ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kafka Franz (*03.07.1883 - †03.06.1924)

­­­­

Proces (2)

Kapitola druhá

První vyšetřování

K. byl telefonicky vyrozuměn, že se příští neděli bude v jeho záležitosti konat jakési malé vyšetřování. Dostalo se mu upozornění, že tato vyšetřování budou za sebou následovat pravidelně, i když snad nikoli každý týden, tedy přece častěji. Že je jednak v obecném zájmu, aby proces byl rychle skoncován, jednak zase musí být vyšetřování po každé stránce důkladná a přece pro námahu s tím spojenou nesmí nikdy trvat přespříliš dlouho. Proto že bylo zvoleno východisko těchto vyšetřování rychle po sobě následujících, ale krátkých. Že neděle byla jakožto vyšetřovací den určena proto, aby K. nebyl rušen ve svém povolání. Že se předpokládá, že s tím je srozuměn, kdyby si přál jinou lhůtu, bude mu vyhověno, pokud jen lze. Vyšetřování by bylo možné na příklad i v noci, ale v noci nebude K. asi dost svěží. zůstane tedy při neděli, pokud K. nebude mít námitek. Rozumí se, že se musí dostavit zcela určitě, na to netřeba snad zvlášť upozorňovat. Hlas v telefonu mu uvedl číslo domu, do něhož se má dostavit, byl to dům v odlehlé předměstské ulici, v níž K. dosud ještě nikdy nebyl.

Dostav tuto zprávu, zavěsil K. sluchátko bez odpovědi; byl ihned odhodlán, že tam v neděli zajde, je toho zajisté třeba, proces se rozbíhá a on tomu musí čelit, postará se, aby toto první vyšetřování bylo zároveň poslední. Stál ještě zadumán u přístroje, tu za sebou uslyšel hlas, byl to ředitelův náměstek, chtěl telefonovat, ale K. mu byl v cestě. "Špatné zprávy?" otázal se ředitelův náměstek ledabyle, nikoli aby se něco dověděl, nýbrž aby K-a dostal pryč od přístroje: "Ne, ne," řekl K., poodstoupil, zle neodešel. Ředitelův náměstek se chopil sluchátka a řekl, čekaje na telefonní spojení, přes sluchátko: "Měl bych otázku, pane K-e: nechtěl byste mě v neděli ráno potěšit a projet se s námi na mé plachetce? Bude to větší společnost, jistě v ní najdete i své známé. Mimo jiné přijde také státní zástupce Hasterer. Nechtěl byste s námi? Přijďte přece!" K. se pokoušel dávat pozor, co náměstek ředitele říká. Nebylo to pro něho bez významu, neboť toto pozvání ředitelova náměstka, s nímž se nikdy valně nesnášel, znamenalo, že se náměstek pokouší o smiřovačky, a ukazovalo, jakého významu K. v bance nabyl a jakou cenu přikládá druhý- nejvyšší úředník banky jeho přátelství nebo alespoň jeho nestrannosti. Tím pozná ním se náměstek ředitele pokořoval, třebaže zval jen tak přes sluchátko, čekaje na telefonní spojení. Ale K-oni nezbylo, než aby přidal ještě pokoření další, řekl: "Upřímné díky! Ale bohužel v neděli nemám čas, přislíbil jsem už jinde." "Škoda," řekl náměstek ředitele a věnoval se telefonickému hovoru, dostav právě v tu chvíli spojení. Nebyl to krátký rozhovor, ale K. zůstal ve své roztržitosti po celý ten čas stát vedle přístroje. Teprv když ředitelův náměstek odzvonil, ulekl se K. a řekl, aby alespoň trochu omluvil své zbytečné postávání: "Právě volal telefon, abych někam přišel, ale zapomněli mi povědět, ve kterou hodinu." "Tak tedy se ještě jednou pozeptejte," řekl náměstek ředitele. "Není to tak důležité," řekl K., ačkoli se tím jeho předchozí, již o sobě nedostatečná omluva oslabila ještě víc. Náměstek ředitele mluvil odcházeje ještě o jiných věcech. K. se nutil odpovídat, myslil však hlavně na to, že bude nejlépe, zajde-li tam v neděli v devět hodin dopoledne, ježto v tuto hodinu zahajují ve všední den všechny soudy práci.

