ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Vančura Vladislav (*23.06.1891 - †01.06.1942)

   
­­­­

Pole orná a válečná (2)

Hlava druhá

Ouhrovský zámek, zděšená stavba plná křivosti a svévole barokní, zvedal se na západním svahu pahorku řečeného Polednice. Dvakrát třicatero oken prázdných a ponurých na straně, jíž po celý den slunce se nedotklo, činilo ustavičným opakováním svých krabatých a špatných poměrů plochu průčelí nudnou. Zámecké vchody byly obráceny na stranu východní, jež vzhledem k rovině řeky byla vyšší; sem civěl baronský znak, jako slepé oko civí z vrásčitého obličeje.
V čas rychlého rána, vzcházejícího s kvapem a spěcháním koní, oživoval v dolních prostorách příbytek sluhů plytkým slovem. Na stanovištích zahálky nebývá mužů a Ouhrov byl jich prázden. Od základu až po rudnoucí střechy scípal a sprostí tento dům; v dřímajících komnatách vládlo ticho, zvenčí nepronikal žádný zvuk a za druhými dveřmi bylo ještě slyšeti šelestění listů knihy, již četl starý baron. Zámečtí služebníci o sedmé dávno již byli hotovi se svým smejčením a odtud mohli žvýkati vojenský suchar až do poledne či spáti až do oběda. V střevících naslouchačů mohli zotvírati světnici za světnicí a stanouti za baronem. Znali Danowitzovu úzkost i jeho prasectva. Ušlechtilost i mravy baronství, zámek a tři sta roků, po něž Danowitzové drželi Ouhrov, patřilo i jim.
Baron Maxmilián, stařec, jemuž vně zámku nemohla býti nikterak dávána přednost před ostatními šedesátníky, za svým stolem vedl si dosti obratně. Měl dar dobrých způsobů a hladce, s něžnou mírností zhltl hostinu sám a sám jako maršálek Radecký, který koupiv si litr piva, činil totéž. Baron podobal se věchtu, jenž se pozvedl na vysoké nohy a mohl choditi. Jeho tvář počínala uzlem vysunuté brady; středem, čině prudké pohyby zezadu vpřed a shora dolů, spěl šlechticův nos, plný dechu. Baronství Danowitzovo bylo pravé, neboť jeho potrava bývala vždy hojná a jeho pokladny se naplňovaly dosti snadno. Ouhrov, Sloup a Stráně nebyly jediným jeho majetkem, měl lesy v Haliči a statek s hřebčincem nikoliv menším než Ouhrov, a přece nevydával svých peněz s nedbalou a nepomíjející vznešeností. Hrdlil se o svůj důchod důrazně; vedle něho krsala Leiova židovina jako houba u paty stromu.
Bojácný a ukoptěný svit ostrve hasl. Ouhrov měl míti ve znaku trepky tichošlápkovy a zlodějský paklíč, aby sloužily ve znamení událostí, jež se zběhly léta 1914.
Vrátiv se z Pešti, Maxmilián odstonal jakýsi děsný flám šlechtické míry, a poplakav nad chlupem, jejž pustil, hotovil se k odpočinku. Tři tisíce uvízly v punčoše jakési herečky, jež na jevištním pokraji vykřikuje a omdlévá a pláče a opět se směje; tři tisíce zůstaly v hotelu, jenž jako kanál vsákl nápoje a blinky. Zpili se až po baby dřepící na záchodcích. Tři dny barevné alkoholy crčely chřtány a tři dny řvaly jazyky opilců.
Baron přinesl hlavu mezi koleny, avšak dojel šťastně. Korouhev vznesla se na vysokou žerď a sluhové, činíce poslední pořízení, připravili koupel a lože.
Vešel a vnesl do Ouhrova bohatýrskou bolest, jež mu připalovala hlavu. Snad v tomto tichu opět vzplane pohasínající plamének mysli. Udeří hlavou o podušky vysoko nastlané a bude spáti, až vydýchá všechny zápachy a všechen prach pitky.
Hrot ostrve je obrácen k němu, neboť dva synové Maxmiliánovi se sváří a žádají si peněz.
"Jsem již stár," řekl, když vešli, "jsem chorý, a přece jest mi vyřizovati vaše nesmysly a věčná sprosťáctví. Což jest to jediný způsob zábavy?"
