ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Zeyer Julius (*26.04.1841 - †29.01.1901)

Ceska posta    
­­­­

Jan Maria Plojhar (2)

II

Ještě před jedenáctou ráno druhého dne přijela Caterina do ulice Giulia. Nevystoupila ani z kočáru, poslala nahoru pro paní Giovanninu, která se brzy objevila, vázajíc si klobouk ještě v průjezde domu.
"Přišla jsi časně," řekla, když se byly pozdravily a když vsedala do kočáru.
"Jsem zvyklá brzy vstávat," odvětila dívka.
"Na konec ulice Nazionale, k magazínu Old England," zvolala paní Giovannina na kočího. "Myslím aspoň?" tázala se dívky. Ta kývla hlavou a jely.
"Jak se ti líbí pan Jamaria?" tázala se Nina.
"Dobře," odvětila Caterina klidně.
"Viď, jest to krásný muž!" horovala Nina. "Krásný!
Skvělý! Graciózní! Víš, Catino, něco jako kolibřík nebo jiný tropický pták. Taková zář jde z něho."
"Jak jsi nadšena, Nino," usmála se prostě Caterina. "Kolibřík téměř sáh dlouhý!"
"Je trochu podivínem, ale to se snad právě tobě zase na něm líbí," řekla Nina nedbajíc poznámky.
"Nepozorovala jsem to," odvětila Caterina. "Ale nezdá se mi banálním."
"Caterino," hrozila jí Giovannina prstem, "nezamiluj se mi do něho, bude-li u vás v té poušti bydlet! Ti cizinci jsou jako tažní ptáci - pojednou zmizí, a ubohá dívka zůstane opuštěná se srdcem -"
"Poslyš, Nino," řekla dívka, jako by to vše nebyla ani slyšela, "není mi to milé, že Suntarella před tím pánem o pronajetí bytu v San Cataldě mluvila. Jest to vše její výmysl, ona vlastně pronajímá svůj byt, neb jak víš, byly jí ty tři pokoje ponechány odedávna -"
"Nuž, co ti tedy do toho?" tázala se Nina.
"Snad nic, ale není mi to milé, zapáchá to obchodem -"
"Och, ty aristokratko!"
"Nemohla bys to tomu pánovi nějak vymluvit? Pomlouvej naši krajinu. Řekni, že tam zuří malaria. Pomlouvej Suntarellu. Řekni, že je nesnášenlivá -"
"Nekřivdila bych jí příliš, upřímně řečeno," řekla Nina trochu ostře. "Ale je mi to podezřelé, proč nechceš, aby pan Jamaria pod tvou střechou bydlel?"
"Je mi to lhostejné," řekla Caterina, "ale teta Galli je proti tomu. Říká, že se jí to nezdá, - já nevím už co, ale je proti tomu. Luigi při ranní kávě jí vypravoval o Suntareliině úmyslu."
"Signora Galli byla vždy přepjata, jí se nic na světě nezdálo dost slušné, ona a dona Paolina -"
"Ach, chtěla jsem se tě ptát," přerušila jí dívka řeč, "jestli se myješ Pear's soapem; dona Paolina tvrdí, že to nejlepší mýdlo, ba jediné možné. A hle, jsme už u cíle. Old England stojí před námi v celé své slávě."
Trvalo to téměř hodinu, než pomocí paní Giovanniny Caterina všechno to vyhledala, ujednala, zaobalit a do kočáru vynésti dala, co vyčetla z dlouhého záznamu nutných a potřebných věcí, jejž po dva měsíce v odlehlém od města domu byla sestavovala. Paní Giovannina klesala už umdlením, tolik byla se namluvila, než na všech "pevných cenách" nějakou maličkost smluvila, a oči její byly plny výčitek pro Caterinu, která tak lhostejně na její boj s prodavači hleděla a někdy zrádně i jim svědčila. Konečně jely zpět do ulice Giulia. "Půjdeš přece nahoru, doufám?" tázala se Nina. "Nemohu, teta čeká se snídaní na mne a je už tak pozdě!"
"Kdy tě tedy uvidím?" ptala se Nina. "Och, drahá, až zase do Říma přijedu nebo ty do San Catalda. Zítra dopoledne musím k doně Paolině a odpůldne pak jedu domů."
"To aspoň brzy zase přijeď!" a začala ji líbat. "Nezapomněly jsme ničeho tam u těch nesvědomitých vyděračů v Old England?"
"Ničeho. Děkuji ti za tvé namáhání." A objímaly se znova. Konečně odjela Caterina a paní Giovannina stoupala pomalu vzhůru do svého bytu. Když přišla do předsíně, byly dvéře kabinetu, v kterém pan Plojhar sedával, náhodou otevřeny. Pokoj byl v hlubokém stínu, neb stóry byly kvůli slunci zatažené, a mladý muž sedící za stolem zdál se jí úžasně bledým. Kotlet, z kterého pozůstávala jeho snídaně, ležel nedotknut na talíři, jejž byl od sebe odstrčil, jen sklenice vína byla napolo vyprázdněna a pan Plojhar zapaloval si právě ruskou papirosu. Vstal, aby pozdravil, a paní Giovannina vstoupla polekána do pokoje.
"Odpusťte," pravila, "ale jak jste bled! Jste churav? Vy jste nejedl! Zkazila Teresita váš kotlet? Ta nešťastnice!"
"Ne, ne, "řekl, "nemám hlad, totě vše. Jsem trochu churav." A mimovolně si sáhl na prsa.
"Prsa! A zapalujete si cigaretu!" zvolala s výčitkou a brala mu ji z ruky. Vzdal se.
"Pouhý zvyk," usmál se, "ani jsem o tom nevěděl."
"Pošlu pro Luigiho, je hledaným lékařem, ač ještě mlád."
"Ne, prosím vás snažně," vyrazil ze sebe rychle a ohnivě, divil se sám, proč tak horlil.
"Nemáte důvěru?" tázala se paní Giovannina.
"K medicíně? Ne příliš velkou. Ostatně jsem zdráv a pan Galli beztoho řekl, že mě dnes navštíví."
"Jak jste se včera bavili?" tázala se paní Giovannina. "Jak se vám líbila moje drahá Caterina?"
"Ó, je krásná, zajisté, a zdá se velmi dobrou," odvětil klidně.
"Je velice dobrá," řekla paní Giovannina. "Má všechny nejlepší vlastnosti. Též malou slabost. Jsme všickni lidé. Je trochu podivínská."
"Nepozoroval jsem to," řekl upřímně. "Nezdála se mi všední."
Paní Giovannina utírala si šátkem obličej, aby úsměv svůj zakryla. Jak stejným tónem a téměř týmiž slovy ti dva sobě navzájem mluvili!
"Nu," řekla, "vždyť ji nechci snad pomlouvat! Je mi na své stáří jen trochu vážná. Pomyslete si, mluví i anglicky. Je to podivné, čemu se děvčata za našich dnů učí. Jinak jest perla. Přeju ji Giggimu."
"Jsou snoubenci?" tázal se poněkud pomalu. Nechtělo mu to slovo z hrdla.
"Ne. Matka jeho si to však velice přeje. Giggi na ni hledí trochu příliš bratrsky. Zaopatřila by se s ním. Víte, není bohatá, moje contessina."
"Contessina?" opakoval po ní.
"Ano," odvětila. "Sonaresi jsou starou hraběcí římskou rodinou. Býti římským hrabětem neznačí sice tolik, slyším, jako být hrabětem tam u vás na severu neb vůbec mimo Romagnu, ale jméno Sonaresi má dobrý zvuk a jsou s nejpřednějšími rodinami, třeba by jen zdaleka, spříbuzněni.
I s takovými, jako jsou Colonna, Orsini, Aldobrandini, a nevím s kým ještě. Následkem své chudoby byli poněkud zapomenuti, ale v klášteře Trinità de' Monti, kde Caterina několik let trávila, seznámila se zase s některými členy předních římských rodin. Dona Paolina Valmarina ujala se Cateriny po smrti její matky a uvedla ji do společnosti. Dona Paolina požívá prý teď přízně královny Margherity. Nevím, co se královně na ní líbí; je sice krásná, ač už mladá není, mně ale by se nikdy nelíbila. Nadutá loutka!"
Pan Plojhar se usmál, klepy paní Giovanniny ho začaly bavit. Vypravovala tak srdečným, upřímným tónem.
"A kde přišla slečna di Sonaresi k známosti s tou donou Paolinou?"
"Neřekla jsem vám, že v klášteře Trinità? Dona Paolina, která do Kvirinálu ještě dlouho nejezdí, neb patří mezi šlechtu papežskému dvoru fanaticky oddanou, hraje si odedávna na ochránkyni sester svatého srdce Ježíšova, kterým onen klášter náleží. Tam seznámila se s Caterinou a vzpomněla si docela na své příbuzenství, nevím z kterého kolena, s rodinou di Soranesi. To jediné jí vadilo, že matka mé milé Cateriny nebyla šlechtičnou. Pocházela z kupecké nějaké rodiny."
"A z Prahy, jak mi slečna di Soranesi neb vlastně pan Luigi vypravoval."
