ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Zola Émile (*02.04.1840 - †29.09.1902)

­­­­

Zabiják

I

Gervaisa čekala na Lantiera do dvou hodin do rána. Až nakonec, celá roztřesená, jak stála jen v nočním kabátku v chladném vzduchu u otevřeného okna, padla napříč přes postel a usnula, s tvářemi mokrými od slzí, horečným spánkem. Celý týden už ji posílal s dětmi spát, sotva vyšli z hostince U dvouhlavého telete, kde každý den večeřeli, a sám se vracel až pozdě v noci, tvrdil, že hledá práci. Dnes večer, když ho vyhlížela, jestli se už nevrací, se jí zdálo, že ho vidí vcházet do tančírny U velkého balkónu, odkud se z deseti rozzářených oken rozlévala záplava světla na černý asfalt okrajových bulvárů, a hned nato zahlédla mladou Adélku, leštičku stříbra, která večeřívala ve stejném hostinci jako oni, jak jde pár kroků za ním a neví co s rukama, jako by se ho právě pustila, aby je nebylo vidět spolu zavřené v prudkém světle kulatých svítilen nad vchodem.

Když se Gervaisa kolem páté probudila, celá ztuhlá a v kříži jako rozlámaná, dala se nahlas do pláče. Lantier ještě nebyl doma.

Tohle se stalo poprvé, že zůstal celou noc pryč. Posadila se na kraji postele pod cárem vybledlé kartounové záclonky, která visela z tyče přivázané provázkem ke stropu. A pomalu se uslzenýma očima rozhlížela po nuzném pokoji, který měli najatý i s nábytkem: stál tam ořechový prádelník, kterému chyběla jedna zásuvka, tři židle vypletené slámou, malý usmolený stolek a na něm otlučená konev na vodu. Pro děti sem přistavili železnou postel, která zatarasovala prádelník a zabírala dvě třetiny celé místnosti. V koutě stál Gervaisin a Lantierův velký kufr, dokořán otevřený a zející prázdnotou, jen na dně se mezi špinavými košilemi a ponožkami válel starý pánský klobouk, na věšácích na zdi a na opěradlech židlí visely zablácené kalhoty, děravá šála, poslední hadry, které už žádný vetešník nechtěl koupit. Uprostřed na krbové římse mezi dvěma zinkovými svícny, každým jiným, ležel balíček světlerůžových lístků ze zastavárny. Byl to nejlepší pokoj z celého hotelu, v prvním patře a s vyhlídkou na bulvár.

Obě děti mezitím pořád ještě spaly s hlavami těsně vedle sebe na jednom polštáři. Osmiletý Klaudius měl ruce vystrčené zpod pokrývky a pomalu oddechoval, mladší, teprve čtyřletý Štěpán držel bratra kolem krku a usmíval se. Když na nich matka spočinula uslzenýma očima, přepadl ji nový záchvat pláče a musela si zacpat ústa kapesníkem, aby utlumila deroucí se vzlyky. Ani ji nenapadlo obout si trepky, které jí spadly z nohou, a bosa přeběhla zpátky k oknu: vyklonila se ven a dál pátravě vyhlížela po chodnících táhnoucích se do dálky.

Hotel stál na bulváru Chapelle nalevo od Poissonnierské brány.

Byl to dvoupatrový starý barák s hnědočervenou fasádou a okenicemi zpuchřelými od deště. Nad lucernou s vytlučenými skly se mezi dvěma okny dalo ještě přečíst: Hotel Boncoeur, majitel

Marsoullier, stálo to tam napsáno velkými žlutými písmeny, z nichž už celé kusy opadaly spolu se zvětralou omítkou.

Gervaisa, s kapesníkem na ústech, vystoupila na špičky, protože jí lucerna překážela v rozhledu. Podívala se napravo směrem k Rochechouartskému bulváru, kde před jatkami postávaly hloučky řezníků v zakrvácených zástěrách a chladný větřík sem chvílemi odtud zanášel silný zápach, barbarský zápach zabitých zvířat. Pak se rozhlédla nalevo po celé délce široké hlavní třídy a na chvíli se její pohled zastavil skoro naproti na bílé budově Lariboisierovy nemocnice, která se tehdy právě dostavovala.

