ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Rolland Romain (*29.01.1866 - †30.12.1944)

­­­­

Petr a Lucie (4)

  • přeložil Jaroslav Zaorálek (Práce, 1985)

Šel po seinském nábřeží kolem Institutu a roztržitě nahlížel do knih u stánku jednoho z mála pouličních antikvářů, kteří ještě zůstali věrni tradičnímu místu. Stál zrovna dole u schodů z mostu Umění. Když zdvihl oči, spatřil tu, kterou očekával. Skicák majíc pod paží, sestupovala po schodech jako laňka. Nerozmýšlel se ani zlomek vteřiny; rozběhl se naproti ní, a zatím co vystupoval k ní, sestupující, jejich pohledy po prvé spočinuly na sobě a vešly. A když přišel před ni, zastavil se a začervenal se. A ona, když ho viděla, jak se červená, překvapením se začervenala také. Dříve než popadl dech, laňka již odcupitala. Když se mu síly vrátily tak, že se mohl obrátit, její sukně již mizela v zatáčce podloubí, jež ústí do Seinské ulice. Nepokusil se běžet za ní.
Opíraje se o mostní roubení, viděl její pohled v plynoucí řece. Jeho srdce mělo na nějaký čas novou pastvu... (Ó drazí pošetilí jinoši!)
Za týden potom bloumal Lucemburskou zahradou, zalitou zlatou lahodou slunce. V tom truchlivém roce tak zářivý únor! Snil při otevřených očích a nevěděl již přesně, zdali sní to, co vidí, nebo zda vidí to, co sní; v jakési žíznivé roztouženosti, jsa v nitru snad šťasten, snad nešťasten, zamilován a napojen láskou stejně jako sluncem, usmíval se, když tak kráčel s roztěkanýma očima, a rty se mu pohybovaly, aniž o tom věděl, a říkaly něžná, nijak spolu nesouvisící slůvka, jakoby nějakou píseň. Šel s pohledem sklopeným k zemi; a najednou, jako když kolem vás prolétne holub, měl dojem, že kolem něho prolétl úsměv. Obrátil se a spatřil, že zrovna prošel kolem ní. A právě v té chvíli také ona obrátila v chůzi hlavu a s úsměvem se na něho podívala. A tu již neváhal a s rukama téměř vztaženýma spěchal k ní s nadšením tak mladickým a čistým, že na něho prostomyslně počkala. Ani se neomluvil. Necítili ani nejmenší rozpaky. Zdálo se jim, že prostě pokračují v započatém rozhovoru.
"Vy se mi smějete," řekl; "a máte pravdu."
"Nesměji se vám." (Měla hlas stejně jako krok živý a pružný.) "Vy sám jste se smál; já jsem se usmála, až když jsem vás tak viděla."
"A já jsem se opravdu smál?"
"Vždyť ještě teď se usmíváte!"
"Teď již vím proč."
Nezeptala se ho, proč se usmívá. Šli spolu. Byli šťastni.
"To je dnes krásné sluníčko!" řekla.
"Novorozené jaro!"
"To na ně jste se před chvílí tak usmíval?"
"Nejenom na ně. Možná také na vás."
"Vy lháři jeden ošklivý i Vždyť mě ani neznáte."
"Jak bych vás neznal! Viděli jsme se přece, už ani nevím kolikrát."
"Třikrát i s dneškem."
"Ach, vy si to pamatujete •..! Tak vidíte, že jsme staří známí!"
"Jak to myslíte?"
"To vám rád povím... Vždyť po ničem jiném netoužím... Och, sedněme si sem! Jenom na chvilku, ano? Je zde u vody tak pěkně!"
(Byli právě u Galateiny fontány; dělníci ji zrovna zakrývali deskami na ochranu před bombami.)
"Ale já nemohu, zmeškala bych tramvaj..."
A řekla mu, kdy musí jet. Ukázal jí, že má ještě víc než pětadvacet minut čas.
Ano, ale chtěla si ještě koupit svačinu na nároží Racinovy ulice; mají tam dobré housky. Vytáhl jednu z kapsy.
"Jistě ne lepší než tato zde... Nechcete?"
Usmála se a zaváhala. Vložil jí housku do dlaně a podržel její ruku ve své.
