ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Zeyer Julius (*26.04.1841 - †29.01.1901)

­­­­

Jan Maria Plojhar (3)

II

***

"Myslete si, pane," řekl hrabě, "že matka vaše si toho přeje, abyste mě slyšel."
"Jsemť k vašim službám, pane, hrabě," řekl mladík tónem uctivým... -
"Sedněm si zde před tuto kavárnu, večer je krásný, než hvězdy vyjdou, bude rozmluva naše skončena."
Sedli a přinesli jimi dva malé koflíky kávy po způsobu východním připravené. Mezitímco ji Jan Maria roztržitě okusil, začal hrabě mluviti.
"Neokouzlila vás paní Dragopulos?" řekl jakoby mimochodem.
"Jest to jedna z nejkrásnějších žen, kterých jsem kdy viděl," odvětil mladík a začervenal se.
"I já neznal snad nikdy krásnější," řekl hrabě, "a znal jsem jich o mnoho více než vy. Ale o to se nejedná. Viděl jsem, jaký na vás učinila dojem. A ona to viděla též. To je zlé. Proto chci s vámi mluviti."
"Odpusťte, ale jakým právem -"
"Ó, buďte klidným, vysvětlím vám hned. Vy jste ze severu?"
"Ano, z Čech."
"Tím větší pro vás u mne sympatie. Patřím na Rusi k takzvané slavofilské straně. Ale i to jest vedlejší. Vy tedy uznáváte, že jest krásná. Ano, jest to jedno z nejpůvabnějších stvoření, kterých jsem kdy viděl, jak vám říkám, - ale také jedno z nejzkaženějších."
"Pane!" vzplanul mladík, "nedovolím, aby v mé přítomnosti někdo urážel dámu! A vy patříte mezi její přátele!"
"Ach, ne. Myslíte proto, že to řekla? Zná mě, a ví, že jí opovrhuji."
"A přece jsem vás našel v její společnosti!"
"Tak to přináší svět, v kterém žijeme. Ale nechme takového rozjímání. Nedeklamujme o licoměrnosti společnosti.
Slyšte, kdo ta paní jest. Nejdříve o jejím muži. Pan Dragopulos jest celkem nulou, ale náhodou jeden z nejbohatších lidí v Evropě a na světě. Jest bankéřem v Cařihradě, kam zítra se mnou pojede. Byl zde na krátkou návštěvu u ní. Nevím proč. Ale o něm dost, nechme toho dobrého Řeka. Žena jeho neví sama, ku které se počítat národnosti, činí to dle rozmaru. Otec její, totiž ten před zákonem, jest rumunským knížetem, ale ona od dětství žila nejvíce v Rusku a ve Francii. Jméno její rodiny po přeslici jest jedno z těch po celém světě známých a ti, kteří je nosí, činí nároky na byzantinský trůn, tvrdí totiž, že pocházejí od někdejších císařů v Cařihradě. Matka její zamilovala se už co choť a matka dvou dětí šíleně do mladého toulavého cikána; paní Dragopulos jest jeho dcerou."
"Jak hnusné klevety!" zvolal Jan Maria.
"Utište se," odpověděl klidně hrabě. "Paní Dragopulos je tak 'romaneskní', chcete-li, že se tou cikánskou svou krví chlubívá, je-li právě v tom rozmaru, je tak cynická, že jméno své matky do bláta táhne, jméno té matky, která zase byla tak nestoudná, že nekalé své tajemství sama své dceři svěřila, nebo chcete-li, byla tak upřímná. Ale jedná se o věci horší."
"Ušetřte mě - nechci nic více slyšeti," řekl zasmušile mladík.
"Nemohu vás ušetřiti, nemohu vás zanechati s tím podezřením, že jsem pouhým pomluvačem. Musím vám přece říci, proč vám to všechno vypravuji."
"Jsem věru dychtiv slyšeti, jak to ospravedlníte."
"Nuž, vypravuji vám to proto, že vidím, jaký dojem smrtonosná tato siréna na vás učinila. Řekla vám tak roztomilým způsobem, tak sladkým hlasem, že při pohledu na vás v duchu zvolala: 'Zde by bylo o jednoho více!' Žena ta lže vždy, intriguje z náklonnosti třeba v politice, nemůže-li jinak, jako právě teď, kde dělá v Aténách pletichy ve prospěch Ruska, snad také, aby si přízeň královny získala, neboť jest nadmíru ješitná. Nuž, ačkoli tedy lže vždy, nelhala tenkráte, zvolala zajisté tak, jak vám to řekla, jenže vám asi neřekla vše. O jednoho čistého, nezkaženého člověka více, kterého zhubit chci, - tak zněla dozajista celá její věta, a proto předsevzal jsem si vás varovati. Pozvala vás na zítřek. Slyšte moji radu. Nechoďte tam. Bude uražena, co vám ale do toho? Přijdete-li, padnete do jejích osidel, zhubí vás, budete ji a sebe proklínat, neboť ta žena zná duše zničit, věřte mi! Teď suďte o mně, jak chcete, - ale matka vaše by mi děkovala, kdyby o tom věděla."
Vstal. Jan Maria byl jako v sloup obrácen. Nevěděl co říci. Vstal též. Oba muži šli v soumraku těmi úzkými, příkrými ulicemi k moři vedoucími, které se hemžily malebnými kroji obyvatelstva z okolí, šli kolem těch poloitalsky, poloorientálsky vypadajících domů, z nichž každý zdál se skrývati tajemství, a vše to zdálo se Janu Marii tak podivné, z pohádky, jako z "tisíc a jedné noci", tak cizí, nenadálé!... A vedle něho ten muž s tím měkkým hlasem, s těma upřímnýma, jasnýma očima a s tou hroznou zvěstí o jakési neřesti pravdě nepodobné, chodící v purpuru s maskou zázračné krásy na tváři. Ona! Obraz její zaplašil vše, co jej znepokojovalo okamžitě, - byl mladý, velmi mladý, čistý, nezkušený. Byla svýma temnýma, cikánskýma očima, plnýma až závrať působící rozkoše, plnýma mystických kouzel, smysly jeho rázem horečně roznítila, panická jeho krev vřela mu jako rozpuštěné olovo v žilách. I to vypravování hraběte jaksi smyslně dráždilo a činilo spíše opačný účinek, než jak varovatel mínil. Neřest je hnusná nejvíce v malých poměrech. Avšak ta byzantinská, v purpuru zrozená zkaženost dodávala jí jakéhosi velkého stylu, jakéhosi až tragického pozadí. Milovat Kleopatru, Messalinu!...
"Slíbíte mi, že nepůjdete?" tázal se hrabě, avšak nedostal odpovědi. Jan Maria ho neslyšel.
Byli u moře, hvězdy svítily už jasně a zlaté jejich obrazy míhaly se dlouhými blesky temnými vlnami, vlnami klidnými, sladce se vzdechy lásky a rozkoše na břehu zmírajícími.
