ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kafka Franz (*03.07.1883 - †03.06.1924)

­­­­

Zámek (2)

Druhá kapitola

Když se blížili k hospodě - K. to poznal podle zákrutu cesty -, byla k jeho údivu již úplná tma. Že by byl tak dlouho pryč? Podle jeho výpočtu leda tak jednu dvě hodiny, a odešel ráno, a vůbec nepomyslel na jídlo, a ještě před chvílí bylo rovnoměrné denní světlo, teprve teď ta tma. "Krátké dny, krátké dny!" řekl si, sklouzl ze saní a vykročil k hostinci.
Nahoře na schůdkách domu stál jako na zavolanou hostinský a zdviženou lucernou mu svítil na cestu. Letmo si K. vzpomněl na povozníka, zastavil se, kdesi ve tmě se ozvalo zakašlání, to byl on. Nu, však ho uvidí někdy příště. Teprve až když došel nahoru k hostinskému, který poníženě zdravil, zpozoroval po obou stranách dveří dva muže. Vzal hostinskému svítilnu a posvítil si na ně; byli to ti muži, s nimiž se už setkal a na něž volali Arture a Jeremiáši. Zasalutovali. Usmál se ve vzpomínce na léta vojny, na ty šťastné časy. "Kdo jste?" zeptal se a díval se z jednoho na druhého. "Vaši pomocníci," odpověděli. "To jsou ti pomocníci," tiše potvrdil hostinský. "Cože?" zeptal se K. "Vy že jste moji staří pomocníci, kterým jsem nakázal, aby přišli za mnou, na které čekám?" Přikývli. "To je dobře," řekl K. po chvilce, "to je dobře, že jste přišli." - "Ostatně," řekl K. po delší chvilce, "velice jste se opozdili, jste velmi nedbalí." - "Bylo to daleko," řekl jeden. "Daleko," opakoval K., "ale já vás potkal, jak jdete ze zámku." - "Ano," řekli bez dalšího vysvětlování. "Kde máte přístroje?" ptal se K. "Nemáme žádné přístroje," řekli. "Přístroje, které jsem vám svěřil," řekl K. "Žádné přístroje nemáme," opakovali. "Ach, jste vy ale lidé!" řekl K., "vyznáte se vůbec v zeměměřičství?" - "Ne," řekli. "Jestliže jste ale moji staří pomocníci, musíte se v něm přece vyznat," řekl K. Mlčeli. "Tak pojďte tedy," řekl K. a postrčil je před sebou do domu.
Seděli pak všichni tři skoro mlčky v hostinské místnosti u piva, u malého stolku, K. uprostřed, nalevo a napravo pomocníci. Kromě nich seděli už jen u jednoho stolu sedláci podobně jako večer předtím. "Je to s vámi potíž," řekl K. a porovnával už pokolikáté jejich tváře, "jakpak vás mám rozpoznat? Lišíte se od sebe jen jménem, jinak jste si podobní jako" - zarazil se, pak bezděčně pokračoval - "jinak jste si podobní jako hadi." Usmáli se. "Jinak nás rozeznávají dobře," ospravedlňovali se. "To věřím," řekl K., "sám jsem toho byl přece svědkem, ale já mám k vidění jen oči a těma vás rozeznat nedokážu. Budu s vámi proto jednat jako s jedním člověkem a oběma budu říkat Artur, tak se přece jeden z vás jmenuje. Ty?" - zeptal se K. jednoho. "Ne," řekl muž, "já jsem Jeremiáš." - "To je jedno," řekl K., "budu vám oběma říkat Artur. Když někam Artura pošlu, půjdete oba, když dám Arturovi nějakou práci, budete to dělat oba, to má sice pro mne tu nevýhodu, že vás nemohu použít na různé práce, ale zato zase výhodu, že za všecko, co vám uložím, budete nedílně odpovídat oba. Jak si mezi sebou práci rozdělíte, je mi jedno, jen se nesmíte jeden na druhého vymlouvat, pro mne jste jeden jediný člověk." Uvažovali o tom a řekli: "To by nám bylo dost nepříjemné." - "To si myslím," řekl K., "samosebou že je vám to nepříjemné, ale tak to zůstane: " Už hezkou chvilku pozoroval K. jednoho ze sedláků, jak se šourá kolem stolu, konečně se rozhodl, přistoupil k jednomu z pomocníků a chtěl mu něco pošeptat. "Promiňte," řekl K., uhodil rukou do stolu a vstal, "tohle jsou moji pomocníci a teď máme poradu. Nikdo nemá právo nás vyrušovat." - "Ó prosím, prosím," řekl sedlák ustrašeně a pozpátku se vracel k své společnosti. "Na to vás upozorňuji především," řekl K., když si zase sedl. "Nesmíte s nikým promluvit bez mého dovolení. Já jsem tu cizí, a jestli jste moji staří pomocníci, pak i vy jste tu cizí. My tři cizinci musíme proto držet při sobě, podejte mi na to ruku." S přemrštěnou ochotou podávali K. ruce.. "Dejte pryč ty pazoury," řekl, "můj rozkaz však platí. Půjdu teď spát a vám radím totéž. Dnes jsme zameškali jeden pracovní den, zítra se musí s prací začít hodně časně. Musíte mi sehnat saně na cestu do zámku a v šest ráno ať s nimi stojíte před domem." - "Dobrá," řekl jeden. Druhý mu ale skočil do řeči: "Říkáš dobrá a přitom víš, že to není možné." - "Ticho," řekl K., "vypadá to, že se chcete začít od sebe odlišovat." Avšak teď pravil už i první: "Má pravdu, není to možné, bez povolení nikdo cizí na zámek nesmí." - "Kde se žádá o povolení?" - "Nevím, snad u kastelána." - "Pak tam telefonicky zažádáme, ihned zatelefonujte kastelánovi, oba!" Hnali se k aparátu, dostali spojení - jak se tam jeden přes druhého tlačili! Napohled byli směšně poslušní - a tázali se, smí-li K. přijít zítra na zámek. Hlasité Ne!, kterého se jim dostalo jako odpovědi, slyšel K. až ke stolu, Ale odpověď byla obšírnější, zněla: "Ani zítra, ani kdy jindy." - "Zatelefonuji sám," řekl K. a vstal. Doposavad si K. a jeho pomocníků nikdo nevšímal, nehledě k příhodě s oním sedlákem, teď však vzbudila K-ova poslední poznámka všeobecnou pozornost. Všichni povstali s ním, a přestože se je hostinský snažil zatlačit, shlukli se kolem aparátu v těsném půlkruhu. Převažovalo mezi nimi mínění, že K. nedostane vůbec žádnou odpověď. g, je musel požádat, aby byli zticha, že nechce slyšet jejich mínění.
