ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kafka Franz (*03.07.1883 - †03.06.1924)

   
­­­­

Proces (9)

Kapitola osmá (1. část)

Obchodník Block
Výpověď advokátovi

Konečně se K. přece rozhodl, že odejme advokátovi zastupování ve své věci. Pochybnosti, zda takové počínání je správné, nedaly se sice zahladit, ale převahu mělo přesvědčení, že toho je třeba. Toho dne, kdy chtěl zajít k advokátovi, odňalo to rozhodnutí K-ovi mnoho pracovní síly, pracoval zvlášť pomalu, musil velmi dlouho zůstat v kanceláři, a bylo již po desáté hodině večerní, když konečně stál před advokátovými dveřmi. Ještě než zazvonil, uvažoval, nebylo-li by lépe, kdyby dal advokátovi výpověď telefonicky - anebo dopisem, osobní rozhovor bude zajisté velmi trapný. Přesto se ho K. nakonec nechtěl zříci, při každém jiném způsobu výpovědi přijal by ji advokát mlčky anebo několika formálními slovy, a K. by se, ledaže by Lenka něco vyzvěděla, nikdy nedověděl, jak advokát výpověď přijal a jaké následky by výpověď mohla pro K-a mít podle advokátova nikoli bezvýznamného mínění. Bude-li však advokát sedět K-ovi tváří v tvář a překvapí-li ho K. výpovědí, snadno vyzví všechno, oč mu jde, z jeho tváře a chování, i kdyby advokát nedal na sobě mnoho vyzvědět. Nebylo dokonce ani vyloučeno, že ho advokát přesvědčí, že by přece jen bylo dobře, kdyby mu ponechal obhajobu, a že pak svou výpověď odvolá.

První zazvonění u advokátových dveří bylo jako obyčejně marné. "Lenka by mohla být hbitější," pomyslil si K. Ale bylo už výhodou, nevmísil-li se do toho druhý nájemník, jak obyčejně dělal, a to tak, že buď začal obtěžovat ten člověk v županu, anebo někdo jiný. Zatím co K. tiskl po druhé tlačítko, ohlédl se po těch druhých dveřích, tentokrát zůstaly však i ony zavřeny. Konečně se u špehýrky advokátových dveří zjevily dvě oči, nebyly to však Lenčiny oči. Kdosi odmykal dveře, opíral se však prozatím ještě o ně, zavolal zpátky do bytu: "To je on!" a teprv potom otevřel úplně. K. předtím nalehl na dveře, neboť už slyšel, jak se za ním ve dveřích druhého bytu chvatně otočil klíč v zámku. Když se tedy dveře před ním konečně otevřely, v řítil se téměř do předsíně a spatřil ještě, jak Lenka, jíž svědčilo varovné volání muže, který otevřel dveře, utíká v pouhé košili chodbou mezi pokoji. Díval se chvíli za ní a obrátil se pak k muži, který mu otevřel dveře. Byl to vychrtlý mužíček, vousatý, v ruce držel svíčku. "Vy jste tu zaměstnán?" ptal se K. "Ne," odpověděl muž, "jsem zde cizí, advokát je jen mým právním zástupcem, jsem tu v právní věci." "Bez kabátu?" zeptal se K. a ukázal posuňkem na jeho nedostatečné odění. "Ach, odpusťte!" řekl muž a sám na sebe svítil svíčkou, jako by teprv teď viděl, v jakém je stavu. "Lenka je vaše milá?" zeptal se K. zkrátka. Stál trochu rozkročen, ruce, v nichž držel klobouk, svíral na zádech. Již to, že měl na sobě silný zimník, dávalo mu velkou převahu nad tím vyhublým krskem. Ten řekl: "Ó Bože," a vznesl jednu ruku ve vylekané obraně před obličej, "ne, ne, co si to jen myslíte?" "Vypadáte věrohodně," řekl K. s úsměvem, "ale přesto - pojďte." Pokynul mu kloboukem a nechal ho jít před sebou. "Jakpak se jmenujete?" ptal se K. cestou. "Block, obchodník Block," řekl maličký a otočil se při tom představování po K-ovi, ale K. nedopustil, aby se zastavil. "Je to vaše skutečné jméno?" ptal se K. "Ovšem," zněla odpověď, "proč jen pochybujete?" "Myslil jsem, že byste mohl mít důvod, abyste zamlčel své jméno," řekl K. Bylo mu tak volno, jako bývá jen člověku, který v cizině mluví s lidmi nízkého stavu, ponechá si všechno pro sebe, co se týká jeho vlastní osoby, mluví jen klidně o zájmech ostatních lidí, povyšuje je tím před sebou, může je však i podle libostí nechat padnout. U dveří advokátovy pracovny se K. zastavil, otevřel je a zavolal na obchodníka, který šel poslušně dál: "Ne tak