Člun, který Jana Marii měl na koráb jeho donésti, čekal už na něho. Námořníci salutovali.
"Slibujete?" ptal se hrabě opět.
Jan Maria vstoupal do člunu a podával mu ruku.
"Děkuji vám za radu vaši, za dobrou vaši vůli," řekl nesměle, ale slibovati nemohl. Noc a moře, vůně kvetoucích stromů na břehu, vánek, hvězdy, všechno to spolčovalo se s ní.
"I kdyby mě zahubila," myslil si neurčitě a bušící jeho srdce nedalo mu domysliti.
Odrazili od břehu. Člun se zakolíbal, pak sunul se hbitě při odměřeném padání a zvedání vesel po vodě.
"Bůh buď s vámi!" zvolal hrabě nocí. "Pomněte!"
"Sbohem!" zvolal Jan Maria slabě v odpověď a hlas jeho ztrácel se v šumu moře.
A druhý den navečer šel a opojoval se jejím pohledem, a byl šílen tím, co myslil, že je láska. Po celý ten bal champêtre tančila téměř výhradně jen s ním. Když ji při tanci v náručí držel, zdálo se mu, že ji už nikdy pustit nemůže. A ona oddávala se tak nyvě tomu objetí, tomu unesení, kterému se tanec podobal, zdála se plachá, jako ztracena ve snu, z kterého mu cos občas šeptala. Nevěděl co, nevěděl ani, co s ním pak nahlas mluvila, v středu společnosti, byl příliš mluvou jejích očí zaujat. Jen jednu rozmluvu si pamatoval.
Odpočívali po valčíku, ona na otomaně, on na taburetu, a kolem stálo a sedělo několik lhostejných osob. Mluvilo se právě o hudbě. Paní Dragopulos vmísila se v rozhovor. Někdo zmínil se o Carmen. Někteří chválili, někteří hanili.
"Co říkáte vy?" tázala se paní Dragopulos mladého muže.
"Neříkám ničeho," odpověděl Jan Maria roztržitě; myslil si právě, že nejkrásnější hudba na světě je její hlas.
"Kde jste slyšel Carmen?" tázala se ho.
"Och pouze v Terstě, a Carmen zpívala velmi prostřední zpěvačka."
"Škoda, pak nemáte pojem, co to jest pravá Carmen.
Znám toliko jednu velkou umělkyni, která mě uspokojila, jest to Galli-Marié. A i jí bych všelicos vytýkala, například tu scénu v krčmě, když tančí. Tu nedovedla býti docela cikánkou, která si umínila, že toho muže láskou opojí." Mlčela a za chvilku dodala: "Ovšem, pruderie naší společnosti nedovolila by nikdy, aby scéna ta se vší patřičnou svůdností na jeviště se uvedla. A pak je k tomu snad také aspoň tří kapek pravé cikánské krve zapotřebí."
Zamlčela se opět a zahleděla se do jeho očí tak upřeně, že se mu zdálo, že jej pohled ten pálí u srdce. Zakryl si na okamžik zraky, jako četnými světly v sále oslněn. Ona se jen usmála. Dali se opět do tance.
Když se loučili, když jí ruku líbal, nahnula se k němu lehce a zašeptala: "Přijďte zítra večer opět, vejděte, až uslyšíte Carmen na klavíru."
Jak celý následující ten den až do večera přežil, nevěděl sám. Když člun jeho přistál k břehu, podal mu někdo list. Hrabě Něvarov mu jej byl zanechal a posel byl ho marně po celý předešlý den prý hledal. Roztržitě přelétl ten dopis zraky. Hrabě psal: "Pomněte, co jsem vám řekl! Ta žena neví, co jest láska. Nevěřte těm sálajícím pohledům, je v nich více ledu nežli žáru. Znáte tu pověst o čarodějnicích, které se koupají v mládenecké krvi, aby omládly? Není to pověst, jest to pravda. Ona jest jedna z nich. Obnovuje vyprahlou, pustou, prokletou svou duši takovými oběťmi, jako jste vy. Odhodí vás, až budete jí a těm podoben, s kterými žije."
List ten nedělal žádný dojem na mladíka. Roztrhal jej na kousky. Nehněval se, nemyslil už ani na to, že jej byl četl, a nevěděl, co v něm stálo. Spěchal městem, došel zakrátko až k vile Dragopulos, vnikl nepozorovaně do zahrad, omamujících ho vůní, chodil temnem kolem domu, až Carmen zazněla. Pak vešel. Nepotkal nikoho na schodech ani na chodbách a dveře salónu byly otevřené jako jeho okna. Hořely tam pouze dvě voskové svíčky na klavíru a v šeru viděl luznou její postavu, oděnou v prostém rouše z bílé, měkké orientální látky, která lnouc k nim, čarovné formy jejího těla více vyznačovala než halila... Zpívala a tančila mu, a moře doprovázelo její zpěv a hvězdy dívaly se okny na její tanec a vůně opojovala jako její pohyby. Moře, hvězdy a vůně byly opět jejími spojenci... Když ji šíleně k sobě trhl, vymkla se mu polekána a uprchla mu do zahrady, a tam klesla mu, když ji dohonil, teprve do náruče jako podléhající jeho vášni a své slabosti. Odcházel od ní přesvědčen, že byla jeho obětí. Ze všeho, co byl o ní slyšel, nevěřil ani slova, ba ani mu to na mysl nepřicházelo.
Teď byl jejím. Nepustila jej více. Dva měsíce žil životem, o jakém se mu nikdy ani zdáti nemohlo. Jak slabé a vyrudlé byly všechny fantazie básníků a romanopisců! Zdálo se mu, že štěstí svoje ani chápat nedovede... Tu přišel blesk z čista jasna: koráb jeho dostal rozkaz, aby plul do Piréa. Zoufale přinesl jí tu zprávu.
"Opustiti Korfu!" zvolal a lomil rukama: "Dítě!" usmála se. "Co na tom? Což jsem zde přikována? Jedeš-li zítra, pojedu dnes, což nekotví vlastní moje jachta v přístavě?"
"Ó ty moje spáso!" zvolal vášnivě a blažen. A v Aténách milovali se dále - ale už jí neříkal "spáso!" Aspoň ne dlouho.
