a teprv pak ho znali. "Jsi obžalován," řekl duchovní zvlášť tichým hlasem. "Ano," řekl K., "byl jsem o tom zpraven." "Pak tedy jsi ten, jejž hledám," řekl duchovní. "Já jsem vězeňský kaplan." "Ach tak," řekl K. "Dal jsem tě sem povolat," řekl duchovní, "abych si s tebou promluvil." "To jsem nevěděl," řekl K. "Přišel jsem, abych ukázal velechrám jednomu Italovi." "Nech vedlejších věcí," řekl duchovní. "Co to máš v ruce? Jsou to modlitby?" "Ne," odpověděl K., "je to album s městskými památnostmi." "Dej to z ruky," řekl duchovní. K. odhodil album tak prudce, až se rozevřelo a vláčelo se s pomačkanými listy kus cesty po zemi. "Víš, že to s tvým procesem dopadá špatně?" zeptal se duchovní. "Zdá se mi to také," řekl K. "Namáhal jsem se, seč j sem byl, dosud však bez úspěchu. Ovšem nejsem ještě hotov s podáním." "Jak si představuješ konec?" ptal se duchovní. "Dříve jsem my slíval, že to dojista skončí dobře," řekl K., "teď o tom někdy pochybuji sám. Nevím, jak to skončí. Víš to ty?" "Ne," řekl duchovní, "ale obávám se, že to skončí špatně. Mají tě za vinného. Tvůj proces se snad ani nedostane nad podřízenou soudní stolici. Alespoň prozatím mají tvou vinu za prokázanou." "Já však nejsem vinen," řekl K., "je to omyl. Jakpak může člověk vůbec být vinen. Vždyť jsme zde všichni lidé, jeden jako druhý." "To je pravda," řekl duchovní, "ale tak mluvívají viníci." "Jsi i ty proti mně zaujat?" ptal se K. "Nejsem proti tobě zaujat," řekl duchovní. "Děkuji ti," řekl K., "všichni ostatní však, kdo mají podíl v řízení, jsou proti mně zaujati. Vnukají tu zaujatost i lidem neúčastněným. Mé postavení je pořád nesnadnější." "Vykládáš si nesprávně skutečnosti," řekl duchovní, "rozsudek nepřijde najednou, řízení ponenáhlu přejde v rozsudek." "Takové je to tedy," řekl K. a sklonil hlavu. "Co hodláš jakožto nejbližší krok podniknout ve své věci?" ptal se duchovní. "Chci si ještě hledat pomoc," řekl K. a pozvedl hlavu, aby viděl, jak duchovní o tom soudí. "Jsou ještě některé možnosti, kterých jsem nevyužil." "Hledáš přespříliš cizí pomoc," řekl duchovní káravě, "a zejména u žen. Což nepozoruješ, že to není pravá pomoc?" "Někdy a dokonce často bych ti skoro dal za pravdu," řekl K., "ale ne vždy. Ženy mají velkou moc. Kdybych mohl několik žen, jež znám, pohnout k tomu, aby pro mne pracovaly společně, dojista bych pronikl. Zejména u tohoto soudu, který se skládá téměř jen ze zástěrkářů. Ukaž vyšetřujícímu soudci z dálky nějakou ženu, a on, jen aby se k ní dostal včas, povalí soudní stůl i obžalovaného 1" Duchovní sklonil hlavu k roubení, teď teprv se zdálo, jako by stříška kazatelny naň tíživě doléhala. Jaký to asi je venku nečas? To už není pošmourný den, to je už hluboká noc. Žádná malba na velkých oknech nebyla s to, aby přerušila temnou stěnu i jen tušením světla. A právě teď začal kostelník zhášet svíčky na hlavním oltáři, jednu po druhé. "Horšíš se na mne?" ptal se K. duchovního. "Nevíš snad, jakému soudu to sloužíš." Nedostalo se mu odpovědi. "Vždyť to jsou jen mé zkušenosti," řekl K. Nahoře trvalo ještě pořád mlčení. "Nechtěl jsem se tě dotknout," řekl K. Tu křikl duchovní na K-a dolů: "Což nevidíš na dva kroky daleko?" Bylo to zvolání hněvné, ale zároveň jako zvolání člověka, který vidí někoho padat a jsa sám polekán křičí neopatrně, bezděky.

