ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Havlíček Jaroslav (*03.02.1896 - †07.04.1943)

­­­­

Petrolejové lampy (6)

ČÁST PRVNÍ

Lampy svítí a prostírá se

21

Prvního září bylo Štěpce dvacet let. Tenkrát nebylo v městečku zvykem slavit narozeniny, jedinou závažnou událostí v roce byl svátek. Přesto Anna Kiliánová podotkla k dceři už zrána:
"Teď máš na hřbetě dva křížky. Jestlipak už budeš moudřejší?"
Štěpka nehodlala být moudřejší, již delší čas se však obírala tajným plánem, dnešek je nejvhodnějším dnem k jeho uskutečnění. Kartářka! Tolika jilemnickým paním a dívkám již karty báby Hanouskové prozradily osud, proč by jimi pohrdala Štěpka? Ovšem, doma o tom nesmějí vědět, ale to bude docela snadné zařídit, poněvadž Hanousková bydlí až ve Mříčné.
Po obědě, sotva bylo poklizeno a umyto nádobí, nasadila si na hlavu jeden ze svých výstředních klobouků, do ruky vzala deštník s kostěnou rukojetí a hnala se třešňovou alejí vzhůru ke křížku a lesem po silnici ke vsi, co jí nohy stačily. Ve dvě hodiny byla na místě. Měla štěstí, bába byla doma, seděla u kamen, upíjela z bachratého hrnce kávu, na plotně pražila šišky. Ve světnici bylo horko k udušení.
Hanouskové zazářily oči. Slečinka z města, to je vždycky tučné sousto. Zámožný platí líp než chudák, a zámožnému se také lépe vykládá. Co může vypravovat ubohým vesnickým ženským, které si chodí stěžovat jen na svá soužení? Dřina, děti, úmrtí v rodině, nejvýš ještě bohatá nevěsta jako návnada pro ješitného chasníka nebo dědictví v daleké budoucnosti, hezkému děvčeti svatba s nejmilejším chlapcem. Tohle je ale dcera stavitele Kiliána z Jilemnice, kdopak by ji neznal, holka jako tambor a pořád ještě svobodná, ženich nikde žádný. Počkejme, jak ona je vlastně stará?
Nemusila se ani tuze vyptávat, Štěpka jí to řekla sama: "Víte, mně je zrovna dvacet let. Tak jsem si myslila, že jsem si lepší den k vykládání karet nemohla ani vybrat."
Hanousková jí ten názor schválila. Slovo dalo slovo. Štěpka se rozhovořila. Narodila se ještě v tom nízkém domku, který pak koupil mladý Herajn, v síni cukrovala hrdlička, v přístavku bydlili Pardusovi. Kočího kluky dnes už ani nezná. Tatínek se těšil, že bude mít syna, v kdekteré rodině tenkrát přicházeli na svět chlapci, prý to tak za války vždycky bývá. Tenkrát byla totiž francouzsko-pruská válka.
Hanousková pokyvovala hlavou, to všechno se jí mohlo docela dobře hodit. Míchala obratně karty. Byly jaksepatří špinavé, ale to už tak musí být, co by si kartářka počala s novými kartami? Štěpka seděla u okna a ovívala se kapesníkem.
"Slečince je horko, nu, můžeme na chvilku otevřít dveře." Okna se tak jako tak nedala otvírat jako u většiny podhorských chalup.
Karty pleskaly. Bába měla docela slušnou stolní pokrývku, bílou, kvítkovanou, bez jediné správky, podlahu vydrhnutou, všude čisto. Potrpěla si na pořádek a mohla si také něco dopřát. Občas si přece jen vydělala nějaký krejcar. A když k člověku chodí hosté z města, nemůže to ve světnici vypadat jako v chlévě.
"Tak tady máme skoro samé nízké karty, hleďme, žaludy a zas žaludy! To jsou drobné mrzutosti, nic vážnějšího, slečinko, to bývá v každé kartě. Trochu pomluv, nějaké to hněvání, smutek v rodině, ale nic z blízkých, spíš něco vzdálenějšího. A tuhle kule, vysoké kule, to jsou peníze, mnoho peněz, slečinka je bohatá, bude ještě bohatší. Můj ty Bože, to je zlata, až oči přecházejí!" Bába si starostlivě přemnula čelo.
