ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Zola Emile (*02.04.1840 - †29.09.1902)

   
­­­­

Zabiják (2)

***

Lantier už vůbec neposlouchal, ležel bez hnutí na zádech, díval se nahoru na vybledlý kretónový cár a přemílal v hlavě utkvělou myšlenku. Zůstal tak ležet skoro hodinu a neusnul, třebaže se mu víčka klížila únavou. Když se konečně otočil a povytáhl na lokti, s tvrdým a odhodlaným výrazem v obličeji, Gervaisa zrovna dokončovala ranní úklid pokoje. Ustýlala postel po dětech, které už umyla a oblékla. Díval se na ni, jak zametá a utírá prach.

Pokoj zůstal i potom černý a žalostně vypadající s tím začouzeným stropem, tapetami odchlíplými vlhkostí, třemi rozviklanými židlemi a otlučeným prádelníkem, kde se všude tvrdošíjně držela špína a pod hadrem se jen rozmazávala. Potom, když se začala mýt a sepnula si vlasy do uzlu před kulatým zrcátkem, které měl on na holení a které si teď pověsila na kliku u okna, prohlížel si její holý krk, nahé paže, všechnu tu nahotu, kterou bylo vidět, jako by to všechno s něčím srovnával. A znechuceně se ušklíbl.

Gervaisa napadala na pravou nohu, ale nebylo to skoro znát, jen když byla někdy příliš zmožená, necítila únavou kyčle a poddávala se tomu. Dnes ráno po té úmorné noci vláčela skoro nohu za sebou a musela se opírat o zeď.

Bylo ticho, nepromluvili už na sebe ani slovo. Lantier jako by pořád na něco čekal. Gervaisa pospíchala, uvnitř se trápila, ale navenek se snažila zachovat lhostejný obličej. Když si balila do rance prádlo, pohozené v koutě za kufrem, otevřel konečně ústa a zeptal se:
"Co děláš?... Kam jdeš?"
Zpočátku mu neodpověděla. Až když se vztekle zeptal ještě jednou, řekla konečně:
"To snad vidíš, ne?... Jdu tohle všechno vyprat... Děti nemůžou žít takhle zasviněný."
Počkal, než sebrala další dva nebo tři kapesníky. Pak, po chvíli ticha, promluvil znovu:
"Máš peníze?"
Rázem se vztyčila a podívala se mu přímo do obličeje, v ruce přitom držela špinavé dětské prádlo.
"Peníze? Kde bych je vzala, copak kradu?... Však víš, že mi dali předevčírem tři franky za tu mou černou sukni. Za to jsme dvakrát vobědvali, a když člověk jí samý uzeniny, tak je to rychle pryč... Ne, to teda ne, peníze nemám. Mám akorát čtyři pěťáky na prádelnu... Neumím je vydělávat jako některý jiný ženský."
Nepozastavil se ani nad tou narážkou. Slezl mezitím z postele a přehlížel těch několik hadrů, rozvěšených kolem dokola po pokoji.
Nakonec sebral z hřebíku kalhoty a šálu, otevřel prádelník, přidal k tomu kazajku a dvě ženské košile, pak to všechno hodil
Gervaise do náručí a řekl:
"Tumáš, dej to do frcu."
"A nechtěl bys třeba, abych tam vodnesla taky děti?" zeptala se.
"Jo, kdyby se taky děti mohly dát do zastavárny, to by bylo něco pro tebe!"
Ale přece jen do té zastavárny šla. Když se asi za půl hodiny vrátila, položila na krbovou římsu pětifrank a stvrzenku přidala k ostatním na hromádku mezi dvěma svícny.
"Tohleto mi dali!" řekla. "Chtěla jsem šest franků, ale nedalo se nic dělat. Jo, ti se nepředají!... A přitom je tam pořád takovýho lidstva!"
Lantier nesebral pětifrank hned. Byl by raději počkal, až ho Gervaisa rozmění, aby jí z toho také něco nechal. Ale když viděl, že na prádelníku leží v papíru zbytek šunky od včerejška a kus chleba, rozhodl se a zastrčil pětifrank do kapsičky u vesty.
"K mlíkařce jsem ani nešla, protože jsme jí dlužni za celý týden," vysvětlovala Gervaisa, "ale vrátím se brzo, a ty, zatímco tu nebudu, můžeš dojít pro chleba a smažený kotlety a naobědváme se... Přines taky flašku vína."
Nenamítal nic. Zdálo se, že mezi nimi zase zavládl mír. Mladá žena balila poslední špinavé prádlo do uzlu. Ale když chtěla vzít z kufru Lantierovy košile a ponožky, křikl na ni, aby na to nesahala.
"Moje prádlo tady nech, rozumíš? Já nechci!"
"A co nechceš?" zeptala se a napřímila se. "Přece si na sebe nechceš vzít takovouhle špínu? Musím to přece vyprat."
A znepokojeně se na něho podívala, uviděla v jeho frajerském obličeji zas ten tvrdý odhodlaný výraz, jako kdyby ho teď už nic nemohlo obměkčit. Vztekle jí vytrhl prádlo z rukou a hodil je zpátky do kufru.
"Heršoftnomol! Budeš mě taky jednou poslouchat? Říkám ti, že nechci."
"Ale proč?" zeptala se znovu a celá zbledla, napadlo ji hrozné podezření. "Teď přece košile nepotřebuješ, nikam nejdeš... Tak co ti může vadit, když je vezmu s sebou?"
Chvíli váhal v rozpacích před jejíma planoucíma očima, které se na něho upíraly.
"Proč? Proč?" zakoktal... "No přece proto, že pak budeš všude vykládat, že mě vydržuješ, že na mě pereš, spravuješ. No, a to mě právě dožírá, vidíš! Starej se vo sebe, já se vo sebe postarám taky... Pradleny tady nejsou jen tak pro nic."
Prosila ho a vymlouvala mu to, že si přece nikdy nestěžovala, on však přibouchl kufr, posadil se na něj a křikl jí přímo do obličeje: "Ne!" Může si přece dělat se svými věcmi, co chce, ne?
Pak, aby unikl před vyčítavými pohledy, kterými ho pronásledovala, si šel zas lehnout na postel, prohlásil, že se mu chce spát, a ať už prý ho přestane pořád otravovat. A tentokrát se opravdu zdálo, že usnul.