V neděli bylo pošmourno. K. byl velmi unaven, neboť se pro jakousi oslavu u nastaveného stolu pozdržel v hostinci až pozdě do noci, skoro by byl zaspal. Oblekl se v pospěchu, nemaje čas, aby uvažoval a aby si náležitě srovnal všeliké plány, jež si za týdne vymyslil, a nenasnídav se běžel do předměstí, jak mu je označil hlas v telefonu. Ačkoli měl málo času, aby se cestou rozhlížel, stalo se ku podivu, že potkal všechny tři úředníky zúčastněné v jeho věci, Rabensteinera, Kullicha a Kaminera. První dva jeli v elektrice příčným směrem k ulici, kterou K. pospíchal. Kaminer však seděl na terase kavárny a právě se zvědavě nakláněl přes zábradlí, když K. šel mimo. Všichni se asi za ním dívali a divili se, jak jejich představený běží; z jakéhosi vzdoru se K. nemohl odhodlat, aby si k soudu zajel, protivila se mu každá, i nejnepatrnější cizí pomoc v této jeho věci, též se nechtěl na nikoho obracet a tím ho i jen sebemíň zasvětit; konečně však neměl ani nejmenší chuti, aby se přílišnou dochvilností ponížil před vyšetřující komisí. Teď ovšem běžel, aby tam jen pokud možná byl v devět hodin, ačkoli nebyl ani obeslán na určitou hodinu.

Představoval si, že pozná dům už z dálky podle nějakého znamení, jež si ovšem nijak přesně nepředstavoval, anebo podle zvláštního ruchu před vchodem. Ale Juliova ulice, v níž to mělo být a na jejímž začátku se K. na okamžik zastavil, měla po obou stranách skoro zcela stejnotvárné domy, vysoké šedivé činžáky obydlené chudinou. Teď v neděli ráno byla většina oken obsazena, vykláněli se z nich muži bez kabátu a kouřili nebo opatrně a něžně přidržovali malé děti k okenní obrubni. Jiná okna byla vysoko vystlána peřinami, nad nimiž se občas mihla rozcuchaná ženská hlava. Lidé na sebe volali přes ulici, jedno takové zavolání způsobilo právě nad K-ovou hlavou velký smích. V pravidelném rozestupu byly v dlouhé ulici drobné krámy s různými potravinami, umístěné pod úrovní ulice a dostupné po několika schodech. Ženy do nich vcházely a vycházely z nich anebo postávaly na schůdkách a rozmlouvaly. Ovocnář, který vyvolával své zboží nahoru do oken, byl stejně nepozorný jako K. a byl by ho svým vozíkem skoro povalil. Právě se vražedně rozehrál gramofon, který dosloužil v lepších městských čtvrtích.

K. zašel hlouběji do ulice, pomalu, jako by teď měl už dosti času, anebo jako by ho vyšetřující soudce viděl z okna a věděl tedy, že se K. dostavil. Bylo krátce po deváté. Udaný dům byl dosti daleko v ulici, byl skoro neobyčejně prostranný, zejména průjezd byl vysoký a široký. Byl patrně určen pro nákladní povozy, jež náležely k rozmanitým skladištím zboží, která teď uzamčena obklopovala veliký dvůr a měla nápisy firem, z nichž některé znal K. z bankovních obchodů. Zabývaje se proti svému zvyku všemi těmito vnějšnostmi, zastavil se také trochu u vchodu do dvora. V jeho blízkostí seděl na bedně bosý muž a četl noviny. Na ručním vozíku se houpali dva hoši. Před pumpou stála slabá mladá dívka v nočním kabátku a dívala se na K-a, zatím co voda proudila do její konve. V koutě dvora napínali mezi dvěma okny provaz, na němž už viselo prádlo určené k uschnutí. Jakýsi muž stál dole a řídil práci voláním.

K. se obrátil ke schodům, aby se dostal k vyšetřovacímu pokoji, potom však zase stanul, neboť mimo ty schody viděl na dvoře ještě trojí schodiště a nadto se zdálo, že malý průchod na konci dvora vede ještě do druhého dvora. Zlobil se, že mu neoznačili blíže, kde je ten pokoj, byla to přece podivná nedbalost anebo lhostejnost, jak se s ním nakládalo, hodlal to zjistit velmi hlasitě a zřetelně. Nakonec přece jen začal vystupovat po schodech a pohrával si v myšlenkách se vzpomínkou na slova hlídače Vildy, že soud je přitahován vinou, z čehož vlastně následovalo, že vyšetřovací pokoj musí být u schodů, které si K. náhodou vybral.

Stoupaje po schodech vyrušil mnoho dětí, jež si hrály na stupních a jež se na něho zlobně dívaly, když procházel jejich řadou. "Kdybych sem měl zajít ještě jednou," řekl si, "musím si buď vzít s sebou cukroví, abych si je získal, anebo hůl, abych jim nabil." Těsně před prvním patrem musil dokonce chvilinku vyčkat, než hrací kulička dokončila svou dráhu, dva hošíci s krabatými tvářemi dospělých pobudů ho zatím drželi za kalhoty; kdyby je byl chtěl setřást, byl by jim způsobil bolest, a on se bál jejich křiku.

