ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Čech Svatopluk (*21.02.1846 - †23.02.1908)

­­­­

Hanuman

- 1884

I

Vzdychal jsem jak světec pouště
po vidinách rajské síně,
zatím rarach pokušitel
vhopkoval mi do jeskyně,
po mně drze tančil vzhůru,
usadil se nad nosem
jako bůžek na pagodě
s bajným v ruce lotosem.

Zamáv čaromocným květem
a hned tisíc divných knotků,
okřídlených pitvor, gnomů,
skřítků, rarášků a šotků
před mušlí se vyrojilo,
v nížto mořští koníci
vezli píseň rozpustilou,
rolničkami zvonící.

Nadarmo jsem volal: Vari!
Jinde huď tu skočnou notu
na cimbále žertů sistrem
satirických hran a hrotů.
Já chci píseň, jejíž struny
z duše krásou nadšené
ryzím zlatem poesie
zvoní hymny vznešené.

A tvůj úbor fantastický,
falešné ty cizí cety!
Řeknou: Tolik vábných květů
čeká jenom na poety
v našich luzích, tolik hrdin
v dějů knize domácí -
a ten kams až do Indie
pro šašky se trmácí! -

Marno všecko: dále chřestí
rolničkami v bujném skoku,
hledí na mne vyzývavě,
posměch v jiskřícím se oku,
lichým duhojasem křídel
papírových třepetá,
jako můra krouží vůkol,
škemrá: Pusť mne do světa!

Nuže, leť si! Zasviť klamně
nalepeným křídlem rajek,
poetické duše chytře
vlákej do pralesa bajek
a pak mrkvičku jim strouhej
na houpačce liany,
třeba pohoršilas moudré
neindické bramany!

II

Kdesi ve pralesích Hindostanu
rozvaliny města obrovského
truchlí v upomínkách slávy zašlé,
nádhery, jež klesla do hrobu,
sníce o velebném davu chrámů,
o hemžení nábožného lidu,
o palácích, kde se drahokamy
třpytil prestol pyšných nabobů.

Nyní trosky pagod, minaretů,
hrdých radžů rozkotaná sídla
skrývají se pod vějíře palem,
pod mohutné koše banánů:
prales ukryl soucitně tu spoustu
v těžký rubáš z lupení a květů,
na líc slávy zahynulé spředl
v hustý závoj sterou lianu.

A v té vzdušné přízi úponkové,
jako mrštná chasa námořnická
v síti lan, rod opic dovádivých
provádí své reje závratné;
báječného opa Hanumana
(s nímžto Višnu, přijav tělo Ramy,
slavně dobyl výspy obrů, Lanky)
potomstvo to jesti posvátné.

Před časy zde opice ty svaté
chovány jsou v chrámu velkolepém
něžnou péčí hindů bohulibých
pod záštitou Durgy bohyně,
a když chrám i s městem klesl v rumy
zlobou nepřátel, zde pozůstaly
nad troskami, bydliteli jsouce
jedinými v této pustině.

Sytily se různým sladkým plodem
lesních obrů, jejich zeleň hustou
oživoval z jitra do večera
opičí té obce vřesk a rej;
pitvorných těl byly; ohon dlouhý
větví hbitě chápal se jak laso;
pod náčelkou chlupů rozježených
téměř lidský měly obličej.

Žily po způsobu jiných opů,
ale po zákonu zasvěceném
vždycky jeden mezi nimi králem
uznáván byl z času dávného;
dědila se královská ta hodnost
utvrzeným posloupnosti řádem
přímo od božského Hanumana,
opičího reka slavného.

Poslední teď Hanuman jim vzrůstal
pod laskavou péčí jasné matky,
ctností mnohou všechna srdce opí
v tuchu příští slávy ztápěje;
ale Parvati svým hrozným srpem
srubla list, jenž poupě skvostné stínil,
a žár sudby nepřátelské sžehl
všechny hrdé sny a naděje.

Kdys ve stinném koši sykomory
královna jej v loktech uspávala,
něžně odstraňujíc z hebké srsti
smělce ssající tam vzácnou krev;
náhle vyšel z bambusové houšti
netvor lidský v námořnickém šatě,
neobměkčil kamenné mu srdce
mateřské té něhy tklivý zjev:

rozlehl se lesem rachot, výkřik,
dým se vyvalil a shůry kněžna
kácela se s listnatého trůnu,
zastižena smrtným olovem.
Vrah pak syna z loktů matky mroucí
vyrval, odvlék na mohutný koráb,
do neznámé odvezl jej dálky
spoutaného mrzkým okovem.

