ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Poláček Karel (*22.03.1892 - †21.01.1945)

­­­­

Hlavní přelíčení

Hlava první

1

Jednoho dne řekl mu tchán: "Pepíku, tohle by už nešlo. Já vás tu nechci mít. Ohlédněte se po něčem šikovnějším." A odšoural se ven, napadaje na jednu nohu, kterou mu kdysi motyčkou přerazil sedlák, jenž ho přistihl při polním pychu.
Odešel na dvůr, přežvykuje zapadlými ústy, jež byla scvrklá jako sušená švestka. Po způsobu osamělých starců brumlal k sobě mračná slova. V jeho lysé lebce převalovala se stále jedna myšlenka: Sedí mi to na krku. Já je tu nechci a nechci. Proč se nehýbají? Mohl bych dostat uznalou partaj, která by platila o několik stováků víc, a tím by mně bylo pomoženo.
Žlutý pes zachrastil řetězem a s očekáváním nějaké novinky toužebně pohlížel na lysého muže. Tchán si ho nevšímal. Pes zívl, dlouze zakvílel, olízl si břicho a zalezl zase do boudy.
Kolem starce se seběhlo několik slepic. Pohled na ně znovu oživil starcův hněv proti příbuzným. "Ten uličník prostopášný," hučel, "udělal mně takovou škodu." Mínil tím svého vnuka, jenž si hrál včera na dvoře a zašlápl mu kuře. Silně toužil po tom, aby dcera s rodinou odešla z jeho domku. Stářím vyschl tak, že nezbylo v něm místa pro jakýkoliv cit, kromě náklonnosti k majetku a touhy po samotě.
Domek starého muže Barchánka stál na hranicích Velké Prahy. Nedaleko odtud byla stanice celníků se zelenými výložkami, kteří vybírají od povozů dlažebné. Okna zírala na silnici a živý plot byl pokryt prachem, který zviřují automobily. Zvlněná krajina byla místy pokryta chudým lesíkem, který byl obehnán ostnatým drátem. Byla to pražská příroda. Cesty a pěšiny končily se tabulkami, jež nápisem "Soukromá cesta" varovaly chodce před hrubostí majitele pozemků. Bylo zde mnoho plotů a za každým plotem byl podezíravý pes, který zuřivě dorážel na chodce, větře úklady proti soukromému vlastnictví. Kdejaká ohrada nebo plot byly pomalovány reklamními nápisy. Na křižovatkách ulic se pestřily oranžové a červené tanky, kde automobilisté napájeli vozy.
Barchánek zametl dvorek a pak usedl na bedničku a nacpal si dýmku. Jedno jeho oko bylo pokryto bělmem, a proto když s někým mluvil, díval se na něho s nakloněnou hlavou, což mu dodávalo číhavého vzezření. Stařec patřil přes plot na vily pražských měšťanů, na ty reality s věžičkami, arkýři a terasami, jichž tu bylo hojnost a které vesměs byly označeny zdrobnělými ženskými jmény. Barchánek znal všecky majitele v sousedství i znal též jejich cenu. Dumal o majetku, zisku a výnosnosti a vzdychal při pomyšlení, že kolem bydlí chytří lidé, ale on sám zahazuje své štěstí. Má dále patřit na to, jak se v jeho domku roztahuje dcera s rodinou? Kdyby měl pokoj volný, pak by jej mohl pronajmout letním hostům, kteří nehledí na groš; neboť letní hosté si přejí a jsou neopatrní na peníze. Stařec se rozhodl, že už nebude dělat dobráka a že udělá pořádek.
