ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Havlíček Jaroslav (*03.02.1896 - †07.04.1943)

­­­­

Neviditelný

  • 1937
  • Neviditelný představuje jednu z nejvýznamnějších knih Jaroslava Havlíčka, předního autora psychologické prózy 30. a 40. let minulého století
  • Havlíčkova vyprávění se charakteristicky odehrávají v prostředí maloměsta přelomu 19. a 20. století a sledují psychologii rodinných a partnerských vztahů na pozadí proměny místní, mnohdy "zpráchnivělé" morálky
  • nástin děje: hlavním hrdinou Neviditelného je inženýr Petr, jenž si vezme dědičku továrny; po svatbě hrdina zjistí, že s nimi v domě žije bláznivý strýček, který si myslí, že je neviditelný; tento stav postupně rozvrátí jeho manželství a Petrova žena se nakonec zblázní

1. Deset let

Jsou tomu necelé tři měsíce, co mne došla zpráva o úmrtí Cyrila Hajna. Docela stručná a chladná zpráva, jaké docházívají v takových případech a za podobných okolností: "Oznamujeme Vám, že zemřel včera o půl deváté večer na zápal plic. Máte-li nějaké zvláštní dispozice k pohřbu, sdělte je ihned." Razítko a datum. Podpis, podobný stenografické zkratce. Víc nic.
Ne, neměl jsem pražádné dispozice k pohřbu, pražádné, ten lístek měl však týž výsledek, jako když na zdánlivě zhaslé ohniště stříknete lžíci lihu: mrtvý popel vybuchne hučícím plamenem. Možná že vám trochu přismaží obočí, možná že vám očadí čerstvě obílenou zeď. Nosil jsem ten stručný lístek u sebe a neustále jsem jej musil vytahovati z kapsy. Podívejme se, tedy zemřel! Zemřel! Všechno zlo, které způsobil ten nevinný viník, pěkně a soustavně se mi počalo objevovati při jídle, při práci, při usínání. Ne snad že by bylo již zapomenuto. Nikdy, nikdy nemohlo být zapomenuto! Nyní však strašidla vylezla z hrobů. Několik posledních let mého života mi leželo před očima.
Nevím, kdy mě vlastně napadlo, že bych měl svůj životní příběh napsati. Nejspíše tenkrát, když jsem si poprvé uvědomil, že tomu brzy bude právě deset let, co jsem vstoupil do tohoto domu.
Zní to nesmírně vznešeně: napsati historii svého života. Mně však vůbec nešlo o nějaké zvěčnění mých velikých činů. Není tu také celkem nic krásného, co by se dalo zvěčniti. Možná, že jsem jen pocítil nutnost dokázati něco svým pochybnostem. Možná, že se mi v křivolakém proudu mého osudu cosi ztratilo a já si myslil, že to touto cestou naleznu. Avšak ne! Jenom ne žádné vyvracení vlastní viny, když přece vím, že ničím nejsem vinen, jen žádné stíhání žháře, když ten je mi přece dobře znám! Spíše tu jde o jakousi zkoušku odvahy. Odvahy? - Haha - ovšem. O tom však zatím nic, o tom až později!
Začít na den, na minutu přesně, kdy se počalo mé neštěstí! Nechť si kdo chce myslí, že jsem pošetilý, když jsem se dal strhnout číselným mezníkem, který vlastně nemá pražádný význam. Jen ať si myslí kdo chce co chce, říkám to předem: Naprosto mi na tom nezáleží. Je to příliš svůdné, příliš vzrušující, dáti se do práce právě v den, který má příslušný vztah k událostem.
Jakmile mi bylo jasno, že musím svůj příběh napsat, začal jsem s přípravami. Nebylo dne, abych se neprobíral ve starých papírech, abych nepřemýšlel nad kalendářem a nečinil si zápisky. Usilovně jsem se snažil vydobýt ze zapomenutých let podrobnosti, slova, tváře. Ukázalo se, že dva měsíce nejsou na takovou přípravu pranic mnoho. Deset let! Jen se snažte rozpomenout pokud možno přesně na to, co jste dělali před deseti lety! Není to tak snadné, opravdu, i když děj, o který jde, je ve vašem mozku napsán nesmazatelně.
Pracoval jsem pilně o své budoucí historii. Nezapomněl jsem na nic, co by mohlo mé vzpomínky vybičovat k úplnějšímu vyjádření. Proto také jsem udělil všechny ty poněkud podivínské rozkazy pro dnešní den. Podivínské? Proč ne? Cožpak nemám na nějaké to podivínství právo po všem, co mě potkalo?
