ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Defoe Daniel (*asi 1660 - †24.04.1731)

   
­­­­

Robinson Crusoe - 1946 (5)

***

Když vody začínaly opadávati, svlékl jsem se a skočil do moře. Na palubu vraku jsem se dostal tentokrát bez námahy a tam jsem ihned zrobil nový vor, větší než prvý. Ale zkušenosti mne již poučily a proto mé druhé plavidlo bylo pohyblivější. Také jsem naň nenaložil tolik věcí. Přivezl jsem opět mnoho užitečných předmětů. Z tesařské lodní dílny dva pytle hřebů a svorníků, velký svěrák, několik seker a jednu věc, která mne nad jiné potěšila: pískovcový kruhový brus. Vše jsem snesl na plavidlo a přidal k tomu předměty z dělostřelcovy zbrojnice. Několik železných sochorů, dva soudky prachu a dva soudky nábojů do mušket, sedm mušket, ještě jednu pušku a pytel drobného střeliva. Pak jsem posbíral všechny mužské oděvy, které jsem nalezl, svinul náhradní přední plachtu a zabalil visutou rohož a peřiny. Také tento náklad jsem dopravil šťastně na břeh.

Pokud jsem pracoval na vraku, trýznil mne strach, že nějaká zvířata mi sežerou zásoby na břehu, ale když jsem se vrátil, oddychl jsem si. Neviděl jsem ani stopy po nezvaných hostech, toliko na jedné bedně sedel tvor podobný divoké kočce. Když jsem se k němu přiblížil, poodběhl, ale nikoliv daleko, sedl si opět a díval se důvěřivě na mne, jako by se chtěl se mnou seznámit. Namířil jsem naň pušku, ale zvířátko tomu nerozumělo. Proto jsem mu hodil kousek sucharu. Šelmička přiběhla, očichala suchar a sežrala jej. Pak čekala, jako by chtěla ještě. Nemohl jsem však rozdávati pro nic a za nic drahocenné suchary, a zvíře, vidouce, že jíž nic nedostane, uteklo.

Když jsem složil druhý náklad na břeh, postavil jsem si z plachet a strůmků nařezaných opodál malý stan a do něho jsem odnesl vše, o čem jsem věděl, že by na slunci nebo v dešti podlehlo zkáze. Prázdné bedny jsem srovnal do kruhu kolem stanu, abych se aspoň trochu opevnil proti neočekávaným útokům jak člověka, tak i zvířete. Nakonec jsem zabednil z vnitřku vchod do stanu a před něj jsem postavil prázdnou bednu. Pak jsem rozložil na zem peřinu, k hlavě jsem položil dvě nabité pistole, vedle sebe pušku a ulehl ke spánku. Spal jsem nerušené a klidně celou noc, poněvadž mne denní dílo příliš vyčerpalo a unavilo.

Měl jsem bohatá skladiště nejrozmanitějších věcí, přesto jsem však nebyl spokojen. Dokud vrak trčí v této poloze v písku, měl bych z něho odnésti vše, co mohu. Plul jsem tedy denně na začátku odlivu k lodi a vždy jsem si přivezl několik prospěšných věcí. Třetí plavba mne nesmírně obohatila: přivezl jsem si všechna lana, mnoho provazů, všechny velké plachty, které jsem napřed rozřezal na kusy, a také soudek mokrého prachu. Prohlížeje svůj majetek po páté nebo šesté cestě, shledal jsem, že mám půl druhé bedny chleba, tři velké sudy rumu a jiných lihovin, bednu cukru, sud jemné mouky a několik pytlů sucharů. Nyní jsem vyndal chléb z vodotěsných beden a zabalil každý kus do útržku plachty. Vše jsem pak uložil.
Jiného dne jsem rozřezal silné kotevní lano na takové kusy, jaké jsem unesl, a tak dopravil na břeh nejen obě velká lana, nýbrž i celé kormidlovati a kotevní zařízení se vším železem. Pro tyto těžké věci jsem sestavil velký vor z rahnových břeven a z kusů stožáru, který jsem přeřezal pilou. Ale tento vor byl tak nemotorný a těžký, že jsem s ním sotva doplul do zátoky. Nemohl jsem jej ani řídit a nakonec jsem při náporu větší vlny vletěl se vším, co na něm bylo, do vody. Mně se nestalo nic, ale ztráta větší poloviny nákladu mne hnětla. Při příštím odlivu se mi podařilo vyloviti mnoho lan a také trochu železa. Po této nezdařené cestě jsem plul ještě několikrát k vraku a vždy jsem si něco přivezl.

