ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Zeyer Julius (*26.04.1841 - †29.01.1901)

   
­­­­

Z papíru na kornouty (Fantastické povídky) (2)

***

"A skvrna, která lpí posud na jméně mých nešťastných rodičů," vzkřikl jsem přerušiv mdlobu, která mne jak olovo tísnila - "skvrna ta mne vyhnala ze země otců, jí puzen bloudím světem, hanba mých rodičů a jejich neštěstí odňaly mi klid a blaho žití, jak navrátím drahé památce jejich opět česť ztracenou?" -
"Než překročíš hranice této země, než zůstavíš nebetyčné její hory za sebou, setkáš se se starým hříšníkem, který je původcem onoho neštěstí; žije posud. Pamatuj na vesnici jménem "Sv. Martin". Viník, pro kterého rodičové tvoji tak krutě trpěli, jest onen podomek Josef Steinbrech. Znal starý dům a jeho tajnosti. Pokoj, kde otec tvůj pás s penězi byl uschoval, má okno s mříží staré a umělé práce. Dotknutím péra ukrytého v železných arabeskách otevírá se ta mříž jako dvéře. Josef náhodou objevil to tajemství. Tím oknem vloudil se do bytu a spáchal čin ohavný. Chladnokrevně vybral zlato z pasu, chladnokrevně jej naplnil mincí měděnou, ale když se chtěl zase nepozorovaně oknem vykrásti, pronikl paprsek měsíční oblaka a mimoděk utkvěl zrak jeho na hrozící mé tváři. Zmocnila se ho hrůza, vlasy se mu ježily a zuby jeho cvakaly. Konečně se zmužil a prchl. Nedaleko "Bechyňských" je divoký úval, černé smrky stojí mu po stráni skalnaté a na dně jeho vzdoruje věkům prastarý modřín; pod stínem vetchých jeho ramen, na omžených balvanech posud tam trčících vylévali zřeci keltičtí při strašných obřadech lidskou krev; posud ještě vyhýbá se pověrčivý lid tomu tajuplnému místu, neboť pod stromem, jehož jehličí, když poledne do něho praží, vypadá, jako by modrým plamenem hořelo, leží prý pochován prokletý čaroděj, a černí havrani, kteří v hejnech na větvích modřínu sedají, jsou prý duše černokněžů, kteří hrob jeho hlídají.
Pod tím modřínem uschoval Josef uzmuté zlato. Srdce jeho zkamenělo lakotou. Viděl bez pohnutí odvádět tvého otce, matku žalem hynout a mlčel, neboť žluté světlo zlata bylo jej okouzlilo naprosto. Jen v noci, když na lůžko ulehl, pronásledoval jej můj zrak a rušil jeho spánek. Zůstal ještě půl léta "u Bechyňských" u nových pachtýřů, pak ale předstíraje touhu po domově, odešel do Tyrol, a žije zde posud, ve vesnici sv. Martin nazvané." - - -
Tím časem, co mnich takto četl a já celou duší naslouchal, začalo se rozednívat; obrysy stromů vystupovaly vždy určitěji z ranních par a chladný větřík zahrával s jejich vrcholky. Mnich zavřel knihu, vzal ji pod paždí a stal se zcela zase obrazem.
Chtěl jsem promluvit, ale kdosi zaklepal na dvéře a zároveň vnikl první paprsek slunka do pokoje; vyskočil jsem z postele, hodil rychle na sebe šat a otevřel jsem. Děvče přinášelo mi snídaní.
Jedl jsem rychle v zimničném rozčilení. Pak prohlížel jsem opět obraz mnicha na stěně, ale již nepozoroval jsem nic nadobyčejného. Při odchodu zastavil jsem se na prahu a pohlédl ještě jednou na obraz; pozdvihl jsem k němu ruce jako na rozloučenou. Děvče se udiveně na mne dívalo, počalo se smáti a já zastyděv se chvátal jsem dolů přes schody.
"Byl to pouhý sen!" pravil jsem sám k sobě a dal jsem se na cestu. -
Ale jakkoli jsem se snažil, nedovedl jsem přece proud svých myšlenek vpraviti do jiného řečiště; podivný ten sen stále jímal mi duši. Srdce mi krvácelo při vzpomínce na nešťastné rodiče. Karel Doliňský, který mne, dokud živ byl, co hocha valně podporoval, byl mi semo tamo příběh "u Bechyňských" vypravoval a některé podrobnosti z života matky vylíčil, však v takové souvislosti, jako této noci neseznal jsem běh jejího smutného života nikdy; a - což nyní nejpodivnějším mi bylo - jméno podomka nebyl dříve nikdo přede mnou vyslovil.