Konečně nastal ten zvláštní den, kdy se podle připraveného plánu mám přímo opíjeti svou minulostí. Dnes nebylo ani pomyšlení na nějakou kancelář, na nějakou továrnu. Od časného rána jsem pečlivě studoval všechen pracně sebraný materiál. Odpoledne jsem si vyšel na samotářskou procházku, abych si provětral hlavu. Pomalu, krok za krokem, po umrzlé cestě k lesu a zpět. Doma jsem pak seděl a kouřil. Držel jsem své zajaté vzpomínky, omámené kouřem doutníku, na dosah ruky. Pronikavě jsem si je prohlížel, mlčky, vytrvale. Viděl jsem, jak se tetelí a jak se chvějí ty mátožné stíny, ty ubohé přízraky!
Řádně jsem se navečeřel, potom jsem se uzamkl v pokoji. Nyní zde sedím a píši první řádky. Opatrně, krasopisně, skoro chlapecky. To je ovšem jen rozběh. To je jen úvod. Po levé straně mého psacího stolu leží krabice s doutníky, po pravé sklenka a láhve vína.
Je to týž pokoj, který mi vykázali, když jsem zde poprvé nocoval, pokoj, v kterém jsem obýval až do své svatby. Tehdy byl pouhým hostinským pokojem. Povýšil jsem jej na svůj kabinet, když se můj tchán přestěhoval k tetě do přízemí a když nám, novomanželům, připadlo celé první poschodí. Je zde ovšem všechno docela jiné, než bylo tenkrát. Místo staromódního umyvadla s mramorovou deskou prostý americký psací stůl, otoman místo široké dubové postele a stojánek na odborné knihy místo nočního stolku. Všechny zbytečné věci, které zde kdysi byly, jsou většinou vystěhovány na půdě.
Kalendář nad mou hlavou ke mně promlouvá známým hlasem, hlasem prchajícího času, abych tak řekl. Třetí únor. Veliká černá trojka se sraženou hlavou. Nepřipadá nikomu z vás trojka jako číhající, zlé zvíře? Všimněte si jen: ostrý zoban, nebezpečný dráp. Navykl jsem se dívati se na trojku jako na číslici zlého osudu. (Pošetilost?) Únor je velmi nepříjemný měsíc. Něco na poloviční cestě mezi zimou a jarem. Únor - špatně to zní, alespoň pro mé uši. Člověk neví, co se může v únoru zlého přihodit. Jsem přesvědčen, že jsem vstoupil do tohoto domu v špatný měsíc a v špatný den.
Dnes je neděle - tehdy bylo úterý. Nyní je rok 1935 - tehdy byl 1925. V osm hodin večer před desíti lety mě tovární šofér přivezl před vrata Hajnovy vily.
Nalévám si z láhve pevnou rukou. Kouřím a bez chvatu oklepávám popel do popelníčku. Jen žádné bláznovství, jen žádný chvat! Jsem sám, připadá mi však, jako bychom tady seděli dva. Já - a naproti mně druhé mé já, mladší o deset let. Ten mladší je způsobný, zdvořile mi připíjí. Chovám se rovněž zdvořile k tomu pánovi, který má proti mně mnoho výhod. Je to neklidný host. Snadno by se mohl uraziti.
Před sedmou vstanu, obléknu si zimník, zasunu do kapsy pouzdro s doutníky. Ještě jednou, naposled, obrátím sklenku dnem vzhůru.
Poslední přehlídka armády před bojem - tak možno nazvati mé putování po schodech nahoru a po schodech dolů, nakonec zase zpátky k svému psacímu stolu. Všichni musí být ve svých pokojích, po celém domě musí být naprostý klid. Tak jsem to určil. Tak to je v mém programu. Nejdříve navštívím Sonin pokoj, potom půdu (i půda je důležitá, jak se později uvidí) - přízemí, zahradu. Ve všech místnostech klapnu vypinačem, postojím, zamyslím se, připomenu si určité podrobnosti, obnovím si jisté obrazy. Všude se mi představí nějaká stará scéna, vybledlý děj. Od předmětu k předmětu, od okna k oknu. Odejdu. Nechám rozsvíceno. Pokoj za pokojem. Místnost za místností. Pomalu a rozvážně. Ze zahrady pak obhlédnu celý veliký rozsvícený dům.
V osm hodin uplyne má předepsaná hodina ticha. V tu dobu budu již zas ve svém kabinetě, sám se svým sešitem a se svým vínem. V osm hodin vyjde Berta ospale ze své komůrky v podkroví, půjde v mých stopách a bude zhášeti světlo za světlem.