Ze sluchátka se ozývalo bzučení, jaké K. ještě nikdy při telefonování neslyšel. Vypadalo to, jako by se z bzukotu nespočetných dětských hlasů - avšak ani bzukot to nebyl, nýbrž zpěv velmi vzdálených, nesmírně vzdálených hlasů -, jako by se z tohoto bzukotu přímo nemožným způsobem utvářel jediný vysoký, ale silný hlas, který dorážel na ucho, jako kdyby si žádal proniknout hlouběji než jen k ubohému sluchu. K. naslouchal a netelefonoval, levou rukou se opřel o stolek pod telefonem a tak naslouchal.
Nevěděl jak dlouho; tak dlouho, až ho hostinský zatahal za kabát, že prý za ním přišel nějaký posel. "Jdi pryč!" křikl K. neovládaje se, možná přímo do telefonu, protože najednou se někdo ohlásil. Rozvinul se následující rozhovor: "Zde Osvald, kdo je tam?" ozvalo se hlasitě, přísný, pyšný hlas s jakousi nepatrnou vadou ve výslovnosti, jak se K. zdálo, již se hlas snažil vyrovnat zvýšenou přísností. K. váhal vyslovit své jméno, proti telefonu byl bezbranný, ten druhý ho mohl zahřměním srazit k zemi, položit sluchátko a K. by si zatarasil cestu, která třeba nebyla bez důležitosti. Jeho váhání vzbudilo netrpělivost muže na druhé straně. "Kdo je tam?" opakoval a dodal: "Byl bych velmi rád, kdyby se odtamtud tolik netelefonovalo, zrovna před chvílí se telefonovalo." K. si této poznámky nevšímal a s náhlou rozhodností se ohlásil: "Zde pomocník pana zeměměřiče." - "Jaký pomocník? Jaký pán? Jaký zeměměřič?" K. si připomněl včerejší telefonní rozhovor. "Zeptejte se Frice," řekl zkrátka. K jeho vlastnímu údivu to pomohlo. Ale ještě víc, než že to pomohlo, jej udivilo, jak jednotnou tam mají službu. Odpověď zněla: "Už vím. Ten věčný zeměměřič. Ano, ano. A co dál? Jaký pomocník?" - "Josef," řekl K. Trochu ho rušilo huhlání sedláků za jeho zády; patrně jim bylo proti mysli, že se nehlásí správně. Avšak K. neměl čas zabývat se jimi, rozhovor zaměstnával veškerou jeho pozornost. "Josef?" ptal se hlas. "Pomocníci se jmenují" - malá přestávka, zřejmě se ptal někoho druhého na jména - "Artur a Jeremiáš." - "To jsou noví pomocníci," řekl K. "Nikoli, to jsou staří." - "Noví jsou to, kdežto já jsem starý pomocník a dnes jsem dorazil za panem zeměměřičem." - "Ne!" vykřikl hlas. "Tak kdo tedy jsem?" zeptal se K. klidněji než dosud. A po přestávce pravil týž hlas s touž vadou ve výslovnosti, a přece to byl jakoby jiný, hlubší, úctyhodnější hlas: "Jsi starý pomocník."
K. naslouchal zvuku tohoto hlasu a málem při tom přeslechl otázku: "Co chceš?" Nejraději by byl už sluchátko položil. Od tohoto rozhovoru si již nic nesliboval. Jen z donucení se ještě rychle zeptal: "Kdy smí můj pán přijít na zámek?" - "Nikdy," zněla odpověď. "Dobrá," řekl K. a zavěsil.
