ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Němcová Božena (*04.02.1820 - †21.01.1862)

­­­­

Rozárka: Pomněnka šlechetné duše

  • celá povídka / e-book

Chudého ctnosti nikdo nevidí.

Mezi nábožnými, kteří den jak den do vedlejšího kláštera na studentskou mši svatou chodívali, vidívala jsem malíčké hrbaté děvče. Ať bylo pěkné nebo nepěkné počasí, vždy bylo na ní viděti jedny a ty samé, vybledlé, kartounové šaty a bavlněný lehký šátek, i když mrznout začínalo. Patrno bylo, že je to děvče chudé, ale čistotné; neboť oblek její byl vždy čistý i spořádaný. Jednu okrasu mělo však i toto chudé děvče, kterou mu mnohá bohatá paní záviděla. Krásné, černé dva pletence vlasů, které si vinula dvakráte kolem hlavy. Milo bylo na tu hlavu se podívat. Ona si ji také nikdy nezakryla.
"Kdo je to děvče?" ptala jsem se jednou známé paní, když právě z kostela vycházela.
"Ta? - To je Rozárka Smilovic. Kdybyste chtěla dát punčochy plésti, nemáte hbitější a lepší pletačky v celém městě."
"Nezdá se, že by jí to pletení mnoho vynášelo," povídám. "Má ještě rodiče?"
"Matku jen; otec dávno již zemřel. Sestra její, o málo větší, má křivé nohy - bratr jest slepý - matka má od práce zchromené ruce. Živí se všickni vespol dílem poslužkami, dílem pletením. Nejvíc ale vydělá Rozárka." Tolik mi pověděla paní.
Za několik dní nato šla jsem do kostela na studentskou mši svatou. Rozárka klečela v stolici. I sedla jsem vedle ní. Zima byla krutá. Rozárka měla na sobě svůj obyčejný lehký oděv. Studentíci přešlapovali s nohy na nohu, mnuli ruku o ruku; paní stulily se úže do teplých plášťů, schovávaly ruce do rukávníků. Hrbáček malý klečel a modlil se. Chvíli po chvíli zachvěla se celá její postava zimou; zkřehlé prsty nemohly obrátiti listu, musela je přiložiti k ústům a dýchati na ně. Na průhlednou, suchou ruku káply dvě slzy; černé oko její obrátilo se na oltář, na krásný obraz Krista Pána. Nejevila se v něm výčitka: "Pane! Proč jiní mají mnoho a já ničeho?" Nikoli, ono prosilo plno oddanosti: "Pane, slituj se! Posilniž mne v mém utrpení!"
Bylo po mši svaté. "Rozárko!" povídám k děvčeti přede dveřmi, "nechtěla byste jíti se mnou? Měla bych pro vás práci."
"To já ráda půjdu," odpověděla, obrátivši ke mně velké, černé oči. Tak jsme se seznámily. - Netrvalo to ani půl hodiny, a juž měla děti na své straně. "Vždyť my se juž známe," povídala hned. "Odkud?" divím se. "Ty menší dětičky vidívám hrát v podloubí."
"Ano, maminko," ozvala se mi dcerka. "Jednou mně chtěl uličník jakýsi vzít pannu, ale Rozárka ho viděla, vyhubovala mu, a musel mi pannu dát." - "A na nás se vždy Rozárka v kostele směje," ozvali se starší dva chlapci, školáci. - "Já mám všecky děti ráda!" pravila Rozárka, "proto také chodívám nejraději na studentskou. Nevím, jak se které z těch dětí jmenuje, ale všecky si je dobře pamatuji. Jakmile který do kostela nepřijde, myslím si celý den: Copak se asi tomu chlapci stalo? Snad nestůně? Když pak druhý den ho zase vidím, mám radost. Vždy se modlívám, aby Pánbůh dal těm dětem zdraví a dar Ducha svatého. Však mne mají ty děti také rády. Když si někdy v neděli vyjdu ke kříži, kdež obyčejně děti z celého města si hrají, obsype se to všecko okolo mne jako chumel a křičí: Rozárko! sedněte si k nám, povídejte nám pohádky! Ráda jim tu radost udělám. Jak začnu povídat, přestává hned všecko skotačení a ticho bývá jako v kostele." - "Budete nám také povídat?" ptaly se děti. "Mileráda, když maminka dovolí!" řekla Rozárka. - To byla slušná záminka, že jsem mohla Rozárku ke každodenní návštěvě pobídnouti.
S počátku byla velmi ostýchavá, později ale úplnou důvěrou se mně oddala. Jaké to bylo dobré, vroucí srdce, jaká ušlechtilá mysl vtom děvčeti! Ona sama považovala se za tu nejnepatrnější osobu; byla vděčna za každé dobré slovo, za každý upřímný pohled, a přece stála vysoko nad námi všemi. Ona mohla býti učitelkou nás všech! - Tvář její byla pěkná, pravidelná, ale nebylo v ní barvy, leč by seděla chvíli v teplém pokojíku. - Tu pokryla lehká červenost bledé líce; oko, to krásné, dlouhými řasami zastíněné oko, nabylo lesku. Dobrota srdce okrašluje pěknou tvář; u Rozárky jevilo se to při každém pohledu, při každém úsměvu. Člověk ji musel míti rád!
Když seděla mezi dětmi, zdálo se, že jest to také jen čtveračivé dítě. Ona se s nimi smála i hrála, a té chvíle zmizel jí z tváře všechen zármutek. Jednou jí děti rozdělaly pletence s hlavy, rozpletly a přiběhly pro mne, abych se šla podívat, jaká je Rozárka krásná! - Zůstala jsem udivena státi. Jaká to krása, jaká bohatost vlasů! Celá její postavička byla v nich zahalena, a ještě na podlaze splývaly ty černé proudy. Rozárka byla všecka uzardělá nad naším obdivováním. Ukazujíc na děti, omlouvala se: "To mne ti čtveráčkové donutili." - "To jest okrasa," povídám jí, "za kterou by mnohá dáma celý svůj šperk dala, kdyby možno bylo si ji zaopatřit."
"Vždyť není ani broučka na světě, aby neměl na sobě něco pěkného. Mně dal Pánbůh pro radost ty vlasy. Juž mne žádali, abych je prodala. Ale já to neudělám!" - "A kdo vás o to žádal?" ptám se s podivením. - "Jedna paní. Pletu pro ni skoro celý rok punčochy, a ráda bych jí radost tu udělala, když si toho přeje míti pěkné vlasy; ale nemohu to udělat. Ona jest pěkná paní, zdravá, bohatá, jenže má málo vlasů. Inu, všecko člověk nemůže míti. - Věřte mně, paní, já nejsem marná na ty vlasy; Bože, vždyť bych musela býti tak dobře spokojena, kdybych ani vlásku neměla. Ale mne to těší, když se lidé rádi na mou hlavu dívají. Myslívám si: Přece ti Pánbůh něco dal, co se lidem líbí. Antonín také vždy říká: 'Vy byste měla hřích, Rozárko, kdybyste jediný vlásek zmařila.'" - "To já bych také řekla," povídám jí. "Ale kdo je ten Antonín; snad váš bratr?" - "Ne," odpověděla Rozárka, a lehýnký růžový nádech přelétl jí bledou tvář. - "To není můj bratr; ale jako bratr. Jest to syn ševcovic, co pod námi bydlí. Oni mne mají jako svou, dělají mi mnoho dobrého i matce, ačkoliv sami mnoho nemají. Není jim obtížno, kdybych tam i celý den u kamen seděla s bratrem a hřála se. Bratr můj ubohý jest slepý. Ten už nevidí na mne. Ale ráno, když se češu, to on přijde ke mně, přebírá mí vlasy od hlavy až dolů a jako dítě se s nimi těší: Mezi tou řečí byla si Rozárka pletence upletla a okolo hlavy jako korunu položila. "A teď necháme dovádění, budeme pracovati a něco si povídati," navrhla dětem, a ty hned seděly na stoličkách okolo ní. - Ona měla v sobě celý poklad pohádek těch nejkrásnějších. Jedna byla k libosti jednoho, druhá líbila se druhému; každého podělila něčím. A jestli opakovala jednu, oblékla ji opět w jiné a jiné roucho, že se zdá dětem vždy nová. Ptala jsem se jí jednou, jestli je tak slýchá. - "Neslýchám. Já sama nevím, že se mi to všecko tak v hlavě rodí. Jak by ale jinak býti mohlo? Vždyť mám takovou radost, že mne ty dětičky milují, že celý den pomýšlím, čím bych se jim zavděčila: Jindy zase ptaly se jí děti, kolik jí je roků? - "Dvaadvacet," odpověděla. "Dvaadvacet!" divily se děti. "Vy se divíte, že jsem tak stará a ještě tak maličká," pravila sama, a nebylo jí na tváři ani mráčku viděti. "To je tím, že padalo na mne málo rosičky. Však Pánbůh věděl, až budu starší, že budu ráda, když nebudu potřebovati mnoho na šaty; že budu ráda mezi dětičkami, které by se musely natahovati, kdyby mne chtěly obejmouti." - Jindy zase v neděli, když přišla ve svých obyčejných všedních šatech šedých, ptaly se jí děti: "Ale, Rozárko, pročpak si nevezmete v neděli jiné šaty?"
"Vidíte, mé dětičky, když je země pokryta sněhem a nebe plné šedých oblaků a smutné, to já také do takových barev ráda se oblékám. Počkejte jen, až nastane jaro. Tu uvidíte na mně tu zelený, tu růžový šat, a tak se bude na mně střídati barev rozličného kvítí," pravila Rozárka dětem, a okolo úst pohrával jí bolestný úsměv. - Ubohá myslela na svůj hrob. - Děti tomu nerozuměly, braly za pravdu, co jim řekla: tomu ona chtěla. Ne ze studu zakrývala svůj nedůstatek, ale by mysl jejich nepokalila zármutkem.
Jedenkráte zapomněla u nás modlitební knihu. Děti mi ji přinesly k uschování. Byl v ní založen obrázek na plátně malovaný, představuje podobu mladé ženy příjemných tváří, podobné poněkud Rozárce. Měla na sobě staromódní panský šat, vlasy nazpátek sčesané, napudrované. - Odevzdávajíc knížky Rozárce, ptám se jí, koho ten obraz představuje? "To byla moje babička," odpověděla Rozárka. "Vaše babička? Ta paní ale musela podle všeho býti z bohatšího rodu. Ten kroj nenosil se podle mého vědomí v stavu měšťanském?"
"Vám to paní mohu povědíti, vy mi to nebudete za chloubu vykládati. My pocházíme ze šlechtického rodu. Otec můj se toho titule ale odřekl. Říkával: Lepší sprostým nádeníkem, nežli panským ničemníkem. - Co by nám to důstojenství platné bylo, když nemáme ničehož nic?" - "A byli juž vaši předkové chudí?" - "Ne, ti byli zámožní, ale přišli do neštěstí. Jestli by se paní líbilo, já bych v krátce pověděla, jak se to s nimi stalo?" Já Rozárce vděčně přisvědčila, a ona začala povídati.
"Děd můj byl jediný syn velmi bohatých rodičů; byl prý člověk cvičený, světa sešlý i pěkný. Rodiče si na něm mnoho zakládali a vyvolili mu bohatou slečnu v hlavním městě. On ale zamiloval se do jedné urozené sice, ale velmi chudé slečny. Byla sirotek. Měli se tuze rádi. Rodiče tomu ale dokonce nechtěli dovoliti a hrozili, že ho vydědí. Když pak nechtěl jinak dát, odepřeli mu všecku pomoc, panství prodali a odstěhovali se do hlavního města. Mysleli, že nechá syn své lásky, a nouzí donucen, že se k nim vrátí. Ale syn se ani tím od svého úmyslu nedal odvrátiti. On prodal svoje šperky i vše, co se mu zdálo zbytečným; odstěhoval se do zdejšího města a chtěl živiti se vyučováním v hudbě a ve francouzské řeči. Našel žáků dost. Tenkráte bylo v našem městě peněz jako želez, laciné živobytí, a tudy se mu dost dobře vedlo. Jak si něco peněz vydělal, oženil se s milou svou slečnou. Neměli panský život, ale dosti dobře vycházeli. Poněvadž pak se milovali, rádi všecko spolu snášeli, i dobré i zlé. - O rodičích neslyšeli ničeho, ačkoliv syn několikráte jim psal a je za odpuštění prosil. Ale nedali se obměkčiti, až Pánbůh na ně vzpomněl nemocí. Tu psali synovi, všecko mu odpouštěli, zvouce ho k sobě i s ženou a dětmi. Měli juž dvě dítky. - Žádný zde v městě nevěděl, že jest děd šlechtic; ani když odcházel, nezjevil to nikomu.
Rodiče dlouho nestonali. V krátkém čase po sobě zemřeli, zanechavše svoje jmění synovi. - Bylo by se jim nyní dobře vedlo ,,ale tu na neštěstí přišel finanční patent, a jmění jejich sešlo na takovou částku, že postačovalo jen tak k pohodlnému živobytí měšťanskému. - Děd si ale nerozuměl. On si koupil malé panstvíčko. I začali žíti po šlechticku, jak on v domě otcovském uvykl žíti. To ale dlouho nevystačilo. Nestarali se o hospodářství, také tomu nerozuměli; čeleď je šidila, kde mohla, a tudy se jmění pomalu menšilo, menšilo, až museli panství prodati. Nezbylo jim jen na skrovné živobytí. Děd se nad tím tuze trápil a chtěl své paní zaopatřiti dobré živobytí, aby žila v rozkoši, a tu ji opět přivedl do starého nuzování. Odstěhovali se tedy zase do našeho města. Děd stal se opět učitelem. Zdraví jeho těmi nehodami utrpělo; on začal chřadnout - chřadnout, až ho po roce vynesli. Babička by všecko byla vynaložila, do nitky, kdyby mu byla mohla zachovati život. Ale nadarmo! - To jí bylo nejtěžší ranou. - Prodala všecky zbytečné drahé věci, co ještě po rodičích zbývalo, najala si pokojíček u jednoho ševcovského mistra a žila zcela v tichosti. Chlapce dala na studie a děvčátko si cvičila doma sama. - Ale když neštěstí přijde, nepřichází nikdy samo. Starost, zármutek soužily mladou ještě paní příliš; začala postonávati, až opravdu ulehla. Mistrová sloužila jí poctivě, jako by to její sestra byla; mistr obstarával lékaře i léky, a kde mohli, tu jí starosti ulehčovali. Měli babičku tuze rádi. Dříve učívala jim dcerušku jejich, která byla v stejném stáří s její dceruškou, nebrala za to platu; a proto též oni ji chtěli splatiti zdvořilost jim prokázanou. Asi rok babička víc ležela, než chodila. Konečně ale nepomohly léky ani lékař: Pánbůh si ji vzal. Udělala mistra poručníkem nade dvěma sirotky; svěřila mu před smrtí všecky svoje listiny a odevzdala, co ještě drahého měla. Syn sám nechtěl dále studovati, ačkoliv ho k tomu poručník měl. Učil se jeho řemeslu. Děvče dal mistr ještě vycvičiti, pak je odvezl do Prahy. Obchodil si to, že byla přijata do nějakého štiftu, kde jsou chudé šlechtičny. Později šla do kláštera. Syn se vyučil a šel do světa. Stal se z něho pěkný člověk, šikovný řemeslník. Když se vrátil, dral se každý o jeho dílo, měl práce až dost; a stál si dobře. Mohl si žádati kteroukoliv měšťanskou dcerku, nikdo by mu ji byl neodepřel: takové vážnosti požíval i děd i otec. On ale zamiloval si dceru mistrovu, svého dobrodince, a vzal si ji. Snad to udělal také z vděčnosti za dobrodiní, které mu prokazoval mé matky otec.