Vstoupil jsem rozpačitě do Sonina dívčího pokoje, jako vstupujeme do místnosti, v níž nám bylo příliš často naznačeno, že hrajeme roli vetřelců. Nezbývá než chovati se skromně, abychom nerozčilili zaujaté zdi, ustrašený nábytek, přejemnělé záclony a pokrývky. Raději jsem zůstal státi u dveří.
V tomto pokojíku se od Sonina dospění nic nezměnilo. Bylo to po jejím přání. Chtěla, aby jí pokojík vždy připomínal její dívčí léta. Měl jí být útulkem pro vzpomínky, pro jakési dívčí tajnosti. Nu, nemůže se říci, že její sentimentální představy byly vyplněny. Opravdu, to se nemůže říci!
Och, ten křehký, smetanově bílý psací stolek, ta lahodná, klášterní čistota stěn! Ty filigránské tvary, labutí šíje a stvoly lilií, naivní údiv nočního stolku! Neposkvrněnost! Panenství! Vlastně té neposkvrněnosti již není. Co se zde kdysi stalo, dávno smazalo všechnu jemnost. Kdybych chtěl předbíhati, mohl bych říci: Sledujte se mnou stopy! Podívejte se, podívejte se jen, čemu se podobá výhled z tohoto okna? Všimněte si, proč jsou záclony tak stydlivě husté? Vidíte to? Probleskuje to, je to nahé, je to střízlivé, tvrdé - vidíte to? Poznáváte to? Avšak - já nechci předbíhati.
Nic není trapnějšího, nic nedělá dojem takové pustoty jako klavír, o který po léta nikdo nezavadil. Druhý takový předmět, který přímo zebe, je knihovna, v níž se již nehrabou pošetilé ruce. Chcete-li si v domě opatřiti smuteční místnost, postavte tam klavír, na který nikdo nehraje, dejte tam knihy, které nikdo nečte, a chcete-li to dovršiti, postavte tam ještě lůžko, na kterém nikdo nespí. Budete pak do toho pokoje choditi jako do místnosti, v které straší. Člověk by nikdy nevěřil, co dovedou způsobiti předměty, jimž je určeno hlučeti, vyjadřovati se, býti teplé, žíti, a jež jsme přinutili k chladu, k mlčení, k nečinnosti.
Zde je klavír, knihovna i úzké dívčí lůžko. Přes narovnané peřiny je přeložena růžová vatovaná přikrývka. Toaletní stolek s oválným zrcadlem, na němž není již tret.
Nepotřeboval jsem mnoho v té náladě, v níž jsem byl, abych si ji představil, jak jsem ji zde vídal v posledních našich celkem bezstarostných a příjemných časech před svatbou. Buďto seděla za klavírem, a pak musila natáhnouti krk, aby mě spatřila, skryta za plachtou not, nebo na nízké stoličce u okna, na stoličce bez opěradla. Nohu přes nohu, ukazováček na bradě, ruku s tenkým prstýnkem na prsteníku vějířovitě rozloženu po knize. Podívala se pátravě zpod čela a usmála se, noha se jí sesunula s nohy, desky knihy zaklaply.
Soňa byla malá. Měla drobnou tvář, šedomodré, nebo spíše šedozelené oči. U kořene nosu a na tvářích měla pihy tak husté, že ji činily osmahlou. Vlasy tak tmavé, že byly skoro černé. Malá, velmi pěkná ústa. Štíhlé nohy, drobná dětská hruď. Nebyla význačně krásná, byla jen hezká.
V její postavě, v jejím zjevu bylo cosi svěžího a jasného. Rty měla tak červené, tak lesklé, že v některých dnech působily dojmem krvavé rány. Snad je každému jasno, že se zde snažím vykouzliti si obraz Soni-děvčete, řekněme třebas Soni-milenky, neboť s takovou se s ní chci sejíti zase po deseti letech, s právě takovou, jakou jsem ji tehdy znal. Nemíním zapírati, že můj vztah k ní byl tehda ne nepodobný vztahům jiných ženichů k jejich zaslíbeným děvčatům, ne tedy prost jisté zamilovanosti. Zamilovanost! Dnes ovšem drtím v sevřených zubech toto podivné a nepochopitelné slovo, drtím je skoro nevraživě. Nesnažím se však o nic jiného než býti spravedlivý. K sobě jako k ní. K ní stejně jako k sobě.
Kdyby nebyla léta zavalila vchod do mého srdce balvany, byl bych mohl možná říci: Ubohá Soňa! - téměř prostě a lítostivě. Nyní mi to dá však příliš mnoho práce, a tato slova, vyslovená nahlas, podobají se spíše posměšku.
