Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

TÉMA DÍLA:

Příběh vypráví o dceři pastýře Jakuba, která je označována jako divá. Bára vyrůstala ve volné přírodě, odlišovala se od ostatních. Pomohla své nejlepší a jediné přítelkyni Elšce z fary - postrašila jí ženicha, který ji byl vnucován (bohatý pan správce), ale ona ho nechtěla, tak ji tím Bára pomohla; za toto byla Bára potrestána - zavřena v noci do umrlčí komory; tam ji našel myslivec a oblíbil si ji za její chování. V závěru povídky jsou dvě svatby - Elška a pan doktor z Prahy a Bára a myslivec.

OBSAH DÍLA:

Na kraji vesničky Vestec žil pastýř Jakub, kterému zemřela žena, a jediné, co mu po ní zbylo, byla dcerka Bára. Když se Bára narodila, po vesnici se tradovala pověst, že ženě, která po klekáni bude mimo světnici, podstrčí Klekánice své divé dítě a to její odnese hluboko do lesů. Když sudičky viděly Báru, hned se po vsi rozneslo, že je to právě ona, dítě Klekánice. Její matku to trápilo tak, že krátce na to zemřela. Jakub zůstal sám se svou dcerou Bárou, která rostla jako z vody. Snad vším se odlišovala se od ostatních děvčat. Neparádila se jako ostatní dívky, každé ráno vstávala velmi brzy, aby otci pomohla vyhnat krávy na pastvu, chodila neupravená, protože na tom, jak vypadá jí ani nezáleželo. Pro ní bylo důležitější, zda-li pes Lišaj, její věrný a nejlepší kamarád, má dostatečný prostor pro běhání na louce a jestli kravky mají dost trávy. V zimě předla a tkala. Nebála se žádných strašidel a vodníků. Proto se naučila výborně plavat v nedalekém rybníce, ale věděl o tom jen její otec, pes Lišaj a Elška, Bářina kamarádka. Byly velmi dobré kamarádky. Elška obdivovala Bářinu tvrdost a Bára zase Elščinu ženskost a jemnost. Nikdy by však Bára nechtěla být jako Elška. Pobíhaly spolu po loukách a hrály si od ráno až do setmění. Nikdo z vesnice Báře neřekl jinak, než divá. Ale tomu, kdo se jí posmíval, dala Bára brzy za vyučenou. Přeprala kdejakého silného chlapce. Jediný chlapec z vesnice, Josífek, prahl po Báry srdci. Podstrojoval jí a chodil za ní, kam jen mohl. Měl ji velmi rád nejen za to, že když se zase chasa posmívala jemu za to, že je ryšavý, malý a nehezký, Bára se ho vždy zastala a přeprala je. Jednoho dne se Bára dozvěděla nepříjemnou zprávu. Když bylo Elšce 14 let, odjela k tetičce do Prahy. Tu dobu bylo Báře velmi smutno, ale přišel den, kdy se Elška vrátila. Přijela až za 3 roky. Obě se navzájem obdivovaly jak se změnily a opět se staly velkými kamarádkami. Vyprávěly si zážitky, které se za tu dobu staly. Elška se ale začala chovat trošku divně. Bára se jí ptala, jestli ji někdo neublížil. Pochvíli se dozvěděla, že se v Praze u tetička Elška zamilovala do pana doktora. Ale panna Pepinka ji chce provdat za pana správce, kterého Elška samou nenávistí nemůže ani vidět. Byla nešťastná a velmi jí to rmoutilo, tak se se svým trápením svěřila Báře. Když přišel pan správce na námluvy, měla tam být i Bára. Nepřišla tam. Všem řekla, že je to proto, že se jí počínání panny Pepinky nelíbilo a tak že tam prý být nechce. Elška byla velmi smutná. Pan správce s panem farářem popíjeli a k ránu, kdy měl pan správce jít domů, doslechl se, že ve vsi straší mrtvá žena. Bára se samozřejmě na pannu Pepinku nezlobila. Chtěla jen dát panu správci za vyučenou jako všem, kteří ubližovali někomu z jejích milých. Bára věděla, že správce je strašpytel a tak se přestrojila za smrtku a v lese ho přepadla a řekla mu, aby už nikdy nechodil za Elškou, jinak že je s ním šmytec. Za chvíli se ta zpráva rozlétla po vsi a všichni se vydali na smrtku. Pan správce jim řekl, kudy běžela a všichni se za ní vydali a chtěli ji náležitě potrestat. Když u rybníka viděli svlečené bílé roucho, které měla na sobě, domyslili si, že ta smrtka mohla být Bára, protože o té bylo známé, že umí velmi dobře plavat v rybníce a že se nebojí strašidel a vodníků. Všichni se shodli na tom, že jedinou možností pro Bářino potrestání bude strávená noc v márnici. Chtěli, aby se Bára začala alespoň trochu bát. Ale to se nestalo. Bára si tam v klidu lehla a čekala na svítání. Když Bára uslyšela Lišajův štěkot, rozveselila se a hned byla šťastnější. V noci přiběhl její otec, pastýř Jakub a čekal do rána u márnice. Za svítání šel kolem márnice myslivec a ptal se Jakuba, proč tu leží. On mu všechno vysvětlil. Zlobil se, jaký trest udělili Báře a osvobodil jí. Neváhal a vyrazil dveře od márnice. Pak se přiznal, že už delší dobu ji má rád a chce si jít vzít za ženu. Bára poznala myslivce, kterého měla ráda. Myslivec se Báry zeptal, má-li ho ráda a ta odpověděla ano. Do týdne byla veselka. Elška jim popřála mnoho štěstí a zdraví. Ten den ještě došel Elišce dopis od tetičky z Prahy a v něm bylo napsáno, že jí svěřuje všechen majetek, ale jen pod podmínkou, že si vezme za muže pana doktora z Prahy. Co víc si obě děvčata mohla přát?

