ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Zola Emile (*02.04.1840 - †29.09.1902)

­­­­

Paříž

  • román Paříž je posledním z trilogie pojmenované názvy měst, která znamenala vyvrcholení Zolova boje proti katolickému klerikalismu

KNIHA PRVNÍ

I.

Jedenkráte z rána koncem ledna stál abbé Pierre Froment, který měl sloužiti mši svatou v kostele Sacré-Coeur na Montmartru, již od osmi hodin na návrší před bazilikou. Ale dříve ještě, než tam vešel, pohlížel chvíli na nesmírnou Paříž, která se rozkládala u jeho nohou.
Po dvouměsíční hrozné zimě, plné sněhu a mrazu, snesla se na Paříž pochmurná a sychravá obleva. Ze širokého nebe, tmavošedého jak olovo, padala smutná, hustá mlha. Zdálo se, že veškero východní město, čtvrti bídy a práce jsou pohrouženy v rezivý kouř, z něhož bylo cítiti dech továren a dílen; kdežto na západ směrem ke čtvrtím bohatým a rozkošnickým zkázonosné chmury se rozjasňovaly, stávajíce se již jen jemným nehybným závojem par. Sotvaže bylo znáti okrouhlou čáru obzorovou: bezmezné pole domů vypadalo jako kamenný chaos, ve kterém bylo porozseto stojatých kaluží, vyplňujících prohlubně bledým louhem, a ode kterých se obrážely hřebeny budov a vysokých ulic, černé jako saze. Paříž tajemná, zahalená v mraky, jako pohrobená pod popelem nějaké pohromy, polo již zapadlá v útrapách a hanbě toho, co její nesmírnost v sobě skrývala.
Pierre, suchý a zasmušilý ve své úzké klerice, díval se pořád, když abbé Rose, který jako by se byl skryl za pilířem předsíně, chtěje jej stopovati, přicházel mu naproti.
"Ach, to jste vy, drahý synu, konečně! Chci se vás na něco otázati."
Zdálo se, že je neklidný a na rozpacích. Ujistil se nedůvěřivým pohledem, že zde nikoho není. Potom, jako by ani samota mu nedostačovala, odvedl pro jistotu Pierra trochu stranou do studeného větru, který vál a jehož zdánlivě ani necítil.
"Jde mi o ubohého člověka, o kterém jsem doslechl; je to bývalý natěračský dělník, stařec sedmdesátiletý, který již nemůže pracovati a který umírá hlady v jakémsi brlohu, v ulici des Saules... Vzpomněl jsem si tedy na vás, drahý synu, snad mu zanesete ode mne tyto tři franky, je-li pravda, aby měl po několik dní aspoň na chleba."
"Ale pročpak mu nezanesete svoji almužnu vy sám?"
Abbé Rose stával se znovu neklidným a lekal se, pohlížeje rozpačitě a ustrašeně kolkolem.
"Ó ne! Ó ne! Já sám již nemohu, po tolika nesnázích, jež mě potkaly. Víte, že mne hlídají a že by mne hubovali znovu, kdyby mne dopadli při tom, jak dávám, nevěda dobře komu. Arci, byl jsem nucen nějakou maličkost prodat, chtěl-li jsem mít tyto tři franky... Prosím vás, drahé dítě, vykonejte mi tu službu!"
Pierre pohlížel se srdcem sevřeným na tohoto bělovlasého dobrého kněze, s velikými, dobráckými ústy a očima dětinsky jasnýma v kulaté a usmívavé tváři. A s trpkou hořkostí vzpomněl historie tohoto milovníka chudých lidí, nemilosti, ve kterou upadl proto, že byl svrchovaně prostodušným jako milosrdný, svatý muž. Jeho malý přízemní byt v ulici de Charonne, ze kterého zřídil útulnu, do níž sbíral všechnu pouliční bídu, stal se nakonec příčinou skandálu. Zneužívali jeho naivnosti a jeho nevinné mysli a tropily se u něho neplechy, aniž on sám o tom měl zdání. Chodila k němu lehká děvčata, když za celý večer nenašla kořisti pro svoje prostopášnictví, a odbývala se zde mrzká dostaveníčka v ohavné směsici. Konečně za krásné jedné noci vnikla tam policie a zatkla u něho třináctileté děvče, obviněné z vraždy dítěte. Diecézní úřady, velice nad tím rozrušeny, přinutily abbého Rosea, aby zavřel svoji útulnu, a přeložily jej od chrámu svaté Markéty k Svatému Petru na Montmartru, kde stal se opět vikářem. Nebyla to nemilost, ale pouhé odstranění. Dostal důtku, hlídali jej pak, jak sám říkal, a on velice se za to styděl, jsa všecek nešťasten, že může dávati jen potají, jako tvrdohlavý marnotratník, který se rdí nad svými chybami. - Pierre vzal ty tři franky.
"Tak dobrá, příteli, obstarám vám ochotně vaši záležitost."
"Půjdete tam po mši, je-li pravda? Jmenuje se Laveuve, bydlí v ulici des Saules, je to dům se dvorem, před ulicí Marcadet. Najdete to snadno... A chcete-li být tak laskav, přijďte mi dnes večer kolem páté hodiny podat zprávu o své návštěvě do Madeleiny, kam půjdu poslechnout řeč monseigneura Marthy. Byl ke mně tak tuze dobrý! Vy tam nepřijdete?"
Pierre odpověděl vyhýbavým posuňkem. Jeho Milost Martha, biskup persepolský, osoba velice mocná při arcibiskupství, opravdu podporoval abbého Rosea od těch dob, co se jako propagandista věru geniální uvázal v rozmnožení subskripce pro Sacré-Coeur; on to byl, který vymohl, že abbého nechali v Paříži, přeloživše jej k Svatému Petru na Montmartru.
"Nevím, budu-li se moci té přednášky účastniti," pravil Pierre. "Vším způsobem však vás tam vyhledám."
