ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Havlíček Jaroslav (*03.02.1896 - †07.04.1943)

   
­­­­

Neopatrné panny

  • soubor pěti povídek klasika české psychologické prózy vypráví tragické příběhy ženských hrdinek, jejichž osudy jsou krutě určeny prostředím i dobou první světové války
  • obsah:
    • Neklidné srdce
    • Figurka z porcelánu
    • Tragická krev
    • Tanečnice
    • Máša z krámu

Neklidné srdce
(1927)

Vesnice, nalepená na stráni, dole řeka. Jako vystřižená z jiného obrázku civí na protějším břehu továrna, bílá továrna, a chodí se k ní po bílém mostě. Tento vetřelec leží pod zamračenými lesy. Jimi se klikatí cestička k městu. Lesy, luka, opět lesy a opět luka - dobrá hodina cesty, a pak s kopce dolů, do toho zapomenutého, malého mraveniště.
Vesnice měla děti vesměs šedé. Malý tovární parčík opatroval děti bílé. Mezi továrnou a vsí stál Klímův domek, a děti odtamtud byly trochu šedé, trochu bílé. Starý Klíma byl lepším dělníkem v továrně.
Hodně dětí se dá těžko uživit, a ještě tíž uhlídat - nad tím si stýskávala Fínina matka. Fína se jmenovala vlastně Josefína a byla už šestým dítětem, ale nebyla ještě nejmladší. Ke všemu holky, samé holky, Klíma však byl starý filuta a vyzrál na to: dal jim krásná jména. Jména se podobala továrně: Laurencie, Klementýna, Leontýna, Lucie, Hermína, a pak ještě Gertruda a Eliška. Poslední už byla na skoku z otcova kalendáře do kalendáře matčina, a byla to tečka za větou. Bylo jí pět let. Fíně už skoro čtrnáct.
Všechny Klímovy děti byly hezké. Lauře bylo dvaadvacet a dovedla šít. Fína v laciných hadříčkách, spíchnutých obratnými sestřinými prsty, se mezi vesnickými děvčaty podobala malé princezně. Cestou do školy ji vodily vždycky uprostřed mezi sebou. Kluci se táhli obyčejně vzadu. Fína na špici gardy z třetí měšťanské řídila kurážně rozhovor.
Mezi všemi ona jediná měla již opravdová ňadra. Námořnická blůzička se pyšně vzdouvala. "Fíno...!" šuškaly si holky. - "To proto," vysvětlila jim Fína, "že jsem již žena." Řekla to s hlubokou vážností. Věděla toho mnoho z domova a uměla ty ostatní vždycky poučit. (U Klímů neměli nadarmo hromadu malých dětí!) Však ona ta vesnická děvčata nebyla také tak docela hloupá. Mluvívalo se o ledačems cestou do města a z města. Byly to však většinou jen samé plané řeči, jež nebylo třeba brát příliš vážně.
Fína nebyla svatá a kluci se jí líbili. Pepík Kupků, přestože měl pihy a roztřepané kalhoty, byl statný hoch. - "Pepíku!" volávala Fína dozadu na svého oblíbence. - "Sama jsi Pepík!" opakovala ozvěna. - Smích. - "Pepíku," chladnokrevně pokračovala Fína, "nes mi tašku!" Hranatý Kupka přiklusal - poslouchal jako hodiny. Ale mezi své již nesměl, byli by se mu pošklebovali, děvčata ho tedy vzala mezi sebe. Šel s hlavou sklopenou a hrozně se otravoval. Z dlouhé chvíle hodil občas kamenem do stodoly, do stromu nebo za pelášejícím ušákem.
Na podzim trhal Pepík na Fínin rozkaz barevné listy a ostružiny. (Listy jako vzor ke kreslení, ostružiny k jídlu.) V zimě musel dělat Fíně rytíře při hrudování. Když vysvitlo první jarní slunce, dostala Fínina pleť jakýsi nový, hebký odstín, oči vlahý, zádumčivý lesk. Pro Pepíka měla nyní jen zdráhavé úsměvy, dávala si od něho nosit bledule a petrklíče (bez jakýchkoli praktických důvodů) a děkovala mu za ně lehkými úklony hlavy jako dáma z velkého světa. Její ňadra mu hleděla vstříc jako skryté, nebezpečné růžky. Pepík před ní stával se svěšenýma rukama, v hrdle cítil bolestné jihnutí.
Pak již chodívali jen spolu. Prohlížela si jeho hrubé knoflíky, na nichž přece nebylo nic k vidění, strkala ruce do jeho kapes, ač přece nebylo zima, věšela se na jeho rameno, ač přece nebyla unavená. Pepík strpěl všechno. Děvčata, která šla kolem nich v rozprášeném houfu, k tomu posupně mlčela. Kluci vzadu pronikavě hvízdali.
