ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Havlíček Jaroslav (*03.02.1896 - †07.04.1943)

   
­­­­

Helimadoe (2)

2. - Byl jsem těžce nemocen

Stará Háta říkávala: "Všechno zlé je pro něco dobré." Háta měla sice pro každou bolest tuto stejnou útěchu a často se stalo, že po zlém přišlo ještě mnohem horší, ale někdy se její optimismus přece jen osvědčil. Nebýti těžké nemoci, do níž jsem upadl, požitky koupání a slunění by mi byly asi ještě dlouho španělskou vesnicí.
Osm týdnů jsem ležel v posteli s třemi zápaly, z nichž nejméně nebezpečný byl zápal plic - to ovšem nebyla právě šťastná doba pro rodinu okresního hejtmana, kde kromě mne nebylo jiných dětí. Dodnes jsem nezapomněl na všechna ta drobná, dávná muka, jichž mi bylo tehdy zakusiti, na oči rozdírající svit olejové noční lampičky, skomírající v temnu dusného pokoje, na tíhu pekelných, horečných snů, na bolest těžkého a nejvýš únavného odkašlávání a na drkotavé chvění celého těla, které mi působily neustále obnovované studené zábaly.
V poledne a pak zase až večer, v dobu vždy přesně stejnou, stávala nade mnou vysoká, statná otcova postava. Tehdy mi byla jeho přítomnost z jakýchsi příčin neskonale protivná. Snad proto, že obyčejně truchlivě mlčel a že jeho oči byly plny tichých a smutných otázek. Nebo spíše mi otcova tvář byla vždycky protivná, a nyní, v horečce, nabyly převahy neodpovědné pudy? Jeho široký obličej byl tak nevídaně, tak ohavně pravidelný a měkký! Bílé, kypící a jen málo zarůžovělé líce, brada s hlubokým dolíčkem. Zdálo se mi, že pouhým dotekem prstu by se na té kypré tváři dal udělat nový takový dolíček. Otec se chlubíval, že si nikdy neholil vousy a že jeho knír, vinoucí se v girlandách od nosu podél lící k spánku, je jinošského původu. Jistěže měl pravdu, neboť tyto vousy byly tak hebké a husté, že tvořily na jeho obličeji jakousi hladkou a hnědou podlitinu.
Otcovy oči se ptaly, já neodpovídal. Matčiny oči, které setrvávaly vedle mého lůžka jako oči rysa, světélkující v temnu, neptaly se na nic, konaly jen svou zarputilou povinnost, zato já jsem se na ně lepil úzkostlivými otázkami. Matka mě nemilovala. Já jsem zase nemiloval otce. V naší rodině byly jen jednostranné vztahy, otcův ke mně, můj k matce. Tato krátká řada visela nad propastí, neboť matka se spokojovala láskou k sobě samé. Nikdy nepochopím, proč si umínila, že mi bude ošetřovatelkou v nemoci i v rekonvalescenci, když tu byla ještě stará, věrná Háta, která nás milovala všechny stejně horoucně a slzavě, mne, matku i otce, a která byla nesrovnatelně něžnější a přívětivější. U matky to byl asi jen projev náboženské ctnosti - byla věřící a Bohu oddaná žena. Jakmile jsem ulehl, zanechala všech společenských styků, v nichž si tak libovala, a zaujala místo vedle mého lůžka. Bděla nade mnou s pokornou, ale mrazivou trpělivostí jeptišky. Mé oči se marně snažily překlenouti vzdálenost mezi lůžkem a jejím křeslem - nedařilo se jim to. Snad jen proto jsem stonal tak dlouho. Volával jsem po Hátě z hlubin svého zklamání a má panská máti hořela záštím a studem. Dni a noci prchaly ve věčně stejných úkonech, v přebalování, v beznadějném měření teploty, v podávání odporně sladkého léku. Matka nade mnou odříkávala nahlas své modlitby. Nepomáhaly. Pokoušíval jsem se modlit se s ní za sebe, poněvadž jsem se bál smrti. Věděl jsem, že stůňu těžce.
Doktor Hanzelín nikdy nepozdravil, když vstupoval do dveří. Povytáhl se na špičkách, pověsil klobouk na věšák, opřel v koutě svou sukovitou hůl, rozhodil šosy a beze slova usedl vedle mého lůžka na připravenou židli. Usedl tak těžkopádně, jako by byl cestou do schodů vyčerpal své poslední síly. Zkušeným, zručným pohybem mi přesunul košili přes hlavu a jal se mě proklepávati. Klep - klep - klep - ostražitě a jemně, jako by budil mrtvého v hloubi rakve.