"Je dosti jiných," odpověděl starší z obou synů, "avšak nemám prostředků, abych je vyhledal. Ostatně jsem jist, že toto jednání nenazvu zábavným."
"Oč jde," zeptal se starý baron, sleduje myšlenku, jež kvapila, "nuže, spěchejte se svými stížnostmi, neboť nemám času nazbyt jako ty, jenž zde trčíš, zatímco tvůj pluk se hnul na cestu, a ty druhý, který jsi tři měsíce nebyl v svém chrámu."
"Nech mne," řekl Josef, "vím, kterému domu je třeba kněze."
"Zajisté," odpověděl, "tvá lenost se podobá ctnosti víc, než církev předpisuje. Jsi ohnipa a odlesk věcného spánku, tato záře nebes, jež zůstává otevřeno jako cícha překupníkova, činí tě v Ouhrově blahoslaveným. Avšak běda, v konvente, navzdory svatosti tak nezkrotné, nejsi víc než pouhý trouba."
"Pah," děl druhý syn, "nechci se dočkati konce této rozmluvy, je zbytečná, neboť tvoje staré mínění již známe."
Baron ve hněvu přistoupil k oknu a pohlédnuv na jakousi plesnivinu, jež se rozlezla po pažení balkónu, opět se vracel.
"Ano," řekl, "mluvme k věci, čeho si přeješ ty, Ervíne?"
Důstojník chtěl odpověděti zdlouha, neboť věřil v šlechtictví, a tato víra propůjčovala mu něco klidu. Nebylo třeba nic víc než zpozditi čas, aby maličký zmetek se stal výlupkem všeho baronství, a Ervín, usazen v křesle a chtivý důstojnosti, mluvil jako žráč, jenž obšírně obědvá. Avšak Maxmilián byl té hry záhy syt. "Mohu ti dáti něco peněz," pravil, "avšak to, co žádáš, je příliš."
Voják opakoval své číslo řka: "Deset tisíc," a baron zdvihnuv tři prsty levice jako trojzubec, trval na svém: "Tři tisíce!"
"V mém věku," pravil Ervín, "zajisté jsou některé věci lacinější. Dávám Keretě desetkrát menší částku, než ty bys byl nucen platiti, avšak tento dar mne přeceňuje."
Dříve než mohl znovu otevříti svá ústa, kněz vstal, a čině prudký posuněk směrem k bratru, vykřikl, jako by se dotkl ohně.
"Mlč," odpověděl, "přišel jsi opět hlomozit a kdákat? Hledáš žhnoucí slovo, či hryže tě hmyz, jejž jsi nashromáždil ve své kaplance?"
"K ďasu," děl starý baron, obraceje mrtvičnou tvář, na níž sedmero žil se spletlo v hněvné důtky, k mladšímu synovi, "k ďasu s nesmysly, jež sypeš ze svého kartami!"
Ervín přistoupil se smíchem k otci, a vyňav svůj lorňon, zhlédl se v zrcadle.
"Bojím se, že jednoho dne Josef vystoupí na koňský žlab a bude kázati ve stáji," řekl, když vycházeli s otcem ze světnice.
Horlivý kněz teď osaměl. Složil nečisté ruce v klín a hněval se. -
Vystudovav gymnázium Josef Danowitz nikoliv dobrovolně a bez přinucení vstoupil do řádu maltézských rytířů. Baron Maxmilián utrpěl jakési ztráty ve hře, a maličko se zamysliv nad Ouhrovem, jehož vlhká pole dávno si žádala odvodnění, rozhodl se učiniti Josefa alumnem. Ouhrov, Sloup, Stráně a haličský statek nebyly dosti veliké pro tři barony, z nichž dva, kteří dospívají, zajisté zvětší otcovy míry a budou žádati peněz po tisících.
Když jednou dohrály housle a hřmotící hudba vylétla ze žestí, Maxmilián zvedl svou hráčskou ruku s pocitem dvojnásobného ulehčení.
"Můj syn Josef," řekl vedle k opilci, který se nakláněl nad sklenicí, hledaje v ní střed svého břicha, "týž Josef, o němž jsi slýchal, vstoupí v řád svatého Jana Jeruzalémského."