Jednou zůstali za ostatními. Přihodilo se to cestou ze školy. Loudali se, až je oba špalíry propustily. Sama zdržovala Pepíka vlhkou dlaní. Hluboký úvoz vedl nízkým smrčím. Klapot Fíniných střevíčků ztlumil mech. - "Pojď!" vábila pokorného habána. Rozhrnovala větve, jako by věděla, co hledá. Kdejaký nerv sladce v ní trnul. "Pepíku!" - Usedla, ale nepřetáhla si sukni přes kolena. "Pepíku, viď, že mám hezké nohy? Podívej se přece, Pepíku! A ty máš zas docela hezké vlasy. Sedni si!" Vjela všemi deseti do jeho husté kštice a strhla mu hlavu na svůj klín, až zaúpěl. Zamračila se, protože to bylo proti pravidlům hry, ale pak zněžněla. "Jsi mé děťátko." A hned nato: "Budu tě kojit!" - Kluk ani nedutal. Kdoví, snad se domníval, že se na něj zřítí blankytná nebesa i s nadýchanou pěnou plujících beránků. Lup-lup-lup. Patentní knoflíčky zapraskaly. Bílý dívčí prs s růžovým pupencem. Cudný a vznosný. "Podívej se, Pepíku!" Jako by řekla: "To je dnes krásný den! To je rozkošná loutka!" Tála nad sebou samou.
V křoví zaharašilo. Dolíčkovatá tvář sražené Dolfy, a pak ty ostatní. A kluci! Děvčata vyjekla v "é" a kluci v "ú". Pepík sletěl s klína a upaloval. Fína povstala, setřásla se sukně jehličí, pak teprv skryla svou neposednou chloubu. "Husy!" Opovržlivě ohrnula rty. Ne, jí se to tuze netklo. Byly tím překonány. Přesto protivně štěbetaly celou cestu, dotýkajíce se jí konečky prstů. Eh, nevšímala si jich. Kluci vzadu zádumčivé mlčeli. Večer do krve ztloukli Pepíka.
Pověst běžela třídou jako vítr poslušnými klasy. "Klímová," řekla suše učitelka, "máte jít do ředitelny." (Hubená slečna neměla ňadra.) Ředitel důstojně psal, a pořád ještě psal - sedla si tedy. Jen na krajíček židle, ale přece, cosi jí říkalo, že to nemůže vadit. Chvatně odložil pero a vstal. Už chvíli ji poočku pozoroval. Úctyhodná lysina a úctyhodná kozí brada. Aby si dodala odvahy, poněkud se na židli houpala. Zádumčivě se vysmrkal a začal přecházet sem tam s rukama za zády. Mečivě se rozhovořil o mravnosti. Co je to křesťanská mravnost a co je to mravnost vůbec. Povzdechl, zastavil se před ní a zadíval se jí smutně do očí. Chtěl vědět, jak to včera bylo. Aby mu podrobně vyprávěla, co všechno dělali. Položil jí otcovsky ruku na rameno. Rameno bylo oblé a teplé. Malounko stiskl. Tu to přišlo: plesk! Hezky přes zlatisté chloupky na otcovské pravici. Celý se seschl, hlas jako by mu byl vyvanul. Odešel pozpátku na své místo, tichounce zašeptal, že se něco podobného již nikdy nesmí opakovat, pak ji propustil. Šla tedy - o něco moudřejší, než sem přišla.
Ale pan ředitel se zas po jejím odchodu rozpomněl na své vychovatelské povinnosti. Jsou to trampoty! Mnul si ruce, až mu praskalo v kloubech. Sáhl opět po svém péru a napsal úhledné psaníčko mistru Klímovi. Nestalo se celkem nic zvláštního - jen tak a tak - zbytečné, abyste ji trestali - je zkrátka dospělá, nu, dejte si na ni větší pozor. S úctou... Starý Klíma vypustil dva tři husté bafy. Klímová si na to vzala brýle. (Byla to velmi kyprá paní.) Pak se na sebe podívali. Rozsudek byl brzy hotov: Fína bude bydlet v městě u otcovy sestry.
Teta? Fínina bystrá hlava větřila veselý život. Kluci ji už otravovali, byla na to velká. Časné vstávání se jí protivilo. Z dálky vonělo levandulí a tichem, v němž je lehké lhát. Ale naoko, pro radost rodičům, položila hlavu na holé lokte a zavzlykala. "Nu nedá se nic dělat, Fíno. Musí to být!"
Tetička byla stará a vetchá. Často se modlila, provlékajíc kuličky růžence mezi fialovými prsty, a Fína se na ni zvědavě dívala rozšířenými zorničkami. Doma bylo všechno prosté a světlé, vždycky tam nějakým oknem svítilo slunce, neustále tam někdo zpíval. Tetin pokojík byl zastíněn těžkými záclonami, postel v něm byla prostorná a horká. Fínu zprvu lákaly útroby majestátních skříní a zásuvky bachratého prádelníku. Žel, neobjevila tam žádné tajemství, jen krabici plnou starých fotografií a zásobu modlicích knížek a svatých obrázků.
Když ji to všechno přestalo bavit, seznámila se blíže se dvěma svými městskými spolužačkami. Och, proč jen je nepoznala dřív! Leccos z toho, co jí kdysi nedalo spát, se vysvětlilo, když se dohovořily. - "Ty také? A ty též?" - Byly nyní tři a horlivě na sobě vyzvídaly. V jednom pokoji s plyšovým nábytkem (že je tam ta cizí, nádherná maminka pustila!) na sebe dlouho hleděly do trojdílného zrcadla. Ano, i nad tyto Fína vynikala, Máňa byla tuze bledá a její ňadra měla smutné hroty, pokorně šilhající po stěnách. Sylva byla hubená a její poprsí bylo nalepeno neuměle na mřížoví žeber. - "Hleďte!" Fína proti nim vypjala svou opálenou hruď. Sylvin prstík klepl přes jeden zardělý zobáček, jako by zkoušel tón neznámého klavíru. Vyšel drsný, hrdelný smích.