"Uděláte mi velkou radost...! Pojďte, pojďte se posadit..." Zavedl ji k lavičce uprostřed aleje kolem nádrže.
"Mám ještě něco jiného... "
A vytáhl z kapsy tabulku čokolády.
"Vy labužníku...! A co ještě?"
"Jenže se stydím nabídnout, vám ji, není zabalená."
"Sem s ní, sem s ní! Vždyť je válka!"
Díval se na ni, jak si s chutí ukusuje.
"Dnes si patrně po prvé myslím," řekl, "že i na válce je něco dobrého."
"Och nemluvme o ní! Je to tak protivné!"
"Ano, máte pravdu," řekl nadšeně, "už nikdy o ní nebudeme mluvit."
(A hned se mu dýchalo lehčeji.)
"Pohleďte na ty vrabčáky," řekla, "jak si dávají sprchu."
(Ukazovala na vrabce šplouchající se na okraji nádrže.) "Ale tenkrát večer (pokračoval v myšlenkách), tenkrát večer v metru, řekněte, tak vy jste mě tedy viděla?"
"No ovšem."
"Ale ani jednou jste se ke mně neohlédla... Stále jste byla obrácena na druhou stranu... Vidíte, zrovna tak jako teď..."
(Viděl ji z profilu, jak pomalu ukusuje z housky a přitom se potutelně dívá rovně před sebe.) "Podívejte se na mne! Aspoň trochu! Nač se to tam díváte?"
(Neotočila hlavu. Vzal ji za pravou ruku; rukavička byla na ukazováčku roztržena, takže z ní vykukoval koneček prstu.) "Na co se to díváte?"
"Na vás, jak se díváte na mou rukavici... Jen mi ji, prosím vás, neroztrhněte ještě víc!"
(V roztržitosti díru v rukavici opravdu zvětšoval.) "Ach, nezlobte se, prosím... Ale jak je možné, že to vidíte?"
Neodpověděla; ale v profilu potutelně se usmívající tváře uviděl, jak se směje koutek oka. "Ach, vy šibalko!"
"To přece není nic těžkého. Umí to kdekdo."
"Já bych to nedokázal."
"Jen to zkuste! Tak ne! Vždyť šilháte!"
"Ne, to bych nikdy nedokázal. Musím se, mám-li vidět, dívat docela hloupě přímo do tváře."
"Ale ne, proč by to bylo hloupé?"
"Konečně! Konečně vám vidím do očí."
Dívali se na sebe a něžně se usmívali.
"Jak se jmenujete?"
"Lucie."
"To je hezké jméno! Hezké jako dnešní den!"
"A vy?"
"Petr... Jméno docela všední."
"Jméno smělé... má takové poctivé a jasné oči."
"Jako mé oči?"
"Jasné ano, to opravdu jsou."
"To proto, že se dívají na Lucii."
"Na Lucii? Říká se: na slečnu."
"I ba ne!"
"Že ne?"
(Zavrtěl hlavou.)
"Vy nejste slečna. Vy jste Lucie a já jsem Petr."
Drželi se za ruku; a nedívajíce se na sebe, upírajíce oči k světlé nebeské modři mezi větvemi holých stromů, mlčeli. Proud jejich myšlenek jim procházel rukama a splýval.
Řekla: "Tenkrát večer jsme oba měli strach."
"Ano," řekl, "a bylo to krásné." (Teprve po chvíli se oba usmáli, když si to uvědomili, že každý z nich vyslovil to, co si druhý myslil.)
Najednou zaslechla hodiny: rychle mu vytrhla ruku a vstala.
"Ach, ale teď už musím pospíchat..." Šli spolu tím drobným chvatným krokem, kterým Pařížanky umějí chodit tak pěkně, že si při pohledu na ně ani neuvědomujeme jejich spěch: tak je ta chůze lehká a přirozená. "Chodíte tudy často?"
"Denně. Ale spíš po druhé straně terasy. (Ukazovala na park, na watteauovské stromy.) Obvykle se tamtudy vracívám z musea." (Pohlédl na skicák pod její paží.) "Malířka?" zeptal se.
"I ne," odpověděla Lucie, "to je na mne slovo příliš veliké. Jenom chatrná kýčařka."
"A proč? Jenom tak pro zábavu?"