Za prvních třináct dní jsem podnikl celkem jedenáct cest k lodi a po každé jsem se vrátil s plným vorem. Když jsem se chystal k dvanácté plavbě za kořistí, zdvihal se značný vítr. Nepřekážel mi však a proto jsem plul. Předtím jsem již několikrát prohledal velkou kajutu, ale teprve nyní jsem objevil ve stěně velkou skříň. Bylo v ní několik břitev, velké nůžky, několik tuctů menších nožů a vidliček. V druhé zásuvce leželo třicet šest liber šterlinků v bankovkách, několik jiných evropských mincí, brazilské peníze a zlaté i stříbrné piastry. Zabalil jsem toto jmění do plátna a jal se roubiti nový vor. Za těchto prací se vítr obrátil a dul silně od břehu.
Vše mne nutilo ke spěchu, neboť s novým přílivem a větrem proti sobě jsem neměl naděje, že dopluji na ostrov. Vzdal jsem se i úmyslu dokončiti vor a skočil jsem do vody. Po velké námaze jsem přeplul úžinu mezi písečnou výspou a břehem. Poklad, který jsem si přivázal k tělu, jakož i silné vlnobití mi značně ztěžovaly návrat. Nicméně jsem se dovlékl na smrt unaven do stanu k svému bohatství a brzy jsem usnul tak tvrdě, že jsem neslyšel ani bouři, která se venku rozpoutala. Jistě nezuřila příliš silně, ale když jsem ráno otevřel oči a hledal vrak na písčině, nespatřil jsem tam zhola nic. Loď zmizela.

Vzdal jsem se všech myšlenek na vrak i jeho obsah a věnoval všechnu pozornost věcem, které moře vyvrhovalo na břeh. Tak jsem zachránil nejednu bednu s cenným obsahem a několik jiných předmětů, ale vše bylo poškozeno vodou. Rozloučil jsem se tedy i s těmito věcmi a zaměstnával se pracemi, které by mne zabezpečily proti divochům, kdyby se tu náhodou ukázali. Přemýšlel jsem, jaké obydlí si postavím. Jeskyni v zemi? Anebo srub na povrchu? Rozhodl jsem se pro obojí.

Brzy jsem shledal, že se místo, kde tábořím, nehodí pro stálé bydlení. Bahnitá a rozměklá půda v tak těsném sousedství moře nemohla prospěti zdraví a mimo to jsem měl příliš daleko k prameni pitné vody. Hledal jsem tedy vhodnější pozemek, který by zároveň vyhovoval několika podmínkám. Předně musil býti zdravý a blízko pitné vody, za druhé měl státi mezi stromy, abych byl chráněn před slunečním žárem. Na třetím místě jsem dbal o bezpečí před lidmi i zvěří. Za čtvrté jsem chtěl míti vyhlídku na moře, abych nepropásl loď, kterou mi snad Bůh pošle k mé záchraně, neboť jsem nepřestal ani chvíli doufati, že se jednou šťastně vrátím domů.

Pátraje po vhodném místě, došel jsem na planinku na svahu příkrého kopce. Poněvadž pahorek sám ohraničoval tuto rovinku svislou skalní stěnou, vysokou nejméně deset metrů, nemohlo mne nic ohroziti zezadu, neboť o tuto stěnu jsem chtěl opřít zadní stěnu obydlí. Ve skále jsem pak nalezl vyhloubené místo, připomínající vstup do sklepa. Nebyl to však ani vstup, ani sklep. Celá planinka měřila asi devadesát metrů na jedné a sto osmdesát na druhé straně a krásný trávník se prostíral před mými zamýšlenými dveřmi. S jejího konce sestupovala nepravidelná stezička dolů k moři. Stěna za chatou a pahorek vrhaly většinu dne na palouk stín a chránily mne až do večera před slunečním žárem.