III

Jaké boly zmítaly tvým nitrem,
Hanumane ubohý,
když ti v dálce soumrak zahaloval
rodné lesní ostrohy,
když jsi s kormy rozhlížel se v hoři
po neznámém, nekonečném moři
pod hvězdami cizí oblohy!

Ty, kol jehož skrání svity hvězdné
tkala dávnověká báj,
jehož chválou zněla svatá Ganga,
zněl i sněžný Himalaj,
jemuž Indů lid se zbožně kořil -
nyní hrubých šprýmů terč jsi tvořil
pro surovou námořnickou láj.

Tebe, jenž jsi býval světlou modlou
bytostí všech sourodných,
kterýs poznával jen vroucí lásku
v matky loktech lahodných,
v jejích pohledech tak plných něhy -
tebe nutily teď důtek šlehy
do poklon a kejklů nehodných.

Takto vzácný zajatec se plavil
mnohou nocí, mnohým dnem;
cizokrajných břehů pestré zjevy
vůkol míjely jak snem,
až pak v dáli koráb na severu
v albionské mlhy smutném šeru
stanul ve přístavu hlomozném.

Tamo v dýmu námořnické krčmy
na rohožce z rákosu
op se choulil smuten - až tu náhle
větve známých kolosů
rozpjaly se nad ním přeširoko,
z tůně šeřivé jak báje oko
zasvítil mu kalich lotosu.

Listů obrovitých řásná zeleň
osvěžila skrání plam,
větví soumrakem se motýl zaskvěl
křídlatý jak drahokam,
svitla listím datle zlatohnědá,
sáhl po ní - chytil vzduch - ó běda,
všechno bylo pouhý spánku klam!

Z jitra pán mu zřídil roucho vzácné:
dobrodružný jevil tvar
klobouk dvourohý a chochol zářil
báječně jak víly dar;
rudý frak, pln okras filigránských,
klátil párem šosů dlouhatánských
kolem fialových šaravar.

Sedě na kvikavém kolovrátku,
pánovu jenž tížil plec,
vypravil se na pouť uměleckou
do Francouz, Vlach, do Němec,
od rév jihu k jedlím na severu
půl Evropy proputoval věru
opičí ten kníže bezzemec.

Vítán dětí jásotem a smíchem,
musel jeviti svůj um
v ruchu měst i před vesnickou krčmou,
bavit obecenstva tlum,
uklánět se dvorně, klobouk snímat,
v karty hrát, z lodnické dýmky dýmat,
chodit po hlavě a píti rum.

Obvázav si zručně kolem šíje
bílé cípy ubrousku,
krmě krájel, pěkně na vidličku
sbíral kousek po kousku,
sklepníku frank podal velkodušně,
posléz párátka též užil slušně,
víno čistě setřev s licousků.

Peníze pak sbíral v pestrý klobouk;
někdy umělci též vhod
z ručky štědré zapadl tam sladký
sadu severního plod,
spával v loktech svého velitele -
zdálo se, že pustil z mysli cele
dálný prales a svůj božský rod.

Ale posléz omrzela plavce
kočovnická světem pouť,
zatoužil zas navinovat lana,
širým oceánem plout,
a tak jednou vstoupil ve přístavě
na koráb, jenž uchystal se právě
plachty k cestě dálné rozepnout. -

Impresario kýs geniální
záměrem byl velkým jat
jako Alexandr umělecký
dobýt Himalaje pat,
musám žíznivým v panenské půdě
pod Indem a Gangou, na Nerbudě
nový živný pramen vytepat.

A hned sbíhaly se mimů davy
z východu a západu,
sletěly se baleriny, divy
chtivé slávy, pokladů,
dobýt piruetou, ariemi
Golkondu tam s diamanty všemi,
všechny skvosty Allahabadu.

Snily zlatovlasé primadony,
jak jim sprchne do klínů
zlatý dešť a liják almandinů,
safírů a rubínů,
a sbor baletní tam čekal milce
pod turbany z perel, chystal štilce
pro velebné nosy bramínů.

Stěží koráb, archa umělecká,
stačil pojmout do svých cel
vše, co svět, jenž z prken buduje se,
k Indu přeplaviti chtěl:
ohromnou tu spoustu různé zdoby,
beden, krabic, skřínek, garderoby,
vaty, vlásenek a líčidel.

Zpěvem hlaholíc loď Argonautů
hrdě brázdí mořský luh.
Na ní lodníkem pán Hanumanův
a s ním op dlí, věrný druh;
ó jak svitlo Hanumanu oko,
když kol něho volně, přeširoko
rozepjal se oceánu kruh!

Jaké city srdcem jeho vlály,
an skrz lan a ráhen mříž
nocí teplou opět v záři skvostné
uvítal ho jihu kříž,
když loď, na obzoru zamodralém
zas mu jevíc sličné sbory palem,
k otčině ho nesla blíž a blíž!