Vše vyplnilo se za několik měsíců tak, jak mu to hrabě Něvarov byl prorokoval. Začal ji vidět v pravém světle a nepochyboval více, kdo z nich byl obětí. Neměl více pro ni čar novosti, nebyl jí více tím čistým, jinošským zjevem, který ji tenkráte lákal, nebyl více bílým, poroseným květem, který by rozškubati mohla v kruté rozkoši. Byla jej k sobě snížila, budila všechny zlé pudy v jeho duši, trhala jej z každé výše, na kterou se postaviti snažil, táhla jej do kalu k sobě, unavila jej duší i tělem, a pak jí ničím více býti nemohl. Jeho krev, v které se byla koupala, neměla více omlazující síly pro čarodějnou onu lázeň, o které se hrabě byl zmínil. Začala jej nenávidět, neboť stával se jí nepohodlným. Hledala vzruch u jiných a žárlivosti jeho smála se do očí. Začal ji též nenávidět, ale nedovedl přece jejím kouzlům odolati, chtěla-li jej rozmarně u svých nohou uvidět. Konečně chtěl se zmužiti, chtěl učiniti konec. Když však viděla, že se snaží, aby se vymknul zcela z jejích pout, vzbouřila se její ješitnost a vzbouzela teď zchytrale jeho žárlivost líčenou láskou ku kapitánovi jeho lodi, jemuž se byla posud posmívala. Padl do té hrubé léčky. Oba muži počali teď na sebe nevražiti, a Jan Maria začal těžce cítiti, co to znamená, být ve vojenské službě sužován. Žilť v pravém pekle mezi nenávistí a žárlivostí. Trpěl k tomu mocnými záchvaty smyslné, až chorobné náruživosti, které končily často slzami, prolévanými nad vlastní skleslostí. Neboť nebylo nejslabší iluze lásky. Věděl, že byl otrokem ve službě pouhé neřesti. Ta žena byla hnusná. A přece jí podléhal, ztrácel veškerou úctu před sebou. Proklínal sebe co sketu a ji co nevěstku.
Rozkaz, který jeho loď konečně do Alexandrie volal, spasil jej. Tentokráte nejela už paní Dragopulos za ním, plula do Norska, a to s mladým lordem, který se stal následníkem pana Plojhara a jeho kapitána. Tak končila ta velká jeho vášeň. Vyšel z toho boje až k smrti raněn, oloupen o nejkrásnější iluze! To jediné, co zbylo z celého smutného románu, byla nenávist mezi oběma muži a muka, která Jan Maria následkem toho ve službě snášel. Život stal se mu takto břemenem. Myslil často a vážně na samovraždu. Avšak neurčitá, skrytá jakási morální síla jej držela. Byl chybil, a zdálo se mu tedy, že nese spravedlivý trest. A snášel jej téměř dvě léta, tak jak byl: někdy lehčí, někdy těžší. Názory jeho začaly se jasniti po čas toho utrpení. Nezahynul, neboť, ač těžce raněn svými zkušenostmi, nebyl jimi přece otráven. Všechno, co dobrého na dně jeho duše z dob útlého dětství dřímalo, přicházelo pomalu nyní a zraleji na povrch a stalo se mu lékem. Ve světlých a chmurných chvílích začal nejdříve s jakousi melancholií, pak s vroucností na daleký onen kraj na severu mysliti, který mu býval vždy tak drahým, pak začalo se mu z té duše po tom tichém domě stýskati, v němž byl s matkou žil, po tom lesním hřbitůvku, kde ona pod rovem dřímala. A dojmy ty stávaly se silnějšími a silnějšími, a vše, co souviselo s tou jaksi biblicky zbarvenou idylou jeho dětství, nabývalo pořáde intenzivnějšího světla. Staré jeho ideály vstávaly ze svých sutin. Neusmíval se dětinské jejich prostotě, viděl nyní celou mravní jejich krásu. Co jiného znamenaly na dně než volnost, pravou mužnost, čisté, nesobecké člověčství? Ó Bohu díky, dovedl je ještě tak horoucně milovati jako tenkráte, a rozuměl jim nyní lépe. V duši vzplanula mu novou silou a s novým nadšením nesmírná láska k té opuštěné, světem zneuznané, k Bohu po staletí marně o spásu volající zemi, "kterou nepřátelé její na kopytech koňů svých roznášeti chtěli". Tato slova ubohé, dávno v prach už rozpadlé jeho chůvy nebyl nikdy docela zapomněl, ani tenkráte ne, když nečisté plameny divoké vášně srdce jeho téměř v popel obracovaly, neboť i tenkráte vyšlehla z toho popelu a troudu někdy tklivá na onen kraj upomínka jako hvězdná jiskra... Och, vrátit se tam opět, třeba jen na okamžik, políbit tu posvátnou půdu, která jej znala z oné krásné doby, když na něm nebylo viny, když nevěděl, co to neřest, frivolnost a podlost!... Stalo se mu to jakousi fixní ideou, čistou a povznášející. Třásl se radostným rozechvěním, představoval-li si, že se tam vrátí co marnotratný syn ke krbu svých otců. Což nečerpal by novou morální sílu a podklad k novému, lepšímu životu, kdyby se přitulil k ňadrům té velké matky? Myšlenka ta rostla, rostla, a provázela jej všemi moři. Vnukala mu vzlet a nadšení. Apostrofoval tu "velkou matku" plamennými a něhyplnými slokami. Když pak po delším pobytě v Cařihradě loď jeho po tak dlouhém čase se konečně do Terstu vrátila, chopil se té příležitosti, žádal o dovolenou a chystal se na cestu do Čech.
Den před svým odjezdem obdržel dopis s adresou už několikráte změněnou, neboť putoval na všelijaká místa za ním a zde teprve došel konečně svého cíle. Otevřel jej a pohlédl nejdříve na podpis. Byl radostně překvapen; byl to list od jeho přítele Konstantina, onoho chorvatského šlechtice, s kterým jej po dlouhý čas tak blouznivé přátelství spojovalo. Byl o rok dříve z akademie vyšel a od té doby byl mu jako zapadl. Říkali někteří, že zemřel, druzí, že dezertoval z lodi.
Jan Maria, ač to jejich přátelství se bylo poslední dobou v akademii trochu střízlivějším a chladnějším stalo, nebyl nikdy přestal jej milovati. Dychtivě četl tedy nyní jeho list.