Některá rodina jestiť už jako na samé neštěstí zrozena. Tak bylo i u nás. Byli jsme čtyři děti, když nám otec náhle zemřel. Mně bylo osm let a já byla nejstarší. Dědeček se chopil řemesla. Ale že byl stár, lidé neměli k němu juž té důvěry, jako k otci, který byl ve světě cvičený a každému vyhověti znal, ať byl pán, nepán. - Pomalu se lidé ztráceli a dědečkovi nezbyla než správka. Za krátký čas umřela matčina matka a nejmladší moje sestra.- Já a sestra moje byly jsme nezdravé hned od malička. Dost se nám rodiče napomáhali: dědeček se schodil s námi, kdejaký lékař byl v celém okolí, - ale nebylo nic platno. Bratra často oči bolely, jinak ale cítil se při zdraví. Chodil do školy, pilně se učil, byl hodný hoch. Když vystoupil ze čtvrté třídy, ujal se ho jeden pán, a poněvadž měl krásné písmo, držel si ho k přepisování. I slíbil matce, že bude hleděti později, by dostal službu při kanceláři. Matka děkovala Pánubohu, že jí takového dobrodince seslal. My se naučily čísti, psáti, počítati a potřebným ženským pracem. Jak jsme byly s to, hned jsme pracovaly pro lidi. Sestra nemá ale tolik trpělivosti co já: ona raději v hospodářství poslužkuje; je zdravější a veselejší, než já. - Po několika letech umřel i dědeček, naše největší podpora, náš opatrovník a zástupce. A tu teprv jsme byli opuštěni, nešťastni! Matka div nezoufala.
Pánbůh nás těžce zkoušel, ale On ví nejlépe, proč. Nikdo nemá proti jeho svaté vůli reptati. Dědeček nám vždy říkával: 'Děti, doufejte, nezoufejte! Pánbůh má velké oko. On vidí na vás, a nechá-li vás trpěti na zemi, odplatí vám to tam nahoře.' - Po dědečkově smrti prodávala matka kousek po kousku. Léta byla drahá, prací ruční se málo vydělalo. Nebylo na tom dost. Bratr se příliš namáhal, psal ve dne pro pána, v noci na svou ruku, oči se mu víc a víc zapalovaly, až - oslepl. Nemyslely jsme, že to bude navždy. Matka vzala ho domů; opatrovaly jsme ho jako oko v hlavě, matka dělala, co kdo radil, ale nic platno. - Konečně šla i do Prahy s ním. Lékaři radili mu všelijaké léky a přimlouvali matce, aby ubohého nevidomce nechala v Praze. Ta ale nechtěla. - Švakrová jeptiška pomohla jí, čím mohla, a matka vrátila se nazpět k nám. Najali jsme si světničku, v které dosud bydlíme. Matka chodila se sestrou po práci - já a bratr těšili jsme se spolu doma. Já mu čítávala z knížek, kterých jsme několik měli po nebožtíku otci. Někdy vodila jsem ho za město ke kříži, kdež mu bývalo jasno a veselo. Když byl v dobré míře, učila jsem ho plésti. Naučil se tomu rychle. I měl velkou radost, když upletl první pár punčoch, a peníze, co za ně dostal, matce odevzdal. Jak nastane jaro, vydává se matka s bratrem do světa. Chodí s ním od jedné studánky divotvorné k druhé, kdyby přece od Boha zrak mu vyprositi mohla. Ale posud všecko darmo. Pánbůh jinak soudí, než my chceme, a nedá na sobě ničehož vynutit.
Kdosi poradil matce, aby šla s otcovým predikátem po zámcích šlechticův, že prý dostane hojné almužny. Matka se dlouho zpěčovala. Žebrácká hůl je těžká hůl. Když ale nouze a drahota rok po roku vystupuje, byla k tomu přinucena. K prodání nemáme juž ničehož. Obrázek tuhle jest poslední dědictví po otci a jeho rodičích. Byl okolo něho skvostný rámeček. Ten ale juž dávno se prodal. - Letos tedy vzala predikát s sebou. Ubohá matka! Co zkusila jak živa žalostí, zármutku, co se napracovala! Teď juž nemůže ani pracovat; ruce má od práce ochromlé. A přece si nedá pokoje. Poslední kapku krve dala by, aby nám pomohla. Bůh jí to zaplať!"
Tak dokončila Rozárka, a slza za slzou hrnula se po bledé tváři.
"A nemáte zde žádného dobrodince, který by se vás platně ujal? - Což ten pán, co bratra vašeho podporoval?" - ptám se děvčete.
"Trpké sousto, které se prošením kupuje. - Kdo sám nezkusil, neuvěří. - Jednou, dvakrát se dá; po třetí ale nechoď. - Ten pán dá leckdys bratrovi kousek starého šatstva. Ale jak bychom to mohli od něho žádati, aby se bratra ujal, když mu ubohý slepec nemůže pracovat. - Ach, milá paní! Ono je tolik bídy mezi lidem, že není možná vysloviti! Každý prosí, každý potřebuje: kampak by páni přišli, aby měli každému dáti? - Lidé mi říkají, že prý jsem hrdá, že si nikdy nestěžuji a neprosím. - Já nejsem hrdá; to by mne Pánbůh trestati musel, kdyby mi pýcha do srdce vlezla; ale jsou lidé, kteří neumějí dát ani dobrého slova, ani kousek chleba podati. Člověka to v ruce pálí, což od nich přijme. Já bych nechtěla nic, než abychom měli všecky dost práce po celý rok; pak bychom se přece poskrovnu vyživili," pravilo dobré, předobré děvče.
"Mnoholi vám platí paní od páru punčoch?" ptám se. "Jak jsou tenké. Od nejtenčích jeden rýnský, pak dvacítník, od tlustých půl zlatého."
"Můj Bože, to je skoro jako nic. Vždyť pak musíte pilně plést, abyste za tři dni pár tenkých punčoch upletla?"
"Při dlouhém dnu bývám za dva dni hotova. Tu pletu při měsíčku i za svítání, a třebas potmě. Mám juž tu práci v prstech. V zimě mohu seděti jen do desíti, déle u Záveských nesvítí, a to jest pod námi ten švec. Tam celý rok trávíme večery a po roce zase. V naší světničce bývá zima, ale u ševcův je vždy hezky teplo. Starý Záveský říkává: 'Lépe méně jíst a více topiti v zimě; v létě pak hodně chodit a hodně jíst.' - Jsou to dobří lidé. Starý byl dlouho ve světě, byl až kdesi v Amsterdamu. Umí povídati všelicos, jak je to v té a oné zemi, a proto chlapci rádi k němu chodí na besedu. Také syna poslal vloni na zkušenou. I přikazoval mu, ať zajde do Amsterdamu, tam že má známých mnoho, a ti že mu hned práci zaopatří. Tam se prý čisté práci naučí."
Rozárka dokončila svoje vypravování; musela odejíti domů. - Hleděla jsem za bledou pletačkou a divné myšlenky o společnosti lidské křižovaly se mi v hlavě.