Pomalu přehlížela zeď potravní čáry, táhnoucí se od jednoho konce obzoru k druhému, za níž v noci slýchala občas křik, jak někoho vraždili. Snažila se proniknout zrakem všechny odlehlé kouty, všechna temná zákoutí, zčernalá vlhkem a špínou, a měla strach, že tam někde uvidí ležet Lantierovo tělo s probodaným břichem.

Když se podívala výš, nad tu nekonečnou šedivou zeď, obepínající celé město pustým pruhem, uviděla velkou záři, ranní opar, prosvětlený vycházejícím sluncem a plný už ruchu a shonu probouzející se Paříže. Ale pořád se musela vracet k Poissonnierské bráně a s nataženým krokem až do otupění pozorovala, jak se mezi oběma zavalitými pavilóny akcízu valí nepřetržitý proud lidí, tažných zvířat i vozů, pospíchající od návrší Montmartru a Chapelle. Bylo to jako utíkající stádo, lidský dav, chvílemi zůstávající náhle stát a rozlévající se jako velká kaluž po jízdní dráze, nekonečný proud dělníků, jdoucích do práce s nářadím přes rameno a s vekou chleba pod paží, celý ten zástup se vléval do Paříže a bez ustání se v ní ztrácel. Když se Gervaise chvílemi zdálo, že mezi tou tlačenicí poznává Lantiera, vykláněla se ještě víc, div nevypadla, ale pak jen vždy přitiskla kapesník k ústům ještě silněji, jako by do nich chtěla zatlačit zpátky tu svou bolest.

Najednou se otočila dovnitř, protože za sebou uslyšela svěží a veselý hlas:
"Tak co, mladá paní, ten váš mužský není doma, viďte?"
"Není, není, pane Coupeaue," odpověděla a pokusila se pousmát.
Byl to klempířský tovaryš, který bydlel až nahoře v podkrovním pokojíku za deset franků. Přes rameno měl brašnu s nářadím. Když viděl, že je ve dveřích klíč, zastavil se tu na kus řeči jako starý známý.
"Vidíte," pokračoval, "já teďko dělám tamhle na nemocnici... To máme pěkný máj, co? Že to ale dneska ráno zebe!"
A podíval se Gervaise do obličeje, zarudlého pláčem. Když viděl, že postel není ani rozestlaná, pokýval zvolna hlavou. Pak došel až k druhé posteli, kde pořád ještě spaly děti s růžovými tvářemi jako andílkové a ztišil hlas:
"Aha, pán nechce sekat dobrotu, co?... Inu, jen se kvůli tomu netrapte, paní Lantierová! On teď hodně dělá do politiky, tak to víte. Tuhle, jak se volilo pro Eugena Sua - prý to má být nějaký správný chlapík -, to vyváděl jako blázen. Dost možná, že dneska proseděl celou noc s kumpány a nadával na toho lotra Bonaparta."
"I ne," zašeptala s námahou, "kvůli tomu nepláču. To já vím, kde Lantier je... Mám jen trochu starosti, to víte, jako každý."

Coupeau zamrkal, aby ukázal, že na takovou báchorku hned tak nenaletí. Pak se ještě nabídl, že by jí došel pro mléko, jestli se jí nechce chodit na ulici, taková hodná a hezká ženská jako ona prý se na něho může vždycky spolehnout, kdyby někdy byla v nesnázích, a odešel. Sotva za ním zapadly dveře, vyklonila se Gervaisa zase z okna.