Vál vítr a černá zima pronikala oba na opuštěném tom vršku a v mlze, která měnila velké město v mlžný oceán. Pojednou bylo sly­šeti kroky a abbé Rose, znovu nedůvěřivý, zpozoroval mimojdoucího velkého, velmi silného člověka, obutého po sousedsku střevíci, s holou hlavou, o řídkých, bílých vlasech, krátce přistřižených.
"Není to váš bratr?" tázal se starý kněz.
Pierre se ani nehnul. Odpověděl klidně: "Ano, skutečně, je to můj bratr Vilém. Shledal jsem se s ním opět od těch časů, co někdy přicházím sem, do Sacré-Coeur. Má tady na blízku dům, ve kterém bydlí tuším již přes dvacet let. Potkáme-li se, podáme si ruce. Ale ani jsem u něho nebyl... Ach, je po všem mezi námi, nemáme již společných zájmů, celé světy jsou mezi mnou a jím."
Abbé Rose opět tak něžně se usmál a učinil rukou posunek, jako by chtěl říci, že nad láskou nikdy netřeba zoufati. Vilém Froment, vysoce nadaný učenec, chemik, žijící v ústraní jako buřič, byl teď jeho osadníkem a snil asi o tom, že vrátí jej Bohu, kdykoli šel kolem domu plného práce, jejž obýval se svými třemi velkými syny.
"Ale, ale, drahý synu, já vás tady zdržuji, v té kruté zimě, a vám věru není horko... Jděte sloužit mši svatou. Na shledanou dnes večer v Madeleině."
Potom, přesvědčuje se nanovo, že nikdo jich neposlouchá, dodal jako dítě, které cítí svoji vinu: "A nikomu ani slova o této mé záležitosti. Řekli by zase, že se neumím chovat, jak náleží."
Pierre pohlížel za abbém, když odcházel směrem k ulici Cortot, kde starý kněz bydlil v malém vlhkém přízemním bytě, jejž jenom kousek zahrádky činil veselejším. Zdálo se, že údery mrazivého větru houstne zhoubný ten kouř, ve kterém ztápěla se Paříž. A vstou­pil konečně do baziliky se srdcem rozervaným, překypuje trpkostí, kterou v něm nanovo rozdmýchala tato historie, ten úpadek dobročinnosti, strašlivá to ironie světce trestaného proto, že dával, a skrý­vajícího se, aby mohl rozdávati dále. Nic nedovedlo uklidniti palčivost rány, která znovu se rozevřela v jeho nitru, ani vlažný mír, do kterého vstupoval, ani němě slavnostní, široká a hluboká loď o na­hých kamenných stěnách, ještě nových, bez obrazů, bez jakýchkoli okras, loď napolo zatarasená lešením, které bylo přepaženo pod kopulí dómu ještě dostavovaného. V této ranní chvíli a v šedivém světle, dopadajícím vysokými a úzkými okny, byly slouženy prosebné mše svaté již u několika oltářů a záslibné svíce hořely v zá­koutí apsidy. Spěchal do sakristie obléknout ornát, aby mohl sloužiti svoji mši v kapli svatého Vincence de Paula.
Ale rozpomínky jednou již se rozpoutaly a Pierre nemohl vybaviti se ze své sklíčenosti; jen mechanicky vykonával obřady a pro­váděl obvyklé posuňky. Od těch časů, co se vrátil z Říma, před třemi lety, žil v úzkosti té největší, jaká jen může se zmocniti člověka. Předem, chtěje nalézti opět svou ztracenou důvěru, učinil první pokus a šel hledat do Lurd tu naivní dětskou víru, která dovede klečeti a modliti se, primitivní víru mladých národů, tísněných hrůzou své nevědomosti; a vzpíral se ještě více před oslavováním absurdna, před úpadkem obecného rozumu, jsa přesvědčen, že spása a mír lidstva a dnešních národů nemůže tkvíti v tom, že rozumu tak chlapecky dá se výhost.
Potom znova uchvácen potřebou milovati, jakkoli po stránce intelektuální patřil k tomuto neskromnému rozumu, dal v sázku poslední svůj klid druhým pokusem: šel do Říma podívat se, může-li se katolicismus obnoviti, vrátiti se k původnímu duchu křesťanství, býti náboženstvím demokracie, vírou, na kterou moderní, zvrácený, v nebezpečí smrti se nalézající svět jen jen čeká, aby se mohl uklidniti a žíti; a nenašel tam než odpadky, shnilý kmen stromu neschopného nového jara, neslyšel tam než poslední praskot staré budovy sociální, už už se bořící.
Tehda znovu jsa uvržen v nesmírné pochyby; naprostou negaci, vrátil se do Paříže, povolán jsa abbém Rosem, jménem jich chudiny, aby zapomněl sám na sebe, aby se obětoval, aby věřil v ni, když jen ona sama zde zbývá se svými strašlivými trampotami; tehda, před třemi lety, narazil na to zřícení, na ten úpadek svrchované dobroty a směšné dobročinnosti bezúčelné a tupené.
Ta tři léta prožil Pierre v neklidu stále rostoucím, ve kterém konečně všechna jeho bytost brala zkázu. Víra jeho zemřela na věky, ba i jeho naděje, že užije víry lidu na prospěch obecný, byla mrtva. Popíral všechno a čekal již jen konečnou katastrofu, nevyhnutelnou vzpouru, porubání všeho, požár, který měl smésti svět hříšný a již odsouzený. Kněz bez víry bdící nad vírou jiných, provádějící cudně a počestně svoje řemeslo, v hrdém smutku nad tím, že nemohl se zříci své inteligence, jako se dovedl zříci svého těla, které milovalo, a svého snu zachrániti národy, stál přece pevně, v osamělé, plaché své velikosti. A tento zoufanlivý popírač, který se dotýkal dna nicotnosti, pořád se choval tak vážně a vznešeně, prosycen jsa dobrotou tak čistou, že ve své farnosti v Neuilly nabyl pověsti mladého světce, kterého Bůh miluje a na jehož prosbu stanou se divy a zá­zraky. Byl jen pouhým pravidlem řeholním, neměl na sobě kněžského nic než posuňky, tak jako prázdný hrob, ve kterém z naděje nezbyl než popel; a nešťastné ženy, osadnice v slzách tonoucí, jej zbožňovaly, líbaly mu kleriku, a jistá matka utrápená, jejíž dítě v kolébce zápasilo se smrtí, přišla k němu prosit, aby jí vyžádal na Ježíši Kristu uzdravení jejího děcka, jsouc přesvědčena, že Kristus mu to k vůli učiní v té svatyni na Montmartru, kde plálo jeho zázračné srdce hořící láskou.