+++

Jednoho dne podvečer jdu z procházky. I jdu nedaleko valu okolo staveníčka, které bylo na spadnutí. Se třech stran mělo juž podpory. Nahlédnu do přízemních oken; nevelká světnice byla osvětlena ohněm od krbu. U krbu stála žena a na lavici u kamen seděl muž; loupal si brambory. Byl to švec Záveský. Vešla jsem dovnitř. - Staří manželé s podivením se po mně ohlédli. Nevěděli, kdo to k nim za soumraku přichází. Poznavše mne ale, s radostí mne vítali. Stará mistrová utírala honem židličku zástěrou a blíže krbu přistavovala, pobízejíc mne k posezení.
"Dnes u vás není Rozárka?" povídám.
"Dnes drží dračky u paní prokurátorové. Matka ji měla k tomu, aby šla s sebou. Přinesou si odtamtud něco k jídlu; a jim jest každé sousto dobré," pravila Záveská.
"Kdyby jen každý den tak bylo: toho bych jim od srdce přál," doložil starý. - "Ta ubohá naše Rozárka, ta potřebuje posily dost. Oh, kdybych já věděl, kde roste koření pro její neduh, já bych pro ně po kolenou lezl. To děvče je anděl! Ta zajisté zaslouží desateronásob krásnější nebe, než mnohý, sebe lepší člověk. Ba ona si ho zaslouží a dostane, jako že jest Bůh spravedlivý. - Co jen nám udělala! - My jí to nikdy nebudeme moci splatit, kdybychom sto let živi byli. - Rádi bychom si ji vzali k sobě za svou; ačkoliv sami málo máme, přece bychom s ní rádi sdělili, čeho Pán Bůh nadělí, ale ona nepřijme od nás ani toho nejmenšího dárku. I na ten suchý brambor se ohlíží, má-li ho vzíti. Myslí dříve, máme-li my dost. - Jednou jí ušil na její svátek Antonín střevíce. To měla radost, plakala až radostí. - Zato ale spořila, aby mohla uplést Antonínovi krásný sáček k svátku. - Oh, kdyby to děvče zdrávo bylo, jiné by nebylo Antonínovou ženou. Jen ona ho uchránila od zkázy časné i věčné!"
"To je svatosvatá pravda, že jen ona," přisvědčila stará matka. "Co jsem se ho naprosila: Toníku, pro všecko což ti svatého, varuj se těch společností, sic nás přivedeš do hrobu. Tatík mu každý den předkládal: Komu milá hra, neuzří dobra. Kdo se psy líhá, s blechami vstává. Ale všecko bylo marné. - Přisliboval, přisliboval; ale jak se dostal mezi kamarády, položil si všecka dobrá předsevzetí za záda, sedl si na ně a - hrál zase. Všecko darmo bylo, až nám Pán Bůh seslal ji. Kdo by si byl pomyslil, že ta ho napraví!"
"A jakým způsobem to dokázala?" ptám se.
Na to pravil starý mistr: "Když jsme jí říkávali: 'Ale holka, jak ti to jen vždy napadne, že umíš tomu hochovi tak trefně vymluvit?' odpověděla nám, že to jest vnuknutím božím. U ní na to nikdy nedošlo, aby ho byla napomínala, anebo mu řekla: Antoníne, tak neb jinak! - Zato ale chytře narážela jenom na jeho kamarády; o něm ani muk, jako by nevěděla, že s nimi chodí. - Najednou zatočila v řeči na jednoho nebo na druhého z těch karbaníků. Začala: 'Já potkala dnes Pavlovic Jana. Ten vyhlíží, až běda. - Škoda věčná toho chlapce! - Jakou radost měli ti rodiče z něho. - Teď ale, co se chytil těch daremných spolkův, rodičům dělá jen starost. - Matka chudák pláče celé noci; - on na to nedbá, nestará se, hledí si karbanu raději než řemesla, byť se rodiče třebas utrápili. - Však mu Pán Bůh proto nedá žádného štěstí. - Juž mu nyní Bůh hrozí. - Jaký to byl hoch, pěkný jako višně. Ať se ale někdo na něho podívá nyní! Oči má ztrhané od nevyspání, - tvář celou pomatenou, - šat na sobě ušmejkaný! Každá poctivá holka stydí se, když na ni promluví.' - Antonín na takovou řeč ani nepipal, my si ale myslili: vtip se! - Jindy zase přišla s novinou, že slyšela u purkmistrů, kterak chce pán celý ten spolek karbaníkův strčiti do bílých kabátů.
My jim to přáli. - Antonín neřekl ani slova. Ale nechať! Svědomí dává hbitý rozum! Ono se ho to přece dotklo.
Co ho ale nejvíc odvrátilo od těch spolků, bylo to, že začala Rozárka večer čítati. Zdejší pan kaplan a jeden měšťan drží si mnoho českých knih. - Rozárka se osmělila, šla k velebnému pánu kaplanovi, i prosila ho, aby jí zapůjčil nějakou pěknou knížku českou. On dal jí s ochotou na vybranou několik a nabídl, by přišla, až ji vyčte, pro jinou. Kdo byl radši než Rozárka. Vybrala si jednu a přišla hned dolů k nám povídat, že jí velebný pán zapůjčil krásnou knížku ke čtení, že nám bude večer číst. Antonín rád poslouchal pěkné čtení. Mysleli jsme: Počkej, jestlipak zůstane doma či odejde? Byla to právě středa, a to se scházívali ti hoši - ve středu a v sobotu. Rozárka začala číst. Antonín byl jako na trní. 'Vidíš, Rozárko, mohla bys mi to k vůli udělat a nechat čtení na zítřek,' tak začal. Rozárka se zamlčela, podívala se na něho a ptá se: 'Proč, Antoníne? Kampak máš jít?' - 'Řekli jsme si s chlapci,' pověděl syn, 'že se trochu sejdeme.' - 'Jdi, když chceš a mezi chlapci více tě to těší! Já ale nemohu ti to udělati k vůli, abych nečetla. V neděli mám knížku přinést, abych dostala jinou, a čtyři večery dobře jest co čísti. Má to býti krásné čtení o jedné rodině, kterou bouře mořská zahnala na pustý ostrov, kterak se tamodtud zase dostali. Mnoho jest prý v ní o cizích dílech světa, o všelijakých národech, slovem: jest ti to až milo krásné.' - Přišla ještě sousedovic děvčata s pletením a bratr Rozárčin: všecko si usedlo a ona četla dále. - Antonín okoumal, okoumal, rozmýšlel se trochu, trochu poslouchal, pak sedl na stoličku, vezma práci do rukou. Několikráte to jím ještě trhlo; bily hodiny, osmá a devátá; ale - on zůstal doma. - Rozárka chudák četla s takovou radostí, že se jí oči až svítily. - To jest dobré dítě.