A čím blíže k ní, op častěj v dumy
jakés vážné poklesá.
Jednou vyskočil - zrak postih v dáli
rodného zjev pralesa - -
než tu náhlá bouře vzteklou rukou
rozvířila hudbou hromozvukou
moře hlubinu i nebesa.
Hoj, tu na korábu přenešťastném
davy pěvců, aktérů
tragedii svedly srdcelomnou,
hrůzně krásnou operu,
k nížto v tympany a tuby řvoucí
bouře hudla průvod dušervoucí,
o němž nesnilo se Wagneru.

Hanuman z té vřavy vyšplhal se
na stožár - vtom blesku žeh -
hromu rachot - vrchol stěžně klesl
v rozkypělé vlny šleh
a s opičkou pak, jež se na něm pevně
držela, hloub oceánu hněvně
vyplila jej na indický břeh.

IV

Ó pralese, ty spousto nádherná
krás, velebnosti, kouzel, hrůz i žasů,
ty pokladnice tvarů nezměrná
i barev, světel, stínů, vůní, hlasů,
jak půvabně jsi rázem procitla
dne polibkem! Jak hrdá temena
tvých velikánů pod ním zasvitla,
vrcholků valných zeleň plamenná,
vln smaragdových bleskotavé moře!
Leč korunami knížat pralesa
i v nižší oblasti den poklesá,
kde druhý les, těm podrost obrům tvoře,
však spodní houšti sám jsa mocný štít,
své listy svěží, veliké a malé
v bohatství forem skládá neskonalé.
Tu báječné je nakupení zřít
vějířů ohromných a chocholů,
jež s palmových se šíří vrcholů
a složeny jsou skvostně, divukrásně
z čepelů zelených a jemné třásně.

V tom listů mnohotvárném zpeření
noc potýká se hravě s denním svitem
v odstínu sterém, vábně rozmanitém,
až dolej hustší, hustší šeření
přechází zvolna v soumrak pověčný,
kam do úžasné směsi bylin všakých,
v mok, plíseň, v kořenů spleť křivolakých
den nikdy nesklání zrak všetečný.
Než ve výši svit budí na sta duh
a pablesků. Tam rozepjatý v kruh
terč lupenů, jichž konce zohýbané
jak zdobné třepení jej vroubí kol,
uprostřed šera osaměle plane
jak zlatý velmogula parasol.
Zde liana, jež visí girlandami
se sykomory, v zápleti svých spon
hrá zvonců sličných barvitými plamy,
že řek bys: rubín, safír, chalcedon
to svítí s nádherného bandalíru -
den rozmetal zde skvostů plnou míru.
A pralesem teď táhne svěží dech,
jak vál by z Jitra slastiplné hrudi,
sto vůní nese, v listech šeptá všech,
ruch žití mnohotvárný kolkol budí.
Tu papoušek svým skřekem slunce zdraví
a rozkyvuje purpur třepetavý
svých křídel, čechrá smaragdový bok.
Páv divoký se míhá v přeletu
jak zářný oblak z duhobarvých ok.
Tam kolébá se motýl na květu
jak oheň křídlatý. Výš opice
sen střásají, ve větví, úpon směsi
jak šotků roj hluk pustý tropíce:
níž střemhlav letí, za ohon se věsí,
po kmenech spouštějí se jako blesk
a houpají se směle na lianách
v pitvorných obratech. A na všech stranách
zní shora, zdola jejich šum a vřesk.

Dnes opic roje bouří divná zvěst:
že vládce živ, že v jejich středu jest,
že navrátil se náhle z dálných stran
ve kroji divném božský Hanuman,
jejž dávno oplakaly - obec sirá -
že k jeho rozkazu ve valný sněm
teď odevšad se národ opů sbírá.
Jak rarášků by lesem bouřil tem,
vše spěchá tam, kde v lůně ssutin charých
své sněmoviště mají z časů starých.

Ve středu města - spousty trosek nyní -
jež prales větevnatým krovem stíní,
zřít rozvětralou sivou pagodu,
jež nesčíslné bůžků podoby
a zvířat, vížek jeví v obvodu -
mech pokrývá ty zpustlé ozdoby -
a shora čtverým sloním nad chobotem
báň malou nese s lupenitým hrotem.