spěšně! Posviťte tady!" K. my slil, že Lenka se zde snad schovala, ale pokoj byl prázdný. Před soudcovým obrazem zadržel K. obchodníka zezadu za šle. "Znáte toho zde?" zeptal se a ukázal ukazovákem do výše. Obchodník pozvedl svíčku, vzhlédl mžikavě a řekl: "Je to nějaký soudce." "Vysoký soudce?" ptal se K. a postavil se stranou od obchodníka, aby pozoroval dojem, jímž obraz na něho působí. "Je to vysoký soudce," řekl. "Nejste zrovna znalec," řekl K. "Mezi podřízenými vyšetřovacími soudci je to nejpodřízenější." "Teď si vzpomínám," řekl obchodník a sklonil svíčku, "také jsem to už slyšel." "Ale to se rozumí," zvolal K., "vždyť jsem zapomněl, to se rozumí, že jste to už slyšel." "Ale pročpak, pročpak?" ptal se obchodník, zatím co se, poháněn K-ovýma rukama, pohyboval ke dveřím. Venku na chodbě řekl K.: "Vy přece víte, kde se Lenka schovala?" "Schovala?" řekl obchodník, "to ne, bude ale v kuchyni a vaří asi advokátovi polévku." "Pročpak jste to neřekl hned?" zeptal se K. "Vždyť jsem vás tam chtěl dovést, ale vy jste mě zavolal zpátky," odpověděl obchodník, jako zmaten těmi odporujícími si rozkazy. "Vy si asi myslíte, že jste velký chytrák," řekl K., "tak tedy mě velte!" V kuchyni K. ještě nikdy nebyl, byla ku podivu velká a bohatě vybavena. Jen krb byl třikrát tak velký, jako bývají obyčejné krby, z ostatku nebylo vidět žádné jednotlivosti, neboť kuchyň teď osvětlovala jen lampička, která visela u vchodu. U krbu stála Lenka v bílé zástěře, jako vždy, a vyprazdňovala vajíčka do hrnce, který stál na lihovém plameni. "Dobrý večer, Josefe," řekla a podívala se na něho úkosem. "Dobrý večer," řekl K. a ukázal rukou na židli stojící stranou, aby si obchodník na ni sedl, což též učinil. K. však přistoupil zcela blízko za Lenku, sklonil se nad její rameno a ptal se: "Kdo je ten člověk?" Lenka objala K-a jednou rukou, druhá míchala polévku, přitáhla si ho dopředu k sobě a řekla: "Je to velký ubožák, chudý obchodník, jakýsi Block. Jen se na něho podívej." Oba se podívali dozadu. Obchodník seděl na židli, na kterou mu ukázal K., svíčku, jejíž světlo bylo tel zbytečné, sfoukl a prsty tiskl knot, aby nedýmal. "Bylas v košili," řekl K. a obrátil rukou její hlavu zase ke krbu. Mlčela. "Je to tvůj milenec?" ptal se K. Chtěla se chopit hrnce s polévkou, ale K. ji vzal za obě ruce a řekl: "Nuže, odpověz!" Řekla: "Pojď do pracovny, všechno ti vysvětlím." "Ne," řekl K., "chci, abys to vysvětlila tady." zavěsila se mu kolem krku a chtěla ho políbit. K. jí však zabránil a řekl: "Nechci, abys mě teď líbala." "Josefe," řekla Lenka a dívala se K-ovi prosebně a přece zpříma do očí, "snad nebudeš žárlit na pana Blocka. - Rudi," řekla pak, obracejíc se na obchodníka, "tak mi přece pomoz, vždyť vidíš, jak jsem podezřívána, nech tu svíčku." Bylo by se mohlo myslit, že nedával pozor, ale byl úplně zasvěcen. "Také já bych nevěděl, proč byste měl žárlit," řekl ne zrovna chytře. "Já to vlastně také nevím," řekl K. a zadíval se s úsměvem na obchodníka. Lenka se dala do hlasitého smíchu, použila K-ovy nepozornosti, aby se do něho zavěsila, a šeptala: "Nech ho teď, vždyť vidíš, jaký je to člověk. Trochu jsem se ho ujala, protože to je advokátův velký' klient, pro nic jiného. A ty? Chceš si ještě dnes promluvit s advokátem? Je dnes velmi nemocen, ale chceš-li, přece tě ohlásím. Ale přes noc zůstaneš u mne, zcela jistě. Už jsi tak dlouho u nás nebyl, i advokát se po tobě ptal. Nezanedbávej proces! Také já ti povím všelicos, co jsem se dověděla. Teď však nejdřív sundej ten zimník!" Pomohla mu při svlékání, vzala mu z ruky klobouk, odběhla s věcmi do předsíně, aby je pověsila, přiběhla pak zpátky a dohlédla na polévku. "Mám tě nejdřív ohlásit, či mu mám nejdřív donést polévku?" "Nejdřív mě ohlas," řekl K. Byl rozmrzen, původně hodlal s Lenkou dopodrobna pojednat o své věci, zejména o zamýšlené výpovědi