Pierre, oblečen v mešní roucho, došel do kaple svatého Vincence de Paula. Vystoupil na výstupek oltářový a počal mši svatou; a když se obrátil k lidu s rukama roztaženýma a hotovýma žehnati, bylo viděti jeho vychrtlou tvář, jeho dobrotivá ústa, stažená trpkostí, a jeho míruplné oči, soužením zčernalé. Nebyl to již ten mladý kněz, s tváří horečkou něžnou planoucí, putující do Lurd, a s tváří apoštolsky rozohněnou, ujíždějící do Říma. Dvojí jeho dědictví v ne­ustálém bylo boji: jeho otec, od kterého měl nepřemožitelný rys na svém čele, a jeho matka, která mu dala svoje rty žíznivé láskou, pokračovali v tom zápase, a byla to hotová vojna lidského citu a ro­zumu, v té tváři zbrázděné a rozryté, na níž ve chvílích zapomenutí objevil se chaos vniterné úzkosti. Rty jevily dosud nenasycenou žízeň po lásce, touhu oddati se životu, o níž věděl, že už ji neuspokojí jakživ; kdežto pevné čelo, tvrz, která mu byla zdrojem trápení, nechtělo a nechtělo se vzdáti útokům omylů.
Ale on se bránil, skrývaje děsnou prázdnotu, ve které se oháněl, byl pořád skvostným, prováděl posuňky, odříkával slova se svrchovaným klidem. A ta matka, která byla mezi několika ženami tady klečícími, matka, která očekávala od něho poslední přímluvu, která myslila, že je v hovoru s Ježíšem o blahu svého dítěte, viděla přes svoje slzy, že září jako anděl, posel milosti boží.
Když po ofertoriu odkryl kalich, sám sebou jal se opovrhovati. Pobouření mysli bylo příliš hluboké, bezděky myslil na ty věci. Jaké dětinství v těch dvou kusech, v Lurdech a v Římě, jaká naivnost ubohé zmatené bytosti, kterou sžírá touha po lásce a víře! Domnívati se, že nynější věda uzpůsobí se v jeho nitru víře před tisíci lety, a zvláště býti tak hloupým a mysliti, že on, nepatrný kněz, bude poučovati papeže, že jej pohne, aby byl svatým a aby změnil tvářnost světa! Všecek se teď styděl vzpomínaje, jak se mu asi vysmívali! Pak se také rděl nad svojí myšlenkou o rozkolu církevním. Viděl se opět v Římě, jak sní o tom, že napíše knihu, kde se násilně odloučí od katolicismu, aby mohl hlásati nové náboženství, demokracií pročištěné, lidské a živoucí evangelium. Jak směšná to bláhovost! Rozkol v církvi! Znal v Paříži abbého jednoho, velkodušného a bystrého, který pokusil se vykonati ten pověstný, ohlašovaný a očekávaný rozkol. Ach, ubohý člověk, a jak trudná, směšná práce uprostřed všeobecné nevěry, mrazivé lhostejnosti jedněch, výsměchu a nadá­vek druhých! Kdyby Luther dnes vstal z mrtvých, skončil by někde v pátém patře v Batignollech, zapomenut a zmíraje hlady. Rozkol nemůže podařiti se v národu, který nemá žádného zájmu na církvi a svou naději v jiné věci skládá. Nejen všechno katolictví, ale křesťanství je to tam, neboť evangelium, vyjma několik zásad mravních, nemůže již býti zákoníkem společenským. A tato jistota zveličovala jeho soužení v těch dnech, kdy klerika s větší tíží spočívala na jeho bedrech, kdy nakonec sebou samým opovrhoval, že takto oslavuje božské tajemství mše svaté, jež nebylo mu než pouhým posuňkem mrtvého náboženství.
Pierre, který naplnil kalich do poloviny vínem z konviček, umyl si ruce a uznamenal opět onu matku s tváří vroucí prosby. Vzpomněl si tedy v křesťanské lásce člověka vázaného přísahou, to že pro ni zůstal knězem, knězem bez víry, který nasycuje chlebem iluze víru ostatních. Ale toto hrdinské chování, ta vznešená povinnost, do které se uzavíral, neminula se u něho bez rostoucí úzkosti. Nekázala-li mu prostá svědomitost odhoditi kleriku a vrátiti se mezi lidi? Falešné jeho postavení naplňovalo jej chvílemi odporem nad zbytečným jeho heroismem a tázal se znovu sama sebe, není-li to zbabělým a zároveň nebezpečným, nechat žíti velké masy v jejich pověrčivosti. Ovšem, zdálo se odedávna nutným pro bídu ubohých lidí přelhávati je lží o Bohu spravedlivém a obezřelém, o budoucím ráji, v němž byly vykoupeny všecky trudy pozemské; ale jaké to vnadidlo, jaké to tyranské vydírání národů, a kterak by bylo mnohem mužnější účinkovati na národy bezohledně, dáti jim odvahu žíti životem skutečným, třeba i v slzách a pláči! Zda se neodvraceli od křesťanství proto, že měli potřebu ideálu mnohem lidštějšího, náboženství dýchajícího zdravím a radostí, které by nebylo náboženstvím smrti. V den, kdy idea milosrdenství by se zhroutila, křesťanství hroutilo by se s ní, neboť bylo zbudováno na milosrdenství božím, opravujíc nespravedlnost osudu, otevírajíc výhled na příští odměnu tomu, kdo by byl trpěl na tomto světě. A ona se hroutila, chudí v ni už nevěřili, zlobili se na ten lživý ráj, jehož slib tak dlouho napínal jejich trpělivost, žádali, aby pro vyrovnání svého podílu na štěstí nebyli odkazováni na život posmrtný. Výkřik po spravedlnosti ozval se ze všech rtů, po spravedlnosti na tomto světě, po spravedlnosti pro ty, kteří trpí hlady a kteří žízní, kterým pomáhati nemá almužna už síly po osmnácti stoletích evangelia a kteří pořád ještě chleba nemají.