Teti oba dlouho mlčeli. Dojista nemohl duchovní v té tmě, jež se prostírala dole, rozeznat dobře K-a, kdežto K. viděl duchovního jasně ve svitu lampičky. Proč duchovní nesestoupí dolů? Vždyť nekáže, nýbrž učinil K-ovi jen několik sdělení, zachová-li se přesně podle nich, asi víc uškodí než prospějí. Ale zdálo se K-ovi, že dobrý úmysl duchovního je mimo pochybnost, nebylo nemožné, že by se s ním, kdyby duchovní sestoupil sem dolů, o všem dohodl, nebylo nemožné, že by se mu od něho dostalo nějaké rozhodující a přijatelné rady, jež by mu na příklad ukázala ne snad, jak lze na proces zapůsobit, nýbrž jak by se z něho dalo vyváznout, jak by se dal obejít, jak by se dalo žít mimo proces. Taková možnost zajisté je, K. na ni v poslední době kolikrát myslil. Ví-li však duchovní o takové možnosti, snad ji prozradí, poprosí-li ho K., ačkoli sám přináleží k soudu a ačkoli, když K. zaútočil na soud, potlačil své mírné chování a dokonce se na K-a rozkřikl.

"Nechceš sejít dolů?" řekl K. "Vždyť není teď žádné kázání. Pojď ke mně dolů." "Teď už mohu přijít," řekl duchovní, bylo mu snad líto, že se před chvílí rozkřikl. Zatím co vyprošťoval lampu z jejího háku, řekl: "Musil jsem s tebou nejdřív mluvit na dálku. Podlehnu jinak příliš snadno vlivu a zapomenu na svou službu."

K. ho očekával dole u schodů. Duchovní mu při sestupování už s jednoho z hořejších stupňů vztáhl ruku vstříc. "Máš pro mne trochu času?" ptal se K. "Tolik času, kolik potřebuješ," řekl duchovní a podal K-ovi lampičku, aby ji nesl. Ani v té blízkostí se z jeho bytosti nevytrácela jakási slavnostnost. "Jsi ke mně velmi vlídný," řekl K., procházeli se vedle sebe tmavou postranní lodí sem a tam. "Jsi výjimka mezi všemi, kdož náleží k soudu. Mám k tobě větší důvěru než ke komukoli z nich, co jsem jich už poznal. S tebou mohu mluvit upřímně." "Neklam se," řekl duchovní. "V čem pak bych se klamal?" ptal se K. "V soudu se klameš," řekl duchovní, "v uvozovacích spisech k zákonu se praví o tomto klamu: Před zákonem sedí dveřník. K tomu dveřníku přijde muž z venkova a prosí, aby ho vpustil do zákona. Ale dveřník řekne, že ho teď nemůže vpustit. Muž uvažuje a zeptá se pak, bude-li tedy smět vstoupit později. 'Možná,' řekne dveřník, 'teď však ne.' Ježto brána k zákonu je otevřena jako vždy, shýbne se muž, aby se podíval branou dovnitř. Když to dveřník zpozoruje, zasměje se a řekne: 'Vábí-li tě to tak, jen se pokus, abys vešel přes můj zákaz. Pamatuj si však: já jsem mocný. A jsem jen nejnižší dveřník. V každé síni však stojí dveřníci, jeden mocnější druhého. Už popatřit na třetího je i nad mé síly.' Takových nesnází se muž z venkova nenadál, vždyť zákon má být přístupný komukoli a kdykoli, myslí si, ale když se teď bystřeji podívá na dveřníka v jeho kožichu, na jeho velký špičatý nos, na jeho dlouhé, tenké, černé, tatarské vousy, rozhodne se přece, že raději počká, až dostane dovolení, aby vešel. Dveřník mu dá stoličku a dovolí, aby se posadil stranou od dveří. Tam sedí dny a léta. Pokouší se zas a zas, aby byl vpuštěn, a unavuje dveřníka svým doprošováním. Dveřník s ním občas podniká drobné výslechy, vyptává se na jeho rodný kraj a po mnohých jiných věcech, jsou to však otázky neúčastné, jak je činívají velcí páni, a nakonec mu po každé řekne, že ho ještě nemůže vpustit. Muž, jenž se na svou výpravu opatřil mnohou věcí, vynaloží všechno, a buď to sebecennější, aby dveřníka podplatil. Ten sice všechno přijme, ale říká přitom: 'Přijímám to jen proto, abys nemyslil, žes něco zameškal.' Po ta mnohá léta pozoruje muž dveřníka skoro bez přestání. Zapomene na ostatní dveřníky, a ten první zde zdá