"Ano, někde z daleka, nevím dopodrobna odkud. Hrabě Soranesi měl velký statek v Lombardii a žil tam od svého dětství, byl tam vlastně domovem a sloužil v rakouské armádě. Tam někde seznámil se se svou ženou. Když se stala Itálie svobodnou a sjednocenou, vrátil se hrabě Soranesi do Říma, vlastně do San Catalda, na ten pustý statek, který rodina jeho po staletí držela. Statek v Lombardii byl prostě a krátce řečeno dávno co důstojník v cizí službě - probil. Žili osamotnělí - neb byli chudí a tu cizí službu mu zde také mnozí pamatovali. Ona byla krásná, milá, měkká. Caterina má její oči. Po otci má jen jedno - opovrhuje lehkomyslně penězi a je úplně lhostejná k tomu, 'co společnost něčemu říká'. To poslední se mi na ní velmi líbí - neboť mrzí to donu Paolinu smrtelně."
Pan Plojhar se smál.
"Vidím, že tu donu Paolinu nenávidíte."
"Je mi protivná. Věřil byste? Má to Caterině za zlé, že se mnou důvěrně zachází, že mi tyká. A víte proč? Protože jsem dcerou malého kramáře, jak říká. Dobrý můj otec byl totiž zlatníkem a měl, pravda, malý krámek zrovna proti Panteonu. Můj nebožtík muž si u něho jednou koupil jehlici, viděl mě tam - nu to ostatní si můžete domyslit. Chudák, seděl u nás celé hodiny v tom temném krámku. Antonio byl andělem."
Utírala si oči. Pan Plojhar se začínal obávat, že mu bude vypravovat celou svou i nebožtíkovu historii. Tázal se tedy rychle: "Dnes zdá se, že venku teplo a slunno, den pro procházku jako stvořen."
"Ano, dobře uděláte, půjdete-li. Ale snězte dříve nějaké sousto!" A přišoupla mu talíř. "Kotlet vychladl, dám jej ohřát."
"Ne, děkuji, adoruji vychladlé kotlety. Pokusím se tedy," zalhal a sedal za stůl. Pozdravila a odešla. Zavřel za ní dveře, a když ji slyšel v kuchyni, kde na ubohou Teresitu pro neznámou mu příčinu stavidla své výmluvnosti pouštěla, začínajíc patetickými slovy "Ó neblahé ty stvoření -", zatáhl portiéru, aby dále neslyšel, odstrčil stůl se snídaní a odhrnul stór. Slunce zaplavilo pokoj krásným svitem svým, i otevřel okno, aby teplý, zlatý ten vzduch v sebe vdýchat mohl. Chvilku byl oslněn, pak ale zahleděl se do toho překrásného pohledu, jejž mu vyhlídka z okna poskytovala. Před ním leskl se Tiber jako temný, rozžhavený, z výhně se valící kov a za řekou stály nepohybně tmavozelené stromy v zahradách Farnesiny, skupiny bílých budov loučily je od oranžových hájů vily Corsini, vstoupajících vzhůru na Janiculus, pokrytý zažloutlými lukami, velkými zahradami, kostely, kláštery a končící po délce své u vatikánské čtvrti, korunované kupolí Sv. Petra. Šířkou pak splýval Janiculus daleko s čistým, světlem prosáklým horizontem, do kterého jednotlivé, osamotnělé obrovské stromy a obrysy bílých budov se násilně vrývaly. Jaká tu směs barev, sladce světlem a stínem sladěná! Delikátní žlutavá zeleň polopovadlých trávníků v zahradách a na lukách byla tak měkká, temné skupiny pomerančů a ilexů stály tiše a slavnostně na terasách renesanci pamatujících sadů a korunami jejich leskly a lámaly se paprsky jako v tmavosmaragdových prismech, a duby kolem kláštera svatého Onofria, pod kterými snil a zoufal Tasso, potřásaly zádumčivě ohromné své zvadlé koše a zdály se jako z mědi a bronzu. Nebe bylo bledě modré jako na severu, beze tvrdosti jižního hlubokého azuru a jakoby stříbrem prokvětlé, tím samým stříbrem, které se smykalo vzduchem, po stromech, po zemi, všude a které barvám onu sladkost, onen jas a čar poskytovalo, jimiž ve zvucích působí, přimísí-li se kovu. Směrem, kde pan Plojhar háje vily Doria-Pamfili tušil, vznášelo se drobné stádo bílých a šedých mráčků, byly jako plachty malého loďstva, plujícího někam do nesmírná, do nekonečna, do ideálu... Budily touhu k letu tím slunném a ladem a mírem... Prostředkovaly tak mezi úzkým obrazem pozemské krásy a mezi tím, po čem věčně toužíme, čeho ani vysloviti, ani domysliti nelze a co i té pozemské kráse významu a podstaty dodává.
Mladý muž hleděl za těmi mráčky a nevýslovná touha, neurčitá a sladká jako dřímota, mu plnila hruď, pak ale spouštěly se zraky jeho pomalu zase k zemi zpět, oči jeho se šířily, sál ty barvy, ty tvary, ten soulad plným douškem do sebe, srdce jeho tlouklo silněji, víčka jeho se pak napolo zavřela, neviděl už ničeho více, cítil pouze slunce, zaplavující svitem celý svět jako divotvorným tím elixírem pitného zlata, o kterém byl celý středověk tak horečně snil, ústa jeho se otevřela, dychtivě, žíznivě, velkými loky hltal blesky těch z nebes pršících paprsků.
"Och, svět je přece krásný! Život má svou cenu...," šeptal tiše... "Žíti, žíti!" zvolal a vzlyk bolestný se mu vyrval ze zúženého rozechvěním hrdla.
"Žíti, žíti!" a schoval obličej do rukou a klesl na židli a slzy protékaly mu dlouhými bílými, tenkými prsty. Jan Maria Plojhar byl synem někdy vyhlášeného a bohatého pražského advokáta. Byl synem jediným a rodiči svými zbožňovaným. Měl sestru o několik let starší, kterou od prvního dětství vřele, něžně miloval, která mu však lásku jeho neodplácela stejnou měrou. Byla žárlivá na lásku svých rodičů, které požívala dříve výlučně a o kterou se nyní s mladším tím bratrem rozděliti musila. A ještě k tomu, zdálo se jí, připadla větší část té lásky jemu! Považovala bratra za vetřelce a teprve později, v letech, kdy nabývala rozumu zralejšího, vzdala se toho pošetilého stanoviska, cítila více po sestersku, avšak mnoho místa nebylo vůbec nikdy pro jakoukoli lásku v jejím úzkém, neplodném srdci, v kterém záhy sobectví a planá ješitnost příliš bujely. Vlídné její způsoby, zdvořilé úsměvy, povolnost ve věcech nepatrných platily však, jak to často bývá, za čirou dobrotu. K tomu byla krásná, totiž všechny rysy její tváře byly pravidelné, souměrné, pleť sněhová, oči blankytné, zuby zamodrale bílé a vlasy temné zlato: avšak, ač málokdo si dal práci to pozorovati, všem těm barvám a liniím scházelo jedno, hlavní, - duše. Jen jedna osoba to záhy s bolestí a v úzkostech pozorovala, ale ta to nikomu nesvěřila, mlčela a modlila se: byla to její matka. U lidí ostatních platila Rosa Maria za anděla.
Paní Plojharová, tichá, měkká a prostá osoba, v které se poezie co sladká jakási mariolatrie a láska k přírodě jevila, pocházela z bohaté rodiny a dostala krásný a výnosný statek věnem. Nerozehřála se nikdy pro život v městě, a kdykoli jen mohla, ujela s dětmi do Havranic, do toho svého klidného, útulného hnízdečka v jižních Čechách. Syn její zdědil po ní tu něhu k lesům a lukám, kvůli které se jí manžel někdy posmíval, a ta náklonnost přicházela u něho od nejútlejšího mládí najevo. Havranický zámeček byl mu vždy vlastním domovem a jezdíval na zimu s matkou do Prahy jako do vyhnanství.
Jan Maria narodil se poetou a havranický zámek, stará, vlhká jeho zahrada, lesy a pole, hory a vody kolem byly prvními předměty, které se fantazie jeho dotekly. Zároveň budila jeho chůva, stará Běta, svými pohádkami, svým vypravováním o Libuši a jejích sestrách, o moudrosti Krokově, o rytířích spících v Blaníku, o starých proroctvích, slibujících spásu české zemi, nevědomky první touhy po říši ideálu, první záchvěvy lásky k rodné zemi v měkké a snivé jeho duši. Nebyla Běta ženou obyčejnou, ačkoli to nikdo nevěděl a ona nejméně. Ani ve snách netušila, že byla básníkem - slovo, které ani neznala, které by nebyla ani chápala. V Bětě bylo cosi velkého, nadšeného; byla jako Sibyla a měla také úplně vzezření nevšední. Byla vysoká, suchá a oči její byly tak jasné, že každého v té osmahlé, trochu tvrdé její tváři překvapily. To se přece pozorovalo; říkali jí ve vsi žertovně "prorokyně". A rád ji každý poslouchal, začínala-li povídat. Nejraději vypravovala v dlouhých večerech podzimních, a tu nejen děti, ale i dorostlí rádi kolem ní sedali. Obyčejně dálo se tak po večeři, v dlouhé nízké síni vedle kuchyně v přízemku umístěné, kde se ženská čeládka s prací shromažďovala. Byl tam starý vyzděný krb; zapálili na něm trochu chrastí, které praskalo, svítilo a modře kouřilo, a v té polotmě seděla Běta na nízké stoličce a dávala se proudem svých pohádek unášet. Mluvívala s tichým nadšením, a pak pustila své pletení do klína a pozdvihovala dlouhé, kostnaté svoje ruce, činíc často velké, někdy tragické posuňky, vyžadovalo-li to její vypravování. Jan Maria nepouštěl tu z ní zraky, srdce mu tlouklo, oči a tváře mu hořely, bylo mu nevýslovně blaze v tom světě snů a vidin, a přece šla taková hrůza někdy z toho velkého černého stínu Bětina, tam za ní na protější stěně! Byl to přízrak obryně, a Jan Maria bál se, aby nepovstala, klenutí hlavou neprorazila a celý zámek jim nad hlavou nezbořila jako Samson, o kterém Běta také jednou byla na svůj způsob vykládala.
