ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kafka Franz (*03.07.1883 - †03.06.1924)

   
­­­­

Proces (6)

Kapitola šestá

Strýček
Lenka

Jednou odpoledne - bylo právě před uzávěrkou pošty a K. byl velmi zaměstnán - vtlačil se do pokoje mezi dvěma sluhy, kteří přinášeli spisy, K-ův strýček Karel, malý statkář z venkova. Když ho spatřil, ulekl se K. méně, než se už před delší dobou lekal představy, že strýček přijede. Že strýček přijede, bylo pro K-a nezvratnou jistotou už asi měsíc. Už tehdy se mu zdálo, že ho vidí, jak trochu sehnut, se smáčknutým panamským kloboukem v levé ruce, už z dálky k němu vztahuje pravici a podává mu ji s bezohledným pospěchem přes psací stůl, při čemž převrhne všechno, co mu bude v cestě. Strýček měl vždy naspěch, neboť ho pronásledovala neblahá myšlenka, že za svého vždy jen jednodenního pobytu v hlavním městě musí vyřídit všechno, co si předsevzal, a že mu kromě toho nesmí ujít ani žádná náhodou se naskytující rozmluva nebo obchod anebo zábava. Přitom musil mu být K., jenž mu byl jakožto svému bývalému poručníku obzvlášť zavázán, nápomocen ve steré věci a mimo to ho musil u sebe mít na noc. Říkal mu "strašidlo z venkova".

Ihned po uvítání - posadit se do křesla, k čemuž ho K. vybídl, na to neměl čas - požádal K-a o krátkou důvěrnou rozmluvu mezi čtyřma očima. "Musí to být," řekl, pracně polykaje sliny, "musí to být, abych se uklidnil." K. poslal ihned sluhy z pokoje a přikázal jim, aby nikoho nevpouštěli. "Co jsem to slyšel, Josefe?" zvolal strýček, když byli sami, posadil se na stůl, a nacpal pod sebe, nedívaje se na ně, všeliké papíry, aby se mu lépe sedělo. K. mlčel, věděl, co teď přijde, ale jak teď byl náhle vypřažen z namáhavé práce, oddal se nejdřív příjemné ochablosti a díval se oknem na protější stranu ulice, z níž bylo s jeho židle vidět jen malý třírohý výkrojek, kus prázdné domovní zdi mezi dvěma obchodními výkladci. "Ty se díváš z okna!" zvolal strýček s pozdviženými pažemi, "pro pánaboha, Josefe, odpověz mi přece! Je to pravda, což o může být pravda?" "Milý strýčku," řekl K. a vytrhl se ze své roztržitosti, "vždyť ani nevím, co na mně chceš." "Josefe," řekl strýc varovně, "vždycky jsi mluvil pravdu, pokud se pamatuji. Mám si tvá poslední slova vykládat jako zlé znamení?" "Však tuším, kam míříš," řekl K. poslušně, "slyšel jsi asi o mém procesu." "Tak jest," odpověděl strýček a pomalu pokývl, "slyšel jsem o tvém procesu." "Od kohopak?" zeptal se K. "Psala mi to Erna," řekl strýček, "není s tebou v žádném sty ku, bohužel se o ni mnoho nestaráš, ale ona se to přece jen dověděla. Dnes jsem od ní dostal psaní, a rozumí se, že jsem se ihned rozjel k tobě. ze žádného jiného důvodu, ale řekl bych, že to je dostatečný důvod. Mohu ti z jejího psaní přečíst místo, které se tě týká." Vyňal psaní z náprsní tobolky. "Tady to máš. Erna píše: 'Josefa jsem už dlouho neviděla, minulý týden jsem zas jednou byla v bance, ale Josef byl tak zaměstnán, že mě k němu nepustili; čekala jsem skoro hodinu, ale potom jsem musila domů, protože jsem měla hodinu klavíru. Byla bych s ním ráda mluvila, snad se najde příležitost příště. K svátku mi poslal velkou krabici čokolády, bylo to od něho velmi milé a velká pozornost. Zapomněla jsem vám to tehdy napsat, teprv teď, když se mne ptáte, si vzpomínám. Čokoláda, abyste věděli, u nás v pensionu ihned zmizí, sotva si člověk uvědomil, že dostal čokoládu, je už pryč. Ale o Josefovi jsem vám chtěla povědět ještě něco. Už jsem řekla, že mě v bance k němu nepustili, protože měl právě jednání s nějakým pánem. Čekala jsem chvíli klidně, potom jsem se zeptala sluhy, bude-li to jednání trvat ještě dlouho. Řekl, že asi ano, neboť jde patrně o ten proces, který se vede proti panu prokuristovi. Já se ptala, jaký proces to je, zda se snad nemýlí, on však řekl, že se nemýlí, že to je proces, a to těžký proces, ale víc že neví. Že by sám panu prokuristovi rád pomohl, protože to je hodný a spravedlivý pán, ale že neví, jak do toho, a že by si jen přál, aby se pana prokuristy ujali nějací vlivní páni. To že se také dojista stane, a všechno se obrátím dobrý konec, prozatím však že ta věc nevypadá ani trochu dobře, jak je znát podle špatného rozmaru pana prokuristy. Rozumí se, že jsem těm řečem nepřikládala nijaký zvláštní význam, také jsem se snažila uklidnit toho hloupého sluhu, řekla jsem mu, aby si dal dobrý pozor a nikomu o tom neříkal, a pokládám to všechno za třesky plesky. Ale bylo by snad přece jen dobře, kdyby ses, nejmilejší tatínku, až zas přijedeš, na tu věc přeptal, jistě se Ti podaří, aby ses dověděl něco přesnějšího, a kdyby opravdu bylo třeba, zasáhl svými velkými vlivnými známostmi. Kdyby toho však nebylo třeba, a to se mi zdá nejpravděpodobnější, dostane tím alespoň Tvá dcera brzy příležitost, aby tě objala, z čehož by měla velkou radost.' - Hodné dítě," řekl strýček, když skončil předčítání, a osoušel si zvlhlé oči. K. přikývl, pro ty všeliké rušivé příhody v poslední době nadobro zapomněl na Ernu, dokonce zapomněl i na její jmeniny, a historka s čokoládou byla patrně vymyšlena jen proto, že se ho Erna chtěla před strýcem a tetou ujmout. Bylo to velmi dojemné, a jistě to nebude jak náleží odměněno divadelními vstupenkami, které jí, jak si umiňoval, bude od nynějška pravidelně posílat, ale aby docházel do pensionu a bavil se s osmnáctiletou gymnasistkou, k tomu teď v sobě necítil nijakou