se mu jedinou překážkou, pro kterou nemůže vejít do zákona. Klne té neblahé náhodě v prvním roce nahlas, později, když zestárne, jen si ještě něco brumlá. Zdětinští, a ježto za ta léta, po která zkoumal dveřníka, poznal i blechy v jeho kožišinovém límci, prosí také ty blechy, aby mu pomohly a přemluvily dveřníka. Nakonec mu zeslábne zrak, i neví, zda se kolem něho opravdu stmívá, či zda ho jen tak klamou oči. Zato však poznává teď v té tmě jakousi zář, jež neuhasitelně tryská z dveří zákona. Teď nežije už dlouho. Před smrtí shluknou se v jeho hlavě všechny zkušenosti celé té doby v otázku, kterou se dveřníka doposud nezeptal. Pokývne na něho, ježto nemůže už vztyčit tuhnoucí tělo. Dveřník se k němu musí hluboko sklonit, neboť rozdíly ve velikostí se změnily velice v neprospěch muže. 'Copak bys teď ještě rád věděl?' ptá se dveřník, 'ty nenasyto.' 'Všichni přece usilují po zákonu,' řekne muž, 'jak to, že po ta mnohá léta nežádal nikdo mimo mne, aby byl vpuštěn?' Dveřník pozná, že muž je už v koncích, a aby ještě stihl k jeho hynoucímu sluchu, zařve na něho: 'Tady nemohl být vpuštěn nikdo jiný, neboť ten vchod zde byl určen jen pro tebe. Teď jdu a zavřu jej.'"

"Dveřník tedy toho muže oklamal," řekl K. ihned, ten příběh ho velmi poutal. "Neukvapuj se," řekl duchovní, "nepřejímej cizí mínění, aniž je přezkoumáš. Pověděl jsem ti ten příběh ve znění, jak je zapsán. O klamu tam není ani slova." "Je to však jasné," řekl K., "a tvůj první výklad byl zcela správný. Dveřník pověděl to spásné slovo teprv tehdy, když tomu muži už nemohlo pomoci." "Nebyl dřív tázán," řekl duchovní, "považ také, že to byl jen dveřník, a jako dveřník splnil svou povinnost." "Proč myslíš, že splnil svou povinnost?" zeptal se K., "nesplnil ji. Jeho povinností bylo snad, aby nevpustil nikoho cizího, tohoto muže však, pro něhož byl vchod určen, měl vpustit." "Nemáš dosti úcty k tomu, co je psáno, a pozměňuješ příběh," řekl duchovní. "Příběh obsahuje o vpuštění do zákona dvě důležitá prohlášení dveřníkova, jedno na začátku, jedno na konci. První místo zní: že ho teď nemůže vpustit, a druhé: ten vchod zde byl určen jen pro tebe. Kdyby mezi oběma prohlášeními byl nějaký rozpor, měl bys pravdu, a dveřník by byl toho muže oklamal. Není zde však rozporu. Naopak, druhé prohlášení míří dokonce k prvnímu. Skoro by se mohlo říci, že dveřník učinil víc, než bylo jeho povinností, když tomu muži nadhodil možnost, že snad bude jednou vpuštěn. Zdá se, že v tu dobu bylo jeho povinností jen tolik, aby toho muže odmítl, a opravdu se mnozí vykladači Písma diví, že dveřník tu zmínku vůbec učinil, neboť zdá se, že si libuje v přesnosti, a přísně dbá, co mu ukládá jeho úřední povinnost. Po mnoho let neopustí své místo a zavře bránu teprv docela nakonec, je si velmi vědom, jak významná je jeho služba, neboť praví: 'Já jsem mocný', má úctu k nadřízeným, neboť praví: 'Já jsem jen nejnižší dveřník', nežvaní, neboť po ta mnohá léta ptá se, jak sedí, jen neúčastné otázky, není úplatný, neboť praví o podaném daru: 'Přijímám to jen proto, abys nemyslil, žes něco zameškal', kde jde o plnění povinnosti, nelze ho ani obměkčit, ani rozhořčit, neboť se praví o tom muži, že 'unavuje dveřníka svým doprošováním', konečně nasvědčuje i jeho zevnějšek pedantské povaze, ten velký zašpičatělý nos a dlouhé, tenké, černé, tatarské vousy. Najde-li se kde dveřník věrnější u konání povinností? Přiměšují se však do dveřníka ještě jiné povahové rysy, jež jsou velmi příznivé pro člověka, který chce, aby byl vpuštěn, a pro které přece jen chápeme, že oním náznakem budoucí možnosti snad trochu zašel nad svou povinnost. Nelze