"Byl to přece jen obyčejný sen," pravila mi střízlivá nyní mysl, "nic než associace ideí. Než jsi dorazil na místo posledního noclehu, byl jsi's umínil, že budeš psáti deník, a pokud ti znám, životopis svých rodičů; ta živá malba oné podobizny, pošmurnosť pokoje, v němž jsi spal, vzpomínka na zámek, "kde prý straší", učinily to ostatní."
Ale přese všechno domlouvání zdravého rozumu byl jsem přece přepodivně rozčilen, každé zavanutí větříku zdálo se mi šepotáním tajeného nadzemského hlasu, bublám každého potůčku voláním duchův. Všední ta silnice mne nudila a odpuzovala a než jsem se sám nadál, opustil jsem ji a stoupal úzkou cestou do tmavých lesů horstva. Den byl neobyčejně parný, cesta příkrá a kamenitá, tak že jsem každou chvilku odpočívati musil. K večeru valily se chmury od západu a brzy bloudil jsem pustou tmou, která jen ob čas ustupovala rudému světlu vzdálených blesků. Konečně zahřímal hrom a déšť se spustil proudem, vítr hučel a staré stromy prohýbajíce se sténaly.
Na štěstí poznal jsem při záři neobyčejně silného blesku malou chalupu na úzké pasece. Zaměřil jsem k ní; ale přišed k samému domku, byl jsem zklamán, neboť dvéře byly zavřeny, malá okna silnými okenicemi zabedněna, a všechno mé volání, klepání a tlučení zůstalo bez výsledku! Co dělat? Zpozoroval jsem na zadní části střechy malý otvor na způsob vikýře, vyšvihl jsem se na plot a podařilo se mi švihnutím druhým dosáhnouti samou střechu. Za okamžik měl jsem slastný pocit, hověti si po přestálých strastech v libě páchnoucím seně. Usnul jsem. Když jsem se za několik asi hodin probudil, bylo venku ještě tma, nepršelo již, ale těžká oblaka visela ještě na obzoru. Pojednou se mi zdálo, že vidím slabé světlo nedaleko sebe, jako z podlahy vycházející. Našel jsem širokou skulinu. Všetečně přiložím oko, abych si bezděčné hostitele své dole v jizbě prohlédl. Viděl jsem do dřevěné, dosti prostranné jizby, v níž dlouhá louč rudé světlo kolem rozlévala. Neviděl jsem nikoho, než starého muže. Vlas jeho byl bílý jako mléko, chůze nejistá, ruce jako hnáty kostlivce. Ohlížel se nepokojně po celé jizbě a jeho polo vyhaslé oko mělo cosi příšerného.
Přistoupil k oknům a prohlížel, jsou-li pevně uzavřena, pak zkoušel závoru u dvéří. Pojal mne mráz, zdálo se mi, že se ten člověk chystá k sebevraždě. Najednou zasvítilo oko jeho divou radostí: připlížil se k peci a vytáhl z popele velký měšec. Zdálo se mi, že se vylila žlutá záře do celé jizby, neboť třpytilo se z měšce samé zlato. Stařec vyprázdnil měšec na chudobné u peci lůžko. Cinkání peněz působilo téměř zázračně na podivnou tu bytosť; oko starcovo hořelo mladistvě; nabíral plné hrsti dukátů a sypal si je na hlavu, líbal zlato, kladl tvář svou na ty malé, blýskavé kupy, klekl před třpytavým pokladem a točil se kolem lůžka jako v tanci před oltářem nějaké modly. Vycházeloť z té žluté záře opravdu cosi kouzelného, duši jímajícího, a ze starého, lakotou opojeného muže cosi odporného, ba příšerného a děsného, že mne zjev jeho k odchodu poháněl. Nějak jsem nepochybně zašramotil, neboť stařec pojednou ustrašeně se kolem rozhlížel, házel se zimničním chvatem zlato do měšce a šlápl rychle na čoudící louč. Já pak, seskočiv rychle z půdy, uháněl jsem nocí, puzen nevysvětlitelnou hrůzou, kam mne nohy nesly. Unaven klesl jsem posléz v houšti lesa, a tam očekával jsem svítání. -
Ráno vyšlo slunce, zapudilo poslední stíny bouře, nastal den jasný a teplý. Probrav se z houští seznal jsem, že jsem byl po tmě ve velkém kole po lese běhal, neboť nedaleko mne stál opět ten osamělý domek na pasece, okna a dvéře byly posud pevně uzavřeny a starý lakomec snad dosud se kochal se svým zlatem. Neurazil jsem víc než dvě stě kroků a náhle spouštěla se cesta do širokého údolí, v němž velká vesnice mezi loukami se rozprostírala jako ostrov v zeleném jezeře; od vesnice až k samé stráni, na které jsem nyní stál, byly roztroušené domky. Cítě poněkud hlad spustil jsem se ruče stezkou dolů. Na začátku vesnice potkal jsem muže v kněžském rouše - hleděl mi přímo v tvář.