V prvním patře začalo vlastní hledání. Ježto se přece nemohl ptát po vyšetřující komisi, vynalezl si jakéhosi truhláře Lanze - to jméno ho napadlo, protože tak se jmenoval setník, synovec paní Grubachové - i chtěl se teď přeptat ve všech bytech, bydlí-li zde truhlář Lanz, aby tak dostal možnost nahlédnout do pokojů. Ukázalo se však, že to je ponejvíce možné bez každého poptávání, neboť skoro všechny dveře byly otevřeny a děti jimi vbíhaly a vybíhaly. Byly to zpravidla pokojíky s jediným oknem, v nichž se také vařilo. Některé ženy měly kojence v náruči a pracovaly volnou rukou na krbu. Polodospělé dívky oděné podle všeho jen zástěrami šukaly nejpilněji. Ve všech pokojích byly postele dosud rozestlány a obsazeny, ležely v nich nemocní anebo lidé dosud spící a zas i takoví, kteří se na nich povalovali v šatech. U bytů, jejichž dveře byly zavřeny, K. zaklepal a ptal se, bydlí-li zde truhlář Lanz. Ponejvíce otevřela nějaká žena, vyslechla otázku a obrátila se do pokoje k někomu, kdo se vztyčil z postele. "Ten pán se ptá, bydlí-li tu nějaký truhlář Lanz." "Truhlář Lanz?" zeptal se ten v posteli, "Ano," řekl K., ačkoli zde vyšetřující komise dozajista nebyla a jeho úkol byl naprosto skončen. Mnozí myslili, že K-ovi záleží velice na tom, aby našel truhláře Lanze, dlouho přemýšleli, jmenovali nějakého truhláře, který se nejmenoval Lanz, anebo nějaké jméno, jež mělo s Lanzem zcela dalekou podobnost, anebo se ptali sousedů nebo zas doprovodili K-a k nějakým vzdáleným dveřím, kde podle jejich mínění takový člověk bydlí možná v podnájmu anebo kde je někdo, kdo by mohl povědět líp než oni. Nakonec nebylo skoro už ani třeba, aby se K. přeptával, nýbrž ti lidé ho takto vlekli po poschodích. Už ho mrzel jeho plán, který se mu zprvu zdál tak praktický. Před pátým poschodím se rozhodl, že nechá hledání, rozloučil se s přívětivým mladým dělníkem, který ho chtěl vést dál nahoru, a sestupoval po schodech. Potom však ho zase zlobila marnost celého toho podniku, znova se vrátil a zaklepal na první dveře pátého poschodí. První věc, kterou v pokojíku spatřil, byly velké nástěnné hodiny, jež ukazovaly už deset hodin. "Bydlí zde truhlář Lanz?" zeptal se. "Prosím," řekla jakási mladá žena s černýma zářícíma očima, jež právě vypírala ve kbelíku dětské prádlo, a ukázala vlhkou rukou na otevřené dveře protějšího pokoje.

K-ovi bylo, jako by vcházel do nějakého shromáždění. Tlačenice nejrozmanitějších lidí - nikdo se nestaral o příchozího - naplňovala prostředně velký pokoj se dvěma okny, který byl těsně u stropu obklopen galerií, jež byla rovněž úplně zaplněna a kde lidé mohli stát jen sehnuti a naráželi hlavou a zády o strop. K., jemuž byl vzduch v pokoji příliš zatuchlý, vyšel zas ven a řekl mladé ženě, jež mu před chvilkou patrně neporozuměla: "Ptal jsem se po truhláři, jakémsi Lanzovi." "Ano," řekla žena, "jděte, prosím, dovnitř." K. by se snad nebyl zachoval podle jejích slov, ale žena k němu přistoupila, chopila se kliky u dveří a řekla: "Po vás musím zavřít, teti nesmí už nikdo dovnitř." "To je velmi rozumné," řekl K., "ale je tam už teď příliš plno." Potom však přece jen znova vstoupil.