Když pak ráno chodili na procházku, byl rybník, řeka, lesy a luka pro hocha samá skrýš buď dobrých, buď hrozných bytostí, každý oblak zázračným ptákem, každý pták poutníkem a hostem z nějakého rajského ostrova, ležícího v rozvlněném moři za skleněnými horami. Z toho světa plného kouzla, vzduchu, světla a poezie vezli ho pak vždy do Prahy, do úzké ulice, zavírali do pokoje, jehož okna hleděla do pustého dvoru, kde nebylo viděti než kočího, jak myje poblácený kočár, kde nebylo slyšeti než dešťovou vodu lijící se z přeplněného odkapu. Vedli jej konečně do školy, kde se smrtelně nudil. Nenáviděl ji, a rodiče se rmoutili, že nemá chuť k učení, že nemá vlohy. Jednoho dne přišel také kradmo do kanceláře otcovy, kam mu přístup zakázán byl. Jak podivná to místnost! Bylo tam dusno a šero. Několik mrzutě vypadajících lidí tam sedělo za ošklivými stoly, všude ležely balíky zažloutlého papíru, všude stály velké zaprášené knihy a vzduch zapáchal nepříjemně laciným pečetním voskem, vlhkými deštníky a zhaslými právě svíčkami. Jan Maria cítil takový odpor tělesný i duševní, že se mu dělalo zle. Utekl a seděl celý den tiše v koutku své dětské komnaty, nevšímaje si hraček ani obrázků. Náhodou řekl otec ten samý den mezi obědem, že se stane Jan Maria někdy také advokátem jako on. Hoch viděl ty ošklivé, nudné pokoje před sebou, cítil zápach těch svíček, deštníků, uzavřeného vzduchu, viděl ty mrzuté tváře těch nad zažloutlým papírem nahnutých postav a zbledl hrůzou smrtelně, dal se do takového pláče a bránil se tak zuřivě proti té nelákající vyhlídce do budoucnosti, že jej dlouho ani utišiti nemohli, a nikdy více nevytasil se udivený jeho otec s podobným návrhem, těše se tím, že syn jeho rozumu nabude. Hoch však ustanovil se skrytě pevně na tom, že spíše uteče do těch černých lesů, šumících kolem havranického zámku, než by se takovým mukám kdy podrobil. Po celý život zůstala mu ta hrůza a ten odpor proti tomu a každému podobnému povolání v mysli. -
Bylo mu asi deset let, když mu otec náhle zemřel. Bolest paní Plojharové byla nesmírná, milovala svého muže celou duší. Zdraví její se rozrušilo tak, že se už nikdy více úplně nezotavila. S velikými peněžitými ztrátami zanechala vše v Praze a utíkala se s dětmi svými na svůj statek do jižních Čech. Pro Jana Marii nastal takto nový život. Škol byl rázem zbaven, neb paní Plojharová nemínila se více do Prahy vrátit a vyhledala pro své děti učitele, který se s nimi do Havranic odstěhoval.
Byl to člověk mírný a trpělivý, kterého Rosa Maria svými rozmary velice trápila a který v měkkosti a oddanosti svého žáka za ty útrapy útěchu hledal a nalézal. Jan Maria byl teď pilným, obzvláště jazykům, jichž učitel jeho několik znal, učil se s horlivostí kvůli lektuře, které brzy až přespříliš v zámecké staré knihovně hověl. Knihy, které ve dne v noci hltal, nahrazovaly mu pohádky staré Běty, odebravší se už v kraj oněch snů a vidin, o kterém byla tolik vypravovala, v ráj těch andělů a světic, o kterých byla se tolik nadumala a nazpívala. - Ideály hochovy braly teď pomalu určitou na sebe tvářnost, měly kořeny sice v těch starých snech a pohádkách, ale zdály se skutečnému světu přece bližší: byl to jednak po velkých skutcích žíznící heroism a pak touha po cestách do dalekých moří a neodkrytých posud světů, co mysl jeho stále jako na perutích neslo. Celé hodiny seděl Jan Maria na mezi v slunci a hleděl, pustiv knihu do trávy, na vlnící se zelená pole, která, větrem zčeřená, se mu zdála širým mořem; viděl tam fantómy korábů plouti, viděl sama sebe, jak na některém z nich přistane k břehu, jak s mečem v ruce se brání proti divochům, jak je podmaňuje, aby jim dobrodiní kříže a učení Kristova poskytl, jak zakládá velkou říši, jak se stává králem v ní, jak se pak vrací triumfálně zpět do Čech pro svou matku, s věncem zlaté slávy na hlavě, pro svou sestru...
"Ne, ne, tak to snad nebude," usmál se pak v záchvatu střízlivé nedůvěřivosti; ale za chvíli zakládal už zase neodvislé kolonie na nějakém ostrově. Stavěl tam jakousi Akropoli, bílou, mramorovou, zhlížející se v modrém moři... Nové kvetly tam Atény za mořem, a tenkráte Atény české!... A zahlídl se do té vážné, jakýmsi sladkým smutkem zastřené jihočeské krajiny, obemknuté Šumavou, a pošmurný její klid budil v něm elegické city a velký její horizont a majestátní ráz přiváděl mu divným nějakým způsobem bohatýrské, fantasticky zbarvené touhy v mysl, a vzpomněl mimoděk na ty rytíře spící pořáde ještě v Blaníku a přál si s tlukoucím srdcem, aby to bylo více než pohádkou, aby vskutku vstali, aby mu podali též meče k boji pro spásu té země, kterou koně cizinců na kopytech svých roznášeti chtěli, a viděl se rázem v ohromné bohatýrské seči, brodil se krví, padal, umíral na mezi, a viděl, jak andělé nad ním bílými mávali korouhvemi na počest jeho hrdinné smrti a chrabrosti, která byla zvítěziti pomohla... V takové dny divívala se matka jeho v tichosti, proč asi oči jeho tak planou, proč každou chvíli vlhnou a proč se rty jeho občas zachvějí.
Čas minul a ideál jeho změnil opět poněkud tvářnost, celkem ale zůstal pořáde tím, čím od počátku byl. Jan Maria četl totiž nějaký překlad Aischyla a byl zdrcen. Zdálo se mu pojednou, že byl uveden na dráhu svého povolání. Duše jeho zvolala: Budeš básníkem... "Ale takovým jako Aischylos!" řekl si hoch a dodal: "Takovým, jako byl Gervantes a Cam?es," jejichž životopisy byl četl. Znamenalo to jinými slovy: "Budeš básníkem a hrdinou zároveň! Odložíš péro jen tehdy, jestli bude nutno uchopiti se meče! Meč bude se s pérem v tvé ruce střídati!" A snil teď živěji a více a častěji než kdy předtím. Co čekalo vše na něho! Cesty do těch dalekých krajin, kam zanese učení Kristovo, boje bez konců jako pod Iliem pro nekonečnou slávu české země a básnění tragédií tak zdrcujících jako Agamemnón a Prométheus! Ó jak ohromnou, krásnou věcí byl život! Mezitímco tak za chimérami těkal, přemýšlela matka jeho o tom, kterým směrem jej připravovati pro život skutečný. Přišel čas se rozhodnouti pro určitý jakýs cíl. Začala se syna ve vážné rozmluvě v přítomnosti učitele vyptávat, čím by býti chtěl. Jan Maria nebyl v nejmenších rozpacích; vždyť se byl přece dávno rozhodl! Bude Aischylem, Cervantesem! Bude básníkem a hrdinou. Přiváděl matku i učitele v úžas tím, že naprosto chápat nedovedl, že na tom jeho rozhodnutí přestat nelze, že to není takovou hračkou, provésti, co si umínil. Nechtěl věřit, že v první řadě třeba se uživiti, že přirovnání o ptácích nebeských tak málo v světě platí, nechtěl konečně věřit, že je dítětem na své stáří v některých ohledech, nazvaných "praktických", až příliš nevyvinutým. Poprvé ve svém živobytí cítil se matkou a tím dobrým učitelem uražen a chladný, opovržlivý posměch sestřin vylákal mu ty nejbolestnější slzy. Po dlouhých řečích, po nekonečných otázkách a výkladech formuloval konečně s pomocí učitelovou svou žízeň po bohatýrství, svou touhou po dalekých cestách ve střízlivou žádost, že chce býti tedy vojákem a námořníkem. Aischylos a Cervantes po tvůrčí stránce nesmrtelných děl odpadli docela, byli matkou i učitelem odbyti úsměvem, ne sice tak urážlivým, jako byl onen chladný sestry Rosy Marie, ale naprosto odmítajícím.
"Rozmysli si vše dobře, drahé dítě," pravila matka posléz, líbajíc ho a hladíc ho po tváři a po vlasech. "Není třeba se ukvapovat."
Ale formule jeho byla stálá a pevná: "Nebudu ničím jiným než vojákem námořním."