Prve než jsem postavil obydlí, narýsoval jsem si na trávníku polokruh o průměru dvaceti metrů, jehož středem byla vyhloubenina ve skále. Na obvod jsem zarazil dvě řady silných kolu, vyčnívajících pět a půl stopy ze země. Nahoře jsem je otesal do ostrých špiček. Mezi oběma řadami jsem ponechal asi dvaceticentimetrovou mezeru. Potom jsem propletl palisádami silné lodní lano, vyztužil je uvnitř řadou třičtvrtimetrových ostrých kolíků a opět svázal lany tak, aby vznikla ohrada, přes kterou se nemohlo dostati ani zvíře, ani člověk.

Do ohrady se nevstupovalo dvířky, nýbrž po žebříku, trochu vyšším než vnější koly. Když jsem vstoupil na dvoreček, vytáhl jsem žebřík za sebou. Do ohrady, anebo jak jsem já ji nazýval, do této pevnosti, odvlekl jsem s nevýslovnou námahou celé své bohatství, zásoby, střelivo a všechnu kořist z vraku. Pak jsem postavil velký stan s dvojitými stěnami, aby mne chránil před dešti, které v této končině zuří dvakrát do roka a vždy neobyčejně vytrvale a prudce. Zhotovil jsem totiž jeden velký stan z fermežového plátna a dovnitř jsem postavil menší. Od toho dne jsem nespal ani jednou na peřinovém lůžku, které jsem přinesl z lodi, nýbrž jako námořník v pořádné visuté rohoži, která kdysi náležela našemu kormidelníkovi. Do vnitřního stanu jsem také uložil zásoby a předměty, které se kazily vlhkem a deštěm. Dokončiv tuto práci, dal jsem se do hloubení jeskyně ve skále. Všechnu hlínu a kameny, které jsem vyhrabal, ukládal jsem rovnoměrně v ohradě tak, že jsem zdvihl půdu skoro o půl druhé stopy, čímž vznikla před domem nízká terasa. Jeskyně za stanem, kterou jsem po dlouhém úsilí vykopal, skýtala mi takřka nedobytný úkryt a byla zároveň skladištěm i sklepem.
Jednou, když jsem rozvrhoval stavbu obydlí, sjel za deště z hustého černého mračna oslnivý blesk a vzápětí zahřmělo. To samo o sobě neznamená ještě nic zlého, ale v tu chvíli jsem si vzpomněl na soudky střelného prachu a uvědomil jsem si, že takovou náhodou bych mohl jedinou ranou přijíti o všechen prach a snad i o život. A na prachu záviselo přece všechno mé zásobování i případná obrana!

Jakmile bouřka odtáhla, přestal jsem pracovat na stavbě stanu a opevnění a zhotovil ihned několik nepromokavých sáčků a krabic. Do těch jsem uložil po menších dávkách prach a roznesl jej do všelijakých vhodných skrýší v nejbližším okolí ohrady. Měl jsem dvě stě čtyřicet liber prachu a za čtrnáct dní jsem jej rozdělil do jednoho sta balíčků. Soudku s mokrým prachem jsem se nebál a proto zůstal v nové jeskyni, kterou jsem rád nazýval kuchyní. Místa, kam jsem jednotlivé balíčky uložil, označil jsem viditelnými, ale nenápadnými znameními.