Zatím Maršík seděl na posteli, zíval, drbal se na zádech a klel. Měl dnes volno po čtyřiadvacetihodinové službě a mohl zůstat ležet. Leč nemohl spát. Ráno vypravovala žena děti do školy, což se neobešlo bez povyku. Děti fňukaly a pištěly při mytí, žena zlostně kdákala, nic nedbajíc na to, že muž je unaven po práci. Život jeden zatracený, pokoje není a není... Obyčejně si žena v jeho přítomnosti nedovolovala. Byla tichá a bála se ho vyrušovat; zato s dětmi se hašteřila, neboť děti byly jí poddány; každý člověk musí někomu vládnout.
Maršík vstal a podíval se do zrcadla. Spatřil v něm trudovitý obličej s kartáčkem bledých vousů pod tupým nosem. Nicméně patřil na svou tvář se zalíbením. Zejména obdivoval se svému účesu; jiný v jeho letech má už pleš, kdežto on má plnou hlavu světlých, jemně zvlněných vlasů. Byl pyšný na svoje vlasy a vždy dbal na to, aby zpod koketně nasazené železničářské čapky vyhlížel pramének zakroucených vlasů. Vida, jaký je krasavec, a mohl by ještě udělat štěstí. Snil o tom, že by si ho mohla vzít nějaká statkářka, ruměná žena plných ňader. On by nedělal nic, jenom by koukal, kde by co dobrého snědl a vypil. Zatím má ženu se špičatou bradou a vypoulených očí. Mezi lidi s ní nemůže, protože ona nedovede s nikým pojednat. Člověk se nemůže s ní povyrazit a zasmát. Nic se od ní nedoví a není s ní žádné radosti. Pak si vzpomněl na to, že ho tchán hned po ránu urazil. Řekl si: "To ti nebude darováno," a vyšel na dvůr, aby vyhledal starce.
Oblékl si blůzu a vyšel na dvůr. Stařec pohlédl naň ze strany svým jedním okem a neříkal ničeho. Napadaje na chorou nohu, přistoupil k pumpě, aby načerpal vodu do putýnky. Táhlo rezivě skřípalo.
Maršík strčil ruce do kapes, vyzývavě se houpal v patách a obořil se na tchána: "Tak jak jste to myslil?"
Stařec mlčel. Nevšímaje si Maršíka, odešel s putýnkou do stavení. Zeť ho následoval, ale stařec opět vyšel na dvůr a nejevil náklonnost k hovoru. Maršík opakoval svou otázku silněji a povýšeným hlasem.
Stařec vytáhl dýmku, dvakrát foukl do troubele "plk-plk", odplivl si a zachraptěl: "Jak jsem to řek, tak jsem to myslil."
Napomenul zetě, aby měl rozum, sám vidí, že to takhle dál nejde. Domek si postavil pro sebe a nikoho jiného, pravil. Musí koukat, aby si polepšil, nikoli pohoršil. Od nikoho nic nechce, jenom svůj pořádek chce mít.
Maršík se poškleboval: "No, dyť, dyť."
Tchán se pohoršil nad tím neuctivým chováním a oznámil, že už má toho dost a od kvartálu že se musí byt vyklidit, jinak že na to dokročí soudně.
Zeť se posupně zachechtal, co si dědek myslí, že snad nenajde byt. Domnívá se, že Maršíka vytrhne, ale to se mýlí. Potřebuje jenom chtít a postaví si sám domek; na nikoho se nemusí spoléhat, on se svým rozumem vystačí.
Stařec řekl: "No, to jsem sám zvědav."
Maršík se rozzuřil a počal nadávat. Ze sousedního domku vyšel muž a počal pozorně poslouchat. Maršík zakončil hrozbou, že pohladí starce cihlou po hlavě, a rozlícen odkvačil.
Barchánek utkvěl pohledem za odcházejícím a pak řekl k sousedovi: "Tak jednají vlastní, co pak může člověk žádat od cizejch?"
Soused odvětil: "To jináč nejde," a odšoural se do stavení.