"Jsemť šťasten," psal Konstantin, "tak dokonale šťasten, jak to možné smrtelnému člověku. Žiji v pravém ráji, v poušti kvetoucí. Nedovedu Ti určitě říci, kterému státu zeměpisné mapy Jižní Ameriky tropické tyto lesy připisují. Nestarám se o to a může Ti to býti lhostejné. Náhodou přišel dnes misionář sem v tuto malou osadu, a dobrý ten padre Ambrosio slibuje mi slavně, že psaní moje do Evropy s sebou vezme a Tobě bezpečně pošle. Tento papír, ingoust a péro, kterým píšu, jsou jeho dary. Byl tak dojat, když viděl hrubý kříž, který jsem postavil nedaleko svého domku, spleteného z prutů a větví. Červeně a bíle kvetoucí liány postaraly se štědře, aby to znamení spásy co nejnádherněji festóny a girlandami ozdobily. Ty víš, jak hluboce a nadšeně jsem Krista vždy miloval, a sladký a velký jeho obraz jest to jediné, co jsem na dně své duše co útěchu zachoval, jest to jediný zjev, kterému neubylo záře a světla v onom pekle lží, muk a frašek, které se u vás nazývá životem. Jinak proklel jsem vše, co se zove civilizací, vše, co s ní souvisí. Zřekl jsem se jí, unikl jsem jí šťastně, nyní snažím se ji zapomenout; jsemť jako člověk, jenž se ráno probudí a noční můru zažehnává, která jej byla děsila a dusila. Proč Ti píšu, Jene Maria? Proto, že jsem Tě tehdy miloval, když celý svět se mi ve chmurách jevil. Tys poslední mojí upomínkou na minulost, poslední. Zapomeneš na mě a já na Tebe snad též, neboť neuvidíme se asi nikdy více na tomto světě. Ale chci, abys, vzpomeneš-li přece někdy na mne, viděl mne v pravém světle, tak jako mne vidí Bůh. Chci Ti vysvětlovati své jednání, abys se za mne nezardíval, neboť společnost, v které žiješ, mě buď zatratí, nebo bude mi bláznů spílati. V jejích očích jsem jaksi bezectný. Slyším je, jak o tom deklamují, že jsem zanedbal svoje povinnosti. Které asi myslí? Zajisté ty malé povinnosti, neboť na ty velké ta malicherná společnost, která je nikdy nekoná, ani nemyslí. Ale zanedbání těch malých nese těžce. Jsemť šlechtic a důstojník. Odřekl jsem se svých rodinných tradic a dezertoval jsem docela! Rácha! Rácha!... Jene Maria, usmívám se. Lojové svíčky mohou míti v jistých okolnostech svou cenu, ale v záři slunce nezpozoruješ chatrné to jejich plápolání. Upřeš-li veškerou sílu duše své, bys pojal velkou pravdu, může se Ti snadno státi, že v tom svém přemítání přehlédneš na ulici osobu, kterou bys byl jinak pozdravil, a kácíš-li modly, neřekneš jim dříve 'pane'. Pomysli si, že by kdo předstoupil před Krista, - bude mu povídati o řádech svých předků nebo o zvláštní důležitosti svého pluku?... Čest je pouze jedna, čest muže a člověka, a proti té jsem se neprohřešil. Zvláštní čest kasty neb stavu neuznávám. Ta může platiti pouze pro tu kastu nebo pro ten stav, a nemám s ní co dělati, protože se do žádné kasty a do žádného stavu více nepočítám. Jsem člověk, jsem muž. Důstojník? Šlechtic? Nevím už, co to je. Je mi to už nejasné jako zapomenuté hry mého dětství. Na takové věci se lehce zapomene v životě pravém... Vedle mne, pokryta květy, sama více květu, temnému květu než něčemu jinému podobná, sedí žena, moje žena. Hledím jejíma očima, těmi dvěma temnými otvory do nekonečna se prohlubujícími a až po kraj naplněnými paprsky, hledím jimi na dno její duše, a zhlížeje se v tom nebeském zrcadle, opakuju Ti, nyní že žiju pravým životem. Zde smím i děti míti bez výčitek - doma byl bych zplodil otroky. Ach, nikdy nebudu litovati, co jsem učinil. A bylo to tak prosté: Zanechal jsem stav a lidi, kteří mi nebyli nikdy sympatickými a mezi kterými jsem proto žil, že jsem mezi nimi vyrostl, a ne proto, že jsem si společnost jejich vyvolil. Měl jsem k tomu právo. Avšak Ty řekneš mi snad: Mohl jsi se vrátit sem, kvitovat, uspořádat svoje zaležitosti a pak teprve odejíti. Odpovídám: V divokém záchvatu touhy po volnosti a blahu nemyslil jsem na to, a pak, což to stálo za tu práci? Šel jsem do svého 'království nebeského' hned, když jsem viděl bránu otevřenou, - nechať pochovají mrtví mrtvé své. Já žiju. Vyšel jsem z domu, kde mi bylo úzko, bez okolků pod širost nebes. Stojím na svém: Měl jsem k tomu právo! Zbývá ještě něco, o čem nutno promluviti. O těch vážných, skutečných, velkých povinnostech člověka. Mohl bys mi říci: A což Tvoje rodina, Tvoje vlast? Jene Maria, víš, že rodičů nemám, a ti ostatní se o mě nestarali nikdy, nebudou mne postrádati. Nechal jsem jim vezdejší svůj statek, to bude jim milejší než já. Lačnili po něm více než chudí a nazí, kterým jsem ho nechat mohl. Ale někdy je větší milosrdenství hodit sousto psům. Jsou více k politování. Nemají jiné útěchy než - chléb. A vlast? Jene Maria, znáš staré blouznivé moje sny. Že si na ně posud vzpomínám a že vím, že to byly pouhé sny, to jest jediným trnem vězícím v mém srdci. Jsemť Chorvat, a Chorvat jako Irčan nemá vlasti, protože mu ji jiný vzal. Nedovedu žíti co otrok mongolské hordy, která mi odňala, co každému to nejdražší. Kde není práva, nemůže býti také povinnosti, a proto žádné nemám. Řekneš snad: Bylo by povinností bojovati proti těm, kteří lid tvůj potlačují. Jene Maria, před Bohem Ti přísahám, že bych život svůj dal rád za svůj lid a že bych byl s ním setrval, kdybych měl nejmenší naději na ten boj. Avšak lid ten rozpadává se na dvě části: Jedna trpí a snáší ze zvyku a bude ze zvyku až do skonání snášet. Druhou proklínám a opovrhuju jí. Spojila se, pohnuta nejnižší zištností, s těmi, proti kterým bojovati měla. Ani u jedné, ani u druhé pak není nejmenší stopy důstojnosti. Národ, který si netroufá sníti o své samostatnosti, není hoden, aby žil. Lituji ten lid, ale nechápu jej a nemohu mezi ním žíti. Vstával a lehal jsem vždy s pocitem nepomstěné urážky. Bylo to cos jako vpálené znamení otroka na čele. Miloval jsem ten lid, avšak ještě více nenávidím jeho nepřátel. Láska moje byla neplodná a nenávist bez účinku. Bůh neslyšel ani moji modlitbu, ani kletbu. A proto jsem odešel. Bud šťasten - můžeš-li. Miloval jsi svou vlast též, neznám poměry vaše tam na severu, nevím, jak dalece ty Tvoje Čechy do řady těch nešťastných a bídných, potlačených