Na této báňce jako na prestolu
již sedí Hanuman a kolem něho
na soškách, vížkách po pagodě dolů
tlum předních opic rodu vznešeného.
Již také vůkol odevšad se rojí
sbor sněmovníků ze ssutin a stromů ...
Les větve mocné nad pagodou pojí
jak šerou klenbu ohromného dómu;
než kopule ta zdá se žíti celá
úžasným rejem drobných satanů:
ve mračna opic bouřně rozechvělá
zdá měniti se listí banánů,
chleboňů, mangiv, banyan a palem,
zdá živým ovocem se plnit valem
a všechny větve dokola se chvějí
pitvorným hemžením těl chlupatých
a sterými se šklebí obličeji.
I po lianách svislých, rozpjatých
se kupí hustě, od lesního stropu
v dol houpají se těžké hrozny opů.

Jak slovy pojmouti tu zvuků směs,
ten vřesk a šum a skřek, jímž opů sněm
les rozvířil, svůj projevuje ples
nad krále ztraceného návratem!
A král tam klidně seděl na pagodě.
Skrz otevřenou nad ním lesní báň
proud světla mihotavý padal naň,
kol těla skvoucí glorii mu plodě,
v níž zřetelně se jevil vzácný zjev:
frak šarlatový s hojnou třásní zlatou
a spodky fialové za oděv
sloužily králi; hlavu hrdě vzpjatou
kryl divotvárný klobouk veliký,
podobný onomu ve tvaru, slohu,
jejž nosil slavený syn Korsiky;
leč zlatý střapec v každém visel rohu
a nad ním chochol mohutný se skvěl
ze zlatých drátků, pestrých per a skel.
Ten oblek věru důstojným byl bohů!

Sněm opů na vše s úžasem se díval
a mnohý vydával křik obdivu,
ač také leckterý op hloupý skrýval
smích nad fračiskem v lian pletivu.
Až posléz zahřímalo se všech stran:
"Buď zdráv nám kníže, velký Hanuman!"
Tu vládce opů klobouk skvostný sňal
a řečí plamennou sněm započal:

"Buď Višnu veleben, měj vroucí dík
i svatý praděd můj! Přímluvným slovem
on jistě, kdysi Ramy pomocník,
jej pohnul tam ve stanu oblakovém,
by unésti mne dal přes valné moře
tam, poznání kde zasvitla mi zoře.
Teď odsloněný zrak můj pravdu stíhá
a rozevřena leží přede mnou
osudů opičích a lidských kniha -
čtu každou její známku tajemnou.

Op, všeho tvorstva vrch a diadém,
z ruk božích vyšel nadán v plné míře
vloh duševních a hmotných pokladem.
I množil se, svá sídla zemí šíře.
Leč jedna část té velké rodiny
v původním stavu ztrnula, byt majíc
na větvích stromů, jejich plodiny
- dar přírody - bez práce pojídajíc,
své vlohy vzácné zůstavujíc ladem,
že mnohé zakrněly, zašly zcela,
a víc a více s tupých zvířat stádem
se sbližujíc, jež za soudruhy měla.

Část druhá naopak vždy výš a výš
své dary rozvíjela čilou snahou,
zem poddávala sobě, tvorů říš,
vždy pokroku se ubírajíc drahou;
po valné, nespočetné řadě věků
tak povznesla svůj um, tak vyspěla
ve brusu zevnějším a žití vděku,
od lesních bratrů svých tak docela
se odlišila, že jen stěží bys
teď uvěřil ve stejný původ obou,
by nevěstil jej tváře, těla rys.
Což ach, řeč opičí se zdráhá mdlobou
vznět líčit můj, když pomním na Evropu,
vlast nejkrásnější vzdělaných těch opů!
Ta líčit města, plná třpytných skladů,
ty karosy, ten vyfintěný dav,
tu žití rozkoš, pohodlí a vnadu,
ten vybroušený společenský mrav.
Ach, vyznávám, stud hanby na tváři:
my proti nim jsme míň než barbaři.
Jak němá tvář, jež s nimi v lesích žije,
jen jídlo známe, šplh a přemety,
nám nesvitl ni paprsk osvěty,
nás hudba nešlechtí ni poesie,
a sotva jménem divadlo nám známo
a politika, salony - ó Bramo!
Ký div, že opic pokročilých, lidí
(neb již i za to jméno "op" se stydí),
rod osvícený pohlíží tak spatra
na pralesního surového bratra.
Ba, bratrství to dávno zapřel zcela.
Nedávno teprv slavný člověk jeden
to bratrství doznal, velkým srdcem veden -
a jaká bouře proti němu hřměla!
Však líp než on já chci jim dokázat
náš stejný rod, že pouhou vůlí snadně
ten zapřený a povržený brat
k nim povznésti se může, ne-li nad ně.