"Ach ne! Kdepak! Na výdělek."
"Na výdělek!"
"Malovat na výdělek, to je ošklivé, pravda?"
"Hlavně je úžasné vydělávat peníze malováním, když malovat neumíme."
"Ba ne, právě proto se může vydělat. Vysvětlím vám to někdy jindy."
"Posvačíme zas někdy tam u fontány."
"To se uvidí. Bude-li pěkně."
"Ale přijdete dřív? Pravda, že přijdete? Slibte mi to... Lucie..."
(Byli u zastávky. Vyskočila na stupátko.)
"Odpovězte, slibte mi to, aspoň nějakou naději mi nechtě..."
Neodpověděla; ale když se tramvaj rozjela, její víčka přisvědčila "ano" a na rtech, třebaže nepromluvila, jí četl: "Ano, Petře."
A oba si cestou domů myslili: "To je zajímavé, jak spokojeně dnes vypadají všichni lidé."
A usmívali se, třebaže si nechtěli jasně uvědomit, co se to vlastně stalo. Věděli jenom, že to mají, že je to v nich a že je to jejich. Co? Nic. Jak je člověk bohat za takového večera...! Když přišli domů, pohlédli na sebe do zrcadla očima plnýma lásky, jako se díváme na přítele. A říkali si: "Její oči, jeho oči se na tebe dívaly." Spát šli dříve než jindy, protože pociťovali - ale proč? - slastnou únavu. Když se svlékali, myslili si: "Krásné je teď, že máme zítřek!"
Zítřek... Ti, kdož přijdou po nás, stěží si budou moci představit, kolik němého zoufalství a bezedného žalu bylo ve čtvrtém roce války obsaženo v tom slově zítřek... Taková únava! Naděje byly již tolikrát zklamány ! Sta zítřků šla jeden za druhým, sta zítřků navlas podobných včerejšku a dnešku a vesměs vyplněných ničím a čekáním, čekáním na nic. Čas již neplynul. Rok byl jako Styx, podsvětní řeka, obtáčející život kruhem černých a mastných vod, pochmurně se lesknoucích a vypadajících, jako by stály. Zítřek? Zítřek je mrtev.
V srdci těchto dvou dětí Zítřek najednou vstal z mrtvých.
Zítřek je uviděl sedět zase u fontány. A stejně zítřky následující. Krásné počasí přálo těm kratičkým, denně o něco delším setkáním. Přinášeli si každý svou svačinu a s radostí si ji vyměňovali. Petr čekával teď u musejních vrat. Chtěl vidět její práce. Třebaže na ně nebyla nijak pyšná, nedala se prosit a ukázala mu je. Byly to zmenšené kopie slavných obrazů nebo jen částí obrazů, nějaká skupina, postava, poprsí. Na první pohled dosti příjemné obrázky, ale hrozně nedbale udělané. Tu a tam malba dosti správná a pěkná; ale hned vedle školácké chyby nápadně prozrazující nejen neznalost základních malířských vědomostí, nýbrž také naprostou lhostejnost a netečnost k tomu, co si kdo bude myslit. "Ach co, není to tak špatné!" Lucie jmenovala reprodukované obrazy. Petr je,znal velmi dobře. Jeho tvář se vraštila zklamáním. Lucie cítila, že její práce se mu nelíbí; a přece mu s jakousi umíněností chtěla ukázat vše... a také toto zde... tu máš!... nejhorší svou práci! A přitom jí kolem rtů stále poletoval posměšný úsměv; to se vysmívala jak sama sobě, tak Petrovi; ale že by ji Petrovo zklamání nějak mrzelo, to si přiznat nechtěla ani sebeméně. Petr se přemáhal, aby nevybuchl. Ale nakonec toho bylo příliš mnoho. Ukazovala mu kopii jednoho Raffaela z Florencie.
"Ale vždyť to nejsou ty barvy!" řekl.
"Och, to by byl opravdu zázrak!" řekla. "Vždyť jsem ten originál jak živa neviděla! Dělala jsem to podle fotografie."
"A to vám to nikdo nevytkne?"