2

Tchán se zetěm se rozešli znepokojeni a rozhněváni. Kdyby byl zeť prohlásil, že si najde jiný byt, byl by stařec poněkud upokojen, neboť byt najít je možno. Avšak on pronesl výstřední a nesmyslné tvrzení, že sám si postaví domek. To naplnilo tchána nelibostí a hněvem, neboť on nemiloval slova pronášená do větru. I viděl počátky zmatků a nesvárů a klesal na mysli, když viděl, že naděje na zvětšení výnosu z jeho majetku se tenčí.
Stařec věděl, že jeho zeť není z lidí, jimž je usouzeno nabýt majetku. Je třeba zvláštní lstivosti k tomu, aby člověk přilákal peníze, a velbloudí trpělivosti a houževnatosti, aby je udržel. Peníze setrvávají jen u lidí mlčelivých. Majitel musí být skoupý na slovo, neboť majetek má mnoho nepřátel. Kdo chce být majitelem, musí složit slib, že nikdy neprozradí velikost svého majetku, že při zmínce o penězích bude temně vzdychat a zarytě mlčet. Majitel se musí vzdát přátelství a společnosti, odolávat svůdným radostem a neoddávat se pocitům, neboť to jsou vlci, kteří se snaží zadávit soukromé vlastnictví. Jen starý člověk udrží bohatství. A je-li ještě něco, co dovede vznítit starcovu obraznost, pak je to myšlenka na výhru, dědictví a zakopané poklady.
Jeho zeť nikdy nemůže nabýt majetku. Stařec cítil, že neměl nikdy svolit k tomu, aby si dcera vzala Maršíka. Měla si vzít muže, který by tchánův majetek zvětšil, nikoli aby ho ztenčil. Zeť nedovede udržet svého jazyka, nesmyslně plýtvá slovy, jimiž třeba šetřit jako penězi. Zdatný majitel zadrží svá slova, neboť zadržená slova nesou úroky. Majitel netouží po popularitě, neboť vzdal se své osobnosti a na jejím místě postavil oltář majetku. Avšak zeť vyhledává společnost, je hlučný a dává se slyšet, neboť je marnivý a lačný chvály. A tu starci přišla myšlenka na nebožku manželku. Jaká to byla hodná žena, která si nikdy nepřála nových šatů, která nikdy nejedla dosyta a byla tichá. Jenom v noci, když všecko spí a není nepřítele nablízku, šeptali si číslice, radovali se ze zisku a hýčkali naděje. Takových žen už dnes není.
Maršík se rozhodl, že půjde do hospody, aby se povyrazil. Když se rozptýlil jeho hněv, který zvířila rozmluva s tchánem, tu viděl, že pochybil, když lehkomyslně prohlásil, že o tchánův byt nestojí a že si postaví domek sám.
Seděl v hospodě nad sklenicí piva a oddával se myšlení. Pronesl ono slovo, a poněvadž je známo, že Maršík je muž slova, bude mu nyní postavit domek. Neboť nelze, aby byl Maršík zahanben tchánem, Jidášem se zlodějským okem. Dal slovo a již viděl tyčit se krásný dům zrovna naproti tchánově vlhké barabizně, kterou stařec pokládá za nejspolehlivější dům a za nejkrásnější stavbu, která je k tomu povolána, aby z ní plynuly zisky. Tchán nebude mít už jednu šťastnou chvíli v životě, jeho ctižádost bude zlomena, jeho marnivost zdeptána, neboť sezná, že Maršík se vyzná a dovede si postavit nádhernou vilu k úžasu všech. Hle, jaká to bude vila: Její střecha bude červená a bude ji zdobit věžička, která bude zakončena plechovým kohoutem. Přední stranu budou zdobit popínavé růže nebo raději něco užitečnějšího, například meruňky. Květiny jsou pouze pro oko, a proto se musejí spokojit odlehlými kouty, kde nelze sázet něco rozumnějšího. Nezapomeňme na balkón. Na ten balkón vstoupí Maršík, právě když bude stařec štípat dříví na dvorku, opře se o zábradlí a bude patřit na kulhavého tchána, který pozná, že vlastně nic nemá, ale Maršík má všechno. Pak se vrátí do pokoje, aby pojedl něco dobrého; a pak se zase vrátí na balkón, kamž mu žena přinese kávu.