Když Pierre, maje lokty opřeny o oltář, vyprázdnil kalich, dříve hostii do něho rozlomiv, cítil, že úzkost ještě větší naň dopadá. Byl to snad třetí pokus, který počíná, ten svrchovaný boj spravedlnosti proti dobročinnosti, kde bude zápasiti jeho srdce a jeho rozum, ve veliké té Paříži, tak zanesené kouřem, tak plné strašlivého neznáma? Touha po něčem božském zápasila v něm znova proti vládkyni inteligenci. Kterak a kdy vyhověti té žízni po tajemství u širokých vrstev? Nehledě k nejlepším, zdali dostačí věda ke zmírnění žádosti, uklidnění trudů, vyplnění snů? A co stane se z něho samého v tom úpadku dobročinnosti, která sama ode tří let jej udržovala, vyplňujíc všechen jeho čas a dávajíc mu iluzi, že se obětuje, že je užitečným jiným? Pojednou půda ubíhala mu pod nohama, neslyšel než výkřik lidu, veliké té němoty, žádající spravedlnost, hubujícího a hrozícího, že vezme si sám svůj díl, který se mu zadržuje silou a lstí. Pak již nic nemohlo zdržovati nevyhnutelnou katastrofu, bratrovražednou válku všech tříd, která by vyhladila starý svět, odsouzený k zániku pod spoustou svých zločinů. Co chvíli čekal, že starý ten svět se zhroutí, že Paříž bude koupati se v krvi, že Paříž bude v plamenech a po­nořena v přehlubokém smutku. A jeho úděs před násilím jej mrazil, nevěděl, kde a jak se chopiti nové víry, která měla odvrátiti nebezpečí, neboť byl si toho dobře vědom, že problém sociální a nábo­ženský tvoří jedno a totéž, že běží jen o problém ten v strašlivé a denní práci Paříže; ale on sám byl příliš rozrušen, příliš stranou odstaven svým kněžským povoláním, příliš rozerván pochybnostmi a malomocí, než aby mohl ještě říci, kde že jest pravda, zdraví a život. Ach, kdyby byl zdráv, kdyby mohl žíti, upokojiti konečně svůj rozum a svoje srdce, v míru, v určité práci, prostě počestné, kterou člověk přišel vykonávat na svět!
Bylo po mši svaté. Pierre sestupoval od oltáře, když plačící matka, mimo kterou kráčel, třesoucíma svýma rukama chopila jej za okraj mešního roucha a políbila je vášnivě, jako líbáme ostatky svatého, od něhož čekáme spásu. Děkovala mu za zázrak, jejž on dojista učinil, jsouc jista, že najde svoje dítě uzdraveno. Byl hluboce pohnut touto láskou, touto žhoucí vírou, přes náhlou sklíčenost, kterou pocítil měrou mnohem větší teď, když viděl, že není tím svrchovaným pánem, za jakého ta žena jej pokládala, který by mohl vymoci odklad smrti. Ale propustil ji utěšenu, posilněnu, a vroucím přáním prosil neznámou a vědomou Sílu, ačli existuje jaká, aby přišla ku pomoci ubohému tomu tvoru. Pak, když byl odložil mešní roucho v sakristii a když se byl ocítil venku před bazilikou, bičován zimním větrem, smrtelná zimnice znovu jej rozmrazila, když se tak hustou mlhou díval, zdali vichr hněvu a spravedlnosti nesmetl dosud Paříž, nenadešla-li již očekávaná katastrofa, která ji měla pohltiti jednoho krásného rána, nezanechávajíc pod těžkým nebem olověným než bažiny otrávené jejími troskami.
Pierre chtěl ihned vyříditi záležitost abbého Rosea. Šel tedy ulicí de Norvins, po hřbetě Montmartru, ulicí des Saules, jejímž srázným svahem rychle sestoupil dolů, kráčeje mezi omšenými zdmi na druhou stranu Paříže. Tři franky, které držel v ruce, hluboko v kapse své kleriky, budily v něm zároveň veliké pohnutí a němou zášť proti bezúčelné dobročinnosti. Ale čím více sestupoval po srázném návrší po nekonečných schůdkách, o něž co chvíli klopýtal, zákoutí bídy, jež zahlédl, znovu jím otřásla a nesmírný soucit sevřel mu srdce. Stavěla se zde celá nová čtvrť, podél širokých otevřených cest, počínaje od velkých staveb při Sacré-Coeur. Vysoké činžovní domy již se vypínaly uprostřed zpustošených zahrad, na nesdělaném terénu byly ještě obklíčeny ploty. A se svými bohatými fasáadami, čerstvě obílenými, působily, že stará, rozviklaná stavení, která zde ještě zůstala, podezřelé krčmy o zdech krvavě červených, čtvrti bídy a soužení s budovami černými a zamazanými, v nichž tísnil se lidský dobytek, zdály se ještě pochmurnějšími, ještě prašivějšími. Bláto pod nízkým nebem zaplavovalo toho dne dlažbu rozbitou povozy, obleva pokrývala zdi mrazivou vlhkostí a ukrutný smutek vystupoval z tolika špíny a z tolika bídy.
Pierre, který zašel až k ulici Marcadet, vrátil se. V ulici des Saules vstoupil, jsa bezpečen, že se nemýlí, do dvora jakési kasárny nebo špitálu, jejž obklopovaly tři nepravidelné budovy. Dvůr ten nebyl než žumpa, ve které nahromadily se výkaly asi za celé dva měsíce velikých mrazů; a teď všecko to tálo a strašlivý zápach vystupoval z tohoto jezera odporného bláta. Budovy zpola se bořily, zející předsíně otvíraly se jako sklepní díry, kusy mastného papíru pestřily nečisté tabule okenní, všude visely šeredné hadry tak jako prapory smrti. Vzadu v stánku, který sloužil domovníkovi za lože, viděl Pierre jen nemocného člověka, zabaleného v jakési hadry ze staré koňské přikrývky.