Kolem akcízu pořád proudily davy v ranním chladu. Už zdálky bylo možno poznat zámečníky podle modrých kazajek, zedníky podle bílých halen i natěrače podle volných tříčtvrtečních kabátů, pod nimiž jim vyčuhovaly dlouhé pracovní pláště. Zdálky splýval celý ten zástup v rozmazanou hmotu neurčité barvy, v níž převládala vybledlá modř a špinavá šeď. Každou chvíli se některý dělník zastavil a zapaloval si vyhaslou dýmku, zatímco ostatní šli pořád dál, nikdo se nezasmál, nikdo ani slovo nepromluvil, tváře měli všichni popelavé a oči upřené k Paříži, která je jednoho po druhém jako otevřenými ústy pohlcovala zející ulicí Faubourg-Poissoniere. Na obou nárožích Rybářské ulice, před vchody do obou vináren, kde právě vytahovali rolety, někteří mužští zpomalovali krok, než vešli dovnitř, postávali ještě chvíli na kraji chodníku a po očku se dívali k Paříži s rukama nerozhodně svěšenýma, jak je přemáhalo pokušení nejít do šichty.

Uvnitř u nálevních pultů si už dělníci navzájem připíjeli, tlačili se v hloučcích, plnili sál, plivali, chrchlali a proplachovali si krk skleničkou kořalky.

Gervaisa se dívala nalevo k výčepu starého Colomba, protože se jí zdálo, že tam zahlédla Lantiera, když tu na ni zprostřed ulice zavolala jakási prostovlasá tlustá ženská v zástěře:
"Koukejme se, paní Lantierová, vy jste si dneska nějak přivstala!"
Gervaisa se vyklonila ven:
"Aha, to jste vy, paní Bochová!... Inu, to víte, čeká mě dneska tolik práce!"
"Tak, tak. Nikdo to za nás neudělá, viďte."

A mezi oknem a chodníkem se rozpředl rozhovor. Paní Bochová byla správcovou v domě, kde byl v přízemí hostinec U dvouhlavého telete. Několikrát už čekala Gervaisa na Lantiera u ní ve vrátnici, aby nemusela sedět sama v hospodě se všemi těmi mužskými, kteří tam večeřeli. Domovnice teď vykládala, že běží jen kousek za roh do Uhlířské ulice, aby tam chytila ještě v posteli jednoho zřízence, z něhož prý manžel nemůže vypáčit peníze za správku kabátu. Pak se rozpovídala o tom, jak si prý včera večer jeden nájemník přivedl domů ženskou a dělal tam s ní takový kravál, že až do tří hodin do rána nemohl nikdo spát. Ale při řeči si zvědavě prohlížela Gervaisu, jako by se sem byla přišla postavit pod okno jen proto, aby něco vyslídila.

"A pan Lantier ještě spí?" zeptala se najednou.
"Ano, ještě spí," odpověděla Gervaisa a musela se začervenat.
Paní Bochová viděla, jak se jí nahrnuly slzy do očí, a to jí zřejmě stačilo, šla dál a přitom nahlas hudrovala na mužské, jací jsou to všichni budižkničemové a flákači, najednou se ještě vrátila zpátky a křikla:
"Dneska ráno jdete do prádelny, viďte?... Já mám taky něco na vyprání, tak vám budu držet místo vedle sebe a popovídáme si."
A v náhlém návalu soucitu ještě dodala:
"Chudinko malá, udělala byste líp, kdybyste pořád nestála u toho vokna, můžete si ještě něco uhnat... Jste už celá fialová!"

Ale Gervaisa se nehnula od okna ještě celé dvě úmorné hodiny, až do osmi. Mezitím se otevřely obchody a krámy. Proud dělnických halen, valící se z okolních návrší, už ustal, jen pár opozdilců ještě spěšnými kroky procházelo akcízem. Ve vinárnách pořád ještě postávali stejní mužští, popíjeli, pokašlávali a plivali. Po dělnících se na vnějších bulvárech objevily cupitající dělnice, leštičky stříbra, modistky a květinářky, choulící se v tenkých šatičkách, šly v hloučcích po třech nebo po čtyřech, živě se bavily, uchichtávaly a pokukovaly kolem sebe svítícíma očima, tu a tam přešla některá z nich podél městské zdi úplně sama, pohublá, s bledou a vážnou tváří, vyhýbajíc se vytékající špíně.