způsobilost. "A co říkáš teď?" zeptal se strýček, jenž pro to psaní zapomněl všechen pospěch a všechnu rozčilenost a jako by je četl ještě jednou. "Ano, strýčku," řekl K., "je to pravda." "Pravda?" zvolal strýček. "Co je pravda? Jakpak to může být pravda? Jaký proces? Snad ne trestní?" "Je to trestní proces," odpověděl K. "A to tu klidně sedíš a máš na krku trestní proces?" zvolal strýček, jenž mluvil pořád hlasitěji. "Čím klidnější jsem, tím lepší je to pro výsledek," řekl K. unaven, "jen se ničeho neboj." "To mě nemůže uklidnit," zvolal strýček. "Josefe, milý Josefe, pamatuj na sebe, na své příbuzné, na naše dobré jméno! Byls až dosud naší chloubou, nesmíš se stát naší hanbou. Tvé chování," zadíval se na K-a s hlavou šikmo skloněnou, "se mi nelíbí, tak se nechová člověk nevinně obžalovaný, který má ještě v sobě nějaké síly. Jen mi rychle pověz, oč jde, abych ti mohl pomoci. Je to něco s bankou, viď?" "Ne," řekl K. a vstal, "mluvíš však příliš hlasitě, milý strýčku, sluha stojí asi u dveří a poslouchá. To je mi nepříjemné. Raději odejdeme. Zodpovím ti pak všechny otázky, jak se dá. Vím velmi dobře, že je mou povinností vůči rodině, abych všechno pověděl." "Správně," křičel strýček, "velmi správně, jen si pospěš, Josefe, pospěš si!" "Musím jen ještě dát několik příkazů," řekl K. a povolal si telefonicky svého náměstka, který vstoupil za málo okamžiků. Strýček mu ve svém rozčilení ukázal rukou, že K. si ho dal zavolat, o čemž přece i bez toho posuvku nebylo nejmenší pochybnosti. K., jenž stál před psacím stolem, tichým hlasem a za pomoci různých spisů vysvětloval, co se musí za jeho nepřítomnosti vyřídit ještě dnes, povolaný mladík poslouchal výklad chladně, ale pozorně. Strýček rušil tím, že při výkladu nejdříve postával s vyvalenýma očima a za nervosního hryzání rtů, aniž ovšem poslouchal, ale již pouhé zdání, že poslouchá, bylo právě dost rušivé. Potom však se procházel po pokoji a občas se zastavil před oknem anebo nějakým obrazem, při čemž po každé propukl v nějaké zvolání, jako: "Mně je to úplně nepochopitelné!" anebo "Tak mi jen pověz, jak to všechno má skončit!" Mladík se tvářil, jako by nic z toho nepozoroval, klidně vyslechl K-ony příkazy až do konce, také si něco poznamenal a pak šel, ukloniv se K-oni, jakož i strýčkovi, jenž však byl k němu právě obrácen zády, díval se z okna a vztaženýma rukama chumlal záclony. Sotva se dveře zavřely, zvolal strýček: "Konečně je ten panák venku, teď můžeme jít i my. Konečně!" Nebylo bohužel prostředku, jak přimět strýčka, aby v předsíni, kde právě postávalo několik úředníků a sluhů a kterou právě procházel také náměstek ředitele, zanechal poptávání po procesu. "Tak tedy, Josefe," spustil, odpovídaje na úklony přítomných osob lehkým zasalutováním, "teď mi upřímně pověz, co to je za proces." K. pronesl několik bezvýznamných slov, také se trochu zasmál, a teprv na schodech vysvětlil strýčkovi, že nechtěl před lidmi mluvit. "To je správné," řekl strýček, "ale teď mluv." Poslouchal se skloněnou hlavou, kouře krátkými chvatnými tahy doutník. "Především, strýčku," řekl K., "nejde vůbec o proces před obyčejným soudem." "To je zlé," řekl strýček. "Jakže?" řekl K. a podíval se na strýčka. "Že to je zlé, říkám," opakoval strýček. Stáli na schodech vedoucích na ulici; ježto se zdálo, že vrátný poslouchá, táhl K, strýčka dolů; pojal je živý pouliční ruch. Strýček, jenž se zavěsil do K-a, nepoptával se už tak naléhavě po procesu, chvíli šli dokonce mlčky. "Ale jak se to jen stalo?" zeptal se konečně strýček a zastavil se tak naráz, že lidé jdoucí za ním polekáni uhnuli. "Takové věci přece nepřijdou najednou, připravují se dlouhou dobu, musily přece být nějaké příznaky, proč jsi mi nenapsal? Víš, že pro tebe udělám všechno, jsem jaksi pořád ještě tvým poručníkem a byla to až do dneška má chlouba. Rozumí se, že ti budu i teď ještě pomáhat, jenže je to velmi těžké, když proces už byl zahájen. Nejlíp by ovšem bylo, kdyby sis teď vzal krátkou dovolenou a přijel k nám na venkov. Také jsi se trochu spadl, teď to vidím. Na venkově se posílíš, to bude dobře, dojista tě čeká lecjaká námaha. Mimo to však tím budeš soudu jakoby odňat. Zde mají všemožné donucovací prostředky, nemůže ani být jinak, než že jich automaticky použijí i proti tobě; na venkov by však musili vyslat orgány, anebo se pokusit alespoň dopisy, telegramy, telefonem, aby si tě zpracovali. To, jak se rozumí, oslabí účinek, neosvobodí tě to, ale dá ti to možnost, abys trochu vy dechl." "Vždyť by mi mohli zakázat, abych neodjížděl," řekl K., jejž strýčkova řeč trochu zatáhla do svých kolejí. "Nemyslím, že by to udělali," řekl strýček přemítavě, "takovou ztrátu na moci tvým odjezdem neutrpí." "My slil jsem," řekl K. a zavěsil se do strýčka, aby se strýček nemohl zastavit, "že tomu všemu budeš přikládat ještě méně významu než já, ale teď se toho hrozíš i ty." "Josefe," zvolal strýček a chtěl se mu vyvinout, aby se mohl zastavit, ale K. ho nepustil, "jsi k nepoznání, vždycky jsi bystře chápal, a teď tě chápavost nechává na holičkách? Což chceš proces prohrát? Víš, co to znamená? To znamená, že pak prostě budeš vyškrtnut. A že celé příbuzenstvo bude strženo s tebou nebo alespoň pokořeno až do prachu. Josefe, prosím tě, tak se přece seber. Tvá netečnost mě připraví o rozum. Když se člověk na tebe podívá, věřil by skoro přísloví: 'Mít na krku takový proces, znamená už jej prohrát.'"