CHARAKTERISTIKA HLAVNÍCH POSTAV:

Bářina matka - Bára, osamělá žena, která si za muže vzala pastýře Jakuba a spolu měli dcerku Báru, po 2 letech zemřela na trápení.
Pastýř Jakub - Bářin milovaný otec, silný muž, ne moc hezký, často býval zamračený, ale měl velmi dobré srdce, miloval Báru a nedal na ní dopustit.
Bára - statná dívka, dcera Jakubova a jeho ženy Báry, nehezká, ale hodná, milá, poctivá, pro druhé by se rozkrájela, měla husté havraní vlasy, orlí nos, nehezkou postavu, veliké modré oči, svalnaté tělo, nepodobala se vůbec dívkám svého věku, byla velmi samostatná, Bára miluje přírodu a vše živé, nebojácná.
Elška - drobná dívka s plavými vlasy do pasu, milující přírodu, z části naivní, vnímavá, měla moc ráda Báru takovou, jaká doopravdy byla, bylo jí jedno, co si o tom ostatní myslí, byla její nejlepší kamarádkou.
Panna Pepinka - sestra pana faráře, teta Elšky, malá, starší, baculatá hospodyňka, neměla moc ráda Báru, ale protože ji měla ráda Elška, tak jí měla ráda i ona - později si Báru oblíbila pro její dobrosrdečnost.
Pan farář - starý pán, moudrý, zkušený ve všech směrech, většinou býval dost tichý, bratr panny Pepinky.
Pes Lišaj - věrný pes, Bářin nejlepší kamarád a společník v krutých chvílích, nikdy se k ní neotočil zády, oddaný přítel člověka.
Jozífek - rusovlasý, malý chlapec, Bára byla jeho "statnou" oporou, měl ji rád proto, že byla silná a dokázala ho ubránit před škodolibými chlapci z vesnice, byl dobrosrdečný, kamarádský, syn Kostelníkovic (ti mu nedovolovali se stýkat s Bárou, protože je prý podle nich ošklivá a hloupá, byli plni předsudků), Jozífek byl úplně odlišný než oni.

KOMPOZICE DÍLA:

Myslím si, že tato povídka měla ukázat na postavení ženy ve společnosti. Že i ženy mohou vykonávat práci jako muži, že i ženy mohou být vzdělané. Asi mělo být vidět, že ženy dokážou být silnější než muži (momenty, kdy Bára bránila Jozífka před chlapci z vesnice).

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY:

V díle převažuje spisovný jazyk a typické vesnické výrazy (kravka, Kostelníkovic).

VLASTNÍ NÁZOR:

Kniha se mi velmi líbila už z toho důvodu, že Bára nebyla na nikom závislá. Nebyla závislá ani podřízena žádnému muži. Byla velmi temperamentní. Mám ráda díla, ve kterých se trochu odehrává i trochu současnost. Myslím si, že tato kniha je trošku feministická. To je můj názor.