Gervaisa zůstala chvíli nerozhodně stát. Byla v pokušení odkopnout ten balík prádla, posadit se v pokoji a šít. Ale Lantierovo pravidelné oddechování ji nakonec uspokojilo. Vzala si modřidlo a kousek mýdla, který jí zbyl od posledního prádla, přistoupila k dětem, které si pokojně hrály u okna se starými špunty, políbila je a řekla jim potichu:
"Buďte tady hodný a nedělejte rámus. Tatínek spí."

Když odcházela, ozýval se v hlubokém tichu pokoje pod zčernalým stropem jen Klaudiův a Štěpánův tlumený smích. Bylo deset hodin.
Pootevřeným oknem svítil dovnitř proužek slunečního světla.

Na bulváru zabočila Gervaisa vlevo a pustila se Novou a Zlatnickou ulicí. Když procházela kolem krámku paní Fauconnierové, pokýval jí hlavou na pozdrav. Prádelna stála asi uprostřed ulice, v místech, kde začínala stoupat do kopce. Nad domem s rovnou střechou se tyčily tři kulaté šedivé nádrže na vodu, obrovské válce z pozinkovaného plechu, důkladně snýtované, za nimi stála sušárna, vysoká nástavba ve druhém poschodí, ze všech stran uzavřená žaluziemi z tenkých příček, jimiž províval vítr, štěrbinami bylo uvnitř vidět prádlo, rozvěšené na mosazných drátech. Napravo vedle nádrží se z úzkého komínu parního stroje ustavičně valily bílé chumáče kouře, jak stroj pravidelně a těžce oddechoval. Gervaisa vešla do průjezdu, plného kbelíků s louhem, a ani si nevykasala sukně, jako žena, která je na louže zvyklá.