Vidím starého doktora před sebou tak živě, že mi neuniká ani jediná jeho vráska. Byl malý, cupkavé nohy nesly vypouklý břich, na němž se kýval skleněný přívěsek od hodinek, představující hlavu Indiána. Míval svůj černý kabát zapjatý vždycky jen najeden nejhořejší knoflík. Bylo-li blátivo, nosíval selské holinky, v nichž vypadal velmi komicky. Ruce měl malé, ale tvrdé a hnědé. Na tenkém krku trčela kulatá hlavička jako na stopce. Tváře měl nadmuté, podobné dvěma rudým boulím, a oči tak světlé, že bylo těžko určiti jejich barvu. Štětinaté obočí mu u kořene nosu tvořilo bílá chvošťátka. Něco málo vlasů mu zbylo kolem uší a v týle, jinak byla jeho hlava docela lysá. Pod trudovitým nosem měl sotva patrný, popelavý, řídký, krátce zastřižený knírek.
Má krásná matka s katolickou bolestí, nakreslenou v bledé tváři, se svýma bílýma, pěstěnýma rukama se vedle Hanzelína podobala nezvedené školačce. Ona, která byla zvyklá břitce rozkazovati, vyptávala se ho jen šeptem. Hanzelín jí sahal sotva po ramena, a přece jen se na ni díval svrchu. Jeho řeč byla ostrá jako nůž. Hanzelín neuměl nebo nechtěl dělat komplimenty. Byl to lékař chudých. Když byla matka příliš dotěrná, zlostně zvedal hlas. Divoce koulel bezbarvýma očima a rudl jako krocan.
Po jeho odchodu bývala máti dlouho schlíplá. Cítila se pokořena. Vyčítávala otci, že si vybral právě tohoto starého, hrubého, neotesaného doktora, ač byl v městečku ještě mladý a dvorný lékař Marek a třetí, ulízaný a korektní stařeček Panz. Dobrák otec měl však své podivnůstky a mezi ty patřila i jeho důvěra v Hanzelína. Nedal naň dopustiti. Důstojně přijímal matčiny výtky, vyslechl trpělivě její stesky, mlčel, ale nepovoloval. A přece se ani k němu Hanzelín nechoval nijak vybraně. Neprojevoval mu žádnou úctu, tak jako nikomu na světě. Já sám, jsa vychován ve víře v moc a bohatství, hrozil jsem se poněkud Hanzelína jako muže z hlubin. Během nemoci má nedůvěra roztávala a měnila se v dětskou příchylnost.
Nejvíce matku mrzelo, že mi Hanzelín nepředpisoval téměř žádné léky. Ovšem, měl jsem své užívání na sražení horečky, páchnoucí skořicí a oslazené malinovou šťávou, ale to bylo také všechno. Matka si představovala, že když stůně syn okresního hejtmana, má být v domě lahviček jako máku. Nebyly, Hanzelín si na ně nepotrpěl. Měl své vlastní představy o léčení. Místo obkladů nasáklých vodou nařizoval zábaly z tvarohu. Byly nesrovnatelně příjemnější než ty první, ale zato ohavně páchly, když byly vyměňovány. Po horečkách se z nich sypala vysušená a žluklá sýrovina, a matka vzdychala, že mé nemocné plíce mají vdechovati tento ohavný puch. "Jen nebuďte, paní, tak choulostivá," horlil doktor, "až přijde čas, aby opustil lůžko, předepíši mu vdechování smradu z vesnického hnoje. Je to mnohem zdravější než vaše voňavky. Ostatně - výsledky uvidíte sama, nebude žádný exsudát, a pamatujte si, že jsem odpověden já a ne vy. Dokud sem docházím jako lékař, jste povinna mne poslechnouti."
Nebylo by bývalo divu, kdyby po četných rozepřích mezi matkou a lékařem, po všech těch scénách, kdy mužík s vypouklým břichem se podobal spíše zápasníku, chystajícímu se bíti kolem sebe holí, než dobromyslnému utěšovateli, se mi byla v horečkách zjevovala hlava s vybledlýma, vyvalenýma očima, rudá jako pochodeň, svítící výhružně bílou lysinou. Nezjevovala se, nebyla mezi ďábelskými karyatidami, které vystupovaly z temna a vyplazovaly na mne jazyky. Když jsem s hrůzou cítil, jak se nad mým tělem nadýmá peřina obrovských rozměrů, když mi prsty