"Milý strýčku," řekl K., "rozčilovat se je zcela zbytečné, rozčiluješ se zbytečně ty a rozčiloval bych se zbytečně já. Rozčilením se procesy nevyhrávají, uznej také trochu mé praktické zkušenosti, jako si já vždy a i teď zase velmi vážím tvých zkušeností, i když mě překvapují. Ježto říkáš, že by tím procesem trpěla i rodina - což ani trochu nechápu, ale to je vedlejší -, rád tě ve všem uposlechnu. Jen ten pobyt na venkově nemám ani v tvém smyslu za nic prospěšného, neboť by to znamenalo útěk a přiznání, že jsem si vědom nějaké viny. Kromě toho jsem zde sice víc pronásledován, mohu se však i já sám o tu věc víc starat." "To je pravda," řekl strýček hlasem, jako by se teď konečně sbližovali, "navrhl jsem to jen proto, že se mi zdálo, že bys věc ohrozil svou netečností, kdybys zůstal, a pokládal jsem za lepší, vložím-li se do toho místo tebe. Chceš-li se však o to ze všech sil starat sám, je to, rozumí se, daleko lepší." "V tom bychom tedy byli zajedno," řekl K. "A máš teď nějaký návrh, co mám udělat nejdřív?" "Musím si to, jak se rozumí, ještě rozmyslit," řekl strýček, "uvaž, že jsem teď už skoro dvacet let skoro bez přestání na venkově, to pak bystrost v těchto věcech ochabne. Všeliké důležité styly s osobnostmi, které se zde snad lépe vyznají, uvolnily se samy sebou. Jsem na venkově trochu opuštěn, to přece víš. Člověk to sám zpozoruje teprv při takových příležitostech. Zčásti mi tvá věc přišla také neočekávaně, i když jsem ku podivu hned z Ernina psaní něco takového vytušil a věděl to dnes při pohledu na tebe skoro určitě. Ale to je jedno, nejdůležitější je teď neztrácet čas." Již za své řeči zakýval, stavě se na špičky, na taxík, a táhl teď K-a za sebou do vozu, udávaje zároveň řidiči jakousi adresu. "Pojedeme teď k advokátu Hildovi," řekl, "byl mým spolužákem. Znáš to jméno jistě také, ne? To je ale divné. Vždyť má jakožto obhájce a chudinský advokát velké jméno. Já však mám k němu velkou důvěru zejména jakožto k člověku." "Mně je všechno vhod, co podnikneš," řekl K., ačkoli mu spěch a naléhavost, s jakou strýček tu věc sledoval, způsobovaly nevolný pocit. Nebylo to nic zvlášť radostného jet jakožto obžalovaný k jakémusi chudinskému advokátovi. "Nevěděl jsem," řekl, "že si člověk v takové věci může vzít také advokáta." "Ale ovšem," řekl strýček, "to se přece rozumí samo sebou. Proč by ne? A teď mi, abych o té věci byl dopodrobna zpraven, vypravuj všechno, co se doposud stalo." K. začal ihned vypravovat, nezamlčel pranic, jeho naprostá upřímnost byla jediný protest, který si mohl dovolit proti strýčkovu mínění, že ten proces je velká hanba. Jméno slečny Bürstnerové uvedl jen jednou a letmo, ale to nebylo na újmu upřímnosti, nebol slečna Bürstnerová byla mimo každou souvislost s procesem. Zatím co vypravoval, díval se z okna, a zpozorovav, jak právě přijíždějí k předměstí, kde jsou soudní kanceláře, upozornil na to strýčka, ten však v té shodě neviděl nic zvlášť nápadného. Vůz se zastavil před jakýmsi tmavým domem. Strýček zazvonil hned v přízemí u prvních dveří. Zatím co čekali, vycenil s úsměvem své velké zuby a zašeptal: "Osm hodin, neobvyklá doba pro návštěvy stran. Ale Huld mi to nezazlí." Ve špehýrce dveří se objevily dvě velké černé oči, dívaly se chvilku na oba hosty a zmizely. Dveře se však neotevřely. Strýček a K. si navzájem potvrdili, že viděli ty dvě oči. "Bude to nová panská, která se bojí cizích lidí," řekl strýček a znovu zaklepal. Zase se zjevily ty oči, člověk je teď mohl pokládat za smutné, snad to však také byl jen klam, způsobovaný nekrytým plynovým plamenem, který blízko nad hlavami hořel se silným sykotem, dával však málo světla. "Otevřte," zvolal strýček a udeřil pěstí do dveří, "jsou to přátelé pana advokáta!" "Pan advokát je nemocen," zašeptalo to za nimi. Ve dveřích na druhém konci chodbičky stál jakýsi pán v županu a nadmíru tichým hlasem podal tuto zprávu. Strýček, jenž zuřil už pro dlouhé čekání, obrátil se trhnutím, zvolal: "Nemocen? Říkáte, že je nemocen?" a pokročil k němu téměř hrozivě, jako by ten pán ztělesňoval advokátovu nemoc. "Už otevřeli," řekl pán, ukázal na advokátovy dveře, shrnul si cípy županu a zmizel. Dveře se zatím opravdu otevřely, jakási mladá dívka - K. poznal ty tmavé, trochu vypoulené oči - stála v dlouhé bílé zástěře v předsíni a držela v ruce svíčku."Příště otevřte dřív!" řekl strýček místo pozdravu, zatím co se dívka maličko uklonila. "Pojď, Josefe," řekl pak K-ovi, jenž se pomalu sunul podle dívky. "Pan advokát je nemocen," řekla dívka, když strýček, nezastaviv se vůbec, spěchal k jakýmsi dveřím. K. se pořád ještě divil dívce, zatím co se již otočila, aby zas uzamkla bytové dveře, měla tvář zaoblenou jako loutka, oblily se nejen bledé tváře a brada, také spánky a okraje čela. "Josefe!" zvolal strýček znova a dívky se ptal: "Je to ta srdeční