Když jsem ji poprvé spatřil na večírku studentů a umělců ve vinohradském Národním domě, byla oblečena v modrých, světlých šatech s hlubokým výstřihem. Jak tančila, jedno ramínko šatů se malounko svezlo, odhalujíc křehkost a bělost paže. Zvláštní způsob tance s tělem odkloněným od tanečníka, nadšené oči, oddaně upřené do jeho tváře, to vše mi připadalo velmi vzrušující. Bylo jí tehdy dvaadvacet let. Zřejmá, ale vyzývavá čistota. Taková, již je nesmírně sladko obnažiti a mučiti polibky. Zadusiti její bezstarostný smích! Ano, ano - zadusiti navždy její smutný smích!
Pověsila si na zeď naši zvětšenou svatební fotografii. Neměl jsem nikdy rád tuto fotografii. Soňa je na ní jen naivní malou osůbkou v konvenčním závoji, s kyticí v loktech. Připadá mi, jako by v našem případě fotografický přístroj se byl rozhodl, že Soňu zahalí bezvýznamností, zatímco mne odhalí do dna duše. Nikde nevypadám tak krutě, tak samolibě, tak vítězoslavně jako na této svatební fotografii.
Hlava stulená k hlavě, ovzduší závojů a bílých růží, možno si dokonce přimysliti hru varhan. Idyla. Avšak již tenkrát, když jsem stál toporně, s hlavou jakoby namontovanou do svěráku, s očima natočenýma podle rozkazu, chvělo se mi na rtech ono pitvorné slovo, jež se mi později vnucovalo tak často a tak nepříjemně: komedie. Vystřízlivěti z okouzlení není ovšem pražádné neštěstí. Je to jen přirozený chod událostí. Jsme přece rozumní lidé, dovedeme se přizpůsobit. Známe dokonale tu obchodní hru s osudem: něco za něco. Nejsme bláhoví: co se uvnitř vylíhlo, nemusí hned ústy ven. Nač výstupy, nač slzy? Za chladný a povýšený úsměv se něco schová. Horší věci měly přijíti. Jiné hrůzy mě zkrušily, jiné obrazy mě zarmoutily než maloměstské oddavky a neobydlený pokoj.

Z půdy hledí do parku dva vikýře. Ke každému vikýři přísluší jedna podkrovní komůrka. Ta, která je od schodiště vlevo, náležívala Neviditelnému, v druhé bydlíval Filip. Pelech Neviditelného zůstal pietně prázdný. Je prázdný i za mých nových časů, poněvadž mám za stylovost, když některé místnosti domu jsou uzamčeny. Za těmito dveřmi sídlívalo groteskní tajemství. Tam číhávala dřevěná loutka, jejímiž údy vládl nevraživý principál - rovněž Neviditelný. (Myslím toho na nebesích.) Rzivá bouchačka na plašení vrabců! Kdo by byl věřil, že jednou něčí prsty zažehnou oheň v jejím zvlhlém prachu, že rána vyjde a zasáhne?
Filipovu komůrku obsadila Berta. Je to zvrácená žena zvrácených choutek - vím to, mohl bych o tom posloužiti důkazy. Je mladá a nesmírně líná. Katy s ní zažívá mnohé hořké chvíle. Baví mě však, když je Katy nešťastná. Nemám ostatně nic proti tomu, že žije pod mou střechou bytost veskrze cynická. Dopřávaje útulek tomuto chlípnému zlu, zvracím staré počestné zákony domu, které se nevyplatily. Proti úctyhodnosti, již Bůh zradil, třímám tuto výsměšnou červenou svítilnu, vždy ochotnou se rouhati.
Berta drží s šoférem Kryštofem, který spolu s Paříkem obývá v suterénu. Hle, tajné schůzky v nedávno postavené garáži, horké šepty v parku, spiklenecké, dorozumívající se pohledy! Kryštof je potměšilec se zelenou pletí a černýma očima. Bylo by obtížné hledati někde jim podobný tak sourodý, zlotřilý pár!
Nevlekl jsem se do výše schodů jen proto, abych poseděl v komůrce Neviditelného, nepřišel jsem zjistiti, že Berta zde skutečně o samotě svítí, jak jí bylo nařízeno, a čichati zpod dveří kouř její cigarety, nepřišel jsem ani pozdraviti svého přítele, jenž se jmenuje prach a jenž vládne nad starým haraburdím, složeným v třetí, rozlehlé půdní komoře, jejíž malá, trojúhelníková okénka vedou nad průčelí. Mým cílem bylo okno, vedoucí ze síňky mezi komorami k východu, nad prostor dvorku, vydlážděného kdysi Paříkem, kde je nyní postavena garáž.