Uprostřed mezi dvěma muži, kteří se bavili bezprostředně u dveří - jeden pohyboval oběma daleko předpaženýma rukama tak, jako kdyby někomu sázel peníze do dlaně, druhý se mu ostře díval do očí -, vztáhla se po K-ovi jakási ruka. Byl to malý hoch s ruměnými tvářemi. "Pojďte, pojďte," řekl. K. se nechal vést, ukázalo se, že v té hemživé tlačenici je přece jen volná úzká ulička, jež možná odděluje dva tábory; tomu také nasvědčovalo, že K. v prvních řadách vpravo i vlevo sotva spatřil i jen jedinou tvář k němu obrácenou, nýbrž jen záda lidí, kteří se svými slovy i posuvky obraceli jen na lidi své strany. Většinou byli oděni černě, měli na sobě staré, dlouhé a volně povislé sváteční kabáty. Jen toto ošacení mátlo K-a, jinak by byl to všechno pokládal za politickou okresní schůzi.

Na druhém kanci síně, k němuž hoch K-a vedl, stál na velmi nízkém, rovněž přeplněném pódiu stolek postavený napříč, a za ním, blízko u kraje pódia, seděl tlustý funící mužík, který se právě za velikého smíchu bavil s člověkem za ním stojícím - ten se lokty opíral o opěradlo židle a nohy měl zkříženy. Někdy vymrštil paži do vzduchu, jako by se po někom pitvořil. Hoch, který K-a vedl, měl co dělat, aby udal své hlášení. Již dvakrát se, stoje na špičkách, pokusil něco vyřídit, aniž si ho ten člověk nahoře povšiml. Teprve když kdosi z lidí nahoře na pódiu upozornil na hocha, obrátil se k němu muž za stolkem a skláněje k němu hlavu vyslechl jeho tichou zpráv u. Potom vytáhl z kapsy hodinky a podíval se rychle směrem ke K-ovi. "Měl jste se dostavit před hodinou a pěti minutami," řekl. K. chtěl něco odpovědět, ale neměl čas, neboť sotva ten člověk domluvil, povstalo v pravé polovici síně všeobecné mručení. "Měl jste se dostavit před hodinou a pěti minutami," opakoval teď ten člověk pozdviženým hlasem a zadíval se také rychle do síně dolů. Ihned zmohutnělo také mručení a ztrácelo se jen pomalu, ježto muž na pódiu už nic neřekl. Bylo teď v síni daleko tišeji, než když K. vešel. Jen lidé na galerii nepřestávali pronášet poznámky. Pokud se dalo něco rozlišit v tom přítmí, tom zahoustlém vzduchu a tom prachu nahoře, zdáli se oděni hůř než ti dole. Mnozí si přinesli polštáře, které si položili mezi hlavu a strop síně, aby se neotlačili.

K. se rozhodl, že bude víc pozorovat než mluvit, proto se vzdal obhajoby pro omeškání, jež mu bylo vytýkáno, a řekl jen: "Třeba jsem přišel pozdě, teď jsem tady." Následoval potlesk, zase z pravé polovice síně. "Ty lidi si lze snadno získat," pomyslil si K. a rušilo ho jen ticho v levé polovici síně, jež bála právě za ním a z níž se ozvalo jen zcela ojedinělé zatleskání. Přemýšlel, co by mohl odpovědět, aby si získal všechny najednou anebo, kdyby to nebylo možné, občas také druhou stranu.

"Ano," řekl muž za stolkem na podle, "ale já už nejsem povinen vás teď vyslechnout -" zas to mručení, tentokrát však omylem, neboť muž pokývl na lidi, aby toho nechali, a pokračoval - "výjimkou to však dnes ještě udělám. Takové zpoždění se však už nesmí opakovat. A teď předstupte!" Kdosi seskočil s podia, takže se pro K-a uvolnilo místo, na které vystoupil. Stál těsně přitlačen k stolku, tlačenice za ním byla tak veliká, že se proti ní musil opírat zády, aby nestrhl s pódia stůl vyšetřujícího soudce a snad i samého soudce.

Vyšetřující soudce však toho nedbal, nýbrž seděl v plném pohodlí na své židli a sáhl, když člověk za ním domluvil, po nevelké zápisní knize, jediném předmětu na jeho stole. Zápisní kniha vypadala jako školní sešit, byla stará, mnohým listováním nadobro pozbyla tvaru. "Tak tedy," řekl vyšetřující soudce, listoval v sešitu a obrátil se pak na K-a hlasem, jako kdyby zjišťoval osobní údaje, "vy jste malíř pokojů?" "Ne," řekl K., "nýbrž první prokurista velké banky." Po této odpovědi následoval na pravé straně dole smích, který byl tak srdečný, že se K. neubránil a vpadl do něho také. Lidé v síni se rukama opírali o kolena a potřásali tělem jako za těžkých záchvatů kašle. Smáli se dokonce i jednotliví na galerii. Nadobro rozezlený vyšetřující soudce, který byl asi vůči lidem dole bezmocný, hleděl se odškodnit na galerii, vyskočil, hrozil galerii, a jeho jinak málo nápadná obočí spustila se teď chomáčovitě, černě a mohutně nad očima.