Znala se už s majitelkou prádelny, drobnou křehkou ženou s nemocnýma očima, která seděla v zasklené kanceláři a měla před sebou účetní knihy, kolem sebe na policích kostky mýdla, plechovky s modřidlem a půlkilové balíčky sody. Stavila se u ní pro plácačku a kartáč, které si tu nechala v úschovně od posledního praní, potom si vzala číslo a vešla dovnitř.

Byla to obrovská kůlna s rovným stropem a nezakrytými trámy, podepřenými železnými pilíři, po stranách byly řady širokých světlých oken. Kalné denní světlo volně pronikalo oblaky horké páry, vznášející se ve vzduchu jako mléčná mlha. Z některých koutů se valila pára, rozplývala se do šíře a zahalovala celé pozadí namodralým závojem. Vlhkost se tu všude srážela a vzduch byl plný mýdlového pachu, mdlé, všudypřítomné a vlhké vůně, chvílemi ji překrývaly pronikavější závany louhu. U dlouhých lavic po obou stranách prostřední uličky stály v řadě ženské s pažemi obnaženými až po ramena, rozhalenými blůzami a podkasanými sukněmi, že jim bylo vidět barevné punčochy a hrubé šněrovací botky. Tloukly zuřivě do prádla, smály se, zakláněly a vykřikovaly do okolního kraválu všelijaké žerty, nakláněly se nad neckami a káděmi, byly sprosté, hrubé, rozdováděné, promočené jako při lijáku, ze zarudlé kůže se jim kouřilo. Kolem nich a pod nimi tekly celé potoky, ustavičně se tu nosily kbelíky horké vody a jediným rázem vylévaly, z kohoutků tekla z výšky studená voda a rozstřikovala se, od plácaček šplíchala voda, z máchaného prádla kapala voda, všude se čvachtalo v kalužích vody, která odtékala potůčky po svažujících se dlaždicích. A do toho křiku, pravidelného bouchání plácaček a splývavého šumění šplíchající vody, do toho hromového rachotu, stoupajícího k vlhkému stropu, bez ustání funěl a supěl parní stroj stojící napravo, celý bíle orosený drobnými kapičkami vody, a pravidelným otáčením obrovského setrvačníku jako by udával rytmus celé té nesmírné vřavě.

Gervaisa šla drobnými krůčky prostřední uličkou a rozhlížela se napravo i nalevo. V podpaží nesla ranec prádla, podpírala jej bokem a kulhala ještě víc, každou chvíli do ní vrazila některá z pradlen pobíhajících sem a tam.
"Haló, tady! Tady jsem, děvenko!" ozval se pronikavý hluboký hlas paní Bochové.
A když ji mladá žena našla, až na konci nalevo, spustila domovnice proud řeči, neustávajíc v práci, drhla zuřivě ponožku a mluvila při tom krátkými větami:
"Postavte se tady, držela jsem vám místo... Já už budu brzo hotová. Ten můj to skoro vůbec neušpiní... A co vy? Taky vám to nebude moc dlouho trvat, viďte? Máte jen takovej malej raneček.
Před polednem jsme s tím hotovy a pak můžeme jít na oběd... Já jsem si dávala prádlo k jedný pradleně do ulice Poulet, ale byla by mi to všechno rozežrala tím svým chlórem a rozedřela rejžákem.
A tak si peru sama. Jeden to má, jako kdyby to našel. Stojí mě to jen to mýdlo. Poslouchejte, ty košilky jste si měla dát odmočit.
Jo, tyhle děti, namouduši, jako kdyby to mělo na zadnici samý saze!"
Gervaisa rozvázala balík a rozkládala košilky obou kluků, když jí paní Bochová radila, aby na to vzala kbelík vody s louhem, odpověděla:
"Ale ne, stačí horká voda... V tom já se vyznám!"

Roztřídila prádlo a dala stranou pár barevných kusů. Potom si nalila do necek čtyři kbelíky studené vody, kterou natočila u kohoutku za sebou, namočila hromádku bílého prádla, pak si vykasala sukni, sepnula si ji mezi stehny, a stoupla si do dřevěné bedny, postavené na výšku, která jí sahala až do pasu.
"Tak vy se v tom vyznáte?" opakovala paní Bochová. "To jste asi u vás doma byla pradlenou, ne, děvenko?"