"Tím lépe," odpověděl opilec, patře rozmarným kukátkem na Rhodos a Maltu.
Když učinil toto rozhodnutí, ticho přestávalo. Jakási děvka, jdouc od barového pultu, nesla na čenichu úsměv, jako šašek nosí hůl. Jeho stín zatemnil veselou sklenici a mudrci bylo zvednouti hlavu od jejích divů. Dali se s holkou do blbého hovoru, jejž zahlazovala hučící hudba.
Tohoto ustanovení, počatého ve vídeňské krčmě, nezvrátil již nikdo.
Až do chvíle, kdy baron oznámil synovi svou vůli, Josef nebyl právě zbožný. Rostl na pokraji péče vychovatelovy, jež nepřesahovala ani o píď bídného platu. Byl nedomrlým dítětem a jeho jinošství zděšeně míjelo. Vzhled věcí, mnohohlasá Vídeň a opět Ouhrov, který neměl nic než vlny času, letky holubí, bučení zběsile vzlykající a nebe, pruhované čas od času tichem a blesky, to vše činilo jej hloupým.
Prozřetelnost, zajímá-li se o věc, zanítí vždy jakési směšné znamení na tváři učitelů, aby bylo majákem v pošetilostech, jež jsou jejich vodami.
Dörnek, pedagog Josefův, slynul bradavicí o devíti štětinách. Devítka, číslo, jež přestává tak dýchavičně před pádností desítky, zajisté nebyla poslední příčinou nejistot Josefových. Jeho pohled se vracel po paprscích chlupů, kdykoliv mu bylo říkati nepravidelná slovesa, básně i geometrické poučky. Trnul, vida břichopáska příliš pozemského jezditi hřbetem ruky po hvězdě, zajisté bohem jen propůjčené, a bál se smíchu, když scházelo do počtu dvé brv tohoto šprýmovného oka.
Josef se naučil třem jazykům a vsoukal do sebe něco latiny. Plkavci druhu Cornelia Nepota cvakali bezzubou čelistí na jeho stole, otec Cicero vřeštěl, oháněje se periodami jako liška ocasem, Caesar akusativem cum infinitive s důrazem pravil, že "věc může býti", avšak básníci mlčeli. Zrobiv chudačkou maturitu, Danowitz oslněn v svém nitru slávou, jíž se mu dostalo pro tuto snadnost, myslil na zevrubnou práci vědcovu.
"Měl bych světnici o čtyřech stěnách, skládající se z knih, a večer zasedna k lampě, zatímco srpek měsíce se prořezává nočním oblakem, mohl bych učiniti jakési tajemství zjevnou pravdou."
Toto, skřehotavé snění je vratké křídlo a Josef civěl podkrveným zrakem do plamene svěc, aniž dohlédl vrcholu maličkého kuželu jasná a aniž se vznesl. Jeho spánek loudal se v těchto myšlenkách, zatímco noc kvapila, hltajíc hodinu za hodinou.
Blažení hlupáci sklánějí hranatou tvář až k pupku, jenž se rozštěpí a pozře je. Josef mohl býti sněden škvírou vlastního břicha, avšak jeho štěstí nebylo dosti dokonalé.
Kdysi mezi vyjížďkou a druhou snídaní starý baron stíraje smítko, které se zachytilo mezi záhyby látky právě na koleni (neboť se byl vrátil z pokoje Francouzčina), vzpomněl si na chrám a řekl: "Mluvil jsem, Josefe, s některými příbuznými o budoucnosti, jež tě očekává, a tu nikoliv bez dlouhého rozvažování a rozpaků jsme se shodli poslati tě do kláštera."
"Mne?" děl mládenec polichocen, že nyní nastává dlouhé a úpěnlivé jednání o jeho věcech. Avšak Maxmilián po dobrém způsobu prostopášníků, kteří se nehonívají v otcovské péči, krátce přisvědčil a měl se k odchodu.
Kůň byl připraven a Maxmilián, obkročiv jej, snadno zapomněl na svá slova.