Levá polovice síně byla však pořád ještě zticha, lidé tam seděli v řadách, tváře měli obráceny k podle a poslouchali, co se tam mluví, se stejným klidem jako hluk druhé strany, ba strpěli dokonce, že jednotlivci z jejich řad tu a tam postupovali společně s druhou stranou. Lidé levice, kteří ostatně byli méně početní, byli snad konec konců stejně bez významu jako lidé pravice, ale jejich klidné počínání způsobovalo, že se zdáli významnější. Když teď K. začal mluvit, byl přesvědčen, že mluví v jejich smyslu.

"Vaše otázka, pane vyšetřující soudce, jsem-li malíř pokojů - totiž, vy jste se mne po tam ani nezeptal, tvrdil jste mi to rovnou jako skutečnost -, je příznačná pro celý ráz řízení, které se proti mně vede. Můžete namítnout, že to vůbec žádné řízení není, to máte velmi pravdu, vždyť je to řízení jen tehdy, uznám-li je jakožto řízení. Ale já je tedy teď na okamžik uznávám, jaksi ze soucitu. Člověk se k tomu nemůže zachovat jinak než soucitně, chce-li si toho vůbec povšimnout. Neříkám, že je to řízení lajdácké, ale nabízím vám toto označení k účelům sebepoznání."

K. se přerušil a zadíval se dolů do sině. Co pověděl, bylo ostré, ostřejší, než jak to zamýšlel, ale bylo to přece správné. Bylo by si to zasloužilo, aby tu a tam zazněl souhlas, zavládlo však úplné ticho, lidé v síni čekali patrně s napětím, co teď přijde, snad se v tichostí připravoval výbuch, který učiní konec všemu. Rušilo však, že se teď otevřely dveře na konci síně, že vešla mladá pradlena, jež asi skončila svou práci, a že přes všechnu opatrnost, kterou vynakládala, přivábila na sebe několik pohledů. Jen vyšetřující soudce způsoboval K-ovi bezprostřední radost, neboť se zdálo, že byl těmi slovy ihned dotčen. Až dosud poslouchal stoje, neboť K-ovo oslovení ho překvapilo ve chvíli, kdy v stal a hrozil galerii. Teď, v. té přestávce, ponenáhlu usedal, jako kdyby si toho nikdo neměl povšimnout. Patrně aby uklidnil své vzrušení, chopil se zase sešitu.

"Nic naplat," pokračoval K., "také váš sešitek, pane vyšetřující soudce, potvrzuje, co říkám." Jsa spokojen, že v tom cizím shromáždění slyší jen svá klidná slova, odvážil se K. dokonce toho, že vyšetřujícímu soudci sešit prostě odňal a pozdvihl jej konečky prstů, jako by se ho štítil, za jeden z prostředních listů, takže po obou stranách visely dolů hustě popsané, skvrnité listy se zažloutlými okraji. "To jsou spisy vyšetřujícího soudce," řekl a upustil sešit na stůl. "Jen si v tom čtěte klidně dál, pane vyšetřující soudce, z té dlužní knihy věru na mne nejdou žádné strachy, ačkoli mi je nepřístupná, neboť dovedu se jí dotknout jen dvěma prsty a nevzal bych ji ani za nic do ruky." Mohlo být jen znamením hlubokého pokoření, anebo se to tak alespoň musilo vykládat, že vyšetřující soudce sáhl po sešitku, jak dopadl na stůl, hleděl jej trochu uvést do pořádku a otevřel si jej zase, aby v něm četl.

Tváře lidí v první řadě upíraly se s takovým napětím na K-a, že chvilku na ně shlížel dolů. Byli to vesměs starší muži, kteří měli bílé vousy. Byli oni snad rozhodujícími činiteli, kteří mohli zapůsobit na celé shromáždění, jež se ani pokořením vyšetřujícího soudce nedalo vychýlit z nehybnosti, ve kterou upadlo od K-ovy řeči?

"Co mě potkalo," pokračoval K., trochu tišeji než předtím, a ohledával pořád tváře v první řadě, což dávalo jeho mluvě ráz trochu přerývaný, "co mě potkalo, je ovšem jen jednotlivý případ, a není zvlášť závažný, protože já sám si jej nijak zvlášť nepřipouštím, ale je to věc příznačná pro řízení, jak se koná proti mnohým. Za ty zde stojím, nikoli za sebe."