"Zůstává tady starý dělník jménem Laveuve? Které schody a které poschodí?"
Člověk neodpovídal a vypoulil jen neklidné oči jako polekaný idiot. Domovnice byla bezpochyby někde v sousedství. Kněz chvíli čekal; potom pozoruje malé děvče vzadu ve dvoře, dodal si odvahy a po špičkách přešel přes tu žumpu.
"Poslouchej, děvečko, znáš tady v domě starého dělníka jménem Laveuve?"
Děvčátko, jehož suché tílko bylo oblečeno jenom sukní z přízo­vého plátna, celou roztrhanou, třáslo se zimou a ruce mělo celé omrzlé. Pozvedla jemnou svou tvář, přece hezkou přesto, že zimou byla rozštípaná.
"Laveuve, ne, nevím, ne, nevím..."
A nevědomým posuňkem žebračky napřáhlo druhou svou ručku nabobtnalou a rozpraskanou. A když jí byl dal malý bílý peníz, dala se tím blátem na útěk jako veselá kozička, zpívajíc pronikavým hlasem: "Nevím, nevím, nevím."
Odhodlal se ji následovati. Zmizela v jedné ze zejících předsíní a on stoupal za ní po tmavých a smrdutých schodech, po stupních zpola rozbitých a tak hladkých od odpadků a slupek zeleninových, že musil se přidržeti mastného provazu, pomocí kterého šlo se nahoru. Ale všecky dveře byly zavřeny; darmo klepal na veškeré z nich, a jenom u posledních dostalo se mu v odpověď ztlumeného chrochtání, jako kdyby za nimi bylo zavřeno nějaké rozmrzelé zvíře. Když se vrátil na dvůr, váhal, pak se dal zase na jiné schody. Tam byl ohlušen pronikavým křikem, jako kdyby tam někdo dítě rdousil. Šel po tom hluku a konečně se ocítil před světnicí dokořán otevřenou, ve které vřískalo dítě, celé bez dechu, samotinké, přivázané na malou stoličku, bezpochyby aby nespadlo. Vrátil se znovu všecek rozrušen a krev mu stydla v žilách při pohledu na tolik bídy a opuštěnosti.
Pojednou přicházela žena, přinášejíc tři brambory v zástěře; a když se jí vyptával, dívala se nedůvěřivě na jeho kutnu.
"Laveuve, Laveuve, věru nevím. Kdyby zde byla domovnice, ta by vám snad mohla říci... Prosím vás, je tady patero schodišť, neznáme se všichni a pak, tak často se to mění... Ale podívejte se přece tamhle... poslední schodiště..."
Poslední to schodiště bylo hanebnější než všecka ostatní; schody byly zborceny, zdi lepkavé, jako zapocené úzkostlivým potem. Ústí každé chodby ze schodiště vybíhající dýchalo morem a z každého bytu bylo slyšeti nářek, hádku a odporný křik bídy a nouze. Jedny dveře práskly a vyletěl z nich člověk, vlekoucí za sebou ženu za vlasy; tři děti zatím tam brečely. Ve vyšším patře zahlédl letem zjev vyzáblé kašlající dívky, s poprsím již zvadlým, která rozzlobeně chovala dítě, aby nekřičelo, všecka nešťastná, že nemá již mléka. Pak zase, v sousedním bytě, srdcervoucí pohled na tři bytosti polonahé, v hadrech, bez určitého rodu a stáří, kteří v docela prázdné světnici hltavě jedli z téže mísy jakési pomeje, které by nebyl jedl ani pes. Sotvaže pozvedli hlavy, zabručeli cosi, na otázky ani neodpoví­dajíce.
Pierre už se vracel, když ještě docela nahoře, u vchodu jakési chodby, pokusil se naposledy zaklepati na jedny dveře. Otevřela mu žena, jejíž rozcuchané vlasy byly už silně prošedivělé, třebaže jí nebylo víc než čtyřicet let; a její pobledlé rty, její utýrané oči ve žluté tváři svědčily o svrchované mdlobě, o jakémsi zapomenutí a stálém strachu před tvrdošíjnou bídou. Byla v rozpacích při pohledu na kleriku a koktala ustrašeně: "Vstupte, prosím, pane abbé!"
Ale muž, jejž Pierre zprvu byl nepozoroval, dělník, také asi čtyřicetiletý, velký, suchý, plešatý, bezbarvý zrzoun, s řídkým vlasem i vousem, zuřivě se rozpřáhl jako na němou hrozbu, že kněze vyhodí. Ale uklidnil se, usedl u rozviklaného stolu a dělal, jako by se chtěl obrátiti zády. A poněvadž zde bylo ještě malé, rusovlasé děvče, asi jedenácti- nebo dvanáctileté, s podlouhlou a mírnou tváří, vzhledu inteligentního a trochu starobného, jejž velká bída dává dětem, zavolal je a držel je mezi koleny, dojista aby je uchránil styku s klerikou.
Pierre, se srdcem sevřeným z toho přivítání, cítě hlubokou bídu té rodiny v holé a studené světnici, v zasmušilé sklíčenosti těchto tří bytostí, přece se odhodlal otázati se: "Paní, neznáte, prosím, v domě starého dělníka jménem Laveuve?"
Žena, chvějíc se teď strachy, že jej nechala vstoupiti, když muži se to nezdálo býti vhod, pokoušela se nesměle vše napraviti.
"Laveuve, Laveuve, ne... Slyšíš, Salvate, neznáš ho?"
Salvat jenom pokrčil rameny. Ale maličká nedovedla držeti jazyk za zuby.
"Poslouchej, maman Theodoro... Snad to je ten Filozof."