"Kdo? Kupci? Ani ti neznají originál... A i kdyby jej snad byli viděli, ti si umělecké dílo nikdy neprohlížejí tak důkladně! Červená, zelená, modrá, v tom ve všem vidí jenom planoucí barvičky. Někdy mívám předlohu barevnou, a přece změním barvy... Na příklad toto, hleďte." (A ukázala mu Murillova andílka.)
"A vy myslíte, že je to tak lepší?"
"Ne, to ne, ale bavilo mě to... A pak, je to pohodlnější... A vůbec, je mi to jedno. Hlavní je, aby se to prodalo."
Po této poslední furiantské větě zmlkla, vzala mu z rukou obrázky a hlasitě se zasmála.
"Tak co? Je to, pravda, ještě horší, než jste čekal?"
Smutně se jí zeptal: "Ale proč, proč to děláte?"
Pohlédla na jeho nechápavě zkormoucenou tvář a laskavě, s mateřskou ironií se přitom usmívala: viděla v Petrovi hodného měšťanského synáčka, kterému všechno v životě bylo tak snadné a který nechápe, že člověk musí dělat mnohé ústupky, aby mohl...
Znovu se zeptal: "Proč? Řekněte proč?"
(Stál před ní úplně zahanben, jako by on sám byl tím mazalem... Ano, hodný hošíček! Hned by ho políbila... tak pěkně, slušně, na čelo.)
Klidně mu odpověděla: "Proč? No přece proto, abych měla z čeho žít."
To ho naplnilo úžasem. Na tuto možnost ani ve snu nepomyslil.
"Život, to je složitá věc," lehkomyslně a s mírnou posměšností pokračovala Lucie. "Především je třeba jíst, a to denně. Člověk se večer nají. A ráno aby začal znovu. A také oblékat se člověk musí, celé tělo, hlavu, ruce, nohy. To je nějakých šatů! A platit se musí za všechno. Život, to je ustavičné placení."
Tentokrát po prvé uviděl, co do té chvíle unikalo krátkozrakosti jeho lásky: chudou, místy vypelichanou kožešinku, trochu již obnošené střevíčky a jiné takové
známky chudoby, jež pařížská děvčátka dovedou zakrývat vrozenou elegancí. A srdce se mu sevřelo.
"Ach, a nemohl bych vám... nemohl bych vám snad nějak pomoci?"
Poodstoupila od něho a začervenala se: "Ne, ne," řekla rozmrzele, "o tom nemůže být ani řeči... Nikdy... Nepotřebuji."
"Ale já bych to udělal tak rád!"
"Ne! O tom už ani slova. Nebo přestaneme být přáteli."
"Tak teď jsme přátelé?"
"Ano. Jste-li mi ovšem přítelem i ještě teď, když jste viděl ty mé hrozné mazanice."
"Ale ovšem! To přece není vaše vina."
"Ale mrzí vás to, pravda?"
"Ach, to ano!"
Spokojeně se zasmála.
"To je vám k smíchu, vy zlá?"
"Ne, to není nic zlého. Nemůžete tomu rozumět."
"Tak proč jste se zasmála?"
"To vám neřeknu."
(A v duchu si říkala: "Miláčku! Jak jsi hodný, že se rmoutíš, že jsem udělala něco špatného!") A nahlas řekla: "Jste hodný. Děkuji vám."
(Pohlédl na ni nechápavě.) "Nesnažte se porozumět," dodala a měkce ho pohladila po ruce. "Tak, a mluvme o něčem jiném... "
"Ano... Ale ještě jedinou otázku... Přece jenom bych rád věděl... Řekněte mi, prosím... a nezlobte se na mne... jste zrovna teď v nějaké peněžní tísni?"
"Ne, ne, řekla jsem to před chvílí jenom proto, že jsem nejednou mívala těžké chvíle. Ale teď je už lépe. Maminka si našla zaměstnání s dobrým platem."
"Vaše maminka pracuje?"
"Ano. V továrně na střelivo. Dostává dvanáct franků denně. A to je pro nás mnoho peněz."
"V továrně! Ve válečné továrně!"
"Ano."
"Ale to je hrozné!"
"Ach Bože můj, člověk musí brát, co se naskytne!"
"Ale, Lucie, kdyby vám, co kdyby vám někdo nabídl..."
"Já, jak vidíte, dělám kýče...Ach! Tady to vidíte, že jednám správně, když vyrábím ty mazaniny."