počítati lze, a nevím, jak dnes smýšlíš a cítíš. Život má tak divné účinky na mnohého. Snad jsi se už 'vpravil do poměrů', které Ti někdy působily hrůzu, a následovně jsi tím, co se také nazývá 'šťastným býti'. Rozděluji lidi na dvě kategorie: Jedna jde životem kol bídy, kterou nevidí, a hvízdá si písničku. Druhá přisedne k těm, kteří pláčou, a pláče s nimi. Běda těm, kteří si hvízdají! Celý můj život byl trpký pláč od prvního dne, kde jsem myslit začal. Dokud jsem doufal, že bych pomoci mohl, snášel jsem. Ale když jsem doufat přestal, odešel jsem. Vzduch, v kterém jsem dýchat musil, zhnusil se mi, a vyšel jsem na čistý. Ale nehvízdám si proto přece písničku. Ó Jene Maria, nevolám k Tobě, abys mne následoval, ale připomínám Ti naše dávné blouznění, naše nadšení, naše ideály. Ó vzpomeň si někdy na ně a nesměj se jim! Věř, že jedině to má ceny, že jedině to jest pravdou, nad čím se prostřednost a egoism útrpně usmívá, nad čím krčí ramena a praví: Blouznivé sny nezralého mládí. To blouznivé mládí jest však Bohu blíž a vidí nezkalenými ještě zraky. Říká se 'utopie'! Avšak že lidstvo schopno tvořit utopie, toť jeho ctí. Že ty utopie zůstávají utopiemi, jest jeho hřích a hanba. Ukazoval jsem na evangelium a řekli: Bereš-li to doslovně, není možný stát ani společnost, ba ani církev. A já pravím: Tím hůře pro ten stát, tu společnost a tu církev, je-li tomu tak! A šel jsem. Nuž, naposled tedy i Tobě: Sbohem! Cítím, že nebudu dlouho živ, v této krajině umírají lidé bílé pleti záhy, a štěstí takové jako moje stravuje, pohlcuje, sžírá: jest příliš velkým, než aby se dlouho snášet mohlo. Avšak buďsi, smrt nemá zde hrůzy; padneš do květů, květy se nad tebou sklenou a zanedlouho pučí opět květy z tebe; sytily a živily tě vůní svou, a pak z tebe pučí - staneš se jaksi sám květem. A to, co nazýváme duchem? Jene Maria, věřím, že jest nesmrtelným, věřil jsem to vždy, a od té doby, co pohlížím spletí tropických lesů ku hvězdám a co čtu v očích té své ochočené laně, která mojí ženou, jest víra moje ještě pevnější. Od té doby, co žiju život čistý a prostý, od té doby, co jsem takto Bohu blíž, zdá se mi, že On se mi zjevuje na dně mé duše. Pochyboval jsem o jeho jsoucnosti při rachotu pout na nohou těch, které jsem miloval, a při drzém smíchu katanů, které nesmetl žádný hrom. Buď On těm milostiv, kteří jej zapírají nedostatkem lidské své důstojnosti! Tobě pak, ó Jene Maria, nechť poskytne Ti nejsladšího daru života - klidu duše!"
List ten padl mu z ruky. Zdál se mu jako hlas přicházející ze světa nad sluncem a nad měsícem, zachvěl se tušením, že přítel jeho nemešká už mezi živými, a kdyby se mu byl Konstantin zjevil a dutým hlasem z rakví vstalých na něj promluvil, nebyl by zajisté hlubší na něho učinil dojem než tím zažloutlým, dlouho bloudivším a konečně jej naleznuvším listem.
Nebylo to významné, že k němu Konstantin teď právě promluvil? Bylo mu, jako by vítr, boží ten dech, mohutně do těch jisker zadul, jež v hloubi jeho duše tak dlouho a vytrvale doutnaly. Jaké síly nabývaly nyní zapadlé ty jeho ideály, ku kterým se vracel!
Jakou silou bouřila kajicnost v rozbrázděném jeho srdci, rozbrázděném studem a lítostí nad prázdnotou, sobeckostí, smyslností a rozkošnictvím prožitých let! Jak toužil po tom, býti pravým člověkem! Pryč se vším, co vlastní hřích, vlastní pošetilost a co převrácenost společnosti mezi člověka, jak z rukou božích vyšel, a toho Boha a jeho vůli stavívaly!
Jak šťasten byl Konstantin, že nalezl pravý život a pravé blaho! Avšak není třeba proklínati civilizaci. Nezoufal nad ní jako Konstantin. Bylo možné žíti v jejím středu, a přece pozvedati čelo proti hvězdám, jak to na nás žádá Bůh!
Ne, nebylo třeba zoufati a utíkati v samotu a v poušť jako Konstantin. Ani nad těmi netřeba zoufati, kteří tupě snášejí a trpí. Kdo spí, není proto mrtev. A není to mužnější, důstojnější, stati na svém místě, třeba sám a sám, a nevzdávati se? Konstantin se mýlil, když zahodil zbraň, v tom byla sobeckost, a Konstantin to neviděl. Myslil jen na boj zbraní a zapomínal na onen morální, skutky. Jan Maria půjde cestou jinou. Byl mnohem šťastnější než jeho přítel. Nezemřela v něm naděje, ta matka velkých činů. Byl také mnoho trpěl, ale všechna trpkost, všechna zklamání, kterých doznal, byly mu k dobrému, neboť ukazovaly mu, jak byl zbloudil, a nyní ležela pravá cesta před ním. Žíti s přírodou tváří v tvář, toť nejušlechtilejší, nejpřirozenější způsob života, zajisté. Ale proto nebylo mu třeba prchati za oceán. Hle, zde ležely před zrakem jeho duše ty drahé Havranice v glórii nejtklivějších upomínek! Tam se usadí navždy. Pouhá dovolená mu nestačí. Vystoupí ze svazku armády, tak prostá to věc. Učiní hned kroky, jakmile do Prahy přijede. Divil se, že mu nikdy dříve nepřišlo na mysl, co přece tak na dlani leželo! A pak cítil ještě něco ve svatyni svého nitra, co Konstantin nebyl nikdy poznal: cítil vzlet své duše, cítil se poetou a umělcem. Žil tedy životem dvojnásobným, dvojí ležel před ním svět, dvoje kynulo štěstí! Ó jak děkoval znova vroucně Bohu, jak cítil se mužem, jak sladká zdála se mu ta uložená sobě povinnost! Být vzorem muže! Jizvy v jeho srdci byly zacelené, vzpomínka na tu ženu-démona, na tu ženu-upíra mizela mu úplně z duše, byl to divoký, těžký, chorobný sen horečný, z kterého se probouzel zdráv. Ó, ideál ženskosti stál pro něho posud vysoko na podstavci, vysoko, až u samých hvězd; nebylo se ďáblu rozkoše nikdy podařilo povaliti ten ideál v kal, ani tenkráte ne, když se sám až po pás kalem brodil! Svatá památka jeho matky zachránila jej. Nebylo mu takto nikdy možno nevěřiti v pravou ženskost. Doufal nyní, že stane se opět hoden pravé ženy, a cítil, že nebyl posud ztracen; a nebyl, neb víra v čistotu a dobro byla hluboce v duši jeho zakotvena a stud stál posud co anděl strážce po jeho boku a ruměnec nebyl posud cizincem na jeho tváři. Ne, život nebyl mukou, myslil si, jak se mu to bylo někdy zdálo, ale darem, který nebyl posud dosti cenil a jehož si vážiti a patřičně užívati bylo nyní svatou jeho povinností.