Učitel jal se jej tedy připravovati, matka konala potřebné kroky s pomocí poručníka a svých příbuzných a Jan Maria rozloučil se konečně s ní, se sestrou, se zámkem havranickým a s českou zemí. Učitel doprovodil jej do Pulje, do námořnické akademie. Havranice hořely růžovým světlem ranních červánků, když je Jan Maria opouštěl, a tak zůstaly mu v duši. Když se na stanici v směr dávného domova ohlídl, - byly červánky zhasly. Málo tušil, že i růžové světlo života tenkráte pro něho zhasínalo, když takto poprvé do světa jel, a že mu bylo souzeno, aby mu tak čistě a jasně nikdy více nevzplanulo!
Netrvalo dlouho, hned po příjezdě do námořnické akademie, a bělmo iluzí začalo mu padat s očí. Náhle, bolestně přišel k vědomí, že bylo vše jiné na tom světě, než si to byl dosud myslil. Duch, který v tom ústavě panoval, spolužáci jeho, představení, vše mu bylo tak cizí, vše se mu zdálo tak surové, jemu, v němž ženská, trpná, měkká přebývala duše. Ale právě trpná, více snící než myslící ta jeho povaha učinila mu pobyt v tom novém nesympatickém okolí možným, učila jej snášet a mlčet a uzavírat se do sebe. Čím déle tam byl, tím více poznával svůj omyl, řekl si s vnitřním pláčem, že se byl minul s povoláním svým, věděl nyní, že tak veliký rozdíl mezi vojákem a bohatýrem, kterého činí myšlenka a vzlet, jako mezi střízlivostí života a letem k ideálu, - říkal si to vše po léta - ale rázně se vzchopit, vystoupiti z akademie, dáti se na jinou cestu, hledati jinou dráhu povolání - to Jan Maria nedovedl. Ani mu to hrubě nenapadlo, a čím také měl se stati? Necítil povolání k ničemu.
"Je to můj osud," pravil si smutně a hledal útěchu v tom, že po odbytých studiích aspoň ty sny o dalekých za moře cestách se mu uskuteční. Mezitím zůstaly mu na dně duše co ideál všeho, co na světě krásného, ty drahé, tiché Havranice a krajina, v kterých ležely. Nemohly tropické lesy míti mocnějšího čaru než sladká ta pole a luka, než ty zadumané hory nesoucí temné, věčně zelené jehličnaté lesy. Jak toužebně sníval o tom ráji svého dětství! Viděl jej brzy ozářený sluncem, brzy pod stínem nejchmurnějších mraků, brzy v jarním květu, brzy zapadlý sněhem, po němž modré stíny bloudily nebo rudá záplava západu se rozlévala. A ten zámek havranický se starou štěpnicí plnou zkřivených jabloní a hrušek, s tou zahradou v bývalém širokém, asi sáh hlubokém příkopě, běžícím kolem celého domu! Byla tak zelená, vždy vlhká, neboť ten příkop byl v předešlém století, v němž zámek vystavěn byl, naplněn vodou, po které labutě plovaly. Někdy byl tu vodu a obzvláště ty labutě, o kterých se tradice byla udržela, postrádal; avšak svěží zeleň trávníků, vůně růžových keřů a jasná žluť nesčíslných slunečnic tam rostoucích nahrazovaly bohatě zašlou tu poetickou ptačí slávu. Ach, mysliti na havranický zámek, na milé jeho pokoje, naplněné starosvětským vyrudlým nábytkem, bývalo mu nejsladší rozkoší. Míval pak dojemnou vidinu, jak v jednom z těch útulných pokojů, teplém v zimě a chladném v létě, sedí bledá, posud přes šedivé své vlasy krásná žena se smutnými zraky - jeho to matka! Hle, seděla na malé pohovce a tenké, krásné, jemné její ruce konaly buď ruční nějakou práci, nebo rozkládaly na stolku nějakou pasiánsi, bádala polo žertovně, polo pověrčivě v těch elegantních, libě vonících kartách, aby z nich vyčtla, zda osud v nejbližší budoucnosti slibuje zdaru, - och, Jan Maria věděl dobře, na koho ta dobrá matka při tom orákulu myslila, komu ten zdar a to štěstí přála! Věděl, že tomu, za nějž se před začernalým obrazem bohorodičky co večer po celé hodiny modlívala! Slzy vděčnosti a lásky vstupovaly mu do očí, kdykoli na to vzpomínal, věděl, že nemohl nic dražšího na světě míti než ji a Rosu Marii a Havranice s tím celým světem sladkých, blahých upomínek!
Jaký byl tedy jeho bol, když pozoroval, že mu tam v tom domě přísné kázně, kde nyní žil, ty nejdražší jeho upomínky ze srdce vyrvat chtěli! Nemyslili ovšem na Havranice, o kterých ani netušili, ale ignorovali tu zemi, v které ten drahý jeho domov ležel, tu zemi, jíž byl ten domov malou, avšak krásnou částí. Pro ně nebyla ta země na světě, o které Běta říkala, že ji nepřátelé "na koňských kopytech" roznášeti chtějí, odbyli ji leda pohrdlivým úsměškem. Chtěli jej přesmoc pro jinou, "širší" vlast nadchnouti, kterou Jan Maria co maceší, cizí, nepřátelskou tím více nenáviděl, čím více mu ji vnucovali. Pro jazyk pak oné jemu drahé země jevili surovou nevážnost! Ó, jakou silou miloval teď ty ubohé své, zavržené Čechy! Zdály se mu dojímavé jako některý z mučedníků a zářily mu nejsvětější glórií! A dávný jazyk otců stal se mu čímsi tajuplně posvátným. Avšak láska jeho jako jeho vzdory neměly slov, neboť neměl přítele. Jen sestře své vylíval někdy svoje srdce, matce nezmiňoval se, nechtěl ji zarmucovati. Rosa Maria však neodpovídala nikdy ani slovem na ty výkřiky jeho stísněného vlasteneckého citu; o všem, co se v domě děje, dávala mu věrně, ač suše zprávy, ale k srdci jeho nepromluvila ani jednou po celý čas. Jan Maria si to vykládal tak, že s ním mlčíc snáší, - a ona se mu v skrytě smála. Konečně nesvěřoval se už ani jí. Mlčel a trpěl. Ale jednu měl přece ještě útěchu, jistou a sladkou, - poezii. Nejenže četl všechna díla obraznosti, která se zhusta podloudnickým způsobem do námořnické školy dostala, začal sám se pokoušeti o uskutečnění svých dávných snů. Psal v tajnosti - tragédie. První byla Královna Tomiris. Nejdříve napsal scénu poslední, v které Tomiris uťatou hlavu konečně poraženého, tak dlouho vítězného zachvatitele své a jiných vlastí do zlaté, vlastní jeho krví naplněné nádoby potápí, a všechno svoje nadšení, všechny svoje vzdory, všechnu svou zoufalost, všechnu nenávist proti tyranii vložil Jan Maria královně Tomiris v té scéně do úst. Vášnivé její přitom proklínání formuloval dle divoké kletby sestry Horatiů proti Římu v tragédii velkého Corneilla, kterou nazpaměť uměl. Ta scéna kletby a triumfu zdála se mu povedenou, přečítal si ji sám často v úkrytu a byl spokojen a hrd. Ostatní část tragédie nechtěla se mu však tak dobře dařiti, zdála se mu slabá, bez života, a konečně ji hodil celou do ohně. Po celý měsíc byl pak zachmuřen, avšak brzy klíčila zase nová naděje v jeho srdci a doufal, že Drahomíra se mu povede lépe, a přemýšlel o ní, kdykoli mu zůstala volná chvíle.
První své prázdniny netrávil v Havranících, jak byl doufal. Matka a sestra odstěhovaly se krátce po jeho odjezdu na vřelé přání poslednější do Prahy k delšímu pobytu, a poněvadž matce zdraví nesloužilo, odebrala se později pak do lázeňského místa do Alp, kam jej k sobě na prázdniny povolala. Byl polekán jejím chorobným vzezřením, ale zdálo se mu za nějaký čas, že lázně na ni velmi dobře účinkovaly, takže uspokojen odjel. Za rok překvapila ho zpráva o sňatku jeho sestry. Čekala kvůli němu až v čas prázdnin, aby Jan Maria té slávě mohl přítomen býti, a aby se s budoucím svým švakrem v Praze seznámil. Byl to sňatek velmi výhodný, jak mu matka psala, a dopis Rosy Marie zářil štěstím. Jakou radostí ho to plnilo! Přijel, ale přes všechnu snahu milovati láskou bratrskou toho, jejž si byla Rosa Maria za chotě zvolila, nemohl nikterak k němu přilnouti. Chladná, samolibá jeho povaha jej mrazila a urážela. Rosa Maria však zářila ne tak štěstím, jako spíše triumfem - krutým a nízkým. Byla svého ženicha jiné, téměř už s ním zasnoubené dívce "vyrvala", a mluvila s tak cynickou nedelikátností o svém vítězství a o své poražené sokyni, že bratr její žasl, prázdný, ješitný úsměv pak toho vyrvaného ženicha se mu hnusil. Poprvé viděl sestru svoji bez oné glórie, kterou milující jeho duše kolem ní po celý posavadní život byla spřádala. Bylo mu úzko v tom pocitu vystřízlivění, hledal na tváři své matky útěchu, chtěl z ní vyčisti, že se mýlí, že sestře křivdí, ale v bolestném jejím úsměvu, ve chvějícím se zvuku jejího hlasu, když tichým, prosebným slovem Rosu Marii napomínala, nalézal jen potvrzení svých obav. Maně, instinktivně tázal se v nitru svém: "A to že jest láska, co ty dva lidi k sobě poutá?" Netroufal si odpověděti na tuto otázku. Představoval si pod tím slovem něco neurčitého sice, ale přece něco docela jiného. - Byl rád, když po svatbě odjeli a on s matkou do těch drahých, tichých Havranic se utíkati mohl, kde ještě dvě neděle v sladkém snění, v nejněžnější lásce s ní strávil. I jí zdálo se, že se jí odjezdem novomanželů odlehčilo. Nemluvili o nich, mluvili vůbec málo, dívali se více na sebe a četli si tolik hlubokého citu, tolik něhy v zracích, že jim slov třeba nebylo.