Když tamo prvně, v duši stud a lítost,
jsem s lidským porovnal náš bídný los,
tu náhle čelem zajiskřilo cos
a mžikem prohřálo mou celou bytost:
to jiskra byla velké ideje,
jež rostla dechem blahé naděje
a přede mnou teď vůdčí hvězdou plane,
k níž pohled nadšený se obrací:
bych z potupy své plémě zanedbané
vznes osvětou a civilisací,
bych prsť, jež předků mnohověkou nedbou
nechána ladem, zplodil ducha setbou
a učinil svůj národ činem slavným
kulturních plemen druhem rovnoprávným.
Dnes ještě ruka má se díla chopí.
Než přistoupím k duševní sféře vyšší,
tré vyhladím, co zevnější zjev opí
od člověckého nejnápadněj liší.
Věc první dotýká se ohonu,
jenž k posměchu jen za námi se vzdýmá;
než srubnem zbytečnou tu příponu
a nepěknou, ba neslušnou - dím zpříma.
Pak nohu, která zneužitím dlouhým
se stala ruky pomocníkem pouhým
a místo řádné chůze bídně tápe
neb větví palcem všetečným se chápe,
vrátíme k původnímu určení
a řádná obuv, spínajíc ji pevně,
tvar její záhy vhodně promění.
A teď - ach žel, že promlouvat mi zjevně
o věci té - ve valném shromáždění -
jíž neslušno se dotknout beze rdění -
Ach, žel, tak děsně zanedbán tvůj cit,
že bez ruměnce, národe můj drahý,
as vyslechneš, co nahlas vyslovit
se zdráhá cudný jazyk můj: Jsi nahý.
Ne - neukazuj větší pro potupu
na hrubou srst, ten zvířecí háv chlupů -
ten halí jen - Však řeč mi vázne studem.
Dost o tom předmětu. Jen povím krátce,
že do sukně a kalhot, do kabátce
po lidsku nadál oblékat se budem.
Tak předem zjednáme si lidský vzhled
a dál pak chutě bude stoupat nám
po stupních mravu, umění a věd
ve člověčenství jasný velechrám!"

Král odmlčel se; vůkol opic mračna
též visí bez ruchu. Jak meteory
ty velké myšlenky jich slní zory,
ta perspektiva skvělá, nedozračná.
Po chvíli teprve ty mraky těl
ruch udivení bouřně rozechvěl:
sto šermujících ruk tu vzduchem lítá
a vrtí se a kývá sterá leb,
sto postav sebou hází, škube, zmítá,
na tváři sterý posuněk a škleb.
Než co jich tamo vykládá své umy,
jen pustý slyšet šum - hlas všichni tlumí -
a rozpačitě slavný řečník mnohý
se škrábe za ušima palcem nohy.
Až starý jeden opičák - zjev chmurný
se stříbrem vážných šedin v řídké srsti,
ve tváři tisíc vrásek, pohled zpurný -
plod mangovníku drže v jedné hrsti,
se sivým vousem levicí si hraje
a třetí rukou lehce objímaje
úponku vzdušnou tropického svlačce,
v němž volně seděl jako na houpačce,
teď čtvrtou ruku ke knížeti vztáhl
a takto po řečnickém lauru sáhl:

"Dím od plic: nesouhlasím s tebou, králi!
Ne lidé nad námi, než nad člověkem
my stojíme, jak předci naši stáli.
Hle, jasný důkaz v ději starověkém:
když bohu, jenž tvar lidský na se vzal,
milostnou Situ olbřím Ravanas
kdys unesl na Lanku, tu nehledal
u lidí pomoci, než volal nás,
na Hanumana spoleh, na Sugrivu.
A co ta slavná opí knížata
pak vykonala udatnosti divů,
jak Hanumanem obru odňata
choť Ramova, jak mostu oblouk smělý
přes moře na Singhalu vystavěly
pak ruce opičí - to v dějin desky
je slavně psáno nesmrtnými lesky.

A přednost naši uznal člověk sám:
že Indu rod náš polobožským, věstí
od Himalaje k moři mnohý chrám,
kde sbory opic nábožně se pěstí.
Jen žijme dál, jak žili předci naši.
Plod mangivy - co sladší širým světem?
A život zde, na větvích s vonným květem
ve stinném pralese - co můž být krasší?
Jen hloupostí jsou věda, osvěta
i vzdělanost i blouznění ta všecka -
víc pro mne ceny má ta mangy pecka.
Já vyhléd také trochu do světa,
až v Madrasu jsem byl i v Bombaji
a zřel jsem život evropských těch bloudů,
jak naškrobeně kruhem sedají,
podobni loutkám tragantových oudů,
a váží úzkostlivě každé hnutí
i posuněk, jak fráze jalové
vždy přežvykují, do poklon se nutí -
dík pokorný za žití takové!
By bláhovci ti měli rozum větší,
k nám prchali by v náruč svobody
z těch samovolných pout a marných péčí
na čistá ňadra matky přírody.