Při všech těchto pracích, které jsem konal, chodil jsem denně s puškou do vnitrozemí, jednak proto, abych něco ulovil, a jednak proto, abych se pobavil. Zároveň jsem ponenáhlu poznával přírodní bohatství ostrova a jeho zvířenu. Brzy jsem shledal, že tu žijí divoké kozy, což mne v prvním okamžiku potěšilo, ale zlobilo po mnoho dalších dní. Chtěl jsem je totiž chytit, ale chytrá a nesmírně plachá zvířata mi utíkala tak důmyslně a rychle, že jsem se za nimi honil často do únavy a zbytečně. Dlouho se mi nepodařilo se jim přiblížiti.
Trpělivost však všechno zmůže! Neztratil jsem odvahu a nepochyboval, že se mi podaří takovou kozu zastřeliti, ba i lapiti do nějaké léčky. Stopoval jsem je houževnatě a jednou jsem objevil u říčky jejich napajedlo. Nazítří jsem si tam na ně počíhal. Všiml jsem si, že prchaly zděšeně, kdykoli se pásly na skalách a viděly mne v údolí, ale když tomu bylo obráceně, když jsem já stál na skalách a ony se pásly v údolí, nestaraly se o mne. Usoudil jsem z toho, že se dívají ustavičně jen do země a nevidí věci nad sebou. Vylezl jsem tedy na skalisko nad jejich napajedlem a často jsem míval velmi dobrý cíl. Hned po prvé jsem zasáhl samici, vedle níž skotačilo docela mladé kůzle. Když matka klesla mrtva, kůzlátko zůstalo u ní a bezradně čekalo. Mrzelo mě, že jsem zastřelil samici, která kojila mládě, ale potom jsem již nelitoval. Když jsem zdvihl kozu na rameno a nesl ji domů, kůzle poskakovalo za mnou až k ohradě. Nejdříve jsem přenesl kozu přes kolovou hradbu a pak jsem došel pro mládě, doufaje, že se mi podaří ochočiti je; ale zvířátko odmítalo všechnu potravu. Musil jsem je zabít a sníst.
Mám-li však vypravovati příběhy tichého života, tráveného v hlubokém mlčení, o jakém nikdy nikdo neslyšel, musím začíti od začátku a zachovati jakýsi pořádek. Vypočítal jsem si, že mne bouře zahnala na ostrov pravděpodobně třicátého září. Slunce ještě stálo v podzimní rovnodennosti a procházelo mi denně nadhlavníkem, neboť výpočtem a pozorováním jsem zjistil, že ostrov leží devět stupňů a dvacet dvě minuty severně rovníku.

Desátého dne na ostrově mi napadlo, že brzy ztratím jakoukoli představu času. Neměl jsem knihy, ani pero, ani inkoust, neboť na tyto věci jsem při vyklízení vraku zapomněl. Člověk v přírodě nepozná neděli od pátku anebo od jiného všedního dne. Musil jsem si tedy pořídit jakýsi kalendář. Do vysokého sloupu jsem vyřezal nožem: "30. září 1659 jsem vstoupil na břeh tohoto ostrova." Potom jsem přibil příčné břevno a tento velký kříž jsem postavil na místě, kde mne vlny vyvrhly po prvé na souši. Do hran kůlu jsem vyřezával denně vroubek, a dny, které mely znamenat neděle, tedy každý sedmý den, jsem označil zářezem dvakrát tak dlouhým jako všední dny. Prvního dne každého měsíce jsem vyřízl ještě delší vrub. Tento kalendář jsem udržoval v pořádku po mnoho týdnů, měsíců i let, až do dne, kdy jsem odešel s ostrova.

Později jsem na lodi nalezl inkoust, papír i pera, na něž jsem při prvních plavbách k vraku zapomněl. Přinesl jsem též čtyři kompasy, dalekohledy, matematické meřické nástroje, zeměpisné námořní mapy a knihy o mořeplavectví. Měl jsem také tři výtisky bible a několik portugalských knih, mezi nimiž byly i modlitební knížky.

Nesmím zapomínat na psa a dvě kočky, které jsme měli na lodi. Jednou vám povím i o nich několik zajímavých příběhů. Pes vyskočil sám z lodi a připlul za mnou na břeh téhož dne, kdy jsem přivezl první náklad. Žil se mnou na ostrově mnoho let jako můj věrný a dobrý druh. Kočky jsem přivezl na voru. Jak jsem již podotkl, přivezl jsem inkoust, papír a pero a hospodařil jsem dobře, ale jednoho dne mi při vší šetrnosti inkoust došel a moje vědění mi neporadilo, jak mám vyrobiti jiný.

Snesl jsem do ohrady a do jeskyně úctyhodné zásoby nejrozmanitějších předmětů a věcí, ale na rýč, na špičák, lopatu, jehly, špendlíky a nitě jsem zapomněl. S prádlem jsem si nelámal hlavu, tomu jsem opravdu brzy odvykl.

Nedostatek některých nástrojů mi ztěžoval leckterou práci a také kolovou ohradu kolem obydlí jsem stavěl mnohem déle, než bylo třeba. V lese jsem z poražených stromů řezal koly tak těžké, že jsem je sotva nadzdvihl, pak jsem je přitesával do špiček na obou koncích a konečně jsem je dopravoval domů. Opracování a doprava jediného kolu trvala někdy dva dny. Třetí den jsem strávil tím, že jsem kůl zdvihl a zarážel do země.