choroba?" "Myslím, že ano," řekla dívka, měla mezitím tolik času, aby šla se svíčkou napřed a otevřela dveře do pokoje. V koutě pokoje, kam světlo svíčky ještě nepronikalo, vztyčila se v posteli tvář s dlouhými vousy. "Lenko, kdopak to jde?" ptal se advokát, svíčka ho oslepovala, takže nepoznával hosty. "Albert, tvůj starý přítel," řekl strýček. "Ach, Albert," řekl advokát a klesl zpátky na polštáře, jako by vůči této návštěvě nebylo třeba přetvářet se. "Je ti opravdu tak špatně?" ptal se strýček a posadil se na pelest. "Já tomu nevěřím. Je to záchvat tvé srdeční choroby a přejde jako všechny dřívější." "Možná," řekl advokát potichu, "je to však horší než kdy předtím. Dýchám těžce, vůbec nespím a slábnu den ze dne." "Tak," řekl strýček a přitiskl si panamský klobouk svou velkou rukou pevně na koleno. "To jsou mi špatné zprávy. Máš ostatně řádné ošetření? Je tu taky tak smutno, tak pošmourno. Je tomu už dávno, co jsem zde byl naposled, tehdy se mi to zdálo přívětivější. Taky ta tvá křehotinka mi nevypadá na velké povyražení, anebo se přetvařuje." Dívka stála ještě pořád se svíčkou u dveří; pokud se dalo poznat podle jejího neurčitého pohledu, dívala se spíš na K-a než na strýčka, i teď, kdy strýček mluvil o ní. K. se opíral o židli, kterou si pošoupl do dívčiny blízkostí. "Je-li člověk tak nemocen jako já," řekl advokát, "potřebuje klid. Mně není smutno." Po krátkém odmlčení dodal: "A Lenka mě ošetřuje dobře, je hodná." Strýčka to však nepřesvědčovalo, byl proti ošetřovatelce zřejmě zaujat, a třebaže nemocnému nic neodpověděl, sledoval přece ošetřovatelku přísnými pohledy, když teď došla k posteli, postavila svíčku na noční stolek, sklonila se nad nemocného a šeptala si s ním, narovnávajíc mu polštáře. Zapomněl skoro na šetrný zřetel k nemocnému, popocházel za ošetřovatelkou sem a tam, a K. by se nebyl podivil, kdyby ji byl popadl za sukně a odtáhl ji od postele. K. sám se na všechno díval klidně, advokátova nemoc mu dokonce nebyla zcela nevítána, horlivosti, kterou strýček až dosud vynakládal na jeho věc, se nemohl vzepřít, rád teď strpěl, že se ta horlivost bez jeho přičinění dostávala na jiné koleje. Tu řekl strýček, snad jen s úmyslem, aby urazil ošetřovatelku: "Slečno, prosím, nechte nás chvíli o samotě, musím si tady s přítelem pojednat o osobní záležitosti." Ošetřovatelka, jež byla dosud hluboko skloněna nad nemocného a právě přihlazovala prostěradlo u zdi, otočila jen hlavu a řekla velmi klidně, což se nápadně odráželo od strýčkových slov, která hned vázla vzteky a hned zas přetékala: "Víte přece, pán je tak nemocen, nemůže pojednat o žádných záležitostech." Opakovala strýčkova slova asi jen z pohodlnosti, než přece jen mohl si to i člověk neúčastněný vyložit jako výsměch, strýček však, jak se rozumí, vyjel ihned jako divý. "Ty zatracená," řekl v prvním zakloktání prchlivosti ještě dost nesrozumitelně, K. se ulekl, ačkoliv očekával cosi takového, a běžel k strýčkovi s pevným odhodláním, že mu oběma rukama zacpe ústa. Na štěstí se však za dívkou vztyčil nemocný, strýček nasupil tvář, jako by polykal něco ohavného, a řekl pak klidněji: "To se ví, že jsme se ještě nepomátli na rozumu; kdyby věc, o kterou žádám, nebyla možná, nežádal bych ji. Prosím, jděte teď!" Ošetřovatelka stála vztyčena u postele, obracejíc se naplno k strýci, jednou rukou, jak se K-ovi zdálo, hladila advokátovu ruku. "Můžeš před Lenkou povědět cokoliv," řekl nemocný, nepochybně tónem naléhavé prosby. "Netýká se to mne," řekl strýček, "není to mé tajemství." A otočil se, jako by už nehodlal vyjednávat, ale jako by dával ještě chvilku na rozmyšlenou. "Kohopak se to týká?" zeptal se advokát hasnoucím hlasem a zvrátil zas hlavu na polštář. "Mého synovce," řekl strýček",přivedl jsem ho také." A představil: "Prokurista Josef K." "Ó," řekl nemocný daleko živěji a vztáhl K-ovi vstříc ruku, "odpusťte, ani jsem vás nezpozoroval. Jdi, Lenko," řekl pak ošetřovatelce, jež se také už ani nezdráhala, a podal jí ruku, jako by se s ní hodlal rozloučit na dlouhou dobu. "Tys tedy," řekl potom strýčkovi, jenž usmířen přistoupil k loži, "nepřišel, aby ses podíval na nemocného, nýbrž přicházíš na poradu." Působilo to dojmem, jako by představa, že jde o návštěvu u nemocného, byla advokáta až doposud ochromovala, tak posilněn teď vypadal, setrvával trvale opřen o jeden loket, což zajisté bylo dosti namáhavé, a pořád se popotahoval za chomáč vousů uprostřed brady. "Vypadáš už daleko zdravěji," řekl strýček, "co ta čarodějnice je venku." Přerušil se, zašeptal: "Vsadím se, že poslouchá!" a přiskočil ke dveřím. Ale za dveřmi nebylo živé duše, strýček se vrátil, nikoli zklamán, neboť její neposlouchání se mu zdálo zlobou ještě větší, i byl z toho zatrpklý. "Křivdíš jí," řekl advokát, neujímaje se ošetřovatelky hojnějšími slovy; snad tím chtěl vyjádřit, že