Ba, k čemu nám ty floutky napodobit -
spíš oni k nám se mají přizpůsobit!
My zůstali, jak nejmoudřejší bytost,
jak duše přírody nás utvářila -
nač o to dbát, čím lidská fraškovitost
původní výtvor boží znešvařila?
Jak libo, králi, ohon ten si haň -
já s plesem nosím jej, jsem hrdý naň.
Viz štíhlounký ten útvar, jemně hravý,
tu graciosnost měkkých pohybů -
on v každém vzbudí vroucí oblibu,
v kom nezkalen pro krásu smysl zdravý.
On k životu na stromech potřebný
a zasvěcen je nespočetným věkem:
děd, praděd náš se honosil tím vlekem,
jím Hanuman se pyšnil velebný;
i hvězdy nejkrásnější v zářné prouze
po nebi vlekou jiskrnatý chvost:
a my jím pohrdneme - proto pouze,
že člověk vzácné ozdoby té prost?!
A nohy, jejichž prsty volné, hbité
jsou schopny hmatu, práce rozmanité,
zdaž ochromlé jich palce máme s mukou
vtěsnávat krutě do španělské škorně
a prachem, blátem hápat nemotorně?
Ne! Raděj budem o svých čtyřech rukou
nad hroudou pozemskou, s níž člověk spjat,
dál k čistým výsostem se pozvedat.
I na té hebké srsti mějme dosti,
jíž, kde je třeba, příroda nás kryje;
cos o nahotě mluvil, o cudnosti,
to, králi, směšná lidská pruderie.
Nám dány přírodou ty tvary všecky
a známe je - nač krýt je pokrytecky?
Mne nevpravíš do strakatých těch cárů,
já zešedivěl bez kalhot a k stáru
ze sebe neudělám tatrmana -"

"Dost!" vykřikl tu kníže, hněvem plana.
"Tak neurvalý tón a vyzývavý
as nepoznaly sněmů anály.
Ach, pohádkou vám parlamentní mravy
a jak se sluší mluvit ke králi.
Pryč ze sněmovny: kliď se a buď rád,
že nevydal jsem dosud trestní řád,
sic byl bys, troupe, odevzdán již katu
pro hrubé uražení majestátu!"

Op starý zaražen pohlížel k němu,
pak zády obrátiv se k opů sněmu
výš po lianě na pipal se soukal
a tamo listím ukryt ve vrcholu
ssál mangy šťávu, přesedával, broukal
a pecky zlostně odhazoval dolů.

A král teď pádných argumentů vojem
tak ničil řeči odpůrcovy dojem:
"Můj velký praděd se hvězdnaté výše
prohlíží asi s malou rozkoší
zastánce takového; stud má spíše,
že praotcem je tomu hastroši.
Ctít velké předky své, to dobré jesti;
leč kdy tak vnuci nejzvrhlejší právě
svou směšnost sluní ve svých předků slávě,
zbabělci sami, jejich mečem chřestí,
jich velkostí se dmou jak větrem měchy:
tu mním: tak mohou chlubiti se blechy,
jež strpěl ve královské hřívě lev,
že lví jim krouží útrobami krev.

Ten břídil vážil cestu dalekou
pro důkaz svůj až v dobu pravěkou.
Jeť nedoukům nejlíp v onom kraji,
kde v mlze pestré obrys všeliký
se tratí oku vážné kritiky.
Než prohlédněm si střízlivě tu báji.
Ctím Hanumana, vím, že slavný jest,
však pravda neukrátí jeho čest.
Bůh v Ramu vtělil se, tož ve člověka,
ne v opa - člověk tedy přednost měl -
a člověk ten byl vojska velitel,
jen v pomoc maje opičího reka -
toť opí přednosti jsou pravé ruby.
I mostem zázračným se marně chlubí:
jej, pravda, ruce opic vystavěly,
však Samudra, bůh moře, napřed celý
plán stavby načrtal; jen hbité svaly,
jež přiznávám, k té práci opi dali,
ni um ni vtip - toť věru sláva levná -
i sloní rypák nosí k stavbám břevna.
Je směšno chlubit se tou skrovnou rolí,
již Ind nám ve své bohoslužbě dává,
když ledačemus úcty rovné přává -
vždyť znáte v Benaresu svaté voly!

A zvrhlý vkus ať chválí sebevíce
ten praničemný vzadu přívěsek:
je přírody on zjevný poklesek
a přímo ve tvář bije estetice.
Tvar nohy člověka prý k zemi víže,
co zatím op se k nebi vznáší blíže:
však ještě výš se nese papouš hloupý -
snad proto lepší nás ti pestří troupi?
Noh našich zvrhlý způsob nynější
je ku šplhání, pravda, schopnější:
leč nechcem právě s ledajakou zvěří
nadále šplhat po stromu a keři
ni skotačit po vzdušné úponě -
než pěkně sedat v řádném saloně.