Sedláci za ním se přisunuli už docela blízko k němu. Pomocníci, pokukujíce po něm co chvíli, snažili se je zadržet. Byla to však patrně jen komedie, sedláci, uspokojeni výsledkem rozhovoru, také pomalu ustupovali. Vtom odzadu rozdělil skupinu sedláků rychlý krok jakéhosi muže, který se před K. uklonil a předával mu nějaký dopis. K. podržel dopis v ruce a pohlédl na muže, který mu v tom okamžiku připadal důležitější. Byl velice podobný oběma pomocníkům, stejně štíhlý jako oni, stejně přiléhavě oblečený, též stejně hbitý a čiperný jako oni, a přece docela jiný. Kéž by měl raději jeho za pomocníka! Trochu mu připomínal tu ženu s kojencem, kterou viděl u koželuha. Byl skoro celý v bílém, šaty asi nebyly z hedvábí, byl to zimní oděv jako každý jiný, ale přitom jemný a slavnostní jako hedvábný šat. Jeho tvář byla jasná a upřímná, oči neobyčejně veliké. Usmíval se nesmírně povzbudivě; přejel si rukou přes obličej, jako by chtěl ten úsměv zaplašit, nepovedlo se mu to však. "Kdo jsi?" zeptal se K. "Barnabáš se jmenuji," řekl. "Jsem posel." Mužně a přitom jemně se otvíraly a zavíraly jeho rty při mluvení. "Líbí se ti tu?" zeptal se K. a ukázal po sedlácích, kteří se o něho nepřestávali zajímat a přihlíželi se svými vysloveně ztrápenými tvářemi - lebka vypadala; jako by byla nahoře na plocho sražena a rysy tváře jako by zformovala bolest toho úderu -, se svými odulými rty, ústy dokořán, ale přitom zase nepřihlíželi, neboť chvílemi zabloudil jejich pohled stranou, a než se zas vrátil, ulpěl na nějakém lhostejném předmětu, a pak ukázal K. též na oba pomocníky, kteří se objímali, tiskli se k sobě tvářemi a usmívali se, člověk nevěděl, jestli zahanbeně nebo poťouchle, na ty všechny ukázal, jako by představoval nějakou družinu, která mu za podivných okolností byla vnucena, a jako by očekával - byla v tom důvěrnost, na ní K. záleželo -, že Barnabáš bude vždy rozlišovat mezi ním a ostatními. Avšak Barnabáš nevzal otázku vůbec na vědomí - ovšem v naprosté nevinnosti, to bylo vidět -, nechal si ji projít kolem uší jako dobře vychovaný sluha pánovo slovo, jež bylo jen zdánlivě určeno jemu, poslechl ji jen v tom, že se rozhlédl kolem sebe, pokynul na pozdrav známým mezi sedláky a prohodil pár slov s pomocníky, všechno docela volně a nenuceně, aniž si s nimi příliš zadával. K., odmítnut, ale nikoli zahanben, se vrátil k dopisu, který držel v ruce, a otevřel ho. Dopis zněl takto: "Vážený pane! Jak víte, jste přijat do panských služeb. Vaším nejbližším představeným je starosta obce, který Vám též sdělí vše bližší o Vaší práci a o mzdových podmínkách a jemuž budete také skládat účty. Přesto však ani já Vás neztratím z očí. Barnabáš, doručitel tohoto dopisu, se Vás čas od času dotáže po Vašich přáních a sdělí mi je. Já Vám vždy ochotně ve všem vyjdu vstříc, pokud to bude možné. Záleží mi na tom, abych měl spokojené dělníky: " Podpis byl nečitelný, bylo k němu však přitištěno: přednosta kanceláře X. "Počkej!" řekl K. Barnabášovi, který se uklonil, a pak zavolal na hostinského, aby mu ukázal jeho pokoj, chtěl být nějakou chvíli s dopisem o samotě. Přitom si vzpomněl, že Barnabáš je přes všechnu náklonnost, již k němu chová, přece jen pouhý posel, a dal mu přinést pivo. Dával pozor, jak to přijme, zjevně to přijal rád a hned se napil. Pak K. odešel s hostinským. V domku neměli pro K. nic lepšího než malou podkrovní světnici, a i s tou byly potíže, protože dvě služky, které tam doposud spávaly, museli uložit jinam. Vlastně neudělali nic jiného, než že přemístili služky, jinak byla světnice tak jako předtím, jediná postel bez ložního prádla, jen pár polštářů a koňská houně, všechno tak, jak to zůstalo po předchozí noci. Na zdi pár svatých obrázků a fotografie vojáků. Ani vyvětráno nebylo, čekali podle všeho, že nový host dlouho nezůstane, a neudělali nic pro to, aby ho zdrželi. Ale K. byl se vším srozuměn, zabalil se do přikrývky, usedl ke stolu a při svíčce začal znovu číst dopis.