Gervaisa si vyhrnula rukávy, odhalila krásné paže plavovlásky, ještě mladistvě svěží, jen na loktech trochu zarůžovělé, a začala prádlo odepírat. Rozprostřela košili po úzkém prkně, které už bylo celé uhlazené a vybělené od stálého praní, namydlila ji, obrátila a namydlila i na druhé straně. Dřív než odpověděla, popadla do ruky plácačku a začala tlouci. Vykřikovala jednotlivé věty mezi pravidelnými mohutnými údery, jako by si udávala takt:
"Ano, pradlenou... Už v deseti letech... Takže je to dvanáct let... Chodily jsme k řece... Vonělo to tam líp než tady... To byste viděla, taková tůňka mezi stromy... tekla tam čistá voda...
Víte, v Plassansu... Neznáte Plassans?... U Marseille?"
"Zatracená ženská, ta se ale umí ohánět!" rozkřikla se nadšeně paní Bochová nad takovými pádnými ranami plácačkou. "Jako vítr!
Má to ručičky jako slečinka, ale roztloukla by vám železo na placku!"

A hovor pokračoval. Musely na sebe křičet a domovnice se chvílemi musela naklánět blíž, protože neslyšela. Všechno bílé prádlo bylo vytlučeno, a jak důkladně! Gervaisa ho znovu namočila do necek, vytahovala kus za kusem, podruhé mydlila a drhla kartáčem. Jednou rukou přidržovala prádlo na prkně, ve druhé držela krátký rejžák a rozháněla po prádle špinavé mydlinky, které po stranách odkapávaly dlouhými čůrky. Za tichého šustění kartáče k sobě popošly blíž a mohly si popovídat důvěrněji.
"Ne, svatbu jsme neměli," vykládala Gervaisa dál. "Já se s tím před nikým netajím. Lantier není tak hodnej člověk, abych toužila po tom být jeho ženou. Kdyby nebylo těch dětí... Bylo mi čtrnáct let a jemu vosumnáct, když se nám narodil první. Druhej kluk přišel za čtyři roky po něm... Stalo se to, inu, jak se to vždycky stává. Nebyla jsem doma šťastná. Táta, starý Macquart, mi pro každou hloupost vždycky nakopal. No a tak, to víte, člověk se hledí povyrazit venku. Byli by nás oddali, ale já už nevím, rodiče nějak nechtěli."
Otřepala si ruce, celé zarudlé pod bílou pěnou.
"Voda je tu v Paříži ale sakramentsky tvrdá!" prohodila.

Paní Bochová prala už jen aby se neřeklo. Často ustávala v práci a dávala si s mydlením načas, jen aby mohla ještě zůstat a dovědět se konečně celou tu historii, pro kterou se už čtrnáct dní trápila zvědavostí. Ústa měla v tlustém obličeji pootevřená, vykulené oči jí zvědavostí jen svítily. Myslela si v duchu, celá spokojená, že to uhodla:
"Aha, holka má povídavou náladu, to byl určitě doma binec."
A nahlas řekla:
"Tak on není hodný?"
"Ani mi o něm nemluvte!" odpověděla Gervaisa. "Tam u nás na mne býval moc hodný, ale teď co jsme v Paříži, nevím si s ním vůbec rady... Abyste totiž věděla, loni mu umřela matka a nechala mu nějaké peníze, asi sedmnáct set franků. chtěl do Paříže. A protože mě starý Macquart pořád jenom na potkání fackoval, svolila jsem, že odjedu s ním. Vzali jsme obě děti a jeli.
Tvrdil, že mi tu pořídí prádelnu a sám bude dělat řemeslo, je totiž vyučený kloboučník. Byli bychom si šťastně a spokojeně žili... Ale víte, Lantier je strašně domýšlivý a vyhazovačný chlap, který myslí jenom na zábavu. Zkrátka, nestojí za moc...
Ubytovali jsme se tady v hotelu Montmartre v Montmartreské ulici.
A to byly samý večeře, kočáry, divadla, sobě koupil hodinky, mně zas hedvábný šaty, protože on nemá v jádře špatný srdce, když je při penězích. Rozumíte, a tak to šlo dokola, až jsme za dva měsíce neměli nic. A tak jsme se přestěhovali do hotelu Boncoeur a začal tenhle psí život..."