S takovými myšlenkami, s takovými předsevzetími přijel Jan Maria Plojhar do Prahy.
Sestra jeho byla toho času s mužem někde na cestách, a byl tomu téměř rád. Nehledal tu společnost, v kterou by jej byli nutili, s kterou by se byl u nich sešel, chtěl býti uveden do pravé společnosti pražské, do společnosti české, a té, věděl, že byla sestra jeho docela vzdálena. Byl nadšen krásou Prahy a ve svém nadšení nechtěl ani zpozorovati, jak ji nyní každým dnem více kazí a svými "opravami" a svým nemotorným "obnovováním" a banálností těch svých "nádherných nových budov" o její ráz, o poezii její olupují. Ubytoval se na Hradčanech, nechodil téměř dolů do města a nemohl se vyhlídkou z oken svých pokojů nasytit, která se otvírala na Hlubokou cestu a jediný svého způsobu pohled na město, na Petřín a na Vltavu, ztrácející se v mlhách mezi modrými pahorky, poskytovala. Nalézti byt, jenž jej okouzlil, bylo se mu snadně poštěstilo, avšak problém, jak se do společnosti svého rodného města dostati, v kterém se byl cizincem stal, nedovedl nijak rozluštiti. Zatímco o to dělal marné pokusy, neměl jiných známých než důstojníky pražské garnizóny. Úzké jejich kastovnictví, povrchní, mělký jejich názor o živote a věcech, malichernost jejich cílů, to vše mu arci málo lahodilo, avšak našel přece několik roztomilých mladých lidí mezi nimi, kteří se mu aspoň stali snesitelnými jistou švalreskností svého chování a upřímně naivním přiznáním se, že o ničem na světě nepřemýšlejí. Bylo aspoň možno se s nimi občas pobaviti. Chodil s nimi a jezdil na koni za město, když si od studií odpočinouti chtěl, jimž se teď horlivě oddával. Pozval někdy ty mladíky k sobě, aby u něho popili čaje, kouřili, šachy a karty hráli, a při takových příležitostech vytasil se mnohdy znenadání se svými náhledy a pozoroval pak, jak s nelíčeným udivením se na něj dívali jako na člověka, o jehož zdravém rozumu trochu pochybovali. Ani netušil, že se stával pověstným.
"Je to fantasta," říkali tolerantnější mezi sebou, "ale roztomilý."
"Je to blázen," tvrdili ti, kteří mu byli méně nakloněni.
"Myslím, že chce být zajímavým," tvrdil vždy jakýsi nadporučík Müller, rodem Vídeňák. "Pózuje, ale výběrem své pózy neosvědčil nejlepší vkus."
Jan Maria a nadporučík Müller cítili hned při prvním setkání se navzájem jakousi antipatii, která stále rostla. Nehledali se, ale náhoda je sváděla, zacházeli spolu s ledovou chladností, za níž se skrývala rozdrážděnost, jež se stala pro Jana Marii konečně osudnou.
Byl asi už měsíc v Praze a začal býti netrpělivým, začal se sám sebe tázati: "Kde je to jádro Prahy, které stále a marně hledám, kde je ta česká Praha, která má býti mojí spásou a zdrojem nového mého života?"
A ta Praha jeho snů a tužeb prchala před ním jako fantóm. Začal býti smutným a někdy rozčileným, nebylo mu volno. Ne, to nebylo možné! Všechny ty různé "besedy", do kterých byl sem tam uveden, nemohl považovati za reprezentaci té společnosti, po které toužil. Odpuzovaly ho svým triviálně měšťansky obmezeným tónem, tím parfémem vulgárnosti pochybných hospod, který vanul z rozhovorů jejich členů, z tvářnosti jejich místností, ze všeho a všeho. To by měla býti jeho Praha? Uzavíral se raději znova do svého pokoje a konečně se rozhodl: "Pojedu na venek! Vždyť konečně Praha nejsou Čechy a Havranice jsou vlastně zaslíbenou mojí zemí."
Když se chystal k odjezdu, přijela Rosa Maria do Prahy. Spěchal k ní. Řekla mu, že je nesmírně ráda, že jej vidí, a Leopold zdál se býti zrovna u vytržení nad tím shledáním.
Začali pak o budoucnosti mluviti. "Zdržíš se dlouho zde?" tázala se sestra. "A kam odsud pojedeš?"
"Zůstanu vůbec v Čechách," odpověděl.
"Jak to," divil se Leopold, "zakotví tvůj koráb snad teď někde pod Šumavou?"
"Ať můj koráb kotví, kde chce, neb ať pluje, kam ho voda ponese," řekl Jan Maria, "učinil jsem již nutné kroky o propuštěnou."
"Nevěřím svému sluchu," zvolala Rosa Maria v nesmírném udivení.
"Kvituji," řekl suše její bratr s určitostí.
"Ale to jest čiré bláznovství!" zvolala. "Co tě k takovému šílenství přimělo?"
"Nechci sloužit. Nesrovnává se to s mým přesvědčením ani s mými náklonnostmi."
"Prosím tě, vysvětli mi trochu tyto hádanky," řekl Leopold. "Jaké to máš přesvědčení, jaké náklonnosti?"
"Ach," řekl Jan Maria. "Ty tomu neporozumíš, ač to velmi prosté. Tys zde cizincem. Já cítím se však synem této země, kterou miluji nade vše."
Leopold pokrčil rameny a Rosa mlčela.
Za chvíli řekla: "Nechápu, co ti vadí býti důstojníkem v armádě, i když se cítíš 'synem této země', jak se dle svého zvyku spíše poeticky než jasně vyjadřuješ. Nevím, jak to vykládat, narodila jsem se též zde, avšak necítím se ani trochu 'dcerou této země'."
Tvář její byla nehezká tvrdou ironií jejího úsměvu.
Nyní pokrčil zas Jan Maria rameny.
"Necítilas se ani dcerou své matky," myslil si nemile dotknut, ale mlčel.
"Ty si to rozmyslíš," dodal za chvilku Leopold. "Čím bys tedy býti chtěl? V tvém stáří přece se nezahálí."
"Půjdu do Havranic, budu sedět na svém statku, budu ho spravovat."
"Budeš sedlákem?" tázala se uštěpačně jeho sestra a zdála se náhle v podivných rozpacích. Sklopila oči a Leopold mlčel.
"Něco podobného," řekl krátce Jan Maria a vzal svou čapku.
"Stůj!" pravil náhle dychtivě Leopold, "nečiň žádných kroků, anebo není-li už pozdě, odvolej tu svou žádost o propuštěnou. Snad telegrafickou cestou -"
"Úmysl můj je pevný," řekl Jan Maria a počal se rozčilovat.
"Ne, není to možné!" zvolal Leopold. "Tys se přenáhlil! Proč jsi se dříve se mnou neporadil? Ty nevíš, jaké ztráty jsme utrpěli v cukrovaru, ty jsi na to nemyslil, že statek zadlužen, a že vyplatíš-li své sestře podíl -" Zamlčel se.