totiž popřít, že je trochu prostého ducha a v souvislosti s tím trochu domýšlivý. Ačkoli jeho výroky o jeho moci a o moci ostatních dveřníků a o jejich tvářnosti, jež je dokonce nad jeho síly - pravím, ačkoli všechny tyto výroky jsou snad o sobě správné, ukazuje přece způsob, jakým tyto výroky pronáší, že jeho představy jsou zakaleny prostoduchostí a vypínavostí. Vykladači praví k tomu: 'Správná představa o určité věci a neporozumění ve vztahu k téže věci se navzájem úplně nevylučují'. Zajisté však sluší usuzovat, že ta prostoduchost a vypínavost, třebaže se snad projevují měrou pranepatrnou, přece jen oslabuje střežení vchodu, jsou to mezery v povaze dveřníka. K tomu ještě přistupuje, že dveřník, jak se zdá, je svou povahou člověk vlídný, není nikterak vždy a vždy jen úřední osobou. Hned v prvních okamžicích si zažertuje tím, že toho muže přes zákaz výslovně ponechávaný zve, aby vešel, potom ho nepošle pryč, nýbrž dá mu, jak se praví, stoličku a dovolí mu, aby se posadil stranou od dveří. Trpělivost, s jakou po všechna ta léta snáší prosby toho muže, ty drobné výslechy, to přijímání dárků, vznešenost, s jakou dopouští, aby muž vedle něho hlasitě klnul neblahé náhodě, která sem dveřníka postavila - to vše dává usuzovat na hnutí soucitná. Ne každý dveřník by se byl zachoval takto. A nakonec se ještě na pokývnutí skloní hluboko k muži, aby mu dal příležitost k poslední otázce. Jen jakási slabá netrpělivost - vždyť dveřník ví, že je všemu konec - zračí se v slovech: 'Ty nenasyto'. Mnozí zacházejí v takovémto výkladu ještě dál a míní, že slova 'Ty nenasyto' vyjadřují jakýsi přátelský obdiv, který ovšem není prost blahosklonnosti. Zajisté však se takto postava dveřníka doceluje jinak, než myslíš." "Znáš ten příběh lépe než já a po delší dobu," řekl K. Mlčeli chvilku. Pak řekl K.: "Myslíš tedy, že ten muž nebyl oklamán?" "Rozuměj mi správně," řekl duchovní, "ukazuji ti jen mínění, jež o tom jsou. Nedbej přespříliš mínění. Co je psáno, je neměnné, a mínění jsou často jen výrazem zoufalství z té neměnnosti. V tomto případě dokonce i mínění, podle něhož byl oklamán právě dveřník." "Toť mínění, jež zachází daleko," řekl K. "Jak se odůvodňuje?" "Odůvodnění," odpověděl duchovní, "vychází z prostoduchostí dveřníka. Praví se, že nezná vnitřek zákona, nýbrž jen cestu, po které musí před vchodem napořád popocházet sem a tam. Představy, které má o vnitřku, se pokládají za dětinské, a usuzuje se, že se sám obává toho, čím chce muže vystrašit. Ba, bojí se toho víc než ten muž, neboť ten nechce přece nic jiného než vejít, i pak, když slyšel o strašných dveřnících vnitřku, dveřník však nechce vejít, alespoň se o tom nic nedovídáme. Jiní praví sice, že zajisté byl už uvnitř, neboť byl přece jednou přijat do služeb zákona, a to že se mohlo stát jen uvnitř. Na to sluší odpovědět, že zajisté mohl být za dveřníka ustanoven také zavoláním z vnitřku a že, byl-li kdy vůbec uvnitř, sotva mohl být hluboko ve vnitřku, když přece už i pohled na třetího dveřníka je nad jeho síly. Mimo to se však v příběhu také nepraví, že by byl po ta mnohá léta kromě poznámky o dveřnících něco vyprávěl o vnitřku. Možná, že mu to bylo zakázáno, ale ani o takovém zákazu nic nepověděl. Z toho všeho se usuzuje, že o tvářnosti a významu vnitřku nic neví a že se o těch- to věcech oddává klamu. Ale i o muži z venkova je prý v klamu, neboť je tomu muži podřízen a neví to. Že on sám s tím mužem nakládá jako s člověkem podřízeným, lze poznat z mnohé podrobnosti, na kterou se zajisté ještě pamatuješ. Že však je ve skutečnosti on sám podřízen tomu muži, vysvítá podle tohoto mínění s