Zarazila se, jak se jí najednou sevřelo hrdlo, a musela polykat slzy. Všechno prádlo už měla kartáčem vydrhnuté.
"Musím si dojít pro teplou vodu," zašeptala.
Ale paní Bochové bylo velmi nemilé, že by to důvěrné svěřování mělo teď v nejlepším přestat, a tak zavolala na posluhu, který šel zrovna kolem:
"Karlíčku, buďte prosím vás tak hodný a přineste tady paničce horkou vodu, ona moc pospíchá!"
Posluha vzal kbelík a přinesl ho zpátky plný. Gervaisa zaplatila, jeden kbelík stál pětník. Vylila horkou vodu do necek, naposledy namydlila prádlo a propírala je rukama, nahýbala se přes prkno v oblacích páry, která se jí usazovala ve světlých vlasech v podobě šedivých chomáčků.
"Tumáte, nasypte si tam sodu, mám jí tady trochu," nabízela ochotně domovnice.
A vysypala Gervaise do necek celý zbytek pytlíku, který si přinesla. Nabídla jí také trochu louhu, ale Gervaisa odmítla, to prý je dobré jen na skvrny od mastnoty a od vína.
"Zdá se mi, že je tak trochu na ženské, ne?" převáděla Bochová řeč zpátky na Lantiera, aniž ho jmenovala.
Gervaisa, nakloněná nad prádlem a s rukama zaťatýma v mýdlové vodě, na to jen neurčitě pokývala hlavou.
"Ano, ano," pokračovala domovnice, "ledacos už jsem si taky všimla..."
Ale když se Gervaisa najednou prudce napřímila, celá bledá, a upřeně se na ni podívala, začala Bochová honem ujišťovat:
"Ne ne, kdepak, já nic nevím! Myslím jenom, že se asi rád pobaví, to je všechno... Jako například s těma dvěma holkama, Adélou a Virgínií, co bydlejí u nás v domě, však je znáte, no, zašpásuje si s nima, ale víc nic, ba ne, to určitě ne!"
Mladá žena před ní pořád stála vzpřímená, zpocená v obličeji, z rukou se jí řinula voda, a pořád se na ni dívala upřeným a pronikavým pohledem. Tu se domovnice dohřála, uhodila se pěstí do prsou, jako že mluví pravdu pravdoucí, a rozkřikla se:
"Když vám povídám, že namouduši nic nevím!"
Pak se uklidnila a dodala slaďounkým hlasem, jakým domlouváme člověku, kterému je lepší pravdu zatajit:
"A vůbec, mně se na něm líbí, že má takový upřimný voči... Však von si vás nakonec vezme, děvenko, nebojte se, určitě si vás vezme!"
Gervaisa si mokrou rukou utřela čelo. Pak vytáhla z vody další kus prádla a znovu jen pokývala hlavou. Chvíli obě mlčely.
Prádelna kolem nich mezitím ztichla. Odbilo jedenáct. Polovina pradlen už seděla na krajíčku necek, u nohou měly každá odzátkovanou láhev vína a jedly salám v rozkrojených houskách.

Jedině hospodyňky, které si sem přišly vyprat menší raneček prádla, pospíchaly s prací a dívaly se na kulaté hodiny, visící nad kanceláří. Tu a tam se ještě ozvaly ojedinělé údery plácaček do tichého smíchu a hovoru, přecházejícího v mlaskavé zvuky žvýkajících čelistí. Jen parní stroj běžel pořád a bez oddechu dál, jeho pronikavý hukot a supot naopak jako by ještě zesílil a rozléhal se celou obrovskou místností. Ale žádná z ženských už jej ani nevnímala, jako by to sama prádelna oddechovala horkým dechem, srážejícím se pod stropními trámy ve věčná oblaka páry.