"Dále," řekl temně Jan Maria. "Domluv."
"Nuž, myslím, že tak jak tak Havranice - přijdou brzy do prodeje. Účastnil jsem se velkolepého podniku v Německu a jest nám toho podílu tvé sestry nutně zapotřebí."
"Ale otcovský můj kapitál -"
"Ach, ty tak málo peněžitým záležitostem rozumíš!" zvolal Leopold. "Říkám ti, že ztráty naše byly značné, a zapomínáš na velké sumy, které jsi spotřeboval a které jsem ti zasílal, kdykoliv jsi o ně psal. Myslím, že jsi se velmi dobře bavil po celý ten čas -," a usmál se, mžouraje očima.
Jan Maria se zapálil. Vzpomněl na velké sumy, které byl spotřeboval, aby mohl ve sférách oné ženštiny se pohybovati, na kterou bez uzardění a bez trpkosti ani vzpomínati nemohl. Ach, teď přicházel trest za onu vinu - snad se sesují všechny plány a krásná předsevzetí. Ne, trest ten byl by větší než jeho provinění! Hlava šla mu kolem.
"Zítra předložím ti účty," řekl Leopold. "Uvidíš, jak to všechno jasné a prosté."
"Obral mě, oloupil, jsemť tím jist," řekl si Jan Maria temně uvnitř svého trýzněného srdce. "Buď jak buď, zasloužil jsem to a pracoval jsem o své vlastní záhubě."
Výraz jeho tváře byl tak zoufalý, že Leopold konejšivě řekl: "Nepoddávej se černým myšlenkám, vždyť jsem neřekl, že vše ztraceno, a na mizině nebudeš, ani až se Havranice prodají."
"Havranice prodat!" opakoval si Jan Maria ustavičně na ulici a musil se přemáhat, aby nepropukl v pláč. Srdce se mu svíralo. Šel, nevěděl kam. Mechanicky bral se směrem k domovu. Na mostě zavěsil se někdo do něho, ohlídl se a viděl, že to jeden z těch mladých důstojníků, kteří mu nejspíše ještě byli sympatickými. Byl velmi veselý, ten roztomilý hoch, a vypravoval Janu Marii živě věci, o kterých myslil, že každého co nejvíce zajímati musí. Jan Maria neslyšel jediného slova, kýval jen občas hlavou a díval se tupě na vodu, na Petřín, planoucí v záři zapadajícího slunce.
"Prodat Havranice!" tato slova zněla mu ustavičně v uších a zdála se mu jako hrany, jako ty hrany hlubokohlasé, které se právě večerním vzduchem z věže některého ž kostelů na Malé Straně nesly a jejichž truchlé zvuky s významem těch slov tak souhlasně vjedno splývaly.
"Prodat Havranice!" Ach jaká tíž to byla v srdci.
Mladý poručík, který se byl do něho zavěsil, pozoroval sice za hodnou chvíli, že podivínský jeho druh je roztržit, že neví, o čem se mu povídá, avšak věděl, že Jan Maria někdy takovým bývá, a nepozastavoval se nad tím. Byl rád, že mohl vůbec mluviti, ať už kdo poslouchal či ne. Byl se před chvilkou přesvědčil, že učinil velký dojem na jistou krásku, a musil se tím pochlubiti, nechtěl-li se radostí zalknout.
Až nahoře teprve na Hradčanech, před kasárnami poručíkova pluku zastavil se a Jan Maria s ním, a divil se, jak se byl až tam dostal a co tam vlastně hledal.
"Sbohem," řekl rozhodnut, že půjde domů.
"Snad bys nechtěl vyhnout se dnes naší společnosti," divil se poručík.
"Jaké společnosti?" tázal se roztržitě.
"Nu, v zahradě! Náš jour fixe! Dnes je pátek."
"Nešťastný to den," řekl Jan Maria mechanicky, aniž na to myslil, co povídal. Vše, co myslit dovedl, bylo "Havranice!"
Vtom přicházelo několik důstojníků z různých stran, pozdravili se navzájem a všickni nutili Jana Marii, aby zůstal, takže po nějakém váhání konečně trpně se vzdal.
"Jaká nuda to bude!" myslil si a dodal: "Ale co! Vždyť je mi vše na světě teď lhostejné, může mi býti někde volno?"
Kasárny, kamž nyní vešli, bývaly někdy až do dob císaře Josefa ženským klášterem. Druhý dvůr, kterým šli, měl ještě poněkud původní svůj ráz, a nebýti těch otevřených oken, z kterých se dívali vojáci, nebýti sem tam patrných stop prozaické profanace, byla vůči těm malebným lomenicím barokového slohu, té travou porostlé dlažbě iluze snadně ještě možná. Jakási melancholická poezie skrývala se, vítězící střízlivostí sice zaplašená, avšak přece ještě nezcela vyhlazená, v stinných koutech znesvěcené budovy.
Ze dvora vedla malá dvířka do bývalé klášterní zahrady. Ohromné staré kaštany tvořily tam sladký soumrak. Avšak nezakmitly se v něm stíny zemřelých zbožných sester. Bylo tam několik hrubých, z prken sbitých stolů a lavic a v pozadí kuželník. U kuželníku stálo několik starších důstojníků, na lavicích pak smáli se a bavili ti mladší a na stolech bylo množství sklenic, konvic a lahví plných piva a vína rozestaveno.
Janu Marii stalo se ještě smutněji. Všechny stopy minulosti v Praze budily vždy myšlenky plné trpkosti a strádání v jeho duši, připomínaly mu vždy buď zapadlou slávu, nebo zuboženou nádheru a zohyzděnou krásu, zapadlé dávné štěstí, dávný zhaslý lesk a přítomnou hanbu a bídu a barbarství celé české země. Nemohl tedy nyní hned mezi ty bezstarostně se smějící mladíky usednouti, ač jej vlídně zvali a vítali. Poodešel k těm starším pánům stranou stojícím. Umlouvali patrně velmi vážnou věc, nějakou partii na kuželníku, a byli tak do svého předmětu zabráni, že si ho hrubě ani nevšímali. To mu bylo příjemné. Podepřel se o peň starého stromu a zadíval se naproti do vysoké klášterní zdi, šedé, melancholické, celé lišejníky porostlé. Poslední paprsky užuž zhasínajícího slunce bloudily sem tam ještě po ní a mizely jako úsměv chvějící se na tváři umírajícího. Za chvilku přicházela tichým vzdechem vlnící se sladká, stříbrojasná píseň loretánských zvonků pod staré stromy; byly ty zvuky jako dušinky právě zemřelých dítek, letící za zlatými mráčky k nebi. Bylo to tak prosté, tklivé, smutné a milé. Dojaly ho hluboce, tak hluboce, že si zakryl rukou tvář.