Co nahoty se týká konečně,
ó buďme rádi, že v ten lesní taj
až dosud nepronikl všetečně
z Evropy žádný novin zpravodaj,
(z té Evropy, kde leckde v tyto časy
i ňadra dívčí opěvat je hřích
a policie trpí nahé krásy
jen leda na bohyních antických):
ten kdyby debatu tak nemravnou
zde vyslechl a sdělil svému listu,
k ní přilhav mnohou črtu zábavnou,
jakť obyčejem pánů žurnalistů -
což byl by vydán v potupu a šprým
náš sněm před celým světem vzdělaným!

Leč dosti slov. Jen končím přísahou,
že přes odpor všech hlupců, netečníků
a tmářů, copařů i zpátečníků
dál s neoblomnou půjdu odvahou,
kam jasná, vznešená mi kyne meta:
budoucnosť velká opičího světa."

Zněl po té řeči křik i potlesk chvalný,
ba jeden op až příliš loyálný,
chtě tlesknout všemi čtyřmi dlaněmi,
se octnul pádem hřmotným na zemi
(jsouť byzantinci mezi opstvem taky);
než dobře poznal kníže bystrozraký,
že nejdou ze srdce ty hlasy chval,
a proto mrzut obrátil se dolů,
kde op, jenž Bhandragurou sebe zval,
pod báňkou chrámce, nejblíž u prestolu
na sloním rypci seděl po jízdecku,
jsa vznešen nad opičí šlechtu všecku.
Té vzácné osobnosti ptal se vládce:
"Nuž, milý Bhandraguro, sděl ty mně,
co soudíš o mém plánu? Pověz krátce
a bez obalu, zcela upřímně."

Tu poklonil se nízko Bhandragura
a pravil: "Bez lichoty, Milosti:
tvá řeč, to skvostů myšlenkových šňůra,
v níž každé slovo perla moudrosti.
Spíš na slunci bych našel skvrn a vad
než na díle tvé geniální hlavy:
jeť ono zázrak důvtipnosti pravý
a veskrz dokonalé odevšad.
I najdeš, zvláště co se šatů týká,
vždy nadšeného ve mně učenníka.
Ach, s jakým plesáním bych zdobil čelo
tím pyšným kloboukem a halil tělo
v ty spodky malebné, v ten skvostný fráček! -
Než kde je vzít? - - V tom jediný as háček."
Souhlasným šumem svědčil opů sněm,
že výtka tato z duše vzata všem,
a zraky chtivě na krále se pjaly,
jak asi tíhu námitky té svalí.

Než král se hrdě nad pagodou zvedl
a sněmem vítězně se porozhlédl:
"Čest budiž upřímnému tvému slovu,
tak mužnému, bez cety pochlebné -
svým prvním ministrem tě odtud zovu;
však věz, že dílo svoje velebné
jsem pilně vážil v každém ohledu:
tam nedaleko, kde náš prales vroubí
břeh písčitý, pod nímž se moře hloubí,
na místě, kam vás nyní dovedu,
v dar přinesly nám oceánu vlny
rozkošných šatů výběr nesčíslný
i klenoty a šperky vzácných krás,
že z pokladnice této každý z vás
můž zapyšnit se od hlavy až k patě
v hedvábí, krajkách, sametu a zlatě."

Ta zpráva teprv uchvátila duchy
radosti prudké nadšenými vzruchy.
Zněl jásot hlučný ze ssutin a stromů,
bouř chvály zahučela se všech stran
a pozdravila krále hlasem hromu:
"Buď dlouho zdráv náš velký Hanuman!"
Pak nečekajíc jeho vedení
ta spousta opů jako smečka divá,
jež za příšerným lovcem báje hřmívá,
ve větví, úpon hustém spředení
od stromu k stromu v šumném přívalu
vzdušnými hupy, přemety a skoky
tam letěla, kde s tesu korálů
lem pralesa se díval v mořské toky.