Neměl jednotný ráz, byla v něm místa, kde se s ním mluvilo jako se svobodným člověkem, jehož vlastní vůle je uznávána, takové bylo třeba oslovení, takové bylo místo týkající se jeho přání. Ale byla v něm zase místa, kde se s ním zjevně či skrytě jednalo jako s nepatrným dělníkem sotva viditelným od stolu přednosty, přednosta se musel namáhat, aby "ho neztratil z očí", jeho představeným byl pouhý starosta, jemuž byl dokonce povinen skládat účty, jediným jeho kolegou byl snad obecní strážník. To byly bezpochyby protimluvy, tak zřetelné, že musely být záměrné. Ze by tu snad šlo o nerozhodnost, bylo pomyšlení - vzhledem k takovému úřadu - šílené a K. nepřišlo ani na mysl. Daleko spíš v tom viděl otevřenou nabídku volby, bylo mu ponecháno, jak naloží s příkazy v dopise, jestli chce být vesnickým dělníkem, který je ve spojení se zámkem, což je možná vyznamenání, avšak jen zdánlivé, nebo naopak zdánlivým vesnickým dělníkem, který své pracovní vztahy veskrze podřizuje Barnabášovým zprávám. K. s volbou neváhal, nebyl by váhal ani bez zkušeností, které již udělal. Pouze jako vesnický dělník co možná nejvíc vzdálený zámeckým pánům je s to na zámku něčeho dosáhnout, tihle lidé ze vsi, kteří jsou k němu pořád tak nedůvěřiví, se rozpovídají, až se stane ne-li jejich přítelem, tedy aspoň spoluobčanem, a jakmile bude jednou k nerozeznání od Gerstäckera či Lasemanna - a to se musí stát co nejrychleji, na tom závisí vše -, otevřou se mu jedním rázem všechny cesty, které, kdyby šlo jen o pány seshora a o jejich milost, by mu zůstaly navždy nejen zataraseny, ale dočista utajeny. Jedno nebezpečí tu ovšem bylo a dopis je dostatečně zdůraznil, s jistým potěšením je ukázal, jako by z něho nebylo úniku. Bylo to ono postavení dělníka. Služba, představený, práce, mzdové podmínky, účty, dělník, tím vším se dopis jen hemžil, a i když byla řeč o jiných věcech, osobnějších, pak vždy z tohoto hlediska. Chtěl-li být K. dělníkem, mohl jím být, ale pak se vší strašlivou vážností, bez nejmenší vyhlídky na něco jiného. K. věděl, že se tu nehrozilo skutečným donucováním, toho se nebál a zde už vůbec ne, zato násilí okolního světa, jež zastrašuje, zklamání, jimž se přivykne; moci nepostřehnutelných vlivů v každém okamžiku, těch se ovšem bál, avšak musí se odvážit boje s tím nebezpečím. Dopis přece ani nezamlčel, že mělo-li by dojít k nějakému boji, bude to K., kdo si troufne začít; bylo to řečeno jemně a pouze neklidné svědomí - neklidné, nikoli špatné - si toho mohlo povšimnout, byla to ona dvě slova "jak víte", týkající se jeho přijetí do služeb. K. se přihlásil a od té chvíle věděl, jak pravil dopis, že byl přijat.
K. sundal se zdi nějaký obraz a na hřebík pověsil dopis; v této světnici bude bydlet, zde ať dopis visí. Pak sešel do hostinské místnosti. Barnabáš seděl s pomocníky u jednoho stolu. "Ach, tady jsi," řekl K. bez důvodu, jen z radosti, že Barnabáše vidí. Ten ihned vyskočil. Sotva K. vešel, zvedli se sedláci a blížili se k němu, stalo se jim už zvykem běhat za ním. "Co pořád ode mne chcete?" zvolal K. Neurazili se a opět se pomalu obrátili zpátky k svým místům. Jeden odcházeje řekl na vysvětlenou jen tak, s nerozluštitelným úsměvem, který po něm někteří opakovali: "Člověk vždycky uslyší něco nového," a olízl si rty, jako by to nové bylo k jídlu. K. neřekl nic na usmířenou, bude dobře, když z něho budou mít trochu respekt, ale sotva si sedl k Barnabášovi, ucítil za krkem dech jednoho ze sedláků; přišel si, jak řekl, jenom pro slánku, avšak K. vzteky vyskočil, sedlák pak utekl i bez slánky. Bylo opravdu snadné ublížit K., stačilo třeba jen poštvat proti němu sedláky, jejich tvrdošíjná účast mu připadala horší než uzavřenost těch druhých, a kromě toho to vlastně byla také uzavřenost, protože kdyby si K. sedl k nim ke stolu, určitě by tam nezůstali sedět. Jenom Barnabášova přítomnost ho zdržela, aby neudělal rámus. Ale ještě jednou se po nich výhružně ohlédl, i oni k němu byli obráceni. Ale když je tam tak viděl sedět, každého na svém místě, aniž se spolu domlouvali, aniž byli nějak viditelně spojeni, leda snad tím, že na něho všichni civěli, přišlo mu, že ho snad ani nepronásledují ze zlé vůle; snad po něm opravdu něco chtějí a jen to neumějí říci, a ne-li, tedy to bylo možná jen dětinství, jež zde podle všeho bylo domovem; copak se i hostinský nechoval dětinsky, jak tu tak tiše stál, oběma rukama držel sklenici piva, již nesl nějakému hostu, zíral na K. a přeslechl zavolání hostinské, která se vyklonila z kuchyňského okénka?
Trochu uklidněn obrátil se K. k Barnabášovi, pomocníky by byl nejraději poslal pryč, avšak nepřicházel na žádnou záminku. Ostatně se tiše dívali do piva. "Dopis jsem přečetl," začal K. "Víš, co v něm stojí?" - "Ne," řekl Barnabáš, jeho pohled se zdál výmluvnější než slova. Možná že se tu K. mýlil k lepšímu, jako se u sedláků mýlil k horšímu, ale příjemný pocit z Barnabášovy přítomnosti trval. "V dopise je řeč i o tobě, máš totiž tu a tam vyřizovat zprávy mezi mnou a přednostou, proto jsem myslel, že víš, co v dopise stojí." - "Dostal jsem," řekl Barnabáš, "pouze příkaz předat dopis, počkat, až bude přečten, a - uznáš-li to za nutné - přinést ústní nebo písemnou odpověď." - "Dobrá," řekl K., "není třeba psát, vyřiď panu přednostovi - jakpak se jmenuje? Nemohl jsem přečíst podpis." - "Klamm," řekl Barnabáš. "Vyřiď tedy panu Klammovi můj dík za přijetí, jakož i za jeho obzvláštní laskavost, jíž si dovedu vážit jako člověk, který se zde ještě vůbec neosvědčil. Budu se řídit zcela a naprosto jeho pokyny. Žádná zvláštní přání dnes nemám." Barnabáš, který velmi pozorně naslouchal, prosil, aby směl vzkaz opakovat. K. mu to dovolil, Barnabáš všechno doslova zopakoval. Pak vstal, aby se rozloučil.