"Do karty není ani vidět. Ne, ne, to není dobře, tolik kulí! Až se toho lekám, beruško, jako by ty peníze neměly přinést štěstí. Nemají dobrý původ, leží na nich nějaká kletba, jsou to asi peníze - nehněvají se - vydřené z chudých lidí. A tady je dům, na tom zase kletba, jedno s druhým se váže, pojde z toho ještě mnoho zlého, ale nakonec se všechno v dobré obrátí."
Štěpka seděla, ani nedutala. Babka po ní střelila očima, rozhodila znovu karty čilou, vrásčitou rukou. "Ještě tu není nic pěkného. Jeden starý pán, jedna stará paní, ale žádný ženich, nikde svatba. Copak to, snad nechce jít slečinka do kláštera? To se na to budeme musit podívat z jiné strany."
Shrnula karty a odskočila si k plotně obrátit šišky, které se už připalovaly. "Mám v posadě husičku," brebentila, "to není ovšem jídlo pro mne, pro chudou ženskou, má ji na prodej. Kdyby se slečinka doma zmínila, zastavila bych se, až bude vykrmená. Jenom si prohlédla šišky, dávám jen dobré krmení, husička bude samé sádlo!" Štěpka zavrtěla záporně hlavou. Kiliánovi nekupovali vykrmené husy. Dostávali housata ze statku a vykrmovali si je sami. Byla to Štěpčina práce. Teď neměla ostatně na takové obchodní věci ani pomyšlení.
"Tak abychom si to lépe prohlédli," vracela se babka znovu ke kartám, "ale slečinka musí sejmout levou rukou, ta je od srdce, a po jedné kartě do čtyř hromádek, dávala sama hezky do kříže, já se toho nesmím dotknout, dokud není rozloženo. Hned uvidíme, co v tom vězí. Tak tady máme levé rameno, to je všechno, okolo čeho člověk přechází, co ho míjí, co by ho mělo potkat, ale nepotká. Hleďme, slečinka má mnoho známých pánů, tady je zrovna jeden, je to plachý člověk, připojit se bojí, aha, to je obdiv z nízka, ne to nebude nic pro slečinku. A tady je druhý. Jen maličko, a měli bychom párek, ale tak je to už na světě, něco se semele, ani z toho mraku nebude déšť. Jen žádné strachy, hochů dost, jen pravé lásky tu ještě nebylo." Smutně pokývala hlavou. "A teď si prohlídneme druhé rameno. To je všechno, čemu se vyhýbáme, ale stejně nás to nemine, stejně nás to potká, protože nám to je souzeno."
Objevilo se, že Štěpka o bohatství vůbec nestojí, ale ono se na ni lepí (zatrolené bohatství), nemůže mu uniknout. A hle, už se k ní žene někdo, koho by nejraději odstrčila, ale nejde to, je to blíž a blíž, a tu ji máme, známost, opravdovou známost. Škoda, o osudu této známosti nemůže Hanousková nic konečného říci, karta je neúplná.
"Tak bychom tam snad mohli něco přidat!" navrhuje Štěpka a dychtivě sahá po hromádce nepoužitých karet.
"Propánakrále, to se nesmí," chytá babka Štěpku za ruku, "to by všechno kouzlo zmizelo! Ale podíváme se do paty, tam jsou pěkně rozestaveny všechny příčiny, tam najdeme tu pravou, která nám všechno vysvětlí. Hleďme, hleďme, pán - a opět pán - nic jinak, samé vojsko, ten král, to není ženich, ten nemůže jít v takovém průvodu, třeba to je srdcový král - aha, už to mám, to je bojovný král a okolo něho jeho lid válečný. Slečinka se ve znamení války narodila, všechno, co ji kdy v životě potká, je závislé zas jen na válce. Mohli bychom se o tom přesvědčit, kdybychom sáhli do středu, ale ten, bohužel, nesmíme vyplňovat, tam bilo samo srdce ukřižovaného Spasitele, tam je tajemství a musí tajemstvím zůstat. Ještě tu však máme hlavu, v které se všechno zauzluje, co pata kříže utkala."