jí není třeba, aby se jí někdo ujímal. Ale daleko účastnějším hlasem pokračoval: "Co se týká věci tvého pana synovce, byl bych ovšem šťasten, kdyby má síla postačila na ten nadmíru nesnadný úkol; obávám se velice, že nepostačí, jistě však neopominu ani jedinou možnost; nestačím-li na to, mohli bychom přibrat ještě někoho jiného. Abych byl upřímný, ta věc mě přespříliš zajímala, než abych se dovedl zříci každé účasti v ní. Nevydrží-li to mé srdce, najde zde alespoň důstojnou příležitost, aby selhalo nadobro." K-ovi se zdálo, že z celé té řeči nerozumí jedinému slovu, díval se na strýčka, aby si u něho opatřil nějaké vysvětlení, ten však seděl se svíčkou v ruce na nočním stolku, s něhož se již skutálela na koberec lahvička s lékem, kýval ke všemu, co advokát říkal, byl se vším srozuměn a podíval se občas na K-a, jako by vybízel, aby též on byl stejně srozuměn. Vypravoval strýček advokátovi snad již předtím o procesu? Ale to bylo nemožné, svědčilo proti tomu vše, co se až dosud zběhlo. "Nerozumím -" řekl proto. "Což jsem vám snad neporozuměl?" zeptal se advokát stejně udiven a na rozpacích jako K. "Snad jsem se přenáhlil. O čem pak jste si se mnou chtěl promluvit? Myslil jsem, že vám jde o váš proces?" "To se rozumí, že ano," řekl strýček a zeptal se pak K-a: "Co vlastně chceš?" "Ale odkudpak víte o mně a o mém procesu?" ptal se K. "Ach tak," řekl advokát s úsměvem",vždyť jsem advokát, jsem ve styku s lidmi od soudu, mluví se o všelijakých procesech, a nápadnější, zejména jde-li o synovce nějakého přítele, si člověk zapamatuje. Na tom přece není pranic podivného." "Co vlastně chceš?" ptal se strýček K-a poznovu. "Jsi tak neklidný," "Vy máte styky s lidmi od toho soudu?" ptal se K. "Ano," řekl advokát. "Ty se ptáš jak dítě," řekl strýček. "S kýmpak bych se měl stýkat, ne-li s lidmi svého oboru?" dodal advokát. Znělo to tak nevývratně, že K. ani neodpověděl. "Vy přece pracujete u soudu v justičním paláci, a nikoli u soudu na půdě," chtěl říci, nemohl se však odhodlat, aby to opravdu řekl. "Považte přece," pokračoval advokát hlasem, jako by zbytečně a jen tak mimochodem vysvětloval věc, která se rozumí sama sebou, "považte přece, že z takového styku mám i velké výhody pro svou klientelu, a to po kolikeré stránce, člověk o tom ani nesmí vždy mluvit. Rozumí se, že mi má nynější nemoc v těchto stycích trochu vadí, ale přicházejí dobří přátelé od soudu, a tak se přece něco dovím. Dovím se snad víc než mnozí, kteří v nejlepším zdraví tráví celý den u soudu. Tak mám na příklad právě teď milou návštěvu." A ukázal do tmavého kouta pokoje. "Kdepak?" zeptal se K. v prvním překvapení téměř hrubě. Rozhlížel se nejistýma očima; světlo malé svíčky ani zdaleka nepronikalo až k protější zdi. A opravdu se tam v koutě začalo něco hýbat. Ve světle svíčky, kterou strýček držel ve vztyčené ruce, bylo vidět, jak tam u jakéhosi stolečku sedí starší pán. Snad dosud ani nedýchal, že zůstal tak dlouho nezpozorován. Teď váhavě povstal, byl zjevně nespokojen, že někdo na něho upozornil. Vypadalo to, jako by chtěl rukama, jimiž hýbal jako krátkými letkami, odvrátit každé představování a vítání, jako by za nic na světě nechtěl ostatní rušit svou přítomností a jako by naléhavě prosil, aby byl zas vrácen do tmy a aby se zapomnělo, že je tady. To se mu ovšem už nemohlo povolit. "Vy jste nás totiž překvapili," řekl advokát na vysvětlenou a pokynul při tom povzbudivě pánovi, aby přistoupil, což pán učinil pomalu, za váhavého rozhlížení a přece s jakousi důstojností, "pan ředitel kanceláří ach tak, promiňte, dosud jsem nepředstavil - to je můj přítel Albert K., to zde je jeho synovec prokurista Josef K., a to je pan ředitel kanceláří - pan ředitel tedy byl tak laskav a navštívil mě. Jakou cenu má taková návštěva, to může vlastně ocenit jen zasvěcenec, který ví, jak velmi je pan ředitel kanceláří přetížen prací. Nu, a přece jen přišel, bavili jsme se v plném klidu, pokud má slabost dovolovala, nepřikázali jsme sice Lence, aby nevpouštěla návštěvníky, neboť jsme žádné nečekali, ale myslili jsme přece jen, že bychom měli zůstat o samotě, potom však přišly tvé rány pěstí, Alberte, pan ředitel kanceláří se s židlí a stolkem přestěhoval do kouta, teď však se ukazuje, že si možná, to jest, budete-li si to přát, pojednáme o společné záležitosti a že si velmi dobře zas můžeme sesednout. - Pane řediteli kanceláří," řekl, skláněje hlavu a usmívaje se pokorným úsměvem, a ukázal na lenošku poblíž postele. "Mohu bohužel zůstat jen ještě několik minut," řekl ředitel kanceláří vlídně, posadil se ze široka do lenošky a podíval se na hodinky, "úřední práce mě volá. Zajisté však nechci opominout příležitost, abych poznal přítele svého přítele." Sklonil hlavu lehce směrem k strýčkovi, jenž se zdál velmi uspokojen tou novou známostí, při své povaze však nedovedl