Při vzpomínce na ženu sesula se mu půvabná stavba a všecko myšlení se uvedlo v nepořádek. Žena se špičatou bradou nehodí se do vysněné vily. K manželce se špičatou bradou pojí se představa necek, které dýmají mydlinkovou páru, špinavých a kňouravých děcek, která dlužno ustavičně napomínat a rozsuzovat.
Hostinský přinesl novou sklenici piva, přičemž podotkl, že dnes je středa, ale zítra je čtvrtek, načež šel a vyhnal z lokálu kachnu, která se vbatolila dovnitř. Maršík zase zapudil z mysli ženu se špičatou bradou a s vyschlými ňadry a místo toho vykouzlila mu obraznost jakousi ženštinu v červeném šatě, velmi veselou a říznou ve slovech, která v chůzi vrtí zadnicí a natřásá boky. To by byla ona manželka, která by mu připravila něco dobrého k snědku a která by mu přinesla na balkón kávu. Ta by nastoupila na místo oné ženy, která vykuluje bledé oči, když je urážena, a které se zduří nos, když nabírá k pláči. Opět vyrostla z ochotné fantazie vila, která je podobná oněm vilám v okolí, kde pánové s lebkou opálenou do ruda hrají tenis a kde pískají veselé a syté slečny, z jichž růžových těl je cítit svůdná vůně. Na jeho zahradě sice nebude tenisový kurt, ale besídka, v níž bude hrát gramofon.
Avšak jak získat peníze k postavení domku? To je to právě... Jak to, že někteří lidé dovedou k sobě přilákat peníze? Bohatí lidé střeží své tajemství a nikomu je nevydají. Snad znají ona slova, kterými se otvírají poklady. Maršík vraští čelo a usilovně přemítá, avšak ochotná obraznost, která ho před chvílí potěšila luznými obrazy, od něho odešla.
Do místnosti vešlo s hlukem několik zedníků, kteří dělali poblízku na novostavbě. Maršíkovi se ulevilo, že může odložit své starosti, a rozveselil se, že je najednou kolem něho plno. Mrkaje lstivě, přiťukl si s jedním zedníkem a zapředl ho do hovoru. Po chvíli bylo slyšet jenom Maršíka, o němž bylo známo, že je muž slova, který nikoho nezarmoutí a vždy dá něco k lepšímu. Protože byl účastník války, tedy stará vojna, vybral ze své paměti množství příhod, které se týkaly toho, že Maršík vždycky nalezl něco k snědku, i když byl hlad, a že se pokaždé vyznal. Vyjmenoval jména ruských osad, ve kterých užil a kde se nalezlo něco k přilepšení. Zedníci mají vědět, že se tamější obyvatelé dosud pamatují na Maršíka, před nímž se třásly slepice. Chechtal se při vzpomínce, jak jednomu popovi ukradl vepře a jak se celá setnina pak měla dobře. Pop si přišel stěžovat k veliteli setniny, ale nepořídil, neboť dědek na něho vyvalil oči a zařval: "Kehrt euch - marsch!" Pak tu záležitost vyšetřoval, ale jenom naoko, protože měl radost, že má takové obratné vojíny, kteří se ve všem vyznají.
"Ba," dodal s povzdechem, "byly to časy naše mladý a už se nevrátí."
"Copak je to platný," odvětil na to jeden ze zedníků a dal znamení k odchodu. Zedníci snímali čepice z věšáků a myslili si při tom: "Co bysme poslouchali takového hovorku," a hrnuli se ke dveřím.
Maršík osaměl se svými myšlenkami. Přemítal chvíli, má-li si dát tlačenku s cibulí, pak ale zamítl tu myšlenku, neboť nebylo tu nikoho, který by se díval na to, jak Maršík užívá.