Pak začali chodit zřízenci a úředníci, dýchající si na zkřehlé prsty a žvýkající za chůze housku, vytáhlí mladíci v příliš krátkých šatech, s kruhy pod očima a ještě celí rozespalí, anebo scvrklí stařečkové, kolébavě se šourající, s popelavými obličeji, unavenými věčným vysedáváním v kancelářích, a všichni se dívali na hodinky, aby nepřišli ani o vteřinu pozdě. A potom zavládl na bulvárech obvyklý dopolední klid, penzisté ze sousedství se procházeli na sluníčku, rozcuchané matky ve špinavých sukních kolébaly v náručí nemluvňata a převinovaly je na lavičkách a na chodnících se s vřeštěním, smíchem a pláčem hemžilo a strkalo celé hejno usmrkaných rozedraných dětí. Najednou měla Gervaisa pocit, že se zadusí, taková na ni padla v té chvíli úzkost a beznaděj, zdálo se jí, že je všemu konec, nenávratně konec dosavadnímu životu, že se už Lantier nikdy nevrátí. Bloudila nepřítomným pohledem od starých zčernalých jatek s jejich zabíjením a puchem až k nové sinale bílé nemocnici, v níž bylo řadou zejících okenních otvorů, ještě nezasklených, vidět do holých sálů, v nichž bude kosit smrt. A přímo naproti, za městskou zdí, ji oslňovala obloha ozářená vycházejícím sluncem, které rostlo a stoupalo nad obrovským procítáním Paříže.

Gervaisa seděla na židli s bezvládně svěšenýma rukama a neschopná už ani plakat, když tu najednou klidně vešel Lantier.
"To jsi ty! Už jsi přišel!" vykřikla a chtěla se mu vrhnout kolem krku.
"Ano, už jsem přišel, a co má být?" odpověděl. "Doufám, že nezačneš zase vyvádět!"

Odstrčil ji. Potom mrzutě odhodil černý plstěný klobouk velkým obloukem na prádelník. Byl to šestadvacetiletý mladý muž, malý, snědý a černovlasý, s hezkým obličejem a tenkým knírem, který si pořád navyklým pohybem kroutil. Měl na sobě modré plátěné dělnické kalhoty a starý špinavý svrchník, stažený v pase, mluvil s nápadným jihofrancouzským přízvukem.

Gervaisa klesla zas zpátky na židli a tiše, přerývaně bědovala:
"Celou noc jsem oka nezamhouřila... Myslela jsem, že ti někde něco udělali... Kdes byl? Kdes byl celou noc? Proboha tě prosím, už to nikdy nedělej, zbláznila bych se... Řekni, Auguste, kde jsi byl?"
"Tam, kde jsem měl co dělat, sakra!" řekl a pokrčil rameny. "V osm hodin jsem šel do Ledárenské ulice k tomu kamarádovi, co si chce zařídit továrnu na klobouky. Zdržel jsem se tam. A tak jsem u něho radši zůstal na noc... A vůbec, já nemám rád, když mě někdo špehuje. Dej mi pokoj!"

Mladá žena se znovu rozplakala. Křikem a dupáním Lantiera, který ve vzteku převracel židle, se nakonec probudili oba chlapci.

Posadili se polonazí na posteli a drobnýma ručkama si přičesávali vlasy, když slyšeli, jak matka pláče, začali také ukrutně vřeštět a z očí, ještě zalepených spánkem, se jim koulely slzy.

"Aha, tak už zase začíná muzika!" rozkřikl se vztekle Lantier.
"Povídám vám, buďte zticha, nebo se zase seberu a půjdu! A tentokrát už zmizím doopravdy... Tak nebudete zticha? Maucta! Jdu zas tam, odkud jsem přišel."
Bral už si z prádelníku zase klobouk. Ale Gervaisa se na něho pověsila a zajíkavě koktala:
"Ne! Prosím tě, ne!"
Potom se snažila plačící děti uchlácholit mazlením. Líbala je na vlásky, něžně jim domlouvala a ukládala je zpátky do postele.
Malí chlapci se rázem utišili, smáli se v poduškách a navzájem pošťuchovali. Otec si mezitím, tak jak byl, i v botách, lehl na postel, vypadal vyčerpaně a obličej měl křídově bledý po probdělé noci. Neusnul, zůstal ležet s očima dokořán a rozhlížel se po pokoji.
"Je tady čisto, jen co je pravda!" zabručel.
Pak se na chvíli podíval na Gervaisu a zlomyslně dodal:
"Ty už se teda ani nemeješ?"