Pak chodívaly do polí, držíce se v pase. Fínina prsa udávala rytmus kroku. Šeptaly si o mužích. Před jejich zraky pádili na černých koních krvácející rytíři, ověnčení vítězové, ale nevlekl se v prachu cesty ani jediný ubohý, zimomřivý člověk. Máňa a Sylva seznámily Fínu s neřestí. Bolestná, žíravá, v hrudi probodená vedla je chvějící se touha klikatými pěšinami k borovému háji. V travnatém dolíku pod lesem zavíraly oči a oddávaly se u vytržení svým přeludům. Ukojení se nedostavovalo. Objímaly se, potlačujíce pláč. Jejich milenci byly jen mátožné figury z mračen.
Večer hledaly rozptýlení na městském korze. Dívaly se vyzývavě mužským do očí a chichtaly se do hrstí. Někteří byli upjatí a cítili se dotčeni. Někteří si jich povšimli, odměnili je úsměvem a dlouho se za nimi otáčeli. Matróny si je podezíravě prohlížely svými lorněty. - "Holky, budíme pohoršení, musíme toho nechat!" - Změnily taktiku. Důstojně se procházely a pokyvovaly truchlivě hlavami jako pohřební koně. Brzy se jim to však začalo zdát nudné - nic se nedělo! Přibývající léto činilo žízeň palčivou a srdce malátné. Ještě čtrnáct dní, a škola nás vyplivne! Pak se dáme do tance s omámenými smysly. Nebudeme již podezírány, že jsme pouhými dětmi!
Deštivá neděle. Ztajeně se choulily pod jedním deštníkem. Kdosi sledoval nejistě jejich kroky. Uvidíme! Nechaly ho přejít, pak daly hlavy dohromady. Ach, ten! Pěkný ptáček - ale ať! Náhlý obrat na konci chodníku. Nyní jim kráčel vstříc. Galantní pozdrav. Zastavil se, dříve se však důkladně rozhlédl, jestli ho někdo nevidí. Pochopily a zabočily do nejbližší tmavé uličky. V té chvíli byl u nich. Žvanil samé nesmysly a ohavně mu páchlo z úst. Co na tom, přece jen to byl muž.
Několik dní za sebou opakovaly tentýž manévr. Koketování na náměstí však bylo pro školačky poněkud nebezpečné, a tak se raději domluvili: příště vždycky už jen v té temné uličce, vedoucí do polí, u poslední městské svítilny. Bezzubý je seznámil se svými čtyřmi přáteli. Jeden byl tuze nesmělý, koktal samým ostychem. Druhý byl hrubý, neomalený a hloupý, třetí kulhal a mžikal očima jako sýc. Čtvrtý byl blondýnek, maminčin mazlíček - svorně jím opovrhovaly. Náhodou se jim měl právě tento floutek stát osudným. Kumpáni oslavovali jeho devatenácté narozeniny. "Pojďte tam s námi," zval je kulhavý a významně na ně mrkal svýma sovíma očima. - "Kdepak jste?" - "Tady nahoře." - V poschodí nárožního hotelu zářila dvě osvětlená okna. Podívaly se na sebe. Fína první energicky vykročila. Kovová klika cvakla, dveře zívly.
Mazlíček ani nezpozoroval jejich příchod. Seděl zhrouceně v rákosové židli, kalnýma očima zíral tupě na podlahu. Švihák se zkaženými zuby naléval do sklenek čerstvé víno. "Dámy, poslužte si!" Sylva se vrhla do pateticky vztažené náruče kulhavého. Chtěla mít hned teď, se zavřenýma očima, to, po čem tak dlouho prahla. Hranáč s hlavou v loktech na stole hlasitě chrápal. Máňa si nesměle sedla na okraj pohovky, Fína se uvelebila v okně. Pili. Po chvíli povolila Máňa lichotkám páchnoucích úst. V pohovce zaskřípěla pera. Fína se dívala napjatě a bez dechu. Nemluvný hoch nebyl ani dost málo výbojný. Fína však rozhodně nemínila zůstat za ostatními. Zatočila s ním jako kdysi s Pepíkem v lese U křížku. Pak se i se židlí zvrátili do rozválené postele.
Stalo se to jen jednou, nikdo je nespatřil, a přece se to rozneslo. Naštěstí se nevědělo nic určitého, a tak zůstalo jen při senzačním klepu. Pan ředitel zavedl ovšem z moci svého pastýřského úřadu přísné vyšetřování. Děvčata statečně zapírala. Přesto šla na konci roku ze školy s hroznými známkami z mravů. Fínu mrzelo jen jediné - nebyla si jista, zda tím, co předcházelo, jí bylo dostatečně zaplaceno za to, co nezbytně bude následovat. Tehdy v hotelu - bylo to vůbec to pravé? Již déle než týden pociťovala cosi jako zklamání. Proto byla také naprosto shovívavá k zdrceným přítelkyním. "Proč řvete, holky? Copak jste vlastně chtěly mít z chování?" Nešly jí z hlavy Sylviny hysterické výkřiky a Mánina tvář, zkřivená nepředstíranou slastí. Pochodily snad ty dvě tenkrát o něco lépe?