Bezděky zesílil hlas. Kdesi někdo zatleskal pozdviženýma rukama a zvolal: "Bravo! Pročpak ne? Bravo! A ještě jednou bravo!" Ti v první řadě si tu a tam hrábli rukou do vousů, ani jediný se pro to zvolání neotočil. Také K. mu nepřikládal nijaký význam, byl však přece povzbuzen; nepokládal teď už ani za nutné, aby tleskali všichni, postačilo, začne-li shromáždění o věci přemýšlet a bude-li jen někdo získán přemlouvavým slovem.

"Nejde mi o řečnický úspěch," řekl K. v důsledku takové úvahy, "též by mi asi zůstal odepřen. Pan vyšetřující soudce mluví asi daleko lépe, vždyť to náleží k jeho povolání. Chci jen veřejně pojednat o veřejném zlořádu. Slyšte: byl jsem před deseti dny zatčen, skutečnost zatčení sama o sobě je mi k smíchu, ale to sem teď nepatří. Byl jsem ráno přepaden v posteli, snad lidé, kteří mě přepadli - podle toho, co řekl vyšetřující soudce, není to vyloučeno - měli přikázáno, aby zatkli nějakého malíře pokojů, který je navlas tak nevinen jako já, ale vybrali si mne. Vedlejší pokoj byl obsazen dvěma hrubými hlídači. Kdybych byl nebezpečný lupič, nemohla se učinit lepší opatření. Ti hlídači by li ještě k tomu demoralizovaná chátra, nažvanili se toho, až mi brněly uši, dávali mi po lopatě, abych je podplatil, chtěli na mně předstíráním vylákat prádlo a šatstvo, chtěli peníze, aby mi prý přinesli snídani, když mi mou snídani nestoudně snědli před mýma očima. Nedosti na tom. Dovedli mě do třetího pokoje před dozorce. By 1 to pokoj dám;., které si velmi vážím, a musil jsem být svědkem, jak ten pokoj byl kvůli mně, ale bez mého zavinění, abych tak řekl znečištěn přítomností hlídačů a dozorce. Nebylo snadné zachovat klid. Podařilo se mi to však, i zeptal jsem se dozorce úplně klidným hlasem - kdyby zde byl, musil by to potvrdit -, proč jsem zatčen. Co na to odpoví dozorce, jejž ještě pořád vidím před sebou, jak sedí na židli té dámy jako socha a symbol nejtupějšího fouňovství? Pánové, neodpověděl vlastně nic, snad opravdu nic nevěděl, zatkl mě a to mu postačilo. Dokonce se neomezil ani na to a vpašoval do pokoje té dámy tři podřízené zaměstnance mé banky, kteří se zabývali tím, že ohmatávali fotografie, majetek té dámy, a uvedli je v nepořádek. Přítomnost těchto zaměstnanců měla ovšem ještě další účel, měli stejně jako má bytná a její služka rozšířit zprávu o mém zatčení, poškodit mou veřejnou vážnost a zejména v bance otřást mým postavením. Nic z toho se ovšem nepodařilo ani sebemíň, i má bytná, zcela prostá osoba - neváhám uvést její jméno ve smyslu naprosto čestném, jmenuje se paní Grubachová -, i paní Grubachová byla tak rozumná, že uznala, že takové zatčení neznamená víc než pouliční útok kluků, na které nikdo nedozírá, jak se sluší a patří. Opakují, mně celá ta věc způsobila jen nepříjemnosti a přechodné pozlobení, nemohla však mít i horší následky?"

Když se K. zde přerušil a zadíval se na ztichlého vyšetřujícího soudce, zdálo se mu, že soudce dává právě někomu v davu očima znamení. K. se usmál a řekl: "Právě dává zde vedle mne pan vyšetřující soudce někomu z vás tajné znamení. Jsou tedy mezi vámi lidé, kteří udělají vše podle přání, jak se na ně mrkne odtud z pódia. Nevím, mělo-li to znamení teď způsobit sykot anebo potlesk, a tím, že tu věc předčasně vyzrazuji, vzdávám se zcela vědomě možnosti, abych se dověděl, co to znamení znamená. Je mi to úplně jedno, a zmocňuji pana vyšetřujícího soudce veřejně, aby svým placeným zaměstnancům tam dole místo tajnými znameními velel hlasitě slovy a řekl na příklad jednou: 'Teď syčte!' a pak zase: 'Teď tleskejte!'"