Zprvu jsem užíval těžkého dřevce jako páky a silného polena jako kladiva, ale potom jsem si vzpomněl, že mám železné sochory. Ani těmi se mi však nepodařilo práci podstatně urychliti. Zarážení kolíků trvalo vždy velmi dlouho. Tak vznikla pomalu velmi pevná ohrada. Pravím ohrada, ale mohu ji klidně nazvati stěnou či zdí, neboť mezery mezi palisádami jsem vyplnil zvenčí drnem. Po jisté době, myslím, že za půl druhého roku, jsem špičky kolu pokryl krokvemi a stříškou, upletenou z větví, rákosu a jiného materiálu tak, že jsem na konci druhého roku měl velký srub se stěnami šedesát centimetrů silnými a s neprostupnou střechou. To již mne chránilo velmi dobře i před prudkými dešti, které trvávaly několik týdnů a dosahovaly často síly průtrží.

Zboží a předměty, které jsem v prvních dobách nanosil do jeskyně, ležely tam dlouho páté přes deváté v neuspořádané hromadě a vyplňovaly prostor tak že jsem se tu nemohl ani otočit. Musil jsem tedy věnovati ještě několik pracovních týdnů uspořádání věcí a rozšíření jeskyně. Kopal jsem hlouběji, a když jsem narazil na měkounký pískovec, šla mi práce lehce od ruky. Hloubil jsem dlouhou chodbu na pravé straně, a když jsem si spočítal, že jsem dosti daleko, vyvedl jsem ji opět ze skály, čímž jsem získal nový východ i vchod vně ohrady a zároveň mnoho volného místa pro skladiště.

Dokončiv tyto nejnutnější práce, začal jsem vyráběti předměty potřebné k lidskému pohodlí: prosté zařízení bytu. Zhotovil jsem si židli a stůl, neboť bez těchto věcí jsem nemohl užívati ani té špetky potěšení, kterou mi život dával. Bez stolu a židle jsem nemohl ani psát, ani číst, ani konati mnoho jiných rukodělných prací.
Nikdy v životě jsem se neučil zacházeti s řemeslnickými nástroji, ale čas, píle, vynalézavost a trpělivost mi denně dokazovaly, že na světě není jediné věci, kterou by si člověk neuměl udělati sám, zejména když má vhodné nástroje a naučí se jimi pracovati. Zhotovil jsem si však mnoho užitečných předmětů bez vhodných nástrojů jenom sekerou a nelitoval jsem houževnatého úsilí, které jsem často musil vynaložiti, aby se mi dílo podařilo. Dejme tomu, že jsem si chtěl vyrobiti obyčejné prkno! Musil jsem nejdříve porazit strom tak silný, jak široké prkno jsem chtěl míti. Potom jsem osekával kmen po obou stranách sekerou tak dlouho, až jsem dosáhl žádané tloušťky a konečně jsem trpělivě ohlazoval obě strany širočinou nebo příčnou sekerou. Tímto způsobem jsem vyrobil z každého poraženého stromu jen jediné prkno a k tomu bylo zapotřebí velmi mnoho trpělivosti, času a práce. Můj čas i má práce v této samotě měly ovšem nepatrnou cenu a proto jsem vždycky získával, ať už jsem jich užíval tak či onak. Jen když jsem pracoval!
Stůl a židli jsem zhotovil nejdříve, a to z krátkých prken, přivezených na voru. Ale když jsem popsaným způsobem opracoval dostatečné množství prken, postavil jsem ke stěnám jeskyně dlouhé, čtyřicet pět centimetrů hluboké police, do nichž jsem uložil všechny nástroje, hřebíky, skoby, železné předměty, vše v nejkrásnějším pořádku. Do jiných polic jsem dal jiné věci a každá věc měla své místo, k němuž jsem snadno mohl. Do skály jsem zarazil dlouhé hřeby a zavěsil na ně ručnice, bambitky a předměty, jež mají viseti; tak se má jeskyně brzy podobala odborně vedenému skladu užitečných nástrojů a potřeb. Radoval jsem se z takového pořádku, který mi jasně ukázal celé mé bohatství a velikost zásob.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 20.11.2012

­­­­

Diskuse k úryvku
Daniel Defoe - Robinson Crusoe - 1946 (5)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)