Doma se to odbylo rychle a krátce. "Fuj!" řekla stručně Fína, upravujíc si účes a šat. Starý Klíma ještě funěl - když se do toho dal, nevěděl, kdy přestat. Laura se od šicího stroje chechtala - cožpak tohle všechno sama dobře neznala? Po matčině tváři se koulely slzy. Za měsíc začala Fína chodit do továrny.
O těch následujících dvou letech se nedalo říci pranic pěkného. Předně se Fína na některé věci denního života dívala s mírným opovržením, a za druhé - byla hlídána. V neděli nudné, loudavé procházky po bílém mostě, po břehu řeky. Hoši jí lichotili: "Kolik je vám, slečno? Patnáct? Ale to snad ani není možná!" Radostně se smála. Když to však začínalo být zajímavé, vždycky ji někdo zatahal za sukni, Gertruda nebo Eliška. "Máš jít domů!" Cožpak směla mít také chvíli pro sebe? Taktak že se jí občas podařilo ukradnout svůj obraz v zrcadle. Ostatně již nebylo žádnou zvláštností mít ňadra, nebylo to již tak krásné a nové jako kdysi. Usínajíc hladívala své údy s láskou a pýchou. Ani to však příliš nesměla, Eliška, která s ní sdílela lůžko, žalovala: "Proč sebou tak šije? Ať leží zticha! Nemohu spát!" Její tajné sny se ovšem uhlídat nedaly. Mívala často nepřítomný pohled a fialové kruhy pod očima. Kdo ji to v noci miloval? Někdy - zřídkakdy - potkala Pepíka. Avšak - kdežpak byl Pepík! Na druhé straně řeky, přilepen k stráni, vláčel se po polích, k nerozeznání od šedivých mezí. Naučil se hrbit hřbet, líně se klátit a hladit si rozpačitě kolena. V chalupě bylo práce dost a dost. Pak měl svou páchnoucí, dřevěnou dýmku... Všechno to bylo důkladně zapomenuto. Právě tak jako Sylva a Máňa. Zapomněla na ně, a ony na ni.
Poprvé přišel ten vymydlený dobrák, navoněný pačulí, brzy po Fíniných šestnáctých narozeninách. Slídil kolem domku, pak nejistá ruka hmátla na kliku. Vstoupil. Rodiče se na sebe podívali - tedy nebyli ani překvapeni? - "Aj!" blesklo Fíninou hlavou, nebylo jí však do vzdoru. Všeho tady měla právě tak po krk. Konečně - proč ne? Byl listonošův synek, udělal štěstí. Paní, u níž byl prodavačem, mu předala svůj lahůdkářský obchod. Byl to mladý pán z Prahy. - "Slečno, dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Nousek." - Bylo to nesmírně hloupé, vždyť ho přece znala! Na levé líci měl chlupatou bradavici. Cihlově červené tváře vypadaly spokojeně. Až na ty ovčí oči nebyl zlý. Ale...? Ne, to to není. Byla docela klidná.
Nousek to hnal kupředu plnou parou. Květiny a takové věci - nebavilo ji to. Mívala raději Pepíkovy petrklíče, protože je chtěla mít. Brož? Náušnice? Proč ne, ale ne zde ve vsi, tady je to docela zbytečné. Projevil se naštěstí velmi brzy. Otec, jak se slušelo, mluvil málo a tvářil se kamenně. Hleďme, nyní to vypadalo, jako by se dokonce ještě rozmýšlel! Matka položila svou těžkou ruku Nouskovi na rameno. Vzdech jako z varhanových měchů: "Víte, je tuze nepokojná!" - Jaká to přepjatá poctivost! Fína se zamračila. Ženichův pohled ji odprošoval. Pak k ní přistoupil: "Chcete?" Přikývla bez váhání. Seděla u stolu, bradu měla opřenu pěstmi. Chystal se ji políbit na čelo. Odfoukla si vlasy, aby mu nepřekážely.
V únoru byla svatba. To bylo Fíně necelých sedmnáct let. Babky v městě vesele klevetily: "Je to trochu brzy, nemyslíte?" - "Ach ne," vrtěla hlavou druhá, "ta má líbánky už dávno za sebou, bez ohlášek!" - "Mluvte si," myslila si Fína, která leccos zaslechla. Ještě odpoledne odjeli do Prahy.
Rozšněrovával jí střevíčky chvějícími se prsty. Zakoktával se, chtěje cosi chválit, a líbal jí nohy. Pak ho opustila odvaha, nevěděl, má-li, či nemá-li. Vysmála se mu, hlupáčkovi, jako motýl vylétla z larvy. Dýchal těžce s horkou tváří na jejích ňadrech. Fína myslila na černé rytíře, utvořené z mraků, na růže červánků, na dávný, beznadějný pláč.