Ach, s jakým dojmutím vzpomínal později těch krásných podzimních tenkráte večerů, zlatých úsměvem v klidu umírajícího slunce, svatých tím tlukotem jich obou v hlubinách pohnutých srdcí! Chodili spolu v štěpnici na procházku jako dva zamilovaní, dívali se s přátelským jakýmsi citem na ty staré stromy, na omšené jejich pně, na dlouhé ty zkroucené větve, s nichž zrající ovoce viselo, na dům politý záplavou růžového světla, na rokokové, po balustrádě bývalého příkopu rozestavené vázy a poprsí římských césarů korunovaná laurem, s poněkud naivním, ba přihlouplým úsměvem ve tvářích, žlutým lišejníkem jako pozlacených, a všechny ty předměty zdály se jim plny intimního kouzla, plny duše a poskytovaly jim látku k veselým a dojímavým poznámkám. Bylo jim tak domácno, tak milo, tak volno. Byli do sebe zavěšeni, a každou chvíli tlačil Jan Maria tu bílou, bledou ruku k prsům jako v bázni, že se mu vymkne, že mu odňata bude, a každou chvíli cítil zase, jak tatáž ruka se zachvívala jako stejným strachem, jako by se ho křečovitě chytat chtěla. Nikdy nebyl se s matkou tak těžce loučil jako tenkráte. Musil všechny svoje síly sebrati, aby rozechvění svoje skryl; doprovodila jej na nádraží odlehlé stanice a neviděla, jak osamocen ve vagónu rukama zalomil, když vlak byl do širého pole vyjel, a on zas neviděl, jak ona bledá do polštářů svého kočáru byla klesla a beze slz, napolo v mdlobách domů přijela do zámku, tichého, opuštěného jako hrobka.
Za půl léta volali jej děsně stručným telegramem do Havranic: "Matka tě chce ještě jednou vidět, přijeď hned," zněla vražedná slova, která jej téměř usmrtila, ač jej byli, přečetše telegram před ním, dříve připravili. Podepsán byl Leopold, muž Rosy Marie.
Nalezl matku ještě živou, ale na mysli tak skleslou, že ji nepoznával. Myslil, že zšílí. Odvedli ho násilím od její postele, když byla usnula. Havranice byly celé změněny, pokoje naplněny módním, křiklavým nábytkem, nevkusnými tretkami. Rosa Maria a její muž bydleli tam teď stále. Byl svou továrnu v severních Čechách prodal a žil ze svých rent.
"Leopold je tak praktický," řekla mu Rosa Maria. "Zajisté že myslí na nový nějaký, výnosný podnik."
Jan Maria byl změnami v Havranicích nemile dotknut, zdály se mu téměř profanací, a tušil, že se to stalo vše přes matčin příliš slabý odpor. Bolelo jej, že ve svém domě se podrobovala cizím zákonům. Tak se mu to aspoň zdálo a zakrátko už o tom pochybovat nemohl, bylo to přece tak zjevné i na samých tvářích všech domácích lidí, že na zámku každý Leopolda za vlastního pána považoval.
Za nějaký den bylo matce lépe. Byla čilejší, více sobě podobná. Držela syna za ruku, když vedle její postele seděl.
"Leopold je tak praktický," řekla mu jako předtím Rosa Maria, ale hlasem chvějícím se podivným jakýmsi dojmutím. Zdálo se, že chtěla něco více říci, slyšel, že zašeptala: "Bylo to nutné, milé dítě..." Ale zamlčela se, když tázavě na ni hleděl. Pozoroval, že se jaksi bojácně pohledům své dcery, vážně na ni upřeným, vyhýbala. Když Leopold do pokoje vešel, nepromluvila už slova, ale ruku svého syna nepustila. Občas ji silněji tiskla a chvilkami byla ta její ruka, kterou Jan Maria stále celoval, horečně vřelá a zase ledová.
Kvečeru stala se paní Plojharová nepokojnou, bez přestání hleděla na staré hodiny visící proti posteli.
"Jene," šeptala náhle, "ten sňatek nebyl tak výhodný, jak jsme myslili..."
"Nemysli teď na to," prosil ji překvapen, ale více ještě dojat bolestným výrazem v jejím pohledu.
"Tys byl vždy mou radostí, Jene Maria, ty můj nejdražší," šeptala zase matka, "ó viď, ty bys mi odpouštěl, kdybych ti i křivdila?" Dýchala těžce.
Klesl na kolena, nemohl mluvit, slzy ho dusily, líbal ruku její vášnivě.
"Oni mě nutili," šeptala matka, "odpusť mi, odpusť mé slabosti..."
Rosa Maria držela ji za druhou ruku.
"Ty se rozčiluješ," řekla a zarděla se do temna.
Ale matka nedala si déle brániti. Sebrala všechny síly a sedla v posteli.
"Synu," řekla hlasitě. "Obávám se, že jsem ti křivdila! Slib mi však pro lásku mou hlubokou, věrnou a dlouhou, že budeš v míru se svou sestrou žít."
"Slibuji, slibuji," vyrazil Jan Maria ze sebe. "Přisahám ti to."
"A mně odpustíš?" ptala se sladce a s úsměvem šťastným, který mu pravil, jakže tím je jista, že jí odpouští. Co? To nevěděl. Položil jí hlavu lehce na klín, tvář jeho byla obrácena k ní. Mluviti nemohl, celé jeho tělo se chvělo konvulzívně, ale oči jeho hleděly tak na ni, že zazářila radostí.
Zapomínala všeho mimo něj, sklonila se nad ním, vzala třesoucíma se rukama tu drahou jeho hlavu a tiskla si ji k srdci. Rosa Maria vyšla tiše z pokoje, aby zavolala svého muže a jeptišku, která matku ošetřovala. Letěla dlouhou chodbou, netroufala si hlasitě volati, cítila blízkost smrti a majestát její plnil ji strachem a mimovolnou úctou.
"Jene," šeptala matka, "žehnám ti. Dítě, budeš šťastným! Bůh ti požehná - tys mě nikdy nezarmoutil."
Slzy tekly jí z očí, rty její ševelily, klesala unavena do polštářů zpět.
Když vešli Rosa Maria, muž její a jeptiška, byla paní Plojharová mrtva a syn její ležel bez vědomí na zemi. Mladá paní zakryla si tvář a vzlykala.
"Buď silnou," řekl Leopold, "vždyť tě to překvapit nemůže."
Jeptiška zatlačila nebožce oči.
"Pomáhejte mému bratrovi," řekla Rosa Maria.
Jeptiška, bledá, velká a klidná, upřela výrazné své oči na ni a pravila tiše a dojmutě: "Modleme se za tu, která odešla. Bratru svému přejte ještě chvilku mrákoty. Ubohý! Je úplně osiřen. Nemá nikoho."
Rosa Maria vzhledla ostře na ni, chtěla něco říci, ale mlčela, začervenala se a sklopila oči.
Jeptiška pomodlila se nahlas otčenáš, pokoj byl už plný služebnictva, celý dům se sběhl, a pláč, hlasitý a upřímný, ozýval se ze všech stran. Mezitímco jeptiška Jana Marii křísila, vyšla Rosa s mužem svým.
"Jest příliš dojata," pravil Leopold všem přítomným nepohlížeje na nikoho.
"Telegrafuj do Prahy stran smutku," řekla Rosa Maria, když byli sami v jejím pokoji, a utírala si suché své oči.
"Psal jsem už včera," odvětil, "věděl jsem, že katastrofa blízká, neodvratná -"
Byl ve všem tak praktický, ten Leopold!
Den po pohřbu měl s Janem Marií krátkou, jak řekl, velmi však důležitou rozmluvu. Jednalo se o pozůstalost.
"Nevíš nejspíše," řekl, "že zvěčnělá tvoje matka se trochu zadlužila. Byla tak dobrá, tak všem lidem věřila! Krátce okrádali ji, správce, šafáři, služebnictvo, každý. Musila posledně dost značné sumy si vypůjčovati, dílem v banku, dílem jsem jí pomáhal sám -"Zamlčel se a upíral oči nehybně na svůj doutník, jako by od něho nějaký div očekával.
"Peníze ty jsou na statek zaznamenány, vše je řádně v knihách a poručník tvůj přesvědčí se o všem sám, jemu to všechno dopodrobna vysvětlím, chtěl jsem tobě jen také zpráv podati... Zde jsou výtahy z knih, abys věděl, kolik -"
Vytáhl pomalu nějaké papíry a položil je na stůl.
Jan Maria je odstrčil. Leopold se mu hnusil. Měl srdce jako v kleštích. Začal, ač nejasně, všechny ty machinace, všechnu tu hrabivost tušiti.
"Jak ji mučili, jak ji asi mučili, než svolila, tu ubohou matku!" zněl výkřik v jeho srdci a vzal se za hlavu, zdálo se mu, že tu bolest nepřežije. Vtom vešla jeho sestra. Srdce jeho se zachvělo.
Ona byla jedinou bytostí na světě, kterou by teď milovati mohl, u které mohl nalézti když ne útěchy, aspoň ulehčení.