Po dvou hodinách rozmluvy Josef byl by zajisté přisvědčil, a čině ctnost ze své bezradnosti, byl by táhl do nejzazšího kláštera s půvabem poslušných synů, avšak teď, když světnice byla prázdná, zželelo se mu světa, jehož neznal. Bezútěšnost chtivá posluchačů a city řinoucí se z této křivdy jej zatvrzovaly.
Večer, když chvíle se zdála příhodnou, pozvedl svůj hlas a již jej připodobnil hlasu kněze.
"Otče," pravil, stanuv v kouři Maxmiliánovy cigarety, "mám na mysli něco jiného, než jsi určil. Nechce se mi zanechati světského učení a všeho toho, co jsem sotva počal. Mýlíš se v projevech mé náklonnosti. Mohl bych se státi knězem jen s lítostí a na škodu vlohy, jež směřuje v opačnou stranu. Nuže, nechci jím býti, zůstanu u svých knih, jež jakkoliv nejsou modlitbami, přece nejsou bezbožné."
"Tak?" pronesl Maxmilián, vydechuje kouř až ke koruně květů zatknutých v nádobě uprostřed stolu. "Tak? Nezdá se mi, že bys někdy byl projevil schopnosti. Dřepěl jsi nad knihou kousaje si nehty a budě útrpnost."
"Někdy," vece Josef, "jsi shovívavý, avšak kdykoliv mluvíváš se mnou, jsi rozhněván a káráš bez potřeby. Což jest učiněna vhod tato připomínka, když právě jsem hotov s úkolem, jehož by Ervín nikdy nebyl svedl?"
"Ano," přisvědčila francouzská souložnice Maxmiliánova, rozkývavši neocenitelný účes, v němž tkvěla zledovělá luna, vyčkávajíc své noci. "Vzpomenu-li některých vašich jednání, jsem zajedno s baronem Josefem. Ano, pane, aniž o tom víte, jste zaujatým soudcem."
Mluvila pro Josefa a proti Ervínovi, neboť Josef byl škaredý chudák, na nějž nebylo možno žárliti ani starci.
"K Jasu!" vykřikl Danowitz, hltaje nadávky, jež mu unikaly, "žvaníš a já tě poslouchám, jako bys mohl víc než vydati zvuk podobný hlomozu dveří a kročejům mlékaře, jenž se hrne se svou bandaskou. Mlč již! Dosti žvástu! Netázal jsem se tě na nic a vašeho dobrého zdání, paní, jsem se nedovolával!"
Řka to, Danowitz vynesl svůj hněv z jídelny a záhy jej zaspal, avšak Josefa zpropadeně rozesmutnilo rozkazování otcovo.
Na podzim vstoupil do rytířského řádu, aniž nalezl odvahy opakovati aspoň to, co byl již řekl. Skloněn nad jakousi knihou plnou zamilovaností, naslouchal zábavám svého utrpení mdle a unyle, neříkaje než dlouhá vzdychání.
Toho času bobtnaly v ouhrovském zámku tři nebo čtyři vratké nálady, z nichž dojetí a stesk byly nejvýznačnější. Starý baron políbil Josefa na znamení smíru, Francouzka nalezla patřičné slzy a dvorské dělnice, jejichž jest tajemství početí a smrtelná láska Marie Panny, zarmoutily se pro tuto oběť, jako by byla pravá a plná krve.
Kteréhosi dne na sklonku léta Josef vyjel s otcem v kočáře taženém hnědými hřebci a Ouhrov se otevřel propouštěje spřežení, jež se nemělo navrátiti. Maxmilián chtěl darovati převorovi dva koně a dlouho byl v pochybnostech o způsobu tohoto věnování. Konečně se rozhodl zanechati i vůz alumnův v klášteře, neboť nalézal hluboký smysl v tom, že pro nic nebude návratu.
Několik chlapců běželo za kočárem; žebráci, rozestavení podél silnice, modlili se vyzáblým hlasem Anděl Páně, neboť právě vyzváněli poledne, a ženské stanuly v svých dveřích. Smrdovský kněz, jejž přivezli, aby třikrát objal Josefa a třikrát jej políbil, obrátil se nyní k Francouzce, řka svým podstatným jazykem: "Baron si mohl ušetřiti těchto citovostí, jsou směšné." Potom se rozloučil, a jda po svém, stíral si plochou dlaní pot, neboť byl šetrný a bylo mu vraceti se pěšky.