"Proklaté ty zvonky mě přivedou do blázince," ozval se za ním hrubý hlas, mluvící protivným mu vídeňským dialektem, "který čert si to cinkání asi vymyslil!"
Byl to hlas nadporučíka Müllera, toho, jenž Jana Marii vždy pozérem nazýval, byl to onen muž, který mu byl od prvního okamžiku tak proti mysli jako on sám navzájem zas jemu. Trhl nyní sebou, všechno jeho pohnutí bylo zmizelo.
"Vidíš, a já ty zvonky zase slyším rád," ozval se mladistvý, měkký hlas, "je v nich něco, co se nedá definovat."
"Ach, omrzely by tě," řekl Vídeňák, "kdybys je pořáde slyšel jako já -"
A vzdálili se. Konečně v tom bylo kus pravdy, nemohl to Jan Maria zapírat, ale zůstal podrážděn. Bylo to nespravedlivé, nadporučík nemohl věděti, že způsobí v něm disharmonii svou poznámkou, avšak nemohl mu to odpustit. Přál si, aby měl příležitost tomu Vídeňákovi také něco nepříjemného říci, byl mu tak z té duše odporný! Šel nyní kolem stolů, a když zase na něj bylo voláno, sedl mezi druhy, a náhoda tomu chtěla, že přímo proti nadporučíkovi Müllerovi.
"Je to už skoro jisté," řekl tento právě, "že pluk náš zde dlouho nebude. Netěším se sice do Krakova, kam prý přesazeni budeme, je to as takové hnízdo jako Praha, ale přijíti z Čech stojí také za něco. Z trestu aby v té zemi žil."
Souhlasilo se z některé strany nesměle, mlčelo se celkem, a dva mladí důstojníci, kteří potají se obzvláště cítili Čechy, sklopili zmateně oči a dělali, jako by neslyšeli.
Jan Maria se třásl vztekem. Všechna jeho lítost, všechen jeho stesk, všechno jeho dojmutí dnešního dne měnily se náhle v nesmírné záští, v plamennou zlobu. Neměl tomu člověku za zlé, že Čechy nemiloval, že se mu nelíbilo v Praze, co mu na tom záleželo! Co záleželo na jeho lásce nebo nelásce vůbec! Avšak že v Praze, v samém srdci Čech někdo tak bezohledně mluvit směl, že nebylo nikomu třeba šetřiti slušnosti, když už na spravedlnost se neohlížel, to jej uvádělo v zuřivost. Ten člověk věděl, že polovic přítomných pocházelo z té země, kterou tupil -
"Ach, toť jako když otrokář z bujnosti šlape otroku na šíji, jako když mu z bujnosti plivne v tvář!" blýsklo mu to mozkem a trhlo srdcem, ale třásl se rozčilením tak, že chvíli promluviti nemohl. Neměl dechu. Než se bušení jeho srdce tak dalece utišilo, že byl schopen pronášeti slova, mluvilo se už zatím o jiných věcech. Rozvážnější hleděli totiž vyhnouti se opatrně tak zápalčivým předmětům. Mluvilo se o všelijakých garnizónách. "Nejlépe to vy máte, páni námořníci," řekl někdo obraceje se k Janu Marii, "vy uvidíte aspoň kus světa -"
"A nepřijdeme nikdy do Vídně garnizónou!" řekl rychle Jan Maria. "A toho si nejvíce vážím, neb není na zeměkouli hnízda, kterého bych více nenáviděl. Takové hnízdo parvenu, které by si rádo hrálo na Paříž a Londýn a bůhví na co. Žába, která se nafukuje -"
"Ach," řekl Vídeňák, zdánlivě chladně, ale hlas jeho se poněkud třásl, "melancholický náš námořník! Prosím, nerozčilujte se. Urazil jsem královskou vaši Prahu, jak ji vaši novináři směšně až k omrzení nazývají." Vyslovil to královskou s důrazem posměšným. "Naši novináři jsou směšni, avšak Praha jest královnou," řekl Jan Maria a oči jeho šlehaly plameny. "Královnou pravda oloupenou, zhanobenou, plačící nad padlými svými syny jako Hekuba! Visí cáry z jejího purpuru, ale přece jest královnou, kdežto vaše Vídeň není než líčená, falešným šperkem ověšená, vydržovaná nevěstka!"
Mluvil tak hlasitě, že všechno na okamžik umlklo. Vídeňák mlčel chvilku též, a pak zasmál se hrubě a řekl nějakou sprostou urážku, nějakou z těch, které u vídeňské luzy všech stavů se užívá proti Čechům.
"Pse!" vzkřikl Jan Maria a hodil mu svou čapku na stole ležící do tváře.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 26.04.2021

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Dům U tonoucí hvězdy, Dům U tonoucí hvězdy (2)
-Inultus: Legenda pražská (Tři legendy o krucifixu)
-Jan Maria Plojhar, Jan Maria Plojhar (2)
-Neklan, Neklan (2)
-Pohádka o Karlu Velikém (Karolínská epopeja)
-Radúz a Mahulena, Radúz a Mahulena (2), Radúz a Mahulena (3), Radúz a Mahulena (4), Radúz a Mahulena (5), Radúz a Mahulena (6)
-Radúz a Mahulena (rozbor)
-Román o věrném přátelství Amise a Amila
-Tři legendy o krucifixu, Tři legendy o krucifixu (2), Tři legendy o krucifixu (3)
-Tři legendy o krucifixu (rozbor), Tři legendy o krucifixu (rozbor) (2)
-Troje paměti Víta Choráze
Čítanka-Ctirad (Vyšehrad), Ctirad (Vyšehrad) (2)
-Čechův příchod
-Dům U tonoucí hvězdy, Dům U tonoucí hvězdy (2), Dům U tonoucí hvězdy (3), Dům U tonoucí hvězdy (4)
-El Cristo de la Luz: Legenda toledská (Tři legendy o krucifixu)
-Horo, horo vysoká (Nové básně)
-Inultus: Legenda pražská (Tři legendy o krucifixu)
-Jan Maria Plojhar, Jan Maria Plojhar (2), Jan Maria Plojhar (3), Jan Maria Plojhar (4)
-Na Sinaji (Nové básně)
-Neklan
-Pes (Nové básně)
-Radúz a Mahulena, Radúz a Mahulena (2), Radúz a Mahulena (3), Radúz a Mahulena (4), Radúz a Mahulena (5), Radúz a Mahulena (6)
-Radúz a Mahulena (celá kniha / e-book)
-Samko Pták: Legenda slovenská (Tři legendy o krucifixu)
-Spravedlnost
-Tři legendy o krucifixu (celá kniha / e-book)
-Z papíru na kornouty (Fantastické povídky), Z papíru na kornouty (Fantastické povídky) (2)
-Ze zápisků (Ostatní prósa)
­­­­

Diskuse k úryvku
Julius Zeyer - Jan Maria Plojhar (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­