"Můj milý," řekla Leopoldovi, "je mi zde příliš smutno. Všude ji vidím, tu ubohou. Roznemohla bych se zde, myslím, že by bylo nejlépe někam na čas odejet, kde nám nic tu naši ztrátu nepřipomíná. Myslila jsem dnes celou noc na to. Jeďme do Vídně."
A začala nalévat kávu k snídaní.
"Mnoho cukru?" tázala se bratra. "Už jsem docela zapomněla, jestli sladíš -" Za chvilku řekla: "Směl bys snad s námi se trochu ve Vídni zdržet, Leopold by mohl psát o dovolení do Pulje -"
"Ne," řekl Jan Maria suše a krátce. Vyrazil to slovo tak prudce ze sebe, že oba manželé trochu udiveně na něj pohlédli.
"Vykládal jsem Janovi právě ty záležitosti peněžní," řekl Leopold a podával mu znova papíry.
"Ach, to je nudné," řekla mladá paní.
Jan Maria sebral všechnu sílu svou.
"Rosa ví o všech těch věcech, všech těch záležitostech?" tázal se zdánlivě klidně, ale srdce mu bilo jako před popravou.
"Ovšem," odvětil Leopold. "Bez porady s ní se ničeho nedělo. Jest o mnoho praktičnější než ty, můj milý. Myslím, že jest po otci, mohla by býti advokátem," žertoval.
"Ještě abych já ztrácela hlavu jako matinka, ubohá!" řekla Rosa Maria.
"Pak je vše v pořádku, vše," řekl Jan Maria a vrátil švagrovi papíry, aniž byl na ně jediný pohled vrhl. "Vše v pořádku," řekl a vstal. "Vše u konce," šeptal sám sobě na cestě k dveřím a bylo mu, jako by slyšel velké zvony hlubokého, k smrti smutného zvuku hrana zvonit.
"Tys nepil," volala Rosa Maria za ním.
"Nemám sestry," šeptal si na chodbě. "Ach, i ona ji mučila!"
Klesl ve svém pokoji na pohovku. Beze slz, bez myšlenky, tup svým zoufalstvím ležel takto nějakou chvilku. Pak vstal náhle a skládal rychle své věci do kufříku.
"Pryč odsud," pravil nahlas. "Jde z nich hrůza - z těch lidí."
Z těch lidí! Byla mu cizí Rosa Maria jako ten praktický Leopold. Vzlyk mu stoupal ze samého srdce do hrdla a hrozil, že jej udusí. Někdo zaklepal dvakráte na dveře.
"Dále," vyrazil ze sebe pracně. Vešla jeptiška. Pozdravila jej kloníc lehce hlavu, pak stále nehnuté tisknouc velkou svou modlitební knihu k srdci.
"Odjíždím," řekla konečně tichým hlasem, v kterém bylo cosi dřímavého.
Mladík vzal ji náhle za ruku.
"Vy zatlačila jste jí oči," řekl pohnut, "vy uložila jste ji v rakev, vy hladila jste polštář, na kterém spala! Já viděl, že hleděla s láskou za vámi, kdykoli jste šla pokojem! Vy bděla jste u ní, vy jste ji těšila! Sestro, já vám děkuji!"
A vtiskl ruku její prudce ke rtům. Vyrvala mu ji polekaně a přes tvář její přelétl slabý ruměnec. Byla hluboce dojata. Zápasila chvilku se svým dojmutím, než dovedla promluviti.
"V noci, než jste přijel," pravila, "myslila nebožka, že to její poslední. Pravila mi tenkráte: 'Neuvidím-li více svého syna, pak řekněte mu, sestro, že jest moje láska celá jeho. On že jest mi nejdražší, co na světě mám. Řekněte mu, že jsem snad nedělila spravedlivě. Ale vím, že on na statku vezdejším nevisí tak jako sestra jeho. Dělila-li jsem jmění svoje v hodině slabé nespravedlivě ve prospěch své dcery, - pak nedělila jsem své srdce, svoji lásku nikdy - celé, celá je jeho, jedině jeho. Jest poslední mou myšlenkou.' Nato žádala, bych jí ustřihla vlasy."
Sestra otevřela své modlitby a vyňala kštici šedých vlasů.
"Zde jsou," pravila, "kázala, bych vám je odevzdala."
Konečně mohl plakat, líbal tu kštici a volal bez ustání: "Díky, díky, sestro."
"A zde," dodala jeptiška, "jest klíč její rakve. Myslím, že ho nikdo na mně žádat nebude. Osvojuji si snad příliš mnoho práv -" Sklopila oči a podala mu malý pozlacený klíč kovové rakve.
"Bůh vám odplať vaši dobrotu, sestro," řekl mladík.
"Bůh vás opatruj," odvětila jeptiška. "Buďte zdráv a sbohem!"
Tiše, jak byla přišla, odcházela, u dveří se ještě jednou mimovolně obrátila a pohledla dojata na bledého, krásného, v slzách tonoucího mladíka. Jemu zdála se zjevem z lepšího světa. A oběma bylo tak divné, že se mají rozejíti, aby se nikdy, nikdy více nespatřili na tomto světě, na kterém je byl okamžik bolesti a trudu svedl.
Ale neměli příčiny, aby déle spolu mluvili. Ta myšlenka prolétla jim zároveň, neurčitě, maně duší. Provázel ji až na schody a děkoval jí znova. Sestupovala pomalu, ale neohlédla se více. Za chvíli slyšel hrčení kočáru, který ji odnášel na stanici. Bol jeho byl umírněn, něco sladkého, dřímavého vešlo z jejího zjevu, z jejího hlasu v jeho duši. Odešel na hřbitov, ležící uprostřed lesa. Seděl tam dlouho.
Holé stromy kývaly přes nízkou zeď, spletenicí černých větví dubů a buků modralo se bledě čisté nebe a sosny a jedle stály temně se zelenavou září, vysoké a štíhlé proti jasu oblohy a vítr šuměl jimi slabě jako pomalu tekoucí vody. Sem tam bylo slabé, nesmělé zaštěbetání ptáka slyšet a země vydávala svou časně jarní vůni. Vše bylo tak snivé, rušilo svou dřímotou tak málo představu o sladkém spánku, který v tomto místě přebývati se zdál. Vážná a dojímavá tvářnost toho "svatého pole" tak projasněna tajuplným tušením jara zdála se hlásati: "Vše jest zde snem a pouhým podobenstvím. Co zde v pochybnostech a v nejistotě usne, jinde se k pravdě probudí." A žádný zvuk všední a nesvatý nevolal drsným hlaholem: "Nad rovem je život a pod ním prácheň."
Ach jak mu bylo sladko, volno! Byl téměř kliden, když se vrátil do zámku.
"Měl bych jí litovat a lituju jí," myslil si, když viděl sestru svou. "Jsem nekonečně bohat. Lepší část připadla mně."
Dal jí sbohem i Leopoldovi - nesnažili se více jej zdržeti - a večerním vlakem odejel. Havranice za ním zapadly. Měl ten pocit určitě, že za ním zapadají. Bylo mu zase až k smrti smutno.
"A já sám," řekl si, "ležím jako na dně hlubokých vod. Ty vody jsou minulost. Zavřely se nade mnou. Stojím sám a přede mnou pustě leží svět..."
Hlava se mu začala točit. Naštěstí byl velmi unaven a lomoz vlaku jej ohlušoval, takže brzy usnul.
V akademii stala se s ním nyní sice znenáhlá, avšak značná změna. Všechny ty jeho bývalé vzdory, sny a bolesti tratily se mu z duše. Stal se z něho jeden z nejpilnějších žáků, nemyslil než na svá studia, všechno, co v něm bylo dříve bouřilo, se vzpíralo, jej nad okolí vznášelo, leželo "jako pod hlubokou vodou". Nelišil se za nějaký čas téměř ničím od ostatních svých spolužáků, ani na své tragédie už nemyslil, leda s úsměvem. Za nějaký rok stal se docela i veselým, ač méně hlučným než ostatní, a jen sem a tam padl ještě na chvilku do starých dum, cosi, co bylo bolesti a rozkoši stejně blízké, táhlo mu pak srdcem podobně vanu probouzejícího se jara, bylo to cos jako touha po něčem neznámém, jakýsi sen o něčem sladkém a smutném. Duší jeho mihl v takových chvilkách umírající úsměv matčin a něco jako druhý ještě úsměv: úsměv té země, kterou tak byl miloval, té země tam daleko na severu, kterou "nepřátelé na koňských kopytech roznášeti hrozili". Někdy stalo se také, že ve spánku se mu zjevily Havranice s tou starou štěpnicí, s tou zelenou zahradou, vlhkou a svěží, kde slunečnice rostly, kde na balustrádě lišejníkem pozlacená poprsí římských césarů se tak naivně usmívala a kde cosi posvátného, neurčitého, jeho to dětství, jako by pod kvetoucími stromy dřímalo... A probudil se pak s prudkým tlukotem srdce a nevěděl dlouho, kde se nachází, neb bouřilo-li náhodou moře, domníval se, že slyší vítr v těch starých topolech burácet, které dlouhou řadou podél rybníku tam doma ve vsi stály a jejichž hučení v takových nocích až do zámku slyšeti bylo...
Ale upomínky ty přicházely mu čím dále tím řidčeji a slaběji: poddával se nevědomky svému osudu. O sestře slýchal dvakráte neb třikráte do roka. Byla mu první rok po matčině smrti psala: "Kde hodláš letos své prázdniny tráviti? Přijedeš snad docela k nám?"