Josef zůstával po čtyři léta v klášteře, neproslulém leč stářím. Byl ctnostný jako ti, kdo uvěřili v Ježíše Krista, a jako ostatní páchal něco zla i na modlitbách. Smilníval v mysli, a vstávaje ze svého hříchu, plakával až do noci, jíž znovu se zachtělo proměniti se v lože nevěstčino.
V tomto zámku pokrytectví, jenž koneckonců nemohl uznati jeho trýzně, Danowitz hájil svou věc špatně. Nosatí, černí a rudí knězi, knězi ploscí jako hadi a knězi bachratí patřili s jakousi štítivostí na tohoto muže slabého ducha, na tohoto "topinku", jak ho nazývali, an v setrvačné hrůze blábolí modlitbu za modlitbou.
"Je tak domýšlivý, že chce býti na posměch? Chce označiti svoje blbnutí za svatost?"
Josef odpovídal cítě planost svých odpovědí. Předměty, jichž se dotýkal tělem, nebyly méně záhadné než vichřicí slova, naděje, úzkosti a ostatní stavy mdlého ducha.
V pátém roce se Josef stal kaplanem řádové fary a opět se neosvědčil.
"Probůh," řekl mu starý kněz, mysle na jeho trapná pokání, "probůh, co vás nutí, abyste tak okázale dával najevo špatnost, jíž se vám ani nedostalo ? Tresty a modlení, jimiž se trápíte, předpokládají hříchy tisíckrát větší, než by se jich mohlo dopustiti loupežné vojsko, což prozřetelnost neodpouští po chviličce otčenáše a lítosti kterýkoliv poklesek proti přikázání? Já například, starý kněz a prosťák, piju a jím neumrtvuje těla na škodu úřadu, jejž jsem povinován Bohu dobře vykonávati, a přece mám naději věčného života."
Ctnosti, jež uchvátily Josefa již v klášteře, vlekly jej po svých úhorech. Zasloužil si dobře zlosti a hněvu, jimiž ho častovali.
Pobyv na dvou farách a zastávaje kaplanství, jemuž neporozuměl, Josef Danowitz utužil svou svatost či pověst blázna, jež šla s ním jako hlas zvonce s kroky krávy. Knězi byli sytí jeho společnosti, neboť nedovedl ani mluviti, ani mlčeti. Nesmysly a středověk, jichž se jim dostalo v seminářích s jakousi ironickou stoudností, tento kaplánek bral doslova. Ryl se v životech světců, jako kdyby byly životy a dějstvími a jako kdyby se mohly rozmnožovati skutky. Sledoval vypravování příběhů a báseň, pomíjeje napomínání, o nichž dobrý kněz z řemesla může mluviti po dvě hodiny, aniž se dotkne strašných románových znepokojení, probodaného těla a krve tekoucí v těchto knihách. Josef Danowitz, slaboduchý muž, příliš pozdě narozený, aby se mohl státi svatým, byl na obtíž v konvente a na farách stejně jako v ouhrovském zámku. -
Baron Maxmilián, dojednav vše s Ervínem, vrátil se k mladšímu synovi, avšak když vešel, Josef nezvedl hlavy. Maxmilián pohlédl na kaplanův týl a bezkrevné uši, jež se podobaly dvěma střípkům zaraženým do zahradnické tykve, a pravil s nevolí: "Neslyšel jsem tvého horování a myslím, že jsi příliš zaměstnán, abys cokoliv opakoval. Tím lépe, neboť dobrého pomalu, jak se říkává. Ostatně pochopil jsem, že ani ty se neobejdeš bez otcových peněz."
Josef pohnul škaredým obličejem, jako na střelnicích se hýbe zasaženým terčem.
"Chtěl jsem žádati o své peníze."
"Pah," děl Maxmilián, nabývaje klidu, "jsi druhým synem, to jest, jsi nejmladším synem a knězem zároveň, přísluší ti snad z těchto důvodů méně skromnosti?"
Josef neodpovídal, tvrdošíjná svatost ohnula jeho vaz, a mlčel.
"Chtěl jsem odejeti," řekl, nabrav konečně dechu, "avšak jestliže v Ouhrově nic není mým, odejdu."