advokátovi, avšak obchodníkova přítomnost mu odňala chuť. Teď však měl svou věc přece za příliš důležitou, než aby ten obchodníček do ní směl snad zasáhnout rozhodujícím způsobem, i zavolal Lenku, jež byla už na chodbě, zase zpátky. "Dones mu přece jen nejdřív polévku," řekl, "ať se posílí na rozmluvu se mnou, bude to potřebovat." "Vy jste také advokátův klient," řekl jako na potvrzenou obchodník potichu ze svého kouta. Nebylo to však vlídně přijato. "Co je vám po tom?" řekl K., a Lenka řekla: "Budeš zticha? - "Tak mu tedy nejdřív donesu polévku," řekla Lenka K-ovi a vylila polévku na talíř. "Ale je potom nebezpečí, že brzo usne, po jídle brzo usíná." "Co mu povím, zaplaší mu spaní," řekl K., pořád chtěl dát najevo, že hodlá s advokátem jednat o něčem důležitém, chtěl, aby se ho Lenka vyptávala, a teprv pak se jí chtěl ptát na radu. Ona však plnila jen přesně udělené rozkazy. Když šla s šálkem mimo něho, naschvál něžně vrazila do K-a a zašeptala: "Až sní polívku, hned tě ohlásím, abych tě co nejdřív zas dostala." "Jen jdi," řekl K., "jen jdi." "Bud přece trochu přívětivější," řekla a otočila se ještě ve dveřích i s šálkem celým tělem k němu.

K. se díval za ní; teď byl s konečnou platností rozhodnut, že dá advokátovi výpověď, bylo zajisté i lépe, že předtím nemohl s Lenkou o tom promluvit; stěží má dostatečný přehled o celé věci, jistě by ho byla zrazovala, byla by možná K-a opravdu také tentokrát odvrátila od výpovědi, byl by i nadále zůstal na pochybách a v neklidu, a nakonec by byl po nějaké době přece jen provedl své rozhodnutí, neboť to rozhodnutí je přespříliš nutkavé. Čím dřív je však provede, tím větší škody se vyvaruje. Snad by ostatně mohl ten obchodník o tom něco povědět.

K. se otočil, sotva to obchodník zpozoroval, už chtěl vstát. "Jen zůstaňte sedět," řekl K. a přitáhl si židli vedle něho. "Vy jste už dávný klient advokátův?" ptal se K. "Ano," řekl obchodník, "velmi starý klient." "Kolik let vás už zastupuje?" ptal se K. "Nevím, jak to myslíte," řekl obchodník, "v obchodních právních věcech - mám obchod s obilím - mě advokát zastupuje už od doby, kdy jsem převzal obchod, tedy asi dvacet let, v mém vlastním procesu, po kterém se asi ptáte, mě zastupuje také od začátku, je tomu už víc než pět let, ano, daleko přes pět let," dodal pak a vyňal starou náprsní tobolku, "zde mám všechno napsáno; chcete-li, povím vám přesná data. Člověk si to těžko všechno pamatuje. Můj proces trvá asi už mnohem déle, začal brzo po smrti mé žehy, a to je už víc než půl šesta roku." K. k němu přisedl blíž. "Advokát tedy pracuje také v obyčejných právních věcech?" ptal se. Toto spojení soudů a právních věd zdálo se K-ovi nadmíru uklidňující. "Ovšem," řekl obchodník a pošeptal pak K-ovi: "Říká se dokonce, že je v těchto právních věcech lepší než v těch druhých." Ale pak se zdálo, že lituje toho, co řekl, položil K-ovi ruku na rameno a pravil: "Prosím vás snažně, nevyzraďte mě." K. mu na uklidněnou poklepal na stehno a řekl: "Ne, nejsem zrádce." "On je totiž mstivý," řekl obchodník. "Proti tak věrnému klientovi zajisté nic nepodnikne," řekl K. "A přece," řekl obchodník, "když se rozčilí, nezná žádný rozdíl, ostatně mu nejsem věren, abych řekl pravdu." "Jak to ne?" ptal se K. "Mám se vám s tím svěřit?" ptal se obchodník na pochybách. "Myslím, že můžete," řekl K. "Nuže," řekl obchodník, "svěřím se vám s tím zčásti, musíte mi však povědět také nějaké tajemství, abychom si vůči advokátovi byli jisti jeden druhým." "Jste velmi opatrný," řekl K., "ale já vám povím tajemství, které vás úplně uklidní. V čem tedy záleží vaše nevěra vůči advokátovi?" "Mám," řekl obchodník váhavě a hlasem, jako by se přiznával k čemusi nečestnému, "mám mimo něho ještě jiné advokáty." "To přece není nic tak zlého," řekl K. trochu zklamán. "Zde ano," řekl obchodník, který od svého přiznání ještě ztěžka