vyjádřit pocity oddanosti a doprovázel ředitelova slova rozpačitým, ale Masným smíchem. Ošklivá podívaná 1 K. mohl klidně všechno pozorovat, neboť o něho se nikdo nestaral, ředitel kanceláří, byv tedy už povytažen ze svého zákoutí, ujal se, jak se zdálo jeho zvykem, vlády nad rozhovorem, advokát, jehož prvotní slabost měla snad jen sloužit k tomu, aby zapudila novou návštěvu, pozorně poslouchal, při čemž si přidržoval ruku k uchu, strýček jakožto opatrovník svíčky - držel ji v umné rovnováze na stehnu, advokát se občas starostně zadíval tím směrem - byl brzo prost rozpaků a byl už jen nadšen, a to jak způsobem, jakým ředitel kanceláří mluvil, tak i mírnými, vláčnými pohyby ruky, jimiž doprovázel svá slova. K., jenž se opíral o pelest, byl ředitelem kanceláří snad úmyslně nebo nadobro zanedbáván a sloužil starým pánům jen za posluchače. Ostatně sotva věděl, o čem se mluví, a myslil hned na ošetřovatelku, a jak nedobře se k ní strýček zachoval, hned zas na to, zda ředitele kanceláří již neviděl, snad dokonce ve shromáždění za svého prvního výslechu. I když se snad klamal, byl by přece ředitel kanceláří výborně zapadal mezi účastníky shromáždění v první řadě, mezi ty staré pány s řídkými vousy.

Tu způsobil hluk z předsíně, že všichni ustali a poslouchali, znělo to, jako když se rozbíjí porcelán. "Podívám se, co se stalo," řekl K. a vyšel pomalu ven, jako by dával ostatním příležitost, aby ho ještě zadrželi. Sotva vkročil do předsíně a chtěl si potmě hledat cestu, položila se na ruku, kterou dosud držel dveře, čísi drobná ručka, daleko menší než K-ova, a potichu zavřela dveře. Byla to ošetřovatelka, čekala zde na něho. "Nic se nestalo," šeptala, "hodila jsem jen talířem o zeď, abych vás vyvolala z pokoje." V rozpacích řekl K.: "Myslil jsem taky na vás." "Tím líp," řekla ošetřovatelka, "pojďte." Po několika krocích přišli ke dveřím z neprůsvitného skla, ošetřovatelka je otevřela před K-em. "Jen vstupte," řekla. Byla to podle všeho advokátova pracovna; pokud bylo vidět v měsíčním světle, jež teď jasně ozařovalo jen malý obdélník podlahy u každého ze tří velkých oken, byla vybavena těžkým starým nábytkem. "Sem," řekla ošetřovatelka a ukázala na tmavou truhlu s vyřezávaným dřevěným opěradlem. Ještě když se už posadil, rozhlížel se K. po pokoji, byl to vysoký velký pokoj, klientele chudinského advokáta bylo zde asi důkladně nevolno.12) K. se domníval, že vidí droboučké krůčky, jimiž návštěvníci postupují k mohutnému psacímu stolu. Potom však na to pozapomněl a viděl jen ošetřovatelku, jež seděla zcela blizoučko vedle něho a skoro ho tiskla na opěradlo. "Myslila jsem," řekla, "že ke mně vyjdete sám od sebe, aniž bude třeba, abych vás volala. Vždyť to bylo zvláštní. Nejdřív jste se, hned jak jste vešel, na mne díval bez ustání a potom jste mě nechal čekat. Říkejte mi ostatně Lenko," dodala ještě rychle a bezprostředně, jako by nesměl ani okamžik tohoto rozhovoru přijít nazmar. "Rád," řekl K, "Co se však týká toho podivného chování, Lenko, snadno je vysvětlím. Za prvé jsem přece musil poslouchat tlachání těch starých pánů a nemohl jsem jen tak bez příčiny utéci, za druhé však nejsem drzý, nýbrž spíš ostýchavý, a také vy, Lenko, věru nevypadáte tak, jako by vás člověk mohl dobýt naráz." "V tom to nevězí," řekla Lenka, položila paži na opěradlo a dívala se na K-a, "ale neubila jsem se vám a nelíbím se vám asi ani teď." "Líbit se, to by přece nebylo mnoho," řekl K. vyhýbavě. "Ó!" řekla s úsměvem a získala K-ovou poznámkou a tím nepatrným zvoláním jakousi převahu. Proto K. chvilku mlčel. Ježto už přivykl tmě v pokoji, mohl rozeznat všeliké podrobnosti zařízení. Zvlášť nápadný byl mu velký obraz, který visel vpravo od dveří, předklonil se, aby lépe viděl. Zpodoboval jakéhosi muže v soudcovském taláru; seděl na vysoké trůnní židli, jejíž zlacení na mnohých místech vynikalo z obrazu. Neobyčejné bylo, že soudce tam neseděl klidně a důstojně, nýbrž tiskl levou paži pevně na opěradlo v zádech i po straně, pravou však měl úplně volnou a jen rukou objímal postranní opěradlo, jako by chtěl v nejbližším okamžiku vyskočit prudkým a snad rozhořčeným trhnutím, snad aby řekl něco rozhodujícího anebo aby dokonce vyhlásil rozsudek. Obžalovaného si měl divák patrně myslit u paty schodů, jejichž hoření stupně, pokryté žlutým kobercem, bylo ještě vidět na obraze. "Snad je to můj soudce," řekl K. a ukázal prstem na obraz. "Znám ho," řekla Lenka a rovněž vzhlédla k obrazu, "ten sem chodí dosti často. Obraz pochází z jeho mladých let, ale není možné, že kdy byl tomu obrazu vůbec i jen podoben, neboť je skoro malilinkatý. A přece jen se dal na obraze tak vy táhnout do délky, neboť je to bláznivý ješita, jako všichni tady. Ale i já jsem ješitná a velmi nespokojena, že se vám vůbec nelíbím." Na tuto poznámku odpověděl K. jen tím, že Lenku