Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XIX.

Má milá, pojď, přisedni blíž,
ať zobejímám Tebe;
Pánbůh Ti krásnou duši dal,
žes jako anděl z nebe.

Mně jest tak často, jako bych
se zpovídat měl Tobě,
leč slova v ústech zamknutá
tak jako mrtvý v hrobě.

A co tak často Ti chci říct,
to ani jména nemá,
má duše toho plna jest,
leč ústa moje němá.

Jen když Tě mám obejmutou
a duši v Tebe vhroužím,
tu zdá se mi, že všechno víš,
co povědět Ti toužím.

XX.

Na dubě lkala hrdlička,
dole potůček hrčel –
když jsem Ti všecko říci chtěl,
nediv se, že jsem mlčel!

Kdo v neznámý zabloudil kraj,
zdaž z duše vše hned poví?
A člověk příliš člověkem,
by ráj mu nebyl nový.

XXI.

Ty hvězdičky tam na nebi –
to veliké jsou světy;
a já bych jenom věděl rád,
jaké tam tvory vsety.

Zda také někdo odtamtud
se k nám sem dolů dívá,
a jestli tam jako zde já,
o lásce písně zpívá.

XXII.

Ten není rekem největším,
kdo udeřen zas udeří:
ten velký, kdo byl oklamán,
a přece se nezpronevěří.

Kdo lásce doved zlořečit,
ten nepoznal ji ani,
neb láska umí odpustit
a nezná proklínání.

Kdo není schopen oběti,
ten lásky hoden není,
a špatný kněz, kdo sebe víc
než svoji oběť cení.

A kdyby láska žádala
mé žití i mé nebe,
já šel bych jak ten beránek,
že miloval jsem Tebe.