"Toť nejspíše pan farář," myslil jsem, "diví se as, že ho poníženě nepozdravuju, však nedočká se toho."
Hleděl jsem tak upřeně naň, jak on na mne a usmál jsem se trochu pohrdlivě v zarputilé zášti proti vší autoritě. Muž smekl a pozdravil sám velmi zdvořile, obnažil hlavu bílou jako mléko. Zastyděl jsem se a prosil jsem ho za odpuštění.
"Odkud přicházíte, pane?" ptal se stařec.
"Z Itálie."
"Z Itálie! Toť jste zabočil poněkud od silnice a odpočinete si přece na chvilku? Budete mým hostem? Žil jsem mnoho let v Římě, jak blahé upomínky! Měl jsem jakési tušení, že potkám hosta, vyšel jsem vám tedy vstříc."
Hlas jeho byl tak příjemný, slova tak srdečná, že jsem pozvání ihned přijal.
Fara nelišila se hrubě od ostatních domků vesnice, ale uvnitř byla ač jednoduše, přece velmi vkusně upravena. Světnice byla jen bílená, ale na zdi viselo několik dobrých kopií znamenitých obrazů, na psacím stole stálo několik váz antického tvaru, římský bronzový kahánek potažený nejušlechtilejší patinou. V pěkně pracované knihovně nalézala se mimo církevní otce v pergamenových vazbách, krásná a vzácná vydání Virgilia, Tassona a Danteho.
Vedle velkých kachlových kamen byla pohodlná pohovka, na kterou jsme si usedli. Bavili jsme se nejvíce rozprávkou o Itálii, ale poznenáhla přišli jsme na jiné předměty. Seznal jsem faráře co muže pomilování hodného. Byl jemnocitný a dobrosrdečný a takřka prohřátý plamenem tichého náboženského nadšení, nebyl docela, jak se říká "knězem svobodomyslným", naopak, byl starověrec, ale víra jeho, prostá všeho fanatismu měla ráz mystické poesie a přece nalezl jsem i při takovéto náladě ducha u něho srdce dětinné, duši až na dno průzračnou. Vážnosť jeho byla mile umírněna láskou k umění a přírodě, z kteréž se prýštila vzletná výmluvnosť; při jeho mladistvém o ideálech horování nám uplynuly mile hodiny. Byli jsme přerušeni vstoupením staré paní, sestry to farářovy, kteráž nás k obědu volala. Usedli jsme do besídky, jež k samému domu přistavěna, jakousi dřevenou loggii tvořila. Od besídky vedlo několik stupňů do zahrady plné pestrých květů a přes zahradu zalétalo oko do ovocného sadu. Hospodyně zářila radostí vidouc, že bez ostychu plné mísy potírám a byla všechna blažena, když jsem jejímu kuchyňskému umění zaslouženou vzdával chválu. Když jsme byli tak v nejlepším, vstoupil z nenadání do besídky hoch. Již první pohled poučil mne, že byl blbý, zjev to v horách zcela obyčejný. Hleděl na nás bezvýznamným pohledem, klátě velkou hlavou tiše s ramene na rameno. Sestra farářova znala ho, podala mu něco pečiva z mísy a ptala se, co žádá. Nerozuměl jsem mu docela, ale farář ihned vstal a oznámil mi, že musí odejít.
"Žijeť zde na konci vsi, nahoře nad strání v osamotnělé chalupě přepodivný člověk," odpovídal mi k otázce, kam asi půjde, "jakýsi Josef Steinbrech, stařec skoro stoletý. Žilť dlouho v cizině a navrátil se, je tomu více než dvacet let. Bůh ví, co svědomí jeho tíží, umírá, umírá, ale umříti nemůže. Žádá si stále kněze, chce se zpovídat, ale vždy mne zase odesílá od sebe, mlčí zatvrzele a všechna výmluvnosť moje u něho nestačí."