Ta otázka jej hluboce ranila. Myslil, že by se to mělo vlastně samo sebou rozuměti, kam jinam, mohla mysliti, že by zajet chtěl než k ní, než do toho místa, které jim bylo společným domovem? Odepsal okamžitě: "Nepřijedu do Čech!"
Byl tím časem jakési náhlé, blouznivé přátelství s jedním ze svých spolužáků, s mladým chorvátským šlechticem Konstantinem Majakovičem uzavřel, který též jako on byl někdy ve snách žil a nyní jako on se síle a důvodům věcí, světa a života poddával.
Místo do Čech jel tedy s ním na prázdniny, tenkráte i každý následující rok. Doby takto na statcích Majakovičů strávené patřily pak dlouho mezi nejkrásnější jeho upomínky. Tam v těch šumících doubravách budovali jinoši, čerpající fantazie jeden druhému z duše, závratné vidiny o budoucí velikosti Slovanstva, snili o novém jakémsi "království božím" na zemi, o novém zlatém věku lidstva. Po celý čas prázdnin zdály se jim jejich utopie tak rozumné a snadně k provedení! A teprve v akademii probouzeli se vždy k střízlivé skutečnosti.
Tak minul čas a Jan Maria opustil konečně akademii co důstojník po ukončených studiích. Tenkráte volala jej sestra důrazně do Čech, prosila, by ji neoslyšel. Byla na něj tak zvědava!
"A pak," připsala, "jedná se též o nějaké peněžité záležitosti. Teď můžeš již za sebe bez poručníka jednat, Leopold učinil všechny nutné kroky a vysvětlí ti vše sám, až přijedeš."
Jan Maria vydal se rád do Prahy, i on byl zvědav a těšil se svou sestru uviděti. Rosa Maria byla ve společnosti pro svou krásu i pro bystrost svého ducha pověstná. Byl nyní jejím triumfům přítomen. Srdce jeho však odvracelo se tu od ní ještě více, maska té afektace, kterou nazývali duchaplností, duchaplností čelící vždy jen k tomu, aby někoho ponížila, ranila, třeba se to stávalo nejměkčími sametovými tlapkami, zlatotřpytnými drápky, nemohla jej oslnit. Viděl příliš na dno toho srdce, a nebylo tam nic než čiré sobectví, suché, ba kruté, a bezměrná ješitnost. Rosa Maria neměla dětí. Lůno její, jako její duše, bylo neplodné. - Peněžní ta záležitost byla prostá. Havranice nevynášely a Leopold měl v úmyslu postaviti tam cukrovar. Chtěl, aby Jan Maria k tomu podniku se značnou částí svého kapitálu přistoupil. Mladý důstojník, kterému Leopold byl zletilost vymohl, usmál se pouze nedbale té myšlence, že se zúčastňuje nějakého obchodu, souhlasil se vším a prosil jen, aby ho nenudili podrobnostmi. Zásobil se nato bohatě penězi a všelijakými víceméně zbytečnými tretkami a pospíchal na koráb, na kterém první svou velkou cestu podstoupiti měl. Nejméně deset ženských srdcí pukalo při jeho odjezdě z Prahy. Byl přes všechnu svou téměř chlapeckou ostýchavost velký dojem svou elegantní uniformou, svou krásnou mladistvou tváří, svou vysokou ztepilou postavou a distingovaným svým chováním učinil.
Konečně tedy vyplňovala se aspoň část dávných jeho snů! Koráb nesl jej tím temnoazurovým Středozemním mořem, jehož čaru se tak máloco pod sluncem vyrovnává. Musil pořáde na Byrona a nadšené jeho verše mysliti a poezie, která tak dlouho v jeho prsou jako v kobce pochovaná dřímala, začala se probouzet. A s ní probudilo se celé jeho staré já, tak dlouho tlumené a pouze občas na statcích Majakovičů jako blyskavice se objevující. Psal teď opět básně. Více ještě, než je psal, žil je, dýchal jimi, snil je. Ke všem dávným jeho vzletům přidružil se nyní ještě nový. Bylť v stáří "sladkých tužeb" a "matných žádostí". Duše jeho byla plna ohně a byla čistá. Žena stála u něho ještě vysoko na piedestale, byla mu neznámou bohyní, kterou zevzdálí ctil a která jej naplňovala jakýmsi posvátným, velebným strachem. Koráb jeho křižoval podél afrických břehů, pak vrátil se a kotvil nejdříve na delší dobu před Korfu. Ostrov ten se svou rajskou scenérií učinil na něj uchvacující dojem a připomínal mu horování o archipelagu a Kykladách v různých básních lorda Byrona. Stál jednou zamyšlen na baštách bývalého, nyní opuštěného anglického kastelu, zpit modrostí nebes a moře, sluncem klonícím se k západu, vůní, která ze zahrad až k němu vzhůru stoupala. Z toho jasu a žáru, z toho azuru, z dýmu těch vůní, myslil si, měla by se jako někdy Venus Anadyomené (která se přece dle báje z týchž azurových vln zrodila) vynořiti dívka, avšak taková as, jako Haidée zjevující se v druhém zpěvu Dona Juana. Venuše zdála se mu příliš abstraktní, skulpturální. Haidée byla dívka. Ta byla by pravou duší toho úsměvu přírody, svítícího tam dole u jeho nohou! Byla by jako perla v této velké lastuře, sklenuté z nebe a moře, z purpurových skal a z nádhery palem a květů... A viděl bílou postavu, kterak se naň dívala okem smělým, smělým však pouze svou dětskou, nevědomou, netušící nevinností a čistotou.
"Haidée!" snil dále a vánek z moře ovíval mu měkce tvář a budil jaro a touhu v jeho prsou a ústa jeho šeptala napolo nevědomky jeden z Petrarkových sonetů, jen tak do prázdna před sebe, neb nevěděl nikoho, komu by ta slova byl šeptal - leda té věčně vzdálené, bílé, vzdušné jako oblak Lauře nebo Beatrici svých neurčitých vidin.
Stal se takto beze zřejmé příčiny trochu smutným. Dal se pomalu po příkrých z kastelu vedoucích schodech dolů na zpáteční cestu. Pojednou slyšel hlasy a při zatáčce potkal se znenadání za ostrým rohem bašty s celou společností, putující, nejspíše jako dříve on, kvůli vyhlídce nahoru na cimbuří. Byli to samí mužští a jediná mezi nimi dáma byla právě náhodou odvrácena, takže jí v tvář vidět nemohl. Mluvila s kapitánem onoho korábu, na kterém Jan Maria sloužil, a jenž se v té společnosti nacházel. Vysoká postava její vznášela se jako v oblaku z bílých krajek, z kterých celý šat její pozůstávati se zdál, od hlavy plynula jí bílá španělská mantila z tétéž látky a v ruce držela rozevřený velký vějíř, taktéž bílý, avšak třpytící se jako rosou, kterým si oči clonila. Mimoděk zůstal Jan Maria stát a hleděl, mezitímco kapitána pozdravoval, na vzdušný, imponující, a přece tak graciózní ten ženský zjev. Dáma odvrátila se nyní od kapitána a zavřela vějíř, stála Janu Marii tváří v tvář. Mihlo to jako blesk celou jeho bytostí. Byla kupodivu krásná, ale krása ta byla rázu takového, o jakém nikdy nebyl snil. Čistota její pleti a ryzost jejích tahů byla podivuhodná, tvář její byla bledá, ale rty temně červené, obočí a řasy jako noc a vlasy její bohaté, však trochu tvrdé, byly temnorusé jako žhavé zlato, po kterém rudé jiskry skákají. Velké její oči, temné nad všecku černost, sálaly modravé paprsky zpod trochu unavených víček, které je napolo cláněly. Úsměv jejích rtů byl perlový blesk mezi rudými růžemi. Jan Maria salutoval a zapomněl ruku spustit, a nesmírný, naivní jeho obdiv jevil se mu až příliš zjevně po tváři. Pozorovala to a velké oči její zazářily nyní plně jako poledne, clona víček byla vyhrnuta a pohled její, smělý a žhavý, měl účinek, jako by jej u srdce uštknul. To nebyla ta tklivá smělost dětské neviny, jejíž vidinu byl před chvílí měl, co nyní na něj z těch zřítelnic blesky sypalo. Sklopil zmateně oči, cítil závrať a ruměnec přelétl mu tvář.
Dáma zašeptala tři slova kapitánovi. Neslyšel Jan Maria, co řekla, ale mohl to lehce uhodnouti, neb kapitán řekl: "Odpusťte, madame la princesse," a pak zvolal na něj: "Ó, prosím na jediné slovo." Když k němu přistoupil, tázal se ho kapitán až naivně prostou věc úřadní, beze všeho významu, a nečekaje ani na jeho odpověď, pravil dámě opět francouzsky: "Odpusťte, madame, byla to věc týkající se služby, a dovolte, bych vám uvedl -"
Patrně byla si tedy přála, aby jí byl uveden. Mladík byl znova zmaten.
"Madame Dragopulos," řekl kapitán, když ho byl jí jmenoval, a ukazuje pak na pána v prostředních letech, bezvýznamné tváře, ale distingovaného vzezření, připojil: "Monsieur Dragopulos."
"Charmé de faire votre connaissance," pravil roztržitě choť krásné paní a podával mu roztržitě ruku.
"Z vaší lodi, kapitáne?" tázala se dáma svým sladkým hlasem, lahodícím jako šepot moře. Pak vykřikla lehce, udělala totiž falešný krok a zachytla se, trochu vrávorajíc, ramena pana Plojhara, který jí náhodou nejblíže stál.