Celou tu dobu zkoumal K. jeho tvář, teď se na něj podíval naposledy. Barnabáš byl asi tak velký jako K., přesto se zdálo, jako by se k němu pohledem skláněl, přitom však se díval skoro pokorně, bylo nemožné, aby tento člověk někoho zahanbil. Jistě, byl to jen posel, neznal obsah dopisů, které roznášel, ale již jeho pohled, jeho úsměv, jeho chůze připadala jako poselství, třeba o něm neměl tušení. A K. mu podal ruku, což ho zjevně překvapilo, neboť se chtěl pouze uklonit.
Hned jak odešel - než otevřel dveře, opřel se o ně ještě lehce ramenem a přehlédl pohledem, který nepatřil nikomu zvlášť, celou místnost -, pravil K. pomocníkům: "Přinesu si z pokoje své nákresy a pohovoříme si o práci, která nás čeká." Chtěli jít s ním. "Zůstaňte tu!" řekl K. Pořád ještě chtěli s ním. K. musel opakovat rozkaz ještě příměji. V chodbě už Barnabáš nebyl. Ale vždyť přece zrovna odešel. A ani před domem - znovu padal sníh - ho K. neviděl. Zavolal: "Barnabáši!" Žádná odpověď. Že by byl ještě v domě? Zdálo se, že jiná možnost není. Přesto vykřikl ze všech sil ještě jednou jeho jméno. Jméno zahřmělo nocí. A z dálky se teď přece jen ozvala slabá odpověď; tak daleko už tedy byl Barnabáš. K. ho zavolal zpátky a zároveň mu vyšel naproti; tam, kde se setkali, nebylo je už z hospody vidět.
"Barnabáši," řekl K. a nedovedl potlačit chvění hlasu, "ještě něco jsem ti chtěl říci. Přitom si uvědomuji, že je to přece jen špatně zařízeno, když jsem odkázán pouze na tvůj náhodný příchod, potřebuji-li něco ze zámku. Kdybych tě byl teď náhodou nestihl - ty letíš, myslel jsem, že jsi ještě v domě! - kdoví, jak dlouho bych musel čekat, než se zase objevíš." - "Můžeš přece poprosit přednostu," řekl Barnabáš, "abych k tobě přicházel v určitou dobu, kterou si stanovíš." - "Ani to by nestačilo," řekl K., "třeba nebudu mít celý rok co vzkázat, a čtvrt hodiny po tvém odchodu mi přijde zrovna něco neodkladného." - "Mám tedy ohlásit přednostovi," řekl Barnabáš, "že by měl být s tebou spojen jinak než přese mne?" - "Ne, ne," řekl K., "to vůbec ne, mluvím o téhle věci jen tak mimochodem, tentokrát jsem tě přece naštěstí stihl." - "Půjdeme zpátky do hospody, abys mi tam mohl dát nový příkaz?" zeptal se Barnabáš. A již vykročil směrem k domu. "Barnabáši," řekl K., "to není potřeba, půjdu s tebou kousek." - "Proč nechceš jít do hospody?" ptal se Barnabáš. "Ti lidé tam mi překážejí," řekl K., "sám jsi viděl, jak jsou sedláci dotěrní." - "Mohli bychom jít k tobě do pokoje," řekl Barnabáš. "To je pokoj pro služky," řekl K., "špinavý a zatuchlý; chtěl jsem jít kousek s tebou, abych tam nemusel být; jen musíš dovolit, abych se do tebe zavěsil," dodal K., aby definitivně překonal rozpaky, "jdeš totiž jistěji." A K. se ho chytil pod paží. Byla úplná tma, do obličeje mu neviděl, postavu viděl jen nejasně, jeho paži se snažil nahmátnout už před chvílí.
Barnabáš svolil, vzdalovali se od hospody. Samozřejmě pocítil K., že přes největší námahu nedokáže udržet s Barnabášem krok, že překáží Barnabášovi ve volném pohybu a že za normálních okolností by už na této podružné věci muselo vše ztroskotat, zejména v postranních uličkách, jako byla ta, kde K. dopoledne zapadl do sněhu a odkud by se dostal, leda kdyby ho Barnabáš vynesl. Přesto však si teď takovéto starosti nepřipouštěl, také ho utěšovalo, že Barnabáš mlčí; když šli mlčky, pak i pro Barnabáše se pokračování v cestě mohlo stát jediným účelem jejich společenství.
