Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

XXXVI.

Tak temnomodrá nebes báň -
a hvězdičky jak zlato;
člověku divno u srdce,
když tak se dívá na to.

A těch hvězd stále víc a víc,
že ani konce není -
a přec tam není každičká
ta hvězda k nalezení.

Jen když v dvě srdce mladinká
dech první lásky vchází,
tu na tom modrém nebi též
prý nová hvězda vzchází.

A v jednom-li z těch srdcí dvou
květ lásky schne a vadne,
tu s toho nebe modrého
i zlatá hvězda spadne.

XXXVII.

Ten ptáček, ten se nazpívá,
jak by byl píseň živá;
ba kdo v svém srdci lásku má,
nedivte se, že zpívá!

A ptáček ten tak od srdce
a k srdci mluvit umí,
že div by člověk neplakal,
když srdcem porozumí.

Ba často mně to připadá,
že jsem mu druhem v lkání,
neb i ty moje písně jsou
jen jemné naříkání.

XXXVIII.

Tak ticho kolem - zdá se mi,
že sen se k očím vkrádá,
jako když ptáček k samičce
se v měkké hnízdo skládá.

Ta noc tak pěkně ustlala -
na nebi hvězd až milo.
Snad mnohé srdce zabude,
zač dnem se kormoutilo.

Snad mnohé srdce zabude,
a co proň v světě není,
snad snem se mu to navrátí
a bude k potěšení.

XXXIX.

Mně zdálo se: "Bol sestár' už
a bude s ním už amen,
a slzí - těch už vyteklo,
že vysch' už jejich pramen."

Tu jsem si zpomněl na Tebe,
a duše má se chvěla,
a cosi v ní se ozvalo,
jak by Tě ztratit měla.

A oči mi se zalily,
radosť se v pláč mi mění,
a já poznávám s bolestí,
že slzám konce není.