3

Nad nádražím se klenulo černé nebe a na něm se chvěly chladné hvězdy. Maršík s kolegou brzdařem sedí na červeném nákladním vagóně, který je popsán cizozemskými nápisy. Noc už pokročila, ale přece doléhá z města zvonění tramvají a houkání automobilových trubek, i celý ten neurčitý, zmatený, avšak jednotvárný hluk velkého města.
Maršík byl ustavičně v zajetí svých myšlenek a nemohl se zbaviti dolézavých starostí. Chvilkami ho lstivě sváděla lehkomyslnost, aby odtrhl tíživé myšlení a přestal se starat. Dosud nemyslil ani týden napřed, neboť jeho duch byl mdlý. Byl však hněvivý a domýšlivost sídlila pod úzkým čelem. Opakoval si svéhlavě: "Dal jsem slovo a Maršík je muž slova. Jak se získá jmění?" I počal opatrně vyzvídat na kolegovi, jenž držel ve špetce cigaretu, ohněm obrácenou do dlaně, a chvilkami sál kouř. Kolega je muž zkušený a světem zběhlý; mimo to není skoupý na slovo a rád posuzuje. Snad řekne ono slovo, které v Maršíkově hlavě způsobí pořádek a přinese mu úlevu. Je potřebí pouze na to zavést řeč.
Kolega odhodil zbytek cigarety, která opsala ohnivou dráhu a zapadla mezi koleje. Pak pravil: "Jak přijít k penězům? To máš, holečku, těžký. Jsou takový lidi, ke kterým peníze samy přijdou a zůstávají u nich, protože jsou na ně zvyklý. Někdo má štěstí, někdo nemá štěstí, jak se to vezme.
Příkladně já nemám štěstí, mně peníze neříkají 'pane'. Patnáctýho se už u nás z komína nekouří, a to ne že by žena nebyla hospodárná. Naopak, dovede se starat a má rozumu víc než mužskej. Ale to už je takový... Máš to osud člověka, například."
Zezadu pošinul rukou železničářskou čapku, která mu padla do čela. Mnul si zádumčivé neholenou bradu, na níž zasvištělo strniště vousů.
"Moji babičku," pokračoval, "potkalo jednou štěstí. Šla po ulici a vítr jí s prachem vehnal do tváře nějakej papírek. Babička ho zachytí a koukne se, ona to papírová zlatka, jak tenkrát bejvaly.
Babička přijde domů, chlubí se dědečkovi zlatkou, kterou jí přinesl vítr, a povídá: 'Je vidět, že jsem šťastná žena. Mně jsou souzený peníze.' - 'Nono,' udělá si na to děda, protože nemiloval hloupý řeči a věděl svý.
Ale babička si vzala do hlavy, že na ni čeká štěstí, a od těch časů počala sázet na numera a stala se z ní vášnivá lutristka. Tajně chodívala do Kostelce, to je od nás dobrá hodina, k tamějšímu kolektantovi a nosila mu peníze. Celý dopoledne čekala, až přijde kolektantův hoch ze školy, aby jí z pytlíčku vytáhl šťastný numera, protože o tom chlapci se říkalo, že má požehnanou ruku. Měla vybraný tři čísla, který se jí zjevily ve snu, a těm číslům věřila, že z ní udělají šťastnou ženu.
Nikdy ale nevyhrála, ledaže mizerný extráto, nebo když byl osud neobyčejně příznivý, i nějaký to ambo. Měli tenkrát živnost, nebylo to tak slavný, že by to stálo za řeč, ale každej se najedl a žilo se obstojně.
Ale za nějakej čas šlo všecko z kopce, babička brala slepicím vajíčka na vysezení a všecko nosila kolektantovi. A tak hospodářství hynulo, časem přišlo všecko v nic a děti musely do světa.
Jednou ti nemohla do Kostelce, něco jí do toho přišlo a tu máš: Vyšly tři čísla, na který ona vždycky sázela, a kdyby tentokrát hrála, tak by vyhrála terno sekko a brala houf peněz. Když o tom uslyšela, dělala divy a vzala si to tak k srdci, že zanedlouho zemřela, ale už bylo pozdě, nebejt toho, snad by se ještě něco udrželo. Z toho je vidět, že děda měl pravdu, nebyl to její osud a ona nevyrostla pro jmění. A nikdo z nás nevyšel z rodu. Nám nikomu nejsou souzeny peníze; tak ti to, člověče, říkám a tak je to taky pravda..."