dýchal, ale po K-ově poznámce pojal větší důvěru. "Není to dovoleno. A nejméně je dovoleno, aby si člověk vedle tak zvaného advokáta vzal ještě pokoutní advokáty. A právě to jsem udělal, mám kromě něho ještě pět pokoutních advokátů." "Pět!" zvolal K., teprv ten počet vzbudil jeho údiv, "pět advokátů kromě toho zde?" Obchodník pokývl: "Vyjednávám právě ještě se šestým." "Ale načpak potřebujete tolik advokátů?" ptal se. "Potřebuji všechny," řekl obchodník. "Nechtěl byste mi to vysvětlit?" ptal se K. "Rád vám to vysvětlím," řekl obchodník. "Především přece nechci prohrát svůj proces, to se přece rozumí samo sebou. Proto nesmím opominout nic, co by mi mohlo prospět; i když je v určitém případě naděje v prospěch jen pranepatrná, nesmím ji zavrhnout. Vynaložil jsem proto na ten proces všechno, co mám. Tak j sem na příklad vzal ze svého obchodu všechny peníze, dříve zaujímaly kanceláře mého obchodu skoro poschodí, dnes postačí komůrka přes dvůr, kde pracuji s jediným učedníkem. Tento pokles způsobilo ovšem nejen odnětí peněz, nýbrž ještě víc odnětí mé pracovní síly. Chce-li se člověk starat o svůj proces, může se jen málo zabývat jinými věcmi." "Vy tedy pracujete také sám u soudu?" ptal se K. "Právě o tom bych se rád něco dověděl." "O tom vám mohu povědět jen málo," řekl obchodník, "z počátku jsem se o to sice také pokoušel, ale brzo j sem toho zas nechal. Příliš to vyčerpává a nepřináší to valný užitek. I pracovat a jednat tam prokázalo se alespoň pro mne nemožnou věcí. Vždyť už i jen to pouhé vysedávání a čekání tam je velká námaha. Však znáte sám ten těžký vzduch v kancelářích." "Odkudpak víte, že jsem tam byl?" ptal se K. "Byl jsem právě v čekárně, když jste procházel." "Jaká je to náhoda!" zvolal K. všecek stržen a úplně zapomínaje dřívější směšnost obchodníkovu. "Vy jste mě tedy viděl! Vy jste byl v čekárně, když jsem procházel. Ano, jednou j sem tudy prošel." "Není to ani tak velká náhoda," řekl obchodník, "jsem tam skoro každý den." "Bude asi třeba, abych i já tam teď docházel častěji," řekl K., "jenže mě asi sotva ještě přijmou s takovými poctami jako tehdy. Všichni vstali. Myslili asi, že jsem nějaký soudce." "Ne," řekl obchodník, "to jsme tehdy zdravili soudního sluhu. že jste obžalovaný, to jsme věděli. Takové zprávy se rozšíří velmi rychle." "To jste tedy už věděli," řekl K., "to se vám tedy asi zdálo, že se chovám pyšně. Nemluvilo se o tom?" "Ne," řekl obchodník, "naopak. Ale to jsou hlouposti." "Jaképak hlouposti?" ptal se K. "Proč se po tom ptáte?" řekl obchodník pohoršen. "zdá se, že neznáte ty lidi tam, a vyložíte si to snad nesprávně. Považte, že v tom řízení přijde zas a zas na přetřes mnoho věcí, na které rozum už nestačí, člověk je v mnohé souvislosti prostě příliš unaven a nesoustředěn, a náhradou se pak dá na pověru. Mluvím o ostatních, ale sám nejsem o nic lepší. Takovou pověrou je na příklad, že mnozí tvrdí, že z tváře obžalovaného, zejména z tvaru rtů poznají, jak proces dopadne. Tito lidé tedy tvrdili, že soudě podle vašich rtů, budete najisto a brzo odsouzen. Opakuji, je to směšná pověra a ve většině případů ji skutečnosti také úplně vyvracejí, ale žije-li člověk v té společnosti, je těžko vymanit se z takových mínění. Jen si pomyslete, jak mocně ta pověra dovede účinkovat. Vy jste tam jednoho oslovil, není-li pravda? On vám však skoro ani nemohl odpovědět. Je ovšem mnoho důvodů, aby člověk tam byl zmaten, ale jedním z nich byl i pohled na vaše rty. Vypravoval pak, že se mu zdálo, jako by na vašich rtech viděl znamení, že bude odsouzen i on." "Mé rty?" zeptal se K., vytáhl kapesní zrcátko a díval se na sebe. "Nevidím na svých rtech nic zvláštního. A vy?" "Já také ne," řekl obchodník, "naprosto ne." "Jak pověrčiví jsou ti lidé!" zvolal K. "Což jsem to neříkal?" ptal se obchodník. "A to se spolu tolik stýkají a projevují si navzájem svá mínění?" řekl