VYSVĚTLIVKY:

gnom - trpaslík
sistrum - staroegyptský bicí hudební nástroj
braman - člen nejvyšší indické kasty (třídy), kněz
Hindostan = "země Hindů"; název, jímž byl v Evropě označován poloostrov Přední Indie; správně toto označení patří jen severní části Indie
prestol - stolec, trůn
pagoda - věžovitý orientální chrám
minaret - věž mešity, t.j. mohamedánského chrámu
radža - titul indického panovníka
Višnu - zde ve významu jednoho z nejvyšších božstev brahmánského náboženství
Rama - hlavní hrdina eposu Ramajána, vzniklého před naším letopočtem a zachycujícího staré děje ze života indického lidu; do Ramy se podle této lidové náboženské legendy vtělil bůh Višnu, aby přemohl démony a zlé duchy, kteří načas ovládli Indii
Lanka - ostrov Ceylon, sídlo démonského krále Ravanasa, který sem - dle Ramajány - unesl manželku Ramovu Sítu; z Lanky ji pomohl vysvobodit op Hanuman
Durgá = "nepřístupná"; bohyně, jež se uctívá hlavě v Bengálsku
Parváti = "Himalájovna"; příjmení Durgy
sykomora - druh smokvoně; veliký strom s košatou korunou a mocným kmenem
korma - zadní část lodi nad kormidlem
Ganga - hlavní indický tok, nejposvátnější řeka v Indii; její vody podle lidové víry smývají všechny hříchy
láj - štěkání, smečka psů, přeneseně sběř, luza
albionské - básnicky anglické
šaravary - široké kalhoty
Nerbuda - nebo "Narbada"; mohutná, po Gangu nejpamátnější řeka v Indii
mim - herec
Golkonda - pevnost v Haidarabádu, od roku 1515 sídlo mohutné mohamedánské dynastie Kutah-Šáhi; po arabském vyvrácení v roce 1687 z ní zbyla jen stará tvrz, sloužící za pokladnu a vězení
Allahábád - lépe "Iláhábad"; jedno z nejposvátnějších indických měst na soutoku Gangy a Džamny
almandin - granát (drahokam)
štilec - štulec, rýpanec
Argonauté - hrdinové řeckého bájesloví, plavci na lodi Argo, kteří se zúčastnili výpravy za zlatým rounem
velmogul - veliký mogul = titul panovníků z rodu Timur-lengova, kteří se v roce 1525 zmocnili Hindustánu, založili tu říši mongolskou a vládli jí až do roku 1857
parasol - slunečník, deštník
bandalír - závěsný řemen
charý - ponurý, chmurný
chleboň - veliký strom z řádu morušovitých, mnohonásobně užitečný; jeho plody nahrazují domácímu obyvatelstvu náš chléb i brambory
mangiva - mohutný strom s velikou a hustou korunou; mnohonásobně užitečný; nejoblíbenější pro dužinaté, šťavnaté plody
banyan - typický indický strom s rozsáhlou korunou, z jejíchž větví visí dolů nesčetné výhonky, které se zakořeňují v zemi, takže celý strom tvoří souvislý lesík
karosa - kočár se střechou
Síta - Ramova manželka, uloupená králem démonů a uvězněná na Lance
Ravanas - desítihlavý král démonů se sídlem na Lance, jedna z postav Ramajány
Sugriva - op, jenž spolu s Hanumanem pomohl Ramovi vysvobodit Sítu z pout Ravanasových
Singhala - jiný název pro ostrov Ceylon; Ravanasovo sídlo
tragantový - zde jemný, choulostivý
pipal - veliký strom indický, posvátný strom budhistů

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 27.09.2009

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Adamité
-Hanuman, Hanuman (2)
-Jestřáb kontra Hrdlička, Jestřáb kontra Hrdlička (2), Jestřáb kontra Hrdlička (3), Jestřáb kontra Hrdlička (4), Jestřáb kontra Hrdlička (5)
-Kandidát nesmrtelnosti
-Lešetínský kovář
-Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století, Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (2), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (3), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (4), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (5), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (6), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (7), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (8), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (9), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (10), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (11), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (12), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (13), Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (14)
-Petrklíče
-Písně otroka, Písně otroka (2)
-Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (2), Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (3)
-Václav z Michalovic
-Ve stínu lípy, Ve stínu lípy (2)
Čítanka-Čerkes
-Hanuman, Hanuman (2), Hanuman (3), Hanuman (4), Hanuman (5)
-Hanuman (celá kniha / e-book)
-Husita na Baltu
-Jitřní písně, Jitřní písně (2), Jitřní písně (3), Jitřní písně (4)
-Kost (Pestré cesty po Čechách)
-Lešetínský kovář, Lešetínský kovář (2), Lešetínský kovář (3), Lešetínský kovář (4), Lešetínský kovář (5)
-Na Valdštýně (Pestré cesty po Čechách)
-Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století, Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století (2)
-Písně otroka, Písně otroka (2), Písně otroka (3), Písně otroka (4)
-Pravý výlet pana Broučka do Měsíce, Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (2), Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (3)
-Sekáči
-Slavie
-Ve stínu lípy, Ve stínu lípy (2), Ve stínu lípy (3)
­­­­

Diskuse k úryvku
Svatopluk Čech - Hanuman







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)