Horko začínalo být k nesnesení. Zleva pronikaly dovnitř řadou vysokých oken pruhy slunečního světla a zbarvovaly valící se páru jemnými odstíny do šedorůžova a šedomodra. A protože se začaly ozývat výkřiky, jak si pradleny stěžovaly, chodil posluha Karel od okna k oknu a stahoval plátěné záclony, potom přešel na druhou stranu, která byla ve stínu, a zotvíral všechny průduchy. Ženské si to pochvalovaly a tleskaly mu, rozhostila se veselá, rozpustilá nálada. Za chvilku umlkly i poslední plácačky.

Pradleny s plnými ústy mávaly už jen otevřenými kapesními noži v rukách. Nastalo teď takové ticho, že bylo až z druhého konce slyšet skřípání lopaty, jak topič nabíral černé uhlí a přikládal do pece parního stroje.

Gervaisa zatím prala barevné prádlo v horké mýdlové vodě, která jí zbyla z bílého prádla. Když byla hotova, přitáhla si dřevěnou kozu a přehodila přes ni všechny kusy, pod nimiž se na zemi dělaly namodralé louže. Za ní tekla z kohoutku studená voda do veliké kádě, zapuštěné do podlahy a přepažené dvěma dřevěnými tyčemi na položení prádla. Nahoře ve vzduchu visely další dvě latě, na nichž se prádlo nechávalo odkapávat.
"Tak už s tím budeme hotovy, zaplaťpánbůh!" ozvala se paní Bochová. Zůstanu tu ještě a pomůžu vám to všechno vyždímat."
"Ale vždyť to není ani třeba, děkuju vám!" odpověděla mladá žena, která oběma rukama vymačkávala a máchala barevné prádlo v čisté vodě. "Kdybych měla prostěradla, neřekla bych."
Přece jen však musela od domovnice přijmout pomoc. Ždímaly zrovna spolu, každá na jednom konci, Gervaisinu sukni, sepraný vlněný cár neurčité hnědé barvy, z něhož crčela nažloutlá voda, když tu paní Bochová najednou vykřikla:
"I koukejme se! Dlouhá Virgínie!... Co tahle tady chce? Jde si sem vyprat těch svejch pár hadříků, co se jí vejdou do svázanýho kapesníku?"
Gervaisa rychle zvedla hlavu. Virgínie byla asi tak stejně stará, ale větší než ona, černovlasá a hezká, třebaže měla trochu protáhlý obličej. Měla na sobě staré černé šaty s volány a na krku červenou stužku, vlasy měla pečlivě načesané do drdolu přichyceného modrou žinylkovou síťkou. Uprostřed uličky se na chvilku zastavila a přivřela oči, jako by někoho hledala, když uviděla Gervaisu, prošla kolem ní s nosem vzhůru, vyzývavě se pohupujíc v bocích, a postavila se do stejné řady jen o pět míst dál.
"Co tak najednou!" pokračovala Bochová potichu. "Jakživa si sama nevypere ani límeček... Však to je taky plundra líná, to vám teda povím! Švadlena, ale nezašije si ani bačkoru! A ta její sestra, Adéla, leštička stříbra, jakbysmet! Chodí do práce jednou za uherskej měsíc! Přišlo to bůhvíodkud, nemá to ani tátu ani mámu, bůhvíčím se to živí, a kdybych vám měla povídat... Co to tam jenom drbe? Aha, spodničku! Člověku by se z toho udělalo nanic.
Ta už toho asi musela zažít, ta její spodnička!"

Bochová se pochopitelně chtěla Gervaise zavděčit. Ale pravda bylo, že se často nechávala od Adély a Virgínie hostit kávou, když měly holky peníze. Gervaisa na to nic neřekla, pospíchala, ruce jí horečně pracovaly. Rozdělala si právě modřidlo v malém škopku stojícím na třech nohách. Namáčela bílé kusy a chvilku je každý máchala ve zbarvené vodě, jejíž hladina se leskla jako nalakovaná, potom je lehce vyždímala a přehazovala vedle sebe přes dřevěné latě. Po celou tu dobu se schválně obracela k Virgínii zády. Ale slyšela, jak se jízlivě pochichtává, a cítila v zádech její vyzývavé pohledy. Virgínie ji sem zřejmě přišla jen dráždit. Jednu chvíli se Gervaisa otočila a obě se na sebe upřeně podívaly.