K. "Já jsem až dosud setrvával úplně stranou." "Celkem se spolu nestýkají," řekl obchodník, "to by nebylo možné, vždyť je jich tolik. Mají též málo společných zájmů. Vyskytne-li se někdy v některé skupině víra v nějaký společný zájem, prokáže se brzo omylem. Společně nelze proti soudu vymoci pranic. Každý případ se vyšetřuje zvlášť, je to nejpečlivější soud na světě. Společně nelze tedy nic vymoci, jen jednotlivec někdy potají něčeho dosáhne; teprv když toho dosáhl, dovědí se to ostatní; nikdo neví, jak se to stalo. Není tedy nijaká pospolitost, lidé se sice tu a tam sejdou v čekárnách, ale tam se mluví jen málo. Ty pověrečné domněnky jsou už od pradávna a množí se jakoby samy sebou." "Viděl jsem tam ty pány v čekárně," řekl K., "jejich čekání mi připadalo tak marné." "hekání není marné," řekl obchodník, "marné je jen samostatné zasahování. Řekl jsem už, že mám teď kromě tohoto advokáta ještě pět dalších. Člověk by přece myslil - já sám jsem to zprvu myslil -, že teď bych jim tu věc mohl úplně přenechat. To by však byl velký omyl. Mohu jim ji přenechat méně, než kdybych měl jen jediného. Tomu asi nerozumíte?" "Ne," řekl K. a položil, aby obchodníkovi zabránil v příliš rychlé řeči, ruku konejšivě na jeho ruku, "jen bych vás prosil, abyste mluvil trochu pomaleji, vždyť to jsou vesměs věci pro mne velice důležité, a já vám nestačím." "Dobře, že mi to připomínáte," řekl obchodník, "vy jste nováček, mládě. Váš proces je starý půl roku, není-li pravda? Ano, slyšel jsem o tom. Tak mladý proces! Já však jsem ty věci promyslil už nesčetněkrát, jsou pro mne už nejpřirozenější věc na světě." "To jste asi rád, že váš proces pokročil už tak daleko?" ptal se K., nechtěl se zeptat rovnou, jak se obchodníkovým věcem daří. Nedostalo se mu však ani jasné odpovědi. "Ano, pachtím se se svým procesem už pět let," řekl obchodník a sklonil hlavu, "není to malý výkon." Pak chvilku mlčel. K. poslouchal, nejde-li už Lenka. Jednak si nepřál, aby přišla, neboť měl ještě mnoho otázek a nechtěl, aby ho v té důvěrné rozmluvě s obchodníkem zastihla i jen Lenka, jednak se zase zlobil, že přes jeho přítomnost Lenka prodlévá tak dlouho u advokáta, daleko déle, než je třeba, aby mu podala polévku. "Vzpomínám si ještě dobře na tu dobu," řekl obchodník zas, a K. ihned napjal pozornost, "kdy můj proces byl asi tak starý jako teď váš. Měl jsem tehdy jen jednoho advokáta, ale nebyl jsem s ním valně spokojen." Zde se dovím prostě všechno, pomyslil si K. a živě pokývl hlavou, jako by tím mohl obchodníka povzbudit, aby pověděl vše, oč K-ovi jde. "Můj proces," pokračoval obchodník, "nepostupoval, konala se sice vyšetřování, dostavil jsem se ke každému, shromažďoval jsem materiál, uložil jsem všechny své obchodní knihy u soudu, čehož, jak jsem se pak dověděl, nebylo ani třeba, běhal jsem napořád k advokátovi, on také podal různá podání -" "Různá podání?" ptal se K. "Ano, zajisté," řekl obchodník. "To je pro mne velmi důležité," řekl K., "v mém případě pracuje pořád ještě na prvním podání. Nepodnikl dosud pranic. Vidím teď, že mě hanebně zanedbává." "Že podání není doposud hotovo, může mít různé oprávněné důvody," řekl obchodník. "Ostatně se u mých podání později ukázalo, že byla zcela bezcenná. Jedno z nich jsem dokonce četl sám, umožnila to ochota jednoho soudního úředníka. Je sice učené, ale vlastně je bez obsahu. Především je v něm velmi mnoho latiny, a té já nerozumím, pak se po celé stránky obecnými slovy vzývá soud, pak se lichotí jednotlivým úředníkům, kteří sice nebyli uvedeni, ale jež zasvěcený člověk nepochybně musil uhodnout, pak advokát vynášel sám sebe, při čemž se před soudem pokořoval skoro jako pes, a konečně se v podání zkoumaly právní případy z dávných dob, jež prý mají podobnost s mým případem. Tyto rozbory byly ovšem, pokud jsem je mohl sledovat, udělány velmi pečlivě. Nechci