Šli, avšak K. nevěděl kam; nic nepoznával. Nevěděl ani, jestli už přešli kolem kostela. Unavovala ho už pouhá chůze a neovládal své myšlenky. Místo aby zůstaly zaměřeny k cíli, mátly se. Pořád a pořád se mu vynořoval domov a naplňovaly ho vzpomínky na něj. Tam také stál na návsi kostel, zčásti ho obklopoval starý hřbitov a hřbitov obklopovala vysoká zeď. Jen málokdo z chlapců přelezl tu zeď, ani K. se to ještě nepodařilo. Neponoukala je zvědavost, hřbitov už pro ně neměl žádné tajemství. Často již vešli jeho zamřížovanými vrátky, jen tu hladkou, vysokou zeď chtěli zdolat. Jednoho dopoledne - tiché, prázdné prostranství bylo zaplaveno světlem, kdy předtím nebo potom je K. ještě takto viděl? - se mu to podařilo překvapivě snadno; na jednom místě, kde už nejednou předtím byl odmítnut, vyšplhal na první ráz na zeď, v zubech držel malý praporek. Ještě se pod ním drolilo kamení, už byl nahoře. Zarazil praporek, vítr napjal plátno, podíval se dolů kolem dokola i přes rameno po křížích nořících se do země; v tu chvíli tu nikdo nebyl větší než on. Náhodou šel potom kolem učitel, hněvivým pohledem zahnal K. dolů. Když seskakoval, poranil se na koleně, s námahou došel domů, ale na zdi přece jen byl. Zdálo se mu, že pocit tohoto vítězství mu bude oporou na celý dlouhý život, což nebylo tak docela pošetilé, neboť teď, po mnoha letech v zasněžené noci po Barnabášově boku, mu přispěl na pomoc.
Chytil se pevněji, Barnabáš ho již skoro vlekl, mlčení nebylo přerušeno. Jediné, co si K. uvědomoval o cestě, bylo to, že soudě podle stavu silnice nezahnuli nikam do postranní uličky. Umínil si, že se nedá od dalšího pokračování odradit žádnými obtížemi cesty nebo dokonce starostmi o návrat. K tomu, aby se nechal vléci dál, mu snad síly vystačí. A cožpak může být ta cesta nekonečná? Za dne ležel před ním zámek jako snadný cíl, a posel jistě zná nejkratší cestu.
Vtom se Barnabáš zastavil. Kde to jsou? Nejde to už dál? Chce dát Barnabáš K. sbohem? To se mu nepovede. K. se držel jeho paže tak pevně, že ho to samotného skoro bolelo. Nebo že by se stala ta neuvěřitelná věc a byli už na zámku nebo před jeho branami? Ale vždyť - pokud K. věděl - vůbec nestoupali. Nebo ho snad Barnabáš vedl tak neznatelně stoupající cestou? "Kde jsme?" zeptal se K. potichu, spíš sebe než jeho. "Doma," řekl Barnabáš stejně. "Doma?"
"Teď ale dej pozor, pane, ať neuklouzneš. Cesta jde s kopce." - "S kopce?" - "Je to jen pár kroků," dodal a už klepal na jakési dveře.
Nějaké děvče otevřelo; stáli rva prahu veliké světnice skoro potmě, jen nad stolem v pozadí vlevo visela maličká olejová lampa. "Kdo to jde s tebou, Barnabáši?" ptalo se děvče. "Zeměměřič," řekl. "Zeměměřič," opakovalo děvče hlasitěji směrem ke stolu. Nato povstali u stolu dva staří lidé, muž a žena, a ještě jedna dívka. Pozdravili K. Barnabáš mu všechny představil, byli to jeho rodiče a sestry Olga a Amálie. K. se na ně sotva podíval, svlékli mu promočený kabát a dali sušit ke kamnům. K. se podvolil.
Nebyli tedy doma oba, jen Barnabáš byl doma. Ale proč tu byli? K. si vzal Barnabáše stranou a zeptal se: "Proč jsi šel domů? Nebo bydlíte už v prostoru zámku?" - "V prostoru zámku?" opakoval Barnabáš, jako by nerozuměl. "Barnabáši," řekl K., "vždyť jsi chtěl jít z hospody do zámku." - "Ne, pane," řekl Barnabáš, "chtěl jsem jít domů; chodím na zámek teprv časně ráno, nikdy tam nespím." - "Tak tedy," řekl K., "tys nechtěl jít na zámek, jenom sem." - Matnější mu připadal jeho úsměv, nepatrnější on sám celý. - "Proč jsi mi to neřekl?" - "Neptal ses mě, pane," řekl Barnabáš, "chtěls mi dát jen nějaký příkaz, ale ani v lokále, ani u tebe v pokoji, tak jsem si myslel, že bys mi ten příkaz mohl dát nerušeně tady u mých rodičů. Hned všichni odejdou, nařídíš-li to, taky bys tu mohl přespat, jestli se ti to tu líbí víc. Neudělal jsem to správně?" K. nebyl s to odpovědět. Tak to tedy bylo nedorozumění, prachsprosté, ubohé nedorozumění a K. mu úplně podlehl. Dal se okouzlit Barnabášovou přiléhavou, hedvábně lesklou kazajkou, kterou si teď Barnabáš rozepjal a pod níž se objevila hrubá, šedavě špinavá, značně spravovaná košile na mohutné, hranaté hrudi čeledína. A všechno kolem vypadalo podle toho, ba ještě hůř, starý revmatický otec, který se pohyboval spíš pomocí tápajících rukou než pomalu se šourajících, toporných nohou, matka s rukama složenýma na prsou, pro samou otylost též popocházející jen drobnými krůčky. Oba, otec i matka, vyšli ze svého kouta hned, jak K. vstoupil, a zdaleka ještě k němu nedospěli. Sestry, obě světlovlasé, jedna druhé i Barnabášovi podobné, jenže s tvrdšími rysy než Barnabáš, veliké silné děvečky, obstoupily příchozí a čekaly, až K. pozdraví. Ale on nebyl schopen vypravit ze sebe slova; domníval se, že zde ve vsi má každý pro něho význam, a nejspíš to také tak bylo, jen právě na těchto lidech mu nezáleželo pranic. Kdyby byl schopen urazit sám cestu do hospody, hned by byl odešel. Možnost vyrazit časně zrána s Barnabášem na zámek ho vůbec nelákala. Teď v noci, nepozorovaně, byl by na zámek rád pronikl veden Barnabášem, avšak oním Barnabášem, jak se mu doposud jevil, mužem, který mu byl bližší než všichni ostatní, jež tu dosud potkal, a o němž si zároveň myslel, že je se zámkem spjat daleko těsněji, než by nasvědčovala jeho viditelná hodnost. Avšak se synem téhle rodiny, do níž veskrze patří a s níž už zasedl ke stolu, s mužem, který - což je příznačné - nesmí na zámku ani přespávat, jít bok po boku za bílého dne do zámku, to je nemožné, to je směšně beznadějný pokus.