nemenší jasností. Především je tvor svobodný nadřazen tvoru vázanému. Muž z venkova je však opravdu svoboden, může jít, kam se mu zachce, jen vchod do zákona je mu zakázán, a nadto mu jej zakázal jen jediný člověk, dveřník. Posadí-li se na stoličku stranou od brány a zůstane-li tam po celý život, dělá to dobrovolně, příběh nevypráví o žádném donucení. Dveřník však je svým úřadem vázán na své místo, nesmí se vzdálit od brány, podle všeho nesmí však ani vstoupit dovnitř, i kdyby chtěl. Kromě toho je ve službách zákona, slouží však jen pro tento vchod, tedy také jen pro tohoto muže, pro něhož je tento vchod jedině určen. Také z tohoto důvodu je mu podřízen. Lze usuzovat, že po mnoho let, po celičký mužný věk sloužil jaksi jen naprázdno, neboť se praví, že přijde muž, tedy někdo v mužném věku, že však vrátný musil dlouho čekat, než se splnil jeho účel, a to čekat tak dlouho, jak se líbilo tomu muži, který přece přišel dobrovolně. Ale i konec služby je určen koncem života toho muže, až do konce zůstává mu tedy podřízen. A zas a zas se připomíná, že dveřník, jak se zdá, o tom všem nic neví. V tom však se nespatřuje nic nápadného, neboť podle tohoto mínění je dveřník na omylu ještě větším, týká se jeho služby. Nakonec mluví sic o vchodu a praví: 'Teď jdu a zavřu jej', ale na začátku se praví, že brána k zákonu je otevřena jako vždy, je-li však vždy otevřena, vždycky, to jest nezávisle na životní lhůtě muže, pro kterého je určena, nebude ani možné, aby ji dveřník zavřel. O tom se mínění rozcházejí, zda dveřník svým zvěstováním, že zavře bránu, chce jen dát odpověď, či zda chce zdůraznit svou služební povinnost, či chce-li tomu muži ještě v posledním okamžení způsobit lítost a smutek. V tom však jsou mnozí zajedno, že nebude možné, aby bránu zavřel. Soudí dokonce, že alespoň v závěru je i svým věděním pod tím mužem, neboť muž vidí záři, která tryská z bran zákona, kdežto dveřník právě jakožto dveřník stojí asi zády ke vchodu a neprojeví také nižádným slovem, že zpozoroval nějakou změnu." "To je dobře odůvodněno," řekl K., jenž si až dosud pološeptem opakoval jednotlivá místa z výkladu duchovního. "Je to dobře odůvodněno, a myslím teď rovněž, že dveřník byl oklamán. Tím však jsem se neuchýlil od svého dřívějšího mínění, neboť zčásti se jedno shoduje s druhým. Nerozhoduje, zda dveřník vidí věci správně, či zda je klamán. Řekl jsem, že ten muž z venkova je klamán. Vidí-li dveřník věci správně, mohlo by se o tom pochybovat, je-li však dveřník klamán, nemůže být jinak, než že se jeho klam přenáší na toho muže. Dveřník není pak sice podvodník, ale je tak prostoduchý, že by ho měli ihned vyhnat ze služby. Považ přece, že klam, v němž je dveřník, nijak mu neškodí, tomu muži však tisíceronásob." "Zde narážíš na mínění opačné," řekl duchovní. "Někteří praví totiž, že ten příběh nedává nikomu právo, aby o dveřníku pronášel soudy. Nechť se nám zdá jakýkoli, je to přece sluha zákona, náleží tedy k zákonu, je tedy nepostižný pro lidské usuzování. Nesmíme pak ani věřit, že dveřník je podřízen tomu muži. Být službou vázán na vchod k zákonu je nesrovnatelně víc, než žít si volně na světě. Muž k zákonu teprv přichází, dveřník tam už je. Zákon mu určil službu, pochybovat o jeho hodnosti znamenalo by pochybovat o zákoně." "S tímto míněním se nesrovnávám," řekl K., vrtě hlavou, "neboť přidáme-li se k němu, musíme pokládat za pravdu všechno, co dveřník praví. Ze to však není možné, odůvodnils přece dopodrobna sám." "Ne," řekl duchovní, "není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné." "Neradostné mínění," řekl K. "Lež se nastoluje jakožto světový řád."