také tím vším pronášet úsudek o advokátově práci, též bylo podání, které jsem četl, jen jedno z několika, dojista však, a o tom teď mluvím, nemohl jsem tehdy ve svém procesu rozpoznat nijaký pokrok." "Jakýpak pokrok jste chtěl rozpoznat?" ptal se K. "Ptáte se zcela rozumně," řekl obchodník s úsměvem, "v tomto řízení lze jen málokdy rozpoznat pokroky. Ale to jsem tehdy nevěděl. Jsem obchodník a byl jsem jím tehdy ještě daleko víc než dnes, chtěl jsem mít hmatatelné pokroky, to všechno se mělo schylovat ke konci anebo brát se alespoň řádným vzestupným vývojem. Místo toho byly jen výslechy, jež ponejvíce měly stejný obsah; odpovědi měl jsem už přichystány jako litanii; několikrát do týdne přišli poslové od soudu do mého obchodu, do mého bytu anebo kamkoli, kde mě mohli zastihnout, to ovšem rušilo (dnes je alespoň v tomto smyslu daleko líp, telefonické zavolání ruší mnohem méně), též se mezi mými obchodními přáteli, zejména však mezi mými příbuzný mi začaly šířit pověsti o mém procesu, trpěl jsem tedy škodu na všech stranách, ale ani nejnepatrnější známka nenasvědčovala, že se v nejbližší době bude konat i jen první přelíčení. Došel jsem tedy k advokátovi a stěžoval si. On mi sice poskytl dlouhá vysvětlení, odmítl však rozhodně podniknout něco, jak jsem si přál, že prý nikdo nemá vliv na lhůtu přelíčení, naléhat na to v podání - jak jsem žádal -, je prý věc neslýchaná a zahubilo by to mne i jeho. Myslil jsem si: co nechce nebo nedovede tento advokát, bude chtít a svede jiný. Ohlížel jsem se tedy po jiném advokátovi. Abych to pověděl rovnou: ani jediný nežádal a nevymohl, aby bylo stanoveno hlavní přelíčení, je to, ovšem s výhradou, o které se ještě zmíním, opravdu nemožné, v této věci mě tedy advokát neoklamal; ale jinak jsem nepolitoval, že jsem se obrátil ještě i na jiné advokáty. Slyšel jste asi už také od Dr. Hulda leccos o těch pokoutních advokátech, vylíčil vám je asi jako lidi velmi nekalé, a to jsou opravdu. Ovšem se mu po každé, když o nich mluví a srovnává s nimi sebe a své kolegy, přihodí drobný omyl, na který bych vás mimochodem rovněž rád upozornil. Nazývá pak advokáty svého okruhu na rozlišenou "velkými advokáty". To je nesprávné, rozumí se, že si může každý říkat "velký", je-li mu libo, v tomto případě však rozhoduje přece jen soudní praxe. Podle ní jsou totiž vedle advokátů pokoutních ještě advokáti malí a velcí. Tento advokát a jeho kolegové jsou .však jen advokáti malí, kdežto velcí advokáti, o nichž jsem jen slyšel a jež jsem nikdy neviděl, jsou hodností nesrovnatelně výš nad malými advokáty, než jsou malí advokáti nad opovrženými pokoutními advokáty." "Velcí advokáti?" zeptal se K. "Kdo jsou to? Jak se k nim člověk dostane?" "Vy jste tedy o nich ještě nikdy neslyšel," řekl obchodník. "Sotva se najde obžalovaný, jemuž by se o nich po nějakou dobu nezdálo ve snách, jakmile se o nich dověděl. Nedejte se raději k tomu svést. Kdo jsou velcí advokáti, nevím, a dostat se k nim člověk asi vůbec nemůže. Neznám ani jediný případ, o němž by se dalo s určitostí říci, že zasáhli. Některého hájí, ale vlastní vůlí toho nelze dosíci, hájí jen toho, koho chtějí hájit. Věc, které se ujmou, musí však patrně mít za sebou už jednání před nižším soudem. Je ostatně lépe nemyslet na ně, neboť jinak se člověku zdají porady s ostatními advokáty, jejich rady a jejich pomoc tak odporné a marné, zakusil jsem to sám, že by člověk nejraději praštil vším, lehl si doma do postele a nechtěl už o ničem slyšet. To by však ovšem byla zas největší hloupost, ostatně by člověk neměl v posteli dlouho pokoj." "Vy jste tedy tenkrát nemyslil na ty velké advokáty?" ptal se K. "Ne dlouho," řekl obchodník a usmál se zase, "nadobro na ně člověk bohužel zapomenout nemůže, zejména noc přeje takovým myšlenkám. Ale tehdy jsem přece chtěl okamžité úspěchy, i šel jsem tedy' k pokoutním advokátům."