tupěly, rostly a otékaly, nepřicházel Hanzelín, aby mě strašil. Naopak, podivnou vnitřní rozpolceností (neboť právě tak jako matka jsem stál na stanovisku jemných léků a jemného chování) jsem na lékaře myslíval docela rád a na jeho příchod jsem se vždy spíše těšil. Možná že to bylo tím, že on jediný mi mohl skýtati určité naděje na uzdravení, on jediný, a nikoli zoufalství otcovo a studená obětavost matčina. Jeho zarputilá a hrubá energie mě přesvědčovala beze slov, a ve mně vznikala podvědomá úcta k muži, který přišel z jiných, zdravých a hrdých končin, kde není paniky, děsu, ani předsudků a blátivé měkkosti.
Ostatně bych ani s dobrým svědomím nemohl říci, že Hanzelín ke mně byl někdy nevlídný. Nebyl sice ani zvlášť vlídný, ale nechť před prohlídkou sebevíc a sebeneuctivěji křičel na matku, dovedl vždycky ztlumiti hlas, když se nade mnou skláněl. Téměř něžně bral do rukou mou hlavu a obracel ji k světlu, aby se podíval do zarudlých očí a na povlečený jazyk.
Po šesti týdnech se nemoc počala lepšiti. Horečky ochabovaly. Vydávil jsem první vajíčko, dostal jsem chuť na uzenku, o niž jsem jen proto tak dlouho žebral, abych k ní nakonec jen čichl a odstrčil ji. Strojili mi jídla, o která jsem nestál a na která jsem později labužnicky vzpomínal. Neměl jsem pražádné chuti v ústech, povlak na jazyku pořád ještě nemizel. Pak mi jednou doktor nařídil, že musím denně na chvíli z postele. Plakal jsem, bál jsem se podlahy, jako se lidé bojí cesty nad propastí. Když mi poprvé obuli boty, byly mi tak veliké, že stará Háta spínala ruce a vousky na bradě se jí chvěly bolestnou soustrastí.
V rekonvalescenci mi Hanzelín předpisoval denně lžičku koňaku. Matka se hrozila, že tak zesláblý mám požívati alkohol. V naší rodině, tak vzácně abstinentní, nebylo obvyklé ani pití piva. Otec snídal i večeřel mléko, matka holdovala kakau. O koňak musil Hanzelín podstoupiti zuřivý boj. Když bylo nejhůře, vzal svou sukovici a upaloval ze dveří. "Vzdávám se tedy léčení - vzdávám! Račte si dělati podle svého! Nikdy již nepřijdu!" Musili ho prositi a udobřovati. Střídati lékaře v době, kdy jsem byl vlastně už skoro zdráv, bylo vrcholně neslušné.
Když bylo definitivně po nemoci, v onen význačný den, když Hanzelín prohlásil, že nyní již není třeba se něčeho báti, postrčil mě otec, abych lékaři za jeho obětavé léčení poděkoval. Matka se mračila, nebylo to po jejím, lékaři není třeba děkovati, lékaři se prostě zaplatí. Otec se však na mne díval tak slavnostně! Uklonil jsem se Hanzelínovi a vykoktal několik nesouvislých vět. Tenkrát jsem poprvé spatřil jeho úsměv. Nebyl to právě krásný úsměv, neboť odhalil jeho řezáky, zčernalé od kouření dýmky, a velmi se podobal úsměšku. Matka si oddychla, že je po trapné proceduře, oddychla si tak hlasitě, že jsme se všichni ohlédli. Domnívala se, pošetilá, že je konec jejím výstupům s doktorem hrubiánem. Jak se mýlila! Nová hádka začala dříve, než její spokojený oddech dozněl. Hanzelín pronesl svůj požadavek vodní a slunečné léčby.
Bylo-li to podle dnešních lékařských názorů zrovna moudré, nevím. Hanzelín sice toto slunění a omývání studenou vodou odměřoval jen po čtvrthodinách a půlhodinách, mělo to býti spíš jakési otužování - abych prý nebyl, tak nesmyslně náchylný k rýmám a nachlazením - ale po takových nemocích, jako já jsem měl, pokud mi je známo, je lepší se slunce a koupelí na nějaký čas vystříhati. Nu, konečně, nemoc se mi nevrátila, žádné komplikace nenastaly, řekněme tedy, že Hanzelín měl pravdu.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 07.04.2017

­­­­

Diskuse k úryvku
Jaroslav Havlíček - Helimadoe (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­