V rozpacích nebo netrpělivosti vrtěl sebou vyšetřující soudce na židli. Člověk za ním, s nímž se už dříve bavil, naklonil se zase k němu, buď aby mu povšechně dodal odvahy anebo aby mu něco poradil. Dole se lidé bavili potichu, ale živě. Obě strany, jež se předtím zdály mít tak protichůdné mínění, smísily se teď, jednotlivci ukazovali prstem na K-a, jiní na vyšetřujícího soudce. Mlžný výpar v pokoji byl nadmíru na obtíž, způsoboval dokonce, že zrak nemohl přesněji postřehnout osoby stojící opodál. Bylo to jistě zvlášť rušivé pro návštěvníky na galerii, musili se, ovšem za plachého pokukování po vyšetřujícím soudci, tichými otázkami dotazovat účastníků schůze, aby podrobněji zvěděli, oč právě běží. Dostávalo se jim stejně tichých odpovědí pod záštitou rukou přidržovaných k ústům.

"Budu hned hotov," řekl K., a ježto nebylo zvonku, udeřil pěstí na stůl; leknutím ihned od sebe odskočily hlavy vyšetřujícího soudce a jeho rádce: "Já mám k té celé věci daleko, proto ji posuzuji klidně, a za předpokladu, že vám nějak záleží na tom domnělém soudu, můžete velmi získat, vyslechnete-li mne. Rokování o tom, co uvádím, račte si schovat na později, neboť nemám čas a brzo odejdu."

Ihned nastalo ticho, tak velmi K. už ovládal shromáždění. Lidé už nekřičeli jeden přes druhého jako na začátku, dokonce ani už netleskali, ale zdálo se, že jsou už přesvědčeni anebo na nejbližší cestě k tomu.

"Není pochyby," řekl K. velmi tiše, neboť ho těšilo, jak napjatě poslouchá celé shromáždění, v tom tichu vznikal jakýsi šumot, který byl dráždivější než nejnadšenější potlesk, "není pochyby o tom, že za všemi projevy tohoto soudu, v mém případě tedy za mým zatčením a za dnešním výslechem, je jakási velká organisace. Organisace, která zaměstnává nejen úplatné hlídače, nejapné dozorce a vyšetřující soudce, kteří jsou v nejlepším případě lidé hodně nepatrní, nýbrž která si nepochybně ještě k tomu vydržuje soudcovský sbor vysokého a nejvyššího stupně, s nespočetnou, nezbytnou družinou sluhů, písařů, četníků a jiných pomocných sil, snad dokonce katů, neváhám užít toho slova. A smysl této velké organisace, vážení pánové? Záleží v tom, že se zatýkají nevinní lidé a že se proti nim zahajuje nesmyslné a ponejvíce, jako v mém případě, bezvýsledné řízení. Jak by se při této nesmyslnosti celé instituce dala zamezit nejhorší úplatnost úřednictva? To je nemožné, to by i nejvyšší soudce nedokázal ani co do sebe sama. Proto hledí hlídači zatčeným ukrást šaty s těla, proto se dozorci vloupají do cizích bytů, proto mají nevinní lidé, místo aby byli vyslechnuti, být ponižováni před celými shromážděními. Hlídači vypravovali jen o skladištích, do kterých se dává majetek zatčených, já však bych rád viděl ty úschovny, ve kterých tlí pracně získaný majetek zatčených, pokud jej nerozkradli zlodějští úředníci skladiště."