"Jak jste se tu sesedli!" zvolala Lenka, jež se teď vrátila s šálkem a stanula ve dveřích. Seděli opravdu těsně u sebe, při nejmenším pootočení musili do sebe vrazit hlavami, obchodník, jenž byl beztoho drobné postavy a teď také ještě hrbil záda, přinutil K-a, aby se rovněž hluboko skláněl, chtěl-li všechno slyšet. "Ještě chvilku!" zavolal K. odmítavě na Lenku a netrpělivě trhl rukou, kterou ještě pořád držel na ruce obchodníkově. "Chtěl, abych mu vypravoval o svém procesu," řekl obchodník Lence. "Jen vypravuj, vypravuj," řekla. Mluvila s obchodníkem láskyplně, ale přece i blahosklonně, K-ovi se to nelíbilo; jak právě poznal, měl ten člověk přece jen jakousi cenu, měl alespoň zkušenosti, a ty dovedl dobře sdělovat. Lenka ho asi posuzovala nesprávně. Díval se s nevolí, když teď Lenka vzala obchodníkovi z ruky svíčku, kterou až dosud po celý' čas držel, utřela mu ruku zástěrou a poklekla pak vedle něho, aby seškrábala trochu vosku, který mu se svíčky ukápl na kalhoty. "Chtěl jste mi povědět o těch pokoutních advokátech," řekl K. a odsunul beze slova Lenčinu ruku. "Co to děláš?" zeptala se Lenka, rozmávla se lehce proti K-ovi a pokračovala ve své práci. "Ano, o pokoutních advokátech," řekl obchodník a přejel si čelo, jako by přemýšlel. K, mu chtěl trochu pomoci a řekl: "Chtěl jste okamžité úspěchy a šel jste proto k pokoutním advokátům." "Zajisté," řekl obchodník, ale nepokračoval. "Snad o tom nechce před Lenkou mluvit," pomyslil si K., zvládl svou netrpělivost, aby teď hned uslyšel další zprávy, a už na něho nenaléhal.

"Ohlásilas mě?" zeptal se Lenky. "Ovšem," řekla, "očekává tě. Nech teď Blocka, s Blockem můžeš mluvit i později, vždyť zůstane tady." K. ještě váhal. "Vy zde zůstanete?" zeptal se obchodníka, chtěl jeho vlastní odpověď, nechtěl, aby Lenka o obchodníkovi mluvila jako o nepřítomné osobě, cítil dnes k Lence samou tajnou nevraživost. A zas odpověděla jen Lenka: "Přespává zde častěji." "On zde přespává?" zvolal K., až dosud myslil, že obchodník zde na něho jen počká, zatím co on si rychle vyřídí rozmluvu s advokátem, potom však že spolu odejdou a pohovoří si o všem důkladně a nerušeně. "Ano," řekla Lenka, "ne každý' smí jako ty, Josefe, kdykoli k advokátovi, jak se mu zlíbí. zdá se, že se vůbec nedivíš, že tě advokát, ačkoli je nemocen, přijímá ještě v jedenáct hodin v noci. Myslíš, že se to, co tvoji přátelé pro tebe vykonají, rozumí samo sebou. Nuže, tvoji přátelé, anebo alespoň já, to dělají rádi. Nechci jiný dík a také nepotřebuji žádný jiný, než abys mě měl rád." "Tebe mít rád?" pomyslil si K. v prvním okamžiku, teprv pak mu prošlo hlavou: "Nu ano, mám ji rád." Přesto řekl, pomíjeje všechno ostatní: "Přijímá mě, protože jsem jeho klient. Kdyby i k tomu ještě bylo třeba cizí pomoci, musil by člověk při každém kroku zároveň žebrat i děkovat." "Je ale dnes zlý, co?" zeptala se Lenka obchodníka. "Teď jsem zas já nepřítomná osoba," pomyslil si K. a skoro se až rozzlobil na obchodníka, když Block převzal Lenčinu nezdvořilost a řekl: "Advokát ho přijímá také ještě z jiných důvodů. Jeho případ je totiž zajímavější než můj. Mimo to je však jeho proces v začátcích, není tedy asi ještě velmi zabředlý, tu se jím advokát zabývá ještě rád. Později bude jinak." "Ano, ano," řekla Lenka a podívala se rozesmátá na obchodníka, "jak jen žvaní! Jemu totiž nesmíš," při tom se obrátila ke K-ovi, "vůbec nic věřit. Jak je milý, tak je žvanivý. Snad ho advokát také proto nemůže cítit. To je svatá pravda, že ho přijímá jen tehdy, když je v dobré náladě. Dala jsem si už hodně práce, abych to změnila, ale je to nemožné. Jen si pomysli, někdy Blocka ohlásím, on však ho přijme teprve třetího dne potom. Není-li však Block přítomen ve chvíli, kdy je volán, je všechno ztraceno, a musím ho pak ohlásit znova. Proto jsem Blockovi dovolila, aby zde přespával,vždyť se už stalo, že si pro něho zazvonil v noci. Teď je tedy Block pohotov i v noci. Ovšem se teď zase stává, že advokát, když se ukáže, že Block je tady, zas odvolá svůj příkaz, aby byl předpuštěn." K. se