objal a přitáhl k sobě, ona potichu opřela hlavu o jeho rameno. K předchozí věci však řekl: "Jakoupak má hodnost?" "Je vyšetřující soudce," řekla, chopila se K-ovy ruky, kterou ji objímal, a pohrávala si s jeho prsty. "Zas jen vyšetřující soudce," řekl K. zklamán, "ti vysocí se schovávají. Ale vždyť sedí na trůnní židli." "To je samá smyšlenka," řekla Lenka, sklánějíc tvář nad K-ovu ruku, "ve skutečností sedí na kuchyňské židli, na které je složena stará koňská houně. Ale což musíte pořád myslit na svůj proces?" dodala pomalu. "Ne, naprosto ne," řekl K., "myslím na něj dokonce asi příliš málo." "To není chyba, které se dopouštíte," řekla Lenka, "jste příliš neústupný, tak jsem slyšela povídat." "Kdo to řekl?" zeptal se K., cítil její tělo na svých prsou a shlížel na její husté, tmavé, pevně stočené vlasy. "To bych toho vyzradila příliš, kdybych to pověděla," odpověděla Lenka. "Neptejte se, prosím, na jména, zanechte však své chyby, nebuďte už tak neústupný, vždyť proti tomu soudu není obrany, člověk se musí přiznat. Přiznejte se, jakmile se naskytne první příležitost. Teprv pak je dána možnost, abyste nějak z toho vyklouzl, teprv pak. Ale i to není možné bez cizí pomoci, o tu pomoc se však nestrachujte, poskytnu vám ji já sama." "Vyznáte se velmi v tom soudu a v podvodech, jakých je tu třeba," řekl K. a zvedl si ji na klín, ježto se přespříliš na něho tlačila. "Tak je dobře," řekla a uvelebila se mu na klíně, při čemž si přihladila sukni a narovnala halenku. Potom se mu oběma rukama zavěsila na krk, zvrátila hlavu a dlouho se na něho dívala. "A nepřiznám-li se, nemůžete mi pomoci?" ptal se K. zkusmo. Sháním si pomocnice, myslil si skoro udiven, nejdřív slečnu Bürstnerovou, pak ženu soudního sluhy a konečně zde tu ošetřovatelskou holčici, jež, jak se zdá, nepochopitelně po mně touží. Jak mi sedí na klíně, jako by to bylo její jediné náležité místo 1 "Ne," odpověděla Lenka a pomalu potřásala hlavou, "pak vám nemohu pomoci. Ale vždyť vy vůbec nechcete mou pomoc, vám na ní ani trochu nezáleží, jste svéhlavý a nedáte se přesvědčit." "Máte milou?" zeptala se po chvilce. "Ne, nemám," řekl K. "A přece máte," řekla. "Ano, pravda," řekl K., "jen si pomyslete, zapřel jsem ji a přece u sebe nosím dokonce její podobenku." Na její prosby jí ukázal Elsinu podobenku, schoulena na jeho klíně si prohlížela obrázek. Byla to momentka, snímek byl pořízen po vířivém tanci, jak jej Elsa ve vinárně ráda tančila, sukně se dosud kolem ní vzdouvala zřasením otoček, ruce tiskla k pevným bokům a s napjatým hrdlem se rozesmátá dívala stranou; komu její smích svědčí, nebylo na snímku vidět. "Hodně se šněruje," řekla Lenka a ukázala na místo, kde to po jejím soudu bylo vidět. "Nelíbí se mi, je nemotorná a surová. Ale snad je k vám mírná a milá, na to by se podle obrázku dalo soudit. Tak velké a silné dívky často nevědí nic jiného, než být mírné a milé. Dovedla by se však za vás obětovat?" "Ne," řekl K., "není ani mírná a milá, ani by se za mne nedovedla obětovat. Také jsem až dosud od ní nechtěl ani to, ani ono. Ba, ani jsem se ještě na ten obrázek nedíval tak podrobně jako vy." "Tak tedy vám na ní ani mnoho nezáleží," řekla Lenka, "není tedy vůbec ani vaší milou." ;,A přece je," řekl K. "Nemohu odvolat, co j sem řekl." "Aťsi tedy je vaší milou," řekla Lenka, "ale přece jen by vám dvakrát nechyběla, kdybyste ji ztratil, anebo kdybyste ji zaměnil za někoho jiného, na příklad za mne." "Ovšem," řekl K. s úsměvem, "to je možné, ale má vůči vám velkou přednost, neví nic o mém procesu, a i kdyby něco o něm věděla, nemyslila by na to. Nehleděla by mě přemluvit k poddajnosti." "To není nijaká přednost," řekla Lenka. "Nemá-li žádnou jinou přednost, neztrácím naději. Má snad nějakou tělesnou vadu?" "Tělesnou vadu?" ptal se K. "Ano," řekla Lenka, "já totiž takovou vadičku mám, podívejte." Roztáhla střední prst a prsteník, spojovací blanka mezi nimi sahala skoro až k hořejšímu kloubu krátkých prstů. K. v té tmě hned nezpozoroval, co mu chce ukázat, proto mu tam přisunula ruku, aby to místo ohmatal. "Je to ale hříčka přírody," řekl K. a dodal, když obhlédl celou ruku: "Jaká hezoučká tlapička!" S jakousi pýchou se Lenka dívala, jak K. v údivu roztahuje a skládá její dva prsty, až je nakonec letmo políbil a pustil. "Ó!" zvolala ihned, "vy jste mě políbil!" Chvatně, s otevřenými ústy vylezla po kolenou na jeho klín, K. k ní vzhlížel skoro vyděšen, teď, kdy mu byla tak blízko, vycházel od ní hořký dráždivý pach jako po pepři, vzala ho za hlavu, předklonila se nad něho a kousala a líbala jeho krk, kousala dokonce i do jeho vlasů. "Vy jste si mě vyměnil!" volala občas, "vidíte, teď jste si mě vyměnil!" Tu jí uklouzlo koleno, s krátkým vykřiknutím padla skoro na koberec, K. ji objal, aby ji ještě zadržel, a ona ho k sobě stáhla. "Teď jsi můj," řekla.