Zazněla píšťalka a hnědý vagón se dal do pohybu. Zazvonily nárazníky, načež Maršík seskočil z vozu a zavěsil těžký řetěz. Po kolejích se pomalu šinula samotná lokomotiva, těžce supajíc, a metala ohnivé snopy jisker. Z ní vykláněl se strojvůdce se začerněnou tváří.
Nikoli, nelze věřit v hlavní výhry, dlužno potlačit v sobě každou takovou naději. Maršík hojně slýchal o šťastných výhercích, i v novinách se o tom píše, sám však takového člověka neviděl, šťastný výherce je nejasná mátoha, nikdo si jej nedovede představit. Snad někde v odlehlých krajinách, v cizích zemích a za starých časů, kdož ví... Maršík mávl rukou.
V temnotě vyskakovala červená a zelená světla, odkudsi se ozývaly kovové údery a opět kvačila po kolejích samotná lokomotiva, která vyhlížela jaksi zvláště směšně a jakoby zahanbeně, že se pachtí bez vagónů.
Nejlépe by bylo zapudit všecky myšlenky a vzdát se toho plánu. Ale tu opět vynořila se červená střecha s věžičkou, na níž vrže plechový kohout. A odkudsi přihopkovala žena okrouhlých vnad, v červených šatech s bílými puntíky. V besídce hraje gramofon. Maršík vystoupil na balkón, aby snědl něco dobrého. Vila má zdrobnělé ženské jméno, například... Jeho žena se nazývá Kristýna, to jméno se nehodí pro vilu, jenom pro valchu a necky, z nichž čpí mydlinková pára. Jeho žena se ostatně nehodí do veselé vily, ona má prodlouženou bradu, a když pije kávu, sedí na truhlíku u kamen a klepá při tom nohou do podlahy, jako by v duchu zpívala nějakou jednotvárnou píseň.
Ozývají se stručné povely, naproti běží kolega s píšťalkou v ústech a mává červeným praporkem. Maršík seskakuje z vagónu a opět chrastí těžkými řetězy. Noc bledne, mihotavé hvězdy umdlévají a bledý srpek měsíce se s velikou rychlostí prodírá roztrhanými mraky. Město jaksi zvláště utichlo, jak tomu bývá před svítáním.
"Nejhorší je vlastně to," uvažuje Maršík, "že nemám školy a neznám všelijaká slova. Vzdělaní lidé hovoří lehce, bodře a bez bázně a peníze k nim ochotně přibíhají. Nemusejí svou hlavu trudit a obtěžovat. Všecko jde jim podle přání..." Nicméně opakuje svéhlavě: "Dal jsem slovo, tak lehce se nevzdám a jednooký Jidáš nebude jásat, že nade mnou zvítězil. Však já už na něco připadnu, neboj se, holečku, ty nevíš, co Maršík dovede. Ale ovšem musí to být nějaká lumpárna, to svět dneska žádá. Rovnou cestou se nic nepořídí. Když to nejde po dobrém, tak se to musí zlomit."
Na východě se roztrhla obloha, vynořil se větřík a čiperně zaševelil, elektrická světla pohasínají a železničáři říkají, že se dělá hezký den. Odcházejí poslední mátohy noci a z šera se vynořila bouda nádražního hlídače s miniaturní zahrádkou, v níž rostou popínavé boby, červená řeřicha i žluté terče slunečnic. Maršík cítí v ústech kovovou příchuť po vykouřených cigaretách a po probděné noci.
Pak se podíval do kapesního zrcátka a uspokojením zjistil, že jeho účes je hebký a jemně zvlněný, i nasadil si čapku tak, aby pramen vlasů vylezl zpod štítku a dotýkal se levého obočí. Železničáři chápou se modrých bandasek, odcházejí z nádraží a s mnohými šprýmy zdraví se s kolegy, kteří je přišli vystřídat.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 13.02.2018

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Brigda






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­