"Bývalý natěračský dělník," pokračoval Pierre, "nemocný stařec, který nemůže již pracovati."
Paní Theodora pojednou věděla, na čem je.
"Ano, ano, to je on. Říkáme mu Filozof; je to přezdívka, kterou mu dali tady v naší čtvrti. Ale přesto možná dost, že se jmenuje Laveuve."
Jednou z pěstí pozdvižených ke stropu, k nebi, zdál se Salvat protestovati proti mrzkosti světa a boha, kteří nechávají zmírati hlady staré pracovníky, tak jako schvácené koně. Ale neříkal ani slova, upadl opět v divoké a těžké mlčení, do jakéhosi děsného přemítání, ve kterém byl právě, když kněz se objevil. Byl strojníkem a díval se vzdorovitě na svůj vak s nástroji, na stole, malý kožený vak, ve kterém cosi se hrbatělo, bezpochyby něco, co tam asi nepatřilo. Myslil asi na dlouhou prázdeň, jak darmo hledal jakoukoli práci po ty dva poslední měsíce strašlivé zimy. Anebo snad myslil na příští a krvavou pomstu hladomřivce, v tom snění o požárech, které rozněcovalo jeho velké modré oči, zvláštní, do neurčita upřené a roz­pálené. Pojednou zpozoroval, že jeho dceruška vzala vak, pokoušejíc se otevříti jej a podívati se do něho. Zachvěl se a konečně promluvil, hlasem dobrým, ale zároveň trpkým z náhlého pohnutí, kterým také zbledl: "Célino, necháš toho! Povídal jsem ti, aby ses nástrojů ani nedotýkala."
Vzal vak, položil jej za sebe a opřel jej velmi opatrně o zeď.
"Laveuve tedy bydlí u tohoto schodiště, madame?" Paní Theodora bázlivým pohledem tázala se Salvata. Ona nesouhlasila s tím, aby se bouchalo do kněží, když sami si dávají práci a přijdou, poněvadž někdy se dalo na nich něco vydělat. A když uznamenala, že Salvat, upadaje znovu do svého černého snění, ponechává jí úplnou vůli, nabídla se hned k službám.
"Chce-li pan abbé, tedy jej tam dovedu. Je to zrovna tamhle vzadu na chodbě. Ale netrefil byste tam, protože tam jsou ještě schody."
Célina vidouc, že se tady naskytuje malá zábava, vymkla se otci z kolen a také provázela kněze. A Salvat zůstal sám v té světnici plné chudoby a soužení, nespravedlnosti a hněvu, bez tepla, bez chleba, pronásledován svým horečným snem, s očima znovu upřenýma na vak, jako kdyby v něm byla vedle nástrojů spása světa.
Opravdu, bylo ještě třeba stoupati po několika stupních; Pierre, jda za Theodorou a Célinou, ocítil se na jakési úzké půdě, pod střechou, v palandě několik čtvercových metrů veliké, kde nemohl ani rovně státi. Světlo vnikalo světlíkem vikýře; ale poněvadž sníh tarasil okenní tabuli, bylo třeba nechat dveře dokořán, aby bylo trochu vidět. Vnikala sem obleva a sníh, který se rozpouštěl a který, kapka po kapce, stékal a rozléval se po dlaždicích. Po dlouhých těch nedělích silné zimy zaplavovala všecko svým chladem. A tady v té díře bez stolice, ba i bez kusu prkna, v koutě holé podlahy, na hromadě nečistých hadrů, ležel Laveuve, jako zvíře polozcepenělé, na hromadě výkalů.
"Vidíte," pravila Célina svým zpívavým hlasem, "tady je, to je Filozof!"
Paní Theodora se naklonila poslouchajíc, zdali ještě žije.
"Ano, dýchá. Myslím, že spí. Ó, kdyby jen měl každý den co jíst, vedlo by se mu dobře. Ale prosím vás! On nikoho nemá, a když je člověku sedmdesát let, učiní nejlépe, skočí-li do vody. A některý natěrač domů nemůže pracovat už od padesáti let na žebřících. Zprvu našel práci velmi snadno. Potom poštěstilo se mu, mohl hlídat dílny. A teď je konec; propustili ho všude a už dva měsíce leží v tomhle koutě a umře tady. Domácí se ještě neodvážil ho vyhoditi na ulici, třebaže na to má chuti dost... My ostatní, víte, přineseme mu někdy trochu vína a něco kůrek. Ale když člověk sám nic nemá, jak pak má dávat jiným?"
Pierre, naplněn ošklivostí, díval se na ty děsné trosky, na to, co padesát let práce, bídy a sociální nespravedlnosti učinilo z člověka. Konečně rozeznával bílou, omšenou a opotřebovanou hlavu, stlačenou a deformovanou. Na tváři jediného člověka zračila se všecka zhouba beznadějné práce. Nepěstěný vous zakrýval tahy obličeje, který měl ráz starého koně už nestříhaného, s čelistmi rozviklanými od těch čas, co zuby z nich vypadaly. Oči skleněné a nos, který mu klesal do úst.
A nejvíce nápadným byl všechen ten jeho vzhled, vypadal jako zvíře zkřivené námahami svého řemesla, zmrzačené, zhroucené, které už k ničemu jinému se nehodí, než aby bylo poraženo.
"Ach, chudák!" šeptal kněz, všechen se chvěje. "A nechají ho tady umříti hladem, samotného, bez pomoci! A ani žádný chorobinec, žádná útulna se ho neujala!"
"Eh, šlaka!" pravila paní Theodora svým plačtivým a odevzda­ným hlasem. "Špitály jsou pro nemocné a on není nemocen; jde to s ním prostě ke konci, už nemá sil. A pak, není vždycky se vším spokojen, ještě nedávno přišli proň z jedné útulny; ale on nechce být zavřen, odpovídá hrubě těm, kteří se ho na něco ptají, nehledě ani k tomu, že má špatnou pověst jako piják a že nadává na buržoazii... Ach, díky pánu Bohu, už bude z toho brzy osvobozen!"