Za týden: jaký to nádeník! Sledoval jakýsi cíl, který nechápala. Stále s něčím zápolil, s čím nebylo třeba se potýkat, stále o cosi usiloval, a k ničemu to nevedlo. Změní se to někdy? Fína pochybovala. Lítostivě si prohlížela své tělo, mučené ustavičným neklidem. Nemůže mu přece vysvětlit, co sama neví, je na něm, aby to v ní osvobodil, dal tomu smysl! Nedorozumění? Zápasila se slzami, ona, Fína, která nebyla zvyklá se trápit. Ten hlupák! Drtila svůj kapesníček. Chodila po bytě se svítícíma očima. "Fíninko! Fíninko!" lichotily jí ozvěny zprava, zleva. Nevšímala si jich, domnívala se, že je zrazena. Ruce v kapsách župánku, hleděla k zemi. Mračila se na svůj stín. Večer se opět vrátil Nousek se svými ozáblými prsty a studenýma nohama. Hekal, sténal. Fína vše trpělivě snášela, pohrávajíc si s krajkou podušky. Ráno prohlásila, že bude také chodit do obchodu.
Tam bylo veseleji. Výkladní skříní padalo dovnitř mnoho světla, bloudily tam kořenné vůně a svazovaly se v chuť. Byly tam lehkomyslné váhy a svědomitá pokladna, která zvonila. Přicházelo a odcházelo mnoho lidí. Fína seděla na trůně u dveří a zpytavě si je prohlížela. Hlavně muže. Někteří váhavě rozkládali své peníze. Někteří shrabovali drobné nepočítány - kradmo se dívali do Fíniny unavené tvářičky. Štítivě naslouchala rozhovorům labužníků, kupeckému vyzpěvování svého manžela, a připomínala si všechna svá zklamání. Jako prach jí padala do srdce jistota, že není východiska. Večer, když Nousek s učedníkem stahovali rolety, čekala opodál s bradou v límci pláště, s protáhlým obličejem. Pak šli mlčky domů do sebe zavěšeni. Jejich kroky za nimi výsměšně pokřikovaly.
Mezi zákazníky rozpoznávala pomalu své vlastní. Zapisovala si vděčně do paměti jejich jména. Opět ta stará hra: "Již paní? Ne - není možná!" Ti, kteří byli vychytralí, porozuměli smutku jejích očí. Nousek se úslužně ukláněl. Shledala, že to vlastně není ani tak potupné - nevadí-li to jim, jí to naprosto nevadí. Manžel odpadal jako vyčerpaný závodník. Zprvu nic nepozoroval, pak počal kolem sebe vrhat neklidné pohledy. Fínu posedl čert. Jen ať to ví! Mstila se mu s veselou myslí: dostal něco, co mu nepatřilo. Marně se poctivě lopotil v úloze manžela. Měl věru štěstí, že ji prozatím bavila jen předehra. Nemohl se však utěšovat donekonečna - jednou učiní Fína další krok na srázné cestě. Začal o tom váhavě, nejistě - tázavé oči Fíniny - pak to upustil z rukou. Leželo to u jejích nohou, svíjelo se to pokořenou ješitností. Pokrčila rameny a krátce se zasmála. Pochopil, že chce-li získat aspoň její sladkou vděčnost, musí sebe sama odsoudit k trpnému mlčení.
V červenci se objevila na nárožích skoro současně mobilizační vyhláška s císařským manifestem. Válka přehodila sklíčka. Nyní mělo najednou všechno jinou barvu. Zakřiknutí dobráci vypínali furiantsky prsa a zatvrzelí nemluvové se počali chvástat. Avšak tragický postoj hrdiny se nehodil Nouskovi, byl kupcem a nikoli vojákem. Tu a tam obavy a zlé tušení spojily nějakou bloudící dvojici, nezdálo se však, že by tento zázrak mohl svitnout též Fíně a jejímu muži. Lahůdkář krájel, vážil, balil a ukláněl se, dnes jako včera. Pozoroval se zlomyslnou radostí, jak se kruh obdivovatelů kolem Fíny tenčí. Byli prosíváni železnou rukou. Fíně zářily oči - rozesílala jimi polibky na rozloučenou.
Rok dobrých výdělků. A pak ještě jeden. "Půjde-li to tak dál, zbohatneme," konstatovala suše Fína, "ale to bude asi také všechno." Mýlila se. Kdo nebyl vojákem, mohl se jím ještě stát. Ani svým očím nevěřila, když se jednou vrátil s tou věcí na kabátě. "Neděláš si snad ze mne dobrý den?" ptala se opatrně. - "Nedělám," šeptal žalostně muž. Pomyslila na krám - byl to pěkný krám. Rozhlédla se po bytě - nebyl k ní neuznalý. Od hlavy k patě byla zahalena do jeho ostýchavé péče. Něco horkého proběhlo jejími žilami. Spláchlo to všechny nastavené překážky. Úzkostlivě lovila v proudu - pátrala po starých příčinách. Nyní měla náhle proti sobě řadu námitek. Celý den byla zamlklá. Večer ho prosila skoro tklivě: "Dnes ne, buď tak hodný, až jindy. Pěkně se vyspi." A z hloubi peřin o chvíli později: "Můžeš tam jít docela klidný, povedu to všechno k tvé úplné spokojenosti." Sotva jí asi porozuměl. Loučila se s ním pak jako opravdová žena.