Gervaise bylo teprve dvaadvacet. Byla velká, trochu hubená, rysy v obličeji měla jemné, jen už trochu unavené těžkým životem. Jak tu stála rozcuchaná, jen v pantoflích a roztřesená zimou v bílém kabátku, na němž nábytek už zanechal četné stopy prachu i mastné špíny, vypadala o deset let starší, zestárlá těmi dlouhými hodinami strachu a pláče, které právě prožila. Lantierova slova ji konečně vytrhla z bojácné rezignace.

"Jsi trochu nespravedlivý!" řekla, jako by se začínala rozehřívat. "Víš dobře, že já dělám, co můžu. Mou vinou to není, že jsme to takhle dopracovali... Chtěla bych tě vidět se dvěma dětma v jediný místnosti, kde nejsou ani kamna, aby si člověk mohl ohřát teplou vodu... Hned jak jsme přijeli do Paříže, měli jsme si zařídit pořádnej byt, jak jsi mi to sliboval, a ne všechny tvoje peníze projíst!"
"A hele!" rozkřikl se. "Dyť si ty prachy probendila se mnou! A teď najednou bys mi chtěla vyčítat, že jsme si něco užili!"
Ale Gervaisa mluvila dál, jako by ho ani neslyšela:
"Však se z toho s troškou štěstí můžeme ještě vyhrabat... Mluvila jsem včera večer s paní Fauconnierovou, co má prádelnu v Nové ulici, v pondělí u ní můžu nastoupit. Jestli se dáš do party s tím tvým kamarádem z Ledárenské ulice, budeme do půl roku zase nad vodou, jen co se zas trochu vohadříme a najdeme si nějakej kumbál, kde budeme aspoň doma... To víš, budeme muset pracovat, hodně pracovat..."
Lantier se otráveně otočil ke zdi. Tu teprve se Gervaisa jaksepatří rozčilila:
"Jo, to je vono, já už dávno vím, že tobě dou ručičky trochu vod práce. Pyšnej seš až hanba, chtěl by ses voblíkat jako milostpán a vodit se s děvkama v hedvábnejch sukních. Že jo. Já už ti nejsem dost dobrá, když už jsi mi všechny šaty vodnes do zastavárny... Hele, Auguste, nechtěla jsem ti to říkat, byla bych ještě počkala, ale já vím, kde jsi dneska v noci byl. Viděla jsem tě, jak jsi šel k Velkýmu balkónu s tou courou Adélou. No, to sis teda uměl vybrat! To je pěkný číslo, jen co je pravda! Ta se má proč tvářit jako princezna... Vychrápala se už s celou hospodou!"

Jediným skokem byl Lantier z postele. Oči mu v bledém obličeji zteměly jako uhly. Vztek celou jeho malou postavou přímo lomcoval.
"Ano, je to pravda, s celou hospodou!" opakovala mladá žena.
"Však je taky paní Bochová vyhodí z domu obě, i s tou její vykutálenou sestrou, protože na schodech div nestojejí mužský ve frontě..."
Lantier napřáhl obě pěsti, ale vzápětí v sobě přemohl chuť ji zbít, jen ji popadl za ramena, prudce jí zalomcoval a odmrštil ji na postel k dětem, které se znovu daly do křiku. Pak si zase lehl a jen vztekle zablábolil se zuřivým výrazem jako člověk, který konečně pojal rozhodnutí, k němuž se už delší dobu stále nemohl odhodlat:
"Tohle jsi neměla dělat, Gervaiso... Budeš toho litovat, však uvidíš."
Chvíli bylo slyšet jen vzlykání dětí. Matka zůstala klečet, jak se zhroutila na postel, a držela je obě v náručí, bez ustání opakovala bezvýrazným hlasem stále stejnou větu:
"Ach, kdybyste vy tady nebyly, moje malý ubožátka!... Kdybyste vy tady nebyly!... Kdybyste vy tady nebyly!..."

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Zuzana Patócsová, 17.06.2005

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Émile Zola - Zabiják







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)