tázavě zadíval na obchodníka. Ten pokývl a řekl se stejnou nepokrytostí, jako dřív mluvil s K-em, snad byl roztržitý, protože se hanbil: "Ano, člověk je pak později velmi závislý na svém advokátovi." "Vždyť on si stýská jen na oko," řekla Lenka. "Vždyť zde přespává velmi rád, jak se mi už často přiznal." Došla k jakýmsi dvířkám a otevřela je neokolkujícím trhnutím. "Chceš se podívat na jeho ložnici?" ptala se. K. tam přistoupil a díval se od prahu do nízké místnosti bez okna, jež byla úplně vyplněna úzkou postelí. Do postele se musilo lézt přes pelest. V hlavách postele byla ve zdi prohlubeň, v níž byla v nejpečlivějším pořádku svíčka, kalamář a pero, jakož i svazek jakýchsi papírů, pravděpodobně soudních spisů. "Vy spíte v pokojíku pro služebnou?" zeptal se K. a obrátil se zpátky k obchodníkovi. "Lenka mi jej poskytla," odpověděl obchodník, "je velmi výhodný." K. si ho dlouho prohlížel; první dojem, který měl z obchodníka hned při příchodu, byl snad přece správný; má zkušenosti, neboť jeho proces trvá už dlouho, ale zaplatil ty zkušenosti draze. Najednou K. už nesnesl dívat se na obchodníka. "Tak ho přece ulož!" zavolal na Lenku, jež mu, jak se zdálo, ani neporozuměla. On sám však chtěl dojít k advokátovi a zbavit se výpovědí nejen advokáta, nýbrž i Lenky a obchodníka. Ale ještě než došel ke dveřím, oslovil ho obchodník tichým hlasem: "Pane prokuristo," K. se otočil s rozezlenou tváří. "Zapomněl jste na svůj slib," řekl obchodník a vztáhl se s židle K-ovi prosebně vstříc. "Chtěl jste mi ještě povědět nějaké tajemství." "Opravdu," řekl K. a zavadil pohledem i o Lenku, jež se na něho pozorně dívala, "tak tedy poslyšte: není to ovšem skoro už žádné tajemství. Jdu teď k advokátovi, abych ho propustil." "On ho propouští!" zvolal obchodník, seskočil s židle a pobíhal se vztyčený mi pažemi po kuchyni. Zas a zas volal: "On propouští advokáta!" Lenka se chtěla ihned pustit do K-a, ale obchodník jí vkročil do cesty, začež ho udeřila pěstmi. S rukama ještě sevřenýma v pěsti běžela pak za K-em, který však měl velký náskok.Vkroči1 už do advokátova pokoje, když ho Lenka dohonila. Zavíral už za sebou dveře, ale Lenka, jež vsunula nohu mezi dveře a práh, popadla ho za paži a chtěla ho stáhnout zpátky. On však jí stiskl zápěstí tak silně, že ho musila s povzdechem pustit. Vejít do pokoje se hned neodvážila, K. však zamkl dveře na klíč.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 13.06.2012

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Aforismy
-Nezvěstný (Amerika), Nezvěstný (Amerika) (2), Nezvěstný (Amerika) (3)
-Obří krtek
-Proces, Proces (2), Proces (3)
-Proces (rozbor)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3), Proměna (4), Proměna (5), Proměna (6), Proměna (7), Proměna (8), Proměna (9), Proměna (10), Proměna (11), Proměna (12), Proměna (13), Proměna (14), Proměna (15), Proměna (16), Proměna (17), Proměna (18), Proměna (19), Proměna (20)
-Proměna (rozbor)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3)
Čítanka-Bída starého mládence (Rozjímání)
-Cesta domů (Rozjímání)
-Děti na silnici (Rozjímání)
-K úvaze pánům jezdcům (Rozjímání)
-Nenadálá procházka (Rozjímání)
-Nezvěstný (Amerika)
-Obchodník (Rozjímání)
-Odhalení šejdíře (Rozjímání)
-Pasažér (Rozjímání)
-Proces, Proces (2), Proces (3), Proces (4), Proces (5), Proces (6), Proces (7), Proces (8), Proces (9), Proces (10), Proces (11), Proces (12), Proces (13)
-Proces (celá kniha / e-book)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3)
-Proměna (celá kniha / e-book)
-Rozhodnutí (Rozjímání)
-Roztržité vyhlížení (Rozjímání)
-Trápení (Rozjímání)
-Venkovský lékař, Venkovský lékař (2), Venkovský lékař (3), Venkovský lékař (4), Venkovský lékař (5), Venkovský lékař (6), Venkovský lékař (7)
-Venkovský lékař (celá kniha / e-book)
-Výlet do hor (Rozjímání)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3), Zámek (4), Zámek (5), Zámek (6), Zámek (7), Zámek (8)
­­­­

Diskuse k úryvku
Franz Kafka - Proces (9)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­