Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Rozárka Smilovic měla dva dlouhé černé copy, že jí je každá žena záviděla. I peníze jí za ně nabízely, ale Rozárka je nedala. Byly totiž její jedinou radostí.

Chudé to dvaadvacetileté děvče bydlelo s matkou a sourozenci. Pracovala jako pletačka, a to velmi svědomitě a hbitě. Její výdělek, ač malý, byl nejvyšší v celé rodině. Pocházela totiž z velmi chudé rodiny. Na sobě měla po celý rok jeden a tentýž šat.
Nikdy si ale na svoje živobytí nestěžovala. Byla vděčná za to, co má, nikdy nežádala více. Její dobrá, čistá duše se jen tak nevidí.

Velice ráda měla děti a ony ji. Dokázala jim vyprávět pohádky a různé příběhy pořád dokola. Takhle jednou vyprávěla Rozárka autorce povídky svůj pravdivý životní příběh. Svěřila se jí jako jediné, že její děda pochází ze šlechtického rodu, ale nešťastnými událostmi přišli o všechen svůj majetek.
Teď jim hodně pomáhala rodina ševce Záveského, kam se chodí Smilovic ohřát, protože sami mají studenou světnici. Švec je Rozárce vděčný, že jejich syna Antonína odvedla od karbanu - svými řečmi i tím, že u nich po večerech začala předčítat z knih. I když Rozárce nabízeli, že může spát u nich v teple, odmítla a odmítala si vzít od nich i jakékoli peníze, které tedy tajně dávali její matce. Rozárka skoro nejedla, a když se jí dostalo do ruky nějaké to jídlo, raději ho dala druhým.

S autorkou se měly velice rády. Když ale musela autorka na tři roční období odjet, bylo Rozárce smutno. Autorka se vrátila přesně v den, kdy ležela Rozárka na smrtelné posteli. V ten samý den se vrátil i Antonín z cest. Všechny své blízké ještě stihla před smrtí spatřit a potěšit se.

Text celé povídky Rozárka si můžete přečíst v naší čítance.