K. si sedl na lavici k oknu, rozhodnut strávit tu třeba celou noc a nepřijmout od té rodiny jinak žádnou službu. Ti lidé ze vsi, kteří ho odmítli nebo z něho měli strach, mu připadali méně nebezpeční, neboť ho v podstatě odkázali na něho samého, pomohli mu, aby neplýtval silami; ale tihle se svou zdánlivou pomocí, kteří ho místo do zámku s trochou maškarády zavedou k sobě do rodiny, ti ho rozptylují; chtě nechtě rozkládají jeho síly. Nedbal vůbec, že ho volali k rodinnému stolu, se. svěšenou hlavou zůstal sedět na lavici.
Tu vstala Olga, jemnější z obou sester, i trochu dívčí rozpačitosti v ní bylo, přistoupila ke K. a požádala ho, aby šel ke stolu. Je tam prý pro něho chléb i slanina, pro pivo ještě dojde. "Kam?" zeptal se K. "Do hospody," řekla. To se mu hodilo. Poprosil ji, aby nechodila pro pivo, ale doprovodila jej do hospody, že tam zanechal důležitou práci. Teď se však ukázalo, že ona nechce jít tak daleko, až do jeho hospody, nýbrž do jiné, mnohem bližší, do Panského hostince. Přesto K. prosil, aby ji směl doprovodit, myslel si, že se tam třeba pro něho najde nějaký nocleh; ať je jaký chce, dal by mu přednost před nejlepší postelí v tomhle domě. Olga hned neodpověděla, ohlédla se ke stolu. Tam vstal bratr, ochotně přikývl a řekl: "Když si to pán přeje." Málem by byl ten souhlas K. přiměl, aby vzal svou prosbu zpět, ten člověk mohl souhlasit jen s něčím, co nemá žádnou cenu. Ale když se teď začali dohadovat, jestli se K. do toho hostince dostane, a všichni pochybovali, trval se vší naléhavostí na tom, že půjde, a ani se nenamáhal vymyslet si nějaký rozumný důvod pro své přání; tato rodina ho musí brát takového, jaký je, necítil před ní takřka žádný stud. Jen Amálie ho přitom trochu mátla svým vážným, přímým, nehnutým, snad i trochu tupým pohledem.
Během krátké cesty do hospody - K. se do Olgy zavěsil a nechal se od ní, nemohl si pomoci, táhnout skoro tak jako předtím od jejího bratra - se dověděl, že tato hospoda je vlastně určena jen pro pány ze zámku, kteří tu obvykle jídají, mají-li ve vsi něco na práci, a někdy tu dokonce přenocují. Olga hovořila s K. tiše a jaksi důvěrně, cesta s ní byla příjemná, skoro jako s jejím bratrem. K. se tomu příjemnému pocitu bránil, avšak pocit zůstával.