Při zvuku jména Josef Steinbrech zarazila se mi krev v žilách, rázem jsem viděl před sebou obraz mnicha, slyšel jsem věštící jeho slova, byl to tedy více než pouhý sen! V hlavě mi zavířilo, a zbledl jsem as úžasně, neboť byl farář velice polekán.
"Jak se jmenuje vaše obec," ptal jsem se třesoucím hlasem.
"Sv. Martin," odpověděl mi farář, "avšak co jest vám?"
"A člověk ten, ten bídník bydlí nahoře na stráni; této noci jsem ho viděl jak lakotným, ďábelským pohledem hltal poklad, k vůli kterému zničil celou rodinu, a blbá moje hlava nepoznala, že to náš vrah!" Vyskočil jsem se zaťatými pěstmi.
Farář podiveně na mne hleděl. Cítil jsem, že jsem nalezl muže, kterému jsem mohl se svěřit, vypravoval jsem mu tedy v krátkosti smutný děj života ubohých rodičů svých a svěřil jsem mu sen neb vidění předposlední noci.
"Nepochopuji úplně," pravil velice zaujat mým vypravováním, "ale dějí se věci tak přepodivné, že se vybájeným zázrakům podobají. Nevím, na kolik případ tento do okruhu vidění náleží, ale zkoumejte sám, mluvte s tím člověkem, avšak prosím vás, nezapomeňte, že jste snad přece jen snil a nedávejte se zdánlivým souhlasem okolností do krajností zavádět, netýrejte - -"
Nevyslyšel jsem co pravil, pádil jsem jako bleskem k opuštěnému na pasece domku. Josef Steinbrech seděl za domem pod starou hruškou, měl oči zavřené, jakoby spal. Tvář jeho byla bezbarvá a ústa pevně zavřená, jako by se bál, že mimoděk přes rty jeho vyklouzne ono tajemství, kteréž dosud byl zavíral na dně duše. Za ním stál blbý hoch a kýval hlavou; přilítla-li nějaká moucha a sedla-li náhodou na bílý vlas starcův, dal se blbec do hlasitého smíchu a jal se ji odhánět. Přehoupl jsem se přes plot a stál jsem chvilku mlčky před podivným skupením. Konečně jsem promluvil.
"Pozdrav bůh," volal jsem po česku, dobře hádaje, že českým zvukem vtrhnu starce toho do víru jeho hříšných upomínek. Vyskočil jako hadem uštknutý.
"Nelekejte se," pokračoval jsem německy, "přicházím z Čech, kde jste tak dlouho dlel - doufám, že nezapíráte."
Zraky jeho se nedůvěřivě vyhýbaly mému pohledu.
"Nač bych zapíral?" řekl pak hlasem třasavým.
"Však víte dobře, proč byste zapíral. Jste velký hříšník a běda vám, nenapravíte-li, co jste křivého spáchal."
Nyní na mne zíral zrakem vytřeštěným, ale nepromluvil.
"Jsemť synem oněch lidí nešťastných, které jste uvrhl do hrobu, ale přišel den účtu, země vyvrhuje z lůna svého, co jen s odporem skrývala!"
Viděl jsem dle čerstvé, neokorané hlíny, že byl stařec cosi pod hruškou zakopal, nepochyboval jsem ani na chvilku, že to jsou ony peníze, chopil jsem se rýče u plotu ležícího a začal zem pod hruškou odkopávati. Stařec zařval jako zvíře, vrhl se zoufale na mne a kousl mne do ruky.
"Ty's vypátral pomocí pekla mé tajemství," zařval zuřivě, "a dobýváš se na můj poklad!"
"Tvůj poklad, bídníku?" volal jsem, střásl starce a odmrštil jsem ho od sebe jako hnusný plaz.
"Bud věčně zatracen, vražedníku mých rodičů, nechť zločin tvůj věčně tě pálí na duši!"
Stařec klesl jako mrtvý na zem, blbec dal se do hrozného chechtání; litoval jsem své přenáhlenosti, nevěda, co dále si počíti. V tom přišel farář do zahrádky.
"Pokazil jste všechno svou prudkostí," pravil mi káravě, "zemře-li ten muž, co řekne vaše svědomí, a přispěl jste k vyjasnění záhadného děje? Což je možno napraviti vypravováním příběhu, snu, kterému nikdo snad neuvěří, to, co tento spáchal?"
Pak přistoupil k starci. Za chvilku zase promluvil.
"Nezemřel posud. Jděte na faru a nechte mne s ním o samotě, promluvím s ním dle příkladu svého mistra a ručím vám za lepší výsledek."