K. to řekl jako slovo závěrečné, ale jeho konečným úsudkem to nebylo. Byl příliš unaven, aby mohl přehlédnout všechny důsledky podávající se z toho příběhu, též ho příběh zaváděl do nezvyklého přemítání, do věcí neskutečných, vhodnějších na projednávání pro společnost soudních úředníků než pro něho. Ten prostý příběh nabotnal do beztvarostí, chtěl jej setřást, a duchovní, jenž teď projevil velký útlocit, to strpěl a přijal K-ovu poznámku mlčky, ačkoli se jistě nesrovnávala s jeho vlastním míněním.

Šli chvíli mlčky dál. K. se držel těsně vedle duchovního, nevěda v té tmě, kde je. Lampa v jeho ruce dávno už zhasla. Jednou se právě před ním zablyštěla stříbrná socha jakéhosi světce jen svitem stříbra a vplula hned zas do tmy. Aby nezůstal nadobro odkázán na duchovního, zeptal se K.: "Nejsme teď poblíž hlavního vchodu?" "Ne," řekl duchovní, "jsme daleko od něho. Chceš už odejít?" Ačkoli K. právě teď na to nemyslil, řekl ihned: "Ovšem, musím odejít. Jsem prokuristou v jedné bance, čekají na mne, přišel jsem jen, abych jednomu zahraničnímu obchodnímu příteli ukázal velechrám." "Nuže," řekl duchovní a podal K-ovi ruku, "pak tedy jdi." "V té tmě však nenajdu sám cestu," řekl K. "Jdi vlevo ke zdi," řekl duchovní, "pak dál podél zdi, neopouštěje ji, a najdeš východ." Duchovní se vzdálil teprv několik kroků, ale K. už volal velmi hlasitě: "Prosím, počkej ještě!" "Čekám," řekl duchovní. "Nechceš ještě něco ode mne?" ptal se K. "Ne," řekl duchovní. "Byls ke mně předtím tak vlídný a všechno jsi mi vyložil, teď však mě propouštíš, jako by ti na mně nezáleželo." "Vždyť musíš odejít," řekl duchovní. "Nu ano," řekl K., "uznej to přece." "Uznej ty nejdřív, kdo jsem," řekl duchovní. "Jsi vězeňský kaplan," řekl K. a pokročil bliž k duchovnímu, jeho neprodleného návratu do banky nebylo tak třeba, jak to vylíčil, mohl zcela dobře ještě zůstat. "Náležím tedy k soudu," řekl duchovní. "Proč bych tedy od tebe něco chtěl. Soud od tebe nic nechce. Přijme tě, přijdeš-li, a propustí tě, odcházíš-li."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 19.12.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Aforismy
-Nezvěstný (Amerika), Nezvěstný (Amerika) (2), Nezvěstný (Amerika) (3)
-Obří krtek
-Proces, Proces (2), Proces (3)
-Proces (rozbor)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3), Proměna (4), Proměna (5), Proměna (6), Proměna (7), Proměna (8), Proměna (9), Proměna (10), Proměna (11), Proměna (12), Proměna (13), Proměna (14), Proměna (15), Proměna (16), Proměna (17), Proměna (18), Proměna (19), Proměna (20)
-Proměna (rozbor)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3)
Čítanka-Bída starého mládence (Rozjímání)
-Cesta domů (Rozjímání)
-Děti na silnici (Rozjímání)
-K úvaze pánům jezdcům (Rozjímání)
-Nenadálá procházka (Rozjímání)
-Nezvěstný (Amerika)
-Obchodník (Rozjímání)
-Odhalení šejdíře (Rozjímání)
-Pasažér (Rozjímání)
-Proces, Proces (2), Proces (3), Proces (4), Proces (5), Proces (6), Proces (7), Proces (8), Proces (9), Proces (10), Proces (11), Proces (12), Proces (13)
-Proces (celá kniha / e-book)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3)
-Proměna (celá kniha / e-book)
-Rozhodnutí (Rozjímání)
-Roztržité vyhlížení (Rozjímání)
-Trápení (Rozjímání)
-Venkovský lékař, Venkovský lékař (2), Venkovský lékař (3), Venkovský lékař (4), Venkovský lékař (5), Venkovský lékař (6), Venkovský lékař (7)
-Venkovský lékař (celá kniha / e-book)
-Výlet do hor (Rozjímání)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3), Zámek (4), Zámek (5), Zámek (6), Zámek (7), Zámek (8)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­