Bylo deset hodin a nechtělo se nám ani spát. - Když odcházeli, přikazoval Antonín, aby Rozárka druhý den časněji začala číst, aby více slyšeli. - Když jsme šli spat, povídal jsem Toníkovi, že mi udělal velikou radost. - On mi rozuměl, ale neřekl nic. My také víc ani slova. - Vidíte, paní, od toho dne šlo to pomaličku, líp a líp, až sám uznal, do jaké propasti padal.
Rozárka četla jednou historii o jistém karbaníku, z kterého později i loupežník se stal a jenž na šibenici skonal. S počátku byl to takový hodný hoch jako Antonín; ale kamarádi ho svedli. - Všickni jsme plakali. - Antonín seděl, jako by ho zařízl. Za chvíli rozvázal a řekl: 'A stalo se to opravdu, Rozárko?' - 'Vždyť to tady stojí tištěno, že je to příběh pravdivý.' - 'A co na tom jest podivného?' pravím já mu na to. 'Cokoliv jsem já viděl poprav, co zločinců; všickni byli s počátku jen lehkomyslní; začínali s malými chybičkami a dokonali na šibenici.' - 'Ale proč nejsou trojnásob trestáni ti, kteří je svodí?' ozval se Antonín. 'Však by zdejší Lukáš také zasloužil! Kdo tím vinen, že Pavlovic Jan jest karbaníkem?' - 'K čemupak dal,' dím já, 'Pánbůh rozum a vůli? - A když sám nemá uznání, pročpak neposlechne rady dobrých lidí?' - Antonín se odmlčel. - Rozárka pravila na to: 'Snad se vyplete z těch tenat, jako sta jiných, kteří byli pobloudili. Kůň má čtyři nohy a klopýtne, ale vzchopí se zase. Bez pokušení není na světě ctnosti. Snad i on svého anděla najde zase! A pobloudilý syn, který pokání činí, jest Pánubohu mnohdy milejší, nežli ten, co nikdy nehřešil.' - Antonín se mile na ni podíval; bylo viděti, že jí v duchu děkuje. - Od těch dob měli jsme s ním jen radost. Každý ve městě ho chválil, a Rozárka, jakmile někde takovou chválu o něm zaslechla, hned mi to s největší radostí povídala. Jak se to mezi chasníky rozneslo, že Rozárka večer čítává, přicházívali k nám. S počátku nejznámější, později se též přitrousili jiní a děvčata. Bývalo pak u nás veselo: Já počestnou chasu vidím rád okolo sebe, proto jsem tomu nebránil: A když se dalo, povídal jsem jim i sám, jak se mi ve světě vedlo, když jsem býval z mládí na zkušené. - Tak jsme přečkali zlou zimu. Z jara přestalo čtení. My si vyšli časem v neděli po požehnání raději někam do pole, nebo na Veselou horu k svatému Vavřinci. A to chodila Rozárka s námi, až nám to zloba lidská překazila. Nahoře je také hospůdka. Někdy se tam nahodí houdek s dudákem a taneček bývá hotov. -- Antonín si rád poskočí. - My ale zůstali raději venku a dali si nalíti holbičku. - Jednou byla tam zase muzika. - Antonín se také pustil do kola. - Mezi děvčaty byla tam též jedna, jistá Bětuška Šetkovic, která měla na Antonína oko. On jí ale neměl v lásce, a my už dokonce ne. Ta se přitočila po tanci k němu, pravíc mu uštěpačně: 'Což vy, Antoníne, neprovedete ani vaši milou?' - 'Provedl bych, třebas desetkrát, kdybych jakou měl,' řekl jí na to syn. - 'Jen nezapírejte, vždyť celé město o tom povídá, že je Rozárka Smilovic vaše milá.' 'Ba, já bych si přál takovou milou. Můžete to, Bětuško, říci každému, že mi jest Rozárka ze všech děvčat, co jich koli znám, ta nejmilejší. Ona zasluhuje všecku vážnost, a kdo by ji chtěl pohanět, s tím bych se spořádal já.' - S takovou se Antonín od Bětušky obrátil a víc se mezi chasu nepletl. My bychom nebyli o tom ničeho zvěděli. - Ale byla tam také Rozárčina sestra Kačenka; ta se toho nějak domakala. Kačenka a Rozárka, to jest nebe a dudy. Žádné přirovnání. Je to poctivé, hodné děvče, ale mimoto drak. Pán Bůh uchovej, té ublížiti slovem! Jak jest malá, ona by mu do vlasů skočila. Však ví, ona při těch svých podělkách všecko všude vyzví, všeho se dopídí. Jak jí takový člověk, který sám číst není, slovo řekne, jest v něm jako šípě, vyčte hned šibenici a kolo. Každý s ní zachází jako s máslem, protože se bojí její huby. - Rozárku má ale tuze ráda, radši než matku. - Můžete si tedy pomysliti, paní, jaký dělala rámus, když se dověděla, co Bětuška řekla. My se ale na to neptali. Antonín prosil sice Kačenku, aby neříkala Rozárce o tom ani slova. Než darmo prositi, když jest ona rozčertěná, to musí všecko ven. Musela to nejspíš říct. Od té doby se nás Rozárka zponenáhlu stranila. Když přišla boží neděle, našla si vždy nějakou výmluvu, aby nemusela s námi jít, leč nešel-li s sebou Antonín. Podle toho jsme pozorovali, že to asi ví. Muselo jí to býti chudákovi líto. Nám to též bylo líto, ale nechtěli jsme s ní o tom mluviti. Doufaliť jsme, že se to časem zase poddá i spořádá.