Pierre se naklonil a vida, že Laveuve otevírá dokořán oči, mluvil k němu něžně, vypravoval, že jej posílá jeden jeho přítel a že mu přináší od něho něco peněz, aby si koupil, čeho má nejvíc zapotřebí. Stařec, vida zprvu kutnu, začal krutě nadávati. A přece i ve svrchované slabosti zachoval si žertovnou posměvačnost pařížského dělníka.
"Eh, rád se napiji," pravil zřetelným hlasem, "a sním kousek chleba, mám-li zač to koupit, nebo už dva dny nevím, jak co chutná."
Célina se nabídla a paní Theodora poslala ji pro chleba a litr vína za peníze abbého Rosea. Potom, než přišla, vypravovala, jak Laveuve měl se dostati do Útulny pro neschopné ku práci, ústavu velmi dobročinného, jehož dozorkyním předsedala baronka Duvillardová; ale obvyklé vyšetřování skončilo beze vší pochyby takovou zprávou, že pak z toho nic nebylo!
"Baronku Duvillardovu znám, půjdu k ní ještě dnes!" zvolal Pierre, jemuž krvácelo srdce. "Není možná, aby nechali člověka déle v podobném postavení."
A když Célina se vrátila s chlebem a vínem, uložili všichni tři Laveuva, pozvedli jej na jeho hromadě hadrů, dali mu pít a jíst a pak mu nechali zbytek vína a chleba, velkého, čtyřliberního, kladouce mu na srdce, aby hned všecko nesnědl, sic že by se přejedl.
"Pan abbé by mi měl nechat svoji adresu, kdybych mu snad měla něco dát vzkázat," pravila paní Theodora, když byli opět před dveřmi jejího bytu.
Pierre neměl u sebe vizitku, a všichni tři vstoupili do pokoje. Ale Salvat zde nebyl již sám. Mluvil šeptem a rychle, stoje velmi blízko tváří v tvář mladému, asi dvacítiletému člověku. Ten, slaboučký, snědý, s vlasem krátce přistřiženým a vyrážejícím vousem, měl jasné oči, rovný, nos, úzké rty a živě inteligentní tvář pobledlou, posetou několika pihami, čelo měl tvrdé a neústupné a ve své ošumělé kazajce třásl se zimou.
"Pan abbé mi zde chce nechati svoji adresu v záležitosti toho Filozofa," vysvětlovala paní Theodora mírně, nespokojena jsouc, že zde má návštěvu.
Oba muži pohlédli na kněze, pak se podívali na sebe s děsným výrazem. Rázem přestali hovořit a neříkali ani slova v té mrazivé zimě, která se snášela ze stropu.
Salvat vzal opět velice opatrně svůj vak u stěny.
"Ty tedy odcházíš, půjdeš opět hledat práci?" Neodpověděl, učinil jen zlostný posuněk, jako kdyby chtěl říci, že nechce již práci, když práce už tak dlouho nechce jej.
"Ať je, jak je, hleď, ať něco přineseš, víš, že doma není nic... V kolik hodin se vrátíš?"
Novým posuňkem jako by chtěl odpověděti, že se vrátí, kdy bude moci, snad nikdy. A přese všecko hrdinné úsilí slzy mu vstoupily do jeho modrých, neurčitých očí, v nichž plápolal oheň, popadl dceru Célinu a líbal ji prudce, náruživě, načež odešel s vakem pod paží, a mladý jeho soudruh ho následoval.
"Célino," chopila se opět slova paní Theodora, "dej tužku panu abbému a prosím, pane, sedněte si, bude se vám lépe psát tadyhle."
Potom, když Pierre se byl usadil za stolem na stolici, na které seděl Salvat, pokračovala, chtíc omluviti svého muže, že nebyl dosti zdvořilý.
"Není zlý, ale má mnoho nesnází s živobytím, a z toho se stal trochu ztřeštěným. Jako ten mladík, kterého jste právě viděl, pan Victor Mathis, také jeden takový nešťastník, mladík velmi dobře vychovaný, velmi vzdělaný, jehož matka, vdova, sotvaže má co jíst. A ro­zumíte, viďte, to jim mate mozky a nemluví o jiném, nežli že svět vyhodí do povětří. Já ne, já tak nesmýšlím, ale odpouštím jim to, ó bože, a jak ráda."
Rozrušen a váben vším tím zajímavým neznámým a strašlivým, co cítil kolem sebe, nespěchal Pierre psáti svou adresu, poslouchaje a sváděje paní Theodoru k důvěrnostem.
"Kdybyste věděl, pane abbé, ten chudák Salvat! Opuštěné dítě, bez otce, bez matky, který vymetal všecky ulice a který musil z počátku pracovat všecka řemesla, jen aby mohl být živ. Pak se stal strojníkem, a to dělníkem velmi dobrým, ujišťuji vás, velmi dovedným, pilným. Ale už měl ty svoje myšlenky, hádal se, chtěl vést kamarády, takže nikde dlouho nevydržel. Konečně, když mu bylo třicet let, vyvedl tu hloupost, že odešel do Ameriky s jakýmsi vynálezcem, který jej tam tak využil, že po půl roce vrátil se nemocen a bez haléře... Musím vám říci, že si vzal moji mladší sestru Leonii a ta že umřela dřív, než odplul do Ameriky; zanechala mu malou Célinu, které nebylo víc než rok. Já byla tenkrát se svým mužem, jmenoval se Theodor Labitte a byl zedníkem; nechci se chlubit, ale div jsem neoslepla, jak pilně jsem šila, ale přesto mne tloukl, div mne nezabil. Pak mne opustil a utekl s jakousi dvacítiletou mladicí, takže jsem z toho měla víc radosti než smutku... Pak arci, když Salvat se vrátil a když mne našel samotnu s milou Célinou, kterou mi svěřil odjížděje a která mi říkala maminko, šli jsme k sobě, musilo to tak být. Nejsme svoji, ale, je-li pravda, pane abbé, jako bychom byli?"