"Ale kdybyste neměla jinou možnost výdělku než prací v nějaké takové továrně na střelivo, šla byste tam?"
"Kdybych musela vydělávat a neměla jinou možnost? Ale ovšem! A jak bych tam pospíchala!"
"Lucie! Myslíte vůbec na to, co se tam vyrábí?"
"Ne, na to nemyslím."
"Všechno, co působí strašné bolesti, co zabíjí, roztrhává, pálí a mučí bytosti, jako jste vy, já, všichni lidé... "
Zdvihla ukazováček ke rtům, naznačujíc mu, aby mlčel.
"Vím, to všechno vím, ale nechci na to myslit."
"Vy na to nechcete myslit?"
"Nechci," řekla.
A po chvíli mluvila dál: "Žít se musí... Jakmile člověk myslí, přestává žít... A já žít chci a chci. Jestliže mě osud nutí dělat, abych mohla žít, to nebo ono, nebudu se přece trápit přemýšlením, jaký je konečný účel té nebo oné práce? To se mě netýká; jsem prostě nucena dělat to; je-li to špatné, není to má vina. V tom, co chci já, není špatného nic."
"A co chcete vy?"
"Především žít."
"Máte život ráda?"
"Ale ovšem. Či to není správné?"
"Ach ne, naopak: je to tak krásné, že žijete."
"A vy? Vy nemáte život rád?"
"Neměl jsem jej rád až do..."
"Až do?"
(Ale tato její otázka se nedožadovala odpovědi. Oba dobře věděli, jak by zněla.)
Petr pokračoval ve své myšlence: "Řekla jste 'především', 'především chci žít'. A co potom? Co ještě chcete?"
"Nevím."
"Ale ano, jistě to víte... "
"Jste všetečný."
"Ano, velice."
"Ale já se ostýchám vám to říci... "
"Pošeptejte mi to do ucha. Tak to nikdo neuslyší."
Usmála se.
"Chtěla bych (zaváhala), chtěla bych aspoň trošinku štěstí..." (Seděli teď docela blízko u sebe.)
Mluvila dál: "Není to přání příliš smělé? Často jsem slyšela, že je to sobecké; a já sama mnohdy přemýšlím, na co vlastně má člověk právo. Když tak kolem sebe vidím tolik bídy a tolik utrpení, opravdu se bojím dožadovat se něčeho... Ale mé srdce přece žádá a volá: 'Ano, mám právo, mám svaté právo na trochu, trošinku štěstí.' Řekněte mi upřímně: Je to sobecké? Myslíte, že je to špatné?"
Vzrušil ho nesmírný soucit. Ten výkřik srdce, to prostinké, nesmělé přání jím hluboce otřáslo. Vyhrkly mu slzy. Jak tak seděli bok po boku na lavici a opírali se o sebe, cítili teplo svých nohou. Zatoužil obrátit se k ní a sevřít ji v náručí. Neodvážil se pohnout, protože se bál, že by již neovládl své vzrušení. Seděli nehybně a dívali se rovně před sebe, k nohám. A tu Petr chvatně, hlasem vroucím a tichým řekl, téměř ani nepohybuje rty: "Ó mé drahé, milé tělo! Ó mé srdce! Chtěl bych vaše nožky držet v dlaních, na rtech, chtěl bych vás láskou celou sníst..."
Nepohnula se a velmi rychle a stejně jako on docela tiše vzrušeně řekla: "Vy blázne! Blázínku...! Mlčte...! Snažně vás prosím..."
Nějaký starší pán pomalu kráčel kolem. Cítili, jak se jim těla rozplývají láskou...
V aleji nebyl již nikdo. Rozčepýřený vrabec dováděl v písku. Vodotrysk sypal jasné kapičky vody. Nesměle k sobě obrátili tváře; a jakmile se jejich pohledy setkaly, jejich ústa se ptačím letem spojila, bázlivě a chvatně se na sebe přitiskla a pak se zase rozlétla. Lucie vstala a odcházela. Také Petr vstal. Řekla mu: "Zůstaňte zde."
Teď se již neodvážili pohlédnout na sebe. A Petr šeptal: "Lucie... Tu trochu... Tu trošku štěstí... řekněte... teď ji máme, že?"

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Lily, 09.03.2008

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­