Antonín si neustále vypůjčoval od Rozárky knihy, které měla vypůjčené od velebného pána kaplana. Nejvíce mu nosila takové, které jednaly o cizích zemích. Kdo ví, jestli tím, nebo samo sebou, - slovem: hochovi se zachtělo jíti do světa. Nebyl jsem od toho. Mně bylo také dvacet roků, když jsem šel na zkušenou; ale máma ta ustavičně odmlouvala. Inu, když má člověk jediného, nerad se loučí; nikdo nemůže vědět, vrátí se či nevrátí se. - Nebylo s ním ale zbytí. Dal jsem mu svolení, a když si matka Rozárce stěžovala, těšíc ji pravila: 'Neplačte, mistrová, Bůh dá, že se Antonín za rok, za dvě léta vrátí zdráv a šťasten. On jest hodný hoch, štěstí ho nemine. Zde by z něho nic nebylo. Nedělejte mu těžké srdce.' A tak to moudře matce vymluvila, že jsme jí byli povděčni.
Antonín odešel; po svaté Trojici budou tomu dvě léta. Já mu přikázal, aby šel do Amsterdamu. I dal jsem mu s sebou list na jednoho známého mistra. - Hoch mne poslechl. Dostali jsme za několik měsíců od něho list, ve kterém nám popisuje cestu a vědomost dává, že jest v Amsterdamě u mého známého v práci. - Dále psal, kterak ho má mistr rád a kterak se podivil, když poznal mistrovu mladší dceru, která prý jest ve tváři Rozárce zcela podobna, ba že má skoro i tak pěkné vlasy. Přikazoval nám, abychom Rozárku neopouštěli, abychom si prý mysleli, že je to jeho sestra. - Bože, jak bychom to mohli udělat?! Vždyť ji máme rádi jako svoji. Když jsme jí to četli, dala se chudák do pláče a nemohla ani promluvit. Bylo jí to milé. - Antonín nám častěji pošle několik rýnských na přilepšenou, tudy nám přece bývá možno někdy jí něčím přilepšit. - Ale to nesmíme jí peníze dáti; my to dáme matce, aby nevěděla. Ona by hned řekla: 'Jste staří, nevíte, jak vás tu dlouho Bůh nechá, nebudete-li toho sami potřebovati.' - Ona chudák myslí sama, že nebude dlouho živa. - Inu, abych pravdu řekl, já se toho také bojím; celé noci prokašle, ve stravě nemá pořádek, časem jest, časem není nic. Mají dvě drchničky k přikrytí pro všecky, do světničky věje vítr, kudy chce. Jakého tu ušetření? Ale nedá si říci! My jí nabízeli, aby spala u nás dole. To, to! Ona od svého neupustí, jako by ráda chtěla umřít. Jestli dostane kdesi sousto, přinese druhým a říká, že se najedla, to že jí zbylo. Říká to, poněvadž ví, že by se toho jinak ani netkli. Jestli má několik grošů zbytečných, tu hledí juž koupit ostatním, čeho potřebují. Na sebe se nikdy neohlíží. Když jí říkáme: 'Ale, Rozárko, pročpak sobě nekoupíte šaty nebo to, ono, čeho potřebujete; ať si Kačenka sama na sebe vydělá!' - odpoví na to: 'I což, já nepotřebuju žádných zbytečných šatů. Dlouho-li pak tu budu? - Kačenka je zdravá, ona jest ráda veselá, jde mezi holky, nemůže chodit ošuměle, potřebuje šatů víc než já; tak i matka i bratr jdou více mezi lidi než já. Kdopak si mne všimne?!' - To bývá vždy její řeč. Ona se drží, chudák, za tu nejnižší, nejopovrženější ze všech lidí. No, za to ji Pánbůh jedenkrát povýší mezi svoje vyvolené!" Tak dokončil starý.
Když jsem odcházela domů, svítila mi stará dračkou do síně. - V koutku zahlédla jsem úzké dřevěné schody. "Tamtudy se jde do Smilovic komory," pravila mistrová,
posvěcujíc na polozpuchřelé schody a polámané zábradlí. "Bože, tu je strach choditi, div, že se to všecko ještě nesesulo!" povídám.
"Milá paní, a přece platí Smilová z té bídné komory třicet rýnských a my padesáte. Člověk tomu juž tak zvykne. Bydlíme zde spolu juž osm let, a ono je to stavení vždy stejné."
Pod schody byly ještě jedny dveře, také jen na petlici zavřené; za nimi ozývalo se sténání.
"To je tchyně třetího nájemníka, co je tu s námi," pravila mistrová vidouc, že naslouchám, odkud sténání vychází. "Leží juž plných sedm let; má studený jed v kostích. Jest již celá zkroucena od toho - nemůže si ani sousta do úst podati. On je nádeník, ona pradlena. Celý den jsou v práci, aby vydělali na ten kousek jídla. - Mají osmileté děvče, to obsluhuje nemocnou. Nejvíce jí ale poslouží - Rozárka. Ba ona vysedí i celé hodiny u ní, modlí se s ní, vypravuje jí, jaké bylo kázání, což ji ubohou nejvíce těší. Když dostane něco lepšího, zajisté toho kousek staré Málkové přinese. - Tak je ten ubohý, nevšímavý mrzáček audělem útěchy a míru v malém staveníčku; sama bídná, ubohá i chudá, pomáhá přece, kde může, ještě bídnějším, chudším."
S úctou dívala jsem se druhý den na bledou pletačku, která byla mnohem, mnohem lepší než my všickni. Sama trpitelka, byla služebnicí lásky, byla neúnavnou křesťankou.