Uposlechl jsem. Asi za dvě hodiny - jak trapné pro mne hodiny! - vrátil se farář. Měl v ruce velký arch papíru, který mi beze slova doručil k přečtení. Slzy mi vyhrkly z očí - bylo to úplné vyznání Josefa Steinbrecha před pěti svědky.
"Nešťastník zemřel před půl hodinou," pravil farář. "V tomto okamžiku vykopávají zde podepsaní svědkové uzmuté, pod hruškou zahrabané peníze. Zejtra se můžete vydat na cestu k domovu."
Rozloučil jsem se druhého dne s farářem jako s nejstarším přítelem. Chvátal jsem do Čech.
Václav Doliňský byl posud živ, vrátil jsem mu peníze, kterých byl po tak dlouhá léta bolestně postrádal. Očistil jsem památku drahých zemřelých a zdálo se mi, že tráva na nízkém rovu jejich veseleji se zazelenala. Uspořádal jsem své záležitosti a dal se opět na cestu do Itálie. Šel jsem opět Tyrolskem. Když jsem zavítal do vesnice, kde jsem byl podivný sen měl, nalezl jsem místo starého hostince nový kamenný dům. Před domem jsem děvče potkal, které mne zde bylo před rokem tak smutně uvítalo; nyní se vesele smálo.
"Máme zde svatbu," pravilo, "hospodyně naše se vdává. Oplakávala dosti dlouho prvního manžela."
"A proto přestavila starý dům?"
"Ah, pane, starý dům až do základu shořel, bylo to brzy po smrti nebožtíka. Bože, jaký to byl oheň! Štěstí, že paní naše vzácnější věci měla v přízemku, sice by nebyla ničeho zachránila."
"Slyšte," pravil jsem, "v hořejším pokoji visela podobizna mnicha, kam se ta poděla?"
"Ah, ten obraz patříval mně. Matka ho jednou koupila, myslila, že to svatý František. Když ji z bludu vyvedli, nechtěla již obraz, pověsila jsem jej tedy do onoho pokoje, kamž nikdo nepřicházel. Hospodář to dovolil, nezáleželo mu na tom." - "A ten obraz shořel?"
"Jak by ne? Kdo by jej byl zachránil? To shořely ještě vzácnější věci, než ta mazanina. Ale prosím, vstupte. Přejete si jíst?" - -
Vstoupil a přemítal jsem o - - -
Zde končí rukopis.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 29.01.2016

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Dům U tonoucí hvězdy, Dům U tonoucí hvězdy (2)
-Inultus: Legenda pražská (Tři legendy o krucifixu)
-Jan Maria Plojhar, Jan Maria Plojhar (2)
-Neklan, Neklan (2)
-Pohádka o Karlu Velikém (Karolínská epopeja)
-Radúz a Mahulena, Radúz a Mahulena (2), Radúz a Mahulena (3), Radúz a Mahulena (4), Radúz a Mahulena (5), Radúz a Mahulena (6)
-Radúz a Mahulena (rozbor)
-Román o věrném přátelství Amise a Amila
-Tři legendy o krucifixu, Tři legendy o krucifixu (2), Tři legendy o krucifixu (3)
-Tři legendy o krucifixu (rozbor), Tři legendy o krucifixu (rozbor) (2)
-Troje paměti Víta Choráze
Čítanka-Ctirad (Vyšehrad), Ctirad (Vyšehrad) (2)
-Čechův příchod
-Dům U tonoucí hvězdy, Dům U tonoucí hvězdy (2), Dům U tonoucí hvězdy (3), Dům U tonoucí hvězdy (4)
-El Cristo de la Luz: Legenda toledská (Tři legendy o krucifixu)
-Horo, horo vysoká (Nové básně)
-Inultus: Legenda pražská (Tři legendy o krucifixu)
-Jan Maria Plojhar
-Na Sinaji (Nové básně)
-Neklan
-Pes (Nové básně)
-Radúz a Mahulena, Radúz a Mahulena (2), Radúz a Mahulena (3), Radúz a Mahulena (4), Radúz a Mahulena (5), Radúz a Mahulena (6)
-Radúz a Mahulena (celá kniha / e-book)
-Samko Pták: Legenda slovenská (Tři legendy o krucifixu)
-Spravedlnost
-Tři legendy o krucifixu (celá kniha / e-book)
-Z papíru na kornouty (Fantastické povídky), Z papíru na kornouty (Fantastické povídky) (2)
-Ze zápisků (Ostatní prósa)
­­­­

Diskuse k úryvku
Julius Zeyer - Z papíru na kornouty (Fantastické povídky) (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­