Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Splav

Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraději potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín...

Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas...

Dítě si hraje

Z panáků tří, z nichž jeden je králem
a druhý též výstrojí vzácného stavu,
zklamáno oběma, durdíc se málem,
vybere třetího, jenž nemá hlavu,

a tu se zasní. Holoubčí křídla a orlí
sen jeho vystřídá, do dálek letě,
zpívá si, s bezhlavým mluví, za něho horlí,
všude jej znají v bezhlavém světě.

Pak ke zdi ho staví, dřívek dvé k němu,
mamčinu trepku, kostku a pírko na ni.
Blaženě ztrne. Až k pláči je mu,
co kásy tu stvořeno, tak zcela maní,

a vzdychne: ach! Jediné, blažené: ach!

Žena

Tisíc jsem slyšela houslí a fléten,
a to byl květen,
byla jsem krásná a kdyby mě malíři znali,
snad by mě všichni vymalovali.

Nepřišel malíř, přišel však jiný
a já snad byla z teploučké hlíny,
v jaký tvar hnětl jen, hlína se poddala všude,
co ze mne udělá, co ze mne bude?
Dokonal dílo. Přede mnou klečí.
Snad živá jsem. Snad socha jen něčí.
Objal mne, kamennou, modle se, klna:
Bolestiplná!