"Zajisté," pravil starý baron, "můžeš jíti dům od domu a od fary k faře po způsobu žebravých mnichů a jsem jist, že tato cesta tě dovede k biskupství, jehož zasluhuješ. Tvá pouť bude velikolepá, neboť vsadím sto proti jedné, že půjdeš bud do Říma, nebo do Svaté země."
"Půjdu z domu."
"Desetkrát jsem tě vyprovázel a vždy ses vrátil dříve, než jsem se zotavil ze svého smutku." Řka to starý Danowitz zkřížil ruce a Josef vstal. Podobal se muži, jenž se odmlčel před rozhodnutím, avšak neřekl slova.
Jda k otci nechtěl Josef víc než jakousi částku peněz, za niž by mohl bydliti ve Vídni a po pět nebo šest měsíců obírati se marnou, ba nesmyslnou prací, jež ho zaujala. Josef byl z mužů, již nemají sdostatek ducha ani sil, aby pracovali o současných věcech. Pravdy dávno zestárlé a lživé jako meč, který nikdo nevytrhl ze rzivé schrány, pravdy, jichž čas minul a jejichž boj je skončen, jacísi kostlivci s hnáty polámanými na mučednických kolech, mrtvolná minulost, vše, co je staré v světě dělníků tvořících města jako bůh a hedvábí jako bourec, tvořících stroje a zemské úrody, vše, co je staré, jakýsi hřbitov středověku, vmetl ze svých bouří zabloudilou krůpěj v tvář tomuto svému pohrobku. Život svaté Voršily Daonské postačil Josefa poblázniti. Byl u vytržení nad příhodami světce z Assisi, nechápaje zázraků, které se rodí ještě podnes.
Když padlo slovo Jeruzalém, Josef se spatřil, jak putuje světem, jenž je sám prostor.
Odchází a po jeho pravici není než ďábel a po levici Bůh. Jde víře prach a potřásá vakem na poutnické holi. Nemá víc než knihu. Odchází. Tato chvíle je příčinou, již nalezl.
Paprsky tohoto vidění prodloužily se až k palmám a plochým střechám a k pahorkům siónským. Cesta vydává zvuk odhodlání a kroky duní činy. Josef půjde, vyrazí na cestu. Opěšalý jezdec bude kráčeti podél milníků, vesnicemi a městy, zůstavuje údiv za zády. Bude spěchati.
Hola! Nastává neodvratné putování, chůze, jití, pouť. A cesta je nerovná, pahrbkovitá, lesnatá, hlínovitá, nesnadná, nerazena, blatnatá, pekelná a spěšná.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 12.10.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Jezero Ukereve
-Konec starých časů
-Kosmas, Kosmas (2), Kosmas (3), Kosmas (4), Kosmas (5)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (4), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (5)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3), Markéta Lazarová (4), Markéta Lazarová (5), Markéta Lazarová (6), Markéta Lazarová (7), Markéta Lazarová (8), Markéta Lazarová (9)
-Obrazy z dějin národa českého
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3), Pekař Jan Marhoul (4), Pekař Jan Marhoul (5)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4), Rozmarné léto (5), Rozmarné léto (6), Rozmarné léto (7)
Čítanka-Konec starých časů, Konec starých časů (2), Konec starých časů (3)
-Kosmas - Obrazy z dějin národa českého, Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (2), Kosmas - Obrazy z dějin národa českého (3)
-Kubula a Kuba Kubikula, Kubula a Kuba Kubikula (2), Kubula a Kuba Kubikula (3)
-Luk královny Dorotky, Luk královny Dorotky (2)
-Markéta Lazarová, Markéta Lazarová (2), Markéta Lazarová (3)
-Obrazy z dějin národa českého, Obrazy z dějin národa českého (2)
-Pekař Jan Marhoul, Pekař Jan Marhoul (2), Pekař Jan Marhoul (3)
-Pole orná a válečná, Pole orná a válečná (2), Pole orná a válečná (3), Pole orná a válečná (4)
-Poslední soud, Poslední soud (2)
-Rozmarné léto, Rozmarné léto (2), Rozmarné léto (3), Rozmarné léto (4)
-Útěk do Budína, Útěk do Budína (2), Útěk do Budína (3)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­