Poctivě zápasila se svým neklidem. Bylo to konečně také v její povaze. Kupodivu šlo to dobře, velmi dobře! Měla ze sebe radost. Vraceli se kulhaví, s obvázanýma rukama - její stará garda. Tvářila se nepřístupně, podávala jim jen konečky prstů. Jen dál - dál! Čas se však, žel, vlekl pomaleji, než si přála. Muž psal skoro denně, pak ustal. To se přece stává! Ale když to trvalo již asi čtrnáct dní... Hryzla si rty, zlobně blýskala očima. Kdo se to míní vysmát jejím nejlepším úmyslům? Čekala dál, čekala trpělivě. Když se už dala tak obtížnou cestou, chce, aby ji za to také někdo pochválil. Kde je srdce, které se má zajíknout nevýslovnou radostí? Není již, dotlouklo. Po dvou měsících se Fína dověděla, že je vdovou.
Šla domů pomalu, opatrně, jako by se bála, aby nešlápla na nesprávnou stezičku. Než opět něco počne, musí si to dřív řádně rozvážit. Jak v tom tedy je? Se svraštělým čelem si prohlížela osudný lístek, pramen svých útrap. Těch posledních třináct měsíců marného sebezapírání! Nezbývá, než přes ně udělat škrt, stavět se na nich nedá. A teď? Zastavila se před zrcadlem, sama nevěděla, jak se před ně dostala. Zase ty staré sny? Vratce, unaveně přecházela po pokoji, vyhýbajíc se nábytku, jako by byla právě vstala z lůžka po porodu mrtvého dítěte.
Týden - dva týdny - moře jednotvárnosti! Dotkla se vlahým pohledem toho, onoho muže - a hle, odevšad přilétly odpovědi. Cudně sklopila řasy a zachmuřila se. To byla ovšem pouhá přetvářka, v hrudi jí už srdce nedočkavě bilo. Než uteklo půl roku, byla v kole. Hodně peněz, hodně vína, hodně smíchu. Krám šel bez ní, sám, jako natažený stroj. Ve dne spala. Ale ještě si nevytáhla novou planetu. Podruhé se přece nespálí! Naštěstí do toho teď již neměl co mluvit tatík Klíma.
Nechávala je před sebou defilovat jako při vojenské přehlídce. Ten má trochu vysedlé lopatky, ten zas koktá, když je rozčilen. Po všech těch trpkých zkušenostech rozuměla své věci docela dobře. Krám ji naučil počítat - sčítala výhody a odčítala nevýhody. Jedné bláznivé noci však zahodila tužku i papír a skočila do proudu pro pouhý černý úsměv. Jaképak fraky? Hotovo - a dost. Hleděli si nadšeně do očí a tropili si společně šašky z těch zbytečných šesti měsíců váhání.
Vedl si ji do bytu pevnou rukou. Ani nedutala, a přece v ní byla ukryta malá šelma, čekající jen na vhodnou příležitost, kdy zježí hřbet. Pro tu chvíli jí bylo docela dobře pod jeho zkušenými prsty. Svými útlými lokty nepozorovaně změřila šířku jeho prsou. Divila se a radovala se ze svého údivu. Byl to ten pravý údiv, byl však vyjádřen a přestal znít. Chytejte prchlé slovo! Zatím se netrudila úvahami a brala si chvatně svoje. Umínila si, že ochutná všeho, čeho ještě nikdy neochutnala. Schválil její bohumilé předsevzetí a zahrnul ji lichotkami. V návalu vděčnosti se mu zakousla do ramene. Domýšlivě se usmál - bylo to tedy dovoleno. Že by se tomuhle neříkalo láska?
Jako horlivá žačka střídala učitele. Ukázalo se, že mnohem více překvapila, než byla překvapena. Stačilo prostě popustit uzdu obraznosti - to ostatní již přišlo samo. Zkusila to s něhou, s odevzdaností, s dravostí, vyzývavostí i ostychem. Výborně! Sama si tleskávala ve chvílích oddechu. Zkormouceným tvářím se posmívala. Bylo-li třeba, také je hladila. Nebylo to ani dost málo nudné. - "Můj manžel?" - Ach, měla pro to různé tóniny. Vyšel z toho někdy všelijak, chudák! Také na něho žárlili. "Že by se vám chtělo!" a hrozně se smála. Kteréhosi dne pozvedla sklenku na svých dvaadvacet let. Ne, nelhala. Kdysi bývala hezká - nyní byla krásná.
Když to už začalo být trochu příliš stejné, objevila se Irena jako na zavolanou. Seznámily se v noční kavárně s dámskou kapelou. "Ale jděte, ubohá vdovičko, to není ještě všechno!" Dlouho si spolu šuškaly v koutě prosezené pohovky. Fína se upamatovala na cosi z dávných let. Pak se k ní Irena nastěhovala se svým kufříkem nevěstky, polepeným značkami všech evropských velkoměst. Ukazovala na něm Fíně jako na mapě: "Tady jsme tropili to - tady ono..." Kdo by byl řekl, že Fínu také ještě něco překvapí?
Irena měla hubené lokte a vysoké nohy, byla každým coulem víc chlípným chlapcem než ženou. Noci trvaly dlouho. Fína se v duchu smála svým starým, ospalým milencům. Abeceda jejích předností byla znovu probrána veselou a půvabnou řečí. Žádný básník by byl tak Fínu nepochválil. Irenu to nepřemáhalo, naprosto ne, byla-li o to požádána, začala ochotně znovu slovy i doteky. Fína rozkošnicky mhouřila oči... Tak pod jejich okny skončila válka a poznamenané tváře se vracely domů. Někdy se na ně dívaly skulinou mezi záclonami, uštěpačné a skoro nahé.