Přece se trochu ostýchala a chtíc ukázati, že má také slušné příbuzenstvo, pokračovala: "Já neměla mnoho štěstí, ale mám ještě sestru Hortensii, která si vzala úředníka pana Chrétiennota a bydlí v pěkném bytě na boulevardu Rochechouart. Byly jsme tři z druhého manželství, Hortensie nejmladší, Leonie, která umřela, a já nejstarší; jmenuji se Paulina... A mám ještě nevlastního bratra Eugena Toussaina, staršího o deset let, je také strojníkem a pracuje od vojny u téže firmy, v továrně Grandidierově, pár kroků odtud, v ulici Marcadet. Na neštěstí dostal nedávno křeče... Já jsem slabá na oči, zkazila jsem si je šitím, deset hodin denně. Teď sotvaže něco trochu spravuji a už slzami div neoslepnu. Chtěla jsem posluhovat, ale nenašla jsem nic, všecko je proti nám. A tak tady nemáme nic než černou bídu, často dva i tři dny nejíme nic, jsme živi jako psi, až co náhoda nám přinese; a ty dva měsíce hrozné zimy, ve které jsme mrzli, nám dodaly; často jsme myslili, že ráno se už neprobudíme... Prosím vás, jakživa neměla jsem štěstí, nejdřív jsem byla bita, teď však je se mnou konec a žiji tady v tom koutě, ani nevím vlastně proč a nač."
Hlas se jí počal třásti, červené oči její zvlhly a Pierre, vida ji takto oplakávati život, tušil v ní bodrou ženu bez vůle, jakoby již ze života vystrčenou do domácnosti bez lásky, vydanou na pospas tomu, co náhoda jí přinese.
"Ó, nestěžuji si do Salvata," dodala ještě. "Je to hodný člověk a nesní o ničem nežli o našem štěstí, nás všech; nepije, pracuje, může-li... Ale tolik je jisto, že kdyby se nezabýval politikou, že by pracoval ještě víc. Člověk přec nemůže se hádati s kamarády, choditi do schůzí a býti zároveň v dílně. V tom ovšem chybuje... Arci má pravdu, když si naříká, nedovedete si představit, jak tvrdošíjně ho neštěstí pronásleduje, všecko se na něho sesypalo, všecko jej dusilo. Kdyby byl svatý, zbláznil by se z toho, a je tedy pochopitelno, že chudý, nešťastný člověk na to dostane vztek. Ode dvou měsíců našel jen jedno jediné dobré srdce, učence jednoho, který bydlí tamhle nahoře, na kopci, pan Vilém Froment, který mu dal něco práce, že aspoň někdy je něco jíst."
Pierre všecek překvapen, že slyší jméno svého bratra, chtěl se tázati na některé věci; ale raději mlčel, cítě cosi zvláštního, jakousi nevolnost ze zdrženlivosti a strachu. Díval se na Célinu, která poslouchala, stojíc před ním beze slova, vážná, vyzáblá. A paní Theodora vidouc, že se usmívá na dítě, pokračovala ještě řkouc: "Vidíte, zvlášť pomyšlením na tohle dítě je všecek bez sebe. Zbožňuje je, pobil by celý svět, vidí-li, že jde bez večeře spát. Je tak hodná, tak dobře se učila na obecné škole! Teď nemá ani košile, aby tam mohla jít."
Pierre, který konečně dopsal svou adresu, vtiskl děvčátku do ruky pětifrank; a chtěje zameziti všemu děkování, pravil rychle: "Víte, kde mne hledati, kdybyste měla něčeho zapotřebí pro Laveuva. Ale ujmu se jeho záležitosti ještě dnes odpoledne a doufám, že si již dnes večer pro něho přijdu."
Paní Theodora neposlouchala a rozplývala se v díkučinění; Célina zase, všecka vyjevena, že má v ruce sto sous, šeptala: "Ó, ubohý tatínek, který odešel se honit za penězi! Utíkejme za ním mu říci, že na dnešek je toho dost!"
Kněz, stoje již na chodbě, slyšel, jak žena odpověděla: "Už bude asi daleko, pakli se někde nezastavil. Však se snad brzo vrátí!"
Když Pierre odcházel z toho domu děsu a bolesti, v hlavě mu všecko vířilo a srdce trnulo mu smutkem. Podivil se nemálo, vida Salvata a Viktora Mathise státi v koutě špinavého domu, v morovém smradu té žumpy. Sešli sem pokračovat v rozmluvě, v níž ve světnici byli přerušeni. Hovořili opět velmi zticha a rychle, tváří v tvář, poddávajíce se cele horlivosti, která jim zářila z očí. Zaslechli však zvuk kročejů a poznali abbého; a pojednou chladni a klidni beze slova stiskli si těžkopádné ruce. Viktor šel opět na Montmartre. Salvat váhal jako člověk, který béře osud na potaz. Potom vztyčiv svou hubenou postavu zondaného a hladového dělníka, odcházel jako nazdařbůh a obrátil se do ulice Marcadet, kráčeje směrem k Paříži, s vakem na nástroje pod paží.
Okamžik Pierre chtěl utíkati za ním, křiknouti naň, že dceruška jej volá nahoru. Ale cítil tutéž nevolnost pochodící ze zdrženlivosti a strachu, neurčitou jistotu, že běh osudu nic nezastaví. A on sám nebyl již klidný, neměl již té své mrazivé zoufanlivé sklíčenosti jako ráno. Ociťuje se v sychravé pouliční mlze, cítil horečku, plápol dobročinnosti, jejž rozžehl v něm pohled na strašlivou bídu, kterou právě byl viděl. Ne, ne, bylo toho trápení přespříliš, chtěl ještě zápasiti, zachrániti Laveuva a poskytnouti trochu radosti tolika chudým lidem. Naskytnul se mu snad nový pokus s Paříží, kterou viděl tak zahalenu kouřem mlhy, tak tajemnou a tak rozrušenou pod vlivem hrozící nevyhnutelné spravedlnosti? A snil o velkém slunci zdraví a plodnosti, které by z nesmírného světa udělalo úrodné pole, na němž rostl by lepší budoucí svět.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 15.11.2017

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­