+++

Byly jsme pospolu jen do jara. Já musela odejíti. Rozárka zbledla jako stěna, slze vyhrnuly se jí z černého oka, když jsem jí řekla, že se musíme rozloučiti. "Ale v jeseni se opět vrátím," doložila jsem. "Pak se budeme spolu těšiti."
"Nevím, nevím," zavrtěla smutně hlavou.
"Pro každého máte útěchu, pro každého veselé slovo, a pro sebe jen bolest!" povídám jí.
"Myšlenka, že umru, není mi bolestná; ale mnohem bolestnější jest cit, že se mám nyní od vás zase rozloučiti. Doufala jsem, že budu moci s vámi a s těmi dítkami býti do smrti. Vy jste mne všickni milovali; já tu byla jako doma; těžko mi bude odvykati."
Nemohla jsem ji ani utišit. I mně bylo smutno. Vždyť pak jsem viděla, že den ode dne více chřadne, a neměla jsem mnoho naděje, že zimy dočká. - Udělala jsem pro ni, co jsem jen mohla. Já došla ještě k Záveskému a prosila jsem ho, aby mi dal vědět, kdyby jí bylo zle. Pak jsme se rozloučily. Rozárka, vidouc děti plakat, přislíbila jim, že jim vychová psíčka a ptáčka. I dala jim na památku vlastní rukou obrázky.
"Prosím vás, Rozárko, jen se šetřte a pomyslete si, že by mne to tuze bolelo, kdybych vás nezastihla při svém návratu zdravou," pravila jsem jí na rozchodnou.
"Jak bude vůle boží!" odpověděla a vřelá slza padla na moji ruku.
Odjeli jsme, provázeni, dokud vidno, jejími zraky, jejím žehnáním, její modlitbou.

+++

Uplynulo jaro i léto. Nastala jeseň. Listí žloutlo, opadávalo; na jeřábech okolo cesty seděla hejna vran; po obloze proháněly se šedé oblaky, a slunce pokrývalo mdlým světlem zasmušilou krajinu. Takový byl den, když jsem se opět do města vracela. I mysl moje byla zasmušilá. Věděla jsem, že Rozárka těžce stůně, že juž nevydrží dlouho. Psal mi to sám lékař, a starý mistr mi to dal vědět. Děti byly smutné, že jim nebude už hodná Rozárka povídat pohádky, že jim nevychová psíčka ani ptáčka.
Jak jsem slezla, běžím hned do starého stavení. Na prahu stála Záveská. Byla celá uplakaná.
"Jak jest Rozárce?" ptám se.
"Zhasíná! Pán Bůh vás, milá paní, přinesl: juž celý den o vás mluví. Věděla to jaksi napřed, že dnes přijedete. Říká také, že dnes umře. Ubohá trpitelka. Ta vystála! Antonín psal nám, že sem přijede; ten týden ho čekáme. On neví, že jest s Rozárkou zle. Ten se podiví, až ho povedem na její hrob!"
Tak naříkala stará, vyprovázejíc mne po zpuchřelých schodech nahoru. Přede dveřmi ležely dvě otepi slámy: lože to matky, bratra a sestry Rozárčiny. Vešly jsme do světnice. Ach, ta komora ani se nepodobala obydli lidskému! Podlaha shnilá, okna rozbitá, papírem zalepená,- zdi rozpukané, takže jimi vítr províval, vlhké zdě, kamna žádná, jen malý krb. Nedaleko krbu stolek, lavice, dvě židle, v koutku nízká malovaná truhla, v nejužším koutě za krbem lože; to bylo celé nářadí. - Na loži polosedě, přikrytá peřinou, největším to bohatstvím celé rodiny, ležela Rozárka.
Jak jsem tam vešla, usmálo se na mne to černé, milé oko; ono bylo ještě větší, zářilo podivným leskem, září nadpozemskou. - Postava její zcela vyschla. Tvář zmodralá; rty sotva přikrývaly dvě řady sněhobílých zubů. - Tiskla mi slabě ruku. Já nemohla promluviti. Položila jsem jí na hlavu ruku, ale až jsem sebou trhla leknutím. Ty krásné, překrásné vlasy byly ty tam - ustřihnuté!
"Nač by mi byly? Já je nemohla rozčesati," povídala mi slabým hlasem, pozorujíc moje leknutí.
"Ne, ne, drahá paní," ozvala se matka, která seděla vedle lože a plakala. "Ještě chodila, když si je dala ustřihnout. Já nebyla letos venku. My měly někdy nouzi, přišla činže, nemohla mnoho vydělati; šla tedy k té paní, která jí,kolikrát juž o ně říkala, té je prodala za čtyry zlaté a čtvrtci brambor. - Ach, že měla ta paní to svědomí, ustřihnout jí ty vlasy, že se jí ruka netřásla, když to dítě okrádala o její jedinou tělesnou ozdobu. A je to tak bohatá paní! Má všeho dost, a ona vezme tomu mrzáčkovi to jediné, co měla ze světských pokladů. - Ó dobře já vím, to jí dodalo. Od té doby Rozárka nevyšla ze stavení. To byla její poslední rána!"
Tak naříkala zarmoucená matka.
"Pročpak jste se neobrátily k těm paním, kterým jsem vás odporučila?" ptám se.
Matka pokrčila rameny. "Jednou, dvakrát se dá, po třetí to omrzí."
Věděla jsem všecko. - Byla bych ráda postavila mnohého k chudému loži umírajícího děvčete, aby se zastyděl. Byla bych mu ráda pověděla, jak ta duše trpěla, a kterak ona znala milovati bližního.
Poslala jsem matku pro lékaře. Kačenka šla pro děti, které si přála Rozárka viděti. - Zůstala jsem s Rozárkou samotná, neboť i Záveskou narychlo dolů zavolaly. - Tu vzala nemocná vedle sebe ležící modlitební knihu, vyndala z ní v papíru zaobalený obrázek, a podávajíc mi ho pravila: "Je to obrázek mé babičky; to nejdražší, co mám. Vezměte ho, paní. Schovávala jsem ho co svatou památku. Vy znáte neštěstí plný život naší rodiny. Snad vám bude milý. Vy ho schováte snad líp než kdo jiný a vzpomenete na Rozárku ještě po letech."
Já jí rozuměla. I podala jsem jí ruku s vroucím díkem, obrázek schovavši k sobě. Ještě mne prosila, abych její matku neopouštěla, pak abychom jí dali ty nejšpatnější šaty do hrobu, ale ty střevíce, co jí dal Antonín, a ty památky od dětí abychom jí dali s sebou. To ji velice upokojilo.
Dole bylo slyšeti hlasy. - Rozárka se rychle pozdvihla nahnula, šeptajíc: "To jest on! - Pak ulehla zpátky, a přes tvář přelétlo blahé usmání. - Měla jsem tušení ale neřekla jsem nic. - Za chvíli vešla Kačenka s dětmi do dveří. Zbledly, přijdouce do světnice. Ony zvykly viděti jen mladou tvář, jasnou radostí, a zhrozily se nyní, když před nimi rozhalila nouze a bída svoji hroznou tvář. Pustily se do pláče a nevěděly, co říci umírajícímu děvčeti, které na ně s nevýslovnou láskou hledělo. I tu se její laskavost ještě jevila. Vidouc smutek dětí, pousmála se na ně, podala každému ruku a přislibovala, že jim ještě napovídá pohádek dost, aby jen poslušny zůstaly. - Poslala je pak k Záveským: tam že jest psíček i ptáček, jež jim vychovala. Když ale odcházely, zatopily se jí oči slzou.
Lékař přišel, ale jen pro potěchu matce; pomoci už žádné nebylo. - A nebyla by si věru nemocná přála vrátit se zpátky k životu bídnému. Duše její byla juž nahoře u Spasitele.
Lékař odešel. Slepý bratr sedl si s druhé strany lože a po chvilkách sáhl jí na čelo i hladil její vlhké vlasy; cítě ale studenost mrtvolní, zakryl si tvář a hluboce vzdychal. Matka a Kačenka naříkaly tiše.
"Neplačte," pravila tiše Rozárka; "modlete se a přejte mi nebe - já už po něm toužím dávno. Pánbůh jest milostiv! On bude s vámi. Však to nebude trvati dlouho a uvidíme se zase všickni!"
Vtom se dveře tiše otevřely. Do nich vstoupila stará mistrová, mistr, za nimi mladý muž příjemné tváře. Celý zaražený zůstal státi uprostřed světničky. Ruka Rozárčina v mé cukla; chtěla ji zdvihnout, ale - nemohla.
Antonín přistoupil k loži: "Rozárko! Tak se opět vidíme!" vyrazil ze sebe a slze polily opálenou jeho tvář.
Ústa Rozárčina chtěla promluviti, chtěla se usmáti, ale nemohla juž. Oči jen patřily na něho dlouhou chvíli - a přes líce přelétl ještě červánek. V okamžení se ale zase ztrácel; ztrácel se i lesk oka, které se nechtělo odvrátit od tváře mileného přítele, - ztrácel se i tichý chraptivý dech -- až všecko umlklo. Tiše zhasl život šlechetné panny, jako když svíce zhasne. Starý Záveský otevřel okno; po světnici ozývala se tichá modlitba, přetrhovaná pronikavým štkáním.