"Vezmi si do bytu studenty!" To byla rada Irenina. Mohlo to být novým pramenem zábavy. Fína svolila. Přišli dva bratří, starší ramenatý, vážný, mladší plachý a usměvavý, oba v obnošených vojenských kabátech, s rukavicemi, jejichž prsty se klubaly. Svou nedávnou minulost měli napsánu na čelech. První den je obklopila nezvyklá péče, druhý den tloukli v noci na zamčené dveře. Co to? Ach, Fína zapomněla! Irena se v poduškách kuckala smíchem. Starší sklopil oči, mladší se zapýřil: Fína jim otvírala, košile se jí v rozespalosti svezla s kulatých ramen. Rozdělili se. Chlapečkovi připadla Irena.
Nu což, čeho se jí nedostávalo na půvabech, dovedla vynahradit jinak. Bylo to pěkné manželské soužití. Ženušky na sebe volaly z postele na postel: "Dobrou noc!"
Slova byla rozdrcena chtivými ústy. - "I vy kluci! - Co říkáš, Fíno, nebylo by na čase vysmát se jim do očí? Co říkáš, Fíno, dáme již děťátka od prsů?" - Fíně se ještě nechtělo. Za šest týdnů vztyčil starší zakaboněné čelo. Mladší hleděl do země. - "Víte to, paní? On si tu utržil ošklivou nemoc." - Zapýřila se. - "Ireno ...???"
Zachtělo se jí udělat něco opravdového. Čtla z vojáčkových očí zoufalé odhodlání. Po starých strastech mu nadešly nové. Byl to vlastně chuďas. Cožpak - nabídnout mu něco? Starší se zatvářil nepřístupně: "Děkuji za bratra. Nežebráme." - K prvnímu se stěhovaly jejich nuzné kufry, duníce chodbou, otloukajíce omítku. Fína zabouchla dveře, jež zůstaly otevřeny. Ještě to táhlo studeně, byl teprve březen. "Pojď, Ireno," pravila Fína nesvým hlasem, "půjdeme se trochu projít." Vrátila se jich celá banda a pozdě do jitra klevetily jejich postele.
Hrbáč byl nejčilejší, šikovatel nejodměřenější. Bylo jich celkem šest, ale docela dobře se mezi sebou shodli. Fíně z toho bývalo občas trochu nanic. Očima plnýma výčitek se dívala na svá nenasytná ňadra, která se blahobytně pohupovala, jako by se jich to vůbec netýkalo. To vy jste mě zradila! To vy jste mi lhala! Ve skutečnosti nic není. Mužské hrudníky jsou jen navenek široké a zvučné, uvnitř jsou však docela prázdné... Hrbáč? Je to něco zvláštního. Ale musí se na to pít. Ta Irena, to je satan!... Hloučku se nezavíraly dveře.
Jednou - dvakrát - pak častěji a častěji chodil šikovatel sám. Vracíval se, když druzí odešli. Hovořil. Byla to drsná řeč, ale to, co se z ní dalo vyrozumět, nebylo tak zlé. Všechno se prý dá zapomenout, všechno se dá znovu postavit. Vedle silné ruky. Se silnou rukou. Fína zbystřila sluch. Když osaměla, sundala se stěny zaprášenou Nouskovu fotografii a prohlížela si ji. Tak jako tenkrát? Bylo by to vlastně ze všeho nejlepší. Zkusit to znovu? Och, bude již docela jiná! Od základů se změní. Vždyť - takhle se přece nedá déle žít! Byla hluboce dojata.
A pak jednou řekl šikovatel udivenému hloučku: "Nic naplat, kamarádi, musíte nás tu nechat o samotě." Fína drhla podpatkem podlahu. Vojákova modrá blůza visela na věšáku. Byl přece doma. - Hrbáč a ti ostatní se dole na chodníku prohýbali smíchem. Aťsi, jen se smějte! Šikovatel se díval zpod obočí, přeměřoval byt. Druhý den přeměřoval krám. Za měsíc se vzali. Za tři dny po svatbě putovala z domu Irena se svým potměšilým kufříčkem.
Ještě nikdo na ni nevyzrál, až tenhle voják. Fína? Ne, to není už ta stará Fína. Za odvážný úsměv dopadl políček. Za nevyhladitelnou minulost padaly rány. Počalo to neuvěřitelně brzy. - "Počkej ty!" (Na tom "č" si obzvlášť liboval.) "Počkej jen!" - Copak se tady ještě mohlo změnit? Ke všemu jí udělal dítě. Když mu to řekla, mnul si ruce. Má již krám, dům, hezkou ženu, co mu ještě scházelo? Bude to syn. Na staré Nouskově firmě bylo namalováno nové jméno. Nyní bude nové jméno ještě rozmnoženo dítětem. Kdo ví? Ještě nikdo nebyl Fínou tak nenáviděn jako tenhle manžel. Klenutý břich se zvedal pod skleslými ňadry. Ubohá ňadra! Ale neoplakala je. Teď šlo o jinou věc. Tedy - on bude mít své dítě. Kdo ví? Kdo ví?