Tam jsem stál dlouho, velmi dlouho. Nemohl jsem odtamtud ovšem nic vidět. Nepřišel jsem však pro vyhlídku. V chabém svitu mouchami pokálené žárovky jsem ohledával okenní rám, otáčel zrezivělými uzávěrami, kladl hlavu na ledové sklo. Na tomto místě vyzrálo v čin zoufalství jednoho velmi silného člověka. Na tomto místě čísi bludná duše spěla k svému údělu. Tady bylo rozťato zašmodrchané vlákno osudu, ten však, jenž balancoval na tomto hebkém laně, musil skončiti tak jako tak fiaskem, protože za jedním uzlem byl druhý, k jehož rozvázání nestačila již jeho fantazie.
Navštivte kteroukoli továrnu; budete-li tam váženou osobností, budete-li tam z jakýchkoli důvodů vítaným hostem, provedou vás ochotně po všech místnostech, ukáží vám zařízení, předvedou vám výrobu. Zavedou vás do místnosti, kde duní setrvačník a kde se sbírá pohonná síla na pásmo strojů. Ukáží vám dílnu za dílnou; uvidíte, jak výrobek vzniká, jak se zdokonaluje a jak vychází z posledních, jemných rukou.
Dílna, v níž byl stvořen můj osud před deseti lety, byla navštívena zestárlým zájemcem, zájemcem, který měl opravdu proč se o ni zajímat. Postup jeho byl tento: vešel s kloboukem v ruce nejprve tam, kde nitka pásma byla navázána, šel okolo dveří, za nimiž duněl setrvačník osudu, zastavil se na místě, kde první zkomolené dílo bylo vrženo na smetiště. Nyní půjde, aby se ještě zastavil u výrobku neméně bezcenného, pak projde s menším zájmem ostatní místnosti, a nakonec usedne, aby popsal, co viděl.
Šel jsem ze schodů s pláštěm vlajícím, s bradou zdviženou do výše. Chmurnost mě prostoupila, vlna divokého záští se ve mně zvedala. Tak jsem to chtěl míti. Nyní ještě pokoření - a nakonec chlad noci, chlad, jímž rozpálené železo tuhne v tvar. Pevností svého předsevzetí, poslušností vlastního rozumného rozboru a silou protichůdných působení zklamání a hněvu stanu se ještě nakonec básníkem!

Sešel jsem do přízemí. Tam jsou také dvě místnosti, v kterých nikdo nebydlí. V každé z nich by mohl býti vztyčen pamětní kříž s příslušným nápisem: "Zde zhasl ve věku šedesáti let slovutný továrník Hugo Hynek Hajn. Zde zesnula jeho počestná teta, osmdesátiletá dívka s velkoměstskou minulostí." Hřbitov! Panoptikum! Šel jsem tudy s rukama za zády, s kloboukem na hlavě. Všechno dělalo: vpravo hleď! - portréty, nábytek, třásně, vyšívané pokrývky, alba, vázy, obrazy! Měl jsem dojem zdařilé inspekční generálské návštěvy. Opravdu! Všechno mlčky: vpravo hleď!
Strnule, výhružně, vážně jsem vstoupil do Katina pokoje.
Katy! Bylo jí sedmnáct, když jsem ji uviděl poprvé! Předčasně vyspělá, bílá a růžová dívka. Jasně modré oči, poněkud šikmo posazené, nad čelem vzdorovitá satyří čupřina. Jako by skrývala růžky! Ústa také satyří, s koutky při úsměvu se šířícími vysoko vzhůru, nad nimi záblesk drobných, bělostných zubů. Štíhlé, taneční nožky, pevná, ostrá prsa. Samý smích. Vtělený život, vtělený optimismus.
Dnešní Katy je pokorná samička, které, chci-li, užiji a kterou, chci-li, odstrčím. Nikdy nemám obav, že se mi vzepře, že mi prchne. Vždy k službám, prosím. Je v tom jakési maličké tajemství, až do té chvíle jen moje vlastní. Je to zatroleně zamotaná historie. Nebojte se, však ji brzy rozmotám.
Nemiluji Katy ani dost málo. Prostě ji trpím. Katy je otrokyně. Udělal jsem z ní otrokyni, protože se mi chtělo. Ještě je tělesně velmi dobrá, ale sedmnáctiletá Katy, smíšek a dravec to již není. Někdo by snad mohl říci, že jsem spáchal velký hřích na této dívce, překypující životem. Možná že ano. Nepopírám to. O jedno obvinění více nebo méně - naprosto mi to nevadí. Což nebyl na mně spáchán také veliký hřích? Mučil jsem se já, proč by se nemučil také ještě někdo jiný? Jaképak cavyky!