+++

Druhý den ležela v rakvi. Měla svoje jednoduché kartounové šaty, ve kterých jsem ji vidívala chodit každodenně na studentskou mši svatou. Na nohou byly nové skoro střevíce, jež ona šetřila co drahou památku. Okolo prstů, složených přes prsa, otočený růženec -- na prsou křížek, kolem pak kvítí a obrázky, dárky to milé. Na hlavě pěkný věnec z barvínku. "Dal jí ho Antonín," pravila matka.
Doprovázelo nás mnoho rakev její k tichému odpočinku. Mnohá vřelá slza padla na zemi, kterou jsme ji přikrývaly. Mnohá paní litovala jejích rukou, pravíc: "Škoda těch rukou, byly to šikovné ruce! Takovou pletačku hned nenajdeme!" Kdo si jí ale více všímal, ten si myslil: "Škoda, že je na světě tak málo srdcí tobě podobných!"

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 06.09.2015

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18), Babička (19), Babička (20), Babička (21), Babička (22)
-Babička (několika slovy)
-Babička (rozbor), Babička (rozbor) (2), Babička (rozbor) (3)
-Babička (vlastní názor)
-Baruška
-Chudí lidé, Chudí lidé (2)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3), Chýše pod horami (4)
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3), Divá Bára (4), Divá Bára (5), Divá Bára (6), Divá Bára (7), Divá Bára (8), Divá Bára (9), Divá Bára (10), Divá Bára (11), Divá Bára (12), Divá Bára (13), Divá Bára (14), Divá Bára (15), Divá Bára (16), Divá Bára (17), Divá Bára (18), Divá Bára (19), Divá Bára (20), Divá Bára (21), Divá Bára (22), Divá Bára (23), Divá Bára (24), Divá Bára (25), Divá Bára (26), Divá Bára (27), Divá Bára (28), Divá Bára (29)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4), Karla (5), Karla (6), Karla (7)
-Karla a jiné povídky, Karla a jiné povídky (2)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Velká kniha pohádek)
-O chytré princezně (Pohádky a pověsti)
-O Popelce
-Pan učitel, Pan učitel (2)
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádky, Pohádky (2)
-Pohorská vesnice
-Povídky
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek), Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek) (2)
-Týden pohádek Boženy Němcové
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4), V zámku a v podzámčí (5), V zámku a v podzámčí (6), V zámku a v podzámčí (7), V zámku a v podzámčí (8), V zámku a v podzámčí (9), V zámku a v podzámčí (10), V zámku a v podzámčí (11), V zámku a v podzámčí (12), V zámku a v podzámčí (13), V zámku a v podzámčí (14)
-V zámku a v podzámčí (rozbor), V zámku a v podzámčí (rozbor) (2), V zámku a v podzámčí (rozbor) (3)
Čítanka-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18)
-Babička (celá kniha / e-book)
-Básně a jiné práce, Básně a jiné práce (2), Básně a jiné práce (3), Básně a jiné práce (4)
-Cesta z pouti
-Chudí lidé, Chudí lidé (2), Chudí lidé (3), Chudí lidé (4)
-Chudí lidé (celá kniha / e-book)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3)
-Chýše pod horami (celá kniha / e-book)
-Chytrá horákyně (Pohádky)
-Čert a Káča (Pohádky)
-Čtyry doby
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3)
-Divá Bára (celá kniha / e-book)
-Dlouhá noc
-Dobré kmotřinky (Národní báchorky a pověsti - II)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2), Dobrý člověk (3), Dobrý člověk (4)
-Dobrý člověk (celá povídka / e-book)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4)
-Karla (celá povídka / e-book)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Národní báchorky a pověsti - II)
-Neohrožený Mikeš (Národní báchorky a pověsti - I)
-O bílém hadu (Národní báchorky a pověsti - II)
-O černé princezně (Národní báchorky a pověsti - I)
-O dvanácti měsíčkách (Slovenské pohádky a pověsti - I)
-O hloupém Honzovi (Pohádky)
-O kocouru, kohoutu a kose (Národní báchorky a pověsti - II)
-O Pánu Bohu, O Pánu Bohu (2)
-O Popelce (Národní báchorky a pověsti - I)
-O princezně se zlatou hvězdou na čele (Národní báchorky a pověsti - II)
-O zlatém kolovrátku (Národní báchorky a pověsti - I)
-Obrázek vesnický
-Pan učitel
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádka o perníkové chaloupce (Pohádky)
-Pohorská vesnice, Pohorská vesnice (2), Pohorská vesnice (3), Pohorská vesnice (4), Pohorská vesnice (5), Pohorská vesnice (6), Pohorská vesnice (7)
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Národní báchorky a pověsti - II)
-Sestry, Sestry (2), Sestry (3)
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4)
-Zlatý vrch (Národní báchorky a pověsti - II)
­­­­

Diskuse k úryvku
Božena Němcová - Rozárka: Pomněnka šlechetné duše







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­