Mlčky trávila svůj čas doma, teď, když už nechodila do krámu. Odvracela se od zrcadla, aby neviděla svou novou tvář, pokrytou skvrnami. Dítě se narodilo. Muž pospíchal domů - a nalezl je mrtvé. "Jak to, Fíno?" Byl bledý jako smrt. Dívala se na něho záhadně. Neodpovídala. Nemohl jí zalomcovat ramenem, byli přítomni cizí lidé. Lékař prohlížel dítě, hleděl vážně na mlčelivou ženu. (Byla to velmi mladá žena!) "Kdo byl při porodu?" - "Vlastně... nikdo. Nevěděla jsem... Volala jsem pozdě..." stísněně se zpovídala Fína. - Chvilku váhal, pak odešel beze slova. Fínina tvář byla ozářena něčím silnějším než hřích. Ubohá Fína!
Za týden utekla k Ireně. - "Holka," ušklíbla se mužatka, "tohle není byt pro mladé paničky!" - Fína jí ukázala napěchovanou peněženku: "Vydržíme to v klidu nějaký měsíc?" - Irena vytáhla ze zásuvky krabici s hrubým tabákem a ukroutila dvě cigarety hbitými prsty. "Tu máš, kuř!" - Žily tedy, přezírajíce budoucnost a vzdorujíce minulosti. Někdy se Fína třásla strachy, když pomyslila na manžela. - "Hloupá," posmívala se jí prostitutka, "nač by tě hledal? Ten je rád, že jsi pryč. Má přece krám!" - Krám, krám - znělo to jako krákání havrana. Irena měla ostatně pravdu.
Po šestnácti týdnech: "Dohospodařily jsme." - "Táák?" - Fína ještě chvíli ležela, pak si oblékla své tmavozelené šaty, nasadila na hlavu malý, lesklý klobouček (byly to všechno věci starší jednoho roku) a uchopila kabelku a deštník. - "Kampak jdeš?" - Pohrdavě se usmála. "Nebudu přece jíst tvůj chléb!" A potom: "Však se zas vrátím - kam bych šla?" - Musí být nějak živa. Bude žít tak, jak to právě jde.
Poněkud ztučněla. Bylo to hloupé, uvědomovala si to s jistým zármutkem. Konečně - není to teď už docela jedno? Za rohem přepočítala svou malou hotovost. Pak kurážně vklouzla do kavárny. Ubohý šedý mls - bílá káva! Chvíli seděla, zírajíc dychtivě do velikého okna.
"Dáma je tak sama!" houpal se na nepevných nohou. Byl opilý. "Smím přisednout?" Ovšemže směl. Pil vedle ní své absinty, drmolil jakési galantní chvály. Nebylo to úplně srozumitelné, dalo se z toho však vystihnout, co vlastně chce. Vyšli. Přizpůsobila svůj krok jeho. To tedy je to pravé? Snad. Ano. Jenže - nyní z toho již asi nevyjde. Bude v tom pořád. Již žádní vysnění rytíři, již žádné květiny za pouhou sladkost žhavého úsměvu...
Svléknutá, zpustošená, zbavená poslední iluze, s první, dosud nezrozenou kletbou pod zhořklým obloukem jazyka, byla zachvácena touhou všechno říci. - "Nežvaň!" bručel mrzutě, ale poslouchal. Ztrhané rysy stárnoucí mužské hlavy na podušce vedle ní. Lehce se dotýkala řídkých, prošedivělých vlasů. "Byla jsem... žila jsem..." tichounce se to navíjelo z jejích úst na krvavé přadýnko bolesti. Víčka se mu klížila, bála se, že jí usne. U dítěte se zastavila. Má říci, že zabila? Ne, raději řekne, že umřelo. To slovo pro něho bylo krutou vzpruhou. Rozžhaveným železem, ponořeným do rány. "Umřelo? Umřelo?" Jeho tvář zvarhánkovatěla, opilství podlehlo hroznému žalu: "A já svoje před týdnem pochoval!" Hekavý, ohyzdný pláč jím lomcoval. Svíjel se, válel se, rozkopávaje ložní prádlo. Fína strnula úžasem. Již již se jí oči zalévaly slzami stejného hoře, a tu se jí náhle zmocnila ošklivost. Dál - dál od takových věcí! Být sentimentální, to by tak ještě scházelo! Nenápadně se oblékla a vyklouzla ze dveří.
Zastavila se na nároží. Byla temná noc. "Začíná to špatně," pomyslila si letmo. Opilec jí zapomněl zaplatit. Teď aby se bála strážníků! Ech, všechno, jen ne ta protivná, uslzená tvář! V mlhách nad ní se řídce kmitaly hvězdy. Pozvedla k nim oči, ale rychle je zase sklopila - ode dneška, a navždy již, jen prach a bláto ulic! Nakrátko ji zachvátila lítost. Vždyť jí není ještě ani pětadvacet let! Mládí... Mládí? Pak to byl už jen prázdný zvuk.
Počalo jí být zima. Zatetelila se, zívla. Na protějším chodníku se ozvaly kroky chodců. Hluboké mužské hlasy. Dobrá! Vystoupila ze tmy.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 03.02.2022

­­­­

Diskuse k úryvku
Jaroslav Havlíček - Neopatrné panny







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­