Zvenčí se hospoda velmi podobala té hospodě, kde K. bydlel. Vůbec asi nebyly ve vsi žádné velké vnější rozdíly, zato malé rozdíly bylo vidět hned, venkovní schody měly zábradlí, nade dveřmi visela pěkná lucerna. Když vcházeli, zatřepetala se jim nad hlavou nějaká látka, byl to prapor v hraběcích barvách. V průjezdu je hned potkal hostinský, zřejmě byl na obhlídce; když je míjel, podíval se malýma očkama zkoumavě či ospale na K. a řekl: "Pan zeměměřič smí jen do výčepu." - "Jistě," řekla Olga, která se K. hned zastala, "jenom mě doprovází." Avšak K. se nevděčně od Olgy odloučil a vzal si hostinského stranou. Olga mezitím trpělivě čekala na konci průjezdu. "Rád bych tu přespal," řekl K. "To je bohužel nemožné," řekl hostinský. "Zdá se, že to ještě nevíte. Dům je určen výhradně pro pány ze zámku." - "Takový je snad předpis," řekl K., "ale jistě je možné nechat mě vyspat někde v koutě." - "Velice rád bych vám vyhověl," řekl hostinský, "ale nehledě k přísnému předpisu, o němž mluvíte jako cizinec, nelze to udělat též proto, že pánové jsou nadmíru citliví; jsem přesvědčen, že nejsou schopni nebo aspoň připraveni snést pohled na cizího člověka; kdybych vás tu tedy nechal přespat a náhodou - náhody jsou ostatně vždycky na straně pánů - se na vás přišlo, byl bych ztracen nejen já, ale i vy. Zní to směšně, ale je to pravda." Tento vysoký, upnutý pán, který s jednou rukou opřenou o zeď, s druhou v bok, s nohama zkříženýma, se zlehka skláněl ke K. a důvěrně s ním rozmlouval, jako by už ani nepatřil do vsi, i když jeho tmavé šaty měly něco selsky slavnostního. "Naprosto vám věřím," řekl K., "a nepodceňuji ani význam předpisu, i když jsem se tak nevhodně vyjádřil. Jen na jedno bych vás ještě rád upozornil; mám na zámku cenné styky a ještě cennější získám, budou vám zárukou proti jakémukoli nebezpečí, jež by mohlo vzniknout z toho, že zde přenocuji, a zaručuji vám, že jsem s to plně se vám za vaši malou úsluhu odvděčit." - "Já vím," řekl hostinský a ještě jednou opakoval: "To já vím." Teď by byl K. mohl důrazněji opakovat své přání, jenže zrovna tahle odpověď hostinského jej zmátla, proto se jen zeptal: "Nocuje tu dnes hodně pánů ze zámku?" - "V tomto ohledu je dnes situace výhodná," řekl hostinský jaksi lákavě. "Zůstal jen jeden pán." Pořád ještě nedokázal K. naléhat, také již doufal, že je téměř přijat; zeptal se tedy jen, jak se pán jmenuje. "Klamm," řekl hostinský jako mimochodem, otáčeje se po své manželce, která sem přišustila v podivně ošuntělých, staromódních, přespříliš nabíraných a zřasených, a přitom vybraně městských šatech. Přišla pro hostinského, pan přednosta má prý nějaké přání. Než však hostinský odešel, obrátil se ještě na K., jako by teď už o noclehu nerozhodoval on, nýbrž K. sám. K. se však nezmohl na slovo, obzvlášť ho popletla okolnost, že tu je zrovna jeho nadřízený. Nedovedl si to docela vysvětlit, avšak vůči Klammovi se necítil tak volný jako jinak vůči zámku; kdyby ho tu Klamm přistihl, nebylo by v tom sice pro něho nic hrozného, jak by řekl hostinský, ale přece by to bylo jaksi trapně nevhodné, asi jako kdyby lehkomyslně způsobil bolest někomu, komu je zavázán díky; přitom však jej tížilo pomyšlení, že se v takovýchto pochybnostech už jasně projevují obávané důsledky oné podřízenosti, onoho postavení dělníka, a že ani tady, kde vystupují tak zřetelně, není schopen je potlačit. Stál, kousal se do rtů a neříkal nic. Ještě jednou, než zmizel ve dveřích, otočil se hostinský po K. Ten se za ním díval a nehýbal se z místa, až přišla Olga a odtáhla jej pryč. "Cos chtěl po hostinském?" zeptala se. "Chtěl jsem tu přespat," řekl K. "Budeš přece spát u nás," řekla Olga s údivem. "Ano, jistě," řekl K. a nechal na ní, aby si jeho slova vyložila.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 03.07.2013

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Aforismy
-Nezvěstný (Amerika), Nezvěstný (Amerika) (2), Nezvěstný (Amerika) (3)
-Obří krtek
-Proces, Proces (2), Proces (3)
-Proces (rozbor)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3), Proměna (4), Proměna (5), Proměna (6), Proměna (7), Proměna (8), Proměna (9), Proměna (10), Proměna (11), Proměna (12), Proměna (13), Proměna (14), Proměna (15), Proměna (16), Proměna (17), Proměna (18), Proměna (19), Proměna (20)
-Proměna (rozbor)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3)
Čítanka-Bída starého mládence (Rozjímání)
-Cesta domů (Rozjímání)
-Děti na silnici (Rozjímání)
-K úvaze pánům jezdcům (Rozjímání)
-Nenadálá procházka (Rozjímání)
-Nezvěstný (Amerika)
-Obchodník (Rozjímání)
-Odhalení šejdíře (Rozjímání)
-Pasažér (Rozjímání)
-Proces, Proces (2), Proces (3), Proces (4), Proces (5), Proces (6), Proces (7), Proces (8), Proces (9), Proces (10), Proces (11), Proces (12), Proces (13)
-Proces (celá kniha / e-book)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3)
-Proměna (celá kniha / e-book)
-Rozhodnutí (Rozjímání)
-Roztržité vyhlížení (Rozjímání)
-Trápení (Rozjímání)
-Venkovský lékař, Venkovský lékař (2), Venkovský lékař (3), Venkovský lékař (4), Venkovský lékař (5), Venkovský lékař (6), Venkovský lékař (7)
-Venkovský lékař (celá kniha / e-book)
-Výlet do hor (Rozjímání)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3), Zámek (4), Zámek (5), Zámek (6), Zámek (7), Zámek (8)
­­­­

Diskuse k úryvku
Franz Kafka - Zámek (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­