"Nechte ji být!" zašeptala paní Bochová. "Přece si s ní nevjedete do vlasů!... Vždyť vám povídám, že to nestojí za rozčilování.
Tahleta, to přece není vona!"
Tu najednou, když už Gervaisa věšela poslední kus prádla, se u vchodu do prádelny ozval smích.
"Nějací dva kluci se tady shánějí po mamince!" křikl od dveří Karel.
Všechny ženské se otočily. Gervaisa poznala Klaudia a Štěpána.
Jakmile ji uviděli, rozběhli se k ní přímo přes louže a capali po dlaždicích podpatky nedošněrovaných bot. Starší Klaudius vedl mladšího bratříčka za ruku. Pradleny na ně mazlivě volaly, jak šli kolem, trochu ustrašení, ale přesto se pokoušející usmívat.
Když došli k matce, zůstali před ní stát a zvedli k ní plavé hlavičky, pořád se drželi za ruce.
"To vás posílá tatínek?" zeptala se Gervaisa.
Ale když se shýbla, aby zavázala Štěpánovi tkaničky, uviděla, že Klaudius houpá na prstu klíčem, na němž visel měděný štítek s číslem jejich pokoje.
"Tak ty mi neseš klíč?" podivila se. "A pročpak?"
Když viděl chlapec klíč, jako by se teprve upamatoval, proč vlastně přišel, a řekl nahlas pronikavým hláskem:
"Tatínek je pryč."
"To asi šel pro něco k obědu a poslal vás sem pro mne, viď?"
Klaudius se podíval na bratříčka a zaváhal, jako by najednou nevěděl, jak dál. Pak ze sebe jedním dechem vychrlil:
"Tatínek je pryč... Vyskočil z postele, dal si všechny věci do kufru, kufr odnes dolů do kočáru a odjel..."
Gervaisa, skrčená na bobku, pomalu vstala, v obličeji bílá jako stěna, přitiskla si ruce na tváře a na spánky, jako by se jí měla hlava rozskočit. Nemohla ze sebe vypravit jediné souvislé slovo, jen pořád vzdychala stále stejným tónem:
"Ach, bože můj!... Ach, bože!... Ach, bože můj!..."
Paní Bochová mezitím zpovídala chlapce sama, celá šťastná, že se přinatrefila k takovéhle události.
"No tak, chlapečku, musíš pěkně říct, jak to bylo... To on zamkl dveře a poslal vás s tím klíčem, viď?...
A potichu pošeptala Klaudiovi do ucha:
"Seděla tam v kočáře nějaká paní?"
Ale kluk byl celý popletený. Jen ještě jednou opakoval vítězoslavně všechno od začátku:
"Vyskočil z postele, zabalil si všechno do kufru a potom odjel..."
Paní Bochová ho tedy nechal být, Klaudius odvlekl bratříčka ke kohoutku a oba si tam začali hrát, zavírali a pouštěli vodu.

Gervaisa nebyla schopná ani plakat. Myslela, že se snad zadusí, stála zády opřená o káď a ruce měla pořád na obličeji. Tělo se jí otřásalo krátkými záchvěvy. Chvílemi se jí vydral z hrudi dlouhý vzdech. Tiskla si stále silněji pěsti na oči, jako by chtěla, aby všechno zahalila tma zapomnění. Připadalo jí, jako by padala do černé jámy.
"No tak, děvenko, no tak!" domlouvala jí paní Bochová.
"Kdybyste věděla!" vypravila ze sebe konečně Gervaisa potichu.
"Kdybyste věděla! Poslal mě dneska ráno vodnýst do zastavárny mou šálu a mou košili, tak to aby moh zaplatit ten kočár..."
A rozplakala se. Ta vzpomínka na zastavárnu jí vybavila celý ranní výstup v novém světle a uvolnila průchod vzlykům, které se jí až dosud dusily v hrdle.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 03.02.2010

­­­­

Diskuse k úryvku
Emile Zola - Zabiják (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­