Jenže v poslední hromádce nebylo již nic nového. Bylo tam, co se dalo povídat každé dívce z dobré rodiny. Smrt tam byla také, ovšem, rodiče tu nebudou navěky, jednou se také odeberou k Pánu, ale dlouho jich ještě slečinka užije. Byla tam však svatba, docela určitě svatba, nu, zaplať Pánbůh, slečinka na ocet nezůstane. Jenom něco tam nebylo, Štěpka marně napínala uši, bába o tom ani nehlesla.
"Nu - a o děťátku není v kartě nic?" zeptala se kupodivu nesměle.
Bába se zarazila, ale oči jí rychle ožily. "Nu, není tam, zatím tam ještě není, ale to neznamená, že děťátko nebude. Karty všechno najednou neřeknou, řeknou jen to, co se jim právě uzdá, musí se jich, holubičko, zas někdy přijít zeptat. Karty někdy dlouho skrývají, co vědí, jsou, jak bych to řekla, rozmarné. Nesmíme být netrpěliví. Přišla ve vhodný den, ale nikdy před úplňkem, a ne vstávat levou nohou, a něco hezkého si cestou myslit, ne se kabonit, to karty nemají rády."
Štěpka zamyšlena položila na roh stolu osm šestáků, ale pak si to rozmyslila, shrnula je zpátky do peněženky a vytáhla stříbrnou zlatku. Bába se rozplývala ponížeností, vyprovázela vzácnou návštěvu na práh dveří.
"Rozumím, rozumím, žádné zdržování před domem, není zapotřebí, aby někdo nepovolaný šel okolo a slečinku se mnou spatřil!"
Štěpka ji však už neposlouchala. Šla, šermovala deštníkem. V duchu si opakovala, co byla právě slyšela. Kletba na penězích, to asi bába narážela na Buluškovy zlaťáky, na děda, který je sesbíral. Kletba na domě? Na jejich domě přece neleží žádná kletba! Brrr! Dohromady se to váže. Možná že myslila na Vejrychovsko, na černokněžníka a na čertovskou svatbu. A její svatba - také bude. Kdy, to ještě karty neřekly, také o děťátku nevědí zhola nic, ale zato je tu to proroctví o válce.Ve válce se Štěpka narodila, ve válce se provdá. Tak je to. Nu, naštěstí je pořád někde nějaká válka. Angličané a Francouzi válčí v Asii, Italové v Africe, snad to nejsou ty pravé války, ale kdoví, možná že také platí. Trochu blíž není ovšem zatím nic většího. Opravdu, od jejího narození tu nebylo nic, co by stálo za řeč, až na obsazení Bosny. Tatínek však tvrdí, že ten mír nebude mít dlouhého trvání. Ať se třeba celý svět zboří, jen když Štěpku potká její šťastná příležitost!
Šla, šla, v lese narazila na mříčenského učitele Pavlíka. Hrozně uctivě ji pozdravil, Štěpka se po chvilce obrátila, a hle, on pořád ještě stál uprostřed silnice. Udělala na něho asi náramný dojem. Ech co, takový učitel, ještě k tomu hubený jako tříska, kdyby aspoň učil ve městě! Najednou jí napadlo: že to je ten plachý, obdiv z nízka! Už se to začíná vyplňovat! Ve věštbě jsou ovšem také mnohé mezery. Ani slova o tom, jak bude její pravý nápadník vypadat, o celém jejím manželství jen velmi chatrná zmínka. Babka jí ovšem slíbila, že příště promluví karty srozumitelněji. Srozumitelněji, toť se ví, Hanousková má chuť na další zlatku. Přesto ji Štěpka poslechne. Přijde, jak jen se jí to bude trochu hodit.
Nepřišla. Zima nebyla vhodná k takovým návštěvám. Celý příští rok si Štěpka na karty ani nevzpomněla, a v roce 1892, v den svatého Bartoloměje, když Jilemnici a její celé okolí postihla průtrž mračen a strašlivá větrná smršť, byla Hanousková zabita na poli střechou urvanou ze stodoly. Snad měly karty nebohé babky Štěpce ještě mnoho co říci, ale osud nechtěl, aby se to někdy dověděla.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 03.06.2005

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Jaroslav Havlíček - Petrolejové lampy (6)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­