"Tady máš klíč od domu, přijď, kdy chceš," byla její poslední slova, a polibek mířený do prázdna ho stihl do zad ještě ve chvíli, kdy odcházel. Když vykročil z domovních vrat, mrholilo, chtěl zajít doprostřed ulice, aby snad uviděl Lenku ještě u okna, tu se z taxíku, který čekal před domem a jejž K. v roztržitosti ani nezpozoroval, vyřítil strýček, popadl ho za paže a strčil jím k domovním vratům, jako by ho tam chtěl přibít. "Chlapče," volal, "jak jsi to jen mohl udělat! Strašně jsi uškodil své věci, jež byla na dobré cestě. Zalezeš si s takovou šmudlou, která je ještě k tomu zcela zjevně advokátovou milenkou, a zůstaneš si po kolik hodin. Nehledáš ani záminku, nezatajíš nic, ne, jsi zcela upřímný, běžíš si k ní a zůstaneš u ní. A my mezitím sedíme spolu, strýček, který se o tebe stará do úmoru, advokát, který má pro tebe být získán, a především ředitel kanceláří, takový velký pán, který tvou věc v jejím nynějším stadiu takměř ovládá. Chceme se poradit, jak by se ti dalo pomoci, já musím na advokáta hezky polehoučku, ten zas na ředitele kanceláří, a ty bys přece měl zajisté příčinu, abys mě alespoň podporoval. Místo toho si zůstaneš. Nakonec se to už nedá zatajit, nu, j sou to zdvořilí, obratní lidé, nemluví o tom, šetří mne, konečně však se nemohou už ani oni přemáhat, a ježto nemohou mluvit o té věci, zmlknou. Seděli jsme po celé minuty mlčky a poslouchali, zda konečně přece jen nepřijdeš. Všechno marné. Potom vstane ředitel kanceláří, který zůstal mnohem déle, než původně chtěl, poroučí se, zřejmě mne lituje, ale nemůže mi pomoci, s nepochopitelnou roztomilostí posečká ještě chvilku ve dveřích, potom jde. Já byl, rozumí se, šťasten, že je pryč, nemohl jsem opravdu už ani dýchat. Na nemocného advokáta to všechno působilo ještě silněji, nemohl dobrák ani promluvit, když jsem se s ním loučil. Přispěl jsi pravděpodobně k jeho úplnému zhroucení a urychluješ tak smrt muže, na kterého jsi odkázán. A mne, svého strýčka, necháš zde v dešti - jen sáhni, jsem promočen na kůži - čekat po celé hodiny a užírat se strachy."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 13.12.2010

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Aforismy
-Nezvěstný (Amerika), Nezvěstný (Amerika) (2), Nezvěstný (Amerika) (3)
-Obří krtek
-Proces, Proces (2), Proces (3)
-Proces (rozbor)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3), Proměna (4), Proměna (5), Proměna (6), Proměna (7), Proměna (8), Proměna (9), Proměna (10), Proměna (11), Proměna (12), Proměna (13), Proměna (14), Proměna (15), Proměna (16), Proměna (17), Proměna (18), Proměna (19), Proměna (20)
-Proměna (rozbor)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3)
Čítanka-Bída starého mládence (Rozjímání)
-Cesta domů (Rozjímání)
-Děti na silnici (Rozjímání)
-K úvaze pánům jezdcům (Rozjímání)
-Nenadálá procházka (Rozjímání)
-Nezvěstný (Amerika)
-Obchodník (Rozjímání)
-Odhalení šejdíře (Rozjímání)
-Pasažér (Rozjímání)
-Proces, Proces (2), Proces (3), Proces (4), Proces (5), Proces (6), Proces (7), Proces (8), Proces (9), Proces (10), Proces (11), Proces (12), Proces (13)
-Proces (celá kniha / e-book)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3)
-Proměna (celá kniha / e-book)
-Rozhodnutí (Rozjímání)
-Roztržité vyhlížení (Rozjímání)
-Trápení (Rozjímání)
-Venkovský lékař, Venkovský lékař (2), Venkovský lékař (3), Venkovský lékař (4), Venkovský lékař (5), Venkovský lékař (6), Venkovský lékař (7)
-Venkovský lékař (celá kniha / e-book)
-Výlet do hor (Rozjímání)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3), Zámek (4), Zámek (5), Zámek (6), Zámek (7), Zámek (8)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­