Filip a ona byli sourozenci. Ovšem, Filip byl tenkrát jen chlapec, sotva škole odrostlý, zajíkavý, neobratný. Později se z něho vyklubalo něco jiného. Musím se smát, kdykoli si představím onu scénu, při níž jsem byl nucen vykázat ho z domu. Byl již vojákem, nabyl jakési sebejistoty, ničím odůvodněné, poťouchlosti v očích, drzých úsměvů. Myslím, že již delší dobu nebyl tak zcela nevinný, jak se dělal, že měl dávno docela dobrou představu o tom, čím Katy v domě je. Netroufal si však, to byla celá věc! Nebo snad dokonce čekal na příležitost, spekuloval na ni, jako činí tak mnozí lidé na tomto světě? Nu, spekuloval-li, pak se pořádně zklamal. Já nejsem z těch, kteří si něco dělají z pohrůžek, pomluv nebo soudu lidu.
Jednoho večera dostal se Filip klíčem, který mu byl svěřen (neměl jiného domova než dům, v kterém sloužila jeho sestra), tichošlápsky do Katina pokojíku a narazil na ni právě ve chvíli, kdy oblečena jen v prádle opouštěla mou ložnici. Uslyšel jsem hulákání, troufalé pohrůžky, prosby a vzlyky. Oblékl jsem župan a kráčel vstříc té domýšlivé mnohomluvnosti. Dostal jsem se tak do rány svému rozlícenému lokaji. Něco jako scéna z Fausta. Valentin, zklamaný sestrou, osočuje svůdce. Ovšem v bezmezně pitomé reprodukci. Nebylo souboje, v němž by ďábel vedl ruku hříšníkovu, aby jí ztopil ocel v prsou spravedlivého; pěšácké bodlo zůstalo zavěšeno na opasku. Katy však byla zdrcena stejně, jako by ústy výrostkovými k ní mluvilo živé svědomí celého světa. Nutno konečně přiznati - po odchodu vojákově zůstala vlastně teprve jaksepatří sama.
Řekl jsem, že Filip s Katy byli sourozenci. Nevysvětlil jsem však dosud, jak se ti dva dostali do Hajnova domu. Nuže, starý Hajn vykonal kdysi skutek milosrdenství, který se mu vyplatil. Katy bylo deset a Filipovi sotva osm let, když jejich ctihodný tatínek, notář, spekulant a hýřil, zpronevěřil svěřené mu sirotčí jmění. Žil nějaký čas se svým lupem a se svými nenasytnými milenkami, a když to vyšlo najevo, oběsil se na šlích ve vězeňské cele. Jak vidět, trpěl přece jen ještě morálními předsudky. Jeho žena byla nedůtklivá, sentimentální dáma, společenská osoba, čtenářka limonádových románů. Rozeslala několik slzavých psaní svým příbuzným a vypila jed jako zamilovaná služka. Děti osiřely. Slzavé dopisy nebyly k ničemu, žádná ze sester notářčiných se nepřihlásila. Všechna ta vznešená banda zalezla do děr ze samého odporu k dětem zlodějovým. A tu se na scéně objevil Hugo Hynek, který byl právě na vrcholu kariéry dobrotivého a bohabojného muže. Přijal děti do domu tak, jak byly, s celou poskvrněnou pověstí jejich rodiny.
Později se z Filipa stal vděčný a závislý služebník a z Katy přítelkyně a společnice domácí slečny, chudá příživnice, jedním slovem - služka. Sluha a služka. Nemohli si vlastně u Hajnů naříkati. Jejich úsluhy a jejich vděčnost byly přijímány sice jako samozřejmé, ale přátelsky. Nikdo se na ně nedíval příliš spatra. Oba patřili k rodině.
Možná že snad přece jen v tomto případě poněkud přestřeluji, mluvím-li o Hajnově milosrdenství tímto způsobem. Vlastně to bylo od pana tchána docela hezké. Má to však své příčiny, že se nemohu přitom zbaviti jizlivosti. Tak například opovrhuji Katy. Katy mě zklamala. Ta výbojná, nezkrotná dívka, v niž jsem jeden čas věřil, stala se tak lehoučce tím, čím je! Neodolá vladařskému naléhání těla, chudinka! Byla tak oddaná své velitelce, Soni, a přesto se nikterak neštítila mé manželské postele! Ale což to - nejhorší je, že padla pod svým malým břemenem, že se svíjí výčitkami svědomí, které mi mohou být leda k smíchu!