"Vasili," pravila svému muži, "hleď, to je trest za to, že chtěla jsem být příliš samostatnou! Nepřijala jsem tvé rámě a nyní ranila jsem se o hrozné tyto schody."
"Přijmeš nyní co kajicná, čím jsi dříve opovrhla, Pelagie?" odvětil manžel a podával jí rámě.
"Ne, děkuji," pravila a držela se pořáde mladého důstojníka, však docela lehce, jen koncem prstů, "byl by to nevděk, pustit se toho, který mi nejdříve rytířsky na pomoc přiskočil, - totiž nepovažuje-li to za trest!" A zazářila tak na mladíka úsměvem a pohledem, že nedovedl než nesrozumitelná slova v zmatenosti pronésti.
S veselým hovorem stoupala nyní celá společnost dále vzhůru a nahoře seznamoval se dodatečně s panem Plojharem, kdo to posud po cestě nebyl už učinil. Co tu bylo úsměvů a sladkých slov! Zdálo se, že nastalo všeobecné bratrství. Jeden toliko starší pán, jakýs hrabě Něvarov, zůstal v normální míře a vypadal spíše trochu mrzutě. Hned začaly též výkřiky obdivu nad krásou scenérie. Paní Dragopulos seděla na zbořené zdi a zapalovala si klidně a s velkou grácií cigaretu napíchnutou na zlaté jehlici, která visela na benátském, jako nit tenkém řetízku, nořícím a ztrácejícím se z krajek a v krajkách jako míhající paprslek po vlnách. Ona nebyla ani trochu nadšena. Chvilku mlčela.
"Pánové," zvolala však, když obdiv nepřestával, "ušetřte mě vším lyrismem! Po něm přijdou pak mytologické upomínky! Obávám se, že někdo nám docela připomene, že stojíme na půdě posvěcené nesmrtelnými zpěvy, že se za to má, že jest Korfu Homérův ostrov Fajáků atd. atd., jako to tuším v Guide Joanne a všude psáno stojí. Podobné řeči mě iritují."
Všickni se smáli. Svlékla rukavici, a mezitímco byzantinsky tenké, dlouhé její prsty cigaretu z latakia točily, mluvila dále: "Znám sice ženské, které studují archeologii a které dovedly tím suchoparem mužům hlavy pomásti, - ale tomu druhu koketství jsem nikdy nerozuměla. Je to proti přírodě."
"Proč, princezno," řekl hrabě Něvarov. "Myslím, že je každý prostředek dobrý, jen když se jím cíle dosáhne. Měla byste to zkusit."
"Nemám třeba hledat prostředků, abych se líbila," řekla klidně, "a vy jste - ne zrovna zdvořilým."
"S ženou tak bystrého rozumu můžeme býti upřímnými," řekl hrabě také klidně. "Ale je to divné, vámi nepohne nic, co tisíc jiných do extází přivádí. Vy nemilujete hudbu, vy nemilujete poezii, vy nemilujete... Madame, prosím vás, vy jste takovým originálem, řekněte mi, co vlastně milujete?"
Byla právě cigaretu dotočila, a kouříc svou vlastní dále, podala tu nově zhotovenou Janu Marii a zároveň s posuňkem hlavy a ruky, kterým svůj tabákový dar doprovázela, odpovídala hraběti.
"Co miluji? Lásku."
A při tom slově pohleděla jinochovi do očí, a blesky jejího zraku oslňovaly jako slunce a rozjařovaly jako víno. Vryla ty své oči do něho. Vzal cigaretu s poklonou díků a ruka jeho se přitom až patrně třásla.
Usmála se podivně.
"Na co myslil jste, že jste zapomněl kouřit, pane?" řekla mu. "Nebo je váš papirosník za kabát zastrčený opravdu prázdný?"
"Ó, věru já - já -"
"Ano, hrabě," pokračovala dáma, nečekajíc na mladíkovu odpověď. "Miluji lásku, slunce, život, štěstí."
"A předpokládám," řekl hrabě tiše, "že dodáte: a svého manžela."
Smála se. Jan Maria byl jediný, jenž ten rozhovor slyšet mohl. Ostatní společnost byla se poněkud vzdálila. Hleděl udiveně na hraběte.
"Jsme tak staří a dobří přátelé s hrabětem," řekla paní Dragopulos jako na omluvenou, vstala a přiblížila se k svému choti. Za chvíli byla opět středem společnosti, žertovalo se, hovořilo. Paní Dragopulos obrátila se zase k mladému důstojníkovi a pravila mu: "Všickni přítomní vám řeknou, pane, že jsem egoistka, ba více, že jsem vtělená intriga. Jen se tažte a přesvědčíte se. Nuž, upřímně řečeno, je to pravda. Od první chvilky, kupříkladu, co jsem vás uviděla, - umínila jsem si, že vás zapletu do jedné ze svých hrozných pletich. Ale nelekejte se, slyšte. Zítra jest u nás ve vile Dragopulos jakýsi 'bal champêtre', zde na Korfu něco úplně originálního. A víte, o co je zde mezi barbary, syny klasických někdy předků, nejvíce zle? O tanečníky z dobré společnosti! Když jsem vás zahlídla, řekla jsem si: 'Zde by bylo o jednoho více!' - A to je ta moje intriga, z které se kajicně vyznávám, žádajíc ale za svou upřímnost odměnu: totiž tu, abyste mi slíbil, že zítra přijdete přes to pozvání teprve v poslední chvilce činěné. Žádnou výmluvu na službu na lodi nepřijímám - zde váš kapitán, který svoluje!"
Kapitán se uklonil a Jan Maria též, a políbil ruku, kterou mu pak milostivě jako královna za odměnu podávala.
Pak se trošku zachvěla. Slunce bylo právě zapadlo, jen jako ohromná glórie plálo cos ještě paprskovitě nad temným mořem, pruhovaným dlouhými purpurovými brázdami.
"Chládek," řekla a halila se těsněji do krajek své mantily. Pak přijala rámě svého muže a všickni dali se na zpáteční cestu. Doprovodili paní Dragopulos a jejího chotě až ke kočáru, stojícímu na náměstí u královské zahrady. Když odjela, rozcházeli se páni na různé strany, pozdravujíce se navzájem.
"Pane," řekl hrabě Něvarov vzdalujícímu se Janu Marii, "nespěcháte-li, prosil bych vás o krátkou rozmluvu."
"Jest mi líto, pane hrabě," poklonil se mladý muž na omluvu, "ale věru - služba -"
"Ó, vím, že vám nejsem sympatickým, už kvůli tónu ne, jakým jsem mluvil s paní Dragopulos," řekl hrabě s lehkým, dobrým úsměvem. "Nehledejte žádných omluv. Vidíte, jsem dotíravý, ačkoli se vyhýbáte, opakuji přece svou prosbu."
Mladík se přemáhal, aby hraběti neukázal příliš zřejmě, jak mu je nepříjemným, ale na tváři jeho jevila se přece nuda a stín nevrlosti.
"Máte matku, pane?" tázal se hlasem měkkým hrabě a oči jeho byly tak plny dobroty, že Jana Marii dojaly.
Nemohl hned promluviti, v očích jeho byla okamžitě jakás vláha; připomněl si ji, tu drahou, dávno zmizelou, a viděl ji náhle v glórii nebes, a celé Havranice jako v bledém odlesku té záře.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 06.02.2009

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Dům U tonoucí hvězdy, Dům U tonoucí hvězdy (2)
-Inultus: Legenda pražská (Tři legendy o krucifixu)
-Jan Maria Plojhar, Jan Maria Plojhar (2)
-Neklan, Neklan (2)
-Pohádka o Karlu Velikém (Karolínská epopeja)
-Radúz a Mahulena, Radúz a Mahulena (2), Radúz a Mahulena (3), Radúz a Mahulena (4), Radúz a Mahulena (5), Radúz a Mahulena (6)
-Radúz a Mahulena (rozbor)
-Román o věrném přátelství Amise a Amila
-Tři legendy o krucifixu, Tři legendy o krucifixu (2), Tři legendy o krucifixu (3)
-Tři legendy o krucifixu (rozbor), Tři legendy o krucifixu (rozbor) (2)
-Troje paměti Víta Choráze
Čítanka-Ctirad (Vyšehrad), Ctirad (Vyšehrad) (2)
-Čechův příchod
-Dům U tonoucí hvězdy, Dům U tonoucí hvězdy (2), Dům U tonoucí hvězdy (3), Dům U tonoucí hvězdy (4)
-El Cristo de la Luz: Legenda toledská (Tři legendy o krucifixu)
-Horo, horo vysoká (Nové básně)
-Inultus: Legenda pražská (Tři legendy o krucifixu)
-Jan Maria Plojhar, Jan Maria Plojhar (2), Jan Maria Plojhar (3), Jan Maria Plojhar (4)
-Na Sinaji (Nové básně)
-Neklan
-Pes (Nové básně)
-Radúz a Mahulena, Radúz a Mahulena (2), Radúz a Mahulena (3), Radúz a Mahulena (4), Radúz a Mahulena (5), Radúz a Mahulena (6)
-Radúz a Mahulena (celá kniha / e-book)
-Samko Pták: Legenda slovenská (Tři legendy o krucifixu)
-Spravedlnost
-Tři legendy o krucifixu (celá kniha / e-book)
-Z papíru na kornouty (Fantastické povídky), Z papíru na kornouty (Fantastické povídky) (2)
-Ze zápisků (Ostatní prósa)
­­­­

Diskuse k úryvku
Julius Zeyer - Jan Maria Plojhar (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­