Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XVIII.

Tvá ústa sterou písní šumí,
jsou mluvou lásky od věků,
jež nejkrásněj zní člověku -
a přec ti člověk nerozumí.

Na rtech tvých sterý úsměv hrává,
kam hledneš, jaro vyskočí,
kam dýchneš, srdce poskočí -
a přec tě člověk nepoznává.

V tvých ňadrech zlatá zřídla plují,
jež matku písní napájí,
kdy v dítku svém sní o ráji -
a přec tě lidé nemilují.

Ó těžko víru tomu soudit:
po věků dlouhém provodu,
mít za vůdkyni přírodu,
být člověkem - a přec tak bloudit!

XXV.

Stříbrné lesa praménky -
tam les má ty své myšlénky,
tam bublá, bublá, napoví,
než to svým šumem vysloví.

Tam možná v dno mu hleděti,
až do duše, jak dítěti,
jak vše to v něm se obráží,
co pomyslí, co uváží.

Tam srnky chodí v úradu
a kvítka pro svou omladu,
tam mušky letí v návštěvy
a ptáčci pro své nápěvy.

Tam bludní kleknou poutníci
a pijou nápoj sílicí -
tam duše ve svět hozená
se najde znovuzrozená.

XXVIII.

Pán přírody! A z dějin těch,
jež sám si člověk píše,
víc plyne slz, víc křičí bol,
než z pusté stínův říše.

Pán přírody! A otročil
všem nízké mysli stvůrám,
a kdož jej zvedli v člověka,
ty uštval k hrobu chmurám.

Pán přírody! A nedoved'
ni tak si zmezit hráze,
by lidství své a nelidskost
měl aspoň v rovnováze.

Hleď, svatá matko, přírodo,
jak člověk choré dítě!
Snad v člověka se uzdraví -
až v lásce pochopí tě.