K. byl přerušen zaječením od konce síně, zastínil si oči, aby tam dohlédl, neboť kalné denní světlo způsobovalo, že výpar v síni byl bělavý a oslepoval. Šlo o pradlenu, v níž K. hned v okamžiku, kdy vešla, rozpoznal podstatné vyrušení. Zda teď byla vinna nebo nebyla, nedalo se rozpoznat. K. jen viděl, že si ji k sobě přitáhl jakýsi muž v koutě u dveří a že ji tam tiskne k sobě. Ale nezaječela ona, nýbrž ten muž, otvíral ústa na celou šířku a díval se ke stropu. Kolem obou se utvořil hlouček, návštěvníci na galerii nablízku se zdáli nadšeni, že takto byla přerušena vážnost, kterou K. vnesl do shromáždění. K-ovo první hnutí bylo, aby tam ihned doběhl, myslil si též, že všem bude záležet na tom, aby tam byl zjednán pořádek a aby alespoň ta dvojice byla vykázána ze síně, ale první řady před ním zůstaly úplně stmeleny, nikdo se nehýbal a nikdo K-a nepropustil. Naopak, zabraňovali mu, starci napřahovali paže, a jakási ruka - neměl čas, aby se otočil - ho popadla vzadu za límec, K. vlastně už nemyslil na dvojici, bylo mu, jako by ho omezovali na svobodě, jako by ho teď chtěli opravdu zatknout, i seskočil bez ohledu s pódia dolů. Teď stál tváří v tvář té tlačenici. Což ty lidi neodhadl správně? Připisoval své řeči větší účinek, než měla? Přetvářeli se, dokud mluvil, a měli teď, kdy dospíval k závěrům, už dost své přetvářky? Jaké tváře kolem něho! Drobná černá očička šukala sem a tam, tváře v obličejích visely splaskle jako u kořalů, dlouhé vousy byly tuhé a řídké, a když do nich člověk sáhl, měl dojem, jako by jen křivil prsty, ne jako by sahal do vousů. Pod vousy však - a to byl vlastní objev, k němuž K. dospěl - třpytily se na límcích kabátů odznaky v různé velikostí a barvě. Všichni měli ty odznaky, kam jen oko pohlédlo. Všichni náleželi k sobě, ty zdánlivé strany vpravo i vlevo, a když se náhle otočil, uviděl stejné odznaky na límci vyšetřujícího soudce, který s rukama v klíně shlížel klidně dolů. "Tak," zvolal K. a vyjel pažemi do výše, to náhle poznání potřebovalo místo, "vždyť vy jste všichni úředníci, jak vidím, vždyť vy jste ta úplatná banda, proti které jsem mluvil, tlačili jste se zde jako posluchači a čmuchálkové, tvořili jste zdánlivé strany, a jedna tleskala, aby si mne vyzkoušela, chtěli jste se naučit, jak svádět nevinné lidi! Nuže, nebyli jste tu nadarmo, doufám, buď jste se pobavili tím, že někdo od vás čeká obhájení nevinných, anebo - pusť, nebo uhodím," křikl K. na třaslavého starce, který se k němu dotřel zvlášť blízko - "anebo jste se opravdu něčemu přiučili. A tak tedy vám přeji mnoho štěstí do té vaší živnosti." Popadl klobouk, který ležel na kraji stolu, a tlačil se za obecného ticha, zajisté však za ticha nejdokonalejšího překvapení, k východu ze síně. Vyšetřující soudce byl však patrně ještě rychlejší než K., neboť ho očekával u dveří. "Okamžik," řekl. K. se zastavil, nedíval se však na vyšetřujícího soudce, nýbrž na dveře, jejichž kliku měl už v ruce. "Chtěl jsem vás jen upozornit," řekl vyšetřující soudce",že jste se dnes - asi jste si to ještě neuvědomil - zbavil výhody, kterou pro zatčeného v každém případě znamená výslech." K. se smál na dveře. "Vy lumpové," zvolal, "nechte si své výslechy," otevřel dveře a pospíšil po schodech dolů. Za ním vzkypěl hluk shromáždění teď zas oživlého, jež patrně začalo rokovat o událostech jako studenti o studijním materiálu.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 05.10.2009

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Aforismy
-Nezvěstný (Amerika), Nezvěstný (Amerika) (2), Nezvěstný (Amerika) (3)
-Obří krtek
-Proces, Proces (2), Proces (3)
-Proces (rozbor)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3), Proměna (4), Proměna (5), Proměna (6), Proměna (7), Proměna (8), Proměna (9), Proměna (10), Proměna (11), Proměna (12), Proměna (13), Proměna (14), Proměna (15), Proměna (16), Proměna (17), Proměna (18), Proměna (19), Proměna (20)
-Proměna (rozbor)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3)
Čítanka-Bída starého mládence (Rozjímání)
-Cesta domů (Rozjímání)
-Děti na silnici (Rozjímání)
-K úvaze pánům jezdcům (Rozjímání)
-Nenadálá procházka (Rozjímání)
-Nezvěstný (Amerika)
-Obchodník (Rozjímání)
-Odhalení šejdíře (Rozjímání)
-Pasažér (Rozjímání)
-Proces, Proces (2), Proces (3), Proces (4), Proces (5), Proces (6), Proces (7), Proces (8), Proces (9), Proces (10), Proces (11), Proces (12), Proces (13)
-Proces (celá kniha / e-book)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3)
-Proměna (celá kniha / e-book)
-Rozhodnutí (Rozjímání)
-Roztržité vyhlížení (Rozjímání)
-Trápení (Rozjímání)
-Venkovský lékař, Venkovský lékař (2), Venkovský lékař (3), Venkovský lékař (4), Venkovský lékař (5), Venkovský lékař (6), Venkovský lékař (7)
-Venkovský lékař (celá kniha / e-book)
-Výlet do hor (Rozjímání)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3), Zámek (4), Zámek (5), Zámek (6), Zámek (7), Zámek (8)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­