Vzpomínám si, že jsem si umínil býti spravedlivým. Dobrá, budu tedy spravedlivým. Je pravda, že opovrhuji Katy také prostě jen proto, že mi zůstává nablízku. Opovrhuji všemi, kteří u mne vydrží přes mou tvrdost a přes mé rozmary. Zůstávají, protože mám peníze, protože dobře platím. Tato výtka se ovšem netýká Katy. Ta mě miluje.
Stačilo, abych se objevil na prahu - a viděl jsem: vyskočila ze svého místa, oči se jí rozšířily hrůzou. Zprvu jsem nechápal, potom jsem se dovtípil. Ovšem, ovšem, ona nevěděla, k čemu se chystám. Naprosto nemohla věděti, k čemu směřují všechny ty podezřelé přípravy. Myslila si - co ona si myslila! Přes všechnu urážlivost té představy musil jsem se usmáti.
Skrýval jsem svůj úsměšek do dlaně, neboť jsem nepřišel, abych byl roztomilý, abych se bavil. Vypadal jsem asi velmi výhružně s kloboukem do očí, se zarputilým pohledem. Divný, černý pták, mlčelivý host! Sledovala ostražitě mou volnou ruku za zády. Myslila, že v té ruce je nůž nebo bomba nebo střelná zbraň - to si myslila. A já stál a hleděl soustředěně do jedněch tupých očí. Do jedněch tupých očí! Avšak ne, nebudu o nich ještě mluviti. Zbavil bych své vyprávění všeho, čím by mohlo zaujmouti, kdybych již nyní, na počátku, pověděl všechno, s čím je třeba setkati se až na konci. Když jsem začal uhryzávati ze svého vlastního osudu, také jsem nevěděl, jak to skončí. Nechť neví čtenář právě tak, jako já jsem nevěděl. Ať se jen dá překvapiti, ať prožívá pěkně se mnou mé nádherné zážitky!
Stál jsem a díval se - a Katy čekala jako šelma připravená ke skoku. Přiznávám se, nikdy bych nedokázal to, z čeho mne podezírala. Kdysi jsem se sice dovedl odhodlati k jistému činu, to však bylo něco docela jiného. I já, který pramálo rozeznávám dobré a zlé, vím, že to bylo něco jiného.
Katy si nesmí nikdy osobovati právo ptáti se mne na mé úmysly. Je zvyklá dívati se mi po očích a odhadovati. Nyní odhadla tohle. Konečně, není divu: má vznícená tvář, odhodlaný krok, a nyní to mnohoznačné vyčkávání! Činí mi vždycky radost, uzřím-li úzkost v Katiných očích. Její obdiv, který ke mně chová, je opepřen hrůzou z mé nevyzpytatelnosti. Nedalo mi to. Naschvál, z pouhého žertu, učinil jsem neznatelný pohyb rukou za zády. Takový - řekněme - hrozivý pohyb ke kapse. Vykřikla. Rázem byla u mne, hleděla mi zblízka do očí s výrazem plným strachu a prosby. Ústa se jí chvěla. Přes svou pokoru se připravovala na zápas. Neříkala nic. Jak by si směla dovolit oslovovat mě, když nebyla právě povolána k roli milostnice?
Odstrčil jsem ji a ona se mi pověsila na loket. Cítil jsem, jak se její tělo přilepilo k mým svalům, jak její srdce zabušilo na mém předloktí. To chvějící se poprsí jako by se nabízelo, jako by slibovalo, že svede mé myšlenky na bezpečnější pole působnosti za jakoukoli podlou cenu.
Vyprostil jsem rychlostí blesku ruku a zvedl ji nad hlavu. Druhý výkřik, tentokrát velmi zoufalý, vyšel jí z úst. Dal jsem se nahlas do smíchu. Do drobného, suchého smíchu, jako když se sype kamení. Směl jsem si dovoliti tento smích v tuto chvíli. Byl to stylový smích.
Odstoupila. Stáli jsme hruď proti hrudi. Nedíval jsem se již na ni, díval jsem se jen na špičky svých bot. Opět s rukama za zády. Prudce oddychovala. Hnus mě prostoupil. Bylo mi na zvracení z vší té neomezené moci, z všeho toho bahna, které se kolem mne vzdouvalo a kypělo páchnoucími bublinkami.
Pomalu jsem se otočil a vyšel ze dveří se svěšenými koutky úst.
Krok za krokem jsem chodil zahradou. To byl poslední oddíl mých předsevzatých úkolů: viděti zářiti mlčící dům. Obcházeti rozlehlý a ponurý Hajnův dům s jeho třemi balkóny, s jeho kostrbatými vikýři, s jeho vznosným portálem a barokní prostorností, dívati se na něj, jak z oken sálají slavnostní a tiché snopy světla v marném očekávání. Měla mi tak býti připomenuta první rodinná přijímací hostina v Hajnově vile. Také tenkrát, po všech těch podivných výkladech, jimiž jsem byl vyčastován, šel jsem se projíti do parku. Tenkrát jsem ovšem nešel sám.
