Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XVI.

Jest doba poupátek a růží,
a rosy, doba slavíků,
tu každé kvítko má svou vůni
a ptáček na sta jazyků.

Jest doba povzletu a plesu
a hraní, doba zásnubí,
květ každý nejkrásnějším šatem,
a pták se písní pochlubí.

Jest doba pohádky a báje
a divů, doba zázraků,
zem dýchá květem jen a písní
a úsměv prší s oblaků.

A doba pravdy přec a skutku:
květ v slovu stojí odvěkém,
pták bez klamu své srdce zjeví,
a člověk zas je člověkem.

XVII.

Ó, vítej, modrá obloho
a zlaté světla zdroje;
z čeho se umím radovat,
to po právu jest moje.

A má jest háje tklivá šeř,
kdy ušlým dechům ustlá,
má zřídla jsou, můj jejich ples,
kdy v souzvuk řeky zhustlá.

Můj hor je modrotkaný pás,
kdy jako báj se táhne,
můj je ten lid, má jeho slast,
kdy ve své srdce sáhne.

A širý kraj a obzor ten,
kdy v barvách svých se leskne -
sviť jen, ty zlaté sluníčko,
a mně se nezasteskne.

XVIII.

Tvá ústa sterou písní šumí,
jsou mluvou lásky od věků,
jež nejkrásněj zní člověku -
a přec ti člověk nerozumí.

Na rtech tvých sterý úsměv hrává,
kam hledneš, jaro vyskočí,
kam dýchneš, srdce poskočí -
a přec tě člověk nepoznává.

V tvých ňadrech zlatá zřídla plují,
jež matku písní napájí,
kdy v dítku svém sní o ráji -
a přec tě lidé nemilují.

Ó, těžko víru tomu soudit:
po věků dlouhém provodu,
mít za vůdkyni přírodu,
být člověkem - a přec tak bloudit!