Nebe bylo zelené od měsíce a plynoucí mraky černé nebo svítící, podle toho, zda byly prolínány paprsky nebo zapomenuty jimi. Na střeše ležely zbytky sněhu, bezlisté větve trčely k obloze, lavičky zely poloutopené v zmrzlých závějích. Určil jsem si obejíti dům třikrát, vždy v hlubších kruzích. Čím dále jsem zacházel do parku, iluze byla dokonalejší. Ticho, znásobené temnem, nabývalo větší ponurosti. A když jsem se vracel, když se opět blížila světla, bylo to, jako bych kráčel vstříc hostině duchů. Takového záření, a nikde ani hlesu! Hle, nejvýše ze všech podkrovní světýlko komory Bertiny, hned vedle, jako soví oko, jako mázdrovité oko mrtvého ptáka, okénko Neviditelného, zakryté žlutou záclonkou. Pod nimi dva světelné pásy, patro a přízemí, nejníže pak pootevřený zadní vchod a okna Paříkovo a Kryštofovo.
Můj osamělý krok na zmrzlém sněhu cestiček, horečné vnímání a přemýšlení - připadalo mi, jako by se co chvíli měly ozvati tóny klavíru do zimní noci, jásavé tóny, nasbírané bezstarostnými prsty. Co chvíli mohl lehnouti bachratý, směšný stín na žlutou záclonku!
Připouštím, že to vše je jen pouhý patos, nic než divadelní lež. Kdo si však umínil, že se opije, musí záměrně vypíti přiměřenou dávku alkoholu. Kdo si chce opatřiti plodné vzrušení, musí nahmatati uvnitř spící, nepoužívanou klaviaturu a zabouřiti na ní všemi prsty. Nezáleží na tom, je-li prostředkem jen pouhá autosugesce, jenom když se v boku otevře rána a stigmata na rukou i nohou vypotí svou krev!
A tak jsem se postavil nad jedním hrobem. Schýlil jsem hlavu nad jedním kouskem země těsně před krabicí nové garáže. Vydupal jsem si místo ve sněhu, velmi povědomé místo, a pohlédl nahoru nad sebe, k známému půdnímu oknu. Tam nahoře byla černá, hrbolatá čára prejzové střechy. Tam nahoře byla obloha. Stál jsem. Čekal jsem. Nebe se neotevřelo, po paprsku mého oka se nesvezlo dolů žádné smířlivé poselství. Kdysi jsem zhasil skomírající svíci v domnění, že nastává den. Byl to omyl. Noc se stala jen o to temnější. Ovoce mé staré odvahy, na niž jsem býval tak hrd, svraštělo a shnilo. Jsem dokonale sám, žádný živý člověk mi není druhem, potácím se mezi pouhými přízraky, čeho se dotknu, je slizké a páchnoucí, nikde cíle, nikde naděje, nikde východiska!
Avšak ne - člověk jako já nevěří v zázraky. Nestojím o útěchu shůry. Nemám výčitek svědomí, srdce mi nepuká steskem. Nejsem zvyklý naříkati nad něčím, co nelze odčiniti. Nikdy neslzím! Nikdy!
Vytáhl jsem hodinky. Tři čtvrti na osm a pět minut. Vše klapalo bezvadně. Čas byl správně rozměřen. Kráčel jsem k domovním dveřím.
V rozlehlé síni září podivný lustr, podobný hřbitovní svítilně. Je z těžkého, černě lakovaného kovu, je zavěšen na řetízcích, jeho hlavice vyrůstá v jakousi trnovou korunu. Pravá hřbitovní svítilna! Než sem byla zavedena elektřina, svítilo se v ní prý Hajnovými svíčkami. Nikdy jsem neměl rád tuto svítilnu. Její železné hrany kreslily okolo stínu chodce stín mříže a její spodek svítil okrouhlým, nebezpečným okem. V určité chvíli byl stín toho, jenž kráčel síní, prozářen postranními malými žárovkami, pouhou mlhovinou, rozrůstající se v čtyři mátožné polostíny na všechny čtyři strany světa.
Postál jsem dnes pod touto nenáviděnou lucernou s rozkoší. Můj stín čtyřikrát rozšlápnutého pavouka mne nesmírně bavil. Byl jsem živočichem, ukřižovaným na větrné růžici.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 01.11.2020

    Ceska posta
­­­­

Diskuse k úryvku
Jaroslav Havlíček - Neviditelný







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­